Dopisy z cest

Stalo se již mnohaletou tradicí, že Jirka píše do mobilního telefonu dopisy ze svých cest. Pochopitelně se ozývá pouze z oblastí kde je roamingové připojení a najde-li dostatek času. Adresáty jsou jeho přátelé a milovníci cestování z mnoha míst u nás i v zahraničí. Rozhodli jsme se tyto dopisy zařazovat i na naše internetové stránky a později z nich vydávat knížky. Jmenované dopisy jsou aktuálním obrazem cestovatelových dojmů a pocitů z dané lokality. Mohou být pro mnohé zajímavou inspirací pro vlastní cestování. Knihy jsou tedy psané aktuálně na cestách mobilním telefonem SAMSUNG Galaxy S7 edge a jsou doplněny barevnými fotografiemi. Pěkné zážitky.

Z těchto dopisů vznikly již čtyři knížky. K dostání jsou v e-shopu na tomto webu nebo u nás v agentuře.

Havaj je nejlepší

Let z kalifornského Los Angeles na Havajské ostrovy trvá čtyři a půl hodiny. Když už však za sebou máte dvojnásobně dlouhý přelet Atlantiku a území USA, je to hračka. Zvlášť, když vás čeká několikadenní pobyt v ráji. A Havaj, to je skutečný zhmotněný ráj. Jedna z nejizolovanějších oblastí světa. Nikde na světě nemůžeme spatřit tak

Zobrazit vše
15.4.2017,

Havaj je nejlepší

15.4.2017

Let z kalifornského Los Angeles na Havajské ostrovy trvá čtyři a půl hodiny. Když už však za sebou máte dvojnásobně dlouhý přelet Atlantiku a území USA, je to hračka. Zvlášť, když vás čeká několikadenní pobyt v ráji. A Havaj, to je skutečný zhmotněný ráj. Jedna z nejizolovanějších oblastí světa. Nikde na světě nemůžeme spatřit tak dynamickou a různorodou krajinu, faunu i flóru, která je z většiny endemická. Přistávám sem popáté a už teď si plánuji, že rozhodně ne naposledy. Jak píše ve své kultovní knize Miloslav Stingl – Havaj je nejlepší!

Chvíli poté, jak se za okny Boeingu objevilo pobřeží ostrova Oahu, jednotlivé městské části Honolulu a známé dominanty Perlové zátoky, dosedl stroj na ranvej Honolulu International Airport. Další cestovatelské dobrodružství mohlo začít. 

Při této návštěvě Oahu jsem se mimořádně aktivně věnoval zejména trekování v okolí havajského hlavního města a poznával i další, vzdálenější populární i méně známé lokality. Jen tak se dají poznat skryté přírodní krásy vulkanického ráje. Začal jsem klasikou – výstupem na Diamond Head. Trek to není náročný. Kráter sopky, známá dominanta slavné pláže Waikiki, je vysoký pouze 232 metrů. Pojmenování Diamantová hlava má od začátku 19. století, kdy na jeho svazích našli britští námořníci vulkanické krystaly, které si spletli s diamanty. Odhaduje se, že kráter vznikl mohutnou explozí před 100000 lety. Za tu dobu už dokonale vychladl. Já byl ale při výstupu dokonale rozžhavený. Výstup jsem nezačal z parkoviště v kráteru, ale už na úpatí Diamantové hlavy. Pod rozpáleným tropickým sluncem už tento úvodní výstup byl intenzivním zážitkem. Umocňují jej zejména dech beroucí panoramatické výhledy na všechny světové strany. Na západě máme Waikiki a Downtown Honolulu, na jihu nádherné pobřeží s majákem a na východě další výzvu – kopec Koko Head. Vše jsem to, pochopitelně s radostí nafotil. Ten den jsem ještě stihl populární výlet k Manoa Falls. 

Tak jako i na jiných místech Havaje nejvíce tady zaujme dynamická a pro Evropana v každém směru exotická vegetace. Zejména stromové kapradiny, bambusové háje, stromy hau, popínavé rostliny a mechové nárůsty na kmenech stromů. Vodopád samotný už tak zajímavý není. 

I letos, tak jako při jiných návštěvách Oahu, jsem jej celý objel. Na severu jsem měl štěstí na surfaře na opravdu vysokých vlnách, na západ od Honolulu konečně nafotil lépe kultovní kameny tzv. královské porodnice a poznal jsem mnoho dalších dosud neznámých míst. Vrcholem mého pobytu na Oahu byl ale Kuliouou Ridge Trail – nádherná cesta po horském hřbetu ke Koolau Range. 

Fantastická túra na východní straně ostrova začíná v obydlené oblasti v Kuliouou Valley, západně od Hawaii Kai. Stoupal jsem téměř dvě hodiny přes potoky, kameny a kořeny klikatou stezkou stále vzhůru. Z mýtin exotického lesa se občas otevíraly skvělé výhledy na vzdálené pobřeží a vrcholky hor rozsáhlého pásma. Ta pravá odměna však za vynaloženou námahu přišla až těsně pod vrcholem. Minul jsem háj přesličníků, prošel krásnými araukáriemi, přidal pár snímků mohutných kapradin a stromů ohia lehua… A pak to přišlo! Nejen kvůli ostrému závěrečnému stoupání, ale hlavně kvůli té kráse, se mně zpočátku nedostávalo dechu. Užíval jsem si panoramatické výhledy a cítil radost, že jsem to nevzdal a po občas mimořádně strmých srázech “dolezl” až sem. Večer jsem usínal s pocitem dobře vykonané práce. 

A to mě ještě čekala nová objevitelská dobrodružství na dalších dvou ostrovech rajského souostroví. Vždyť přece “HAVAJ JE NEJLEPŠÍ!”

 

Aloha z Oahu.

Jirka 

Hlášení z cesty na západ

Vydal jsem se na západ. Nejprve do Prahy na letiště a po přespání v letištním hotelu jsem přeletěl do holandského Amsterdamu. Byla to jen přestupní stanice.  Po čase opět cestuji do Kalifornie a po pár dnech v Los Angeles a okolí, vyrazím do hloubi Pacifiku, na Havaj. Destinace, která právem budí v mnoha lidech cestovatelské

Zobrazit vše
13.4.2017,

Hlášení z cesty na západ

13.4.2017

Vydal jsem se na západ. Nejprve do Prahy na letiště a po přespání v letištním hotelu jsem přeletěl do holandského Amsterdamu. Byla to jen přestupní stanice. 

Po čase opět cestuji do Kalifornie a po pár dnech v Los Angeles a okolí, vyrazím do hloubi Pacifiku, na Havaj. Destinace, která právem budí v mnoha lidech cestovatelské představy a touhy. Já se na tato místa moc rád vracím. Vždy je nacházím v něčem jiná a rád si nafotím nové snímky do frekventovaných diashow o Severní Americe a také o rajské Havaji.

V LA mám tentokrát základnu v Manhattan Beach, městečku jižně od Santa Monica. Alespoň poznám další oblasti losangelské megapole. Táhne se při pobřeží Pacifiku a je pro mě stále ještě hodně nesrozumitelná. Dosud nerozeznávám hranice jednotlivých měst, která návštěvníci jednoduše pojmenovávají jako Los Angeles – Město andělů. První den jsem měl docela štěstí na západ slunce s molem na pláži v Manhattan Beach. Další fotografická cesta nezačala vůbec špatně.

Druhý den jsem vypůjčeným vozem vyrazil na jih. Počasí přálo, tak jsem v rychlém sledu snímal rozeklané pobřeží i malebné pláže, klidný Tichý oceán, i o skály se s ohromným hřmotem tříštící mohutné vlny. Několik hodin jsem projížděl pobřežními sídelními lokalitami a žasnul většinou nad čistotou, luxusem a barevností lidských obydlí a zahrad. Kalifornie se v těchto částech jeví jako ráj. Příznivé klima láká nemálo přistěhovalců, tak se ani nelze divit, když každou chvíli potkávám nějakého krajana.

Na vyhlídce nad přístavem města San Pedro jsem hovořil s “domorodcem”, abych vzápětí s údivem zjistil, že je to Rosťa z Ostravy. Společně jsme později poobědvali. Nejvíce v Americe žijících Čechů jsem pochopitelně potkal druhý den na festivalu českého filmu v Santa Monice. V naplněném kině jsme společně zhlédli film “Učitelka” autorské dvojice Jarchovský – Hřebejk. Mrazivý příběh ze života většiny, která musela snášet desítky let útlaku nemravného komunistického režimu. Na druhý den mě na podobnou krajanskou akci pozvali čeští Sokolové. Moc jsem se chtěl zúčastnit, ale mám na západním pobřeží málo času, raději jsem odjel do přírody. A nelitoval jsem.

Už v českých médiích jsem se dočetl, že zhruba 100 až 150 kilometrů od Los Angeles, právě v tomto období, kvete Mohavská a Coloradská poušť. Že by se mně konečně splnil letitý sen? Ihned jsem se tam vydal. U Lake Elsinore jsem byl ještě docela zklamán, ale o pár desítek kilometrů dál jsem už nevycházel z údivu. Národní park Anza-Borrego uspokojil moje náročné představy o barevné poušti. V záplavě kvetoucích lučních květin jsem brzy rozeznával kalifornské srdcovky, pouštní pampelišky, slunečnice a další. Na květy byl bohatý zejména Kaňon kojotů. Pod spalujícím kalifornským sluncem jsem si užíval nevšedního focení málo vídaného, i když každý rok se opakujícího zázraku.

Největší “fotografické úlovky” si vezu z nedalekého Joshua Tree National Monument. 226 kilometrů čtverečních vyprahlé pouště s pozoruhodným stromem joshua. Jedná se o fotogenickou palmu juka, která za své pojmenování vděčí mormonům, kteří si při pohledu na ni vzpomněli na biblická slova Proroka Joshuy. 

Focení v parku jsem ukončil v poledne a přejel vyprahlou pouští do populárního Palm Springs. Město mě nadchlo čistotou a skvělou organizací všeho, s čím jsem se jako krátkodobý návštěvník potkal. Pouštní klenot si říká “nejlepší americký pouštní prázdninový ráj”. V okruhu 30ti kilometrů se zde nachází více jak 70 golfových hřišť. Pouštní město je zelené, plné svěžích travnatých ploch a barevných květů. Luxus ale neslouží zdaleka všem. Našel jsem i chudinské čtvrti – druhou stranu mince moderní západní společnosti.

Přes sérii outletů jsem intenzivním nakupováním naplnil materiální touhy, i když původním motivem návštěvy rozsáhlého shoping centra byla potřeba nákupu nového kufru. Opět letím s KLM a opět mám problém se zavazadlem. Tentokrát mně aerolinie zničily kufr téměř neopravitelně.

Do nočního Los Angeles přijíždím po Interstate 10 již za tmy. Hlavou se mně honí tisíce myšlenek. Při podrobnějším seznamování s kulturním centrem Kalifornie, vidím před sebou najednou docela zřetelně město protikladů. Vždyť Los Angeles není jedno město, ale aglomerací složenou z mnoha samostatných sídelních celků. Když jedenáct španělských rodin v roce 1781 město zakládalo, nemohli jejich příslušníci jistě tušit, že pokládají základy budoucí světové megapole. Dodnes je moderní velkoměsto obklopeno na jedné straně bezútěšnou spalující pouští a z druhé strany omýváno vlnami zpěněného Pacifiku. Oproti ozářeným oblastem na Sunset Boulevardu, Sunset Strip, Melrose Avenue, Rodeo Drive a Beverly Hills stojí v noci potemnělé čtvrti, kde to sem tam docela vře. Média občas píší o sociálním napětí ve Městě andělů. Protikladem může být i skutečnost, že Los Angeles je známo jako město světově uznávaných osobností vědy, vytříbené kultury, politiky a sportu – oproti tomu také podivínů a prapodivných figurek, které jako by právě oživly z filmových komiksů. Jeden z místních vtipů zní takto: “Jaký je rozdíl mezi Los Angeles a jogurtem?”. Odpověď: “Jogurt má kulturu”.

Ať je to, jak je to. Právě teď, když soustředěně řídím svého dodge po bláznivé šestiproudé highway a nejen, že nestačím sledovat ty tisíce luxusních i předpotopních aut, ale ani mnohaproudé připojovací a odpojovací silnice, se mám cítit ohroženě a neklidně. Já se ale cítím naplněně, bezpečně a šťastně. A to je právě to, co na své práci miluji. Asi mně občas chybí pořádná dávka vyplaveného adrenalinu. Jsem rád,  že mohu dělat to, co už čtvrt století tak rád dělám. Mohu cestovat, učit se, poznávat a užívat si obecné i osobní svobody. Vám přeji, máte-li touhu, totéž.

Jirka z ďábelského Města andělů

 

Z ledové země do Ledové země

Pratele, kdyz jsem se pred dvema tydny z Islandu vratil, zjistil jsem, ze posledni dopis k vam nedorazil v kompletni podobe. Chybela cela prvni polovina textu. Skoda, ale techniku bohuzel neovlivnim. Pokud se vam posledni psani zdalo jakesi neuplne, tak je to dukaz, ze uz mate zazity styl meho psani. Neni se co divit, tradice

Zobrazit vše
9.1.2017,

Z ledové země do Ledové země

9.1.2017

Pratele, kdyz jsem se pred dvema tydny z Islandu vratil, zjistil jsem, ze posledni dopis k vam nedorazil v kompletni podobe. Chybela cela prvni polovina textu. Skoda, ale techniku bohuzel neovlivnim. Pokud se vam posledni psani zdalo jakesi neuplne, tak je to dukaz, ze uz mate zazity styl meho psani. Neni se co divit, tradice trva uz temer 20 let. 

Dnesnim nadpisem a uvodem jsem jasne uvedl odkud se hlasim. Ano, opustil jsem ledem pokryte Cesko a po par dnech se opet vratil do Ledove zeme (Iceland). Kdo zde nekdy byl mne rozumi a pro ostatni posilam jako motivaci treba prave tyto radky. Dukazem, jak je zeme ledu a ohne fotogenicka a pro Cechy pritazliva, mohou byt i navstevnosti pri casto prezentovane diashow “Sedm divu Islandu”. Prijdte se na nekterou podivat a az tvarovou a barevnou krasu na snimcich uvidite, brzo se sem treba take vydate. 

 

Po nocni zmrzle ceste autem do Berlina, jsem na zoufale provincnim, stale jeste komunistickem letisti Schönefeld, nasedl do fialoveho boeingu islandske spolecnosti WOW. Let byl docela klidny. Pri pristani – okolo 15. hodiny – se slunce jiz dotykalo horizontu. Takova je zima na Islandu, ktery lezi temer na hranici severniho polarniho kruhu. 

 

Druhy den rano jsem pro snimky vyrazil jeste za tmy, coz ovsem v pripade tohoto obdobi na Islandu znamena, ze bylo tesne po 10. hodine. Spechal jsem na fotogenicky vodopad Hraunfossar. Doufal jsem, ze tam bude snih a namraza. Zklamani. Vic snehu je prave ted v Cesku. 

Vrcholem dnesniho dne byla temer dvouhodinova navsteva nedaleke lavove jeskyne. S pruvodcem se prochazi tajuplnym tunelem, ktery pamatuje divoke vulkanicke aktivity stare tisíce let. Na snimcich vyniknou lavove struktury a barvy, ktere pripominaji ohen. Island se zacal rodit z lavy pred 20-ti miliony lety. 

 

Cely den stridave prselo a obcas jsem fotil i pozoruhodne tvarovane mraky, kreativne formovane rychlym vetrem ve velkych vyskach nad reliefem zeme. Skoro cely den (v tomto obdobi je svetlo pouze asi 5 hod.) byly zespodu obarveny oranzove zlatistym sluncem, ktere ani na chvili nevystoupilo nad pas neprostupnych mraku. Ty sedely pevne na horizontu. I kdyz predpoved pocasi na dnesni den nebyla vubec prizniva, nakonec jsem byl se zazitky a porizenymi snimky docela spokojen. 

 

Dalsi rano (dopoledne) jsem se probudil ve Víku. Male mestecko na jihu Islandu mam moc rad. Je i s okolim fotogenicke, mam tady pratele a poutník zde najde vse potrebne. Vík je strategicky usazen na jizni strane obvodove Ring Road, idealne mezi Reykjavikem a nejvetsi zdejsi prirodni atrakci ledovcovou lagunou Jökullsárlón. Prirozena zastavka, jakasi oaza na dlouhych cestach mezi vychodem a západem ostrova.

 

Prvni dnesni fotografie vznikaly za dramatickych okolnosti. Silny vitr od jihozapadu strhaval destove kapky do temer vodorovneho letu. Pokud bych nemel kvalitni funkcni obleceni, nedalo by se v takovych podminkach temer ani vylezt z auta. Okolo poledne jsem se vydal dal na vychod a po ceste mnohokrat zastavoval kvuli foceni. Nizke zlatiste slunce ozarovalo kouzelnou islandskou krajinu od jihozapadu a alespon chvílemi dalo zapomenout na silny ledovy vitr, ktery temer nedovoloval kvalitne fotit. Kouzelne namodrale ledy, ktere odplouvaly od ledovce Vatnajökull pres lagunu Jökulsárlón, jsem alespon telefonem exponoval uz temer za tmy. 

Nasledujici docela jasnou noc jsem se moc nevyspal, nebot jsem v pravidelnych intervalech “cihal” na polarni zari. Opet marne. Aurora Borealis je jako stydliva milenka, ktera se mne uz prilis dlouho ostycha ukazat v cele sve povestne krase. Muzu jen doufat, ze jednou se snad ustrne a ja se dockam. 

 

Dnesni den byl nezapomenutelny.  Pote, co se dopoledni slunce vyhouplo nad pas oblacnosti, ktera sedela nad horizontem, ozarovalo vytrvale cernou pisecnou plaz u Jökulsárlón. Trpytive ledy, tyto drahokamy Islandu, jsem tak mohl fotit v neobvyklem zlatem protisvetle. U Jökulsárlón jsem fotil uz mnohokrat, ale takovou zvlastni atmosferu jsem zde zazil poprve. Prave pro takova prekvapeni jezdim na mnoho mist na planete opakovane. 

 

V hlave nosim plan, vydat obrazovou knihu o Islandu. Proto zde v poslednich letech fotim tak casto. Pokazde je situace i na chronicky znamych mistech jina, jinak barevna nebo s jinym svetlem. Pokazde se citim temer slavnostne a uzivam si pritomnost, jako bych videne prave spatril poprve. Proste to tak mam a jsem za to vdecny. 

 

Velkou nahodou se ke mne dostal pres Instagram aktualni snimek vodopadu Aldeyarfoss. Prave ted je fotogenicky omrzly. Ten snimek musim mít! Je to ale rozumne, cestovat za nim, kdyz mam pouze dva dny do odletu? I presto, ze vodopad lezi na opacne strane Islandu a pres noc musim odridit navic dalsich 1400 kilometru, rozhodl jsem se v mziku. Jeste, ze mam z pujcovny skvele odolne auto s pneumatikami opatrenymi hrebiky. Na snehu i ledu se citim velmi bezpecne. 

Mimoradnou zkouskou pro auto, ale hlavne pro me, byl docela tvrdy offroadovy dojezd k vnitrozemskemu vodopadu. Posledni stovky metru uz je potreba dojit po svych. V lete je to pohoda, ale ted – po zledovatelem svahu – to byl docela krkolomny a nebezpecny vykon. Nakonec i toto me na teto praci bavi. 

Zmena planu se rozhodne vyplatila. Vezu si originalni snimky malo znameho a navstevovaneho vodopadu, navic ozdobeneho  namrazou. Ty prvni zabery, porizene telefonem, muzete spatrit na facebookovych strankach. 

 

Pri ceste zpet na odlet letadla jsem jeste fotil vodopad Godafoss, druhe nejvetsi islandske mesto Akureyri, nove objeveny vodopad Glanni a nekolik dalsich, docela fotogenickych lokalit a prirodnich pozoruhodnosti. Zbyl cas i na milou navstevu u paní Olgy Marii Franzdóttir, se kterou me poji nekolikalete pratelstvi. Od ni a kamaráda Davida Vršovského se casto dozvidam dulezite informace o zivote na tomto pohadkovem ostrove. Musim je znat, pokud chci o tomto mimoradnem kousku zeme pripravovat kvalitni projekty. Na Island se budu urcite jeste mnohokrat vracet. Tady to neni pouze prace, tady je to doslova srdecni zalezitost. 

 

Pratele, tento dopis je prvnim v roce 2017. Preji vsem, aby to byl rok klidný a stastny, aby se vam v nem splnily vsechny vase sny. Pokud to budou sny o cestovani, mozna se nekde ve svete potkame. I letos mam cestovatelsky itinerar plny dech beroucich destinaci. Pokud nepolevim a budu v mnohalete tradici psani techto dopisu pokracovat, najdete toto psani pozdeji v patem dile Dopisu z cest. 

A jeste neco: Aktualni psani dopisu primo na cestach do mobilniho telefonu me vetsinou docela bavi. Tato aktivita me nuti byt stale ve strehu, sbirat informace, analyzovat a znovu prozivat jiz prozite pribehy. To hlavni je ale cestovatelsky inspirovat vas – nekolik set mych v Cesku i ve svete zijicich pratel. Snad se mne to alespon obcas dari. Abych mel lepsi zpetnou vazbu, dovoluji si vas dnes pozadat o par kritickych slov k forme i obsahu tohoto “projektu”. Co vam v nem chybi? Co vas obtezuje? Co bych mel podle vas zmenit? 

Az budu knizne vydavat paty dil Dopisu z cest, urcite vam v nem za spolupraci a podporu nezapomenu podekovat. 

 

Budte stastni! 

Jirka z letadla společnosti Wow pri letu z Keflaviku do Berlina. 

Island

Pri dalsim cestovani milovanym ostrovem jsem navstivil mnoha mista, kde jsem byl v minulosti mnohokrat. V zasade byla stejna, zadna velka prekvapeni. Dve veci ale zminit musim. Tou prvni je, ze v poslednich dvou dnech se dozvidam, kolik se rozpadlo vztahu mych ceskych, slovenskych a islandskych pratel. Proboha, co je to za rok?! Ta druha

Zobrazit vše
23.12.2016,

Island

23.12.2016

Pri dalsim cestovani milovanym ostrovem jsem navstivil mnoha mista, kde jsem byl v minulosti mnohokrat. V zasade byla stejna, zadna velka prekvapeni. Dve veci ale zminit musim. Tou prvni je, ze v poslednich dvou dnech se dozvidam, kolik se rozpadlo vztahu mych ceskych, slovenskych a islandskych pratel. Proboha, co je to za rok?!

Ta druha se tyka neuveritelneho tempa rozvoje cestovniho ruchu na Islandu. Mezirocne pry pocet navstevniku roste o 30 procent. Tam, kam jsem mohl pred lety chodit bez jakekoliv regulace, tam je dnes chodnik,  minimalne omezujici cedulka, casteji vsak zabradli nebo retez. Velky priliv turistu prinutil ochrance prirody nastavit omezeni a regulace. Moc se mne to kvuli foceni nelibi, ale uvnitr s tim pochopitelne souhlasim. Takove objemy lidi ji opravdu viditelne skodi. Zvlast, kdyz se nekteri chovaji mimoradne neurvale. Vsimam si toho stale vic. Nad vsechny vynikaji zejmena Cinane. V letosni zime jich je na Islandu neuveritelne mnozstvi. Vypada to, jakoby invazi do Evropy vzali z nejakeho taktickeho duvodu pekne ze zapadu. Ne, proti turismu ani Cinanum nic nemam, jen komentuji, co na me v letosni zime na Islandu zapusobilo nejvic. 

Posledni den jsem logicky zakoncil v Reykjaviku. Stihl jsem nekolik tradicnich vikingskych gurmanskych specialit a dokonce i ctyri muzea.

S Islandem se na dlouho neloucim, uz za deset dni se do ledoveho kralovstvi vracim. 

 

Jirka

 

Osmnáctý, poslední den velké cesty

Osmnáctý den se ještě za tmy probouzíme v Zizina Otis Resortu. Téměř “africké” stanové městečko je součástí národního parku Pobitora, jen hodinu jízdy od střediskového města Guwahati. Taková dobrodružná ubytování znám z mnoha afrických parků. Tvoří zázemí pro různá zvířecí safari. A právě tady, v severoindickém Ássámu, jde překvapivě také o safari. Oblast je celosvětově

Zobrazit vše
3.11.2016, Bhútán

Osmnáctý, poslední den velké cesty

3.11.2016

Osmnáctý den se ještě za tmy probouzíme v Zizina Otis Resortu. Téměř “africké” stanové městečko je součástí národního parku Pobitora, jen hodinu jízdy od střediskového města Guwahati. Taková dobrodružná ubytování znám z mnoha afrických parků. Tvoří zázemí pro různá zvířecí safari. A právě tady, v severoindickém Ássámu, jde překvapivě také o safari. Oblast je celosvětově proslulá hojným výskytem jednorohých nosorožců pancéřových. Na březích posvátné a důležité Brahmaputry se jim daří už miliony let. Nálezy ve fosilních vrstvách dokládají jejich výskyt již ve středním pleistocénu.

Po spěšné snídani se přesouváme na “sloní terminál”. Toto safari je originální zejména dopravním prostředkem, kterým se mezi dvouapůltunová monstra dostaneme. Ano, právě na slonu je prý výlet mezi nosorožce nejbezpečnější. Při pohupování na hřbetě šedého chlupatého obra se ve čtyřmetrové výšce cítím bezpečně. Přesto, že jsem ověšen moderními kamerami, připadám si chvílemi jako Šáh ássámské říše. Ty výhledy jsou dech beroucí. Z ranní mlhy a vysoké trávy “vykukují” pancéřové hřbety a hlavy mohutných nosorožců a působí přízračně. Fotím jednotlivce, samice s mladými i početná společenství. Jsem ve filmu? Sním či bdím? Byla to nezapomenutelná pohádka, kterou ještě dlouho – a rád – nevymažu z hlavy.

Posledním bodem programu v Guwahati je návštěva chrámu Kamakhya ve stejnojmenné čtvrti. Do sluncem rozpáleného chrámu jsme dorazili v době, kdy byl obležen stovkami slavnostně oblečených hinduistů. Všemu vládla rudá barva a motivy připomínající ženskou vulvu, neboť rozvětvený objekt byl zasvěcen Párvatí, manželce boha Šivy. Mají ji připomínat menstruační obřady, prezentované bezzuzdným stínáním hlav býků, kozlů a beranů. Pach krve se mísí s vůní květin, vonných tyčinek a zpocených těl. Bosý, s lepkavou krví na chodidlech, šlapu hřející dlažbu jako v transu. Snad až si doma prohlédnu exponované snímky, uvěřím, že jsem to všechno opravdu prožil, že to nebyl pouhý sen.

Srdce nám vzrušením ještě divoce tepou, ale musíme se přemístit na letiště u Guwahati. Podle programu máme poslední večer strávit v Dillí. Po přistání v hlavním indickém městě se rychle ubytováváme v nedalekém hotelu. Ruda Švaříček domluvil pro malou skupinku návštěvu českého velvyslanectví. Pan velvyslanec, jeho podřízení a v Dillí žijící krajané projevili zájem, abych jim promítl pár obrázků a postřehů z mého putování světem. Byl to velmi příjemný večer, při kterém jsme poznali zajímavé lidi. Zbytek naší cestovatelské skupiny mezitím poznával krásy i temná zákoutí metropole a ochutnával věhlasné speciality indické kuchyně.
Po půlnoci jsem spěšně sbalil zavazadlo a později neklidně usínal ve sněhobílé posteli. Před očima se divoce míhaly obrazy z právě prožitých tří týdnů, které jistě změní pořadí obdivovaných zemí. Indii jsem už znal, ale Bhútán si právě obřadně navlékám na třpytící se náhrdelník nezapomenutelných světových lokalit. Jistě to tak má i celý tucet mých kolegů, kteří právě oddychují v ostatních pokojích letištního hotelu. Poslední noc vzrušujícího asijského dobrodružství.

Jirka Kolbaba

Pohádka ze země krále Miroslava

Kralovstvi Bhutan je ojedinelym zjevem na mape svrchovanych statu sveta. Zkuste si predstavit trictvrte milionovou himalajskou zemi, jejiz panovnik, kral Jigme Single Wangchuck, se dobrovolne vzdal absolutni moci. V roce 2006 prevzal vladu korunni princ, dnes oblibeny a uznavany kral Jigme Kesar Namgyal Wangchuck. Ten ridi zemi s Narodnim shromazdenim a Radou ministru. Osvicene rozhodnuti

Zobrazit vše
1.11.2016, Bhútán

Pohádka ze země krále Miroslava

1.11.2016

Kralovstvi Bhutan je ojedinelym zjevem na mape svrchovanych statu sveta. Zkuste si predstavit trictvrte milionovou himalajskou zemi, jejiz panovnik, kral Jigme Single Wangchuck, se dobrovolne vzdal absolutni moci. V roce 2006 prevzal vladu korunni princ, dnes oblibeny a uznavany kral Jigme Kesar Namgyal Wangchuck. Ten ridi zemi s Narodnim shromazdenim a Radou ministru. Osvicene rozhodnuti o nez lid nezadal.                                                 Bhutan se snazi o koncept hrubeho narodniho stesti. Ukazatelem neni ekonomicka prosperita, ale sleduje se zejmena psychicka pohoda, zdravi, vzdelanost, rovnovaha volneho a pracovniho casu, vitalita, zivotni prostredi, komunitni vztahy, dobra vlada a moralka. Penize jeste nikoho neucinily stastnym. BHUTANCI ziji skromne,  presto mam v kazde chvili pocit, ze JSOU STASTNI. Takovou zaslibenou “Zemi krale Miroslava” prave tri tydny cestuji.

V minulem dopisu jsem popisoval zazitky z hlavniho mesta, odkud jsem se vydal na vychod a pozdeji na sever k tibetske hranici. Zde jsem si uzil nekolikadenni trek ve znacne zvlnenem terenu. Nez jsem nastoupal do ridciho vzduchu ctyrkilometrove oblasti, prozil jsem dokonce opakovane nekolik krizi s krecemi ve svalech. Dost me to vydesilo a srazilo sebevedomi. Byl jsem hluboko v liduprazdne prirode, prede mnou mnoho kilometru z planovaneho treku a ted tohle. Problem se vyresil podanim calcia a kuchynske soli. Vsechny dalsi celodenni narocne treky se znacnym prevysenim jsem uz absolvoval relativne v pohode. Byly unavne, ale budu na ne cely zivot moc rad vzpominat.

V ramci prejezdu i pesich prechodu po Bhutanu jsem navstivil a fotil nekolik prastarých buddhistickych chramu, dzongu a čortenů. Jsou pusobive, pestre barevne a plne umeleckych i predmetu denní potreby. V pritmi jsem casto dostal dech berouci prilezitost nasnimat vzácné zabery modlicich se, studujících i tancicich mnichů. Purpurova a safranova roucha pusobi ve ztemnelych mistnostech s malymi okny velmi prizracne. Videl jsem desitky buddhistickych chramu a svatyni, ktere mely casto v historii kralovstvi rozhodujici roli. Citim se v nich moc dobre, tak tyto prilezitosti dlouhodobe vyhledavam.              Spiritualita prostupuje celym tajemnym kralovstvim.

Prostupuji zvlnenou barevnou krajinou, ozdobenou tu a tam zarive barevnymi modlitebnimi praporky lungta i vertikalnimi praporci dar. Jdu od kopce k jinemu kopci, od dzongu k dzongu, od belostne stupy k jine stupe a nechavam na sebe pusobit magickou silu teto neobycejne zeme. Citim se neobycejne stastny.

K neobvyklym zazitkum radim dve setkani s bhutanskymi lukostrelci. Bhutan je zeme luku. Strili se vsude. Lucistnici jsou obleceni do tradicniho habitu gho a jsou neobycejne presni. Na maly dreveny terc strili ze vzdalenosti neuveritelnych 140 metru! Vzdalenost trikrat vetsi, nez na jakou strili profesionalni lucistnici na Olympijskych hrach. Kdybych to nevidel, neuverim. Uspesny zasah je oslaven uprimnym nadsenim a radostnym tancem. Radost zde citim na kazdem kroku. Denne jsem mile prekvapovan tim, jak radostne prozivaji usmevavi poddani krale Wangchuka setkani s moji malickosti. Je to dojemne.

Pri teto mimoradne ceste, kdy jsem se dostal do nekolika pro cizince uzavrenych oblasti, jsem mohl prozkoumat i tajemnou vychodni cast kralovstvi. Sakteng Wildlife Sanctuary pripomina pohadku. Odvazim si odsud stovky zaberu mechem porostle pudy a vegetace. Tisice malych paloucku mezi mohutnymi pokroucenymi stromy mne pripadly jako tanecni parkety pro lesni skritky. Tajil jsem dech nad tou neobycejnou pohadkou. A v hloubi pameti jsem hledal odpoved, zda jsem kdy na svete videl takovou krasu. Bylo to nezapomenutelne vyvrcholeni dech berouci cesty do pohadkoveho raje.

Pohadky vsak casto maji i svuj dovetek. Pro me jim byly zaverecne dva dny v severni Indii v oblasti Assamu. Soustredil jsem se na prozkoumani Narodniho parku Pobitora. Je svetove znamy nejvetsi koncentraci nosorozcu na svete. Podnikl jsem k nim dve nezapomenutelna safari. Prvni terennim vozem a to druhe na hrbete mohutneho slona. To bylo něco! Nosorozec si na pomalu se pohybujici kolos netroufne, tak se se slonem muzeme priblizit k nosorozcim mocalum vyrazne bliz. Absolvoval jsem mnoho africkych safari, toto bych asi zaradil i nad ne. Uz se tesim na zpracovane snimky. 

Po preletu z Guwahati do Dilli jsem si jeste take “zapracoval”. Na pude naseho velvyslanectvi jsem predstavil inspirativni diashow o cestach po cele planete. Mile setkani s mnoha Cechy zijicimi v Indii. 

Na tuto cestu urcite nikdy nezapomenu!

Jirka

www.theworld.cz

www.livingstone.cz

Bhútán – další splněný asijský sen

Vztah k zemim jihovychodni Asie se u me zrodil uz pred mnoha lety. S kazdou novou navstevou se tato naklonnost prohlubuje. Prijizdim z uspechane, komunikacne ponekud chladne Evropy a pokazde objevuji materialne chude, ale duchovne nesmirne bohate kultury. Zatim jsem zde zadne zklamani neprozil, natoz neco dramatickeho. Nejlepe se citim u buddhistu. Tou pravou buddhistickou

Zobrazit vše
31.10.2016, Bhútán

Bhútán – další splněný asijský sen

31.10.2016

Vztah k zemim jihovychodni Asie se u me zrodil uz pred mnoha lety. S kazdou novou navstevou se tato naklonnost prohlubuje. Prijizdim z uspechane, komunikacne ponekud chladne Evropy a pokazde objevuji materialne chude, ale duchovne nesmirne bohate kultury. Zatim jsem zde zadne zklamani neprozil, natoz neco dramatickeho. Nejlepe se citim u buddhistu.
Tou pravou buddhistickou zemi je nesporne Bhutan. Tradicni, po staleti uzavrene kralovstvi se v poslednich letech pozvolna otevira svetu. Rok od roku ziska povoleni ke vstupu nekolik tisic navstevniku. Konecne se mne splni sen a poznam ji i ja.

Z Letiste Vaclava Havla smeroval muj let do Istanbulu, pote do Indickeho Dilli a posledni stominutovy usek uz byl s bhutanskou kralovskou spolecnosti. Na prelet do zeleneho udoli Paro, nedaleko hlavniho mesta Thimpu, jiste dlouho nezapomenu. Kapitan s dvouclenou posadkou svolil a ja absolvoval cely let s nimi v kokpitu. Bylo to jako vzdy velkolepe. Zejmena panoramaticke vyhledy na sluncem zalite osmitisicovky – Šiša Pangmu, Čo Oju, Lhotse, Makalu, Kančendzongu i bajny Everest.
Udoli Paro nas privitalo prikryte mlhami. Pristani v nevelkem udoli tak vyzadovalo od pilotu mimoradne nasazeni. Vse zvladli na jednicku.
V den priletu zbyvalo do setmeni jeste nekolik hodin. Vyuzil jsem je skvele. V Tashi Chodzong se na pocest kralovskeho paru konala barvita slavnost – Festival Tshechu. I pres vytrvaly dest jsem si ji uzil a snad tanecniky a oddane poddane i slusne nafotil. Kral, jeho otec, kralovna i jejich letos narozeny syn se tesi velkemu respektu a lasce obyvatel zeme hrmiciho draka. Uz prvni den prinesl silne dojmy.
Pratele, dnesni den, 14. rijna, nebyl jen tak obycejny. Stalo se neco, co me, proc to nepriznat, dojalo az k slzam. Casne po snidani jsem fotil vyznamny čorten (posvatna stupa) v hlavnim meste. Prosakly informace, ze by jej mel pred polednem navstivit kralovsky par a uctit pamatku dnes zemreleho krale Thajska. Nasledovala zmena puvodniho planu a nekolikahodinove cekani pod rozpalenym sluncem. Kolem me pribyvali slavnostne obleceni ucastnici pietni akce, takze skvele motivy pro foceni. Tesne pred prichodem kralovskeho paru jsem byl nekolikrat upozornen, ze je velmi prisne zakazano Jeho Vysost fotografovat. Takova narizeni, ackoliv me rozesmutni, vzdy plne respektuji.
Oblibeni monarchove i pocetny doprovod obesli čorten tradicne ve smeru hodinovych rucicek, vesli do posvatnych chramu, poklonili se pamatce zemreleho “kolegy” a s vaznou tvari zamirili ke vchodu, kterym pred pulhodinou vstoupili. Abych si neobvyklou svatecni situaci uzil (fotit jsem nemohl), tak jsem pri premistovani za VIP, tak o nich pritomni mluvili, vzdy hledel byt v prvni rade. Tesne pred definitivnim odchodem se kral zacal prekvapive bavit s Rudou Švaříčkem, se kterym se osobne zna. Ruda me necekane popostrcil a Jeho Vysosti me predstavil. Podal mne ruku, vtipne okomentoval nekolik kamer, kterymi jsem byl ovesen, opet nasadil pietni tvar a zmizel i s kralovnou v interieru luxusniho vozu.
Vzapeti jsem od sveho okoli dostal obdivne gratulace a rady, at si pravou ruku urcite nemyji. Mohl bych jí poutnikum nejspis i zehnat. Asi jeste v kouzelnem fotogenickem Bhutanu proziji hodne silnych okamziku, ale pochybuji, ze tento bude prekonan. Citim se nesmirne pocten.

Dalsi cestovani po Bhutanu popisi v pristim dopisu.
Jirka

Vietnam

Nahoda tomu pomohla a pote, co nevysla planovana cesta do Nepalu, dostal jsem skvelou nabidku na novinarsky trip do Vietnamu. Je to vladni projekt organizovany Vietnamskym velvyslanectvim v Praze. Bez vahani jsem po nabidce “skocil”. Na pripravu nebylo dostatek klidu a casu, protoze jsem bezprostredne pred odletem travil par dni v Dubaji. Minulo me mnoho

Zobrazit vše
20.9.2016, Vietnam

Vietnam

20.9.2016

Nahoda tomu pomohla a pote, co nevysla planovana cesta do Nepalu, dostal jsem skvelou nabidku na novinarsky trip do Vietnamu. Je to vladni projekt organizovany Vietnamskym velvyslanectvim v Praze. Bez vahani jsem po nabidce “skocil”. Na pripravu nebylo dostatek klidu a casu, protoze jsem bezprostredne pred odletem travil par dni v Dubaji. Minulo me mnoho organizacnich pokynu a informaci, musel jsem se omluvit i z dulezite schuzky s obchodnim radou jmenovane instituce. A tak se stalo, ze jsem zazmatkoval a poprve v zivote mne uletelo letadlo. Proste se odletalo o jeden den drive, nez jsem si odlet naplanoval ja. Po navsteve Vietnamu jsem ale touzil. Koupil jsem tedy novou letenku a pres Prahu, Frankfurt a Hanoj nakonec uspesne (o den pozdeji) pristal na letisti v Saigonu. Znalci vedi, ze mesto je jiz od roku 1976 pojmenovano na pocest narodniho hrdiny Ho Ci Mina.

Zacal se kolotoc oficialnich navstev, setkavani a veceri v ramci prave konaneho veletrhu cestovniho trhu. Mezitim se nasel i cas na blizsi poznani Ho Ci Minova mesta a okoli. Ve Vietnamu jsem byl kratce loni, tak me laka uplne vsechno. Chci nasat beznou atmosferu, spatrit mistni pamatky, ochutnat lokalni jidlo a potkat se s domorodci. I pres kratkost navstevy se vse povedlo. Jsem z toho maximalne nadsen. O pracovitosti a prirozene pokore Vietnamcu vime nejlepe z domova. Jejich zbozim preplnene vecerky jsou toho nejlepsim dukazem. Tuto svoji pracovitost projevili ihned po vietnamske “perestrojce”, kterou zahajili v roce 1986. Liberalizace trhu je zrejma na kazdem kroku.

Rád bloumam trzisti i když nic nekupuji. Jen si dam obcas s místními nekterou z pochoutek. Jidlo ve Vietnamu, to je kapitola sama pro sebe!

Saigon, dnesni Ho Ci Minovo Mesto, je nejvetsi vietnamskou aglomeraci. Poznat ji celou nejde. Vyuzil jsem maximum casu, abych spatril a vyfotil alespon hlavni dominanty. Dum znovusjednoceni (drivejsi Prezidentsky palac Jizniho Vietnamu), mestskou katedralu, kolonialni budovu Hlavni posty, trznici Ben Thanh aj.
Zazitkem byla nocni plavba po rece Saigon i vyhledy z 50. poschodi moderni vyskove budovy Bitexco Financial Tower. Prave modernost nekterych objektu a casti vietnamskych mest jsou asi pro mnohe navstevniky znacne prekvapive. Casto jsem nemohl uverit, ze se nachazim v te mene rozvinute casti jihovychodni Asie. Vietnam prece jen zatim nepatri k vyhlasenym asijskym hospodarskym tygrum. Zatim.
Uzil jsem si i nocni potulovani po barvitem a dlouho do noci zivem meste. Prave ty pozdni toulky jsou moji mnohaletou zalibou a praktikuji je snad v celem svete. Dosud absolutne bez problemu. Tady, ve Vietnamu, se ale bat nemusime. Cela zeme se pysni jen velmi malou urovni kriminality. Ja se citil v kazde chvili bezpecne a stastne.

Z mesta jsem podnikl dva celodenni vylety. Prvni do delty slavne reky Mekong. Desata nejdelsi reka sveta prameni v Tibetu. Nejen proto ji mam moc rad. Stravil jsem na ni pred lety dva mesice a i loni jsem kousek splul v Laosu. V ostrovnich vesnickach me zastihl divoky tropicky dest, po kterem jsem musel dva dny cistit kamery a vysouset fotobrasnu, i tak to byla prijemna poznani a setkani s milymi domorodci. Skvela byla i navsteva vodniho trhu. Nebyl tak barevny jako ten znamejsi thajsky, ale stalo to za to.
Druhy nezapomenutelny vylet byl do proslulych tunelu Cu Chi. System tunelu je vykopan asi 90 minut jizdy od Saigonu. Jsou v celkove delce asi 200 kilometru a nachazi se v ruznych hloubkach. Prislusnici Narodni fronty osvobozeni Jizniho Vietnamu (Vietkong) je vybudovali v sedmdesatych letech v prubehu vietnamske valky. Zit v nich muselo byt maximalne nepohodlne a obetave. Cvicne jsem na chvili do tunelu sestoupil. Netrpim klaustrofobii, ale i tak to byl “narez”! Na zaver jsem si zkusil zastrilet z bojove pusky. Jen tak. I nadale zustavam pacifistou a nerozumim lidem, kteri povazuji za nutne se ozbrojovat. Uz vubec nechapu, proc k tomu vyzyva prezident. Jemu ostatne nerozumim hodne dlouho.

V teto fazi cesty doslo ke zmenam. Misto puvodne planovanych mest Danang a Hoi An, preletel jsem do Nha Trang. Nevadi, v prvnich dvou jmenovanych jsem byl loni a nejnovejsi cil nabizel zase novou zkusenost. Cekaly me tri pohodove noci v luxusnim novem resortu The Anam. Hotel jeste nebyl oficialne otevren, byl ve fazi zkusebniho provozu, ale uz ted bylo jasne, ze na belostne plazi vznikl dovolenkovy raj. Podnikl jsem odsud i nejake vylety. Ten nejdelsi na “rekreacni” ostrov Hon Tam, ktery je v dohledu z mesta Nha Trang. Nekolik relaxacnich dni pod asijskym sluncem, prokladanych navstevami skvelych restauraci s jeste skvelejsimi gurmanskymi pochoutkami predchazelo poslednimu preletu na sever Vietnamu. Cilovym mistem bylo hlavni mesto Hanoj.

Hanoj lezi na Rude rece asi 100 km na zapad od Tonkinskeho zalivu. Oslovila me zejmena architektura stredu mesta, jez bylo vyprojektovano za francouzske kolonialni vlady. Obesel jsem ty nejdulezitejsi dominanty, chramy a pagody a noc stravil s rozvasnenymi domorodci v blizkosti Jezera navraceneho mece. Cesta okolo jezera – korzovni trasa – situovana ve stinu rozlozitych stromu, ktere se zrcadli v klidne vode, tvori prorozene centrum hlavniho mesta. Na ostruvcich dominuji a v noci barevne sviti Chram nefritove hory a Zelvi vez. I o pulnoci jsem zde potkaval tisice lidi. Skvele motivy pro moji kameru. Mnoho hodin jsem stravil bezcilnym chozenim ve spleti malych ulicek, zasvecenych obchodu a sluzbam.
Dvakrat jsem se dlouze svezl cykloriksou. Abych mesto lepe poznal a abych dal vydelat svalnatemu chlapikovi, pro ktereho je to jedina sance na skromny vydelek za nesmirne tvrdou praci. Obet to nakonec byla i pro me. Mam na mysli zejmena to, co jsem musel v centru preplneneho mesta dychat. Problem asijskych mest jsou neustale fronty dopravnich prostredku, znecistene ovzdusi a hlucnost. Nic z toho se nevyhyba ani vietnamskym mestum.

Odletam z Vietnamu a uz ted spradam plany jak se do teto pratelske a fotogenicke zeme brzo vratim.

Jirka z paluby letounu Vietnam Airlines.

Norsko

Uplynul asi mesic a jsem opet v Norsku. To neni nahoda, to je dukaz, ze tato pozoruhodna severoevropska zeme me mimoradne oslovila. Podobne jako Island je skvele fungujici, bezpecna a hlavne nadstandardne fotogenicka. Dalsi ze zemi, kde se jeste stale vetsinou nezamykaji domy, auta a bicykly. Zeme je vedena poctivym panovnikem, neni zde misto pro

Zobrazit vše
3.8.2016, Norsko

Norsko

3.8.2016

Uplynul asi mesic a jsem opet v Norsku. To neni nahoda, to je dukaz, ze tato pozoruhodna severoevropska zeme me mimoradne oslovila. Podobne jako Island je skvele fungujici, bezpecna a hlavne nadstandardne fotogenicka. Dalsi ze zemi, kde se jeste stale vetsinou nezamykaji domy, auta a bicykly. Zeme je vedena poctivym panovnikem, neni zde misto pro lez, podvody a korupci – proste “Zeme krale Miroslava”. Jaky rozdil…

V poslednich dnech pred odletem jsem sledoval vsechny dostupne predpovedni servery a nebylo to moc povzbudive. Zatazena obloha stridala destovou, slunce – a to jeste pouze na jihu – vykouklo jen velmi sporadicky. Ja se chystal na sever zeme, vcetne Nordkappu, kde jsem dosud jeste nebyl. Do kufru jsem naskladal co nejvice funkcniho obuti a obleceni a sveril se do pece nizkonakladove spolecnosti Norwegian. Jidlo v cene letenky sice nepodavaji, ale kvalitou sluzeb jsou jinak prosluli. Dukazem je oceneni pro nejlepsi nizkonakladovou spolecnost Evropy. Ziskali jej v poslednich trech letech trikrat. Lety z Prahy do Oslo a dal do Bodo probehly hladce. V okoli mesta, jez v minulosti zbohatlo na obchode se sledi, jsem se prilis nezdrzel a uz jsem se nalodoval na trajekt do Moskenes.

Po dvou letech jsem opet stanul na kouzelnych Lofotskych ostrovech. Jako zelene smaragdy vystupují z hlubin Norského more a patri ke klenotum evropskeho severu. To, ze Lofoty patri k rybarskemu raji je navstevnikovi jasne z bezpoctu drevenych regalu na suseni tresek. Souostrovi nepritahuje jen rybare, na sve si zde prijdou vsichni, kdo umi ocenit syrovou, ekologicky neznicenou prirodu. Na Lofotech najdeme vsechno: hory pro nezapomenutelne treky, fjordy, plaze, ve vzduchu miliony ptaku a v pobreznich vodach skotacici velryby. I diky Lofotam a severnejsim Vesteralum povazuje mnoho znalcu Evropy Norsko za ztelesneny raj. Nekolik dni jsem krizoval obema ostrovnimi skupinami.

V hlave mne uvizly vzpominky zejmena na dve mista: Nusfjord a Andenes. Nebyl jsem zde poprve, ale tentokrat jsem si je nejak vic uzil. Nusfjord je neuveritelne malebna rybarska vesnice tisnici se v sevrene zatoce. Drevene rybarske utulky jsou puvodni a stoji zde od 19. stoleti. Starodavnou atmosferu jsem obradne fotil hned dvakrat. Ve vecernim i rannim svetle. Tentokrat jsem tady totiz i spal. Tu kouzelnou atmosferu a klidne nocni foceni absolutne bez lidi nikdy nezapomenu.

I kdyz jsme si ja i moje kamera uzili  dalsich kouzelnych mist, jako jsou rybarske vesnicky Å a Reine, vetsi pozornost chci tentokrat venovat zazitku z Andenes. Tak jako pri minule navsteve severniho hrotu ostrova Andøya, vyplul jsem i tentokrat do okolnich vod.  Misto je mimoradne zname zejmena pozorovanim velryb. Minule bylo more znacne rozbourene a mnoho ucastniku plavby bojovalo temer o preziti. Ted bylo nadherne pocasi, voda jako olej. Velrybi safari zacina prohlidkou naucneho centra a pak uz se vyrazi za dobrodruzstvim. Pozorovat velryby prinasi kazdemu radost ze zazitku i z kazde povedene fotografie. Tentokrat jich vezu nepomerne vice nez z cesty minule. 

Andenes je skvelym mistem pro fotografovani polarni zare, ale ted, v lete, se v noci pochopitelne nesetmi. Takze pro snimky Aurora Borealis si sem prijedu nekdy jindy. 

 

Z Andenes nasledoval dlouhy prejezd k Altafjordu. U mesta Alta jsem nafotil svetozname kamenne malby stare az 6200 let. Skalni rytiny, zarazene na seznam UNESCO, jsou tak daleko za polarnim kruhem velmi neobvykle. 

Do Alty zavita vetsinou kazdy, kdo miri na Severni mys.  Nordkapp, oblast s drsnou prirodou na pobrezi Barentsova more je povazovan za nejsevernejsi misto Evropy. Kdyz jsem stal loni na severnim polu, byl jsem jeste o 2000 km severneji. I tak jsem si dosazeni  71. stupne severni sirky moc uzil. Vzdyt navstevu nejsevernejsiho bodu kontinentalni Evropy jsem planoval uz temer dve desetileti. Prave jsem si tedy splnil dalsi cestovatelsky sen. 

 

Norsko jsem si v poslednich letech mimoradne oblibil. Znalci jiz davno vedi, ze tato severoevropska zeme patri k nejkrasnejsim na svete. Pravem je dynamicka a pestra priroda prirovnavana ke krasam Noveho Zelandu. Mam v planu navstivit v nejblizsich mesicich a letech Norsko hned nekolikrat. Pote bych rad pripravil dalsi evropskou diashow. Uz ted se na hlubsi poznavani fotogenickeho Norska tesim. 

Jirka

Filipíny – dopis třetí

Na Filipiny jsem se mimoradne tesil. Vice jak sedm tisic ostrovu, nadherne prirodni scenerie, tropicke plaze, raj pro potapece, lidnata mesta, sveze zelena dzungle, ale hlavne moc mili, usmevavi a vstricni lide. Na letosni trase je to jedina adresa, kterou v podstate neznam. Pred lety jsem pouze nahledl, kdy jsem stravil – mezi dvema lety

Zobrazit vše
18.4.2016, Cesta kolem světa

Filipíny – dopis třetí

18.4.2016

Na Filipiny jsem se mimoradne tesil. Vice jak sedm tisic ostrovu, nadherne prirodni scenerie, tropicke plaze, raj pro potapece, lidnata mesta, sveze zelena dzungle, ale hlavne moc mili, usmevavi a vstricni lide. Na letosni trase je to jedina adresa, kterou v podstate neznam. Pred lety jsem pouze nahledl, kdy jsem stravil – mezi dvema lety – jeden den v Manile, hlavnim meste rozsahleho ostrovniho statu. Omezeny cas jsem vyuzil bezezbytku.

Pristali jsme na letisti Cebu na ostrove Mactan, ktery vesel do historie objevnych plaveb. Dokonce nekolikrat jsem zasel na misto, kde byl 27. dubna 1521 zabit portugalsky moreplavec Ferdinand Magellan. Historie na nej pamatuje jako na cloveka, ktery jako prvni pozemstan obeplul celou planetu. Ma to vsak maly hacek. Ve skutecnosti cestu nedokoncil, nebot… Vsak uz vite. Kousek od jeho pamatniku ma ohromnou sochu narodni hrdina Lapu Lapu. Prave on legendarniho Evropana, o kterem se uci uz na zakladnich skolach a po kterem byly pojmenovany dve vesmirne galaxie, zabil.
Nocni mnohahodinovy pesi vylet byl nezapomenutelny. Nepotkal jsem ani jednoho cizince a zjevne jsem byl pro domorodce nemalou atrakci. Citil jsem se bezpecne. Zpatky do hotelu jsem jel v nekolika fazich. Stopnul jsem si motorku, mnoho zabavy uzil ve zrezivele sajdkare a cast cesty absolvoval v bizarne polepenem a nesviticim mikrobusu. Noc plna asijskeho zivotniho stylu a smichu. Mam to tak rad.

Dalsi program sestaval z plavby na ostrov Bohol. Chronicky zname snimky ukazuji scenicke Cokoladove vrchy. Dle mistni legendy jde ale o zkamenele slzy nestastne zamilovaneho obra Arogo. Pres slzy – pardon, to byl pot – jsem na ne temer nevidel. Ano, cely den bylo mimoradne vedro a ja taham stale temer 20 kilo fototechniky. Casto zbytecne, ale znate to…
Nevadi, Filipiny za to rozhodne staly.

Jirka z preletu do Japonska

Polynéský ráj – dopis druhý

Aloha! Po temer sesti hodinovem letu pres nekonecne plane Ticheho oceanu jsme dosahli pobrezi mozna nejznamejsi ostrovni formace sveta. Havaj se tesi dlouhodobe mimoradne skvele povesti. Slovem “Havaj” popisujeme v cestine vse pohodove, prijemne a rajske. “Havaj je nejlepší” – je nazev pozoruhodne knihy slavneho etnologa, specialisty na polyneske kultury, Miloslava Stingla. Byla a je

Zobrazit vše
15.4.2016, Cesta kolem světa

Polynéský ráj – dopis druhý

15.4.2016

Aloha! Po temer sesti hodinovem letu pres nekonecne plane Ticheho oceanu jsme dosahli pobrezi mozna nejznamejsi ostrovni formace sveta. Havaj se tesi dlouhodobe mimoradne skvele povesti. Slovem “Havaj” popisujeme v cestine vse pohodove, prijemne a rajske. “Havaj je nejlepší” – je nazev pozoruhodne knihy slavneho etnologa, specialisty na polyneske kultury, Miloslava Stingla. Byla a je mne stale velkou inspiraci.

Tento prilet na Havaj je mimoradny. V minulosti jsem vzdy pristaval do Honolulu na ostrove Oahu (hlavnich ostrovu je osm), nasemu privatnimu letu je vsak umozneno dosednout na ranvej Velkeho ostrova. Big Island je nejvetsi a mozna i nejznamejsi ze slavne ostrovni flotily. Pristali jsme na zapade u mesta Kona, nedaleko mista, kde v zime roku 1779 zabili v zalivu Kealakekua meho oblibence Jamese Cooka. Jako kdysi jej, uvítali i me domorodci kvetinovym vencem lei. Byl zhotoven z vonavych orchideji, znameho vyvozniho artiklu tohoto archipelagu. Prave oblast okolo Kony je proslula pestovanim orchideji a ocenovane Kona kavy. Tentokrat jsem je nechal bez povsimnuti a venoval se popularnim prirodnim skvostum.

Snad zadny navstevnik Velkeho ostrova nevynecha zazitek z Parku vulkanu. Dramaticka scenerie je plna krateru, kalder, sopouchu, ohne, koure a obcasne endemicke vegetace. Peklo a raj v bezprostrednim sousedstvi. Mam rad domov vsemocne bohyne Pelé, strazkyne vulkanu a ohne. Je podle povesti umisten v krateru Halema uma u na upati sopky Kilauea. Byl jsem se ji, na prah jejiho majestatniho pribytku, opet poklonit.

Vrcholem teto kratke navstevy vsak bylo foceni z vrcholu vyhasle stitove sopky Mauna Kea. Bila hora, tak zni preklad z polynestiny, me prekvapila, že jiz byla beze snehu. Asi dusledek mimoradne teple zimy na severni polokouli. Kdyz clovek vyjede na vrchol od hladiny more, prekona tak 4205 vyskovych metru v kratkem case. Kazdy rychly pohyb je docela znat. Pouhych 60% kysliku uz proste pocitite. Pobyt na vrcholu svetoznameho vulkanu mam tak rad, ze jsem si jej v podvecer jeste jednou zopakoval. Focenim zapadu slunce se mne definitivne splnil dalsi sen.

Pri takove ceste kolem sveta je nejvetsim problemem nedostatek casu. To vite, ze bych na takovem uzasnem miste rad setrval dele, ale i tak musim rict, ze si kratke pobyty a foceni kazdy den moc uzivam. Havaj je skvelou destinaci a nemuze snad nikoho zklamat. Havaj je dokonala. Jak pise odbornik na pacificke kultury pan profesor Miloslav Stingl: HAVAJ JE NEJLEPSI!

Aloha, Jirka
(priste se ozvu z dalsich destinaci naseho globalniho vyletu)

Dopis první

Prani se mne plni nejen o Vanocich. Letos jsem opet dostal nabidku od reditele CK ESO Travel na dalsi uzasnou cestu okolo zemekoule v soukromem letadle. Moc rad jsem ji prijal, ani na chvili jsem nezavahal. Pohodlne cestovat, objevovat nova mista, sbirat zazitky z lokalit uz znamych a videne fotografovat, to je prace z kategorie

Zobrazit vše
4.4.2016, Cesta kolem světa

Dopis první

4.4.2016

Prani se mne plni nejen o Vanocich. Letos jsem opet dostal nabidku od reditele CK ESO Travel na dalsi uzasnou cestu okolo zemekoule v soukromem letadle. Moc rad jsem ji prijal, ani na chvili jsem nezavahal. Pohodlne cestovat, objevovat nova mista, sbirat zazitky z lokalit uz znamych a videne fotografovat, to je prace z kategorie snu. Pustil jsem se do ni.

Na dvaceti peti denni vylet jsme z tretiho terminalu Letiste Vaclava Havla vzletli specialne upravenym Boeingem 737-800. Nabrali jsme kurs jihozapad, abychom na Azorskych ostrovech docerpali, pred preletem Atlantiku, pohonne hmoty. Nocni let probehl klidne.
Na dvouostrovi Antigua – Barbuda jsem se vratil po mnoha letech. Pri toulkach po ostrove a hlavnim meste Saint Jones jsem z hluboke pameti doloval vzpominky a pribehy, ktere stale nosim v pameti. Byl jsem doslova sokovan, jak smutne se mesto tvari. Tam, kde to pri minule navsteve zilo, jsem zaznamenal liduprazdno. Prekvapilo me, jak si verni sluzebnici Kristovi nechali zdevastovat hlavni mestskou katedralu. Dnes se rozpada, je zabednena a vstup pochopitelne neni dovolen. Zivot nejvice tepe v bezprostredni blizkosti pristavu. Penize sem vozi tisíce turistu, kteri v duty free nakupuji rozlicne zbytecnosti pri jednodennich zastavkach vyletnich lodi nekolika, zejmena karibskych spolecnosti. Nejspis to bude ten pravy duvod, proc obchody a restaurace v jinych castech mesta krachuji.
Za nesmirne pozitivni zazitek z teto navstevy ostrova Antigua povazuji jeho obepluti na katamaranu. Obcasne vetsi vlny obohatily plavbu o dobrodruzstvi, zatim co dve vylodeni na belostnych plazich nabidly dostatek romantiky a motivu pro foceni. Prave ciste a temer liduprazdne plaze jsou chloubou tohoto severokaribskeho ostrova.
Antigua rozhodne nezklamala.

Antiguu jsem vymenil za Antiguu. Jak je to mozne? Jednoduse. Slavne guatemalske mestecko Antigua bylo totiz druhou zastavkou na letosni ceste okolo sveta. Po pristani v Guatemala City nasledoval transport do neopakovatelneho pitoreskniho mesta Antigua. Uz od prvni navstevy jsem si jej mimoradne oblibil. Vychutnal jsem si denni i nocni toulky po hrbolate kamenne dlazbe stareho kolonialniho mesta. S mistnimi potomky Mayů jsem na jednom z namesti povecerel plnene placky a pecenou kukurici. Po setmeni jsem se jeste v chramu zucastnil velikonocni bohosluzby. Mexiko bude az nasi dalsi destinaci, presto jsem se jako v Mexiku cely guatemalsky pobyt citil. Mam atmosferu teto casti Mezoameriky nesmirne rad. Snad vse mne tady vyhovuje.
Nezapomenutelny byl i celodenni vylet k jezeru Atitlan a plavba po nem. Podivny opar bohuzel narusil foceni. Okolni vulkany jsem tentokrat musel nechat bez povsimnuti. O to vic jsem fotil detaily v mestecku Santiago de Atitlan, dalsim pokladu mayske historie a kultury. Pred lety to bylo klidne sidlo milych nezistnych lidi, ted uz na nich bylo patrno, co udelaji v takovych mistech z domorodcu penize, ktere tam turiste vozi. Nezistnost nahradily penize. Presto to byl opet nezapomenutelny zazitek. Guatemala me opet nezklamala.
Z Guatemaly pokracovala Cesta kolem světa na severozápad. Pod nami jsem rozeznaval typicky teren teto casti stredni Ameriky, dokonce jsem identifikoval Guadalajaru a Mexiko City. Poprve v zivote jsem spatril vody Cortezova more. V Mexiku jsem byl uz nekolikrat, ale slavny poloostrov Baja California jsem navstivil poprve. Pristali jsme v poustnim Los Cabos. To, proc jsme pristali prave tady ma naprosto zrejmy duvod. Vzdyt Cortezovo more je vyhlasenym utocistem keporkaku. Tento popularni morsky savec umi elegantne vyskakovat nad hladinu a to je presne to, co touzim uz dlouho solidne vyfotit. Dovedete si predstavit tu krasu? Tricetitunovy zivocich leta nad hladinou! Nebudu vas dlouze napinat. Na clunu jsem byl, skakajici keporkaky videl, presto si na kartě ani jednu fotku nevezu. Byly totiz takove vlny, ze uz ta prvni se prevalila pres prid lodi tak nestastne, ze mne dokonale zaplavila veskerou techniku. Vse jsem sbalil, pevne se po zbytek plavby drzel a modlil se, aby se kamery vzpamatovaly. Dopadlo to dobre.
Jak uz jsem se zminil, snimky keporkaku nevezu, takze mam duvod se vratit. S Mexikem jsem se rozloucil stylove – pred odletem jsem za doprovodu mariachi, hudebniku a pevcu v sombrerech, povecerel oblibene mole poblano – kure prelite jemne palivou cokoladovou omackou.

V dalsim dopisu se prihlasim z Havaje.

Jirka z paluby Boeingu 737-800

Opět na lodi

Nebude to asi nahoda, ze se opet hlasim z lodi. Nejak jsem si tu romantiku a kouzlo nekonecnych stribritych vodnich ploch oblibil. Na lodi casto snim. Na lodi si daleko plasticteji predstavuji vsechny ty objevitelske plavby tolika hrdinnych namorniku, o kterych se docitam ve starych knihach. Na lodi nasavam nove informace o okolni prirode, relaxuji,

Zobrazit vše
26.8.2015, Kanada - Aljaška

Opět na lodi

26.8.2015

Nebude to asi nahoda, ze se opet hlasim z lodi. Nejak jsem si tu romantiku a kouzlo nekonecnych stribritych vodnich ploch oblibil. Na lodi casto snim. Na lodi si daleko plasticteji predstavuji vsechny ty objevitelske plavby tolika hrdinnych namorniku, o kterych se docitam ve starych knihach. Na lodi nasavam nove informace o okolni prirode, relaxuji, vice ctu a necham se ovivat prosolenym vzduchem. Na lodi si pripadam vice svobodny a stastny. Na lodi, u brehu Aljasky a zapadni Kanady, vam prave pisi.


Po navratu ze severniho polu jsem taktak stacil vyridit vse potrebne a uz jsem balil zavazadla na dalsi zajimavou cestu. Muj let vedl pres Amsterdam primo do Vancouveru, nejvetsiho metropolitniho centra v zapadni Kanade, ktere uz od prvni navstevy povazuji za asi nejlepsi misto na ziti.

I tentokrat me atmosfera mesta utvrdila v mem presvedceni. V prijemnem podvecernim case jsem se zasel poklonit indianskym totemum ve Stanley parku (oazu zelene vytvoril Frederick Law Olmsted, autor newyorskeho Central Parku) a navstivil nekolik popularnich adres nejvetsi metropole Britske Kolumbie. Pristavni mesto se chlubi osmnacti kilometry plazi a je ze severu chraneno valem dramatickych hor, ktere nabizi mnoho sportovniho vyziti. Zimni Olympijske hry 2010 patrily k nezapomenutelnym. Kouzlo Vancouveru vynikne nejvice v rannich nebo vecernich svetlech. Rad se toulam dzungli mestskeho centra i pod mohutnymi jehlicnany ve Stanley parku. Bylo toho mnoho, ale asi nejvetsi prekvapeni jsem zazil pri navsteve zvlastni 4D projekce Fly Over Canada na Canada Place. Nebyl jsem na podobnem promitani poprve, ale toto bylo jeste o stupen technicky propracovanejsi. Myslim, ze to, co tam predvadi, udivi urcite kazdeho. Pokud to cte nekdo, kdo ve Vancouveru zije nebo se tam chysta, tak navstevu teto atrakce mohu vrele doporucit. To hlavni melo ale prijit az druhy den odpoledne.


A take prislo. Nebo spis priplulo. Ohromna zaoceanska lod Celebrity Infinity je dlouha 294m a siroka 32 metru. Pojme desivych 2,5 tisice pasazeru, o ktere se stara tisic clenu posadky. Ackoliv je to vysoke cislo, presto jsem nemel behem plavby pocit, ze stale o nekoho zakopavam. Po odpluti z Vancouveru jsme minuli Horseshoe Bay a brzo vpluli do scenicke Inside Passage. Vnitrni pruliv je skvele misto pro kazdeho, kdo umi ocenit tzv. “silnou prirodu”. Az do setmeni jsem si vychutnaval majestatne zalesnene kopce, strme skaly a stovky malych ostruvku, ktere lemovaly plavebni koridor ve smeru severozapadnim, tedy k Aljasce. Noc, den a dalsi noc, vse probehlo klidne.


Pri celodenni zastavce v Icy Strait Point, vesnici na ostrove Chichagof, jsem se vydal na pozorovani velryb z lodi. Pocasi bylo stridave „ze bys psa nevyhnal“ ale velryby? Po chvili to prislo. Nekolik jich defilovalo po obou stranach lodi, az se tajil dech. Plejtvaci prave vecereli. Vystrelovali k hladine a jejich mohutne tlamy vzdy uveznily pocetna hejna malych mrskajicich se rybicek. Byli zde i kulohlavci. Pritahovali moje objektivy vlacnymi pohyby mohutnych tel a obcas nabidli i pohled na zanorujici se ocasni ploutve. Videt a fotit velryby je vzdy pro kazdeho neopakovatelny zazitek.
Po lodnim vylete nasledoval suchozemsky. S lokalnim pruvodcem z kmene Hoonah-Tlingit jsme usilovne hledali medvedy, lec marne. Docela zklamani. Snad tedy priste.


Mohutna lod se mistrne propletala strmymi i erozi zaoblenymi fjordy, ktere sice pripominaji ty norske, ale jsou vetsinou o poznani vetsi. Specifikem Kanady a Aljasky jsou nepredstavitelne rozlehle vymery lesu. Na neco takoveho neni stredoevropan pripraven. Mam pocit, ze nejvetsi hodnotou teto zemepisne sirky, jsou tisice ctverecnych kilometru ekologicky neznicene prirody. Aljaska si svych pokladu dokaze vazit. Vyhlasila devet narodnich parku a nekolik dalsich oblasti poziva ochrany jineho druhu. Celkem je chraneno asi 15 procent nejvetsiho statu USA. Ktera jina zeme sveta se muze pochlubit tremi miliony jezer a vice nez 3000 rek? Ledovcu se odhaduje 100 000! Srdce kazdeho milovnika ciste a inspirativni prirody zde jiste zaplesa.


Kapitan lodi zkusene domanevroval k dech beroucimu ledovci Hubbard. Zde jsem prozil dvouhodinove fotograficke orgie. Zurive jsem exponoval majestatnou, nekolik metru vysokou hranu slavneho ledovce a napetim jsem temer ani nedychal. Stal jsem na same pridi lodi a nevedel, kam driv exponovat. Nalevo se otviraly skvele pohledy na led v blizkosti zelene vegetace, prede mnou se z čela ledovce kazdou chvili buracive utrhl ohromny kus jiskrive hmoty a vpravo se nabizely skvele namodrale kompozice. Takto vypada absolutni fotograficke stesti. Tak, jak se obloha u Hubbard Glacier priznive otevrela, tak se pri odplouvani opet sede zastrela. Na teto ceste mam proste stesti na priznive pocasi.


Po mnoha letech jsem se opet vratil do hlavniho mesta Aljasky. Juneau je pitoreskni, po silnici nedosazitelne, hlavni mesto. Jedine takove na svete. Tady opet zahralo me povestne stesti. Pres facebook se se mnou spojil Jirka Haniš. Krajan z Lanskrouna, ktery je navic pilotem helikoptery. Pripravil mne absolutne snove zazitky, vcetne scenickeho letu nad Juneau a okoli a lovu krabu v zalivu. Mile setkani s pozoruhodnym clovekem a v cizine cenenym odbornikem. Jirka se tesi prestiznimu postaveni u spickove spolecnosti Era. Obohatil me o mnoho novych informaci. Navsteva Juneau patri, zejmena jeho zasluhou, k vrcholum teto lodni poznavaci cesty.


Dalsi planovanou aljasskou zastavkou bylo “hlavni svetove mesto lososu” Ketchikan. Dlouze se tahne na ostrove Revillagigedo, 380 km jizne od Juneau. Nazev mu dali Tlingite, indiansky kmen, ktery zde od nepameti lovil lososy. Z Evropanu se zde jako prvni zastavil v roce 1793 kapitan George Vancouver. Mesto vsak bylo zalozeno temer o sto let pozdeji. Take nezklamalo. Volnych hodin jsem vyuzil k dlouhemu lodnimu vyletu do oblasti Misty Fjords. Znamenalo to stravit vice jak 120 kilometru na vlnach, ale stalo to jiste za to nepohodli. Ohromne, vegetaci porostle strme granitove skaly pozivaji od roku 1978 federalni ochrany jako National Monument. Deklaraci tehdy podepsal prezident Jimmy Carter. Pod temer kilometr vysokymi srazy z obdobi kridy jsem si casto pripadal jako v Yosemitech. I tam utvarela teren podobna ledovcova morfologie. Hodne jsem fotil. Skoda, ze jsem nestihl navstivit mista, ktera jsem si pri sve davnejsi navsteve ulozil do pameti. Tedy nekdy priste.

Po navsteve Ketchikan nabrala lod definitivne smer jizni. Zprvu se bylo na co divat, zelene brehy americkeho kontinentu a ostrovu, tak typicke pro zapadni Kanadu a Aljasku, byly dlouho v dohledu. Pozdeji nasledovaly nekonecne namorni mile uz jen v prizracně sede mlze. Za den a noc jsme uz ale opet brazdili vody Vnitrniho prulivu s fantastickymi vyhledy na pobrezi Vancouverova ostrova a na druhe strane kontinentalni Britske Kolumbie. To bylo neco! Videt z vody zivot mistnich komunit, snimat plejtvaky a kulohlavce, dokonce se nekolikrat na hladine mihly i kosatky… no a takto skvele se odviji cely tento mimoradne pohodovy vylet na sever Ameriky.

Uz radeji skoncim. Tesim se, az se za nejakou dobu ozvu z jineho mista nasi krasne planety.


Jirka

 

Vrchol zeměkoule

Pratele, jak jsem psal minule, prave se nachazim na mimoradne zvlastnim miste. Pote, co jsem v atomovem ledoborci “50 let vitezstvi” prekonal Barentsovo more, netrpelive jsem na pridi lodi vyhlizel nejsevernejsi cast Evropy – Zemi Frantiska Josefa. Soustava 192 vetsinou silne zalednenych ostrovu (led pokryva 85% rozlohy) je od severniho polu vzdalena uz jen 920

Zobrazit vše
12.8.2015, Severní pól

Vrchol zeměkoule

12.8.2015

Pratele, jak jsem psal minule, prave se nachazim na mimoradne zvlastnim miste. Pote, co jsem v atomovem ledoborci “50 let vitezstvi” prekonal Barentsovo more, netrpelive jsem na pridi lodi vyhlizel nejsevernejsi cast Evropy – Zemi Frantiska Josefa. Soustava 192 vetsinou silne zalednenych ostrovu (led pokryva 85% rozlohy) je od severniho polu vzdalena uz jen 920 kilometru. Priblizeni k pevnine slibovalo nadeji na spatreni divoke severske fauny. Nadeje byly naplneny.


Vrcholovym predatorem oblasti je pochopitelne ledni medved, i kdyz se casto nepise o tom, ze se jeste nad nim, podle mnoha vedcu, umistuje kosatka drava, recena jednoduse zabijak. Spatrit ve volne prirode ledniho medveda byl muj dlouhodoby sen. Naposledy jsem nektere jedince fotil v chranenem parku v kanadskem Quebecu, ale to neni ono. Nedlouho po priblizeni k zemi naseho byvaleho mocnare, objevil se na pravoboku kral Arktidy. Prave jsme jej vyrusili pri vecerni hostine. Svetelne podminky nebyly idealni, presto se tesim na snimky statneho predatora s koristi. Medved si pohazoval s napul sezranym tulenem a mel jeho krvi zabarvenou srst na hlave a krku. Bohuzel s trofeji postupne odbihal z dosahu i tech nejdelsich objektivu. Na zacatek docela dobry fotograficky ulovek. Pozdeji jsem spatril jeste dalsich pet polarnich medvedu. Pri proplouvani Rakouskym a Anglickym kanalem se pred mym objektivem jeste nekolikrat objevili tuleni, mrozi a dokonce i velryby. Jeste to nebyly vysnene snimky zblizka, ale cestovatelsky zazitek to byl. Zejmena foceni mrozu. Mnohokrat jsem byl v chladnych oblastech planety, ale mroze jsem dosud nespatril. Je jasne, ze neobydleny archipelag je, co do poctu druhu a celkoveho mnozstvi zvirat, Noemovou archou Arktidy.

Kdyz jsem pred nekolika tydny znovu navstivil Norsko, uvedomil jsem si, co pro Nory znamena osud a odkaz Fridtjofa Nansena. Ted jsem stal u jednoduche pametni tabulky na Jacksonove ostrove a v pokorne ucte temer ani nedychal. Zde, na norskem mysu, stravil s Hjalmarem Johansenem v nehostinne kamenne zemljance temnou polarni zimu 1895 – 1896. Vetsina z nas by takovou hruzu nevydrzela ani tyden. Nansen byl vedec, politik, diplomat a nevsedne humanitarne orientovana osobnost. V roce 1922 obdrzel Nobelovu cenu za mir. Pri nekolika dalsich vylodenich jsem navstivil dramaticky vyhlizejici rozpadle objekty, ktere v minulosti slouzily dobrodruhum, vedcum ci vojakum jako velmi skromny ukryt pred povestnymi arktickymi bouremi. Pri hlubsim studiu historickych udalosti a dohledani na miste, se daly najit smutne pametni krize, pod kterymi odpocivaji ti mene stastni polarnici. Nebylo jich za poslednich 150 let zrovna malo. Na severu Zeme Frantiska Josefa, pluje v oceanu Rudolfuv ostrov, se kterym se take poji dramaticke osudy prvnich objevitelu. Byl mezi nimi i krajan pochazejici z Teplic. Z ledoborce i gumoveho Zodiaku jsem nasnimal mnoho zaberu ledovce, ztekajiciho do Teplicke zatoky. Mila pripominka domova.


Nejvetsi atomovy ledoborec “50 let vitezstvi” klickuje mezi snehem pokrytymi pevninami a suverenne prorazi cestu ledovymi tabulemi Severniho ledoveho oceanu. Je dlouhy jako jedno a pul fotbaloveho hriste, siroky 30 metru a ponor ma temer 12 metru. Kolos je pohanen dvema nuklearnimi reaktory, ktere vyrabeji paru pro turbiny o vykonu 75000 konskych sil. Plavebni rychlost je az 22 uzlu, coz predstavuje 40 km/h. Takove sile neodola nekolikametrovy ledovec putujici oceanem, ani souvisla ledova plocha. Od severne polozenych ostrovu Zeme Frantiska Josefa az po severni pol jich bylo nepocitane. V teto fazi plavby jsem se od ledove plochy pred nami a drcenych ledovych bloku pod kylem lodi nemohl odtrhnout. Na palubach lodi a velitelskem mustku jsem denne stravil mnoho hodin. Mohlo za to mimoradne krasne slunecne pocasi a take permanentni polarni den. Velmi intenzivne jsem prozival vsechny vysadky gumovym clunem Zodiak i dva skvele lety v helikoptere. Snimky ledoborce sevreneho v arktickem ledu patri k tomu nejlepsimu, co si z teto expedice odvazim.


87., 88., 89. stupen severni sirky a najednou to prichazi. Na 90. stupni, na vrcholu zemekoule, prozivam podobny pocit, jako na jinych sugestivnich mistech na planete. I presto, ze jsem uprostred polarni oblasti, citim hrejivy slavnostni pocit z dalsiho splneneho cestovatelskeho snu. Sestupuji na led a zretelne si uvedomuji vyjimecnost tohoto okamziku. Prave stojim na snehem pokrytem ledu na miste, kde prede mnou nikdo nikdy nestal. Na samotnem polu, presne vypoctenem geografickem bodu uprostred nekonecneho ledoveho oceanu, stalo dosud v dosavadni historii planety jen nekolik tisic lidi. Predpokladam, ze se citili podobne jako ted ja. Citim se stastny, osudem mimoradne stedre odmeneny. Najednou se pristihuji, ze jsem soucasne tak trosku zaskoceny. Mnohalety sen se splnil, nedosazitelna meta byla dosazena, ale co bude dal? Ze by pol jizni?


Jirka, severni pol

Cesta k vrcholu zeměkoule

Mnoho z nas v sobe nosi cestovatelske sny. I ja jeden takovy, stale nenaplneny, mam. Upinam se k nemu mnoho let a je z kategorie tech, o kterych si vetsinou myslime, ze se ani vyplnit nemohou. Ten muj sen se soustredi na metu jen velmi tezko dosazitelnou. Moji touhou je SEVERNI POL!
Jsou sny, ktere se

Zobrazit vše
11.8.2015, Severní pól

Cesta k vrcholu zeměkoule

11.8.2015

Mnoho z nas v sobe nosi cestovatelske sny. I ja jeden takovy, stale nenaplneny, mam. Upinam se k nemu mnoho let a je z kategorie tech, o kterych si vetsinou myslime, ze se ani vyplnit nemohou. Ten muj sen se soustredi na metu jen velmi tezko dosazitelnou. Moji touhou je SEVERNI POL!
Jsou sny, ktere se nam mohou splnit a ani se nemusime prilis pricinit, ale pro vetsinu musime neco konkretniho podniknout. Ten druhy pripad nastal prave ted, kdy pisi tyto radky na miste ne zrovna obvyklem. Hlasim se z ruskeho ledoborce, ktery nese sebevedome jmeno 50 YEARS OF VICTORY.


Ale vezmeme to pekne po poradku. Cesta zacala preletem z Prahy do finskych Helsinek. V pristavnim meste jsem si uzil zejmena skvelych ceskych restauraci Praha, Vltava a Zetor. V posledne jmenovane maji dokonce jidelni listek i v cestine. Drive zde stavaly i ceske hospody s poetickymi nazvy Hadanka a Milenka. Pry uz jsou zruseny. Potkavat se daleko na severu s ceskymi realiemi, bylo velmi zajimave. Z architektury mesta lze vycist dejiny. Najdeme zde stavby ovlivnene funkcionalismem i modernim umenim. Centrum metropole nese prvky empiru. Z jednotlivych objektu a v nekterych castech mesta jsem mel pocit, ze jsem v nejakem ruskem meste – dusledek mnohalete ruske anexe – jine se podobaji jinym zapadnim mestum evropskeho severu. Mesto je upravne a ciste.
Skvelym zazitkem byla navsteva olympijskeho stadionu. Byl postaven pro OH 1940, ktere byly nakonec kvuli valce zruseny. V roce 1952 se zde konaly legendarni hry, na kterych se zaskvely zejmena vykony slavneho ceskeho manzelskeho paru. Emil Zatopek ziskal tri zlate medaile po famoznim vykonu na petce, desitce a v maratonu, jeho zena Dana zvitezila v hodu ostepem. Satupekka – Pohádkový Péťa – jak zni zkomolenina jeho jmena, se stal velkym hrdinou her a dodnes zde na nej vzpominaji. Vyfotil jsem jeho jmeno na cestne tabuli vitezu a z vysoke veze stadionu nasnimal okolni ctvrti mesta.

Helsinky jsou partnerskym mestem Prahy. Partner naseho hlavniho mesta je metropole, ve ktere se navstevnik citi bezpecne a mile. Uzije si pohostinnosti, pamatek, moderni vtipne architektury, kulturni a sportovni infrastruktury a prijemné zdrave kuchyne.


Z Helsinek jsem se vydal na sever za polarni kruh. Zde, na poloostrove Kola, lezi slavne ruske pristavni mesto Murmansk. Na letisti me vital hrdy napis gorod geroj – mesto hrdina. Zacal jsem vzpominat na davno zapomenute znalosti rustiny. Napisum i imigracnim dustojnikum jsem dost rozumel, horsi to bylo s doslova bolestivym skladanim odpovedi. Jen ztezi jsem z hluboke pameti doloval zapomenuta slova a fraze. Chtelo by to par tydnu praxe. O meste jsem nemel predstavu, tak jsem na sebe nechal vse volne pusobit.

Pod zasedlymi a opryskanymi fasadami uniformnich panelaku jsem si vzpomnel na predrevolucni casy u nas. Smutne, zchudle, vylidnujici se misto nabidlo jen par pozitivnich pocitu. To kdyz jsem na okolnich kopcich, tvorenych nerosty starohor, natrefil na dve skupiny svatebcanu. Zahaleni v lehkem, slavnostnim, ale na prvni pohled nemodernim obleceni, mne dovolili nafotit par snimku. V jemnem desti a vetru byli promrzli, presto k moji kamere vetsinou vstricni. Nekteri si kontakt se zahranicnim fotografem docela uzivali. Spatril jsem zde neco, co jsem kdysi videl na Bajkale. Nevesta s zenichem a rodici polozi kytici k hrobu padlych vojaku (tady k pietnimu mistu na pamatku zahynuvsich v roce 2000 v ponorce Kursk) a pote poji par soust z prineseneho obcestveni. To pak vsichni zapiji pivem a vodkou. Nejspis pro zahrati. Zde, za polarnim kruhem (nejvetsi mesto polarni oblasti lezi na 68°58ˈ s. š.), byla pritomnost vetrne Arktidy na celem tele velmi znatelne citit.

Dlouho jsem v Murmansku nepobyl, presto na me spolehlive padl normalizacni smutek. Doufam, ze se ty doby do nasi zeme uz nevrati.
Za mestem, na prisne strezene zakladne atomovych ledoborcu, jsem se nalodil na cernocerveny zelezny kolos, nejvetsi ledoborec s jadernym pohonem na svete.


Ledoborec je specialni lod se zesikmenou a zesilenou pridi, urcena k plavbe zamrzlym oceanem. Dulezita je tez kineticka energie lodi. Nejspolehliveji rozbiji led ledoborce atomove. Rusove maji takovych hned nekolik. Pro pohon vyuzivaji tlakovodni reaktory typu VVER. Jsou zalozene na stejnem principu jako ty, ktere pohaneji sovetske a ruske jaderne elektrarny. 50 let Pobedy je nejvetsi takovy na svete. Je pohanen dvema jadernymi reaktory. Ted me toto velkolepe inzenyrske dilo priblizuje nepratelskymi vodami Barentsova more a Severniho ledoveho oceanu stale bliz ke splneni mnohaleteho snu. Nejmensi svetovy ocean s nejmensi prumernou hloubkou, pokryva po vetsinu roku silna vrstva ledu. To a bohata pritomnost typicke arkticke fauny delaji z techto zemepisnych sirek mimoradne nehostinne a soucasne drsne poeticke misto, ktere od nepameti laka dobrodruhy, vedce a romantiky vseho druhu. Cesty vsemi moznymi prostredky nadale budi pozornost a jsou bez vyjimky mimoradne unikatni.

Leta jsem snil o tom, ze vrcholu planety dosahnu na bezkach, ted tam pluji v pohodlnem, vytapenem ledoborci, ale nestydim se. Jsem rad a neskonale stastny, ze se tam dostanu alespon timto zpusobem. Co vsechno na ceste do Zeme Frantiska Josefa a dál k tajuplnemu devadesatemu stupni severni sirky proziji, o tom vam napisi priste.


Jirka

Cestování v luxusu

Predstavte si, ze bych vas pozval na tydenni dovolenou do mnohaposchodoveho panelaku dlouheho jako tri fotbalova hriste. Brali byste?
A ted si predstavte, ze tim panelakem je ve skutecnosti luxusni, teprve nedavno na vodu spustena vyletni lod, ktera obeplouva v ramci tydenni plavby nekolik atraktivnich mist.

Zarive bila, elegantne navrzena Costa Diadema je 306 metru dlouha, 37

Zobrazit vše

Cestování v luxusu

9.7.2015

Predstavte si, ze bych vas pozval na tydenni dovolenou do mnohaposchodoveho panelaku dlouheho jako tri fotbalova hriste. Brali byste?
A ted si predstavte, ze tim panelakem je ve skutecnosti luxusni, teprve nedavno na vodu spustena vyletni lod, ktera obeplouva v ramci tydenni plavby nekolik atraktivnich mist.


Zarive bila, elegantne navrzena Costa Diadema je 306 metru dlouha, 37 metru vysoka a prepravuje se na ni 4900 pasazeru, o ktere pecuje 1200 clenu posadky. Na 16 palubach se cestujici docela rozptyli, takze vetsinou nemate pocit, ze byste se ocitli treba v centru preplneneho Tokia. Plavby na mnohaposchodovych parnicich jsem objevil uz pred lety. Vyzkousel jsem okruhy v Pacifiku, Indickem oceanu, Karibiku i Severnim mori, zbyvalo jen Stredozemni more. Poznat se ma vse, proto jsem se nalodil a odplul z italske Savony do Marseille. Tam, ve slavne Provence, oslovil taxikare Alzirana Naghiba a ulozil mu jasny ukol: “Dovez me do lokality, kde mam sanci nasnimat fotogenicke levandule”. Povedlo se, i kdyz jsem v okoli klastera Senanque mel byt asi o nekolik dni pozdeji. To budou vonave zahony jeste vice rozkvetlejsi. Doted zasnu, kolik lidi komentovalo na Facebooku fialove snimky z popularniho mista. Celodenni zastavku v Provence jsem si hodne uzil.


Po klidnem nocnim presunu, jsem dalsi den stravil intenzivnim chozenim po sluncem zalite Barcelone. Opet nezklamala. Stihl jsem prochodit La Rambla, vyfotit dech berouci Sagrada Familia a nekolik dalsich Gaudiho staveb. Letni turisticka sezona je v plnem proudu, u mnoha pamatek se ceka na vstup v dlouhych frontach, takze jsem se musel nekterych typickych atrakci vzdat.


Dalsi zastavka byla v hlavnim meste Balearskych ostrovu v Palma de Mallorca. Prosel jsem se mestem, vyfotil rozlehlou katedralu a udelal si odpocinkovy den na solidni plazi nedaleko centra mesta. Vecer jsme z Palmy odpluli a lod prekonala nejdelsi souvisly usek bez preruseni. Po dvou nocich a jednom celem dni uvazal kapitan Diademu k molu temer v samem centru Neapole.


Neapol, mesto pod Vesuvem, se muze pochlubit mnoha pozoruhodnymi pamatkami, typickymi uzkymi ulickami se susicim se pradlem a skvelou “staroitalskou” atmosferou. Restaurace, pizzerie, kavarny a butiky maji pritazlivou atmosferu a presvedcivy komunikativni personal. Co ale rozhodne nepatri k chloube mesta, to je neuveritelny neporadek v ulicich a na namestich tretiho nejvetsiho italskeho mesta. Zasnul jsem, co vsechno jsou obyvatele mesta schopni nahazet jen tak na zem. Dokonce jsem zahledl na jednom namesti metare. Zametal, ale to, co po nem zustalo, skoda mluvit. Smutny obraz.


Vic jsem si urcite uzil posledni zastavku mohutne lodi Costa Diadema. Byla v ligurskem La Spezia. Asi jsem lodi jeste nebyl nasycen, protoze jsem presedl na motorovou rychlolod s kapacitou asi 100 pasazeru a preplavil se do narodniho parku Cinque Terre. Z vody je odvaznou skalni architekturu lepe videt. Tak tato oblast popularni Italske riviery me totalne dostala. Skoda, ze nebylo uplne jasne pocasi a ze jsem zde nemohl byt v lepsich fotogenictejsich svetlech. V kazde z peti vesnic, tvorenych barevnymi pitoresknimi domy, z nichz nektere zde stoji jiz od 14. stoleti, zije pouze nekolik stovek obyvatel. Pripadlo mne, ze musi byt stastni. Vzdyt bydlet v zarivych barvach, na skalnatem utesu a poslouchat sumeni more – muze snad byt neco lepsiho? Vubec se nedivim, ze byly tyto pohadkove vesnice zapsany na seznam svetoveho dedictvi UNESCO. Sem se urcite vratim.


Nasledoval kratky prejezd do Savony a plynule rychlé opusteni lodi. Maji to proste v Coste sofistikovane propracovane.

Presedl jsem do auta, ale domu se jeste nevydal. Tento text pisi ve sluncem zalitem chorvatskem mestecku Rabac. Rozhodl jsem se uzit si ciste more, typicke belostne kamenite plaze, skvele jidlo a relaxacni atmosferu evropskeho jihu. Pohoda.


Jirka

Japonsko – země plná překvapení

Kdyz jsem byl pred peti lety v Japonsku, uplne jsem teto zemi propadl. Nadchl jsem se typickymi rafinovanymi pokrmy, fotogenickymi mestskymi i prirodnimi sceneriemi, tradicnimi mechanizmy chovani a řádem. Nektere z techto slov bych mohl pouzit i pri popisu jinych asijskych zemi, ale Japonsko mezi nimi vynika. Prave se do teto zeme vracim. Jsem zvedavy,

Zobrazit vše
18.5.2015, Japonsko

Japonsko – země plná překvapení

18.5.2015

Kdyz jsem byl pred peti lety v Japonsku, uplne jsem teto zemi propadl. Nadchl jsem se typickymi rafinovanymi pokrmy, fotogenickymi mestskymi i prirodnimi sceneriemi, tradicnimi mechanizmy chovani a řádem. Nektere z techto slov bych mohl pouzit i pri popisu jinych asijskych zemi, ale Japonsko mezi nimi vynika. Prave se do teto zeme vracim. Jsem zvedavy, zda se muj pozitivni dojem ze “Zeme vychazejiciho slunce” potvrdi.


V Japonsku se da pristat na nekolika spickovych mezinarodnich letistich. Muj boeing dosedl po zdlouhavem letu na ranvej letiste Narita, nedaleko Tokia. Ihned jsem zjistil, ze Japonci zprisnili imigracni proceduru. Po vzoru jinych uz i tady snimaji otisky a fotografuji vsechny zajemce o vstup do zeme. Zacina dalsi poznavaci cesta.


Tokio se tahne pri pobrezi v delce okolo 130 kilometru. Zije zde temer 30 milionu obyvatel. Je jasne, ze jej nikdo nemuze poznat ani za cely zivot. Stihl jsem svatyni Meidži Džingu, cisarsky palac (opet jsem mel stesti na nekolik fotogenickych svateb), areal chramu Asakusa i s prilehlym rusnym trzistem. Impozantni byl pohled z tokijske veze. Fotky ale nejsou nic moc, bylo znacne zatazeno. Vecer se mne opet podarilo potkat s Ondrou Pírym, slovenskym fotografem, ktery v Japonsku zije uz devet let. Fotili jsme spolu pred peti lety a budeme i pri teto navsteve. Na zaver pobytu, az budu v oblasti Kjota, “objednal” jsem si gejsu, divku, ktera bude ochotna se nechat ustrojit a namalovat tak, jako by byla skutecnou maiko nebo gejsou. Uz se na to foceni tesim. S nezapomenutelnym mestem jsem se rozloucil na Ginze, ulici v mondenni ctvrti Tokia.


Kdyz jsem se blizil k posvatne Fudži, byl jsem znacne napjaty. Budu mit konecne stesti na dobrou viditelnost? Prvni den to jeste bylo rozpacite, ale dalsi velmi casne rano bylo temer idealni. Zurive jsem exponoval zasnezeny vrchol 3776 metru vysokeho symbolu Japonska. Doslo dokonce po case i na panoramatickou kameru Hasselblad.
Skvela byla i noc na rohozi tatami a cetne gastronomicke speciality, na kterych jsem si nekolikrat pochutnaval. Co se jidla tyce, tolik orientalnich pochoutek jsem uz dlouho nekonzumoval. Jidlo patri k tomu nejlepsimu, co muze navstevnikovi slavne cisarstvi nabidnout. Uzivam si ho denodenne do sytosti.


Zavital jsem i do horske oblasti, jakychsi japonskych Alp a opet i do zajimaveho hradu Matsumoto. Nasledovala Takajama, Širakawago, Kanazawa. V rychlem sledu se pred mym objektivem stridaly udrzovane pamatky, domy šogunů, cisaru i samurajů. Skvele byly japonske zahrady a parky. Jen jsem litoval, ze zde nejsem na pozim, kdy javory momiji ztrati z listu chlorofyl a neskutecne kouzelne zezloutnou a zcervenaji. To je potom ta prava japonska atmosfera.


Zprvu spesnym vlakem a pozdeji sinkansenem jsem dojel az do Hirosimi. Pri zhlednuti historickych snimku a zjisteni, co vsechno se tady pred sedmdesati lety udalo, cloveka zamrazi. Kdysi smutne misto dnes docela dynamicky zije. Koná se zde mnoho pietnich akci, na ktere jezdi vyznamne osobnosti z celeho sveta. Mnohe se dozvi, ze tzv. Hirosima House (A-Bomb Dome), symbol apokalypticky zniceneho mesta, je dilem ceskeho architekta Jana Letzela. Tento objekt, jako jediny, nechali hirosimsti stat, aby pripominal budoucim generacim prozite valecne hruzy. Posledni dve noci a tri dny jsem stravil v lokalite, ktera me oslovila uz pri minule navsteve. Osaka, Nara a zejmena Kjoto, to jsou spravna mista na nove zazitky i sugestivni fotografie. Svatyne Kasuga, chram Todaidzi, nekonecne zastupy oranzovych bran torii, hrad Nidžo, historicka i moderni centra techto mest, to vse jsem pochopitelne nasnimal. To nejlepsi jsem si ale nechal na zaver. Priblizilo se foceni “gejsi” a navic v centru skvelych kjotskych chramu. Ondra dovezl z Nary divku, kterou specializovana firma stylove oblekla a namalovala. Trvalo to pres hodinu, stalo to nemalo penez, ale jsem rad, ze jsem to zkusil. Problem byl, ze na samotne foceni jsem mel pouze 45 minut, ale vyuzil jsem je do posledni vteriny. Na snimky se moc tesim. Priste pripravim takove foceni ve vetsim casovem predstihu a jeste o neco lepe. I pro moji “modelku” byla tato zkusenost prvni.


Odletam z Japonska a s radosti konstatuji, ze je to pro navstevu mimoradne prizniva zeme. Celou cestu jsem si skvele uzil. Nenasel jsem nic, opravdu nic, co by se mne nelibilo. Asi by nam to lpění na tradicich, pracovitost, oddanost a povestny japonsky perfekcionismus zrovna dvakrat nevyhovoval, ale leccos bych v te nasi casti Evropy skutecne rad uvital.
Prave zjistuji, jak je tezke vse, co jsem v Japonsku prozil, slovne popsat. My na to proste nemame měřítko. Nejlepsi by bylo do zeme si zajet a nechat to vsechno na sebe volne pusobit. Co myslite?



Jirka z osackeho letiste Kansai

Slovan všude bratry má…

Pred nekolika malo mesici jsem stravil nekolik dni na honduraskem ostrove Roatan. Bylo to jen jaksi na zkousku. Ted se tam vracim, abych naplnil slib, ktery jsem dal Jirimu Cernemu, dusi zvlastniho, ale obdivuhodne fungujiciho projektu. Milovnikum foceni, navstevnikum Ceske vesnice u Jonesville Point, recene po Jirkovi Georgetown, se budu po dva tydny venovat. Cilem

Zobrazit vše
16.4.2015, Honduras, ostrov Roatán

Slovan všude bratry má…

16.4.2015

Pred nekolika malo mesici jsem stravil nekolik dni na honduraskem ostrove Roatan. Bylo to jen jaksi na zkousku. Ted se tam vracim, abych naplnil slib, ktery jsem dal Jirimu Cernemu, dusi zvlastniho, ale obdivuhodne fungujiciho projektu. Milovnikum foceni, navstevnikum Ceske vesnice u Jonesville Point, recene po Jirkovi Georgetown, se budu po dva tydny venovat. Cilem bude zlepseni fotografickych dovednosti a pro me i lepsi poznani tohoto pozoruhodneho karibskeho ostrova.

Prvni mile prekvapeni nastalo pri pristavani, kdyz ridici vez sdelila kapitanovi, ze ranvej je obsazena. Nasledovalo krouzeni nad stredni a zapadni casti ostrova. Pro me to byly pochopitelne fotograficke hody. Letuska spolecnosti Delta me s usmevem nechala prebihat od praveho k leveme okenku a zpet. Bylo to asi proto, ze dnes mela sluzbu s Veronikou, krajankou, ktera dlouhodobe zije a pracuje v USA. Znam se s jejim otcem a mile jsme si popovidali. Od ni jsem ziskal informaci, ze u Delty pracuje okolo 20 ceskych divek na pozici letusky nebo stewardky. Prijemni pracoviti Cesi se nikde ve svete neztrati.
Na letisti jsem se privital se vsemi ucastniky fotografickeho setkani, ale hlavne s Jirkou Cernym, ktery uz bude navzdy vniman jako “otec zakladatel” Ceske vesnice na Roatanu. Pocasi je stridave, ale tradicne velmi teple.

Hned od prvniho dne nezahalim. Pocasi bohuzel ovlivnilo kvalitu snimku z hlavniho mesta Coxen Hole a z jindy fotogenickeho West Bay. Nevadi, urcite se tam jeste nejednou vratim. Hned na druhy den jsem doplnil posadku do vzdaleneho vychodniho souostrovi. Zejmena Pigeon Cays a Sv. Helena stoji za to nekonecne nadskakovani na zpenenych vlnach. Pocasi je v techto dnech nevyzpytatelne. Nekolikrat behem cesty jsme byli zaplavovani paprsky hrejiveho slunce i proudy destove vody. Jeste nikdy jsem nezaznamenal tak rychlou zmenu pocasi. Dalsi den prinesl ale stabilni slunecne počasí, na jake jsem uz z predchozi navstevy zvykly. To je ta spravna atmosfera na tropickem Roatanu.

Temer kazdy den je nabity bohatym poznavacim programem. Padesat kilometru dlouhy ostrov prejizdime sem a tam autem, nekam se prepravujeme lodi a par kilometru nachodime i pesky. Mnohe scenerie uz znam, tak jsem pri foceni klidnejsi, jindy, v zaplave potu, sazim na karty snimky v desitkovych seriich. Opet jsem si hodne uzil foceni ostrovnich leguanu. Tak velke a barevne znam pouze z Galapag. Des budici zivocichove (obavy jsou zbytecne, leguani jsou bylozravci), pripominaji pribehy z Jurskeho parku. Jsou nesmirne fotogenicti. Vedle exotickych aguti, kteri pripominaji morce na dlouhych nohach, jsou pro me zatim hlavnimi predstaviteli ostrovni suchozemske fauny.

A kdo je pro me jeste fotogenictejsi? Pochopitelne mili ostrovane. Cernosske etnikum, potomci africkych otroku, bydli na ostrove v tradicnich, prevazne malych drevenych domech. Jsou na prvni pohled uvolneni a pres ne zrovna vysokou ekonomickou uroven, snad i stastni. Nesetri usmevy a optimistickymi pohledy.
Pri teto navsteve jsem mel neobvykle stesti. V patek jsem byl pozvan na svatbu a nasledne, v nedeli, na fotogenickou tradicni domorodou slavnost. Obe udalosti budu mit v pameti jeste dlouho, ale radeji je popisu driv, nez prece jen neco zapomenu.

Marek, dulezity odbornik pri vystavbe ceske vesnice, zlegalizoval v patek svuj nekolikalety vztah s Caroline. Svatba se konala v rekreacnim arealu Turquise Bay. Byl jsem pocten pozvanim a pochopitelne jsem kamery zahalet nenechal. Mnohe mechanizmy svatebniho obradu a nasledne oslavy v kruhu rodiny a pratel jsou srovnatelne s nasimi. Co je ale jine, a z pohledu Evropana vrcholne exoticke, je misto obradu. Konal se v podvecernich teplych svetlech na plazi, ktera se tahne pri hrane ostrova a je nasmerovana na zapad. Lepsi kombinace nemuze byt. Nevestu a zenicha po celou dobu obklopovalo sest druzicek a sest mladencu v jednotnem obleceni. Vsichni ucastnici byli “karibsky” uvolneni a skvele se bavili. Podavalo se mnoho specialit, zejmena z daru more. Hrejive rude slunce se zvolna norilo do stribriteho more.

Po relaxacni sobote me cekal v nedeli dalsi intenzivni zazitek. Tradicni vesnice Garífunanu – Punta Gorda – byla zalozena pred 218 lety. Domorodci tehdy do oblasti pripluli na kanoich, vyrezanych do kmenu stromu. Prave takto si kazdorocne, vzdy 12. dubna, jejich potomci tuto udalost pripominaji. Vetsi cast obyvatel vesnice pochodovala nekolik kilometru v barevnem a hlucnem pruvodu, nekteri jej sledovali z bizarne ozdobenych kanoi. Garifunane byli pestrobarevne obleceni, mnozi ozdobeni listy, kvety a travami. Hlavnimi barvami domorodeho obleceni byla bila, cerna a zluta. Brzy jsem pochopil, ze jsou to barvy z garifunske vlajky. Pod rozpalenym sluncem jsem s rozvasnenymi vesnicany pochodoval az k “Landing Place”. Pri ceste zpet si jeste nasnimal desitky dalsich milych obliceju, motlitby a zpevy v kostele a nakonec i policisty, kteri dohlizeli na poradek. Ochotne se pred objektivem usmivali. Tento den jsem si opet skvele uzil.

I pri teto navsteve me nadchla pospolitost obyvatel Ceske vesnice na Roatanu, navazujici na neznicitelny zapal jejiho zakladatele. Bavilo me poznavani exotickeho ostrova, stejne jako prijemne vecery v hospode, ktera tradicne, vzdy a vsude, Cechy spojovala. Znovu jsem ochutnal desitky lokalnich pochoutek, stejne jako lahodne ceske speciality, ktere pro nas pripravovala Miluska spolecne s Drahosem, kteri hospodu prijemne provozuji. Nikdy neexistoval zadny problem. Hospoda slouzila temer kazdy vecer i jako prednaskovy sal. Promital jsem obrazky ze sveta a snad jsem sve divaky alespon trosku inspiroval. Nezapomenutelne byly uterni country vecery pri kytare. Prave pri nich jsem mel pocit, ze ani nejsem v dalekem Karibiku, ale nekde v chatove osade na Sazave. To jsou ty spravne chvile, kdy si vzdy uvedomim, ze pohodovou atmosferu tvori hlavne pohodovi lide. Bez ohledu na to, kde se prave nachazime.

Jirka, vesnice Georgetown, Roatán, Honduras

La Grace brázdí Středozemní moře

Pratele, uz je to dva a pul roku, co jsem vam odeslal nekolik dopisu z paluby a podpalubi piratske brigy La Grace. Prozil jsem tenkrat – ve vanocnim case – nezapomenutelny mesic ve vodach a na uchvatnych ostrovech jizniho Karibiku. Tehdy jsem se s Puvabnou, tak se jeji jmeno preklada, teprve nesmele seznamoval. Prvotni jiskreni

Zobrazit vše

La Grace brázdí Středozemní moře

9.4.2015

Pratele, uz je to dva a pul roku, co jsem vam odeslal nekolik dopisu z paluby a podpalubi piratske brigy La Grace. Prozil jsem tenkrat – ve vanocnim case – nezapomenutelny mesic ve vodach a na uchvatnych ostrovech jizniho Karibiku. Tehdy jsem se s Puvabnou, tak se jeji jmeno preklada, teprve nesmele seznamoval. Prvotni jiskreni se pozdeji zmenilo v dlouhodobou naklonnost. Ted jsem za tajnou laskou odcestoval znovu. Ne tak daleko, pouze do vod Stredozemniho more. Mame v planu stravit spolu intenzivni tyden mezi nekolika ostrovy rozesetymi v temne modrych vodach na zapad od Italie. Setkani po tak dlouhe dobe bude jiste plne emoci. Vzdyt se na Puvabnou tak moc tesim…
Cestu k lodi jsem obohatil o prenocovani a nekolik navstev v srdci Toskanska. Typicka krajina, jak z obrazu renesancnich maliru, je obcas, vetsinou na vrcholcich tahlych kopcu, prerusena pohadkovou architekturou kamennych mestecek a vesnic. V kouzelne Florencii jsem se tentokrat nezdrzel, ale atmosferu mensich mestecek jsem si ujit nenechal. Greve de Chianti, Sienna, Voltera, Pisa, Lucca, ale hlavne San Gimiano, to byl opet nezapomenutelny zazitek. V posledne jmenovanem meste, s typickymi stredovekymi vezemi, jsem ochutnal nekolik mistnich specialit. Vedle skvelych vin a syru take treba lanyze. Od mistniho obchodnika jsem se dozvedel, ze v Italii je zakazano pouzivat k vyhledavani teto drahe speciality prasata, takze pouzivaji na tuto cinnost vycvicene psy. Toskansko bylo vzrusujici.
Na palubu La Grace jsem vstoupil u pristavu Piombino na zapadnim pobrezi Italie. Po case jsem se opet potkal s kapitanem Pepou Dvorskym, jeho piratskou rodinou a s nekolika dalsimi znamymi i neznamymi morskymi vlky. Pripravili jsme vse potrebne a pote vypluli smer Elba. U ostrova znameho tim, ze sem byl do vyhnanstvi vysazen Napoleon Bonaparte, jsme se v dusledku neprizniveho pocasi prilis nezdrzeli. Naopak pri obeplouvani Korsiky a severu Sardinie nam uz pocasi pralo a tak cetna vylodeni byla tim pravym romantickym zazitkem. Znovu jsem se vratil na mista, ktera mam ve Stredozemnim mori moc rad. Znal jsem je ale vetsinou z druhe strany – z vnitrozemi. Ted se mne otevrely uplne nove pohledy.
Kdykoliv jsem na palube nebo v blizkosti La Grace, citim se jako James Cook. Okamzite se v predstavach prenasim o staleti zpet a jsem stastny. Vzdy si pripominam, ze tak, jak vedli lode davni moreplavci, tak ted vedeme svuj korab i my. La Grace je mimoradne zdarila replika brigy ceskeho pirata Augustina Heřmana a veskere ukony pri rizeni lodi jsou stejne, jako pred nekolika sty lety. Nasi vyhodou ovsem je, ze v podpalubi mame vykonny motor, navigacni pristroje a mnoho dalsich vymozenosti soucasne techniky. Iluze dobrodruzstvi je dokonala a pocit bezpeci take.
Pri teto tydenni plavbe, zejmena ale pri kotveni v pristavech, jsem si vyrazne uvedomil, jak je replika historicke lodi pro mnoho lidi pritazliva. Na La Grace se chodily k molu divat zastupy nadsenych lidi, zatimco luxusni jachty svetove proslulych celebrit, se musely spokojit se zajmem daleko nizsim. Neni se co divit, modernich jachet muzeme ve vodach teto oblasti denne videt mnoho, ale tak dokonale zpracovanych historickych korabu… nebylo neobvykle, ze z miliardarske jachty se na clunech a vodnich skutrech prijizdeli zajemci podivat az k nasemu kylu. Nekteri dokonce prijali kapitanovo pozvani a vystoupili kratce na palubu. Proste, kdekoliv se Puvabna objevila, tam budila zaslouzenou pozornost a obdiv.
Je skvele, ze na jeji palube se za nekolik let plavby v nekolika morich a Atlantskem oceanu seznamilo s namornickym remeslem nekolik stovek krajanu i cizincu. Povazuji za zajimavou a dulezitou skutecnost i to, ze se konecne svetovymi vodstvy opet plavi alespon jedno velke plavidlo pod ceskou vlajkou. Tradice ceskeho lodarskeho prumyslu pokracuje alespon touto skromnou formou.

Jirka, Stredozemni more

Šokující země

Do Spojenych Arabskych Emiratu jezdim uz nekolik let. Kdykoliv se v jakemkoliv ze sedmi prosperujicich emiratu objevim, tehdy docela oněmím. Ve svete neexistuje mnoho tak dynamicky se rozvijejicich ekonomik. A mozna, ze neni takova druha. Pri kazde dalsi navsteve jsem prekvapen kolik novych, dech beroucich objektu – a v jak kratkem case – opet dokazali

Zobrazit vše
6.4.2015, SAE

Šokující země

6.4.2015

Do Spojenych Arabskych Emiratu jezdim uz nekolik let. Kdykoliv se v jakemkoliv ze sedmi prosperujicich emiratu objevim, tehdy docela oněmím. Ve svete neexistuje mnoho tak dynamicky se rozvijejicich ekonomik. A mozna, ze neni takova druha. Pri kazde dalsi navsteve jsem prekvapen kolik novych, dech beroucich objektu – a v jak kratkem case – opet dokazali vybudovat. I kdyz z pozice laika, vysoce hodnotim zejmena modernost, odvazna reseni i vtipnou funkci. Z nekterych ale citim, jakoby vznikly jen proto, aby svet sokovaly. Jejich uzitna hodnota je prekryta spis snahou prekvapit. Vse se mistnim sejkum dokonale dari. Vedle toho, ze jsou zde k dispozici nesporne velke penize, je take znat soustredena snaha o vyrazny posun spolecnosti. Osvicene vedeni vsech sedmi emiratu se snazi rozvijet nekolik dalsich oblasti, ze kterych by cele spolecenstvi po vycerpani zasob ropy a zemniho plynu mohlo dlouhodobe prosperovat. Jde zejmena o obchod, zahranicni investice, transport lidi i zbozi a pochopitelne turismus. Je zde znat, ze kazdy, kdo umi prilozit ruku a mentalni potencial k rozsahlemu dilu je vitan a ze mu zde umi vytvorit mimoradne dobre podminky. Kazdy dnes vi, ze pokud jsou nekde penize, tak je to prave na Arabskem poloostrove. Osviceni a sjednoceni sejkove je chytre investuji do, zda se, svetle budoucnosti. Uz ted, podobne jako ja, oněmí pred timto vskutku nepredstavitelnym projektem kazdorocne mnoho milionu navstevniku z celeho sveta.

Pri teto navsteve jsem se na tyden usadil v emiratu, ktery jsem do teto doby prilis neznal. Ras al Kaimah byl jeste nedavno okrajovou oblasti, ktera se ale chlubila tradicemi a nizkou puvodni zastavbou. Dnes i tady rostou umele ostrovy, spickove hotely a buduji se siroke komunikace. Emirat je osvicene rizen uvazlivym sejkem. Jeho portret visi temer na kazdem rohu. Protoze svou zemi vede rozumne, nelže, nekrade, neopiji se a nemluvi sproste, lide ho prirozene respektuji a maji ho v ucte. Na Arabskem poloostrove vcelku normalni stav. Jakkoliv zde vladnou autokraticke rezimy – demokracie vypada trosku jinak – tak nelze nez stav moralky, pravidel, prava i ekonomiky uprimne obdivovat. Lide zijici v tomto regionu, se za sveho vladce opravdu nemusi stydet. Ke sve zemi, kde se napriklad casto nezamykaji domy ani auta, se mohou hrde hlasit.
Jsou jiste i vyjimky, ale obecne se mne na Arabskem poloostrove mimoradne libi.


Silvestr v jine kulture, tentokrat arabske, byl opet novou zkusenosti. Decentni oslavy temer bez alkoholu, skvele jidlo, pozorny servis a vyborna zabava, to byl mily darek od hotelu Double Tree by Hilton, ktery me na prelomu let 2014-2015 tyden hostil. Hotel stoji na umelem ostrove Marjan, tedy v miste, kde bylo jeste pred dvema lety sire more. To, co projektanti a stavitele ostrovu dokazi, to je pro laika sokujici. Dozvedel jsem se, ze na tuto vysoce sofistikovanou praci najimaji Arabove Nizozemce a Belgicany. Neni se ani moc co divit, maji s vysusovanim a navazenim nove zeme mnoho staleti zkusenosti.


I tento vylet na Arabsky poloostrov probehl naprosto v pohode. Zjistil jsem, ze penezni zdroje v regionu zdaleka nevysychaji. Promitaji se do dalsich, stale smelejsich stavebnich projektu, nad kterymi bude Evropa s Amerikou jeste asi dlouho nevericne kroutit hlavou. Ropou a zemnim plynem pozehnana oblast ma pred sebou jiste skvelou budoucnost. Uz ted se tesim na dalsi navstevu Emiratu. Rad na sebe necham pusobit sokujici skutecnost a rad opet smeknu pomyslny klobouk nad tim, jak rozumne muze byt zeme vedena. A nejde ani tolik o penize. Jde jednoduse o pravidla a o moralku. Kdy uz to pochopi odpovedni lide i u nas?

Cesta kolem světa

Tri slova, ktera v sobe skryvaji sen, touhu, dobrodruzstvi, poznani, ale hlavne dech berouci vyzvu. Tu prvni absolvoval zacatkem 16. stoleti slavny Ferdinand Magellan. Znamejsi jsou ale celkem tri obepluti jeste slavnejsiho Jamese Cooka z druhe poloviny stoleti osmnacteho. Na planete nezije mnoho stastlivcu, kterym se tento romanticky sen podarilo promenit ve skutecnost. I kdyz

Zobrazit vše
20.3.2015, Cesta kolem světa

Cesta kolem světa

20.3.2015

Tri slova, ktera v sobe skryvaji sen, touhu, dobrodruzstvi, poznani, ale hlavne dech berouci vyzvu. Tu prvni absolvoval zacatkem 16. stoleti slavny Ferdinand Magellan. Znamejsi jsou ale celkem tri obepluti jeste slavnejsiho Jamese Cooka z druhe poloviny stoleti osmnacteho. Na planete nezije mnoho stastlivcu, kterym se tento romanticky sen podarilo promenit ve skutecnost. I kdyz se dnes tyto cesty nekonaji na oplachtenych lodich, ale modernimi letadly, nevadi, nadech exotiky a vylucnosti presto neztraceji. Svoji prvni cestu kolem zemekoule jsem podnikl na prelomu milenia. Zmenila mne zivot a seradila jinak poradi priorit. Dodnes z ni ziji.


Uplynulo 15 let a prave se nachazim na dalsim obkrouzeni modre planety. Tentokrat jsem dostal mimoradnou nabidku, doprovodit na temer mesicni ceste klienty cestovni kancelare ESO travel. S nadsenim jsem vyzvu prijal. Cesta je pojata navysost luxusne. Nekolik desitek klientu vyuziva letadlo a perfektnich sluzeb palubniho personalu spolecnosti Travel servis. K dispozici mame moderni letadlo Boeing 737-800. Private Jet je neuveritelny fenomen, kdy ve stroji mate sve stabilni misto, v uloznem prostoru nad sebou zasoby osobnich veci a na letadlo v destinacich necekate, nebot letadlo ceka na vas. Po nekolika dnech temer mesicni cesty vas letusky, stewardi, piloti i kapitan oslovuji jmenem. Skvele sluzby pri preletech i na vsech navstivenych mistech. Jedinou nevyhodou je snad jen fakt, ze v zemich travim pouze dve, maximalne tri noci. Az na Velikonocni ostrov se jedna o mista, kde jsem v minulosti, casto opakovane, uz byl. Miluji exoticke navraty.


Z prazskeho letiste Vaclava Havla odletel nas special netradicne z terminalu cislo tri. Po kratke technicke zastavce na portugalskych Azorach jsem si uzil dalsi dlouhy prelet Atlantskeho oceanu. Prvni zastavka byla na zapade Jamajky v Montego Bay. Navrat mezi uvolnene Rastafariany byl v mnohem jiny. Pred lety jsem projel ostrov s ruksakem na zadech a nikdy jsem se netajil tim, ze pro me byla tato cesta jednou z nejdramatictejsich. Ted jsem si uzil popularni plaze Negril, karibskych napoju, ovoce a jidel, stejne jako vyletu na katamaranu. Vse bylo v uplne jine atmosfere, nez pri me prvni navsteve “Ostrova reggae”.


Druhou zastavkou byla Panama. Kdysi jsem odsud startoval dlouhou stredoamerickou expedici. Priznivy dojem z nejjiznejsi destinace nejuzsiho mista Ameriky jsem si pri teto kratke navsteve jen potvrdil. Mam radost z portretu i konecne lepsich snimku Panamskeho pruplavu a okoli. Originalni budou zabery z vystavby nove, sirsi a hlubsi plavebni drahy u karibskeho Colonu. Znovu jsem byl prekvapen modernosti architektury stredu hlavniho mesta Panama City. Prave to mnozstvi modernich mrakodrapu bude asi pro kazdeho nejvice dominantnim zazitkem z navstevy tohoto zvlastniho mista.


Pres hluboke dzungle stredni a severu jizni Ameriky pokracovala nase cesta do uchvatneho brazilskeho Rio de Janeira. Opet jsem si dokonalé mesto skvele uzil. Tady snad ani nejde nepodlehnout sportovnimu duchu zivouciho mesta. Beh a plavani u slavne plaze Copacabana je ten spravny brazilsky zazitek. Cely jeden den jsem stravil s kamaradem Ivanem, ktery v Brazilii jiz nekolik let zije. Provezl me mene znamymi oblastmi, navstivili jsme par chudinskych ctvrti – favel – a dokonce i rozestavena sportoviste a olympijskou vesnici, arealy pro LOH 2016. Na honorarnim konzulatu Ceske republiky v Rio de Janeiru jsem se potkal se zajimavymi krajany z davnejsich emigracnich vln. Po letech jsme se videli s pani Henrietou, petaosmdesati letou damou, ktera, coby pruvodkyne, po leta zanechavala v mnohych navstevnicich Ria ten nejlepsi dojem a vzpominku. Foceni tradicnich dominant mimoradneho mesta tentokrat, kvuli pocasi, uplne nevyslo. Nevadi, kratky pobyt ve meste karnevalu, Krista vykupitele a opalenych tel, jsem si presto mimoradne uzil.


Z Rio de Janeira jsme preleteli do argentinske Mendozy. Presne v case, kdy zde vrcholi letosni sezona vina. Nafotil jsem nekolik pestrobarevnych vinic a vinarstvi, volbu Kralovny vina a mnoho realii nevelkeho mesta pod majestatnymi Andami. Prekvapila me zjevna chudoba mesta. Soude podle aut a obleceni byla proti oblibenemu Buenos Aires atmosfera znacne provincni. Pisi o tom proto, ze je to hlavni dojem, ktery si z Mendozy odvazim. Ani vina jsem si zde moc neuzil. Piji totiz radeji bile, ale Mendoza se pysni spis svymi Malbecy a ty jsou cervene. Pri preletu Argentiny jsem fotil nazapomenutelny vyhled na Aconcaguu, nejvyssi horu jizni polokoule.


Dalsi z delsich preletu byl s imigracni zastavkou v Santiago de Chile a po mnoha hodinach koncil ve vysnenem raji na Velikonocnim ostrove. Splnil se mne sen. Cook zde pristal v roce 1774 a ja se k objeveni tajemneho ostrova dostal az ted. Mohu si tak navleknout dalsi z koralku na nahrdelnik oblasti, ktere tento legendarni namorni objevitel navstivil. Od prvnich chvil se hromadily zazitky, pocity a zabery, na ktere asi do konce zivota nezapomenu. Mysticky ostrov mne proste “sedl”, kazdou chvili zde jsem si moc uzil. Hodiny stravene u proslulych soch moai byly asi nejintenzivnejsi. Tolik mne pripominaly davne roky, kdy jsem hltal knizky Danikena, Heyrdahla a dalsich. Ted, kdy jsem v nekolika lokalitach u kamennych obru stal, uvedomoval jsem si, jak chronicky zname vyjevy to jsou. Mel jsem intenzivni pocit dalsiho splneneho snu. Moc jsem se zde nevyspal, nebot jsem foceni bajnych soch venoval i noci. Bylo to tajuplne, strasidelne, emotivni. Rapa Nui – Pupek sveta – me opravdu nadchnul.


Odletem z Velikonocniho ostrova se naplnila prvni pule naseho obletu planety. Pres nekonecny, temne modry Tichy ocean, mirime do seste destinace, jiz je Tahiti. Konecne spatrim i prosluly atol Bora Bora. Uz ted se tesim na dalsi rajske pacificke destinace. Na palube naseho letadla i pri vsech navstevach panuje pohoda. Ackoliv je tento zpusob obletu planety velmi rychly, presto mam z nej nesmirne dobry pocit. Jsem stastny, ze si mohu nafotit mnohe nove nebo i z drivejsich cest zname oblasti.
Kazda nova cesta vzdy stoji zato.


Jirka

Cesta kolem sveta s Eso travel

Dominikánská republika neni Dominika



Neni to tak dlouho, co jsem se hlasil z honduraskeho ostrova Roatan. Ted jsem v Karibiku opet. Do teto oblasti se muzete vracet opakovane a stejne ji dukladne nepoznate. Vzdyt Karibske more je patym nejvetsim vodstvem planety a plave v nem mnoho stovek ostrovu vsech velikosti. Jeho vlny omyvaji dalsi cetne staty v severni, stredni

Zobrazit vše

Dominikánská republika neni Dominika



29.11.2014

Neni to tak dlouho, co jsem se hlasil z honduraskeho ostrova Roatan. Ted jsem v Karibiku opet. Do teto oblasti se muzete vracet opakovane a stejne ji dukladne nepoznate. Vzdyt Karibske more je patym nejvetsim vodstvem planety a plave v nem mnoho stovek ostrovu vsech velikosti. Jeho vlny omyvaji dalsi cetne staty v severni, stredni i jizni Americe. Proste mnoho duvodu se sem vracet, uzivat si, objevovat, fotit a inspirovat se. Oblast Karibiku je, jak uz legendarni Krystof Kolumbus rikal, dokonalym rajem na zemi.


Pred nekolika dny jsem s mezipristanim ve Frankfurtu pristal po devitihodinovem letu v dominikanskem Punta Cana. Kdysi jsem se rozplyval nad krasami Dominiky. Ta lezi jizneji a je soucasti Malych Antil. Dominikanska republika ale patri mezi ctverici nejvetsich karibskych ostrovu, ktera tvori souostrovi, kteremu rikame Velke Antily. Vychodni oblast legendarni Hispanioly (tak ostrov pojmenoval Krystof Kolumbus) se mne na necele dva tydny stala novym domovem. Vymereny cas se snazim co nejlepe vyuzit, ale nektere dny jsem presto pojal vice nez regeneracne. Byla by docela skoda neoddat se lenoseni na mimoradne dlouhych, svetlym piskem pokrytych, hebkych plazich. Hlavne pro ty skvele plaze se sem prece leta, ne?


Kolumbus ostrov objevil jiz pri sve prvni plavbe na zapad. Je znamo, ze se domnival, ze dorazil do Indie. Od te chvile se datuje soumrak uspesne kultury domorodych Tainu. Podobny osud stihl i dalsi ostrovy tzv. Zapadni Indie. Evropane privezli do nove objevene oblasti nasilnou evangelizaci, dosud nezname nemoci, vyspele zbrane a dalsi “dulezite” veci. Prahli po novych uzemich, zlatu a levne pracovni sile. Vse co mohli znicili nebo ukradli. Je mne z toho na mnoha podobnych mistech cele planety docela smutno. Pote se uz dejiny Hispanioly utvarely pod taktovkou Spanelu, ke kterym se brzy pridali Portugalci, Anglicane a Francouzi. Posledne jmenovani ziskali nakonec po mnoha putkach zapadni tretinu ostrova, kterou dnes predstavuje suverenni Haiti. Suverenni, ale po odchodu Francouzu velmi zkousenou zemi cele zapadni hemisfery. Haiti je dnes podle mnoha sofistikovanych ukazatelu pravdepodobne nejchudsi zemi sveta. Soucasni Haitane jsou z velke vetsiny potomci Africanu, privezenych v minulosti nasilne na otrockou praci. Od nas se do svobody a blahobytu vzdy utikalo na zapad, tady je tomu naopak. Vyrazne lepsi zivotni podminky nachazi cetni haitsti uprchlici na vychode. Potkavam jich pri toulkach ostrovnimi mesty a vesnicemi tisice. Zpravidla zastavaji ty nejpodradnejsi prace. Vyhasly pohled jsem vsak u nich temer nespatril. Vetsina me zaujala soustredenou snahou o zmenu osudu a vyuziti nove sance. Ve sluzbach jsou rozhodne daleko vstricnejsi, usmevavejsi a komunikativnejsi, nez vetsina Cechu v podobnych pracovnich pozicich. Chovaji se profesionalne a jsou zabavni. Odhaduje se, ze Haitanu zije v Dominikanske republice vice nez dva miliony. Vetsinovou spolecnosti nejsou casto prijimani dobre, ale mnoho profesi se bez nich snad uz ani neobejde.
Koho ale v Dominikanske republice potkavam nejcasteji, jsou turiste. Cekal jsem neco podobneho, ale v takovem rozmeru jsem jeste nikdy soucasny turismus nespatril. Denne jsem prekvapovan mnozstvim hotelu, plazi a turistickych atrakci. Na druhe strane ale rad uznam, ze Dominikanci se, az na par drobnych vyjimek, naucili masovy prival turistu dokonale zvladat. Zejmena hotelovy personal zaslouzi absolutorium. Tato cesta je totiz pro me ze vsech tech predchozich – karibskych – docela neobvykla. V minulosti jsem projel desitky antilskych ostrovu v kategorii “backpacker”, ted vyrážím na objevne cesty po Dominikane z petihvezdickoveho luxusu mega hotelu Hard Rock (www.hardrock.com). Dosud jsem znal pouze stejnojmenne restaurace, ted mne prace dala poznat jeden z nejoriginalnejsich hotelovych projektu. Ocenuji zejmena absolutne spickovy personal, to ostatni maji i jine kvalitni hotely kdekoliv na svete. Specifikem tohoto zvlastniho hotelu je vsudypritomna muzika a vystavene dary – osobni veci, obleceni a nastroje – nejvetsich hvezd rockoveho nebe. Presto, ze nejsem znalec ani fanda tohoto zanru, docela si uvolnenou atmosferu ve spolecnosti casto vyslouzilych americkych rockeru uzivam. Dovedu si predstavit, co by podobny zazitek mohl znamenat pro pravoverneho evropskeho rockera nebo jen fanouska teto muziky.


Dominikana je prekvapive rozclenenou zemi. Celych ctyricet procent pokryvaji lesy. Udivi nekolik horskych pasem i nejvyssi hora ostrovniho Karibiku Pico Duarte. Tyci se do vyse pres tri tisice metru. Alpinske pasmo nabizi na Karibik neobvykle atrakce. Popularni jsou zejmena treky od hladiny more do na kyslik chudsich vysek. Presto hlavni prirodni atrakci budou vzdycky mistni plaze. Ty nejzajimavejsi jsem cely den fotil na ostrove Saona, ktery take pri druhe karibske plavbe objevil slavny Kolumbus. Plaz v oblasti Punta Cana na hlavnim ostrove je udajne dlouha az 30 kilometru. Zajimavou atmosferu jsem zaznamenal i pri dvou navstevach sousedni popularni plaze Macao.


I Santo Domingo, hlavni mesto Dominikanske republiky, nabizi prekvapive zazitky. K tem nejlepsim radim navstevy kamennych historickych objektu. Zona Colonial je jich plna. Vzdyt mesto bylo zalozeno Bartolomejem Kolumbem, bratrem Krystofa, uz v roce 1496. Od teto chvile bylo prirozenym hlavnim mestem Noveho Sveta. Bylo zajimave prochazet desitkami mistnosti vypravneho domu, ktery patril rodine Kolumbovych. Dlouhodobe zde pobyval zejmena Krystofuv syn Diego. Vzdy, kdyz vidim takove historicke objekty, tak dumam, zda to, co vidim, je puvodni nebo nakolik jiz probehly rekonstrukce. A co mobiliar? Sedaval Kolumbus urcite na teto zidli? Lehaval v teto posteli? Pil z tohoto poharu? Nakonec mila je i ta predstava, ne? Kazdopadne je zajimave stridat zazitky z mistni exoticke prirody a navstevy pozoruhodnych historickych objektu. Vseho je tady dostatek.


Musim jednoznacne rict, ze navsteva Dominikanske republiky byla skvela. Nebylo nic, co by na me pusobilo jakkoliv rusive. Ostrov je stabilni rajskou destinaci v Karibiku. Je skvely. Kdyz bych si ale mohl v Karibiku vybrat, stale bych se radeji vydaval na ostrov, ktery si mnoho lidi s Dominikanou plete.

Dominikana neni Dominika.


Jirka

Na sever za sluncem

Neni nad osobni zkusenosti. Tentokrat jsem si pro ne zaletel do Norska. Pratele me varovali – v polovine zari pry bude vitr a zima, nebude o co stat. Nabalil jsem teple spodni pradlo a navzdory vsem varovanim se na sever vydal. Od pristani na letisti Gardermoen kazdodenne zasnu nad teplym, temer letnim pocasim. Kazde rano

Zobrazit vše
28.9.2014, Norsko

Na sever za sluncem

28.9.2014

Neni nad osobni zkusenosti. Tentokrat jsem si pro ne zaletel do Norska. Pratele me varovali – v polovine zari pry bude vitr a zima, nebude o co stat. Nabalil jsem teple spodni pradlo a navzdory vsem varovanim se na sever vydal. Od pristani na letisti Gardermoen kazdodenne zasnu nad teplym, temer letnim pocasim. Kazde rano nevericne kroutim hlavou a v zavazadle hledam nejake lehci obleceni, ktere me, pochopitelne, v tomto temer podzimnim case nenapadlo zabalit. V zaplave tepleho slunce je Norsko mimoradne privetive. Doslova hltam jeho krasu a vse zaznamenavam na filmy i karty nekolika fotografickych kamer. Nektere dilci postrehy vam – verny tradici – opet postupne a aktualne pridavam do mobilniho telefonu.


Tato pouze tydenni cesta vede z Osla na sever do nekonecne tundry, k jezerum a do nejznamejsich fjordu, vesnicek a mest jihozapadu zeme. Je vseobecne znamo, ze Norsko laka milovniky prirody zejmena kvuli svym cetnym fjordum. Pochopitelne k fjordum patri ledovce. Velmi me zaujal Nigardsbreen, ledovcovy splaz nejvetsiho ledovce evropskeho kontinentu Jostedalsbreen. Pomalu se sunouci namodrale celo ledove masy, plne temne modrych trhlin, bylo mimoradne fotogenicke. Uzil jsem si i Loenvatnet, patri k nejkrasnejsim ledovcovym jezerum sveta. Plni jej vody odtekajici z ledovcoveho splazu Kjendalsbreen. Ledovce, vedle fjordu, jsou vyznamnym a vyhledavanym prirodnim fenomenem Norska.


Pri minulych navstevach jsem si docela oblibil hlavni mesto Oslo (budu se mu venovat v zaveru dopisu). Ted me velice oslovil secesni Alesund. Pohled na nej z vyhlidky Aksla jsem si mimoradne vychutnal. Nevelke klidne mesto se pysni pozoruhodnym atlantskym akvariem. Nafotil jsem i nejvetsi mistni atrakci – krmeni zabavnych tucnaku.

Sluncem prozareny den byl i ten, kdy jsem mel v planu proplout popularni Geirangerfjord a pote jej fotografovat z vyhlidky Dalsnibba ve vysce 1500 metru nad hladinou temne modre vody. Odmenou byla skutecnost, ze i v takove vysce bylo teplo, bezvetri a pruhledy dolu do fjordu byly jako z kalendare. Nebyl jsem zde poprve, ale takovou pohodu opravdu nepamatuji. Vcera a dnes jsem podobnych vyhlidek navstivil nekolik. Ted, kdy se vracim do Osla, stale to kazdodenni slunecne pocasi nemohu pochopit. Na teto ceste mam proste na pocasi neuveritelne stesti.

A mam ho i zaverecny den v hlavnim meste. Oslo se v poslednich letech rychle meni. Nektera mista vubec nepoznavam. Stavebni boom je zrejmy zejmena v prostoru u opery a vedle stareho pristavu. Je vseobecne znamo, ze Norsko je ekonomicky mimoradne prosperujici zemi. Rozumna a vizionarska politika zeme se promita do mnoha prikladnych socialnich i rozvojovych projektu, patrnych temer na kazdem kroku. Kvalita norskych silnic, modernich mostu, ale hlavne tunelu je pouze jednim, na prvni pohled viditelnym, aspektem. Me ale oslovily zejmena elegantni moderni objekty, hlavne ty v centru metropole. Ocenovanou budovu opery, Vigelanduv park, skokansky mustek Holmenkollen, Nobelovo muzeum, kralovsky palac a poloostrov muzei Bygdoy, znam uz z minulych navstev, ale ted jsem se absolutne nejlepe citil v nove vznikajici oblasti Tjuvholmen. Rostou zde zavratnou rychlosti objekty hodne 21. stoleti. Poobedval jsem prave v restauraci nad vodou a ted uz temer dve hodiny bloumam rodici se luxusni ctvrti, ktera stoji v mistech, kde jeste nedavno utocily na brehy vlny Atlantiku. Sympaticke, temer futuristicke objekty vyrostly a rostou na umelych naspech. Nad prizemnimi kancelaremi, kavarnickami, obchody a muzei maji ti nejbohatsi obyvatele Osla luxusni prosklene byty se zavidenihodnymi vyhledy. Koukaji na brehy a lode brazdici vody okolo hlavniho mesta. Zespodu se mne takove bydleni jevi jako naprosto dokonale. Lehce zavidim.


Takze je vam jasne, ze kdyz ted odletam, radim i tuto navstevu severu Evropy k tem lepsim cestam. Opravdu jsem si opet Norsko dokonale uzil. Nesporne patri ke skvostum Evropy.


Jirka


České stopy v Karibiku

Cestovani je definitivne korenim meho zivota. Uz zase si jej lakave ochucuji. Jsem totiz na ceste do New Yorku, odkud pokracuji pres San Salvador na hondurasky ostrov Roatán. Big Appel, jak se New Yorku prezdiva, me okouzlil uz davno. Tentokrat jsem zde mimoradne kratce, jen abych stravil tranzitni noc v hotelu na Long Island. Za

Zobrazit vše
7.9.2014, Honduras

České stopy v Karibiku

7.9.2014

Cestovani je definitivne korenim meho zivota. Uz zase si jej lakave ochucuji. Jsem totiz na ceste do New Yorku, odkud pokracuji pres San Salvador na hondurasky ostrov Roatán. Big Appel, jak se New Yorku prezdiva, me okouzlil uz davno. Tentokrat jsem zde mimoradne kratce, jen abych stravil tranzitni noc v hotelu na Long Island. Za zminku ale urcite stoji nezapomenutelna vecere v italske restauraci, zalozene v roce 1950. Vybral jsem si chutove plnou slepici polevku a ravioli, uvarene podle prastareho receptu matky zakladatele. Neskutecne poctive pripravene jidlo bylo doplneno absolutne profesionalnim servisem celeho personalu stylove pizzerie. Koncert chuti a mile lidske komunikace. Z nekterych veci jsem ale docela zklaman. Arogance americkeho personalu na letisti JFK se v porovnani s posledni navstevou jeste vice prohloubila a spolehlive pokazi naladu i tomu nejvetsimu proamerickemu nadsenci. Skoda. Rozumim jejich obavam z celosvetove vlny terorismu, ale to neznamena, ze by se ti uniformovani nemohli chovat mile. Zvlast, kdyz z vnitrozemi USA mam naopak s uniformami ty nejlepsi zkusenosti. Ostatne imigracni pracovnici temer na vsech vstupech do Unie jsou svoji kyselosti prosluli.
Dalsi negativni vecí je neuveritelny neporadek v ulicich na Long Island. To, co po nich poletuje, by naplnilo slusne rozlehle smetiste.
Pri zpatecni ceste se v NY zdrzim dele. Uvidime, zda budu muset sve dlouhodobe nadseni ze slavne megapole nejak vyrazne korigovat.


Po temer sestihodinovem letu do San Salvadoru a dalsim preletu vrtulovym letadlem, pristavam prave v Coxen Hole, hlavnim meste zapadni casti ostrova Roatan. Kontinentalni Honduras jsem kdysi pred lety, v ramci dlouhe stredoamericke expedice navstivil, ale na tento znamy ostrov letim poprve. Motivem je zejmena pozoruhodna aktivita nekolika nadsencu, kteri uspesne uz sest let naplnuji plan vystavby ceske vesnice v oblasti zatoky Jonesville. Dusi projektu je Brnan Jirka Cerny, ktery mne o “Czech Village” tak sugestivne povidal, ze jsem se pomerne rychle rozhodl a na Roatan se vydal. Od prvni minuty, diky nadsenym krajanum, hltam nove zkusenosti, informace a zazitky. Mam s cim srovnavat a tak musim konstatovat, ze zivot na ostrove je v porovnani se zbytkem zeme docela v pohode, bezpecny a mily. Bavi me verbalni i neverbalni komunikace s domorodci. Fotim je na brezich pred jednoduchymi drevenymi domky na kulech, obcas i pod prikrovem dzungle.
Pobrezi s plazemi zpravidla nekdo vlastni. U pisecnych plazi a koralovych utesu vznikly cetne resorty. Presto je pristup k nim vice nez liberalni. Plazi, nad kterymi zataji dech nejeden vnitrozemsky Evropan, navstevuji denne nekolik a vzdy to je bez komplikaci a mile. Snimky pridane na FB, jsou toho dukazem.


Nejvice dojmu si ale odvazim z nekolika vyletu na malych motorovych lodich. Navstevuji pri nich fotogenicke ostrovy s belostnym piskem a exotickymi palmami, soliterni skaliska tvorena prastarym koralem, ale hlavne rozsahle a zdrave porosty mangrovniku. Takovy se uz ve svete malo vidi. Pozdeji jsem se dozvedel, ze se tesi mimoradne ochrane a peci. Ostrovni odbornici jiz davno vedi, ze mangrovniky jsou prirozenym prostredim pro mnoho druhu morskych zivocichu a ovlivnuji i zdravi koralovych utesu. Vseho je na Roatanu dost, takze se nelze divit, ze zde najdeme mnoho proslulych a vyhledavanych potapecskych zakladen.
Skoda jen, ze jsem na ostrove pouze na tyden, vic casu jsem nenasel. Az se jednou vratim, urcite se potopim a snad i vzletnu. Koralove utesy a pribrezni melciny budou pod polednim sluncem jiste nesmirne fotogenicke.


Ptate se jiste, kde je ale par radek o ceske vesnici, kdyz jsem sem kvuli ni priletel. Rad vas s ni seznamim. Ten projekt me nadchl. Vim leccos o podobnych aktivitach, ktere v minulosti zkusili lide, kteri opustili rodnou hroudu, aby si vylepsili kvalitu zivota. Pokusy novozelandske, ani tahitske, neslavily vetsinou uspech. Mnozi krajane zivorili nebo se dokonce po case vratili. S roatanskou ceskou vesnici je to ponekud jinak. V nasi zemi je svoboda a projektu se ucastni vetsinou majetnejsi lide, kteri si na dalekem ostrove v podstate postavili dovolenkovou chalupu. Nakonec proc ne. Je skvele travit libovolne dlouhy cas v daleke odlisne kulture s vedomim, ze se mohu kdykoliv vratit domu. Nekteri si postavili objekt pro sebe, jini pro pronajem a dalsi maji jasno, kam se uchyli na duchod. Navic, zhodnotime-li soucasne rostouci napeti v Evrope, muze mit vlastnictvi nemovitosti na opacnem konci sveta docela strategicky rozmer. Vysledkem je temer tricet stylovych domku a bungalovu, ktere pokryly bujnou vegetaci porostly svah nad rozlehlou zatokou Jonesville. V planu je vystavet asi padesat objektu. O projekt je takovy zajem, ze uz se rodi Czech Village no.2! Zaujalo me, jak si “roatansti Cesi” rozumi a tahnou za jeden provaz. Je to dulezite. V minulosti nasi migranti casto utopili sve nadeje ve zbytecnych pomluvach a putkach, ktere vidame v Cesku ve svem okoli. Z cetnych navstev Karibiku vim, ze primet lokalniho remeslnika k bezchybne a promyslene praci neni vubec jednoduche. Tady se to zjevne povedlo. Jak mne rekl Jirka Cerny, vizionarsky a dosud nesmirne zapaleny autor celeho projektu, casto je to ale vysledek dusledne kontroly a nekdy i opakovanych oprav. S uredniky na uradech je to podobne. V Karibiku se, jak znamo, zije podle jinych norem. Neni ale nakonec ta uvolnenost, to zname “manana”, presne to, co nas uspechane Evropany obcas docela pritahuje? Citim, ze ja to tak mam. Proto k temto kulturam tak casto zajizdim. Uzivam si bezbreheho klidu a obdivuji jejich soustredeni na sebe a svoje nejblizsi. Apropos, kdyz jsem u tohoto tematu, nemel bych se vratit? Nejspis ano. Jedu domu!
…a jak hodnotim druhou navstevu New Yorku? Skvele. Uzivam si velkomestskeho ruchu. Nejlepsi snimky jsem asi prave poridil z 86. podlazi Empire State Building. Pohled na megapoli z vysky 320 metru spolehlive vezme dech i tomu nejvetsimu odmitaci “mestske turistiky”. A predstavte si, na Manhattanu je uplne cisto.


Jirka


Kopec radosti v zemi na rovině


Rad jezdim do zemi, kde mohu prozit neco nevsedniho, uzit si svobodneho cestovani, chutneho jidla, skvelych lidi, a to vse navic s pocitem klidu a bezpeci. Takovou zemi je Nizozemsko. Fadni profilem, ale dynamicke zivotnim stylem. Holandsko je nesporne jednou z nejstabilnejsich a cestovatelsky nejzajimavejsich oblasti Evropy. Objevovat tuto primorskou zemi muzete ruzne, ale uz

Zobrazit vše
30.6.2014, Holandsko

Kopec radosti v zemi na rovině


30.6.2014

Rad jezdim do zemi, kde mohu prozit neco nevsedniho, uzit si svobodneho cestovani, chutneho jidla, skvelych lidi, a to vse navic s pocitem klidu a bezpeci. Takovou zemi je Nizozemsko. Fadni profilem, ale dynamicke zivotnim stylem. Holandsko je nesporne jednou z nejstabilnejsich a cestovatelsky nejzajimavejsich oblasti Evropy. Objevovat tuto primorskou zemi muzete ruzne, ale uz v breznu jsem si vyzkousel, ze nejlepsi zpusob je z lodi. Koncem cervna jsem zvolil tydenni plavbu v kanalech a po jezerech severu Holandska pronajatou motorovou lodi Rapsody 2. Vyuzil jsem sluzeb Dutch masters s.r.o. (www.holandskonalodi.cz). Ostre plavbe predchazely nekolikahodinove zkousky v Praze na Vltave. Vyzbrojen nekolika informacemi a prachbidnou zkusenosti, jsem se vydal vozem pres Nemecko do hlavniho nizozemskeho mesta Amsterdamu. Lodarske poznavani mohlo zacit.


Jeste nez jsem sestoupil z pevne zeme na plavidlo, uzil jsem si tri dny v pestrobarevne metropoli. Pres den jsem stihl vetsinu turistickych atrakci v rusnem meste, rana a vecery byly vsak nezapomenutelně relaxacni. Ubytoval jsem se totiz v kouzelnem hotylku De Fortuna (klenot mistni hotelove sceny) v neuveritelne malebnem mestecku Edam. Ze je vam to slovo povedome? Ano, spravne, je to presne to misto, ktere dalo jmeno slavnemu syru. My rikame Eidam. Pri ceste do Sneeku – kde jsem pozdeji prebiral lod – stavil jsem se jeste do skveleho Hoornu, odkud jsem posilal v breznu na facebook nejvice snimku. Podle tohoto mesta pojmenoval slavny rodak Willem Schoutens vetrem oslehany nejjiznejsi vybezek Ameriky. Podobnych mest jako Hoorn je v Nizozemi neuveritelne mnozstvi. V dalsich dnech jsem se o tom denne presvedcoval.


Rapsody 2 je motorova obytna lod o delce 12 a sirce temer 4 metry. Je pohodlna a dobre se ovlada. Cestuji na ni ze Sneeku pres Groow, Harlinger, Franeker, Leeuwarden, Wergea, Joure, Lemmer, Sloten, Woudsend, Heeg, Stavoren, Hindeloopen, Workum, Bolsward… a mnoho dalsich kouzelnych mist. Denne spim na jine adrese, ale vzdy ve stejne lodni posteli. Nadsene poznavam mnoho novych, dosud nenavstivenych lokalit. Vetsich mest je okolo dvaceti, vesnicky ani nepocitam. Stale se presvedcuji, ze Holandsko je mimoradne krasna a dokonale fungujici zeme. Lide, kteri zde ziji, jsou pracoviti a velmi vstricni. Pricitam to genum. Narod, ktery si vybojoval existenci proti nicive vode, ktery vybudoval dech berouci soustavu genialnich vodnich del, ma geneticky zakodovan prvek odpovednosti, poctivosti a vzajemne pomoci. Moc me bavi se o tom denne presvedcovat.
Jeste vice to vynikne na vode. Nizozemci jsou proste namornici a lodari. Maji to v sobe. Kdyz se dve lode potkaji, posadky se zdravi. Kdyz prijizdi lod k molu, casto nekdo cizi seskoci ze sveho plavidla a pomaha lod uvazovat. Komunita je k sobe mimoradne vstricna.


Rad bych popsal neco, co si pohledem z nasi zeme a bez osobni zkusenosti asi nikdo nedokaze realne predstavit. Denne me sokovalo, co vsechno umi Nizozemci udelat pro amaterske milovniky ricnich i primorskych plaveb. Kdykoliv se jakekoliv plavidlo priblizi k nizkemu mostu (maji jich zde tisice – treba ve meste Groningen je jich 38), rozbehne se film, ktery se zajmem sleduji vsichni pritomni. Cizinci i domaci. Scenar ma nekolik variant:

– na moste je kamera a obsluha reaguje na dalku

– sluzba v “kukani” da svetelne znameni, zdvihne mosni konstrukci a mile posadku lodi pozdravi. Mnoho mostu je gratis. Tam, kde se plati, poda obsluha projizdejicim barevny drevak upevneny na udici a prislusnou castku si poda do sveho okenka.

– pred nekterymi mosty je potreba trikrat zatroubit
– u malych premosteni, kde neni obsluha, je uvedeno telefonni cislo. Po zavolani prijede obsluha (jak jinak nez na kole) a s usmevem predvede nacviceny koncert. Potom lod sleduje – jede kolem ni po brehu – a otevira pripadne dalsi mestske mosty. Toto se deje ve stovkach mest a vesnic.

Pred zavorami trpelive cekaji chodci, cykliste, ridici aut i kamionu. Vlaky maji prednost, ale i zeleznicni mosty umi Holandane pred lodemi odstranit. Otaci je na stredovem kloubu. Na lodi mate pocit, ze jste skutecnym kralem. Neexistuje nic, co by vam tisice lidi, zamestnanych kolem kanalu, nesplnili. Ta sofistikovana organizace, ale zejmena vstricnost a pohoda okolo celeho tohoto deni je mila a nezapomenutelna. Denne me pozorovani a foceni tohoto predstaveni nesmirne bavilo.

Ted, kdyz tato uzasna plavba konci, marne hledam slova, ktera by vystihla moje nemale nadseni. Snad si takovy intenzivni a pohodovy zazitek jeste nekdy zopakuji.


Jirka


Fascinující země

Severozapadni cip africkeho kontinentu je Bohem pozehnane uzemi. Lezi zde Marocke kralovstvi, ktere je devetkrat rozlehlejsi nez Ceska republika. Muze se pochlubit slavnou historii, nebyvalou stabilitou, priznivym klimatem a slusnymi vyhlidkami do budoucnosti. Atributy, ktere jsou v soucasne Africe malo vidane. Po lonske kratke navsteve jsem letos do Maroka zavital podruhe. Opet jsem vyuzil dokonalych

Zobrazit vše
12.5.2014, Maroko

Fascinující země

12.5.2014

Severozapadni cip africkeho kontinentu je Bohem pozehnane uzemi. Lezi zde Marocke kralovstvi, ktere je devetkrat rozlehlejsi nez Ceska republika. Muze se pochlubit slavnou historii, nebyvalou stabilitou, priznivym klimatem a slusnymi vyhlidkami do budoucnosti. Atributy, ktere jsou v soucasne Africe malo vidane. Po lonske kratke navsteve jsem letos do Maroka zavital podruhe. Opet jsem vyuzil dokonalych sluzeb cestovni kancelare Blue Style – specialisty, ktery se pri cestach do kralovstvi stara o sve klienty doslova kralovsky. Poznavaci cestu zorganizovala CK spolecne s Marockou centralou cestovniho ruchu. S jejimi predstaviteli jsem se seznamil pri nedavne veceri v prazskem sidle Velvyslanectvi Marockeho kralovstvi. Postupne se ucim poznavat tuto popularni africkou zemi. Tolik novych prekvapeni jsem ale prece jen necekal.


I kdyz jsem pristal v Agadiru a nejaky cas stravil v Marrakesi, zejmena na proslulem namesti Jemaa el-Fna, budu se venovat popisu novych lokalit, o kterych jsem vam nepsal v lonskem Dopisu z cest.


Zacalo to v Casablance. Nejdulezitejsi marocky pristav zalozili Francouzi. Vliv Francie je zde patrny na kazdem kroku. Prekvapive moderni trimilionove mesto je protkano sirokymi bulvary s mnoha modernimi butiky. Pobrezi a mestske plaze mne pripominaly Cannes nebo jakekoliv evropske, australske i americke letovisko. Wifi pripojeni, kam se podivam…
Z velke dalky jsem registroval vysokou vez mesity. Mesita Hassana II. je 3. nejvetsi na svete a pojme 25 tisic muslimu. Minaret je vysoky jako Zizkovska vez, tedy okolo 200 metru. Zvlastnosti je, ze ji mohou navstivit i nemuslimove. Interier je velmi okazale vybaven. V jedne chvili jsem utrpel temer kulturni sok: mesto krizuji nablyskane moderni kloubove tramvaje! To jsem v Africe opravdu necekal. A jeste jedna zajimavost – ve filmu “Noc v Casablance” nebyl pry ani jeden zaber natocen v tomto magickem meste. Z Casablancy jsem odcestoval dal na sever. Cilem byl Rabat.


V hlavnim a soucasne kralovskem meste jsem stale nevychazel z udivu. Opet siroke bulvary a na nich mnoho ukazek moderni evropske architektury. Metropole je sidlem zahranicnich ambasad, vcetne te nasi. I tady, k memu nemalemu uzasu, se mohou pochlubit moderni tramvajovou dopravou. Po mnoha navstevach Afriky jsem si domyslive myslel, ze cerny kontinent docela slusne znam. Nyni vsak zjistuji, jak jsem se v odhadu dosud nenavstivenych mist mylil. Prece proto cestuji, abych predstavy korigoval realitou. V hlavnim meste nesmime vsak vynechat navstevu cetnych pametihodnosti. Vzdyt pocatky osidleni Rabatu se datuji az do 3. tisicileti pred Kristem. Nafotil jsem pozustatky Velke mesity s Hassanovou vezi, filigransky dekorovane mauzoleum Mohammeda V., pevnost, zivot na trzisti a nesmirne fotogenickou cast stareho mesta. Bílé, modrou barvou dekorovane domy s cetnymi barevnymi kvetinaci a kvetinami mne nalehave pripominaly Recko ci nektere oblasti Tuniska. Snimky zde porizene prekvapi jiste nejednoho milovnika Afriky.

Marocke mesto, ktere si asi nejvice ze vsech arabskych zachovalo stredoveky raz, se jmenuje Fes. Davni cestovatele o nem, podobne jako o malijskem Timbuktu, psali vzdy s posvatnou uctou. Byval centrem svetske i nabozenske moci, centrem vedy a obchodu.
Ve starobylem Fesu se mne splnil dalsi z fotografickych snu. Za hradbami stredovekeho mesta je mozne spatrit a nafotit tradicni remeslnou dovednost – barveni kuzi. Unikatni zabery obletely svet. Ve dvorech, kde se v hlinenych kadich upravuji a barvi kuze to sice neskutecne zapacha, ale odmena v podobe exotickych snimku za to stoji. Kozeluzny jsou zde jiz od 10. stoleti a technologie činění a barveni kuzi se take po staleti nemeni. Celodenni bloudeni medinou bylo unavne, ale nesmirne zajimave.
Z Fesu jsem pres Erfoud prejel do Merzougy. Tady jsem si uzil neco z berberskeho zivota. Pocasi zrovna nepralo, presto jsem – po noci v hlinenem dome – uz po pate hodine vyrazil na hrbete velblouda k nedalekym dunam na ranni foceni pouste. Pesi vystup na vrchol duny byl vice nez narocny. Skoda, ze rozbresk nebyl cisty, v teto casti Maroka jsou pisecne duny mimoradne fotogenicke. Z vrcholku jsem nahlizel pres hranice do Alziru. Dalsi den jsem se vydal ze severovychodu Maroka jihozapadnim smerem. Pres Todra Gorges do oblasti Quarzazate. Tady jsem zazil asi nejlepsi fotograficky den. Muzou za to prastare pevnosti ve stylu saharske architektury, ktere si zahraly v mnoha slavnych velkofilmech. Pry jich bylo vice jak tricet. Vubec se nedivim, ze si je profesionalni filmari vybrali. Roli jiste hraje nejenom exoticka architektura a zachovalost pamatek, ale i politicka a ekonomicka stabilita Marockeho kralovstvi. K bezmeznemu nadseni prispelo i nekolik vstricnych fotogenickych Berberu a priznive slunecne pocasi.


I kdyz mam pred sebou jeste cestu do Marrakese a Agadiru, mohl bych tento dopis snad uz ukoncit. Mohl, pokud bych neprejizdel strhujici pohori Velkeho Atlasu. Silnice se hadovite splha az do vyse pres 2200 metru. Ted, v kvetnu, jsou jeste patrny na spickach hor ostruvky snehu. I tady pokracuji skvele vyhledy a fotograficke sance.

Pratele, vy, kteri sledujete moje pocinani uz nekolik let vite, ze se docela snadno pri cestovani nadchnu. Nemuzu si proste pomoci. Ten svet je jednoduse pohodovy a alespon pro me take mimoradne bezpecny. Tato dalsi africka cesta mne dala uplne novou prekvapivou zkusenost:
Marocke kralovstvi je dokonalou destinaci pro cestovatele vsech kategorii!


Alibaba


Hledá se blboun nejapný…

Kde byste jej hledali? Mozna mnozi z vas jsou schopni nejake adresy vyjmenovat, ale jen jedna je ta spravna. Zavality, neletavy a pry i chutny ptak obyval jeste pred tremi stovkami let pohadkovy ostrov Mauricius. Bohuzel vse je jiz davna minulost. V historickych materialech se pise, ze jej vyhubili Holandane. Blboun, zde receny dodo, nemel

Zobrazit vše
29.4.2014, Mauricius

Hledá se blboun nejapný…

29.4.2014

Kde byste jej hledali? Mozna mnozi z vas jsou schopni nejake adresy vyjmenovat, ale jen jedna je ta spravna. Zavality, neletavy a pry i chutny ptak obyval jeste pred tremi stovkami let pohadkovy ostrov Mauricius. Bohuzel vse je jiz davna minulost. V historickych materialech se pise, ze jej vyhubili Holandane. Blboun, zde receny dodo, nemel v ostrovni faune zadneho nepritele, a tak kdyz pripluli namornici – verny svemu jmenu – pred nimi neutikal, ale prisel se zvedave podivat na ty nevidane zivocichy. Tak se stalo, ze si nakonec pochutnali i na tom poslednim, ktery jeste po rajskem ostrove behal. Stejny osud postihl jeho take endemickeho a udajne i podobneho kolegu na vedlejsim ostrove Rodrigues. Bylo to, bohuzel, v dobach, kdy se prirodni skvosty planety netesily vseobecne ochrane. Ostatne chybelo malo a navstevy vyhladovelych evropskych namorniku v Indickem oceanu neprezila ani dlouhoveka zelva obrovska.
Nez se ale trosku rozepisu, abych vam rajsky Mauricius priblizil, vezmu to pekne poporadku. Mimoradnym zazitkem uz byla ta cesta na jizni polokouli. Splnil se mne totiz dalsi z palety cestovatelskych snu – poprve jsem letel v dvouposchodovem ohromujicim Airbusu spolecnosti Emirates s identifikacnim cislem 380. Letecky prumysl je oblast, ktera me dlouhodobe pritahuje a A380 JE VRCHOLEM DOPRAVNI LETECKE TECHNIKY. Navic jsem si let z Dubaje na Mauricius uzil na obou palubach – a se sluzbami – dnes jiste nejlepsi letecke spolecnosti sveta. Ty sluzby byly neobvykle. Nezapomenutelny den totiz vysel presne na moje narozeniny. Letusky a stewardi me dokonale prekvapili, kdyz jsem dostal pozvani na horni palubu, tedy do business tridy. Mohl jsem ji celou nafotit a dokonce mne v baru pripravili luxusni obcerstveni, rucne zhotovene prani a nekolik dalsich prekvapeni. Vrcholem bylo letuscino pozvani do luxusniho wellness centra. Skvele jsem se v prubehu letu osprchoval. Dost originalni zkusenost z paluby letounu, vidte?
Musim rict, ze letet v A380, a to i v turisticke tride, je skutecne nezapomenutelny zazitek. Podruhe si jej dopreji, az budu za nekolik dni z Mauricia odletat. Tuto navstevu ostrova jsem pojal ponekud relaxacne, presto doslo na nekolik objevnych a fotografickych vyletu. Bez naroku na poradi trosku popisi, co me “tentokrat dostalo”.
MAURICIUS, TO JE INDIE V MALEM. Ano, Indie! Od poloviny 19. stoleti se na ostrov ve velkem stehovali indicti kuliove, smluvni delnici na cukrove trtine a jinych ostrovnich plodinach. Postupne se stali absolutne dominantni kulturou. Clovek si tady pripada jako v ciste a fungujici Indii. To neni kritika mohutne jihoasijske zeme, ale kdo v Indii byl vi, o cem hovorim. Na kazdem kroku potkavam usmevave indicke tvare, zeny omotane v sárí a s typickou slzickou uprostred cela, uzivam si nevsedni komunikativnosti vsech lidi, vychutnavam si skvela jidla, vetsinou s notnou davkou kari. Rad fotim pestrobarevne hinduisticke chramy (snazivi verici si je stavi vsude tam, kde ziji. Proto je neznam pouze z Indie, ale k videni jsou i na Fidzi, v Indonesii, na Reunionu i jinde) a obcas potkavam i nejakou strhujici slavnost. Mauricijska indicka kultura je pohodova, fungujici a v mnohem – pro nas uspechane Evropany – inspirativni.
NA MAURICIU SE JEZDI VLEVO! Kazdy si jiste po chvili na ostrove vsimne, ze na nej krome Indie dycha spis vliv Francie, presto se zde jezdi vlevo. Anglicane vlastnili ostrov pouze asi 150 let, a je s podivem, ze zde toto pravidlo zakorenilo. Par dni jsem odridil. Na kruhovych objezdech se drzel ve spravnem smeru, tak jsem rad, ze jsem to jeste nezapomnel. A bylo to skvele rizeni, protoze KVALITA SILNIC JE PRIKLADNE VYSOKA. Rozhodne vyssi nez u nas. Prokrizoval jsem po nich tentokrat ostrov daleko dusledneji, i kdyz opet ne cely. Objel jsem tradicni a vyhlasene atrakce a objevil, ve vnitrozemi i na pobrezi, mnoha dosud neznama mista. Vrcholem bylo pozvani do hlavniho mesta na sobotni dostihovy zavod.
DOSTIHOVE ZAVODISTE CHAMP DE MARS JE DRUHE NEJSTARSI NA SVETE. Mozna, ze zavody koni vypadaji kdekoliv na svete velmi podobne, ale tady jde hlavne o emoce. Rozvasneni sazejici jsou slavnostneji obleceni. Obcas cele rodiny travi na zavodisti pravidelna sobotni odpoledne. Akusticka kulisa pod rozzhavenym sluncem byla nezapomenutelna. Vyrazne k tomu prispivaji mezinarodne ostrileni zokejove z mnoha zemi. Mel jsem tu cest stravit vetsinu casu v cestne lozi s francouzskym majitelem Jacquesem. Silny zazitek. Spojil jsem jej s navstevou muzea Blue Penny. Prave slavna znamka MODRY MAURICIUS proslavila ostrov asi nejvice. Ten den bylo Port Louis jako vymetene, tak jsem jej lepe nafotil. Zejmena lampionovou vyzdobu v cinske ctvrti.
PAMPLEMOUSSES je popularni botanicka zahrada, ktera rozhodne stoji za navstevu. Casto ji prirovnavaji k londynske Kew Gardens. Takzvana Kralovska zahrada se pysni mnozstvim endemickych rostlin, zejmena pozoruhodnych stromu. Zaklady odborne kultivovaneho prostoru vznikaly jiz v prvni polovine 18. stoleti. Kladli je zahradnici z Francie, Anglie i lokalni ostrovane. Vrcholem zahrady je nesporne obdelnikovy bazen s lekniny Victorie amazonica. Mohutne listy pochazeji z Amazonie a jejich kruhovy tvar, s jakymsi mantinelem, je dokonaly. Focenim uzasnych listu v rannim svetle jsem se bavil nekolik hodin. Rozhodne to nebyla ztrata casu.
Abych ted neubiral vas cas, skoncim. V dnesnim Dopisu z cest jsem se chtel vyznat z dlouhodobe obliby rajskeho Mauricia. Je to misto bezpecne, ktere snad nikoho nezklame. Atrakci a sanci na nevsedni zazitky je tolik, ze by bylo s podivem, kdyby si nekdo nevybral. Jedinou nevyhodou muze byt snad jen cas potrebny k ceste do tak vzdalene lokality. Mauricius najdeme na jihu Indickeho oceanu, mezi rovnikem a obratnikem Kozoroha.
A jeste jedno minus nachazim: uz bohuzel nepotkame blbouna nejapneho…

Jirka, Mauricius

Nízká země

Kdyz se rekne Holandsko, predstavim si tulipan, syr, jizdni kolo, vetrny mlyn a… vodu! Ano, vodu. Nizozemi reprezentuje zejmena voda a obdivuhodna vodni dila. Dumyslna, po staleti zdokonalovana regulacni zarizeni, ktera umoznuji Nizozemcum uspesne osidlovat pobrezni plochý teren na severozapade Evropy. Jejich ricni i slanovodni lodni cesty jsou povestne. Holandane jsou tradicne skvelymi namorniky.

Pri priprave

Zobrazit vše
4.4.2014, Holandsko

Nízká země

4.4.2014

Kdyz se rekne Holandsko, predstavim si tulipan, syr, jizdni kolo, vetrny mlyn a… vodu! Ano, vodu. Nizozemi reprezentuje zejmena voda a obdivuhodna vodni dila. Dumyslna, po staleti zdokonalovana regulacni zarizeni, ktera umoznuji Nizozemcum uspesne osidlovat pobrezni plochý teren na severozapade Evropy. Jejich ricni i slanovodni lodni cesty jsou povestne. Holandane jsou tradicne skvelymi namorniky.


Pri priprave planovane cervnove cesty po nizozemskych kanalech jsem se setkal s pozoruhodnymi lidmi ze spolecnosti NaPlachetnici s.r.o. (www.naplachetnici.cz). Pozvali me na tradicni “Otevirani sezony plachetnic”. Ihned jsem pozvani prijal.

Startovali jsme z mestecka Lemmer, sto kilometru severne od Amsterdamu. Jeste nez se na ctyri noci stala mym hotelem kajuta clipperu Beantra, postaveneho pred vice jak sto lety, prochodil jsem krizem kraz malebne pristavni sidlo. Nizozemske ulice pripominaji spis interiery bytů. Vsude cisto, venkovni sezeni pred pitoresknimi kavarnickami a puby, vune rezanych kvetin a absolutni klid a pohoda. Tam, kde my mame asfaltove komunikace, tam po siti kanalu a grachtů rozvazne proplouvaji plavidla vsech velikosti, tvaru a barev. Dokonalost jedinecneho vodohospodarskeho projektu je udivujici. Holandska mesta pripominaji Benatky ci Bruggy. Nekde jsem cetl, ze technicka narocnost regulaci a stavba 6000 kilometru plavebnich cest predcila i megalomansky mesicni program Apollo. Odveky zapas s vodnim zivlem formoval charakter Nizozemcu natolik, ze dnes sklizi v celem svete obdiv za osobni vlastnosti i hospodarske vysledky narodni ekonomiky. V prepoctu HDP na hlavu zaujimaji dlouhodobe predni pozice v cele Evropske unii. To vsechno si clovek uvedomi uz pri ceste po luxusni dalnicni siti, ale zejmena pri prochazkach malebnymi holandskymi mesty a vesnicemi. Lemmer byl pouze zacatek.


Zatimco u nas si v poslednich desetiletich rekonstruujeme tradicni chalupy, Nizozemci se stejnou vasni zachranuji svuj narodni poklad – vyslouzile parniky a plachetnice. Jednim takovym veteranem byl donedavna i clipper Beantra. Ocelova, 35 metru dlouha nakladni plachetnice ma sirku pet a pul metru, s plochou plachet temer 500 metru ctverecnych. Do moderne vybavenych kajut se vejde 25 pasazeru. Tech prijizdi stale vic i z Ceske republiky. Uzivaji si romantiku na kanalech a grachtech, i dobrodruzstvi v pribreznich morich a rozlehlych oceanech. Uzke osobni a profesni vazby umoznuji ceskym suchozemskym milovnikum “vysokych plachetnic” splneni objevitelskych snu pod vedenim tech nejpovolanejsich namorniku s mnohasetletou tradici. Beantra me pres uzavrenou morskou zatoku IJsselmeer a dumyslny system zdymadel dovezla po klidne, temer bezvetrne, plavbe do kouzelneho mestecka Hoorn. Lezi v provincii Noord Holland, asi 35 km severovychodne od Amsterdamu.


S posledni, zivotu nebezpecnou navstevou jineho Hoornu, se tato – poklidna – vubec neda srovnavat. Jiste tusite, ze mam na mysli obavany jihoamericky mys stejneho jmena. Proplul jsem kolem nej v minulosti jiz ctyrikrat a vzdy to bylo mimoradne dramaticke. V hoornskem pristavu jsme prirazili k molu vpodvecer, takze jsem stihl zajimave foceni pitoreskni architektury, doplnene desitkami lodi, ktere vypadaly jako z pohadky. Hoorn na me mimoradne zapusobil.


Pri plavbe z Hoornu do Enkhuizen jsem si uvedomil, co pro plachetnici znamena bezvetri. Stáli jsme obklopeni zlovestnou mlhou, hladina pripominala zrcadlo. V myslenkach jsem se prenesl na Cookovu Resolution. Prave takova desiva bezvetri ve svych denicich slavny moreplavec popisoval. Na soucasnych lodich je tato situace snadno resitelna. Kapitan zavelel skasat plachty, nastartoval motor Caterpillar a Beantra opet prorezavala brakicke (smes slane a sladke) vody byvale Zuiderske zatoky, ktera byla v roce 1932 prehrazena pricnou hrazi Afsluitdijk. Tento genialni inzenyrsky projekt spolehlive chrani mnoho mest a obci pred destruktivnimi zaplavami, ktere je v minulosti se zeleznou pravidelnosti potkavaly.


Pri vylodeni v Enkhuizenu jsem ochutnal haring, syrovou rybu s vrstvou na kosticky nakrajene cibule a opet si uzil poklidneho bloumani v relaxacnim prostredi maleho mestecka. Mesto ma maly kompaktni pristav, historicke vlakove nadrazi a pysni se cetnymi stylovymi budovami, ktere pamatuji slavne doby namornich a obchodnich aktivit mezi Nizozemim a vzdalenymi ostrovy East Indies. Nizozemska vychodoindicka spolecnost byla zalozena v roce 1602. Obchodnici Nizozemske republiky vozili zejmena koreni a uslechtila dreva z ostrovu Indonesie. Spolecnost prosperovala az do zacatku 20. stoleti. Atmosferu mesta jsem si dokonale uzil.


Pri ceste domu jsem jeste stravil nekolik hodin v druhem nejvetsim nizozemskem meste Rotterdamu, rodisti slavneho filozofa Erasma Rotterdamskeho (1467 – 1536). Nejrozlehlejsi evropsky pristav je dnes smesici historie i galerií moderni architektury. Skvela je navsteva muzea lodi. Najdete jej primo ve starem pristavu v centru mesta. Vstup volny. I Rotterdam me nadchnul. Uz ted se tesim na cervnovou navstevu Holandska. Budu zde nekolik dni krizovat kanaly a grachty na lodi Rhapsody (www.holandskonalodi.cz). Urcite vam toto me pocinani opet popisi.


Jirka


Noemova archa

Pratele, jiste vite, ze na dlouhe ceste je dobre udelat relaxacni prestavku. Pri preletu mezi Islandem a Kenou jsem si jednu takovou, pouze nekolikahodinovou pauzu, udelal i ja. Jen co jsem v Cesku zimni veci za letni vymenil, hned jsem zase pokracoval jiznim smerem. Byla to zatim nejkratsi prestavka mezi dvema zahranicnimi vyjezdy. Puvodne se

Zobrazit vše
27.3.2014, Keňa

Noemova archa

27.3.2014

Pratele, jiste vite, ze na dlouhe ceste je dobre udelat relaxacni prestavku. Pri preletu mezi Islandem a Kenou jsem si jednu takovou, pouze nekolikahodinovou pauzu, udelal i ja. Jen co jsem v Cesku zimni veci za letni vymenil, hned jsem zase pokracoval jiznim smerem. Byla to zatim nejkratsi prestavka mezi dvema zahranicnimi vyjezdy. Puvodne se zdalo, ze ty lety ani nestihnu, ale dopadlo to dobre.


Let z Prahy do Nairobi mel prestup v Istanbulu. Probehl naprosto v klidu, stejne jako obe pristani. Po vyrizeni nezbytnych formalit jsem ihned vyjel do svetozname rezervace Masai Mara. Vzdy, kdyz odjizdim z Nairobi severozapadnim smerem, zastavim se na hrane Velke prikopove propadliny, ktera protina Kenu od severu k jihu v delce temer 9000 km. Pohled do Rift Valley, sirokeho urodneho udoli, jez kopiruje geologicky zlom od Rudeho more az k Mozambiku, je vzdy impozantni.

Do oblasti u reky Mara a nasledne do parků Nakuru, Amboseli a Tsavo East jedu zejmena kvuli snimkum ze safari – za temi nejdivocejsimi zviraty planety. Safari znamena ve svahilstine cesta. Na takove ceste jsou vsak nejzajimavejsi zastavky. A take noclehy ve zpivajici africke busi. Mam rad ten fantasticky pocit, kdy se v Africe probouzim a vim, ze od divoke zvere me prave deli pouze stanove platno. Takove silne okamziky popisovali uz slavni cestovatele a osobnosti jako Emil Holub, Korensky, Danes, Fric, Zikmund, Hanzelka, ale prekvapive i Ernst Hemingway.

Pratele, o Keni bylo napsano mnoho, tim vas nebudu zdrzovat, ale popisi strhujici chvile, ktere prave v techto dnech prozivam v blizkosti tech nejznamejsich reprezentantu cerne Afriky.

Cilem vetsiny africkych cest byva samozrejme snaha potkat se s vrcholovymi predatory a dalsimi typickymi zviraty Afriky. Z minulych navstev vim, ze takova setkani nejsou vubec samozrejmosti, nikdy neni nic jiste. O to vic jsem byl pri teto navsteve vetsinou mile prekvapovan. Mel jsem chvilemi pocit, ze jsem v raji. Hned pri prvnim safari jsem videl a fotil neuveritelnych 18 lvu! To se mne nikdy pred tim nepodarilo. Srovnavam to s takovymi vehlasnymi parky jako jsou Serengeti, Ngorongoro, Etosha nebo i prosluly Kruger. Behem prvnich dvou dnu jsem fotil ctyri zastupce z tzv. “velke petky”. Big five tvori: lev, leopard, buvol, nosorozec a slon. Zbyval pouze leopard. I na toho pozdeji, byt jen letmo, doslo. Za kazdou druhou zatackou defilovala prede mnou zvirata, pri jejichz spatreni Evropan napetim temer ani nedycha. Nejbliz jsem byl slonum a lvum. Zejmena sloni v Amboseli si rozvazne vykracovali jen nekolik malo metru od auta a bylo jich nepocitane. S nimi sly bile volavky a za nimi mrstne antilopy. Pripomnelo mne to animovany film o Noemove arše. Nekde tam za horizontem jiste sporadane nastoupi do biblickeho plavidla. Jakoby si zvirata z pritomnosti auta, ze ktereho se ozyvalo nepretrzite cvakani zaverky aparatu, vubec nic nedelala. Byla si jista, ze jim z te hlucne hromady plechu nebezpeci nehrozi. To je vysledek dlouhodobe soustredene ochrany zvere v narodnich parcich. Alespon tady si mohou zastupci pocetne fauny poopravit – na nas lidi – nazor. Navstevnici se pak mohou i k predatorum priblizit neuveritelne blizko. Vypada to nebezpecne, ale pokud vozidlo neopustite, je to naprosto v pohode. Misty jsem ani nedychal. Tak jsem byl emotivne snovymi obrazy, ktere se mne zjevovaly pred ocima, zasažen.


Oblasti na jihu Keni jsou zname zejmena vyskytem slonu. Videl jsem jich stovky. Sedych, cernych i cervenych. To podle toho, na jake pude ziji. V parku Tsavo East bylo zajimave sledovat, jak na sebe chobotem nahazuji cerveny prach, ktery je chrani proti slunecnimu svitu. Vsechny stromy v NP maji do dvou az tri metru cervene kmeny. To proto, ze se o ne sloni otiraji.

Zeber, ziraf, buvolu, hrochu, nosorozcu, krokodylu, pstrosu, divokych prasat, hyen i vsech moznych antilop a ptaku, jsem mel sanci videt take nepocitane.
Pridam-li k tomu zajimava setkani se zastupci nekolika kenskych etnik, skvele prirodni scenerie, nekolikadenni pobyt na fotogenicke Diani Beach (jizne od Mombasy) a mnoho novych informaci o zivote v Africe, byla tato navsteva Keni opet nezapomenutelna. Foceni zvirat me tak nadchlo, ze uz ted planuji cestu dalsi.
Afrika je proste navykova…

Jirka

Bílá země

Letosni neobvykle tepla zima me na zacatku brezna opet vyhnala na milovany Island. Odcestovat na ledovy ostrov v zime byl dlouhodobe nesplneny sen. Zatouzil jsem po chladu, ale zejmena po snimcich uchvatne polarni zare a zalednenych vodopadu. Nacasovani se zdalo idealni, vybaven jsem byl do tech nejtvrdsich mrazu, ale znate to – clovek mini a

Zobrazit vše
15.3.2014, Island

Bílá země

15.3.2014

Letosni neobvykle tepla zima me na zacatku brezna opet vyhnala na milovany Island. Odcestovat na ledovy ostrov v zime byl dlouhodobe nesplneny sen. Zatouzil jsem po chladu, ale zejmena po snimcich uchvatne polarni zare a zalednenych vodopadu. Nacasovani se zdalo idealni, vybaven jsem byl do tech nejtvrdsich mrazu, ale znate to – clovek mini a priroda meni…

Po klidnem letu pres Kodan nastalo pri priblizeni k Islandu docela peklo. Stroj se za nemaleho chveni probijel vysokou a neobvykle hustou oblacnosti. Nebylo videt na konec kridla. V kokpitu v tech chvilich muselo byt asi horko. Pristali jsme se ctyricetiminutovym zpozdenim, tak dlouho jsme krouzili nad jihozapadnim vybezkem Reykjanes, kde lezi nejvetsi letiste ostrova. Teprve v priletovem terminalu jsem se dozvedel, ze dnesni pocasi pripravilo, zejmena islandskym ridicum, doslova peklo. Vystoupil jsem do jiz zklidneneho prostoru pred letistni halou, vsude bylo pohadkove bilo.
Po analyze predpovedi pocasi, vydal jsem se po nejjiznejsi silnici na Grindavik, Selfoss, Hvolsvollur az do Víku, nejjiznejsiho mestecka Islandu. Oblacna noc zhatila mozne foceni Aurory Borealis, coz me poprve naplnilo smutkem. Nevim, co bych chtel, vidte? Sotva pristanu, hned bych neskromne od prirody zadal maximalni vstricnost. Tak jednoduche to vsak s focenim polarni zare obvykle nebyva. Poklidna rybí – jak jinak – vecere uzavrela transportni den.

 Pohrouzen do internetovych stranek predpovedi ostrovniho pocasi, resil jsem, kam se aktualne vydat. Znam to jiz z predchozich navstev Islandu. Vyplati se strategicky cestovat tam, kde predpovedni stranky vykresluji alespon obcasny slunecni svit. Vetsinou je to spravne rozhodnuti, ale jistotu nema na Ledovem ostrove nikdo. I ta nejlepsi predpoved je na naladovost vsudypritomnych islandskych skritku – trolů – kratka. To oni ovlivnuji absolutne vsechno na zhavem kousku zeme, na kterem byli podle prastarych ság drive, nez sem vstoupil pred dvanacti staletimi prvni Viking. Doufal jsem, ze si bajne bytosti naklonim fotografickym zapalem a duslednosti. Dalsi dny vsak moji teorii nikterak nepotvrdily.

Ledovcovou lagunu Jokulsarlon povazuji uz dlouho za jedno z nejzajimavejsich a nejfotogenictejsich mist planety. V prubehu dne tam radil takovy vichr, ze zdvihal nad horizont desive vlny. Vse bylo bohuzel sede, malo kontrastni, foceni nic moc. Minuly rok jsem na lagune prozil mnoho dni a noci pri nezapomenutelnem foceni. Nastesti se na Island vracim uz v kvetnu a doufam, ze to napravim. Ani tuto noc nebylo jasno. Aurora, ta vysnena Aurora, je i nadale nedostupna.

I kdyz se v dalsich dnech slunce stridalo se snehovymi bouremi, fotograficke hody se urcite nekonaly. Bylo nesmirne zajimave chodit po zarive bilych planich, pod kterymi jsem mohl jen tusit turisticke stezky, silnice, parkoviste, stanove kempy a dalsi zarizeni, ktera znam z leta. Nejvice snehu lezelo na upati sopky Krafla, kde mne loni shorelo expedicni auto. Trvalo dlouho, nez sem to misto alespon priblizne urcil. Snih nebyl jen tam, kde je zemska kura, oddelujici nas od podzemniho pekla, ponekud tensi. Islandska termalni energie zene k povrchu zeme teplou vodu a paru pochopitelne i v zimnich mesicich. Nedohledna bila pokryvka s obcasnymi cernymi, okrovymi, cervenymi a temne zelenymi skvrnami. Dalsi rozmer tohoto dech berouciho prirodniho raje. Nebudu vas dlouze napinat. Polarni zare zustala i po 7. navsteve Islandu pro me nesplnenym snem. Za ni se musim nekdy vratit. Nejlepsi foceni bylo nakonec u Gullfossu. Zlaty vodopad je v zime jeste krasnejsi nez v letni sezone. Hlavne jsem byl u nej uplne sam, coz se obvykle podari jen v hlubokych nocnich hodinach. Tesim se tez na snimky nocniho Akureiry, chlupate kone (v zime se jim vyrazne prodlouzi srst – obdivuhodne zvladaji celorocni pobyt venku) a nekolik dalsich zimnich motivu. Vic jsem si sliboval od Bozskeho vodopadu na severu. Kdyz uz se priroda umoudrila a nabidla nadejny ranni rozbresk, pokazili to vsechno nerozumni profesionalni ridici shrnovaci radlice a nakladaku s privesem. Ucpali na dlouho zasnezeny a zledovately prejezd pres hory. Jako by pro ne pokyny o nutnosti nasadit na kola retezy vubec neplatily. Rezignovane jsem civel na snahu vozidla vyprostit a litoval jsem zmarene posledni sance. K vodopadu jsem prijel prave, kdyz od nej odchazela skupina spokojenych nemeckych fotografu. Bylo to k vzteku, protoze to rano bylo velmi fotogenicke svitani. Ja je videl, jak se odrazi v kapote trucku.

Tato navsteva Islandu byla presto opet nezapomenutelna. Snih dal ostrovu uplne novy, neznamy rozmer. Zasnul jsem, jak se krajina pod bilou pokryvkou meni. Nepoznaval jsem mista, na kterych se v letnich mesicich pohybuji docela suverenne. Byla to nova a cenna zkusenost. Urcite jsem nebyl na zimnim Islandu naposledy. Uz ted se na dalsi foceni tohoto skvostu tesim. Letim sem v zaveru kvetna a planuji i listopadovy barevny Island. Tento ostrov me naprosto a dlouhodobe uchvatil.


Jirka

Zelené ostrovy faerské

Pred rokem, koncem cervence, jsem se z Islandu vracel, ted na obdivovany ostrov opet odjizdim. Jde uz o sestou navstevu, tak jsem si jej oblibil. Tuto cestu uz ted radim do kategorie splnenych snu, nebot az na Island jedu z Brna autem. Konecne. CK Periscope mne zajistila trajekt od spolecnosti Smyril Line z pristavu Hirtshals,

Zobrazit vše
17.8.2013, Faerské ostrovy

Zelené ostrovy faerské

17.8.2013

Pred rokem, koncem cervence, jsem se z Islandu vracel, ted na obdivovany ostrov opet odjizdim. Jde uz o sestou navstevu, tak jsem si jej oblibil. Tuto cestu uz ted radim do kategorie splnenych snu, nebot az na Island jedu z Brna autem. Konecne. CK Periscope mne zajistila trajekt od spolecnosti Smyril Line z pristavu Hirtshals, ktery lezi az na nejsevernejsim cipu Danskeho kralovstvi. Vyrazil jsem s casovou rezervou, abych pres Nemecko a Dansko nemusel nijak spechat. Patricne si vychutnavam kvalitu silnic a sluzeb pro ridice, u nas bohuzel jeste nedostizny standard.
Na vychodnim pobrezi Danska lezi nevelke mesto Arhus. Stravil jsem v nem nekolik hodin. Po skvele veceri na nabrezi klidne ricky jsem prespal v tichem hotelu v samem centru mesta. Dalsi den odpoledne jsem uz najizdel landroverem od zlinske spolecnosti ROKO-MOTOR do chřtánu stotricet metru dlouhe modrobile plechove obludy s logem spolecnosti Smyril Line. Spolykala tisice lidi a stovky prepestrych dopravnich prostredku behem nekolika minut. Od bicyklu, pres motorky, obycejna i do terenu upravena auta, az po karavany a autobusy. Nechce se verit, jak ohromna porce se do morskeho trajektu vejde. Dalsi dobrodruzstvi zacina.


Pri preplavbe na Island jsem zvolil transport s tridenni prestavkou na Faerskych ostrovech. 18 odloucenych ostrovu v bourlivem severnim Atlantiku nebyva v itinerari mnoha cestovatelu. Zelene, vetrem cesane travy, mechy a lisejniky, pokryvaji povrch, obcas preruseny skvele rovnou asfaltkou. Jezdi i chodi se zde opravdu skvele.

Ostrovy byly objeveny nekdy v 6. stoleti a osidleny irskymi mnichy. Oni ci pozdejsi generace zde pravdepodobne zanechaly hodnotny geneticky fond, nebot jsem konstatoval, ze Faerane jsou mimoradne pohledni lide. Zeny jsou stihle, vysoke a temer vsechny s blond vlasy. Ackoliv ostrovy lezi jen 300 km od Skotska, 600 km od Norska a 400 km od Islandu, takove lidi jsem ve jmenovanych zemich urcite nepotkaval.
Mel jsem stesti. V hlavnim meste Torshavn si ostrovane prave pripominali statni svatek. Nasnimal jsem mnoho lidi v tradicnich odevech. Skoda jen, ze slunce bylo ten den kdesi daleko ve stredni Evrope.


Na Faerskych ostrovech se nezilo a dodnes jiste nezije lehce. O vse se tady musi tvrde bojovat. Pocasi nikomu nic nedaruje. Strategicky dulezite rybarstvi je zmitano nepravidelnymi krizemi, kdy pribrezni more jsou vylovena. Mnohokrat se stava, ze se rybari vraci zcela bez ulovku. Dlouhou dobu se ostrovy potykaly s paseractvim a divokym piratstvim. Ted se musi potykat s celoevropskou ekonomickou krizi. V krizi ale nejsou poklidne prirodni scenerie. Hlavni dominantou jsou temer neprerusene travnate koberce. Ta barva mistni travy je zarucene jina, nez na jakou jsme zvykli u nas. Jini jsou i lide. Jsou nesporne vice komunikativni, usmivaji se a zdravi. Kupodivu vice na ulici, nez v restauraci ci hotelu. Ti, kteri pracuji v techto sluzbach, by si s temi nasimi klidne mohli vymenit misto.


Tridenni pobyt ny Faerskych ostrovech se naplnil a ja se vydal zpet na trajekt. Po mnohahodinove houpaci plavbe jsem sjel na milovanou Islandskou pudu. Po tele se mne rozhostil necekane prijemny pocit. Radoval jsem se z toho, ze jsem se sem konecne dostal vozem, se kterym si muzu dovolit zajet i do oblasti, kam se bezna nebo malo odolna auta nedostanou. Dalsi pribehy a postrehy priste.


Jirka, jizni pobrezi Islandu

Z ostrova dobrodruhů

Kdyz chtel Stvoritel udelat radost i fotografum, vymyslel Island. Ostrov sestavil z lavy, ohne, vody a pestre jej pomaloval. Umistil jej do severovychodniho Atlantiku, nedaleko polarniho kruhu. Kazdy, kdo se na nej vydal, musel absolvovat mnoho strastiplnych dni na rozbourenem mrazivem mori. Byl vsak za svou srdnatost stedre odmenen. Prvnimi odvazlivci, kteri neobydlene uzemi zacali

Zobrazit vše
11.7.2013, Island

Z ostrova dobrodruhů

11.7.2013

Kdyz chtel Stvoritel udelat radost i fotografum, vymyslel Island. Ostrov sestavil z lavy, ohne, vody a pestre jej pomaloval. Umistil jej do severovychodniho Atlantiku, nedaleko polarniho kruhu. Kazdy, kdo se na nej vydal, musel absolvovat mnoho strastiplnych dni na rozbourenem mrazivem mori. Byl vsak za svou srdnatost stedre odmenen. Prvnimi odvazlivci, kteri neobydlene uzemi zacali systematicky osidlovat, byli pred vice jak tisici lety Vikingove ze severozapadni Evropy. Donedavna nesmirne chudy ostrov se zasluhou rybolovu a v posledni dobe i rychle se rozvijejiciho turizmu stal popularni a prosperujici oblasti. Soucasni cestovatele jej zpravidla dosahnou po nekolikahodinovem letu a pak uz se jen nechaji unaset jeho divokosti a magii. Mnohy je do ni tak hluboce vtazen, ze se na ostrov, kteremu vladnou tajemni skritci – trolove, opakovane vraci. To je i muj pripad. Jsem zde popate. Tentokrat jsem si na navstevu Islandu vyclenil pet tydnu. Doufam, ze navstivim i mista dosud nepoznana, ze obcas bude i cas pockat si na priznivejsi svetlo, ze potkam zajimave lidi a ochutnam neco z mistni tradicni kuchyne. Chci si oblibeny ostrov nalezite uzit.

Island je stale jeste docela mladicek. Narodil se vyronem magmatu na hranach kontinentalnich desek pred 20 miliony lety. Vystoupal ze dna Atlantiku az do vysky pres dva kilometry. Je tedy lavovy, dramaticky rozcleneny, plny sopek, ledovcu, geotermalnich sil, mechu a vetrem cesanych trav. Nabizi pestrou skalu zazitku dobrodruhum. Fotografum pak mnoho tvurcich podnetu. Prijel jsem si uzit obeho.

Island je poslednich dvacet let mekkou cestovatelu. Existuje mnoho skvele psanych pruvodcu (ja cestuji tradicne s britskym Rough, ktery v cestine vydava nakladatelstvi Jota), proto vynecham dalsi faktografii a omezim se pouze na skromne popisy zazitku a pocitu.

Od prvni chvile na ostrove mam neodbytny a nesmirne prijemne “siroky” pocit svobody. Po liduprazdnych lavovych, prasnych i blativych cestach jezdim a chodim ostrovem krizem kraz, veden pouze zlatistym sluncem, mlhami a mraky. Hledam ty nejlepsi zabery v tech nejzajimavejsich dennich, ale hlavne nocnich svetlech – v lete se na Islandu slunce vahave skloni k obzoru par minut po pulnoci a okolo treti uz zase zacina svou novou denni pout po obloze.
Tedy znacne nevyspany zkoumam se zaklonenou hlavou oblohu a odhaduji dráhy nekolika vrstev rychlych mraku. Snazim se urcit, kdy a kam slunce natahne mezi mraky sve paprsky a rozzari v terenu sokujici skalu zelenych odstinu. Jsem v tom absolutni laik, takze to malo kdy trefim. Jezdim, chodim a casto i beham opakovane na mista, kde jsem jiz byl, ale podminky pro foceni nebyly prave idealni. Obcas to dokonce i vyjde. To, kdyz priroda nebo ten co shlizi shora usoudi, ze jsem se jiz dost snazil a mohu byt odmenen. Snaha nicotneho tvora nezustala nepovsimnuta. V takovych chvilich – radeji obema – vdecne a polohlasem dekuji. Citim se stastny.

Pokud ma navstevnik v planu necestovat pouze po obvodove komunikaci – rika se ji Ring Route a ma cislo 1 – potrebuje vuz s nahonem na vsechna ctyri kola. Vyhodou je co nejvyssi svetlost vozu a nutnosti jsou dobre pneumatiky s dezenem do tezkeho terenu. Takovy vuz umozni dostat se v interieru ostrova do oblasti, ktere vsem ostatnim zustanou spolehlive utajeny. S velkou radosti se vydavam po cestach znacenych, jeste radeji ale po tech, ktere vubec znaceny nejsou. Pod ledovci se tahnou kilometry nehostinnych cernych lavovych pousti, ze kterych obcas trci chomace ostrych trav, nekdy i barevne poustni kytky. Na horizontu belostne ledovce, zelenymi mechy oděné zaoblene kopce, to vse lemovane tezkymi mraky. Ty jsou na Islandu take mimoradne fotogenicke. Krasa, az se taji dech.
Pokud se snad nekdy netaji z te krasy, nedostava se mne ho pri vystupech na kopce a k cetnym kraterum sopek. Nekdy pod hrejivym sluncem, jindy pod ocelovou oblohou a obcas i smacen prudkym destem, citim opet ten prijemny pocit objevitele. Takto naplneny zivot pripada mne v techto hodinach skvely a za nic na svete bych jej nemenil.

Vymena. To slovo me opet vratilo ze sneni do reality. Musim se vydat do civilizace, vymenit penize a opet naplnit bezednou nadrz meho vozu. Mimochodem, litr benzinu zde stoji vice jak 40 korun. Takze je jasne, ze uzivat si rajskych pocitu lze jen omezene a realita nas zase brzo vrati zpet na zem. Stejne ale to objevitelske cestovani stoji zato. V takovych chvilich jsem rad, ze jsem ho pred lety objevil.

Jirka, severovychodni fjordy, Island

Korsika – ostrov pokladů II

Severozapad Korsiky me zaujal uz pri minule navsteve ostrova. Je rozmanity. Od solidnich plazi je zde blizko do hor, rusna mesta jsou vyvazena malymi, na prudkych svazich malebne usazenymi vesnickami, kvalitni silnice doplnuji znacene turisticke stezky. Erozí a věky tvarovane barevne horniny jsou dilem masivu Cinto, nejvyssi hory ostrova s prekvapivou vyskou pres 2700 metru.

Zobrazit vše
1.7.2013, Korsika

Korsika – ostrov pokladů II

1.7.2013

Severozapad Korsiky me zaujal uz pri minule navsteve ostrova. Je rozmanity. Od solidnich plazi je zde blizko do hor, rusna mesta jsou vyvazena malymi, na prudkych svazich malebne usazenymi vesnickami, kvalitni silnice doplnuji znacene turisticke stezky. Erozí a věky tvarovane barevne horniny jsou dilem masivu Cinto, nejvyssi hory ostrova s prekvapivou vyskou pres 2700 metru. Prave tady si vzdy uvedomuji, proc se Korsice rika “skala v mori”. Ubytovat se v oblasti Cargese, nedaleko Plage de Pero, bylo docela strategicke – ke vsem prirodnim lakadlum bylo vzdy docela blizko.


Nejvice casu jsem travil v oblasti Calanche. Kazdy, kdo toto mimoradne misto spatril jiste potvrdi, ze zvlastne tvarovane oranzove a ruzove skaly spolehlive berou dech. Erozi tvarovane, az 300 metru vysoke utesy se tyci primo z temne modreho more. Obcas jsem v nich spatril tajemnou postavu ci zvireci motiv. Stare legendy popisuji, ze jsou dilem rozzureneho Satana. V casne rannim a vecernim slunci pusobily obcas strasidelne. Je vam ale jiste jasne, ze pro me byl pohled pres objektiv mimoradne pritazlivy. Stale me to do rudych skal tahlo. Mnoho ran a veceru jsem si tam pripadal jako v nekterem z parku jihozapadu USA – a tam mne bylo vzdycky dobre.


V dramaticky clenenych korsickych horach jsem si zase pripadal jako Kral hor. Ano, trosku neskromne jsem si pomohl prirovnanim ke skutecnemu hrdinovi, o kterem se dodnes vypraveji zkazky. Jmenoval se Theodore Poli a na zacatku devatenacteho stoleti se tento hrdina stal symbolem odboje proti francouzske nadvlade. On a jeho spolubojovnici se suverenne pohybovali po horach a skryvali se v neprostupne macchii. Denne jsem mel od ni do krve rozdrasane nohy. Na rozdil od zbojniku jsem totiz do kopcu vyrazel vzdy v kratasech.


Nevim, zda za casu Poliho po rozlehlych horach pobihalo tolik divokych kancu, kolik jih tam beha ted. Ziji v popinavych porostech a zivi se zejmena kastany, ktere pry mohou za skvelou chut veproveho masa. Potkaval jsem stovky domestikovanych, polodivokych i divokych prasat. Ano, tak to na Korsice funguje. Bezne dochazi ke krizeni domacich prasat a divocaku. Odhaduje se, ze vice jak 40% divokych prasat je stale “cistych”. Snazil jsem se zjistit, kolik techto zvirat po ostrove pobiha. Z toho, co jsem zvedel, bych odhadoval, ze jich muze byt az 40 tisic. Naruzive jsem je fotil a natacel na kameru GoPro. Rad priznam, ze jsem pred utocicimi rypaky mnohokrat docela prchal a hledal ukryt. I kdyz jsou korsicti divocaci mensi nez ti nasi, jejich kly pusobi hruzu. Naopak na ostrovnich stolech je divocina vyhledavanou pochoutkou. Kanci maso (sanglier) si muzete dat doslova kdekoliv. Krome kozich a ovcich syru jsem si dovezl i lahodne uzeniny z ostrovnich divocaku. Postupne, jak je budu konzumovat, budu si pripominat silne zazitky z putovani po ostrove vuni.

LA VIVA CORSICA!

Jirka, Corsica

www.ckibis.cz, https://www.facebook.com/pages/Korsika-CK-Ibis/139933796040918

Korsika – ostrov pokladů I

Uplynul mesic a jsem opet na trajektu. Tentokrat ve Stredozemnim mori. Cestuji totiz s Corsica Ferries na jeden z nejkrasnejsich evropskych ostrovu. Korsika by na takovy titul mohla smele aspirovat. V podpalubi mam sveho landrovera, takze si dovedete jiste predstavit, ze okolnosti jsou pro nejblizsi dny mimoradne dobre nakloneny. Po nekolika letech se vracim pro

Zobrazit vše
25.6.2013, Korsika

Korsika – ostrov pokladů I

25.6.2013

Uplynul mesic a jsem opet na trajektu. Tentokrat ve Stredozemnim mori. Cestuji totiz s Corsica Ferries na jeden z nejkrasnejsich evropskych ostrovu. Korsika by na takovy titul mohla smele aspirovat. V podpalubi mam sveho landrovera, takze si dovedete jiste predstavit, ze okolnosti jsou pro nejblizsi dny mimoradne dobre nakloneny. Po nekolika letech se vracim pro snimky, ktere se kdysi mimoradne nepovedly. Tenkrat zklamala technika a ja si uvedomil, jak jsem v takovych pripadech bezmocny. Od te doby fotim radeji na vice kamer. Clovek nikdy nevi.


Korsika je ostrov, lezici v Janovskem zalivu, 12 km severne od italske Sardinie. Ackoliv je od Francie vzdalen 170 km a od Italie pouhych 80, presto je rizen z Parize. Je asi devetkrat mensi nez Cesko a zije na nem mene obyvatel nez v Brne. Patri k nejmene zalidnenym oblastem Evropy. Rekove tento skalnaty skvost nazyvali Kalliste (Nejkrasnejsi), dnes mu Francouzi rikaji Ile de Beauté (Ostrov krasy). Cisar Napoleon Bonaparte, rodily Korsican, tvrdil, ze jej pozna podle vune. Jiste mel na mysli pronikavou vuni prepestre machie – krovinateho pichlaveho porostu, jez je vsude pritomen. Korsika, tento ruzovy stredozemni klenot, pritahovala ve staroveku piraty a dobyvatele. V moderni dobe je magnetem pro dobrodruhy i romantiky. Proto sem opet mirim. Uz ted vim, ze se mne nebude chtit domu.


Po vylodeni v Bastii, vydal jsem se po vychodnim pobrezi smerem na jih. V pozdnim odpoledni se z prave strany prodluzovaly stiny a ja si stale uvedomoval, jak je korsicka priroda nadherne barevna a fotogenicka. Netrvalo dlouho a pustil jsem se do snimani. Pro prvni tri noci jsem zvolil strategickou zakladnu u mesta Solenzara. Opakovane jsem stoupal do popularni oblasti Alta Rocca a uzival si fantastickych pohledu na bizarni zulove horske stity. Tycily se z kobercu svezi zelene do vysek pres 2000 metru nad Stredozemni more. Tresnickou na dortu pak byla skvela vecere v pristavu nocniho Porto Vecchio. Byla i zabavna, nebot jsem podle francouzskeho jidelniho listku ani moc nevedel co si objednavam.


Hodne jsem se tesil na jih Korsiky. Bile ryhovane skaly a na nich hrde rozlozene mesto Bonifacio. To jsou pohledy, ktere jen tak z pameti nevymizi. Prosel jsem mesto a dokonce nasel cas na maly lodni vylet okolo belostnych skalisek. Vse bylo tak, jak jsem zaznamenal pri sve prvni navsteve pred mnoha lety. Jen jachty v pristavu byly ted jaksi vetsi a luxusnejsi. Z Bonifacia jsem se vydal na predlouhou pout pres Sartene, Propriano, Ajaccio a Sagone do Cargese, meho dalsiho pusobiste. Proc prave sem, to objasnim v dalsim psani za nekolik dni.


Jirka, Plage de Pero, Cargese, Corsica
www.ckibis.cz, https://www.facebook.com/pages/Korsika-CK-Ibis/139933796040918

La Gomera

Po skvelem tydnu na Tenerife, preplavil jsem se se spolecnosti Fred Olsen na nedaleky ostrov La Gomera, dalsi ze sedmi kanarskych perel. Pri priblizeni mne na jeho profilu stale neco chybelo. No jasne, postradal jsem ten uzasne fotogenicky vysoky vulkan Teide. Gomera neni tak dramaticky kopcovita jako Tenerife. Vzdyt nejvyssi kopec – Garajonay – dosahuje

Zobrazit vše
13.5.2013, Kanárské ostrovy

La Gomera

13.5.2013

Po skvelem tydnu na Tenerife, preplavil jsem se se spolecnosti Fred Olsen na nedaleky ostrov La Gomera, dalsi ze sedmi kanarskych perel. Pri priblizeni mne na jeho profilu stale neco chybelo. No jasne, postradal jsem ten uzasne fotogenicky vysoky vulkan Teide. Gomera neni tak dramaticky kopcovita jako Tenerife. Vzdyt nejvyssi kopec – Garajonay – dosahuje pouze do vysky 1484 metru. Presto ale jeho profil sliboval zajimave fotograficke toulky. Pristal jsem v hlavnim meste San Sebastian de la Gomera a zakladnu jsem zvolil na jihu ostrova v prostoru zvanem Tecina. Skvele misto, ze ktereho jsem casto s prijemnym pocitem sledoval majestatny kuzel sousedniho tenerifskeho Pico del Teide. Velmi sugestivni pohled.

Prvni, ceho si na La Gomere vsimnete, je tropicky raz prirody s mnozstvim bananovniku, roztodivnych kaktusu a zejmena palem. Brzy jsem od domorodcu zjistil, ze se z nich ziskava tradicni palmovy med. Snad jej zde na sve lode nalozil i Krystof Kolumbus, kdyz se na ostrove 6. zari 1492 zastavil. Za nekolik tydnu pak slavne vstoupil do dejin. A co jeste, krome turismu, vylepsuje mistni ekonomiku? Dominuje pestovani bananu, papaji, manga a avokada. Vsiml jsem si take mnozstvi pobihajicich koz. Z jejich mleka se rucne vyrabi syr, ktery je pro ostrov typicky. Treba Manchego. Po vzoru Goméřanů jsem si jej poleval prave tim palmovym medem. Je to tu vyhlasena delikatesa.


Kdyz jsem u delikates, coz u nich chvili zustat? Ochutnal jsem jich nespocet. Pochazi od domorodych Guančů, jejich uchvatitelu Spanelu a najdeme zde i kuchyne jinych Evropanu i Africanu. Doporucuji zacit u polevky. Rancho canario je tradicni polevka se zeleninou a masem. Zahustuje se gofiem, okrove zbarvenou moukou, ktera se pripravuje nejcasteji z kukurice. Jina polevka se jmenuje potaje. Ochutnal jsem i tradicni studenou polevku gazpacho z rajcat, okurek, cesneku a paprik. Samostatnou kapitolou jsou morske speciality. Nejcasteji jsem si pochutnaval na grilovanych chobotnicich. Goméřané je podavaji se skvelymi bramborami, varenymi v silnem solnem roztoku a s omackami mojo. Typickou tradici jsou grilovane sardinky.
Nemohu opomenout popularni pokrm paellu. Tuto ryzovou specialitu se safranem pripravuji Spanele s mnoha ruznymi ingrediencemi. Vse bylo vzdy dokonale, ale…
Ale az na ty porce! Ty byly svou velikosti doslova znicujici.


La Gomera je v porovnani s Tenerife drsnejsi a mene obydlena. Za poslednich deset let se pocet stalych obyvatel snizil o cele dve tretiny! To je skvela zprava pro kazdeho milovnika klidne prirody, primo vyzyvajici k dobrodruznym trekum. Teren je kopcovity a slunce spalujici, ale ty dech berouci pohledy do ostre rezanych udoli za to rozhodne stoji. V hlubokem predklonu pres skalni hrany jsem nadsene fotil udoli s tropickou vegetaci a malebně na svazich posazene domky. Doporucuji vystoupat nad Hermiguu, Valle Gran Rey, ale opravdovou lahudkou je pohled z ptaci perspektivy na Vallehermoso. Nezapomenutelne!
Na zaver musim pripomenout, ze Kanarske ostrovy se chlubi naprostym unikatem – vavrinovymi pralesy. Ten na Gomere je soucasti narodniho parku Garajonay a je zapsan na seznamu prirodnich pamatek UNESCO. Stravil jsem v nem mnoho hodin. I to patrilo k nezapomenutelnym zazitkum z letosni navstevy skvelych Kanarskych ostrovu. Mohu velmi doporucit.


Jirka, La Gomera

Jarní pozdrav z ostrovů věčného léta

Kde byste hledali Makaronezii? Zeme makaronu – Italie – to kupodivu neni. Jedna se ale o skupinu ostrovu v Atlantskem oceanu na jihozapad od Gibraltaru. Pojmenovani pochazi ze starorectiny: makáron – stastne, nésoi – ostrovy. Tvori ji Kapverdy, Kanary, Madeira a Azory. Ja se tentokrat vydal na Kanarske ostrovy, ktere ale nemaji s pestrobarevnymi ptacky

Zobrazit vše
6.5.2013, Kanárské ostrovy

Jarní pozdrav z ostrovů věčného léta

6.5.2013

Kde byste hledali Makaronezii? Zeme makaronu – Italie – to kupodivu neni. Jedna se ale o skupinu ostrovu v Atlantskem oceanu na jihozapad od Gibraltaru. Pojmenovani pochazi ze starorectiny: makáron – stastne, nésoi – ostrovy. Tvori ji Kapverdy, Kanary, Madeira a Azory. Ja se tentokrat vydal na Kanarske ostrovy, ktere ale nemaji s pestrobarevnymi ptacky vubec nic spolecneho. Nazev je odvozen z latinskeho oznaceni psa – canis. Pry je v davnoveku hlidali mohutni psi. A to uz mame hned druhy protimluv. Vse ostatní, co jsem se pred cestou z mnoha pramenu docetl, az absolutne souhlasilo se skutecnosti. Kanary jsou opravdu rajskym souostrovim, ktere snad nikoho nezklame. Mnoho cestovatelu i proslulych vedcu nedbalo v minulosti nepohodli a vydavalo se na objevitelske cesty na pritazlive Psi ostrovy. Jednim z nejznamejsich byl nemecky ucenec a cestovatel Alexander von Humboldt. Vedec, rekli bychom dnes vskutku renezancni. Uspesne badal v tolika oblastech, ze by to jinym stacilo na nekolik zivotu. Ten a mnoho jinych peli o rajskem souostrovi doslova oslavne basne. V jednom ze svych del je popisuje i Jules Verne. Prirodni scenerie atlantskych perel poslouzily mnohokrát take renomovanym filmovym tvurcum. Souostrovi je pritazlive i pro fotografy. Byl jsem zde pred mnoha lety – to jsem jeste nefotil – a tahle cesta je docela kratka, seznamovaci. Uz po nekolika hodinach jsem vedel, ze urcite nebude posledni. A co me nejvice zaujalo?
V srdci Parque Rural de Teno se nachazi uchvatne prirodni misto, kde jsem si chvilemi pripadal jako u peruanskeho Machu Picchu. Nad malymi vesnickymi domky na upati rokle se ve vysce 600 metru nad morem tyci fotogenicky skalnaty vrchol. Misto se jmenuje Masca a cesta k nemu je take skvelym zazitkem. Uzka silnice se klikati v neuveritelnych spiralach po sporadicky porostlych skalach, jen obcas dekorovanych suchomilnymi rostlinami v ruznych odstinech zelene. Krome fotogenicnosti nezapomenu na toto misto jeste z jednoho duvodu. Pri horecnem pobihani po prikrych skalach jsem prisel o skvele bryle Land Rover. Jen jsem smutne sledoval, jak skacou kamsi do hluboke strze. Za posledni dva dny jsem prisel uz o druhe slunecni bryle. Nevadi, oci budu casteji chranit pred sluncem telem fotoaparatu.
Malo navstevovanou oblasti je severovychod ostrova. Ostre hrany vulkanickych skal jsou zde pokryty sveze zelenymi porosty keru, kapradin a vresovce stromoveho. Tim nejvetsim magnetem je ale prastary vavrinovy prales, ktery je chloubou Makaronezie. Najdeme jej vychodne od La Laguny a hlavniho mesta Santa Cruz, v Parque Rural de Anaga. Bylo zde chladno, ale kouzelne. Dukaz, ze i na turisticky frekventovanem ostrove se vzdy da najit mnoho dobrodruzne romantickych, ale hlavne liduprostych mist.


Vrchol meho kratkeho putovani po ostrove Tenerife se odbyval pod vrcholem. Pod vrcholem nejvyssi hory Kanarskych ostrovu a dokonce celeho Spanelska – pod slavnym stratovulkanem Pico del Teide. Majestatne se tyci do vyse 3718 metru a pripomina 300 000 let starou vulkanickou aktivitu. Od casneho rana jsem bloudil po kotline Canadas del Teide a hledal dramaticke motivy a solidni svetlo. Lava zde ma az nepredstavitelne odstiny a eroze ji vymodelovala do fantastickych tvaru. Nejvetsi radost jsem mel, kdyz jsem v mesicni krajine objevil znamky zivota nebo reprezentanty mistni, casto endemicke flory. Na mnoha snimcich se objevi zluta kručinka, cerveny i modry hadinec. Jejich pritomnost ve vyprahle pude vypada jako zazrak. Mel jsem docela stesti. Cely den lezela bila deka z mraku pod hranici 1500 metru, valela se po svazich Canadas v okoli Vilafloru. Az v podvecer zacala obalovat porosty mohutnych borovic ve vyssich partiich a posleze prikryla i plosinu La Rambleta pod vrcholem Teide. To uz jsem se ale vracel zpet na jizni pobrezi do Playa de Las Américas, meho prechodneho domova na Tenerife. Odsud jsem take po tydnu stravenem na Tenerife odplul futuristickou lodi spolecnosti Fred Olsen na nedaleky ostrov La Gomera, kde tento dopis dokoncuji.



Jirka, Playa de Santiago, La Gomera

Maroko – splněný sen

Nekdy v polovine devadesatych let jsem s kamaradem pripravoval “Expedici Marrakes”. Z cesty nakonec seslo. Od te doby pro me Maroko predstavovalo dalsi z nesplnenych cestovatelskych snu. Sny se ale maji plnit, tak jsem se s odborniky na tento region, cestovni kancelari Blue Style, vydal na kratke – pouze tydenni – poznavani pozoruhodne zeme na

Zobrazit vše
15.4.2013, Maroko

Maroko – splněný sen

15.4.2013

Nekdy v polovine devadesatych let jsem s kamaradem pripravoval “Expedici Marrakes”. Z cesty nakonec seslo. Od te doby pro me Maroko predstavovalo dalsi z nesplnenych cestovatelskych snu. Sny se ale maji plnit, tak jsem se s odborniky na tento region, cestovni kancelari Blue Style, vydal na kratke – pouze tydenni – poznavani pozoruhodne zeme na severozapade Afriky. Zde jsou prvni postrehy. V Maroku je bezpecno. Kdekoliv se ve dne i v noci pohybuji, ani na chvili nemam pocit jakehokoliv ohrozeni. To je hlavni poznatek a ten priznive ovlivnuje dalsi zazitky a zkusenosti.
Větsinově muslimska arabska zeme nevyzaduje po svych obyvatelich ani po navstevnicich dodrzovani prisnych pravidel v oblekani. A to ani u zen. Mimoradne mile zjisteni. Zivotni uroven, socialni jistoty, prace, vzdelani, pristup k pitne vode a hodnotnemu jidlu jsou na tento region take docela nadstandardni. Maroko ma vyrazne clenity profil a nabizi velmi mnoho milovnikum plazi i hor. Jsem zde jen na par dni, ale bez ustani zasnu, jak je zeme fotograficky vdecna.
Kdyz jsem u toho foceni, rad popisu, co je v Maroku asi nejfotogenictejsi – jiste pouste a horske scenerie, po vetsinu roku zasnezenych vrcholku Atlasu. Pro tyto snimky se sem musim ale vratit. Vymezeny cas mne dovolil cestovat pouze mezi Agadirem a Marrakesem, s nekolika vylety do nektere z vnitrozemskych berberskych vesnic. Tam je nejuzasnejsi fotit portrety lidi. Ve vetsine pripadu se k foceni staveli vstricne a nebyli zistni. Na kazdem kroku jsem mel pocit, ze lide jsou v pohode a neziji ve fatalnim nedostatku. V techto oblastech Afriky to neni zcela bezny jev. V nekolika pripadech jsem mel nemale stesti. Treba, kdyz jsem se v bajnem Marrakesi objevil necekane primo proti rade jezdcu na konich v plnem trysku. Jejich pusky se nahle vztycily k obloze a zaznel jednotny ohlusujici vystrel z temer dvaceti rucnic. Nasledovalo zastaveni kone temer na miste. Pokud se to nekteremu tymu povedlo, tak pres zvireny prach bylo videt az fanaticke reakce divaku. Nadseny ryk doplnilo vyhazovani cepic a dalsich drobnych svrsku. Spalujici atmosfera tradicni slavnosti pod zhnoucim africkym sluncem. Az pozdeji, kdyz jsem ze sebe smyl nanosy prachu, jsem se dozvedel, ze jsem mel tu cest nasnimat prastary jezdecky ritual Berber Fantasia. Kazda rada jezdcu reprezentovala jiny marrakesky region. Kone i jezdci byli uzasne barevne odeni a jejich rucnice byly casto prekrasne zdobene. Po takovem foceni jsem mel pocit, ze uz mohu odletet, ze nic tak fotogenickeho uz nemuze prijit. Mylil jsem se.
Nasledovaly jeste nejmene dva fotograficke vrcholy. To, kdyz jsem se dostal v absolutne neturisticke oblasti do podhorske ospale vesnice a mohl tam snimat desitky tvari lidi vseho veku. V rusne lisovne arganoveho oleje mne pracujici zeny spontanne zazpivaly a zatancovaly. Dokonce jsem, tradicne pravou rukou, pojedl i skvele pripraveny tajine – dusene maso se zeleninou, jez se zvolna pripravuje ve specialni hlinene nadobe stejneho jmena. Mimochodem, marocka jidla patri take ke skvelym a nezapomenutelnym zazitkum. A jaky snimek pravdepodobne nejvice oslovi divaka Maroka neznaleho? Uz z aktualnich reakci na mych facebookovych strankach (jiri kolbaba – the world) je patrne, ze to budou neuveritelne snimky koz, ktere lezou suverenne az do korun stromu Argánie trnite (Argania spinosa). Vyskytuje se endemicky pouze v zapadni casti Maroka. Vzacny strom je zeleny az 200 let. Dava plody podobne olivam, ze kterych se lisuje vzacny arganovy olej. Deli se na kosmeticky a potravinarsky. Je to skutecny poklad oblasti, kteremu je pricitano mnoho az zazracnych funkci. Privazim si vzorek, takze…

Ale zpet ke kozam. Uz jsem kozy na stromech a kerich videl a fotil. Bylo to v Izraeli a Jordansku, ale ze existuji takto zdatni kozí stromolezci, to jsem opravdu necekal. Vysky jakych dosahuji a suverenni pohyb po kymacejicich se vetvich bere neznalemu divakovi dech. Je to ten asi nejvdecnejsi a nejzabavnejsi motiv ke snimani. Nastesti neni ani zdaleka jediny. Maroko je zemi, kam se urcite brzo vratim.


Rozloucim se berbersky: Akraves dah inshallah.

Ali

Doslov (pokud ovšem najdu slova)

Přátelé, nastal čas, abych napsal závěrečnou zprávu po právě končící expedici. Toto ale nebyla jen tak obyčejná cesta, jakých jsem absolvoval stovky. Tento cestovatelský projekt byl ve všech ohledech jiný – originální, snový, dobrodružný, strašidelný, slovy téměř nepopsatelný. Byl fantastický a nezapomenutelný. Zatím se vzpomínky slévají, ale později se snad spojí v jasný obraz. Nekompromisnost

Zobrazit vše
31.1.2013, Argentina

Doslov (pokud ovšem najdu slova)

31.1.2013

Přátelé, nastal čas, abych napsal závěrečnou zprávu po právě končící expedici. Toto ale nebyla jen tak obyčejná cesta, jakých jsem absolvoval stovky. Tento cestovatelský projekt byl ve všech ohledech jiný – originální, snový, dobrodružný, strašidelný, slovy téměř nepopsatelný. Byl fantastický a nezapomenutelný. Zatím se vzpomínky slévají, ale později se snad spojí v jasný obraz. Nekompromisnost Antarktidy mně teď, v každé chvíli, připomínají konečky většiny prstů na rukou. Už dva týdny jsou téměř necitlivé a teď se na nich loupe kůže. V té fotografické euforii jsem si antarktický vítr a mráz ani neuvědomoval…
Sedím na sedadle 3A společnosti Aerolineas Argentinas (vstoupila do Sky Team, ale mám naléhavý pocit, že dělá alianci pouze značnou ostudu. To, co letos předvádí, připomíná období, kdy Argentina ohlásila státní bankrot) při letu z Ushuai přes El Calafate do Buenos Aires a jsem bezradný. V hlavě vymeteno. Nevím, co bych měl naťukat do klávesnice telefonu, abych naplnil mnohaletou tradici aktuálních dopisů z cest. Udělám to tak, jak si myslím, že to bude nejlepší – pozvu vás na diashow! Fotografie nejlépe ukážou, co jsem viděl a prožil. Vy, kteří sledujete moje cesty ze zahraničí, budete odkázáni na zhlédnutí nových snímků v diabance na mých stránkách. Až to bude aktuální, dám o tom vědět. Tam, kde se nedostává slov, budou mluvit obrázky. A je to!
Přeji pohodový zbytek zimy.

Jirka, osm kilometrů nad Patagonií

Grahamova země

Kapitan mne umoznil satelitni odeslani dalsiho dopisu. Mezitim jsem jednu zpravu odesilal z polske vyzkumne stanice Arctowski, ale nejsem si jisty, zdali odesla. Budu doufat, ze ano. Odlozil jsem uterku. Je uvareno, vse snezeno a nadobi umyte. Mam konecne chvilku pro sebe. Venuji ji vam, pratele…Ze jsme uspesne prepluli obavaneho Drakea, to uz vite. Propluli

Zobrazit vše
21.1.2013, Antarktida

Grahamova země

21.1.2013

Kapitan mne umoznil satelitni odeslani dalsiho dopisu. Mezitim jsem jednu zpravu odesilal z polske vyzkumne stanice Arctowski, ale nejsem si jisty, zdali odesla. Budu doufat, ze ano.

Odlozil jsem uterku. Je uvareno, vse snezeno a nadobi umyte. Mam konecne chvilku pro sebe. Venuji ji vam, pratele…
Ze jsme uspesne prepluli obavaneho Drakea, to uz vite. Propluli jsme okolo nekolika belostnych ostrovu Jiznich Shetland a provedli nekolik fotografickych vysadku. U Polaku jsme se zdrzeli dele. Prave v te dobe jsme resili nutnou zmenu puvodniho planu. Nesmirne moc jsem se tesil, ze proplujeme Bransfield Strait, protahneme se okolo ostruvku na same spici Antarktickeho poloostrova a vplujeme do Weddellova more. Prave v nem se nachazi malebny Ostrov Jamese Rosse a na nem ceska vedecka stanice Johanna Gregora Mendela. Vy, co jste sledovali moji lonskou dobrodruznou cestu na tuto vzdalenou adresu vite, jak komplikovana cesta sem muze nekdy byt. No, a letos je to jeste horsi! Puvodni plan musime zmenit. Kanal prince Gustava je absolutne ucpany ledem a my plujeme na male plachetnici, ne ledoborcem. Navsteva pratel musi byt odlozena. Moc me to mrzi, ale to uz je Antarktida. Clovek muze cokoliv planovat, ale hlavni slovo ma tady vzdy priroda.
Planovane dny tedy stravime na zapade Grahamovy zeme. Byl jsem zde pred 12 lety ruskym ledoborcem a vim, ze tato oblast patri v Antarktide k nejkrasnejsim.
Preplavba z Jiznich Shetland byla minimalne tak divoka, jako plachteni pres Drakea. Docela me to prekvapilo. Ocekaval jsem, ze budeme kryti ostrovy a nebude tedy tak vetrno. Drama z plavby bohate vyvazily pocity z naseho dalsiho kotviste. Na Trinity Island jsme navstivili Mikkelsen Harbour. Jednim slovem – pohadka! Nestacil jsem tu krasu exponovat. Pocasi se diametralne zmenilo a pod sluncem dostava ledovy kontinent zase uplne jinou atmosferu. Nekolikrat jsme zmenili kotviste a mista vysadku, vsude to bylo fantasticke. Tucnaci maji mlade a to jsou neopakovatelne sance na skvele zabery. Kam se podivam, tam pochoduji cernobili tatove, matky na hnizdech z kaminku zahrivaji ochmyrene ratolesti, nedaleko od nich se vyhrivaji tuleni ci preletaji tisice ruznobarevnych ptaku. Cloveka napada jedine slovo – RAJ.
Nasleduji dalsi mista, ktera se mne uz nikdy nedostanou z pameti. Orleans Strait, Davis Coast, Gerlache Strait, Ronge Island, Orne Island, Enterprice a Port Lockroy s muzeem a postou. Odsud jsem pred dvanacti lety poslal mamince dopis, ktery ji prisel az po roce a pul! Nesmirne si uzivam zejmena to foceni mladych tucnaku. Pro slusny zaber obetave mrznu a tesim se z kazdeho vykouknuti ochmyreneho klubka zpod matcina tela. Jeste nikdy jsem na takove snimky nemel sanci. Je to asi proto, ze v minulosti jsem navstivil ledovy kontinent v unoru a breznu. Mladata se zjevne rodi v prvni fazi antarktickeho leta. Dalsim objektem, ktery horecne fotim, jsou namodrale plovouci ledove skulptury. Jsou jich tisice. Jedna krasnejsi nez druha. Z jednoho pohledu pripominaji lvici, za chvili treba lezici kravu. Fantazii se meze nekladou.
A o tom je cela Antarktida. Je plna zvlastnich podnetu, ktere v cloveku vyvolavaji nesmirne kreativni myslenky. Nuti se zamyslet nad vecmi, na ktere doma neni obvykle cas. V nekonecnem prostoru Antarktidy si snadno uvedomite sebe sama, zhodnotite sve okoli, dosavadni snazeni a stanovite, co je pro vas v budoucnu opravdu dulezite. Jeste jednou zvladnout Drakea a muzu se do toho pustit.

Jirka, Neumayer Channel, Antarctica

Krátká satelitní zpráva z paluby jachty Selma

Pratele, jsem rad, ze se mohu ozvat z jednoho z nejmystictejsich mist na svete. Drakeova uzina, asi 1200 kilometru bourliveho more mezi Ohnovou zemi a Antarktickym poloostrovem, vzrusovala namorniky uz od sestnacteho stoleti. Tehdy tudy proplouvali prvni odvazlivci. Mnozi se bohuzel nevratili. Misto setkani Pacifiku a Atlantskeho oceanu ma povest nejdivocejsiho morskeho useku na svete.

Zobrazit vše
14.1.2013, Drakeova úžina

Krátká satelitní zpráva z paluby jachty Selma

14.1.2013

Pratele, jsem rad, ze se mohu ozvat z jednoho z nejmystictejsich mist na svete. Drakeova uzina, asi 1200 kilometru bourliveho more mezi Ohnovou zemi a Antarktickym poloostrovem, vzrusovala namorniky uz od sestnacteho stoleti. Tehdy tudy proplouvali prvni odvazlivci. Mnozi se bohuzel nevratili. Misto setkani Pacifiku a Atlantskeho oceanu ma povest nejdivocejsiho morskeho useku na svete. Presto jsem si pro svoji treti cestu do Antarktidy zazitek z tohoto mista dobrovolne vybral. Zavazadla mne letecka spolecnost az do odpluti lode nedodala (cekal jsem na ne v Ushuai ctyri dny!), takze se na ledove dobrodruzstvi vydavam ve vypujcenem obleceni. Nejake drobnosti jsem spesne pred odplutim dokoupil. Snad me kolegove nenechaji umrznout.

Selma je devatenactimetrova polska jachta, postavena pred 32 lety ve Francii. Se mnou se na ni plavi deset dalsich podobne postizenych milovniku dobrodruzstvi a nevsednich poznani. Pri klidne nocni plavbe do chilskeho Puerto Williams, jsem se s lodi postupne seznamoval a ucil se dovednosti, ktere jsou mne i po lonske karibske plavbe na plachetnici La Grace, stale docela vzdaleny. Sluzby se stridaji ve ctyrhodinovych intervalech. Zejmena nocni vedeni lodi, zima, vitr, dest a nebezpeci, ze potkame ledove kry, vyzaduji od kazdeho maximalni soustredeni a dusledny pocit odpovednosti.
Kazdy, kdo zrovna stoji za kormidlem, ma v rukou zivoty ostatnich clenu expedice. Je to pocit, ktery jsem treba jako ridic auta nikdy tak intenzivne nepoznal. Musim se priznat, ze zatim mne suverenni vedeni lodi moc nejde.
Kazdou chvili lod necekane pretocim a ztratim vitr z plachet. Proste jeste dostatecne neumim “cist vitr a oceanske vlny”.
Piotr, kapitan lodi rika, ze se to jeste naucim. No, uvidime, snahu snad mam. Hlavne se to musim naucit rychle.
Driv, nez dosahneme jiznich sirek, kde na nas cekaji zaludne ledove kry.
Tam to ale bude fotograficky raj na ktery se uz netrpelive tesim.

Vcera jsem prozil docela nezapomenutelnou krizi. Uz jsem se v minulosti plavil po mnoha morich a oceanech a nikdy mne nebylo spatne. Zazil jsem osmimetrove vlny, to bylo prave tady pri prvni plavbe na Antarktidu, i ztroskotani v Paname.
Vcerejsi rozbourene more me vsak dostalo. Neptun mne udelil tu spravnou lekci. Myslel jsem, ze morska nemoc se mne netyka, no, spletl jsem se. Lekce pokory pred silou prirody a moji nedokonalosti.
Druhe pripomenuti me nedokonalosti prislo dnes. Sluzbu na palube vystridala sluzba v podpalubi. Spociva zejmena v tom, ze dvojice musi cely den varit jidla ostatnim. Muj kolega Michal se rozhodl, ze namorniky prekvapi necekanym jidlem, takovym, ktere se bezne na palubach plachetnic asi nevari. Pripravil skvely gulas s jeste lepsimi houskovymi knedliky. Ja jen asistoval, ale i tak to byla docela makacka. Toho nadobi!

Dnes se ocean vyrazne zklidnil. K Jiznim Shetlandskym ostrovum uz nam zbyva prekonat jen asi 350 kilometru. Tam se nachazi preslavny Ostrov krale Jiriho, nase prvni planovana zastavka. Mam prijemny pocit, jako bychom tam uz byli.
Pri soustredenych pohledech na nekonecny horizont si probiram cely svuj zivot. Myslim na sve blizke, i na vse, co jsem dosud na cestach svetem prozil. Vzpomnel jsem i na Jamese Cooka. Ten se prave tudy pred vice jak dvema sty lety take plavil.
Ze sneni me vzdy vytrhne silnejsi poryv vetru, necekane vysoka vlna ci pokyn od kapitana.
Pro dnesek uz musim koncit. Dalsi nastup do sluzby. Makat se musi doma i tady na konci sveta.

Jirka

Odvrácená strana leteckého cestování

Čekám dál a čekání prokládám cestami na letiště, telefonováním do Buenos Aires i do KLM v Česku. Čas se povážlivě krátí, protože Selma má svůj itinerář a musí odplout. Kapitán už kvůli mně posunul začátek expedice o jeden den. Informace o mém zavazadle se různí, ale všechny nakonec vedou k tomu nejhoršímu závěru: pohledem do

Zobrazit vše
9.1.2013, Argentina

Odvrácená strana leteckého cestování

9.1.2013

Čekám dál a čekání prokládám cestami na letiště, telefonováním do Buenos Aires i do KLM v Česku. Čas se povážlivě krátí, protože Selma má svůj itinerář a musí odplout. Kapitán už kvůli mně posunul začátek expedice o jeden den.
Informace o mém zavazadle se různí, ale všechny nakonec vedou k tomu nejhoršímu závěru: pohledem do počítače všichni zjišťují, že můj vak je asi kdesi mezi Amsterdamem, Paříží a Buenos Aires… Co dělá – proboha – v Paříži? Já jsem letěl z Prahy do Amsterdamu a pak hned do Buenos Aires. Za pár hodin jsem lokálním letem přeletěl do Ushuai. Zdá se, že si airlines různě vypomáhají a tak často zavazadla létají v úplně jiných strojích, než jejich majitelé. Proč se musíme podrobovat tolika bezpečnostním kontrolám, když takové elementární pravidlo poruší samotná letecká společnost! Vždy přece platilo, že zavazadlo musí být v tomtéž stroji, jako jeho majitel. Tím, že můj bágl poslali jiným spojem, navíc s více překládáním, vystavili jej daleko většímu nebezpečí ztráty. Je také docela možné, že už jej nějaký přičinlivý zlodějíček vymazal ze systému nebo jiný, jemu podobný, si ho prostě přivlastnil. Nebývá standardní, aby téměř po devadesáti hodinách nedokázal odborný personál vysledovat v počítači historii cesty hledaného zavazadla. A to bylo to moje, vzhledem k odlétaným mílím, odbaveno společností KLM prioritně. Nebudu se už raději zabývat holandským leteckým přepravcem, který mě až dosud nikdy nezklamal. Raději vám stručně popíši, co jsem v posledních hodinách prožil.
Když už bylo jasno, že zavazadlo nepřiletí ani čtvrtý den, oznámil mně kapitán, že odplouváme. Všichni si oddychli (na palubě nás je jedenáct). Měl jsem jen asi tři hodiny na nákup nejnutnějších věcí. V celé Ushuai však, kupodivu, neprodávají téměř nic pro extrémní plachtění. Je zde hodně outdoorových prodejen, ale jachtařská žádná. I to je důkazem, že podobných cest na malých jachtách se do Antarktidy jistě mnoho neorganizuje. Horečně jsem nakupoval vybavení pro turisty a byl jsem smutný z toho, že soustředěná příprava na expedici byla k ničemu. Na pokyn kapitána jsem v posledních měsících pracně sháněl požadované technologie všech vrstev oblečení. Dokonce jsem kvůli tomu odjel na podzim do Kanady. Prádlo muselo být pouze z vlny. Zakoupil jsem tedy různé gramáže z novozélandské vlny merino. Střední vrstvy musely být z kvalitních polarteců s materiály proti větru, nahoře špičkové, voděodolné jachtařské komplety. Podmínkou je absolutní schopnost prodyšnosti. Tím to ale nekončí. V nedodaném báglu jsem dvoje speciální boty, brýle, několik párů špičkových rukavic, ponožek atd. K tomu ještě desítky dalších drobností. Všechny tyto věci jsou v Česku málo k sehnání a jsou většinou dost drahé. Tak jsem tedy, celý schvácený, běhal po Ushuai a se seznamem v ruce oslovoval desítky prodavačů. To, co mně snaživě prodali, se však hodí tak maximálně na výlet po Krkonoších a ne na plavbu přes rozbouřený Drakeův průliv a výlety po Antarktidě. Abych nedopadl jako Hanč s Vrbatou, přijal jsem s vděčností i mnoho zápůjček od kolegů z lodi. Některé jsou docela humorné. Pletené ponožky s norským vzorem vypadají jako od babičky a jistě je i nějaká polská babička upletla. Bunda do bouřlivého počasí patřila asi nějakému námořníkovi někdy v polovině devadesátých let a rukavice, ty snad nosil ještě strojník na legendární Auroře. Některé kousky oblečení jsou staré a málo funkční. Pokud mě někdo v Antarktidě potká, bude si myslet, že spatřil ducha kapitána Scotta. Hlavně mám strach, abych nevylekal tučňáky.
Tyto obavy jsou ale předčasné, protože do Antarktidy je ještě moc daleko. Ačkoliv je noc, právě jsme vypluli. Uložil jsem si svých pár věcí do stísněné kajuty a zasněně se dlouze díval na zářivá, zmenšující se světla noční Ushuai. Právě jsme tedy vypluli do kanálu Beagle a míříme k první zastávce u chilského města Puerto Williams. Když jsem tudy plul před dvanácti lety, fotil jsem skvělé scenérie. Teď je však tmavá noc a vidět není téměř nic. Měl bych spát, za chvíli mě čeká čtyřhodinová služba na palubě, ale raději se snažím dopsat vám tento další dopis. Doufám, že u Chile chytím na chvíli signál, abych mohl psaní odeslat. Pak už to bude pravděpodobně stále téměř nemožné. Uvidíme. Loni jsem byl notně překvapen, když jsem měl na argentinské stanici Marambio k dispozici roaming. Přátelé, vám přeji pohodový rok a sobě klidně poklimbávajícího Boha Neptuna. Snad mě vyslyší…

Jirka, Drakeův průliv, Ohňová země

Láska na první pohled

Dnes to bude o lásce. Poznal jsem ji před dvanácti lety na cestách. Na první pohled jsem se beznadějně zamiloval. Toužil jsem s ní být co nejvíc, ale ona si k sobě jen tak někoho nepřipustí. Navíc má domov až kdesi na konci světa. Náš vzrušující vztah se musel omezit na velmi řídká setkání, myšlenkami

Zobrazit vše
7.1.2013, Argentina

Láska na první pohled

7.1.2013

Dnes to bude o lásce. Poznal jsem ji před dvanácti lety na cestách. Na první pohled jsem se beznadějně zamiloval. Toužil jsem s ní být co nejvíc, ale ona si k sobě jen tak někoho nepřipustí. Navíc má domov až kdesi na konci světa. Náš vzrušující vztah se musel omezit na velmi řídká setkání, myšlenkami jsem ale s ní byl stále. Právě se k ní, celý rozechvělý, opět vydávám. Je to teprve potřetí, takže jsme ještě na začátku. Už teď se těším na gejzír radosti, který vždy po prvním nesmělém dotyku nespoutaně vytryskne. Alespoň já to tak mám. Pár dní po Silvestru v oblasti slovenských Kysuc jsem sedl v Ruzyni do letadla a přes Holandsko a oblíbené Buenos Aires se vydal na samotný konec světa. “Fin del Mundo”, takto mnohoslibně pojmenovali kdysi obyvatelé jižní Argentiny romantické i drsné oblasti Ohňové země na nejzazším jihu jihoamerického kontinentu. Cesta se nevyvíjela zrovna příznivě. Po přistání v Buenos Aires jsem s překvapením zjistil, že zavazadla mnoha cestujících nechala holandská královská letecké společnost (KLM) kdesi v Amsterdamu. Nezbylo, než zakoupit kartáček na zuby, ubytovat se v centru metropole a doufat, že se se svým báglem brzo setkám. Pokud by člověk zůstal v Argentině, vystačí si s málem, ale já mám zavazadlo napěchované speciální antarktickou výbavou, kterou jsem náročně po několik měsíců shromažďoval… A je to tedy venku! Dosud jsem byl tajemný, ale láska, za kterou právě cestuji, se jmenuje ANTARKTIDA. Malebné jméno, viďte? Buenos Aires mám také moc rád.Mnohé části rozlehlého města připomínají starou dobrou Evropu. Oblíbil jsem si velkoměstský ruch, rozlehlé parky, okázalé památky, tržiště, knihkupectví s neopakovatelnou atmosférou, přívětivost lidí a skvělou kuchyni. Když jej v únoru 1536 Španěl Mendoza zakládal, pojmenoval město docela krkolomně: Ciudad de la Santísima Trinidad y Puerto de Santa María de los Buenos Aires. Stalo se tak na počest Panny Marie Dobrých větrů, patronky námořníků. Následovalo 50 dramatických let, kdy Španělé město dokonce na mnoho let opustili. Od roku 1580 už se datuje permanentní osídlení a docela bouřlivý rozvoj. Tato návštěva je pouze tranzitní, přesto na ni jistě nezapomenu. Kvůli noční návštěvě typické jihoamerické restaurace a obří porci dokonale upečeného masa – to bylo skvělé! Druhým zážitkem jsou dosud nedoručené zavazadla. K tomu se přidalo téměř tříhodinové zpoždění při přeletu z Buenos Aires do Ushuai. Let na konec světa byl místy značně turbulentní, ale skvělé výhledy na malebné přístavní město vše dokonale vykompenzovaly. Ushuaia má navíc dech beroucí okolí. Obklopují ji dramatické zasněžené hory.
Stále čekám. Informace o zavazadlech se každou chvíli mění. Nemohu uvěřit tomu, že taková renomovaná společnost nenaloží tolika lidem zavazadla (v Buenos Aires se potvrdilo, že nás je mnoho desítek!) a klidně z domovského letiště odletí. Naše plachetnice zatím čeká, ale co když nedodali zavazadla někomu, kdo odplouvá na velkém ledoborci? Na toho nikdo nepočká a plavba často může stát mnoho set tisíc!
V dalším dopise snad napíši něco víc o Ushuai a budu snad již popisovat dobrodružnou plavbu, která mě čeká. V plánu je návštěva několika vědeckých základen. Někde bude roaming, někde satelitní spojení a internet. Čekám a čekám dál.

Jirka, Ushuaia, Argentina

Podzimní návštěva Britské Kolumbie

Podzim je cas, kdy priroda ziskava pohadkove barvy a sveze voni. Idealni obdobi na vzrusujici toulky fotogenickou krajinou, na hledani inspirativnich motivu.Podobne jako v lonskem roce, vydal jsem se opet na par dni na zapad Kanady.Cilem je pobrezi Britske Kolumbie. Kanada je kouzelnymi indianskymi léty proslula. Snad budu mit stesti a vysnene orly belohlave budu

Zobrazit vše
18.10.2012, Kanada

Podzimní návštěva Britské Kolumbie

18.10.2012

Podzim je cas, kdy priroda ziskava pohadkove barvy a sveze voni. Idealni obdobi na vzrusujici toulky fotogenickou krajinou, na hledani inspirativnich motivu.
Podobne jako v lonskem roce, vydal jsem se opet na par dni na zapad Kanady.
Cilem je pobrezi Britske Kolumbie. Kanada je kouzelnymi indianskymi léty proslula. Snad budu mit stesti a vysnene orly belohlave budu fotit na pozadi cervenozlatych kobercu listnate severske vegetace.

Z ruzynskeho letiste odletam prave v den, kdy pri prilezitosti nedozitych 76. narozenin Vaclava Havla prebira letiste jmeno tohoto ispirativniho velikana do oficialniho nazvu. Nadale si vzdy, pri odletech i navratech do vlasti, budu tohoto mimoradneho cloveka rad pripominat. Celou mou “cestovatelskou karieru” sbiram po sirem svete poznatky o tom, co pro pozitivni vnimani Ceska Vaclav Havel udelal. Dovolte mne male osobni vyznani – pro me pan Havel byl, a na dlouhou dobu jiste jeste bude, nejvetsim reprezentantem nasi zeme dosavadni historie.

Prilet do Vancouveru byl vzrusujici. Pri jasnem pocasi jsem zretelne vnimal mnozstvi snehu okolo Calgary a Edmontonu. Pozdeji snih ustoupil a znovu se objevil az u Whistler. Vancouver byl zaplaven hrejivym sluncem, na toto obdobi ne zrovna typickym. Odbaveni probehlo mimoradne hladce a za par desitek minut jsem uz bloumal oblibenou proslunenou perlou severoamerickeho kontinentu.
Nekolik nasledujicich dni jsem spolecne s mistnimi obdivoval temer letni pocasi.
Tisice pohodove naladenych lidi v letnim obleceni okupovaly letni zahradky a uzivaly si prodlouzeneho svatecniho vikendu. Prave dnes je thanksgiving – obdoba naseho posviceni, ktere je vsak v teto kulture ctěno vyrazne vice nez u nas.
Mimoradne jsem si uzil pozvani do White Rock na slavnostni veceri do cesko kanadske rodiny. Podavala se kruta v tradicni uprave s nadivkou a brusinkami.
Dokonala pochoutka.

Prijel jsem na necele dva tydny. Kratce jsem si prosel oblibene lokality v srdci mesta, navstivil ceskou restauraci, potkal se s cetnymi krajany, kteri spolecne se mnou vznesli obavy nad silicimi preferencemi ceske levice a ochutnal temer lokalni specialitu – sushi. Ano, kdybych nevedel, odkud toto jidlo pochazi, snadno bych si mohl myslet, ze prave odsud. Na skvele a levne japonske specialite si pochutnavam temer kazdy den. Podle predpovedi pocasi horecne menim plany. Nakonec jsem se rozhodl odjet z mesta na tri dny na Vancouver Island. Jen taktak jsem stihl ferry z Horshoe Bay do Nanaimo.
Ostrov Vancouver je pritazlivou destinaci pro kazdeho navstevnika zapadniho pobrezi severni Ameriky. V roce 1778 jej zaznamenal James Cook, trinact let po nem, popsal nejvetsi ostrov severni Ameriky nekdejsi Cookuv dustojnik George Vancouver. Ja se sem vracim asi po osmi letech.

Pokracovani priste.

Jirka

Islandská pohádka se špatným koncem

Tato cesta Islandem je v mnohem uplne jina, nez ty predchozi. Jsem zde sam, mam k dispozici odolny vuz a na objevovani a foceni mam skvelych pet tydnu. Objevuji nova, dosud nepoznana zakouti. Uz ted cizeluji plany na jeste delsi putovani, ale radeji vlastnim landroverem, ktery do tak narocneho prostredi patri. Off road, proste ctyrkolka,

Zobrazit vše
18.7.2012, Island

Islandská pohádka se špatným koncem

18.7.2012

Tato cesta Islandem je v mnohem uplne jina, nez ty predchozi. Jsem zde sam, mam k dispozici odolny vuz a na objevovani a foceni mam skvelych pet tydnu. Objevuji nova, dosud nepoznana zakouti. Uz ted cizeluji plany na jeste delsi putovani, ale radeji vlastnim landroverem, ktery do tak narocneho prostredi patri.

Off road, proste ctyrkolka, je na Islandu mimoradne dulezita. Mnoho neopakovatelnych prirodnich skvostu se nachazi v “jinoplanetarnim” vnitrozemi. Jsou tam cesty, ale i teren bez cest, velmi ruzne kvality. Kvuli co nejlepsimu foceni jsem do oblasti Landmannalaugar zajel nakonec trikrat. Z jihu od Víku je pri narocne, ale velmi fotogenicke ceste, potreba s vozem prekonat asi 15 ricnich brodu. Nejsou prilis hluboke, ale jak to mate pred prvnim brodenim vedet, ze? Jinde jsou ale brody vyrazne hlubsi. Takove cestovani je zabavne, dobrodruzne, ale na miste je i prirozeny pud sebezachovy. Statistiky utopenych aut by mohly vypravet!

Jednu noc na severu, nedaleko jezera Mývatn, jsem prespal na farme. Majitelka i personal byli “islandsky” vstricni, tak jsem neodolal a ochutnal i mistne upravene skopove z vlastniho chovu. I kdyz se na Islandu pestuje prekvapive kdeco (geotermalni energie vytapi cetne skleniky, ve kterych najdete tropicke ovoce – banany, rajcata, okurky, okopaniny a dalsi), lokalni vino mne nenabidli. Nevadi, zapil jsem to kalifornskym a bylo to skvele. Teple jidlo nejim casto, ale kdyz uz, chutnaji mne mistni houbove, zeleninove a rybi polevky.

Necekana byla i cesta za polarni kruh. V Dalvíku jsem nasedl do lodi a po trech hodinach klidne plavby na sever doplul do pristavu Sandvík na ostrove Grímsey. Jel jsem sem ani ne tak proto, abych prekrocil severni polarni kruh, ale hlavne kvuli papuchalkum. Patri mezi alky, lovi ryby a ziji ve velkych koloniich. Zobaky alek jsou kvuli loveni ryb specificke, u papuchalku navic pestre barevne.
Mel jsem stesti. Pocasi pralo, v polarni zone jsem behal v tricku (!) a papousci severu byli k fotografovani docela vstricni. Pri predchozich navstevach Islandu jsem papuchalku videl par desitek, ted behem nekolika hodin minimalne tisic. Tito zabavni ptacci s barevnymi zobaky jsou bezesporu symbolem severu. Ja jsem si je mimoradne oblibil. Nektere jedince jsem fotil z nekolika decimetru. Mam na to svoji metodu. Hraji znamou detskou hru “na zpomaleny film” a delam, ze se jako divam uplne jinam, ze me nejaci ptaci vubec nezajimaji. Kdyz neodleti, pomalu na ne zameruji svuj aparat a snimam. Museli me mit za blazna. Papuchalci na Grímsey si po mem odpluti jiste oddychli. Dost jsem je totiz na prikrych utesech a pobreznich loukach pronasledoval. Me uz tradicne pronasledovali agresivni arkticti rybaci. Chrani sva hnizdiste. Naletavaji jako kamikadze a dovoli si i klovnout do zad nebo do hlavy. Jde z nich hruza, ale uz jsem si docela zvykl. Jejich zlovestne skrehotani “kría” me bude znit v usich jeste dlouho.

Mam neskutecne stesti na mimoradne dobre pocasi. Temer denne si tu pripadam jako u Stredozemniho more. Obloha modra a hrejive slunce nebezpecne opaluje. Island v techto svetlech vypada velmi pratelsky. Kdyz k tomu pricteme efekt polarniho dne, kdy slunce temer nezapada, hrozi, ze budeme stizeni nenadalou nemoci. Jmenuje se “fotograficke silenstvi”. Mam ji uz nekolik dni. Uplne jsem ztratil pojem o case. A to doslova. Nebudete mne asi verit, ale po te, co se mne zastavily hodinky, vypovedel na temer tri dny sluzbu i mobil. Docela zamrzl a ja tak nemel moznost zjistit, kolik je prave hodin. Vsechny aparaty a navigace Garmin nastesti spolehlive fungovaly, ale i tak jsem obcas nekoho v bile noci potkal a on me sokoval, ze je treba pul druhe rano a ja vesele fotil a fotil a fotil… Takove orgie jsem zazival nejvice ve fotogenickych Zapadnich fjordech. Kdyz rude pulnocni slunce vystrelovalo od cisteho horizontu svou zari zespodu na zajimavě tvarovane mraky, a to vse se odrazelo v odlivovych tunkach na belostnych piscitych plazich, vzrusenim a radosti jsem ani nedychal. Takove stavy jsem prozival i v prubehu dni. Zapadni fjordy patri bezesporu k prirodnim pokladum Islandu.

I kdyz jsem se kras a kladu tohoto evropskeho skvostu pouze letmo dotkl, doufam, ze jsem vas nektere treba i vyprovokoval, abyste se presvedcili, zda jsem neprehanel.

…Nekdy, jako blesk z cisteho nebe, prijde tezko pochopitelna sokujici ztrata. Musim se spesne rozloucit, necekane se vracim domu. Je to nejsmutnejsi navrat v mem zivote.
Prave totiz zemrela moje maminka!

Jirka

Severní Rumunsko – návrat do minulosti

Rumunsko je pro mnohe vdecnou cestovatelskou destinaci. Ackoliv jsem zde byl kratce pred nekolika tydny a poprve jeste za vlady diktatora Ceausesca, moc tuto zemi neznam. Hodlam to napravit. Proto jsem se vydal do Rumunska znovu, tentokrat na sever do horskych oblasti kraje Maramureš. Pohybuji se terennim landroverem v blizkosti ukrajinske hranice, po dramatickych cestach,

Zobrazit vše
17.6.2012, Rumunsko

Severní Rumunsko – návrat do minulosti

17.6.2012

Rumunsko je pro mnohe vdecnou cestovatelskou destinaci. Ackoliv jsem zde byl kratce pred nekolika tydny a poprve jeste za vlady diktatora Ceausesca, moc tuto zemi neznam. Hodlam to napravit. Proto jsem se vydal do Rumunska znovu, tentokrat na sever do horskych oblasti kraje Maramureš. Pohybuji se terennim landroverem v blizkosti ukrajinske hranice, po dramatickych cestach, ktere vedou pres kopce a louky mezi Masivul Ignis a Creasta Pietrii. Priroda zde na severu Rumunska je panensky cista a obcasna setkani s drsnymi horaly nazapomenutelna. Maramureš je tradicni oblast, jez se sice snazi posunout do moderni budoucnosti, ale stale jeste pripomina stredoveky venkovsky zpusob zivota. Navstevu oceni kazdy, kdo ma rad syrovou prirodu s mnozstvim divoke zvere, vesnicky jak z filmu dvacatych let minuleho stoleti, svobodu a klid. Rumunsko jeste nabizi jinde v Evrope jiz ztraceny snovy raj.
Po sjezdu z hor se soustredim na zajimave maramurešské atrakce. S nekterymi vas seznamim.

Pred mnoha lety, jeste jako teenager, jsem propadl kouzlu drevorezby. Sam jsem se o nejake dilko pokusil. Vysledky byly nevalne, o to vic rezbare obdivuji. Severozapad Rumunska se vyznacuje silnou tradici drevorezbarstvi. Na kazdem kroku potkavam drobne objekty i monumentalni dila, ale vrcholem jsou tradicni drevene kostely s odvazne stihlymi vezemi. Mimoradnou atrakci je Cimitirul Vesel – hrbitov plny vesele vyrezavanych a pestre pomalovanych nahrobku. Vesely hrbitov najdete ve vesnicce Sapanta, nedaleko Sighetu. Mistni rezbar zde na prani pribuznych vyrezal stovky pitoresknich, pestre pomalovanych nahrobku, na nichz jsou zobrazeny portrety zemrelych nebo vyjevy z jejich zivota. Umelec je doplnil jadrnymi versiky: “Vsak ten, kdo mel prachy, musel umrit taky!” nebo “Buh odpusti ti, mily synku, byt podrizl jsi svou maminku!” Lidovy rezbar zemrel v roce 1977, ale nastesti vyucil dva zaky, kteri v jeho veselem hrbitovnim dile pokracuji.

Drevene sakralni stavby, kostely a klasterni objekty patri k tomu nejlepsimu, co muze Maramureš nabidnout. Temer u kazdeho skvostu lidove architektury se zastavuji a obdivem ani nedycham. Mimoradnym zazitkem byla navsteva pravoslavneho poutniho klastera Barsana. V upravenem arealu, plnem barevnych kytek, stoji nekolik objektu ze dreva. Plaste budov i detaily v interierech, jsou skvele dekorovany nabozenskymi a prirodnimi motivy. Na stenach i stropech kostelu zari restaurovane malby. Cely areal pusobil mimoradne kompaktne a protoze vyslo i pocasi, opoustel jsem jej jen velmi nerad.

Nezapomenutelna byla opet setkani s lidmi. Horalove z Maramureše jsou vlidni a pohostinni. Usmivaji se, zdravi a pousti se ihned do hovoru. Dialogy jsou to docela zabavne. Rozumime si tak maximalne kazde desate slovo, o to vic se na sebe zubime.
Vrcholem cele cesty byly hodiny stravene s domorodci v hospode v prusmyku Prislop, 1500 metru nad morem. Nekolika opilym hospodskym povalecum zde udaval ton mlady pravoslavny knez Andrei. A to doslova. Padre skvele zpival lidovky i nabozenske chory, ale udaval kumpanum i ton v piti palenky. Je vsudypritomna. V cernem odeny brichaty pop s upletenym cupkem naleval vsem vytrvale a zpival a zpival. Pokud Andrei vede nabozenske obrady se stejnym zapalem, musi si to jeho ovecky jiste nalezite uzivat.
Ackoliv jsem s nim palenku nepil, presto me opily bozi sluzebnik pozval na casnou ranni snidani. Slibovany cas vsak uspesne zaspal. Podle toho jak vcera vypadal, se neni co divit. Nevadi, pojedl jsem z vlastnich zasob a vydal se pres Madarsko na slovensky zamek u Smolenice. Ceka me tam zitra objednana prace.
Z Rumunska odjizdim opet nadseny. Syrova zeme a bodri lide, vyhovuji mym predstavam o vzrusujicich objevitelskych cestach. Cestovatel nemusi zrovna brazdit vlny vzdaleneho Pacifiku, aby si cestovani nalezite a do hloubky duse uzil.

Jirka, Maramureš, Rumunsko

Cesta domů

V nekolika poslednich letech jsem z casovych duvodu nemohl vyuzit sance na navstiveni popularnich krajanskych vesnic v rumunskem Banatu. Az ted. Duvod je mimoradne neobvykly. Cestuji v doprovodnem vozidle kolony dvaceti nablyskanych stroju Harley-Davidson. Tyto aristokraticke stroje a jejich piloti byli pro me vzdy zahaleni neprostupnym tajemstvim. Rozhodl jsem se, ze spojim prijemne s uzitecnym,

Zobrazit vše
9.5.2012, Rumunsko

Cesta domů

9.5.2012

V nekolika poslednich letech jsem z casovych duvodu nemohl vyuzit sance na navstiveni popularnich krajanskych vesnic v rumunskem Banatu. Az ted. Duvod je mimoradne neobvykly. Cestuji v doprovodnem vozidle kolony dvaceti nablyskanych stroju Harley-Davidson. Tyto aristokraticke stroje a jejich piloti byli pro me vzdy zahaleni neprostupnym tajemstvim. Rozhodl jsem se, ze spojim prijemne s uzitecnym, poznam oblibenou Mekku mnoha ceskych cestovatelu a poodhalim atmosferu legendarnich stroju a lidi kolem nich. Prijal jsem pozvani Harley-Davidson Club Moravia a vydal se pres Bratislavu a Madarsko do jihozapadni casti Rumunska, do historicke oblasti zvane Banat.

Prejezdy pres hranicni prechody probehly hladce, nudnou jizdu obohatila po sedmi stech kilometrech az zvlnena krajina upati Zapadnich Karpat. Po prave ruce siroky Dunaj, nalevo nejjiznejsi vybezky hlubokych listnatych lesu karpatskeho pohori. Tady se rozkladaji Banatske hory s horskymi pasmy Almáš a Lokva. Tento zivotu ne zrovna pratelsky teren, stal se pred temer dvema sty lety novym domovem pro stovky kolonistu z ceskych zemi. Odjizdeli a pozdeji dramaticky pluli po Dunaji, plni tuzeb a planu. Ani tato kolonizace vsak neprobehla, podobne jako jine ceske migracni aktivity jinde ve svete, prilis uspesne. I tady byli nasi predkove vylakani z domoviny pod prislibem zlepseni zivotnich podminek a nakonec se ukazalo, ze byli oklamani. V minulosti jsem vam popisoval temer identicke osudy ceskych rodin na Tahiti a Novem Zelandu. Cesky duch je vsak silny. Krajane se i pres neprizen osudu nevzdali a my dnes muzeme navstevovat jejich potomky v temer archaickem prostredi sesti cesky mluvicich horskych obci.

Miril jsem do vesnice Eibenthal. Tesil jsem se, ze nasaji atmosferu z dob detstvi mych rodicu a prarodicu. I pres prekotnou modernizaci byly v mnohem me predstavy naplneny. V hornicke obci jsem se potkal s milymi lidmi, kteri uctive a s uklonou zdravi. Vetsinou se zivi tvrdou praci na poli a kdykoliv prochazi kolem kostela nebo krizku, tak se krizuji. Byl jsem vdecny, kdykoliv jsem si mohl s nekym z vesnicanu povidat. Bylo zabavne poslouchat tu libozvucnou cestinu, obohacenou o mnozstvi archaickych vyrazu, ktere si jeste matne pamatuji z raneho detstvi. Podobnou cestinou, doplnenou o cetne nemecke vypujcky, se na nasem uzemi hovorilo v dobach pred Jungmannem. Nezapomenu na sedlaka s mohutnymi dlanemi, ktereho jsem vyprovazel vpodvecer z pastvy. Hnali jsme byka, kravku a jalovicku a pan Josef mne poskytl mnoho cennych informaci. Emotivni byly zejmena ve starodavne cestine vedene bohosluzby v rimskokatolickem kostele Sv. Jana Nepomuckeho. Vecer jsem se pri vesnicke zabave potkal s fararem, panem Vaclavem Maskem, clovekem, ktery se snazi mistnim ulehcit jejich casto nelehky udel. S pani ucitelkou, vyslanou sem nasim ministerstvem skolstvi, jsme dlouho diskutovali o tom, cim by se dalo zejmena skolakum pomoci.
Nejvice casu jsem stravil s Tibim Pospisilem, mladikem, ktery se dvema partnery nabizi navstevnikum z Cech ubytovaci, gastronomicke a pruvodcovske sluzby v penzionu “U medveda”. Ukazal mne mista, kam vodi ceske turisty a zavedl me i k nedavno zavrenemu dolu v obci Baia Noua, pod popularnim kopcem Známana. Smutne misto, kde pred sesti lety zahynuli dva mladi hornici. Uzavrenim dolu ztratily desitky muzu z okolnich vesnic pracovni prilezitosti. Od te doby se socialni podminky v regionu znatelne zhorsily.

Mam par pratel, kteri kouzlu Banatu uplne propadli. Po kratke navsteve se k nim radim i ja. Chtel bych poznat dalsi ze sesti ceskych vesnic. Uz ted planuji, kdy se do jizniho Rumunska opet vratim. Premitam, jak nasim krajanum v odloucene lokalite pomoci. Alespon drobnou pomoc muze prinest kazdy z nas. To, co potrebuji krajane nejvice, jsou navstevy ohleduplnych a informovanych cestovatelu. Takovych, kteri cti tradicni krestanske prostředí, a kteri nezneuzivaji pohostinnosti vesnicanu, ale za sluzby adekvatne plati.
Bylo by skvele, kdybychom byli “neviditelni”, a presto po nas zbyly u krajanu mile vzpominky na inspirativni setkani. I kdyz si vubec nejsem jisty, kdo koho muze inspirovat vice. My, s nasim technickym pokrokem, kteri vsak casto zapominame na elementarni projevy zdvorilych mezilidskych vztahu? Nebo spis oni, prosti lide bez mobilnich telefonu, kteri vsak zdravi s uklonou, nevi co je zavist a pujci sousedovi kone, kdyz ten jeho je chromy?
Chcete prozit neco nezapomenutelneho? Navstivte Banat.

Jirka Kolbaba

www.banat.cz

 

Jak jsem se zapsal do dějin argentinských vzdušných sil

Nekteri si povsimli, ze jsem v jednom ze svych antarktickych dopisu zustal dluzen vysvetleni. Popisoval jsem okamzik prvniho vzletu helikopter, ale na ostrov Jamese Rosse jsem tehdy jeste nedoletel. Suše jsem napsal, ze po par minutach letu jsme se na argentinskou vojenskou zakladnu necekane vratili. Co se vlastne stalo? Bylo pekne pocasí. Okamzite po vzletu

Zobrazit vše
26.3.2012, Antarktida

Jak jsem se zapsal do dějin argentinských vzdušných sil

26.3.2012

Nekteri si povsimli, ze jsem v jednom ze svych antarktickych dopisu zustal dluzen vysvetleni. Popisoval jsem okamzik prvniho vzletu helikopter, ale na ostrov Jamese Rosse jsem tehdy jeste nedoletel. Suše jsem napsal, ze po par minutach letu jsme se na argentinskou vojenskou zakladnu necekane vratili. Co se vlastne stalo?

Bylo pekne pocasí. Okamzite po vzletu jsem se pustil do prekotneho foceni vseho, co jsem z okenka zahledl. Najednou rana… a chvili jsem nevedel, „ktera bije“. V hlave prazdno, ruce take prazdne (aparat mne spadl na podlahu stroje), v ocich krev. Pratele, nebudete tomu verit, ale te vojenske helikoptere se za letu utrhly dvere a snesly se do hlubin Weddellova more! Po ceste me jeste stacily v obliceji, na noze a ruce zranit. Zraneni to nebyla prilis vazna, ale krev v obliceji a na zlute zachranne veste pilota i posadku znacne vydesila. Ihned stroj naklonili tak, abych nevypadl a obe helikoptery se vracely na zakladnu.
Mrazivy vitr me ale brzo probral. Snad podvedome, ale docela bezprostredne po incidentu jsem sebral z podlahy fotoaparat a pokracoval ve snimani. Ted uz pekne bez rusiveho skla – sen kazdeho fotografa. Slibovali mne, ze po osetreni a montazi novych dveri jeste tentyz den odletim. Dokonce i novou vestu mne uvazali. Po nekolika hodinach bohuzel rozhodli jinak. Jeste dalsi tyden jsem pak na stanici Marambio musel vydrzet, ale tento pribeh uz ostatne znate.

Vecer na zakladne probehl docela zvlastne. Chlapi nosili piti a chteli si se mnou pripit na zdravi. Mluvilo se o stesti v nestesti. Kdyby ty dvere odletely do rotoru, tak jsme se porouceli do mrazive vody i my. Prezit takovy pad by jeste nemuselo znamenat, ze je vyhrano. V ledove vode Antarktidy vydrzi lidsky organizmus pri zivote maximalne dve minuty. I to je jeden z duvodu, proc argentinsti orli letaji vzdy ve dvojici. Nikdo z dustojniku a pilotu Fuerza Aerea pry nic podobneho nepamatuje. Incident se resil az v ustredi leteckych sil v Buenos Aires. Byl jsem tak trochu hrdina i skudce – nekteri me podezirali, ze jsem to udelal kvuli lepsim fotkam.

Pozdeji mne doslo, ze pokud bych nemel pred oblicejem aparat, mohl jsem byt zranen daleko vic. Kovova slunecni clona dostala takovou ranu hranou, ze se neuveritelne zdeformovala. Moje zraneni na oboci a na nose zpusobila az zadni, plochá stena kamery.
Z toho plyne jednoznacne pouceni: FOTTE, PROSPIVA TO ZIVOTU A ZDRAVI!

A proc jsem ten pribeh zverejnil az ted? Na prelet temito helikopterami cekalo na vedecke stanici Johanna Gregora Mendela trinact ceskych vedcu, na ktere doma cekali jejich pribuzni. A prave ty jsem nechtel svym neobvyklym pribehem polekat.

A to je z letosni zajimave cesty do Antarktidy a Patagonie definitivne vse.

Jirka, Buenos Aires, Argentina

Ještě z konce světa

„Proc mi tedy ta pusta zeme, a zrejme nejen mne, porad nejde z hlavy? Tezko se to vysvetluje…, ale mohlo by to z casti byt tim, ze povznasi obzory me predstavivosti.“Charles Darwin Ano, Patagonie je mistem, kde se poutnik pokorne zasni a ztisi. Nasloucha zvukum pampy i buracejicim rekam a vetrum z hor. Trepe se

Zobrazit vše
20.3.2012, Chile

Ještě z konce světa

20.3.2012

„Proc mi tedy ta pusta zeme, a zrejme nejen mne, porad nejde z hlavy? Tezko se to vysvetluje…, ale mohlo by to z casti byt tim, ze povznasi obzory me predstavivosti.“
Charles Darwin

Ano, Patagonie je mistem, kde se poutnik pokorne zasni a ztisi. Nasloucha zvukum pampy i buracejicim rekam a vetrum z hor. Trepe se chladem u mohutnych namodralych ledovcu a obdivuje liduprazdnost a rozlehlost „hollywoodsky“ clenene krajiny. Tato oblast na konci sveta fascinovala cestovatele jiz od dob, kdy ji pro Evropu objevili Magellanovi namornici. Cestovali tudy Darwin, FitzRoy a mistni kulturu popisuje v denicich i kapitan Cook. Pote, co jsem tudy cestoval pred jedenacti lety – a kratce jeste pred mesicem – tesil jsem se na dalsi objevovani pohadkove zeme i po skonceni antarkticke expedice. Do odletu zpet pres ocean zbyvaly vic nez dva tydny.

Z preplneneho Hercula argentinskych vzdusnych sil jsem vystoupil po ctyrhodinovem letu na stejnem letisti v Rio Gallegos. Byl jsem zpet v civilizaci. Jeste tentyz vecer jsem si v mistni doporucene restauraci objednal ten nejlepsi stejk, ktery tam meli. S lahvi argentinskeho Chardonnay z proslule oblasti Mendoza jsem tak nejlepe oslavil vyvrcholeni urcite nejzajimavejsi cesty, jakou jsem kdy absolvoval. To nejlepsi jsem jiste jiz prozil, ale dalsi skvele prirodni skvosty na mé objevovani jeste cekaly. Druhy den rano jel autobus do chilskeho Punta Arenas.

Horecne jsem nad mapou planoval, ale nakonec se rozhodl pro navstevu vyhlaseneho chilskeho narodniho parku Torres del Paine. V Punta Arenas jsem si pujcil auto, nafotil mistni atrakce – zejmena mestsky hrbitov, kde je mnoho dokladu o chorvatskem zalozeni mesta – a vyrazil na sever.
Do Puerta Natales jsem to vzal tou delsi a dobrodruznejsi cestou. Mesto je prirozenou vstupni branou do parku. Tady je nutno dokoupit vse potrebne, zejmena benzin. Nejhorsi bylo, ze uz dva dny prselo a ani predpovedi neslibovaly brzke zlepseni. Presto jsem, za neustaleho deste, do stodvacet kilometru vzdaleneho parku odjel. Abych mel sanci dockat se zlepseneho pocasi, zustal jsem nakonec v prirodnim skvostu pet dni. Posledni dva dny – to uz konecne vysvitlo slunce – radim k tomu nejlepsimu, co jsem ve svete videl a prozil. Torres del Paine je skutecnym „chramem divociny“. Byla by skoda se mu nepoklonit.

Od casneho rana jsem nadsene snimal jednu pohadkovou scenerii za druhou. A ze jich tady je. Svetove proslule granitove stity se tyci temer kolmo do vysek tri kilometru. Jsou sede, s vrcholky pokrytymi cernymi naplaveninami. Vykukovali z mraku a byly videt z tisicu ruznych uhlu. Kazdy pohled byl jiny a vsechny byly nezapomenutelne. K predstave si pridejte azurove modra a smaragdove zelena jezera, vodopady na dravych rekach, pocetna stada lam huanaco, lisky, hejna pstrosovitych nandu, kondory, plamenaky a mnoho dalsich fotogenickych objektu. A to jsem jeste nespatril obavanou i touzebne ocekavanou horskou pumu. Mistni lide me pred ni casto varovali, ale bohuzel (nebo bohudik?) jsem ji minul.

Predposledni den jsem mel necakane a mile setkani s krajany. Na jednom kontrolnim miste mluvim s rangerem, kdyz mne mimodek padl zrak na povedomou poznavaci znacku projizdejiciho, expedicne upraveneho, starsiho mikrobusu. Ihned jsem zareagoval a naznacil ridici, aby stahl okenko. Prakvapeni bylo oboustranne. Verka s Jirkou, mladi Brnane, si nechali do Brazilie prepravit auto a ted v nem mnoho mesicu objevuji krasy Jizni Ameriky. Vydrzel jsem s nimi nekolik hodin v druzne debate a prijal pozvani na „ceskou“ veceri. Potkat prijemne krajany je v sirem svete vzdy emotivni zazitek.

Kdyz jsem se po tydnu vracel do rusneho Punta Arenas, mesto jsem nepoznaval. Tridenni dest, ktery zacinal mesto skrapet pri mem odjezdu na sever zpusobil povoden, kterou ted, po par dnech, pripominaly vrstvy odpudiveho blata. Pokryvalo ulice a parky centra mesta. Nejvice byly zasazeny oblasti okolo nabrezi a pristavu. Fotil jsem tu smutnou spoust, stejne jako obetave nasazeni obyvatel pri ocistnych pracich.
Po deviti dnech v Chile jsem zemi opustil a autobusem prejel zpet do nudneho Rio Gallegos, hlavniho mesta argentinske provincie Santa Cruz. Mam odsud odletat za tri dny, ale uz tady snad vsechno znam. Situaci jsem prave vyresil. Aerolineas Argentinas mne vstricne zmenilo letenku a tak poslednich par dni stravim v Buenos Aires. Mam to mesto rad a moc se tam tesim. Jeste vic se ale uz tesim domu, na proslunene ceske jaro.

Pratele, nekolik tydnu jsem vas „obtezoval“ svymi cestovatelskymi uvahami a facebook zasobil ilustracnimi snimky. Omlouvam se tem, ktere tim treba rozptyluji od soustredeni na praci a dekuji vsem tem, kteri zive reaguji a do ciziny mne pisi reakce, nazory a inspirace. Ja uz v te tradici proste pokracovat musim. Na tento rok jsem slibil vydani tretiho dilu „Dopisu z cest“ a udelam vse proto, abych knizku vydal. Dekuji, ze jste se mnou sdileli dramaticke chvile pri ceste do Antarktidy a preji vsem proslunené jaro. Tesim se na osobni setkani pri nejblizsich besedach a vystavach – viz: www.theworld.cz

Jirka, nocni letiste v Rio Gallegos, Argentina

Splněný sen

Letel jsem. Opravdu. Odletel jsem a dokonce i uspesne pristal na ostrove Jamese Rosse. Sen se konecne naplnil. Ani ne po hodine – pri mezipristani jsme nakladali nejake argentinske vedce z terenniho kempu – jsme se priblizili k severnimu vybezku Ulu Peninsula. Pres okenko helikoptery vypadala ceska stanice Johanna Gregora Mendela, v porovnani s Marambiem,

Zobrazit vše
8.3.2012, Antarktida

Splněný sen

8.3.2012

Letel jsem. Opravdu. Odletel jsem a dokonce i uspesne pristal na ostrove Jamese Rosse. Sen se konecne naplnil. Ani ne po hodine – pri mezipristani jsme nakladali nejake argentinske vedce z terenniho kempu – jsme se priblizili k severnimu vybezku Ulu Peninsula. Pres okenko helikoptery vypadala ceska stanice Johanna Gregora Mendela, v porovnani s Marambiem, daleko upraveneji, komorne a mile. Pilot udelal velky oblouk nad stanici a mekce pristal. Seskocil jsem ze stroje a v hluboke uklone se priblizil k hlavni budove vytouzene zakladny. Predklonit jsem se musel. Veli to predpis, jak z helikoptery spravne vystupovat. Byla v tom ale i symbolika. Prave se mne splnil letity sen. K jeho splneni vedla dlouha a ne zrovna jednoducha a levna cesta. Jsem zde v ramci dobrovolnickeho programu. Presto, ze se muj pobyt vyrazne zkratil kvuli znamym problemum, nevadi. Uz kdysi jsem prohlasil, ze mne budou na ostrove Jamese Rosse stacit i tri dny. Uz za par desitek minut jsem mel zjistit, jak velmi jsem se mylil.

Po skvelem prijeti jsem dlouho neotalel a ihned se vydal na prvni fotografickou cestu po okoli. Loudal jsem se po plazi pod dominantni masiv Bibby. Uz od prvnich chvil jsem byl tou okolni krasou silne zasazen. Pratele, ta stanice je zbudovana na tak krasnem miste, ze vas ty pohadkove vyhledy brzo chytnou za srdce a pak uz vas ta slavnostni atmosfera nepusti! Brzo jsem prohlasil, ze bych tady rad zustal nejen tri dny, ale klidne i tri roky.

Vzhledem k tomu, ze se muj prijezd na “Mendela” znacne zpozdil, bylo jasne, ze dlouho zde nepobudu. Stanice se musi vzdy v prvni puli brezna zazimovat a vedci se presunuji zpet na sva domovska pracoviste a univerzity. Snazil jsem se vyuzit kazde minuty. Foceni okolo stanice jsem prokladal cestami na mista, kde jednotlivi badatele ci tymy maji sve pokusne plochy a merici pristroje, kde sbirali dalsi a dalsi material ke zkoumani a porovnavani. Po vecerech pak hodnotili data z pristroju nebo provadeli prvni analyzy ziskanych vzorku. Vetsina vedecke prace je – a jejich kolegy – vsak ceka po navratu domu. To ja jsem to mel snazsi.

Ja zde byl proto, abych hledal a objevil krasna a fotogenicka mista, na kterych bych poridil par snimku, ktere doplni muj inovovany program o Antarktide. Nebylo co hledat. Ty rajske vyhledy zamestnavaly mou mysl, srdce a objektiv kazdy den, od rana az do setmeni, primo par metru pred stanici.
Zakladna stoji na brehu, jen nekolik desitek metru od prulivu Prince Gustava. Temer osm kilometru daleko se tyci Red Island a horizont lemuje dynamicky clenene vychodni pobrezi Antarktickeho poloostrova. Scenerie tvorena ledovcovymi splazy, skalnatymi nunataky a pasy tmavych hornin. Nalevo Bibby Hill, napravo Cape Lachman. Ty uz ale jsou na “nasem” ostrove Jamese Rosse. A mezi tim neuveritelne dynamicky provoz, pripominajici gondoly v Benatkach ve vrcholne sezone. Ty gondoly vsak byly z ruzne barevneho a ruzne stareho pevninskeho i morskeho ledu. V zavislosti na smeru vetru a vodnich proudu, premistovaly se na morske hladine vsemi smery. Kazdou dalsi minutu se nabizely uplne nove obrazy. Nezapomenutelna byla zejmena rana. Odliv odhalil az temer 300 metru morskeho dna a ja se mohl vydat primo mezi ty uchvatne kulisy, ktere tam, ruzne pohazeny, zustaly “zaparkovany” az do dalsiho prilivu. Chladne bloky ledu, ktere spolehlive zrychlovaly tepovou frekvenci a tim rozehrivaly telo. Ty mensi pripominaly auto, ty vetsi spis tramvaj a ty nejvetsi byly velke jako fotbalove hriste. To kazdodenni uchvatne divadlo nabizelo pozornemu divakovi tak silny esteticky dojem, ze se od nej – zejmena v prvnich hodinach a dnech – temer neslo odtrhnout. Behem par treku po okoli jsem k tomu jeste zaznamenal velmi zvlastni barvy hornin a sedimentu. Pozoruhodne byly, casto sopecnou cinnosti modelovane, geologicke struktury. Na nich se misty objevovala druhove bohata, i kdyz drobna, vegetace v podobe ruzne barevnych mechu a lisejniku. Jednoduse receno: odledneny severni cip ostrova Jamese Rosse je badatelskym rajem pro vedce a pohadkovym, nadpozemsky krasnym rajem pro fotografy a kazdeho, kdo se na prirodu dokaze “podivat srdcem”. Je to tak silne a neopakovatelne misto, ze mohu s cistym svedomim prohlasit, ze jsem na takovem ve svem dosavadnim cestovatelskem zivote jeste nikdy nestal.

Dekuji odpovednym odbornikum z brnenske Masarykovy univerzity, spolecnosti Czechoslovak Ocean Shipping, letosnimu tymu vedcu ze stanice Johanna Gregora Mendela, dustojnikum a pilotum Fuerza Aerea a vsem svatym za to, ze jsem zde mohl byt.

Jirka
ostrov Jamese Rosse, Antarktida

Podivná cestovatelská reportáž

I po tolika letech nachazim na cestovani tolik pozitivnich aspektu, ze na obcasna nepohodli a prohry proste neberu zretel. Ne vzdy se vse podari tak, jak jsem si doma nad mapou vysnil. Pokud ale cestovani vnimame predevsim srdcem a je pro nas naplnenim snu, zacneme naslouchat prirode a naucime se vse neovlivnitelne prijimat v klidu

Zobrazit vše
2.3.2012, Antarktida

Podivná cestovatelská reportáž

2.3.2012

I po tolika letech nachazim na cestovani tolik pozitivnich aspektu, ze na obcasna nepohodli a prohry proste neberu zretel. Ne vzdy se vse podari tak, jak jsem si doma nad mapou vysnil. Pokud ale cestovani vnimame predevsim srdcem a je pro nas naplnenim snu, zacneme naslouchat prirode a naucime se vse neovlivnitelne prijimat v klidu a s pokorou. Kez bych to umel i doma, treba kdyz ridim na ceskych silnicich auto.

O posledni ceste pres Patagonii do Antarktidy jsem vam uz psal v nekolika minulych dopisech. Dosud nedosazitelnym cilem teto dobrodruzne cesty je navsteva ceske vedecke stanice Johanna Gregora Mendela na ostrove Jamese Rosse. Ostrov ma temer 80 kilometru v prumeru a lezi ve Weddellove mori na severovychodni strane Antarktickeho poloostrova. Az dosud jsem vam po vsechny ty roky popisoval mista, na kterych jsem skutecne fyzicky byl, ted jsem se rozhodl udelat vyjimku – predstavim vam ostrov a na nem objekt, ktery se mne zatim nepodarilo, i pres mimoradne usili, dosahnout. Uz vic jak dva tydny mrznu na argentinske vojenske zakladne Marambio na ostrove Seymour a na vysneneho Rosse se denne jen divam ze zapadni hrany skalnate mesety. S Jamesem Clarkem Rossem, britskym namornim dustojnikem a polarnim pruzkumnikem me neco malo poji. Narodil se ve stejny dubnovy den jako ja, i kdyz o 157 let drive. Nez po nem pojmenovali ostrov, upozornil na sebe prozkoumanim pobrezi Severni Ameriky, ale hlavne nalezenim severniho magnetickeho polu. Bylo pak docela logicke, ze ho Kralovska spolecnost na Humboldtuv podnet urcila za velitele expedice, ktera v roce 1839 odplula lokalizovat jizni magneticky pol. Ross se zaslouzil o mnohe vyznamne objevy a dnes je po nem pojmenovano nekolik zemepisnych bodu po obvodu Antarktidy.

Ostrov Jamese Rosse, tvoreny hlavne mocnymi kridovymi sedimenty a tretihornimi vulkanickymi horninami, si pro smely projekt vybrali pred lety odbornici z Masarykovy univerzity k vystavbe ceske vedecke stanice. Po mnoho let specialiste ruznych profesi vyuzivali obcasne pohostinnosti vedeckych tymu jinych zemi. Po letech priprav, komplikovanem transportu a vystavbe, byl jeji provoz spusten v roce 2006. Stanice tvorena jednou hlavni budovou a deviti technickymi kontejnery je postavena na odlednenem severnim vybezku ostrova (Ulu Peninsula) a je koncipovana jako letni. To ovsem znamena, ze je v provozu, kdyz se u nas klouzeme na ledu a snehu. Kazdorocne ji po nekolik tydnu mezi lednem a breznem obyva okolo 15 obetavych vedcu, kteri pak po zbytek roku zpracovavaji namerene hodnoty, data a nasbirane vzorky. A prave za nimi jsem se letos vydal i ja. Vse bylo do detailu pripraveno, vse potrebne v predstihu dojednano a potvrzeno.

aaaA… Pozor, ted se neco deje. Rozepsany dopis vam spesne posilam v behu do helikoptery. Ted snad konecne poletim!!!

Jirka

Pozdrav z ráje

Jeste nikdy jsem nemel tolik casu. Cekam a hledam si nejaky smysluplny program. V zakladne je dost zima, zjevne se setri. Na benzinu je zde zavisle kdeco. Minule jsem psal, ze odletam. I presto, ze jsem v helikoptere Bell 212 sedel a konecne odletel, stejne cekam dal. Po dvou minutach letu jsme se vratili a

Zobrazit vše
27.2.2012, Antarktida

Pozdrav z ráje

27.2.2012

Jeste nikdy jsem nemel tolik casu. Cekam a hledam si nejaky smysluplny program. V zakladne je dost zima, zjevne se setri. Na benzinu je zde zavisle kdeco. Minule jsem psal, ze odletam. I presto, ze jsem v helikoptere Bell 212 sedel a konecne odletel, stejne cekam dal. Po dvou minutach letu jsme se vratili a ja zase – velmi smutny, ze stanici Johanna Gregora Mendela jeste neuvidim – okupuji postel ve spolecne „vojenske“ loznici stanice Marambio, ktera patri leteckym silam Argentiny (Fuerza Aerea). Nezbyva, nez se odbornym rozhodnutim v klidu podridit. Budu dal bojovat za presun a verit, ze se podari. Vcera me nekteri presvedcovali, at nasednu do nastartovaneho Herculesu a vratim se zpet do Argentiny. Ne, zpatecni letenku do Evropy mam az za mesic, udelam maximum, abych si sen splnil a ceskou vyzkumnou stanici na ostrove Jamese Rosse na vlastni oci spatril. To je hlavni cil teto temer dvoumesicni cesty. A na nej se zatim definitivne soustredim.

Cas na Seymouru travim nejradeji delsimi vylety po ostrove. Vzhledem k profilu terenu a drsnemu pocasi to casto neni jednoduche. Tolik ticha a samoty se vsak neda prozit jinde nez tady. Hledam zde pochopitelne fotograficke motivy, ale casteji se tou zvlastni a drsnou krajinou jen kocham. Nekolikrat denne si pripadam jako na jine planete, jako bych prave pristal na mesici. Tak zvlastni jsou neobvykle geologicke struktury, po kterych zde naslapuji. Mnohokrat jsem skoncil v tak nepruchodnem terenu, ze jsem ani neveril, ze se nebudu muset vratit a projdu. V takovych mistech, vic nez kde jinde, me neustale napada, ze naslapuji na pudu, kterou jeste nikdy prede mnou nikdo svou nohou neoznackoval. Nevim, mam-li z toho mit radost, spis si to vycitam. Smes vzrusujicich pocitu objevitele i provineni, ze svou pritomnosti definitivne nicim panenskost krajiny na dně sveta.
Take jsem „objevil“ neuveritelne rozlehle lokality s pozustatky prehistorickeho podmorskeho sveta. Miliony, a to rozhodne neprehanim, fosilii ruznych druhu morskych musli a ulit tu lezi navrstveny s kousky zkamenelych koralu. Nikdy bych si nedovedl predstavit, ze neco takoveho uvidim. Dukazy, ze Antarktida, nez nasla tuto svoji zemepisnou sirku a dosla mohutneho zaledneni, prosla v prehistorii ruznymi fazemi a geologickymi zmenami. Vzdyt v obdobi kridy – pred 144 az 64 miliony let – se po teto casti nekdejsiho prakontinentu Gondwana prohaneli dinosauri a vacnatci tudy migrovali mezi Jizni Amerikou a Australii. Potvrdila to fosilie vacnatce, ktera se nasla prave tady na Seymouru. Antarktida je kontinent mnoha prekvapivych skutecnosti, mistem ktere nalehave vstupuje do srdce, a ktere zustava v pameti jeste dlouho po opusteni. Antarktida je kontinent oslepujici krasy.

Jirka, ostrov Seymour, Antarktida

Křišťálová poušť

James Cook, tento snad nejvetsi a ve svych soudech mimoradne opatrny objevitel, se v jednom svem prohlaseni nesmirne mylil. To, kdyz po poslednim hrdinskem vypadu az za 70. rovnobezku antarkticke zony sebevedome, na nej neobvykle pysne, prohlasil: „Nebezpeci dalsiho podnikani na tomto pobrezi je tak velike, ze smele tvrdim: zadny clovek se nikdy neodvazi dal,

Zobrazit vše
23.2.2012, Antarktida

Křišťálová poušť

23.2.2012

James Cook, tento snad nejvetsi a ve svych soudech mimoradne opatrny objevitel, se v jednom svem prohlaseni nesmirne mylil. To, kdyz po poslednim hrdinskem vypadu az za 70. rovnobezku antarkticke zony sebevedome, na nej neobvykle pysne, prohlasil: „Nebezpeci dalsiho podnikani na tomto pobrezi je tak velike, ze smele tvrdim: zadny clovek se nikdy neodvazi dal, nez jsem se odvazil ja. Zeme kolem jizniho polu zustanou navzdy neobjeveny a neprozkoumany.“ Nebo to snad byl jen takticky tah, jak pro Anglii tuto cast planety pro budoucnost „zakonzervovat“? At to bylo jakkoliv, postupny rozvoj techniky a nezdolna lidska zvedavost nakonec slavily uspech a ledovy kontinent poodhalil dalsim generacim vyznamnou cast svych tajemstvi. Cook se tedy dokonale mylil, ale mnoha tajemstvi jsou stale jeste pod vrstvou ledu tajemne ukryta.

Uz pri prvni navsteve bileho kontinentu (dnes je to presne na den jedenact let) me zaujalo mnoho pozoruhodnych udaju, kterymi se Antarktida zapsala do Guinessovy knihy rekordu. A protoze ted mam dost casu na vzpominani a premitani, zkuste si vybavit nekolik unikatu spolecne se mnou:

– Antarktide se nekdy prezdiva Kristalova poust. Sklada se ze dvou casti: skalniho podlozi a misty az temer petikilometrove pokryvky ledu. Ledovy prikrov je v prumeru vysoky 2,3 kilometru, coz cini Antarktidu suverenne nejvyssim kontinentem planety. V ledu je vazano 80% svetovych zasob sladke vody.
– Antarktida ma rozlohu 14 milonu kilometru ctverecnych, je temer 200 krat vetsi nez Ceska republika
– Antarktida je nejchladnejsi misto sveta. Stredni rocni teplota klesa pod -55 stupnu Celsia. Absolutni minimum bylo namereno v roce 1983 a cini minus 89,2 Celsiovych stupnu.
– Antarktida je take nejvetrnejsim svetadilem planety. Namerili zde rekordne rychly vitr – 320 km/hod.
– Antarktida je vlivem setkavani jejich chladnych vod s teplejsimi vodami svetovych oceanu nejlepsim krmelistem planety. Prekypuje hojnosti krillu, ktery je v potravni pyramide zakladni slozkou. To zarucuje tu nejlepsi „restauraci“ pro miliony tucnaku, tulenu a dalsich druhu exotickych zvirat.
– Antarktickou zimu dokaze prezit pouze obdivuhodny tucnak cisarsky. I pres zdrcujici mrazy a rychlost vetru okolo 200 kilometru v hodine, uchova huste peri a podkozni vrstva tuku teplotu jeho tela kolem 37 stupnu.
– Antarktida nastesti nepatri zadnemu statu. Je spravovana na zaklade mezinarodni dohody (podepsana v roce 1959), ktera pamatuje na to, aby zustala bez valek a nuklearnich zbrani. Nesmi se v ni tezit zadne suroviny. Mela by se stat Svetovym parkem.
– Antarktida je mistem, kde odbornici objevili nejvetsi ozonovou diru. Jiz v roce 1981 upozornili na tento vazny problem britsti vedci.
– Antarktida registruje nekolik hrdinskych cinu mnoha dobyvatelu. Tim nejznamejsim jiste bude vykon Nora Roalda Amundsena, ktery jako prvni clovek stanul 14.12.1911 na jiznim polu.
– Antarktida byla Cechem navstivena poprve v roce 1929. Ke brehum sesteho svetadilu, na lodi Eleanor Bolling, tehdy priplul Vaclav Vojtech. Prvnim Cechem na polu byl 26.12.1969 Josef Sekyra.
– Antarktidu uz davno zkoumaji i cesti vedci a specialiste z mnoha oboru. Od 20. unora 2006 zde maji svoji oficialni vedeckou zakladnu. Byla zbudovana brnenskou Masarykovou univerzitou a lezi na severnim odlednenem vybezku ostrova Jamese Rosse. Byla pojmenovana po Johannu Gregoru Mendelovi, zakladateli genetiky. Jedna se o mimoradne environmentalne vstricny projekt. Na komplexnim vyzkumu se zde podili hned nekolik vednich disciplin: klimatologie, geologie, fyziologie rostlin, glaciologie, geomorfologie, hydrologie, geochemie a analyticka chemie. Svuj prostor najde i parazitologie, pudni biologie, humanni medicina a ekologie.

A prave pro posledni vedni disciplinu bych ted byl vhodnym objektem ja. Jiz temer tyden tvrdnu a mrznu na argentinske zakladne Marambio a cekam, zdali se podari „nekde sehnat“ tolik leteckeho benzinu, aby me mohla helikoptera dopravit na ceskou stanici JGM. Situace se muze stat v nasledujicich dnech jeste kritictejsi, nebot na preplnenem Marambiu pry zacinaji dochazet dalsi zivotne dulezite veci a suroviny.
Abych si trosku zatizil telo a pozdvihl ducha, vypravil jsem se dnes na temer celodenni vylet po ostrove. Vydal jsem se na jih (kam jinam v Antarktide, ze?) na proslulou plaz, kterou maji v oblibe tucnaci krouzkovi (Pygoscelis adeliae). Kdyz jsem po temer trech hodinach dosahl pobrezni linie, misto obvykle plaze, po ktere se k tucnakum da dostat, privitala me hradba zariveho ledu. Temer tridenni boure nahnala ohromne bloky ledu na breh a dokonale tak tucnaky od mych nenasytnych objektivu oddelila. Dnes jsem mel proste smulu. O to vic jsem si uzil foceni kristaloveho ledu a bizarnich liduprazdnych scenerii. Musel jsem byt pri dnesnim treku hlavne opatrny. Jakekoliv zraneni nebo uviznuti by mohlo mit tragicke nasledky. Na takove vylety se ma chodit minimalne ve dvou, ale najděte v Antarktide dva takove blazny… Dnesni vylet byl drsny, ale krasny. Protimluv? V Antarktide vec naprosto normalni. Unavene svaly se zregeneruji, omrzle nohy se vzpamatuji a po spalenem nosu uz za par dni nebude ani pamatky. Zustanou nezapomenutelne vzpominky, nove zkusenosti a stovky vypovidajicich snimku. Antarktida si pro svou cistotu a syrovost zaslouzi v kazdem okamziku nas obdiv.

…aaaA ted se zacina konecne neco dit. Pokud bude zitra vhodne pocasi, tak (pry) poletim! Helikoptery poleti na ostrov Jamese Rosse pro nejaky material, pri te prilezitosti me do vysneneho cile dopravi. Ted uz by uspech teto mise mohlo pokazit pouze zhorsene pocasi. Budu se modlit.
Snad se mne podari tuto zpravu k vam jeste dorucit, na dalsi adrese to bude mozna ponekud komplikovanejsi. Uz ted jsem na konci sveta, ale od zitrka budu jeste o kousek dal.

Posilam prani stastnych dni
Jirka, Antarktida

Peklo i ráj, to je Antarktida

Minule jsme se rozloucili ve chvili, kdy jsem se konecne dockal a se zatajenym dechem ziral na ten neskutecny a vytouzeny kolos. Vojenske letadlo Hercules c-130 mne zive pripomnelo silnou scenu z filmu “Vlasy”. Dokonce jsem se sel podivat, zdali ma vzadu tu mohutnou sklapeci rampu, po ktere vpochodovali do utrob obra vojaci, odvedeni do

Zobrazit vše
20.2.2012, Antarktida

Peklo i ráj, to je Antarktida

20.2.2012

Minule jsme se rozloucili ve chvili, kdy jsem se konecne dockal a se zatajenym dechem ziral na ten neskutecny a vytouzeny kolos. Vojenske letadlo Hercules c-130 mne zive pripomnelo silnou scenu z filmu “Vlasy”. Dokonce jsem se sel podivat, zdali ma vzadu tu mohutnou sklapeci rampu, po ktere vpochodovali do utrob obra vojaci, odvedeni do valky ve Vietnamu.
Zatimco oni museli, ja jsem tim strasidelnym chrtanem nastupoval s nevsedni radosti. Jsem stastny, ze se vracim do Antarktidy, ale mimoradne me na organizaci teto cesty bavi prave to, ze ctyri letecke cesty budu absolvovat s argentinskymi vzdusnymi silami, dve navic v legendarnim Herculesu. Nastupoval jsem temer obradne. Do odletu zbyvalo jeste nekolik desitek minut, ktere jsem vyplnil tak horecnym focenim, ze to dokonce zaujalo i dustojniky z kokpitu. Nasledovalo pozvani a seznameni s kapitanem. Toho jsem hned vyuzil a pozadal o foceni z kabiny v prubehu letu. Nakonec jsem tam – k nemalemu prekvapeni – mohl po 200 minutach letu zustat i pri pristani na ranveji argentinske stanice Marambio. Znama antarkticka zakladna na ostrove Seymour se mela stat na par hodin prestupni stanici. Vse vsak nakonec bylo uplne jinak.

Antarktida je naprosto ojedinele misto. Tady neplati pravidla, podle kterych lide bezne ziji. Vse je tady rizeno prirodnimi zakonitostmi a mechanizmy. Clovek je na veskere rozmary Antarktidy kratky. Jakekoliv podceneni prirodnich sil a preceneni tech vlastnich vedlo v minulosti jiz mnohokrat k nevyhnutelnym katastrofam. Antarktida jich zna stovky.
A tak, i kdyz jsem mel na Marambiu zustat jen par hodin a pokracovat dal na ceskou vedeckou stanici Johanna Gregora Mendela na ostrove Jamese Rosse, travim zde – jediny cizinec – s argentinskymi vedci, vojaky a podpurnym personalem jiz nekolikaty den. Bourlive pocasi – temer stokilometrovy vitr strhava do vodorovneho letu snih i jemny pisek – a nedostatek leteckeho benzinu nedovoluje helikopteram vzletnout. Ten benzin sem veze jakasi ruska lod, kterou ovsem pocasi take zdrzelo. Nejsem jediny, kdo na zasobovaci lod netrpelive ceka. Dnes jsem se dozvedel, ze na cele stanici dosel cukr, ale co horsiho, neni uz mate, tradicni argentinska obdoba caje. Zavislost Argentincu na tomto narodnim napoji je tak silna, ze by to casem, umocneno izolaci stanice, mohlo znacne zvysovat nervozitu muzstva. Nezbyva, nez cekat a doufat. Pro me jsou to nove, dosud nepoznane zkusenosti.

Pripadam si, jako bych se vratil o mnoho let zpatky, do casu vojenske zakladni sluzby. Problem ale je, ze nikdo nedostal v rozlehle spolecne loznici rozkaz “na rajony”! Podle toho to tady vypada. Takovy neporadek jsem uz dlouho v civilizovanem svete nevidel. Jesteze spim “na bidle”, tam jsem doslova nad veci a tim to snasim docela dobre. Jinak ale stanice funguje velmi sofistikovane, v mnoha sektorech je prijemne vytapena a jidlo je vic nez solidni. Dokonce uz jsem dostal takove “neantarkticke” pochoutky, jako je vino, coca-cola nebo pizza.
Vcera jsem se ucastnil neformalniho kytaroveho a peveckeho koncertu. V zasedaci mistnosti to rozjeli argentinstí mladici a byli skveli. Zpivalo se dokonce pod ceskou vlajkou. Jak je to mozne? Na stanici pred nekolika dny prednasela o svych vyzkumech vedecka pracovnice Katerina Kopalova z Karlovy univerzity a vlajka tam dosud zustala. Ceska stopa je ostatne v Antarktide za poslednich par desitek let velmi viditelna. Vcera jsem se s Katkou spojil radiem. Je kdesi na terenni stanici a take ceka na transport. Ta to ma jiste o mnoho tezsi, pizzu ji tam nikdo neupece.

Ten pomalu ubihajici cas rozdeluji na vydatne spani, rozumne jidlo, ale hlavne hodne ctu a pisu. Casto podnikam dobrodruzne vypady okolo stanice. Nesmim daleko. To by mohlo mit v silnem vetru a snezeni, kdy je viditelnost vyrazne omezena, docela fatalni nasledky. Je zaznamenano mnoho pripadu, kdy lide nenasli cestu zpet a umrzli treba jen par desitek metru od cile. V extremnich podminkach testuji fotograficke vybaveni, obleceni a nakonec i sebe. Stale vic a vic se sklanim pred duchem a bojovnosti vsech polarnich objevitelu, badatelu a dobrodruhu, kteri se nesmazatelne zapsali do historie objevovani ledoveho kontinentu. To, co oni dokazali s nedokonalym vybavenim zvladnout a prezit, to si my “normalni smrtelnici” nedovedeme jiste ani predstavit. A tak dal trpelive cekam a pocituji vdek, ze tady, v tom mimoradne silnem miste, mohu byt.

Jirka, stanice Marambio, Antarktida

Z cesty do země, kde není, kdo by dal dobrou noc

Druhe dejstvi teto cesty se zacalo uz ve chvili, kdyz jsem se premistil z baracku jakesi letecke podpory do Casino de Oficiales. Zpocatku zde bylo mrtvo, ale uz druhy den jsem zacal potkavat vysoke sarze sympatickych prislusniku Air Force a prekvapive i oprymkovane namorniky. Vice a vice se v rozhovorech objevovala slova Antarktida, Herkules a

Zobrazit vše
16.2.2012, Argentina

Z cesty do země, kde není, kdo by dal dobrou noc

16.2.2012

Druhe dejstvi teto cesty se zacalo uz ve chvili, kdyz jsem se premistil z baracku jakesi letecke podpory do Casino de Oficiales. Zpocatku zde bylo mrtvo, ale uz druhy den jsem zacal potkavat vysoke sarze sympatickych prislusniku Air Force a prekvapive i oprymkovane namorniky. Vice a vice se v rozhovorech objevovala slova Antarktida, Herkules a Marambio. Ackoliv stale nikdo neumel rict termin odletu, zjevne se k nemu schylovalo. Na dotaz kdy poletime, jsem od kazdeho a v kazde nove chvili slysel celou radu protichudnych informaci. Byl jsem ale pred gumovym casem, vojenskou logikou teto jednotky, ale hlavne pred vrtkavym pocasim jiz drive varovan, takze jsem to bral docela se stoickym klidem. Ted uz jen, aby na me nezapomneli. Nezbyva, nez trpelive cekat a cekat. A take doufat, ze moje trpelivost bude odmenena vysnenou cestou do raje. Sice drsneho, ale tez rajsky opusteneho a cisteho. Takoveho, ktery se nikde na planete nemuze opakovat. To je Antarktida. Kontinent mnoha superlativu, ale take tak tvrdych podminek, ze tady nikdy nevzniklo permanentni osidleni clovekem. Jedine misto na svete, kde panenskou prirodu nenici produkty lidske cinnosti nebo dokonce uz jen pouhe pritomnosti.

A pak to znenadani prislo. Ctvrte rano jsem dostal rozkaz – no spis pokyn – jsem prece jen civil. Rychle jsem se zorientoval a za par minut nastupoval do auta, ktere se rozjelo smerem k letisti. Po nekolika stech metrech vsak ridic dostal informaci, vuz otocil a vysadil me tam, kde jsem pred par minutami nastupoval. Dostal pry hlaseni, ze pocasi na argentinske stanici Marambio neni zrovna nejlepsi a musi se tedy znovu pockat na nove rozhodnuti. Tedy znovu cekam a doufam.

Spesne dopisuji tento druhy dopis. Dalsi bude, doufam, uz z Antarktidy. Tam to je s moznostmi korespondence vyrazne komplikovanejsi, ale s vyuzitim satelitniho spojeni by to melo byt resitelne. Zprostredkuji vam aktualni informace ze zeme, kterou Buh venoval nevinnym a obdivuhodnym tucnakum. Vracim se tam presne po jedenacti letech. A prave proto, ze uz vim kam jedu, tesim se jeste vic a jsem jeste vic napjaty a rozechvely.

Jirka
Fuerza Aerea, Rio Gallegos, Patagonia

Závěrečná zpráva z lodního deníku

Kasouny, skasalnice, buliny, kasalky, vratiplachty, brejsy… V poslednich dnech jsem mnohokrat zaznamenal slova, ktera jsem dosud neznal. Budu uprimny, ani po temer trech tydnech mne moc nerikaji. Jsem rad, ze se teto dobrodruzne plavby mohu zucastnit, ale je vic nez jasne, ze namornik ze mne nebude. Stale mam ze vseho zmatek. Jen si zkuste predstavit,

Zobrazit vše
9.1.2012, Guadeloupe

Závěrečná zpráva z lodního deníku

9.1.2012

Kasouny, skasalnice, buliny, kasalky, vratiplachty, brejsy… V poslednich dnech jsem mnohokrat zaznamenal slova, ktera jsem dosud neznal. Budu uprimny, ani po temer trech tydnech mne moc nerikaji. Jsem rad, ze se teto dobrodruzne plavby mohu zucastnit, ale je vic nez jasne, ze namornik ze mne nebude. Stale mam ze vseho zmatek. Jen si zkuste predstavit, ze na lodi je celkem 14 kilometru lan a temer 500 kladek, na steznich visi 400 m ctverecnych plachet, lod ma dve kotvy a osm del.
Po teto zkusenosti se ale dokazi lepe vzit do role davnych namornich objevitelu a smekam pred jejich umem a odvahou jeste vic.

Po klidne oslave, hodne spise usedleho vltavskeho prevoznika nez karibskeho pirata, vstoupil jsem do roku 2012 docela nejiste. Co byste take cekali na pohupujici se lodi.
Pri plavbe okolo Sv. Lucie dale na sever, zakotvili jsme v Rodney Bay u ostrova Pigeon. Rano jsem fotil La Grace uvazanou u mola za proslulym korabem Unicorn, ktery si vyznamne zahral v Piratech z Karibiku. Prolezl jsem lod, ktera uz ma zjevne sve nejlepsi roky za sebou a vratil se na nasi mladou krasavici.

Jakmile jsme odpluli ze stinu Svate Lucie, more opet zacalo bourit. Je to jiz pravidlo. Karibik je klidny, ale Atlantsky ocean, to jsou jiz pochopitelne jiné vody! Po mnoha namornich milich dobrodruzne plavby jsem opet priplul do mista, kde jsem pred dvema tydny na La Grace poprve nastoupil. Tady, u brehu Martiniku, jsem mel prilezitost navstivit na chvili jinou slavnou, tentokrat ceskou lod. Fotil jsem „Viktorku“, ktera pred lety uspesne obeplula cely svet. Pohupovala se v klidnem zalivu a bez jednoho stezne. Pripominala duchodce, ktery kdysi uspesne sportoval a ted – na sklonku zivota – jen pokulhava kvuli unavenym kloubum.
Na severu Martiniku, ve meste St. Pierre, jsem zavzpominal na davnejsi navstevu mista, ktere bylo prave pred 110 lety totalne zniceno po vybuchu sopky Pelée. Tricet tisic lidi tehdy zahynulo, prezil pouze jediny. Nejlepsi foceni bylo ve vyrobne karibského rumu Depaz nad mestem. Pote uz jsme odpluli na oblibenou Dominiku. Po dvou dnech intenzivniho prejizdeni a putovani jsem si potvrdil, ze je to asi opravdu nejkrasnejsi ostrov v Karibiku. Moc jsem si navstevu tohoto prirodniho klenotu uzil. Navic jsem zde ochutnal nekolik skvelych vegetarianskych jidel, pripravenych mistnimi pravovernymi rastafariany. Dominiku budu i nadale svym pratelum rad doporucovat. Mezi Dominikou a Iles des Saintes u Guadeloupe me kapitan na docela dlouhou dobu pustil ke kormidlu. Byl to skvely pocit a stylove zakonceni tritydenniho karibskeho dobrodruzstvi. Z guadeloupskeho mesta Pointe-á-Pitre prave, trosku posmutnely, odletam.

Jak na Novy rok, tak po cely rok – ríka se. Budu rad, kdyz se to nevyplni. Radeji bych mel po zbytek roku pevnou pudu pod nohama. Vzdyt v nekterych usecich nasi plavby jsme na pristrojich registrovali naklon az 30 stupnu! Presto nebo spis prave proto me cela tato uzasna plavba tolik nadchla. Ty dobrodruzne, lehce adrenalinove zazitky, zustanou v pameti urcite nejdele. Karibske ostrovy me nijak zvlast nepřekvapily. Mnohe jsem jiz v minulosti navstivil. Originalni ale byla forma transportu mezi nimi. Proplouvat v ostrovni oblasti plne pravdivých i romanovych pribehu na dokonale replice pirátské lodi z 18. stoleti, to je zazitek, ktery spolehlive prekonava všechny, i ty nejfantastictejsi sny.
Kazdemu muzi se za jeho zivota v srdci nesmazatelne usadi nekolik zenskych jmen. Mne k nim prave pribylo sugestivni jmeno zenskeho rodu. Vznesene jmeno La Grace – Puvabna, nese nadherna zlutocerna piratska briga, ktera mne velkoryse dovolila, abych do ni vstoupil a prozil s ni nezapomenutelne tri tydny svobody, vzruseni a radosti. Vzdavam ji hold.
Jirka z letiste na Guadeloupe

Silvestr v Karibiku

Po exotickych Vanocich u Svateho Vincenta jsme odpluli dal na jih. Do tech nejmalebnejsich a zaroven kdysi nejnebezpecnejsich ostrovnich lokalit jizniho Karibiku. V kolonialnich dobach byly tyto oblasti, podobne jako severni vybezky Malych Antil, oblibenym ukrytem krvelacnych piratu a bukanyru. Dnes se sem jezdi hlavne za bilymi, ruzovymi i cernými plazemi, pruzracnou vodou, sopecnymi vrcholy,

Zobrazit vše
3.1.2012, Malé Antily

Silvestr v Karibiku

3.1.2012

Po exotickych Vanocich u Svateho Vincenta jsme odpluli dal na jih. Do tech nejmalebnejsich a zaroven kdysi nejnebezpecnejsich ostrovnich lokalit jizniho Karibiku. V kolonialnich dobach byly tyto oblasti, podobne jako severni vybezky Malych Antil, oblibenym ukrytem krvelacnych piratu a bukanyru. Dnes se sem jezdi hlavne za bilymi, ruzovymi i cernými plazemi, pruzracnou vodou, sopecnymi vrcholy, destnymi lesy i pohodovym zivotem zdejsich lidi mnoha kultur. Je dobre si take vsimnout treba mistni architektury, zejmena pevnosti. Prolina se v nich slozita historie Karibiku, pateho nejvetsiho vodstva planety. Prave tady spolu v poslednich peti stech letech namorni velmoci drave souperily. Jeste predtim vsak karibske indiany vystridali prevaze Africane, privezeni plantazniky na otrockou praci. Dodnes je dno Karibskeho more pokryto torzy mnoha stovek lodi otrokarskych, obchodnich i piratskych, casto s velmi vzacnym nakladem. V Karibiku kdysi proteklo velke mnozstvi krve. Ted ji, pri trose nadsázky, nahradil rum. Rum z cukrove trtiny je typickym vyvoznim artiklem.

Minuli jsme ostrovy Bequia, zastavili v Britannia Bay u luxusniho Mustique, utajovane dovolenkove zakladny mnoha svetove znamych celebrit, a z dalky zaznamenali Canouan. Netrpelive jsem ocekaval neco dobrodruznejsiho. Moji touhu z casti naplnil vysadek na neobydleny Savan Island. Nic na tom, ze jej obcas obsadi ilegalni lovci morských zelv. Stopy jejich nehezke cinnosti jsem hbite zdokumentoval. Uzil jsem si i zaberu na neskutecne množství ohromnych musli a robinzonovske syrovosti nevelkeho kousku horniny v rozbourenem mori. To rozbourene more, to je pro me, namornickeho laika, docela nova zkusenost. Zazil jsem jiz v minulosti daleko vetsi vlny, vždy to ale bylo na nesrovnatelne vetsich lodich. Byt svedkem uzasnych naklonu La Grace, to bylo skutecne neco. Morskou nemoci nastesti netrpim. Po chvili jsem pochopil, ze kapitan s posadkou ma mnohalete zkusenosti. Lod se pysni dumyslnou konstrukci a vse, co se mne – laikovi – jevi jako nebezpecne, je vlastne naprosto v pohode. Uklidnil jsem se. Dokonce jsem si ty adrenalinove naklony zacal hodne uzivat. Mozna, ze i tak se projevuji prvotni stadia zavislosti na mori. Po nekolika malo namornich milich jsem se zacal citit nejen bezpecne, ale pocitoval jsem radost vzdy, kdyz se plavba ve zpenenem mori alespon trosku zdramatizovala.

Za zaznamenani stoji vysadek na ostrove Mayreau, ale hlavne dva dny stravene na pohadkovych utesech Tobago Cays. Velke mnozstvi malych ostruvku je pristupnych pouze z lodi a co je pozoruhodne – nikdo na nich nebydli! Snimky odsud budou asi pro stredoevropske suchozemce nejzajimavejsi. Na Petit Tabac jsem chodil pod palmami, kde Jack Sparrow, hrdina filmu „Pirati z Karibiku“, ukryval svůj poklad, tentokrat v podobe lahvi karibskeho rumu. Na tomtez ostrove jsem vzapeti objevil kus trupu letadla nebo jineho letajiciho telesa. Zrejme jej prineslo more. Nalez vyvolal docela fantaskni predstavy, které vytesnily ty pirátske.

Na Grenadu neplujeme, takze posledni foceni před zmenou kurzu zpet na sever bylo na ostrovech Palm, Green a Union. Na Unionu me velmi zaujal zivotni styl zabavnych rastafarianu. Bob Marley by z nich mel urcite radost.
Pri navratu na sever jsme znovu kotvili u Mayreau. Tentokrat na lepsim, mimoradne fotogenickem miste. Pozdeji, za silneho oceanskeho vetru z Atlantiku, stoupame neklidnym morem okolo Canouanu k verlybarskemu ostrovu Bequia. Za hluboke noci a v desti kotvime v Admirality Bay u Port Elizabeth. Druhy den jsem se ve strmych kopcich nad mestem ukryl pred silnym destem ve starem otevrenem Land Roveru. Z prijemneho mista jsme vyrazili ponekud pozdeji. More bylo divocejsi a nocni plavba pod zaricimi hvezdami nezapomenutelna. Prave pri takovych plavbach jsme konecne prolomili smulu a zaznamenali dva solidni rybarske ulovky. Vice jak metrova King fish i tunak nam udelali k veceri radost.

Prehnali jsme se okolo Svateho Vincenta a k oslave Silvestra spechali pres nekolik fotogenickych zastavek na zapadnim pobrezi az na sever Svate Lucie. Zde, v chranenm pristavu hlavniho mesta Castries, jsme stravili vecer i posledni noc roku 2011. Docela poklidně. Mesto se zdalo nezajimave, dokonce bych ho mohl pasovat na jedno z nejsmutnejsich, ktere v Karibiku znam. Koupil jsem si neco malo k piti, na palube nasel koutek k tichemu premitani a dokonce jsem i cast noci prospal. Probudil me predpulnocni ohnostroj mesta Castries a radostne gratulace piratske posadky. Prali jsme si zejmena vice uspesnych loupezivych cest…

Za par dni moje nezapomenutelna piratska plavba skonci a budu se zase muset zivit poctive. Snad mne to pujde.

Vam, drazi pratele, preji pohodovy rok 2012, pevne zdravi, lasku a stesti.
Jirka Kolbaba, Male Antily, Karibik

Vánoce v Karibiku

Minule jsem psal z paluby letadla. Podvecerni pristani ve Fort-de-France, hlavnim meste karibskeho ostrova Martinik, probehlo bez problemu. Vyzvedli me dva clenove posadky piratske brigy a nejistym krokem, jak se na ostrilene morske vlky na pevnine slusi, jsme spolecne dosli az ke clunu. Nastoupil jsem a pocitil prvni houpani, které me ted bude po tri

Zobrazit vše
30.12.2011, Martinik

Vánoce v Karibiku

30.12.2011

Minule jsem psal z paluby letadla. Podvecerni pristani ve Fort-de-France, hlavnim meste karibskeho ostrova Martinik, probehlo bez problemu. Vyzvedli me dva clenove posadky piratske brigy a nejistym krokem, jak se na ostrilene morske vlky na pevnine slusi, jsme spolecne dosli az ke clunu. Nastoupil jsem a pocitil prvni houpani, které me ted bude po tri tydny neustale provazet. Mirili jsme k zakladne, kterou jsem si vybral pro dobrodruznou plavbu po piratskych ostrovech v Karibiku.Ted v noci, pouze mesicnim svetlem jemne osvetlena, jevila se La Grace prizracne a soucasne nezustavala nic dluzna svemu jmenu – Puvabna. Se zatajenym dechem jsem vysplhal pres jeji svudne vyklenuty bok a seskocil na palubu. Uz ted, na samem zacatku naseho nesmele propukajiciho vztahu, jsem se do ni bezmezne zamiloval. Nebudu skoupy a v pristich dnech vam poodhalim, jak jsme se poznavali a co jsme spolu prozili.

La Grace je uzasny projekt, ale hlavne splneny klukovsky sen Josefa Dvorskeho z Hradce Kralove, jeho oddane rodiny a mnoha pracovitych a nezistnych pratel. Téměř tri stovky lidi se podle starych planu podilely na stavbe historicke lodi, na které v 17. stoleti plachtil pres Atlantsky ocean a v Karibskem mori cesky dobrodruh, obchodnik, politik, kartograf a pozdeji korzar Augustin Herman, puvodem ze Mšena. Téměř 35 metru dlouha a pres šest metru siroka briga je dokonalou replikou a je z vnejsku od dobovych lodi k nerozeznani.V Suezu ji staveli tradicnimi metodami egyptsti remeslnici a cesti obetavi pomocnici. Uvnitr jsou nenapadne umisteny veskere moderni technologie, bez kterych si soucasne jachtareni ani nedovedeme predstavit. Kamkoliv La Grace pripluje, vsude budi jeji puvabne krivky, mimoradne vybaveni i pratelska posadka zaslouzeny obdiv. La Grace je skvelym reprezentantem Ceska v daleke cizine. Ja jsem na teto plavbe v kazde chvili doslova dojaty, vzdyt na takovych lodich se v druhe puli 18. stoleti plavil i muj oblibeny James Cook!

Z Fort-de-France jsme vypluli znacne rozbourenym morem – dokonaly krest pro namorniho zelenace – na jih, k ostrovu Svata Lucie. Jen jsme u nej nekolikrat zpomalili, abych si vyfotil hlavni geologicke dominanty. Jsou jimi urcite ostre skalni stity Petit a Gros Piton na jihozapade ostrova.. Kdyz jsem se po Navetrnych ostrovech Malych Antil pohyboval pred lety, nejak jsem je opomnel nasnimat. Ke Svate Lucii se planujeme vratit pri navratu z jihu. Hned pokracujeme k dalsimu koralku na nadhernem karibskem nahrdelniku, k ostrovu Svaty Vincent. Prave temito “svatymi ostrovy” zacina severojizni pas malebnych ostruvku, ktere v romanticich i tech nejbojovnejsich desperadech vzdy vyvolavaly dokonale predstavy raje.

St. Vincent and the Grenadines poslouzily pred nekolika lety filmarum jako dokonala kulisa slavneho velkofilmu “Pirati z Karibiku”. Prave v zalivu Wallilabou se vetsina slavnych scen s Jackem Sparrowem odbyvala. Filmari zde zanechali mnohe kulisy romanoveho mesta Port Royal. Milovnici tohoto kultovniho filmu by si jiste uzili. Vse potrebne jsem nasnimal.
Ze zatoky Chateaubelair jsem vyrazil do vnitrozemi k vodopadum. V pribreznich vesnickach jsem nafotil prvni rozesmate portrety – omamnym kourem uvolnenych vyznavacu rastafarianskeho zpusobu zivota. Na dalsich pitoresknich ostruvcich rozsahleho archipelagu jsem jich pozdeji potkaval tisice. Stedry vecer jsme nakonec nestravili u hlavniho mesta Kingstown, ale popojeli jsme do kotviste Villa Village.

Na Vanoce 2011 nikdy nezapomenu. Pod ozdobenou kokosovou palmou jsem si na palube lodi – v kruhu dalsich piratu – dokonale vychutnal tunaka a skvely bramborovy salat.

Jirka z houpajici se paluby brigy La Grace

Vánoční psaní

Jen tak mě něco nedostane, ale v závěru roku 2011 toho bylo i na mě dost. Rozhodl jsem se od těch tíživých okolností utéct. Kamkoliv, ale hlavně hodně daleko. Tělo, hlavu i srdce potřebuji zaměstnat něčím, co bude hodně intenzivní – intenzivnější, než vzpomínky.I když jsem neměl striktní teritoriální vymezení, koupit na poslední chvíli před

Zobrazit vše
24.12.2011, Martinik

Vánoční psaní

24.12.2011

Jen tak mě něco nedostane, ale v závěru roku 2011 toho bylo i na mě dost. Rozhodl jsem se od těch tíživých okolností utéct. Kamkoliv, ale hlavně hodně daleko. Tělo, hlavu i srdce potřebuji zaměstnat něčím, co bude hodně intenzivní – intenzivnější, než vzpomínky.
I když jsem neměl striktní teritoriální vymezení, koupit na poslední chvíli před vánočními svátky letenku, se ukázal být docela problém. Přátelé v Ruefa Reisen jej opět elegantně vyřešili a za pár hodin mě v kapse hřála letenka na Taiwan a do Vietnamu. Představa Vánoc a novoročních oslav v asijské samotě byla lákavá. Rozběhl jsem přípravy na cestu.

Netrvaly ale dlouho. Již po dvou dnech jsem totiž, i přes finanční pokutu, asijskou letenku vrátil a koupil letenku jinou. Poletím na druhou stranu planety – do Karibiku! Podlehl jsem totiž nabídce kapitána repliky korzárské brigy z 18. století. Stačilo spatřit pár snímků a na první pohled jsem se zamiloval. Zažiji atmosféru, jaká před dvěma staletími panovala na slavných objevitelských plachetnicích. Přičichnu k umění vedení lodi, námořní navigaci, máknu si v kuchyni i v lanoví. To všechno se chystám zažít na úžasné, třicet pět metrů dlouhé lodi La Grace, na jejíž palubu vstoupím těsně před Vánocemi na slavném karibském ostrově Martinik. Tři týdny budu brázdit pohádkově zbarvené vody návětrných ostrovů Malých Antil. Ideální strávení Vánoc a novoročních oslav pro osamělého vlka.
Tyto věty právě píši v Boeingu 777-300 ER společnosti Air France. Přeletěli jsme nad Azorami a pode mnou se až k horizontu táhnou nekonečné vody temně modrého Atlantiku. CNN na opěradle sedadla přede mnou ukazuje smutné snímky truchlící Prahy a mně se mimoděk vybavují drobné epizodky několika krátkých setkáni s Václavem Havlem. Jsem emotivně zasažen. Nikdy jsem netušil, jak silnou náklonnost a obdiv k této osobnosti chovám. Mnohatisícové davy účastníků smutečního rozloučení v Praze a celém Česku potvrzují, že to tak nemám zdaleka sám, a že ty pravé hodnoty se začas vyjeví, až když něco nenávratně skončí. Od zářícího a přitom chmurného monitoru občas pohlédnu do desetikilometrové hloubky pode mnou. Ty stříbřité vlnky slibují, že mě za pár hodin přenesou do dětských snů a definitivně spláchnou hořkou příchuť letošních zimních svátků plných nečekaných odchodů. Těším se na to blažené uvolnění.

A vám, drazí přátelé a letití příjemci mých dopisů, přeji krásné prožití svátků v kruhu vašich bližních, pohodový rok 2012, a také nějakou nezapomenutelnou, silnou a objevnou cestu.
Pro zachování tradice a inspirací vám budu i v příštím roce posílat tyto texty. V průběhu roku by měla z mých skromných “mobilních” spisků vyjít již třetí knížka. Děkuji vám všem za podporu a inspiraci. Jsem rád, že mám pro koho psát. Je příjemné vědět, že pár minut poté, co éter přenese na druhý konec světa tato slova, dochází k mnohavrstevnému, celoplanetárnímu, síťovému propojení duší a nikdo není sám. Možná vás může zajímat, že databáze příjemců rychle narůstá a tak každý “Dopis z cest” čte několik stovek mých přátel, kteří jsou rozeseti v desítkách zemí na pěti kontinentech planety. Příjemný pocit a zavazující tradice.

SNAD SE NĚKDY OPRAVDU DOŽIJEME DOBY, KDY PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ!

Jirka

Cesta Perskou říší pokračuje

Snad jeste nikdy jsem nemel tolik problemu, jako pri popisovani zazitku a zkusenosti z cestovani po Iranu. Jsem plny menicich se nalad, postoju a hodnoticich nazoru. Vim, pri cestovani bych se asi mel jakehokoliv hodnoceni a srovnavani zdrzet, ale na druhe strane je prirozene, ze se mne do klavesnice prave takove vety vnucuji. Jak jsem

Zobrazit vše
21.11.2011, Írán

Cesta Perskou říší pokračuje

21.11.2011

Snad jeste nikdy jsem nemel tolik problemu, jako pri popisovani zazitku a zkusenosti z cestovani po Iranu. Jsem plny menicich se nalad, postoju a hodnoticich nazoru. Vim, pri cestovani bych se asi mel jakehokoliv hodnoceni a srovnavani zdrzet, ale na druhe strane je prirozene, ze se mne do klavesnice prave takove vety vnucuji.

Jak jsem psal v zaveru minuleho dopisu, pred cestou jsem cetl mnohe oslavne clanky na Iran. Ja ho vidim jinak.
Akceptoval jsem nepochopitelne restrikce, se kterymi je dusledne obeznamen kazdy, kdo zada o vstupni vizum (v pase nesmi byt izraelske razitko, je povolen pouze jeden fotoaparat!…) a zameril se na posouzeni usili Irancu o rozsireni turismu.

Zeme se muze pochlubit cetnymi historickymi skvosty z dob slavne Perske rise a nekolika novejsimi palaci a mesitami. Kdyz si je vsak chcete uzit a nafotit, jsou temer vsechny(!) nevkusne doplneny lesenim, prkny, deskami, draty, kabely a mnohymi dalsimi okrasami s vysokou vrstvou prachu. Reklo by se, ze pamatky opravuji, ale nikde jsem zadne delniky nevidel. V pruvodci se dokonce pise, ze u jedne mesity stoji nepouzivane leseni jiz 45 let! Opravdu to vypada jako mistni folklor. U dvacateho objektu se uz jenom pousmejete a kameru nechate radeji nekde hluboko v brasne.

O vstricnosti, usmevech, pozdravech a neobycejne milych rozhovorech s mistnimi lidmi na ulicich jsem uz psal minule. Skoda jen, ze podobnou schopnosti nejsou obdareni pracovnici hotelů. Temer bez vyjimky se tvari neucastne, nezdravi a nejevi o vas zajem. Ihned by mohli nastoupit v mnohych nasich ubytovacich a gastronomickych zarizenich. A to odpovedne instituce rady hovori o otevrene zemi a soustredene podpore turismu. Na kazdem hotelovem pokoji najdete pantofle, pastu s kartáčkem a dotaznik na hodnoceni kvality sluzeb. Takto se ale kvalitni turismus nebuduje.

A uz vubec k tomu neprispeje nepochopitelna buzerace restriktivnich struktur rezimu. Tolik policejnich kontrolnich bodu jsem zatim v zadne zemi nezazil. Iran s prehledem prekona i dosud rekordni Jemen. Zejmena v centralnich a vychodnich oblastech Iranu kontroly velmi zhoustly. Nektere useky mezi Kermánem, Sirjánem a Shirázem bylo nutno absolvovat s vojenskou eskortou. Vrcholem bylo, kdy v prubehu obeda v Beyrizu odvezla policie autobus s ridicem k jakesi nepochopitelne kontrole. V autobuse jsem mel zavazadla, kamery a velmi me ta arogance rozhorcila. Nabrali jsme dlouhe zdrzeni, ktere ten den absolutne rozhodilo plan na slibne podvecerni foceni. K nevidanym absurditam radim povinnost ridicu autobusu dojit si na zahadnych bodech do osuntele policejni budky pro razitko do jakehosi sesitu. Casto ridic takove misto pracne hledal, tocil se divne do protismeru nebo riskantne prebihal ctyrproudovku plnou cmoudicich aut, rizenych bezohlednymi ridici. K mozaice cestovatelskych dojmu pribyl dalsi cerny puntik.

Za pozornost by jiste staly dalsi zajimavosti a fenomeny. K sokujicim urcite patri treba prave ta zminovana bezohlednost na silnicich a chodnicich iranskych mest. Ano, i po chodnicich bezne jezdi nejen motorky, ale i auta. Zadna pravidla a logika neplati. Tak usmevne i desive zazitky snesou jen tezko srovnani. Nutno ale uznat, ze riskantni jizda – doslova na centimetry – neprinasi mnoho nehod a ridici jsou prikladne klidni. Byl jsem docela prekvapen, kdyz jsem zjistil, ze ridici absolvuji autoskolu a po ni skladaji zkousky. Na silnicich to tak nevypada.

Na ceste Iranem jsem dal volny prubeh emocim. V obou dopisech pouze v naznaku popisuji, jak na me zeme pusobi. Tentokrat jsem ani nepriblizil, kudy se moje prvni objevna cesta vlastne ubirala. Tak tedy pro poradek:
Po priletu do Teheranu jsem shledl nekolik typickych objektu, z nichz me v pameti zustalo snad jen historicke narodni muzeum a nesmirne vypravna podzemni pokladnice se skvostnymi sperky a zlatem i brilianty vykladanymi ceremonialnimi zbranemi. V trezorovem podzemi se to trpyti smaragdy, perlami i rubiny. Mezi nejvetsi skvosty patri ohromny, 182 karatovy diamant, prezdivany More svetla. Mam moc rad mapy a globy. Ten, ktery jsem obdivoval v podzemnim trezoru, je vytvoren z 35 kilogramu zlata a zdoben 51366 drahymi kameny.
Nasledovala navsteva Hamadánu s Avicenovym muzeem, pote Kašánu a pak jsem se na nekolik dni premistil do Isfahánu. Mesto je pod patronaci UNESCO a slibovalo ty nejzajimavejsi iranske skvosty. Az na rozsahle namesti Nakš-Džahán, imamovu mesitu a par drobnosti na bazaru, me zase tak moc nenadchlo. Skvele byly kontakty s mistnimi lidmi. Na Zorostrianovu Vez smiru, jsem se jel podivat do mesta Yazd. Kermánskou provincii jsem pozdeji pokracoval do hlinenych mest v Bámu. I pres zkazu, kterou historicke pamatce zpusobilo v roce 2003 silne zemetreseni to tady bylo velice silne misto. Videl jsem jeste mnoho historickych objektu, ale to nejlepsi prislo az na uplny zaver.

Mam na mysli navstevu Šírazu a Persepolis. Litoval jsem, ze nemohu Persepolis, ruiny vypravneho perskeho mesta, videt pred dvema tisici lety. Muselo to byt velmi krasne mesto. Jeste ted se z tech zdobenych chramovych komplexu taji dech. Bloumal jsem v kamennych zdech a snimal jsem prekrasne reliefy. Tim nejznamejsim je zpodobneni nejvyssiho okridleneho boha s japonsky znejicim jmenem Ahura Mazda. Po Persepolis jsem jeste fotil v Pasargardu.
Na zaver si nechavam Šíraz. Hodnotim ho velmi vysoko. Tady se mne opravdu libilo a na zaver jsem si tak mohl nazor na cestu po Iranu znacne pozitivneji upravit. V Sirazu jsem obdivoval nejen svezi zahrady s fontankami, citadelu Karima Chána, mauzoleum Háfeze, ale opet me nadchli mistni domorodci. Zeny zde byly nejkrasnejsi a nejkomunikativnejsi, jake jsem kdy v muslimskem svete potkal. Po preletu do Teheranu, jsem se vydal nocnim letem zpet do Prahy.

Pratele, chvili se doma zdrzim, ale prosincove svatky uz stravim zase nekde v cizine. Vsem preji jiskrivou zimu, zdravi, lasku a pohodu nejen na cestach.

Jirka

Země tajuplných princezen

Z hluboke pameti horecne lovim mlhave vzpominky na epizodu z mladi. Nekdo, asi pedagog, me nuti jit s mavatkem vitat jakehosi podivneho oprymkovaneho papaláše odkudsi. Vubec nerespektuje moji snahu rozhodnout se sam. Bojoval jsem. Nato jsme v tech dobach byli citlivi. “Kdyz jsem se dokazal vyhnout prvomajovemu pruvodu, dokazi se prece vyhnout i vitani exotickeho

Zobrazit vše
10.11.2011, Írán

Země tajuplných princezen

10.11.2011

Z hluboke pameti horecne lovim mlhave vzpominky na epizodu z mladi. Nekdo, asi pedagog, me nuti jit s mavatkem vitat jakehosi podivneho oprymkovaneho papaláše odkudsi. Vubec nerespektuje moji snahu rozhodnout se sam. Bojoval jsem. Nato jsme v tech dobach byli citlivi. “Kdyz jsem se dokazal vyhnout prvomajovemu pruvodu, dokazi se prece vyhnout i vitani exotickeho Asiata”, rikal jsem si. Tim zprvu oslavovanym a pozdeji zatracovanym hostem komunistickeho rezimu byl Muhammad Rezá Pahlaví, tehdejsi autokraticky vudce Iranu. A prave z Iranu, sedmnacte nejvetsi zeme sveta, se vam dnes hlasim.

Nejen proto, ze minuly americky prezident zaradil tuto ortodoxni muslimskou zemi s nekontrolovatelnym jadernym programem do “sfery zla”, vzbuzuje uz vysloveni nazvu v mnohych neskryvany udiv a ulek. Zeme patri v predstavach lidi na zapade k velmi nebezpecnym. Je-li takova i skutecnost, vyjel jsem se tedy presvedcit.

Jiz pristani na letisti Imama Chomejniho bylo zajimave. Od osmdesatych let minuleho stoleti se zeme vydala cestou vyrazne duchovni. Ajatolláh Chomejní a po nem Alí Chameneí, strhli zemi z jednoho autokratickeho rezimu do druheho. I kdyz Iran formalne reprezentuje prezident, fakticky je silne ovlivnovana prave svymi nabozenskymi vudci. Jiz po nekolika minutach stravenych na letisti, jsem o tom nepochyboval. Portrety obou zachmurenych a smerem k zapadu hrimajicich vousacu “zdobily” kazde volne misto. Pod nimi se mihali prostovlasi muzi a do čádorů a pod satky zahalene zeny. Prave ty vsudypritomne zenske satky jsou dnes asi nejtypictejsim znakem soucasneho Iranu. Vudcove odsoudili Zapad, vytvorili normy a pravidla chovani, ktere postupne vnutili osmdesatimilionovemu narodu. Na uzemi slavne Persie, ktera kdysi udavala ton cele oblasti Stredniho vychodu, se rozhostilo klimbajici ticho. Ticho az strasi. Rezim, ktery deklaruje absolutni sobestacnost a nezavislost na vsem co pochazi ze zapadu, desi obcas svobodny svet militantnimi proklamacemi a jadernymi vyhruzkami. Prave ted, kdy projizdim centralnim Iranem, dostoupilo napeti vrcholu. Svedci o tom mnohe obavy, vyjadrovane v sms zpravach z domoviny. Kdybych obcas nezhledl revolucne naladene zpravy v iranske televizi, nic takoveho bych ale ve mestech a vesnicich vubec nevnimal.

Ted ale o tom, co naopak denne intenzivne vnimam. Konecne to bude veselejsi.
I kdyz se soucasna populace netesi obcanskym svobodam a musi zit podle predem ortodoxne nalinkovanych omezujicich pravidel, jsou kazdodenni kontakty s muzi i zenami na celem uzemi tim nejlepsim, co muze navsteva Iranu nabidnout. Iranci jsou proste absolutne skveli! Jsou komunikativni, velmi zvedavi a zabavni. A co je nejvetsi prekvapeni, tak nejenom muzi. I zeny, zejmena mlade studentky, oslovi klidne na ulici muze ze zapadu. Trosku stydlive kladou v anglictine otazky a jsou vdecne za odpovedi. Po chvili z nich opadne nervozita a rozproudi se mila diskuze. Ty odstrkovane, povinne zahalene krasky, ktere nemaji povoleno ani na verejnosti zpivat, osvedcuji neobvyklou smelost, vzdelani a prehled. Z dogmat si nic nedelaji. Nevidane. To jsem opravdu jeste v zadne muslimske zemi nezazil. Ukladam si tyto zazitky hluboko do pameti a vyuzivam nevsedni vstricnosti k expozici mnoha stovek portretu. Skvele, do čádorů a satku zahalene modelky budou ty nejlepsi snimky, ktere si z Iranu odvezu. To ostatni je znacne nefotogenicke a zatim mne to pusobi velke zklamani. Do Iranu jsem odjizdel pote, co jsem si precetl desitky komentaru, cestopisu a postrehu z teho historicke zeme. Temer vsechny popisovaly Iranskou islamskou republiku vic nez pozitivne.
Priciny, proc ji zatim vidim jinak, se pokusim skromne analyzovat v pristim dopise.

Jirka, provincie Kermán, vychodni Iran

Cesta po západě USA pokračuje

Minule jsme se rozloucili na statni silnici cislo 93. Spechal jsem ke Grand Canyonu. Mel jsem snahu zachytit jeste posledni paprsky rudeho slunce. Nevyslo to, prijel jsem pozde. Jeste, ze mesic byl v uplnku a nabizel tlumene, presto velmi sugestivni pohledy do nejbizarnejsiho kanonu sveta. Chvili, pred dalsim noclehem v aute, jsem se tou krasou

Zobrazit vše
24.10.2011, USA

Cesta po západě USA pokračuje

24.10.2011

Minule jsme se rozloucili na statni silnici cislo 93. Spechal jsem ke Grand Canyonu. Mel jsem snahu zachytit jeste posledni paprsky rudeho slunce. Nevyslo to, prijel jsem pozde. Jeste, ze mesic byl v uplnku a nabizel tlumene, presto velmi sugestivni pohledy do nejbizarnejsiho kanonu sveta. Chvili, pred dalsim noclehem v aute, jsem se tou krasou pokochal. Mysticka reka Colorado zde za miliony let vykonala dilo, ktere vlastne prirodu zranilo. Zranilo ji ale tak fotogenicky a libive, ze snad kazdy pri pohledu do mili hlubokych strzi ustrne. To hlavni vsak pochopitelne prislo az rano. Uz to dokonale znam a presto nad tou ohromnou dirou v zemi vzdy dojetim ani nedycham. Jen si zkuste predstavit nekolik kilometru sirokou a kilometr a pul hlubokou prurvu, ktera je dlouha temer jako cela nase republika. Horecne – driv, nez slunce vystoupi prilis vysoko – se snazim zachytit vsechny ty prapodivne tvary, vybezky, spicate veze a barevne odstiny vrstvenych sedimentu. Pro ten pocit lidske nicoty, monumentality prirody, bezbrehosti casu a prosté ucty ke krase, bych sanci pohlednout jednou za zivot do Grand Canyonu kazdemu pral.

Skvele foceni jsem opet prozil u oblibeneho mestecka Page. V jeho okoli se nachazi hned nekolik prirodnich skvostu, ktere stoji zato nafotit. Pro me je jednickou Antelope Canyon. Jsou dokonce dva. Minule jsem fotil horni, ted jsem si vychutnal ten spodni. Prekvapila me vstricnost mistnich navazskych indianu. Do kanonu organizuji pro navstevniky hodinove exkurze s pruvodcem. Vidi-li ale fotografa se stativem a profesionalni vybavou, nabidnou mu za uplne stejnou cenu dvouhodinovy pobyt – a dokonce bez pruvodce. Neobvykla vstricnost, kterou jsem velmi rad vyuzil. To, co navstevnik uvidi, sestoupi-li do uzke sterbiny broskvove zbarvene zkamenele duny pisku, se jen tezko popisuje. Nepravidelne, vodou ladne vyrezane krivky, ktere shora dopadajici slunecni svetlo rozehraje v neuveritelnou obrazovou symfonii, berou dech. Na snimky odsud se moc tesim.
Nedaleko od Antelope Canyon je dalsi unikat. Horseshoe Bend je pozoruhodne dilo reky Colorado, vyrezane do tvaru konske podkovy. Reka zde narazila na tvrdsi struktury a tak je jednoduse obtekla. Ricni oblouk se foti v polednich hodinach z hrany kanonu. Tentokrat se dech taji nejen z te krasy, ale i strachem. Fotografove opatrne pristupuji nebo se plazi co nejblize ke hrane, aby cely geologicky utvar dostali do zaberu. Neni to jednoduche a vyzaduje to pouziti opravdu sirokeho objektivu. U Page je take fotogenicke jezero Powell, chranena oblast Glen Canyon a nekolik dalsich prirodnich skvostu.

V Monument Valley jsem se tentokrat zdrzel jen kratce, ale mel jsem presto stesti na solidni zapad. Po noci v kovbojske osade Mexican Hut (spal jsem zde uz potreti ve stejnem motelu, ve kterem pobyval hrdina hollywoodskych westernu John Wayne), jsem se casne rano vydal na skvele foceni do Udoli Bohu. Mam to misto moc rad zejmena proto, ze je zde rajske liduprazdno a primo neuveritelne, snad az strasidelne ticho. Udoli Bohu ve mne opet zanechalo nezapomenutelnou stopu. Zvlaste pote, co jsem pri odjezdu objevil dobrodruznou horskou cestu s uzasnymi vyhledy. Sem se stoprocentne vratim!

Nenapadne jsme se uz posunuli do nejfotogenictejsi zeme Unie, do Utahu. Plati to pochopitelne pouze pro zapadni a jizni cast mormonskeho statu. Prave tady, v umeleckem atelieru matky Prirody, se nachazeji ty nejuzasnejsi myslitelne fotogenicke skvosty, ktere si jen dovedeme predstavit. Narodni parky Zion a Bryce jsem tentokrat musel kvuli casu ozelet, o to vic jsem se mohl venovat rozsahle oblasti Canyonlands a skalnim obloukum v Arches. Nezapomenutelne bylo finalni podvecerni foceni Double Arch, casne ranni snimani pohadkoveho oblouku Mesa Arch a pohledy z Dead Horse Point. Zejmena Mesa Arch stoji za pozornost. Asi patnactimetrovy kamenny oblouk se tahle rozpina na vrcholu vysoke skalni steny. Vse, co bylo pod nim, se jiz kdysi davno sesulo a utvar je ted na vrcholu hory lehce predsazen. Pri vychodu slunce se na spodni stranu oblouku odrazi ze steny zarive oranzove svetlo. Efekt je to kouzelny, mimoradne neobvykly a pochopitelne fotogenicky. Mesa Arch se foti shora. Fotograf stoji jen asi tri metry od strze a exponuje pruhled kamsi do dali. Hlavnim bodem obrazku je ale horni oramovani oranzovym obloukem. Vysledny efekt byva velmi exoticky, je proste nadherny. Abych tam byl vcas, radeji jsem u oblouku prespal. Bylo to prozretelne. Behem chvilky, jeste za tmy, se nad hranou sesla pocetna mezinarodni parta nadsenych profesionalu i amaterskych fotografu. Vsichni srdnate bojovali o nejlepsi mista. Mezi fotografy vetsinou panuje princip solidarity. Casto staci usmev a kolegialita se projevi. Jenze zapady a vychody slunce jsou tak kratke. Kazdy, kdo to zkusil vi, ze nekdy rozhoduji minuty. U Mesa Arch se uplatnily i lokty.
Takove je dnes – zejmena na vyhlasenych mistech – foceni. Casne rano a pak pozdeji odpoledne, se na takova mista sjizdeji fotografove z celeho sveta a zaujimaji pozice. Nekde se doslova tvori fronty. Hrozne. Na druhe strane ale dukaz, jak se behem nekolika poslednich let rozvinul byznys s fotoaparaty a foceni ve vsech podobach. Foti temer kazdy.
Nastesti v posledni dobe vozim skvely maly digitalni aparat CASIO Exilim ZR 100. Mohu si tedy zkontrolovat, co vlastne fotim a na co se muzu po vyvolani diaku tesit. Na snimky z Mesa Arch se budu mimoradne tesit.

Po vsech tech skalnatych utvarech jsem po celou dobu dobrodruzne a naprosto bezpecne pobihal ve spickove outdoorove obuvi Merrell. Tato svetove proslula znacka se zrodila prave pred triceti lety tady, v utazskem Vernalu. Kovboj Randy Merrell dal tehdy vzniknout uspesne tradici. Zasnul jsem, kolik lidi vsech vekovych kategorii, jsem s merrellkami na nohou pri teto expedici potkaval.

Cas se pomalu nachyloval, tak jsem horecne kalkuloval kudy to vzit zpatky do San Franciska a co po ceste jeste stihnu videt a nafotit. Z Moabu jsem vyrazil na sever a dlouha jizda pres Price a Mapleton skoncila vpodvecer v hlavnim meste Utahu Salt Lake City.
To, co zde, na hruzostrasnych solnych planich, pod horami Wasatch Range, stoupenci Kristovy cirkve svatych poslednich dnu za 150 let vybudovali, to je skutecne obdivuhodne. Byvalo to “misto plne jesterek, cvrcku a chrestysu”, dnes zde stoji mimoradne ciste upravne mesto s fungujici infrastrukturou. Ve meste je citit prosperita, organizace a rad. Az prilis. Pri teto navsteve jsem si dal ten cas a dukladneji jsem prosel nekolik svatostanku, zejmena v prostoru Temple Square. Hlavni chram Mormon Temple byl postaven jiz v roce 1893 a pusobi monumentalne. Podobne i dalsi cirkevni stavby. Fotil jsem luxusni navstevnicka centra, dum mormonskeho vudce Brighama Younga, knihovnu Family History Library i budovu ustredi teto svetove proslule sekty. Ta budova byla minimalne dvacetiposchodovy moderni mrakodrap, ktery v zapadu slunce odrazel zlatou barvu. Proste takova fara v budove z Manhattanu. Docela šok. A dalsi pak z toho, jak na vas vsude cihaji dvojice mladych krasnych lidi z celeho sveta – vetsinou devcat – a s milym usmevem se hned, dle presne stanovene metodiky, pusti do naboru. Je mile, kdyz vas devcata sama oslovuji, ale bohuzel jdou prilis brzo “na to”. Kdyz se vsak jejich propracovanemu “psychologickemu marketingu” podarilo uniknout, byla to poucna exkurze do historie nejen teto zvlastni skupiny lidi, ale i do historie osidlovani americkeho zapadu. V tom strohem, disciplinovanem, az sterilnim meste, se clovek vecer temer nema kde najist. Vypada to, ze velka cast mesta jde spat se slepicemi. Zamknout, modlitba, zhasnout a… Dal nevim, ale v predminulem stoleti si mormoni popudili ctihodne obyvatele zapadu tim, ze vyznavali mnohozenstvi.
Ja jsem nakonec nasel skvelou italskou restauraci Buca di Beppo a byla proste nezapomenutelna.

Jeste s plnym zaludkem jsem se druhy den vydal zapadnim smerem. Po silnici 80 ke statni hranici, napric celou Nevadou a pres skvele jezero Tahoe do Kalifornie. Cesta koncila v San Francisku. Byla opet uzasna a moc jsem si tentokrat uzil skvele foceni.
Nakonec se se studem priznam k neuveritelnemu omylu. Pratele, ja vratil auto (mimochodem – samotny vuz, dokonale sluzby, nevsedne vstricny, profesionalni a pritom zabavny personal u spolecnosti Hertz prispeli k super projektu) a prijel na letiste k odletu o cely den driv!!! Vlastni hlouposti, jako cestovatelsky zelenac, jsem se obral o den poznavani, foceni a pohody. Po noci “navic” v hotelu u letiste, odletam. Uz ted se tesim na navrat do tohoto mimoradne krasneho, pohodoveho a fotogenickeho mista sveta.

Jirka – cestovatelske ucho

Tentokrát na západě

Po navratu z Islandu jsem jen prebalil zavazadlo a po jednom dni relaxace opet vyrazil na cesty. Pres Pariz vedla cesta na zapad severni Ameriky. Tento cil jsem zvolil proto, ze planuji inovovat prednasku o teto oblasti. Je tu tolik fotogenickych fenomenu, tak pripravim prednasky dve. Jednu o vychode a druhou o zapade USA. Zejmena

Zobrazit vše
21.10.2011, USA

Tentokrát na západě

21.10.2011

Po navratu z Islandu jsem jen prebalil zavazadlo a po jednom dni relaxace opet vyrazil na cesty. Pres Pariz vedla cesta na zapad severni Ameriky. Tento cil jsem zvolil proto, ze planuji inovovat prednasku o teto oblasti. Je tu tolik fotogenickych fenomenu, tak pripravim prednasky dve. Jednu o vychode a druhou o zapade USA. Zejmena zapad je nesmirne bohaty na dech berouci prirodni skvosty, ktere nemaji na svete obdoby.
Po patnactihodinovem letu jsem pristal v kalifornskem San Francisku. Jedno z nejkrasnejsich mest sveta opet nezklamalo. Dokonce mne pripravilo mnoha prekvapeni, navic prokreslena stridavym sluncem. Sanfranciskou zatokou se honily tradicni mlhy, a presto se podarily zajimave snimky Golden Gate Bridge s mestem. Objel a nafotil jsem vsechny dulezite body, pote se vydal na zdlouhavou, ale nesmirne prijemnou fotocestu do jihozapadnich teritorii. Zatim tato cesta patri k tem nejlepsim, ktere jsem s aparatem v ruce za poslednich par let absolvoval. Muze za to stale slunecne pocasi a prikladna pracovni moralka. Kazde rano poctive vstavam jeste za tmy a horecne uhanim na nejlepsi fotogenicka mista. A ze jich tady – na jihozapade Ameriky – skutecne je! V minulosti jsem se o techto mistech opakovane rozepisoval, tak dnes jen strucne.

Pri odjezdu ze San Franciska jsem zamiril nejprve na vychod do narodniho parku Yosemity. Opevovany prirodni skvost jsem v minulosti zazil zasnezeny – pohadka, v hlavni turisticke sezone – hruza, ted to bylo neco mezi. Vyhlasene lokality bohuzel lakaji stale vice navstevniku. Videt tak toto ledovcem dramaticky vyrezane udoli v prvni polovine 19. stoleti. To zde zili mensi skupiny Indianu kmene Miwoku a par rodinek cernych medvedu. K memu velkemu prekvapeni jsem vsak tentokrat medveda vubec nepotkal.
Pres zasnezeny Tioga Pass jsem se na dalsi skvele foceni premistil k jezeru Mono. Prespal jsem par hodin v aute na stejnem miste jako pred tremi lety, aby mne nic uz pri prvnich paprscich slunce neuniklo. Povedlo se. “Muší jezero” je okupovane miliardami cernych malych musek, ktere si cloveka nastesti nevsimaji. Ceho si ale rychle vsimne každý, kdo jizni breh navstivi, to je neobvykla fotogenicnost jezera. Belostne vezicky krapnikoveho vapence vyrustaji primo z vody a v rannim svetle se rozzarily dozlatova.

Dusledne, od severu k jihu, jsem tentokrat projel cele Udoli smrti. Indiani mu rikali rozpalena puda a v nekterych oblastech dokazali dokonce zit. 7800 ctverecnich kilometru extremne prohrate a dynamicky profilovane barevne pudy s ruznou strukturou. Moc jsem si vychutnal casne ranni foceni poustnich scenerii v Mesquite Flat Sands Dunes. Neznam nic lepsiho, nez nizke slunce v dunach. Pozdeji, az jsem vyjel mimo vrazedne rozpalene udoli, jsem jiz potreti navstivil China Ranch – fantastickou datlovou farmu, kde jsem si opet pochutnal na skvostnem datlovem koktejlu. Neznam na svete lepsi. A take nechapu, jak se v te okolni razpalene poustni krajine muze takovemu projektu darit. Pri sestupu po prasne ceste do zeleneho udoli plneho palem ma clovek pocit, ze v sousednim Udoli smrti podlehl uzehu a blouzni. To jen lidsky dumysl a obcasna touha zkrotit prirodu slavila timto bohulibym projektem uspech. Oaza zeleně a vonavych osvezujicich plodu uprostred rozzhavenych rudych pisku a skal – moc prijemne zastaveni.

Las Vegas. Dalsi dukaz, ze lidska touha porazit logiku nezna mezi. Co vedlo v roce 1947 mafiana Buggyho Siegela k vybudovani luxusni hotelove herny Flamingo v poklidne poustni mormonske osade? Byvala bezvyznamna, dnes vyrostla v okazale sidlo luxusu a zabavy. Vse, co je v Las Vegas, to se musi videt a zazit. Beznou evropskou optikou si to totiz vubec nedokazeme predstavit. Neodolal jsem a zahral jsem si. Mam v posledni dobe velke stesti ve hre. Dost jsem vyhral, ale nemel jsem moralku odejit. Nakonec jsem dopadl jako vetsina duverivych blaznu. Vse jsem opet mafianskym bossum, majitelum vetsiny heren, dobrovolne vratil zpet.

Radeji jsem mesto hrichu a nikdy nekoncici zabavy spesne opustil a vydal se pres velkolepe inzenyrske dilo – prehradnu Hoover Dam – do oblasti, kde si matka Priroda kdysi davno zridila umelecky atelier. Tak na me uz od prvni navstevy oblasti severni Arizony a zejmena jizniho Utahu toto dech berouci misto pusobi. Co jsem tady videl a nafotil, o tom vam napisi priste.

Jirka

Zachraň nás, Bože, od běsnění Seveřanů!

Pry se takto pred davnymi staletimi modlili lide temer po cele Evrope – A furore Normannorum libera nos, Domine. Bylo to v dobach bezuzdneho drancovani vikinskych hord. Muzi i zeny v typickych helmach priplouvali na dlouhych barevnych lodich, zabirali uzemi, loupili, zabijeli, muze i zeny odvadeli do otroctvi. Jejich besneni nebyli usetreni ani obyvatele mnoha

Zobrazit vše
10.10.2011, Island

Zachraň nás, Bože, od běsnění Seveřanů!

10.10.2011

Pry se takto pred davnymi staletimi modlili lide temer po cele Evrope – A furore Normannorum libera nos, Domine. Bylo to v dobach bezuzdneho drancovani vikinskych hord. Muzi i zeny v typickych helmach priplouvali na dlouhych barevnych lodich, zabirali uzemi, loupili, zabijeli, muze i zeny odvadeli do otroctvi. Jejich besneni nebyli usetreni ani obyvatele mnoha evropskych ostrovu. O tom vi sve i dodnes docela malo znama historie osidlovani liduprazdneho a pro zivot drsneho Islandu. Podle nejnovejsich vyzkumu koluje v telech Islandanu dil krve keltske i vikinske. Divoka povaha obyvatel Islandu se za staleti obrousila, povahy jsou to temer holubici, zato pocasi besni dal. Ne nadarmo se pise v katalozich cestovek, ze nejlepsim casem pro navstevu ledoveho ostrova je cervenec a srpen. Ja vsak chtel islandskou sporou vegetaci v podzimnich barvach, proto jsem zde prave ted. Doufal jsem, ze pocasi se umoudri a ja budu mit behem letosni kratke navstevy na slunicko prece jen stesti. Ja jsem doufal, ale priroda me, bohuzel, nevyslysela. Svuj oblibeny ostrov jsem tentokrat poznal z te druhe, mene priznive stranky.

Zameril jsem se na jih, s cilem nafotit nově jihozapadni vybezek Reykjanes, hlavni mesto Reykjavik, cetne vodopady, gejziry a dalsi prirodni skvosty. Jiz za nekolik tydnu predstavim v premiere novou diashow o Islandu a tato cesta sleduje prave tento cil. Jakkoliv Island doslova miluji, tentokrat to nebyla tolik spanila jizda, ale spis urputny boj. Silny vitr na jiznim vybezku Dyrholaey mne vytrhl z ruky dvere od vypujceneho Fordu Expedition a znacne je poskodil. Dvakrat mne vitr srazil k zemi stativ i s kamerou a nekolikadenni vlhke foceni jsem nakonec zakoncil dukladnym smacenim v Atlantiku. To, kdyz me dohnala bourliva vlna na vulkanicke plazi u Jokulsarlon. Proste tradicni vlhky fotograficky proces…

I kdyz jsem nakonec mnoho snimku na teto ceste neporidil a zavazadlo vlivem vlhkeho obleceni vyrazne ztezklo, presto nadale zustavam velkym obdivovatelem tohoto zvlastniho a neopakovatelneho mista. Island je pro me uz nekolik let nejfotogenictejsim mistem na planete. Tesim se na navstevu pristi.

Jirka

Cesta do Skalistých hor

Nahlizeno z nasi zeme, vzdy nas znacne pritahoval zapad. V pripade Britske Kolumbie se to nejzajimavejsi odbyva daleko od pobrezi, na hranicich provincie se sousedni Albertou, ve slavnych Skalistych horach, tedy na vychode. Jiz cesta tam nabizi nezapomenutelne zazitky a nove zkusenosti. Vancouver jsem velmi casne rano opustil pres Most lvi brany. Nad severozapadnimi svahy

Zobrazit vše
25.8.2011, Kanada

Cesta do Skalistých hor

25.8.2011

Nahlizeno z nasi zeme, vzdy nas znacne pritahoval zapad. V pripade Britske Kolumbie se to nejzajimavejsi odbyva daleko od pobrezi, na hranicich provincie se sousedni Albertou, ve slavnych Skalistych horach, tedy na vychode. Jiz cesta tam nabizi nezapomenutelne zazitky a nove zkusenosti.

Vancouver jsem velmi casne rano opustil pres Most lvi brany. Nad severozapadnimi svahy jsem pred par dny letal v helikoptere, ted jsem si nektere souvislosti terenu skvele znovu uvedomil. Okolo medenych dolu v osade Britannia Beach, ve kterych se natacela Akta X a mnoho dalsich filmu, jsem brzo dorazil do blizkosti magicke skaly, vyzyvave se tycici nedaleko statni silnice Hwy 99 na Whistler. Prezdiva se ji “Sea to Sky Highway” – Moře do nebe. Skalnaty, 625 metru vysoky monolit, vznikl pred miliony lety vulkanickou cinnosti a je videt jiz z velke dalky. Pojmenovali jej po nacelnikovi jmenem Stawamus, a je vyzvou mnoha horolezcum. Z jedne strany se na nej da i dojit. Dosahnout vrcholu, na to jsem cas nemel, ale temer dvouhodinovy vyslap magicky mechovym lesem jsem si neodpustil. Tresnickou na dortu bylo foceni 335 metru vysokeho vodopadu v Shannon Falls Provincial Park.

125 kilometru od Vancouveru lezi svetozname lyzarske stredisko Whistler. Vzdyt se zde loni konaly nektere discipliny olympijskych her. Prozkoumal jsem Whistler Mountain i sousedni Blackcomb Mountain. Na tom druhem kopci jsem dokonce chvili pronasledoval cerneho medveda. Dostalo se mne od sluzby na lanovce durazneho pokarani. Nemohl jsem si ale pomoci. Medvedi na severu Ameriky, to je pro fotografa nejvetsi vyzva a soucasne i velke nebezpeci.
Co je Havaj pro surfare, to jsou kopce nad Vancouverem a Whistler pro horskou cyklistiku. Mistni Mountain Bike Park je doslova rajem se stovkami(!) kilometru dokonale upravenych stezek. Lanovky usnadnuji bikerum vystupy na vrcholy kopcu. Dolu se – kaskaderi – spousteji zavratnou rychlosti, ktera laikum bere dech. Sjezdari na sobe maji mnoho bezpecnostnich ochrannych prvku a pripominaji novodobe gladiatory. Vsak take o zraneni neni pry vubec nouze.

Moc se mne libilo ospale mestecko Lillooet. Lezi na proslule rece Fraser, po ktere uz prvni pionyri plavili drevo do rodiciho se Vancouveru. Ve zlatokopeckem mestecku jsem navstivil muzeum prvnich osadniku, umistene v pitoresknim kostele a nekolik pozoruhodnych drevenych objektu, ktere by okamzite mohly slouzit hollywoodskym filmarum pri nataceni westernů. Za Lillooetem jsem auto stocil k jihozapadu a nekolik hodin projizdel fadnejsi oblast s dobrodruzne znejicim jmenem Cariboo. Docela me udivilo, jak je tato oblast Kanady urodna. Dari se zde mnoha druhum ovoce i zeleniny. Vedle tradicnich boruvek, kterych snim vzdy pri navsteve Kanady nekolik kilogramu, jsem ochutnal i skvele merunky a broskve. V Kelowne, meste vina, jsem navstivil super moderni vyrobu tohoto napoje Mission Hill Family Estate.

Kdyz jsem projizdel kolem sto kilometru dlouheho jezera Okanagan, hledal jsem zejmena slavnou priseru Ogopogo, docela zabavneho draka, ktery na navstevniky kouka z mnoha plakatu, brozur a pohlednic. Podobne jako u jeho slavnejsiho skotskeho kolegy – nikdo jej nikdy nevidel, ale vsichni v jeho existenci veri.
Nasledoval Vernon, Revelstoke, narodni park ledovcu, pote Golden a za nim tolik ocekavany vstup do narodniho parku Banff, jednoho z nejkrasnejsich uzemi ve Skalistych horach. Kdyz jsem zde fotil pred lety, zrovna nedaleko horely lesy a cely kraj byl prikryt kourovou clonou. Byl jsem napjaty, co me tentokrat v prirodnim raji ceka.

Narodni park Banff patri k nejstarsim chranenym uzemim sveta. Zaujima plochu temer desetiny Ceske republiky a lezi na uzemi zapadni Alberty, 120 kilometru od Calgary. Chram divociny je dramaticky a soucasne i malebny. Je jednoduse krasny a nesmirne fotogenicky. Troufam si rict, ze park se chlubi jednou z nejkrasnejsich vysokohorskych scenerii Ameriky. Jsem zde, bohuzel, jen na kratke navsteve, ale uz ted se tesim na navstevu pristi. A jak jsem parkem postupoval?

Prvni nadejne foceni jsem si sliboval pri namahavem behu “Udolim deseti vrchu” k malebnemu Moraine Lake. Je podle me daleko krasnejsi, nez blizke, daleko vice opevovanejsi Lake Louise, pojmenovane na pocest ctvrte dcery kralovny Victorie. Uzasne, zarive tyrkysove ledovcove jezero je fotogenicke, ale mel jsem opet docela smulu na pocasi. Proto jsem bezel, abych chytil za mraky mizejici slunce. Marne. Pozdeji jsem s nadsenim objizdel a obchazel vsechny dominanty Banffu a dokonce jsem zavital i do parku Jasper. Tentokrat jen velmi kratce.
Nejvic jsem se tesil na foceni skvele situovaneho jezera Peyto. Najdeme jej nedaleko silnice Icefields Parkway. Je duhove modre. Ta nevsedni barva je zpusobena jemnymi casteckami jilu, ktere absorbuji barvy svetla krome modrozelene casti. Takove vode se rika ledovcove mleko. V temne zeleni kanadskych jehlicnanu pusobi nesmirne zarive a je fotogenicke. Kvuli pocasi jsem se k nemu vratil dvakrat. Snad to konecne vyslo. Doslova fantasticke bylo ale foceni horskeho sviste. Byl neobvykle pratelsky a pustil me postupne k sobe az na 3,5 metru! Pobehal jsem mistni lesy a srdce mne busilo nejen tim sportovnim vykonem, citil jsem se stastny.
Ve meste Banff jsem objevil skvele vodopady Bow, poucne indianske muzeum a mnoho dalsich zajimavych objektu k foceni. Urcite snimky pouziji do noveho poradu o Kanade a Aljasce.

Po navratu k pobrezi jsem jeste par dni prozkoumaval Vancouver, zejmena jizni lokality ve White Rock a dokonce si na den odskocil do americkeho Seattle. Byl jsem sokovan, jak muze vypadat hranicni prechod mezi dvema suverennimi svobodnymi zememi. Nikdy spolu nevalcili a pohledem Evropana jsou to dva dobri sousede. Pri dvouhodinovem cekani ve fronte, potupnem pohovoru a nechutne kontrole auta jsem si pripomnel hnusne hranicni kontroly, ktere jsem obcas zazival od komunisticke pohranicni policie. Uzasle jsem sledoval, jak jeden nabuseny americky „Rambo“ s neprustrelnou vestou a sverepym pohledem, prohledava nejakemu studentovi informace v mobilnim telefonu. Trosku jsem si musel zkorigovat svuj nekriticky pozitivni nazor na Spojene staty americke.

Musim ale rict, ze toto byl jediny negativni zazitek me prave skoncene cesty na sever americkeho kontinentu. Prekryly jej pohledy na pohadkovou krajinu, setkani s divokou faunou, a take poznani zivota mnohych nasich krajanu – emigrantu. Ocenil jsem jejich zdravy zivotni styl, soustredeni na casto docela extremni sporty a obdivuhodnou kondici. Snad to byl i pro me podnet k navratu ke sportovani.

Jirka
z paluby letadla pri letu Vancouver – Amsterdam

Vancouver – dokonalé město

Hlavni turisticka sezona bezi na plne obratky, tak jsem i ja vyrazil. Tentokrat do zapadni Kanady, zeme indianu, hokeje, javoroveho sirupu, ale hlavne do zeme nevyslovne prirodni krasy. Kanada je druhy nejvetsi stat planety a na jeho poznani by clovek potreboval hned nekolik zivotu. Na zapade, za hradbou Skalistych hor, lezi Britska Kolumbie s hlavnim

Zobrazit vše
22.8.2011, Kanada

Vancouver – dokonalé město

22.8.2011

Hlavni turisticka sezona bezi na plne obratky, tak jsem i ja vyrazil. Tentokrat do zapadni Kanady, zeme indianu, hokeje, javoroveho sirupu, ale hlavne do zeme nevyslovne prirodni krasy. Kanada je druhy nejvetsi stat planety a na jeho poznani by clovek potreboval hned nekolik zivotu. Na zapade, za hradbou Skalistych hor, lezi Britska Kolumbie s hlavnim mestem Victoria. Nejznamejsi metropoli zapadniho pobrezi je ale Vancouver. Mesto jsem si oblibil jiz pred lety, kdy jsem do nej priplul lodi z Aljasky. Kotvili jsme casne rano, zlatiste slunce se mekce rozlevalo po sklenenych plastich vyskovych budov a ja na ten silny okamzik nemohu dodnes zapomenout. Mel jsem jej pred ocima i ve chvili, kdy muj boeing dosedal na ranvej vancouverskeho letiste.

Nekolik dni ve Vancouveru jsem vyplnil intenzivnim poznavanim a focenim prekrasneho mesta. Zejmena, kdyz jsem cely den krizoval sluncem rozpalene ulice na bicyklu. Poznal jsem ten den tolik, co by mne jindy zabralo daleko vice casu. Caste fotograficke pauzy byly vitane, nebot jsem si alespon trochu odpocal.
Severni cast mesta je s centrem spojena nekonecnym zeleznym mostem Lions Gate Bridge. Alespon se mne tak zdal, zejmena tehdy, kdy jsem prvni puli musel vyslapat do tahleho kopce. Tudy jsem vjel do Stanleyho parku, tretiho nejvetsiho mestskeho parku v severni Americe. Na 400 hektarech stoji nekolik set tisic stromu a mnoho vitanych atrakci. Tou nejznamejsi bude jiste pole totemu. Nadherne, do dreva zeravu obrovskeho (Western Red Cedar), rezane barevne symboly indianske kultury kmenů Squamish a Musqueam. Nez jsem je naexponoval, nejprve jsem si v pohnuti uzil jejich mystickou krasu.Vsiml jsem si symbolů vlka, bobra, orla, havrana a dalsich zvirat, ktera je zdobi. Puvodne kolem nich mela vzniknout indianska rezervace, ale k realizaci dobreho napadu nikdy bohuzel nedoslo. Tady a jeste pozdeji nekolikrat jsem si opet nalehave uvedomil historicke souvislosti evropskeho osidlovani severni Ameriky. Na nasi expanzi domorodi obyvatele vzdy tvrde doplatili. Co se Stanleyova parku tyce, asi jsem nikde jinde na svete nevidel dokonalejsi mestsky park. Ten vancouversky rad zaradim pred “plice New Yorku” – znamy Central Park.

Na cyklisty myslela mestska rada merou vrchovatou. Siroke a bezpecne stezky obtaci i protinaji mesto ve vsech smerech. Jezdec se muze v klidu soustredit na pozorovani okoli. Neuniklo mne, kolik novych obytnych i uzitkovych objektu od posledni navstevy pribylo. Mnohe nove stavby vdeci za svuj vznik, v lonskem roce konanym, olympijskym hram. Casto jsem se zastavil kvuli foceni skvelych soch a plastik. Vancouver jich ma nepocitane a jsou dukazem bohatstvi a kultivovaneho vedeni mesta. Nadchly me tez kilometry mestskych plazi, zejmena English Bay Beach nebo Sunset Beach. Pres umorne vedro jsem nakonec dojel i na vzdalenejsi Kitsilano Beach. Tady to zilo sportem i kulturnimi porady pro opalujici se nahace. Oblast kdysi obyvali Squamishove, po nich si ji oblibili privrzenci hippies. Duch obou skupin je zde citit dodnes.

Nejstarsi casti Vancouveru je Gastown. Pry je tam skvela socha “otce mesta”, parni hodiny, viktorianska architektura a v sousedstvi enklava bezdomovcu a narkomanu, nedaleko jeste pozoruhodna cinska ctvrt. Toto jsem mel nacteno z pruvodcu a vse jsem touzil na vlastni oci spatrit a vyfotit. Povedlo se, pruvodci nelhali. V nekterych mistech jsem byl dokonce nekolikrat. Na kole, pesky i ve vypujcenem aute. Nemohl jsem se te prijemne zneklidnujici atmosfery nabazit. Zvlastni atmosferou se muze pochlubit i Granvilluv ostrov. Fotogenicke jsou zejmena barevne hausbóty, uvazane v drahych kotvistich ostrova.

Za Burrardovym zalivem se na svazich hor rozklada severni cast mesta. Nad luxusnimi vilami jsem nasedl do velkokapacitni lanovky a nechal se vynest na Grouse Mountain – Tetrevi horu. Uzil jsem si foceni dalekych scenerii i medvedu. Vyvrcholenim byl pulhodinovy let helikopterou, kterou pilotovala oprymkovana pani vyssiho stredniho veku. Prvotni neduveru vzapeti vystridalo vzruseni z velmi prijemneho letu, kdy jsem mohl dokonce idealne fotit z otevreneho okna letajiciho stroje. Tesim se na snimky zasnezeneho masivu Pobrezniho pohori, tahnouciho se az kamsi daleko na vychod do Skalistych hor. Jeste vzacnejsi ale budou ty, ktere jsem exponoval nad mestem. Odsud, pekne z vysky, jsem si opet uvedomil, jak je toto mesto krasne. Nedaleko odsud pristal jiz v roce 1778 James Cook, ale nijak jej huste zarostle pobrezi nezaujalo. Az v roce 1792 se sem Cookuv dustojnik George Vancouver vratil, oblast prozkoumal a zabral ji pro Britskou korunu. Zahy se zacala vystavba mesta, ve kterem vzdy jeho tvurci mysleli na bohatou zelen, dokonaly system komunikaci a mnoho prijemnych detailu, ktere radi dodnes tuto metropoli k nejkrasnejsim na svete. Pri letu v helikoptere se mne stavalo neco, na co nejsem zvykly. Obcas jsem te krase podlehl natolik, ze jsem se proste jen uzasle dival a zapomnel jsem exponovat. Vancouver si ten obdiv zaslouzi.

Jirka, White Rock, Vancouver

Pozdrav od sousedů

Zeme naseho jizniho souseda se tahne v delce sedmi set kilometru stredni Evropou. Ma hned nekolik turistickych atrakci. Tou asi nejznamejsi je hlavni mesto Viden. Temer stejne svetove proslule je i alpske pohori. Rakouska pasaz je vyznamnou soucasti nejvetsiho horskeho systemu Evropy, tahnouciho se temer od Vidne az po Monte Carlo. Viden jsem docela intenzivne

Zobrazit vše
11.7.2011, Rakousko

Pozdrav od sousedů

11.7.2011

Zeme naseho jizniho souseda se tahne v delce sedmi set kilometru stredni Evropou. Ma hned nekolik turistickych atrakci. Tou asi nejznamejsi je hlavni mesto Viden. Temer stejne svetove proslule je i alpske pohori. Rakouska pasaz je vyznamnou soucasti nejvetsiho horskeho systemu Evropy, tahnouciho se temer od Vidne az po Monte Carlo. Viden jsem docela intenzivne poznaval pri cetnych navstevach pred nekolika lety, v poslednich letech jezdim rad do dynamicky zvlnenych oblasti odlehlych vrcholu a udoli rakouskych Alp. Vysokohorske silnicni prusmyky zpristupnuji vesnice a mesta. Mapy a elektronicke navigace nas pohodlne dovedou i do toho nejvzdalenejsiho kouta panenske prirody. Vsude je milo, cisto a bezpecno. Nebylo tomu tak ale vzdy.

Tento prirodni raj byl az do konce 18. stoleti pro obcasne cestovatele i mimoradně odolne lokalni obyvatele casto vic peklem, nez zemi zaslibenou. Silnice neexistovaly a na uzkych horskych stezkach hrozilo stale mnoho nebezpeci. Poutniky prepadaly zavrate, sesouvajici se kamenne svahy, laviny i tlupy nelitostnych lapku. V zime byly horske masivy casto nepruchodne. Je zaznamenano nekolik tragickych udalosti mnoha smelych pokusu o zimni prechody hor. Presto lide ve vsech dobach Alpy obyvali, i jimi z ruznych pohnutek prochazeli. Od objeveni slavne mumie Otziho je znamo, ze lide jiz v prehistorii lovili zver v tech nejvyssich pasazich hor. V dobach Keltu se čile obchodovalo s alpskou soli a pastevci vyhaneli v lete dobytek na stavnate severni svahy travnatych kopcu a hor. Prvni siroke silnice a prejezdy prusmyků zde vybudovali zejmena vojaci římských legií. Vytvorily zaklad modernich silnicnich tahu, po kterych se do nitra Alp dostavame dnes v nasich plechovych krabicich i my.

Nyni se vam hlasim z tydenni cesty po oblasti Nizkych Taur (Niedere Taurn). Zakladnu mam ve skvelem hotelu Eggerwirt (www.eggerwirt.at) v St. Michael Im Lungau. Z proslunene lungauske horske panve, ve vysce okolo tisice metru, podnikam vylety do okolnich dvoukilometrovych kopcu a tesim se z uzasne cisteho vzduchu a typicky alpske atmosfery. Ten cisty vzduch, skvele jidlo a naprosta pohoda, idealne zavrsuji sportovni a regeneracni aktivity, ktere mam moznost ve wellness hotelu Eggerwirt do sytosti uzivat. Moc si na takove procedury nepotrpim, ale jednou za cas jsou jiste potrebne a zdrave. Nadchl me zejmena prostorny bazen s vodou teplou temer 35 stupnu, ale hlavne vysoce slanou. Svetova more maji pribliznou salinitu okolo 2 – 3 %, tady je slanost osmiprocentni! Voda skvele nadnasi, pripadam si temer jako v Mrtvem mori na Blizkem vychode.

Pri toulkach po okoli a hledani fotogenickych motivu jsem na upati hory Speiereck (2411 m.) objevil malebne mestecko Mautendorf se stejnojmennym hradem z roku 1253. Obranny hrad slouzil zejmena jako hrad mýtný. Az do roku 1803 patril salcburskemu biskupovi. V roce 1945 v nem byl zadrzen ukryvajici se nacisticky zlocinec Hermann Goering. Obdivoval jsem skvele zachovane objekty i pozoruhodne tematicke vystavy v mnoha salech stredovekeho hradu. Najednou se kolem mne zacali rojit lide v pestrych oblecich z doby davno minule. Mel jsem pocit, jako bych se premistil v case do ctrnacteho stoleti. Bylo to mile. A to jsem jeste netusil, co me teprve ceka. Mel jsem mimoradne stesti, protoze jsem se v Mauterndorfu objevil v den, kdy si obyvatele pripominali slavne stredoveke casy. Stovky (!) lidi vseho veku byli odeni v dokonale vernem stredovekem obleceni ruznych socialnich vrstev tehdejsi spolecnosti. Nechybeli vojaci ve zbroji, remeslnici, obchodnici, hudebnici, kejkliri i do kozesin a uslechtilych platen odeni zastupci vyssich vrstev. K tomu vsemu vojenske lezeni za mestem, kde prespavali a maso na otevrenem ohni pekli krojovani navstevnici z jinych panstvi. Byl jsem unešen. Pokud jsem si jeste stredoveky zivot v podhradi nedovedl predstavit, tak ted mam pocit, “jako bych tam byl”. Tak presvedcive to vsechno bylo.

Obcas jsem si v tom relaxacnim raji vzpomnel, co me vlastne zivi. Nahodil jsem bágly s kamerami a vyrazil do udoli i na vrcholky okolnich hor. Neco landroverem, zbytek pesky. Na devadesatdevitce jsem za obci Tweng fotil dva zajimave vodopady. Na zacatku cervence jsou skvele zavodneny. Za prusmykem Radstadter Tauern, ve vysce 1738 metru, lezi lyzarske mestecko Obertauern. Ted, v lete, mne pripomnelo americka mesta duchu. Tak bylo vylidneno. Navstivil jsem jeden z mala otevrenych obchodu. Co vam budu povidat – atmosfera jako v Sonorske pousti na dalekem Stredozapade. I v nepriznivem pocasi vsak byly okolni kamenne a travnate scenerie naprosto uzasne. Alpy nabizi vnimavemu pozorovateli tisice dokonalych pohledu, pred kterymi se taji dech.

Asi nejzajimavejsi byl den, kdy jsem brzo rano – jeste pred oficialnim zahajenim provozu – presvedcil obsluhu osmimistne kabinkove lanovky a nechal se vyvezt na na horu Grosseck, ktera se tyci nad Mauterndorfem. I kdyz nebyly zrovna idealni podminky, presto jsem si nekolikahodinove foceni opravdu uzil. Odpoledne jsem sjel z hory a do vecera se venoval prozkoumavani uchvatnych udoli mezi Mauterndorfem a Tamswegem. Je jich pet a jsou zariznuta severnim smerem do z casti zalesneneho alpskeho masivu. Fotogenicke jsou zejmena cetne vodopady a divoke ricky s cistou vodou. Za obci Lessach jsem objevil velmi neobvyklou a sympatickou aktivitu. Na zpevnene ceste me zastavila zavora, pohadkovy dreveny domecek a v nem… pohadkovy starik – vyberci mytneho poplatku. Skvela regulace vjezdu do panenskeho udoli s mnoha prirodnimi skvosty. Ten den jsem potkal neuveritelne mnozstvi krajanu z Ceska. Vetsinou byli na kolech a vylet do milovanych Alp podnikli z ruznych mist nasi zeme. S radosti jsem zaznamenal, ze vetsina Cechu jezdi do Rakouska zejmena kvuli vstricnym mezilidskym vztahum, nadherne prirode a skvele udrzovanym pamatkam.

Na zaver si neodpustim poznamku nebo spis mily postreh, ktery me v kazde chvili meho rakouskeho pobytu prijemne udivoval. Neuveritelne mnozstvi lidi – snad hodne pres osmdesat procent – me pri setkani pozdravilo! Verte mne, ze kdyz jsem chodil nebo behal, zdravili dokonce i ridici protijedoucich vozidel!
V posledni dobe casto dumam nad tim, co se to vlastne udalo, kdyz u takto kulturne i geograficky blizkych sousedu to jde a u nas jsme stale vice svedky hluboke destrukce vlidnych mezilidskych vztahu. Snad se to v dohledne dobe zmeni. Zacit musime uz ted hned!

Hezke prazdniny a cele leto, preje z rakouskych Alp
Jirka Kolbaba

P.S. Pri zpatecni ceste jsem zustal jeste jednu noc v oblibenem nemeckem Mnichove. Zazil jsem zde bujary mitink homosexualu a lesbicek, kteri meli velke pochopeni pro moje portretovani. Alespon si doplnim usmevne snimky do vystavniho souboru People.
Nekolikadenni vylet do zapadni Evropy mel jeste dramatickou tecku. “Vymetani” nekolika historickych pivnic a pivnich zahrad s ochutnavkami skvelych specialit – pivo stale jeste nepiji – vyvrcholilo nepredstavitelne dramatickou bouri s kroupami, ktera me zastihla v Englischer Garten. To, co spadlo v mziku z nebe, jsem snad jeste nikde ve svete nevidel. Chvili jsem se zbabele ukryval v zahradni restauraci pod slunecnikem, ale za chvili to stejne nemelo zvlastni efekt. Tu noc jsem si dal nezapomenutelnou osvezujici venkovni koupel.

 
 

Cesta na sever

Prave tak pojmenoval svou knihu o ceste po Norsku Karel Capek. Zeme dramatickych i malebnych fjordu, trolů a bezeckeho lyzovani nezklame nikoho. To jsem konstatoval jiz pri prvni navsteve Norska pred nekolika lety, a ani dnes bych na tom nic nemenil. Kazdy den si uvedomuji, jak je ten sever magicky a citlivemu pozorovateli “jde pod

Zobrazit vše
18.6.2011, Norsko

Cesta na sever

18.6.2011

Prave tak pojmenoval svou knihu o ceste po Norsku Karel Capek. Zeme dramatickych i malebnych fjordu, trolů a bezeckeho lyzovani nezklame nikoho. To jsem konstatoval jiz pri prvni navsteve Norska pred nekolika lety, a ani dnes bych na tom nic nemenil. Kazdy den si uvedomuji, jak je ten sever magicky a citlivemu pozorovateli “jde pod kuzi”. Norsko je bohate (velmoc v tezbe ropy), drahe (limonada stoji minimalne 70 kc), ale cestovatelsky nesmirne vdecne.
Letosni kratka navsteva “Zeme fjordu” smeruje pouze do oblasti jizniho a stredniho Norska.

Oslo mě privitalo uplakanym pocasim, ale sem tam se slunce prece jen ukazalo. Ocenil jsem to zejmena ve Frognerově parku se zaplavou soch Gustava Vigelanda. V prirodnim atelieru zde v prvni ctvrtine minuleho stoleti vznikla chlouba hlavniho mesta – galerie 192 zulovych a bronzovych plastik. 650 postav symbolicky zobrazuje kolobeh zivota od narozeni az po smrt. Vnimavy pozorovatel odhali v neoblecenych sochach i dalsi momenty nasich zivotu – vztahy mezi generacemi a zejmena mezi zenami a muzi. V parku jsem byl podruhe a zase se mne zde moc libilo.
Poprve jsem naopak navstivil znamy lyzarsky areal Holmenkollen. Jeho modernizovany a monumentalni skokansky mustek znaji vsichni milovnici zimnich sportu. Vzdyt posledni mistrovstvi sveta v klasickem lyzovani probehlo na slavnem kopci teprve pred nekolika tydny. Odvazne zakrivena betonova konstrukce mustku se hrde tyci nad mestem. Za snimky z vrcholu mustku jsem moc vdecny. Na vetrne spici sportovniho skvostu jsem si uvedomil hrdinstvi, ktere musi jiste osvedcit kazdy skokan na lyzich, kdyz se spusti z tak vrazedneho svahu na dvou uzkych prkynkach. Hrdinove jsou v zemi, ktera dala svetu vynalez lyzi, velmi ceneni. Bohatou, ctyrtisiciletou historii lyzovani jsem hluboce ocenil v prilehlem muzeu. Dech se taji pri pohledu na nedostatecne a primitivni vybaveni slavnych polarniku Amundsena, Nansena a Sverdrupa, kteri sve hrdinne polarni objevne cesty konali prave pred sto lety. V duchu jsem pred nimi hluboce smekl. Podobne jako pozdeji pred vikingskymi moreplavci, Thorem Heyerdahlem a polarniky z legendarni lodi Fram. Jejich hrdinske ciny jsem shledl v dalsich znamych muzeich, abych si udelal lepsi predstavu o mentalite maleho naroda, ktery se vzdy vyznacoval nesmirnou odolnosti, touhou objevovat, srovnavat se a vitezit. Cela rada spickovych sportovcu soucasnosti je toho viditelnym dukazem.

Skvelym zpestrenim teto cesty byly dve cesty vlakem. Ta prvni, z Osla pres Honefoss, Geilo a divokou krajinou Hardangeru do Myrdalu byla jeste docela tradicni. Nadech dobrodruzstvi prinesl az prestup na svetoznamou horskou trat Myrdal – Flam. Pripravil jsem kamery a fotogenickou jizdu jsem dukladne zdokumentoval. Nektere useky byly tak prudke, ze se cestujicim tajil dech. Zbytecne. Dumyslne zkonstruovany vlak ma pet na sobe nezavislych brzdnych systemu, z nichz kazdy dokaze vlak spolehlive zastavit. Po dvaceti kilometrech, na kterych vlak projel dvaceti tunely a prekonal vysku 866 metru, jsem mohl do sytosti fotit dramaticke scenerie nejvetsiho norskeho fjordu Sognefjord. Ve Flamu jsem vystartoval na posledni vetsi presun teto cesty.

Zvolil jsem ten nejtradicnejsi norsky dopravni prostredek – plavbu lodi v bludisti dramatickych fjordu. Prave takovou, jakou – byt delsi – popisuje Capek ve sve zname knize. Prvni vetsi zastavka s prenocovanim, byla v klidnem mestecku Leikanger, v samem srdci Sognefjordu. Mirne klima dela z oblasti znamou zahradu zeme. Dari se zde mnoha druhum ovoce a zeleniny. Pri mnohahodinove plavbe do Bergenu jsem se stale utvrzoval, ze fjordy jsou skutecne tim nejtypictejsim symbolem Norska. Nekolikakilometrove jazyky morske vody se bizarne zakusuji do pevniny. Na nekterych mistech je ramuji az tisic metru vysoke ostre skalnate stity. Vetrne a chladne foceni z moderni rychlolodi nebylo sice idealni, ale rozhodne stalo zato. Hluboke fjordy kdysi vyrezaly mohutne ledovce a v dusledku pusobeni Golfskeho proudu zde atlantske vody nikdy nezamrzaji. Dalsi pozoruhodnost silneho prirodniho mista.

Klickovani mezi stovkami ostrovu dovedlo moje plavidlo az do 900 let stareho mesta Bergen. Nastesti se nenaplnila povest jednoho z nejdestivejsich mest Norska a mohl jsem toto malebne mesto fotit alespon nekolik hodin ve slunci. Nejlepsi snimky budou asi z popularni vyhlidky Floyen, ktera shlizi na druhe nejvetsi norske mesto z vysky 320 metru. Sidelni mesto zde pred tisici lety zalozil kral Olav Kyrr zvany Mirumilovny. Presne tak, mirumilovne na me Bergen pusobil.

Norsko me opet vubec nezklamalo. Poznal jsem nektera dalsi sugestivni mista, zkusil jine dopravni prostredky, ochutnal mnoha zajimava jidla a nadchl se pro dalsi brzkou cestu na evropsky sever. Mezi nekolika kilogramy skveleho lososiho masa jsem s lehkym rozechvenim ochutnal i par kousku masa velrybiho. Jen trosku, abych svedomi prilis nezatizil, ale pronikl hloubeji k realiim teto pozoruhodne tradicni kultury na severu Evropy.

Ahoj z Bergenu, odkud zitra odletam
Jirka

P.S.
Prave jsem se dozvedel, ze presne 24 hodin potom, co jsem projel horskou zeleznici usek Myrdal – Flam, tak tento vlak na trati vyhorel. Vsechny cestujici se podarilo vcas evakuovat.

 

Peruánská odysea pokračuje

Uz nekolik dni me lehce, ale vytrvale, boli hlava. Obcas, zejmena kdyz pospicham, nemohu popadnout dech. Pohyb ve tri az petikilometrovych vyskach v peruanskych Andach nekdy docela boli. To nepohodli je ale vyvazeno nezapomenutelnymi zazitky a skvelym focenim exotickych domorodcu, strhujici prirody a tajuplnych historickych objektu. Vseho je tady vic nez dost, doslova na kazdem

Zobrazit vše
13.5.2011, Peru

Peruánská odysea pokračuje

13.5.2011

Uz nekolik dni me lehce, ale vytrvale, boli hlava. Obcas, zejmena kdyz pospicham, nemohu popadnout dech. Pohyb ve tri az petikilometrovych vyskach v peruanskych Andach nekdy docela boli. To nepohodli je ale vyvazeno nezapomenutelnymi zazitky a skvelym focenim exotickych domorodcu, strhujici prirody a tajuplnych historickych objektu. Vseho je tady vic nez dost, doslova na kazdem kroku.

Po prekonani sedla Patapampa, nejvyssiho bodu teto cesty, jsem se spustil horskymi serpentinami do indianske vesnicky Chivay, nedaleko kanonu Colca. Misto je zname koloniemi vznasejicich se kondoru. Nebyt jednoho modela, ktery si na skalnatem vybezku – pekne pode mnou – dlouho cechral peri a pak rozvazne odstartoval, byl bych z tohoto mista zklaman. Proste dnes se letka nekde skryvala.
Z kanonu Colca jsem pozdeji prejel do usmudlaneho mestecka Puno. Cilem bylo bajne jezero Titicaca a zejmena pozoruhodna kultura Uros, ktera proslula genialnimi plovoucimi ostrovy, vytvorenymi pouze vrstvami totory. Vodni rakos totora je pro tyto lidi zivotne dulezity, umi z nej vytvorit temer vse, co k zivotu potrebuji. Dokonce jej konzumuji. Neodolal jsem, duzina je docela osvezujici. Pocasi bylo skvele, a tak si odvazim plno snimku ostrovnich komunit, totorovych lodi a obytnych chysi. Nejfotogenictejsi jsou zeny teto etnicke skupiny, nebot se velmi pestre oblekaji. Neni bez zajimavosti, ze Titicaca je nejvyse polozena vodni plocha na svete, a ze jezero s rozlohou 8500 metru ctverecnych je 15 krat vetsi nez Zenevske jezero ve Svycarsku.

Temer kazdy, kdo navstivi Peru, nevynecha kralovske mesto Cusco. Inkove ho hrde nazyvali “pupek sveta”. Kdyz jej v roce 1533 Spanele objevili, nad jeho krasou a prepychem onemeli uzasem. S Cuscem se nemohla rovnat ani nejkrasnejsi kralovska mesta Iberskeho poloostrova. Z mohutnych, genialne otesanych a sestavenych kamenu, se k nebi tycily vypravne objekty, zdobene drahymi kovy, uslechtilymi drevy a kameny. Nektere casti vyznamnych svatyni byly dokonce pokryty platy z ryziho zlata. Conquistadorum se, na uzemi nove objevene incke rise, uz opet zatocila z pohadkoveho bohatstvi hlava. Dlouho se nerozmysleli a mesto – pekne po svem – vydrancovali. Uchvacene mesto si rozdelilo 88 Pizarrovych dobyvatelu. Pod iberskym mecem zahynulo zejmena mnoho prislusniku incke slechty. Dnes je na budovach ve meste i okoli zrejme, ze pro sve krestanske chramy i vypravne mestanske domy, pouzili Spanele masivni kamenne bloky puvodnich inckych chramu a svatyni. Mesto je, i pres ten smutny historicky vyvoj, mimoradne krasne. Ve dne i v noci. Kouzelne je zejmena centralni namesti s monumentalni kasnou, neobvykle bohate vyzdobenou katedralou z roku 1560 a kostelem z pocatku 18. stoleti. Historicky stred mesta je velice fotogenicky. Rad jsem se mestem toulal, a tu krasu take dokumentoval.
Cusco a nekolik historickych lokalit v bezprostredni blizkosti mesta je proslule nejen obdivuhodnymi pamatkami predkolumbovske i “spanelske” ery, ale treba i skvelymi restauracemi s gurmanskymi pochoutkami mnoha kuchyni. Andskou lahudku – varene nebo pecene morce cuy- jsem radeji odmitl, ale na steaku nebo medailoncich z alpaky, to jsem si vzdy rad pochutnal. Ve vyssich nadmorskych vyskach je tradici piti caje z koky a velmi jsem si oblibil i chichamoradu, temne rudy osvezujici napoj z fialove kukurice. Navstevu Peru budu mit navzdy spojenu i s nezapomenutelnymi gurmanskymi zazitky.
To nejlepsi na konec. MACHU PICCHU!
Na svete snad neni cestovatele, ktery by nechtel toto mysticke misto spatrit na vlastni oci. Je docela zvlastni, ze jsem ve svem cestovatelskem itinerari nezaradil navstevu Peru uz driv. Kdyz se blizil den meho prijezdu do svetozname oblasti, napeti rostlo. Poslednich nekolik dnu jsem horecne kombinoval, co vse musim udelat proto, abych si z tohoto silneho mista odvezl ty nejlepsi snimky. Vstup do nejuchvatnejsi ze vsech inckych citadel je velmi prisne regulovan a navstevnik se musi podridit stanovenym regulim. Potrebuji fotit v prvnich rannich zablescich slunce, ale jakakoliv snaha dostat se do strezeneho arealu pred sestou hodinou je naprosto zbytecna. Byl jsem dokonce puvodne odhodlan, ze predbehnu autobusy z Machu Picchu Puebla tim, ze vyrazim do strmych kopcu od reky Urubamba uz treba okolo treti hodiny ranni. Nakonec se veskera komplikovana strategie ukazala jako zbytecna. Proste jsem se uz ve 3.30 hod rano postavil do rady podobnych blaznu z celeho sveta a za dve hodiny odjel ke vstupni brane s ostatnimi. V tu hodinu uz prede mnou cekalo ve fronte na autobus vice jak padesat lidi!
Prselo a obcas se spustil velmi silny lijak. Byl jsem nestastny. Do vcerejska, kazdy den me peruanske cesty od casneho rana do vecera, vzdy svitilo slunce. Ted, kdyz ma prijit jeden z vrcholu me cestovatelsko-fotograficke kariery, pocasi me takto zradilo. Skoda.

Od vstupniho arealu k prvnimu planovanemu fotogenickemu mistu, je to asi 400 metru. Bezel jsem je tak, ze si temer vubec na nic nepamatuji. Dest postupne ustaval a ja vzyval vsehna pohanska bozstva starych Inku, aby ke mne dnes byla maximalne milostiva. S destem jsem byl vyslysen, ale slunce dnes melo bohuzel dovolenou. Za cely den se na mystickych kamennych stavbach Machu Picchu objevil jen na chvili naznak svetla a stinu. Ranni fotogenicke mlhy nebyly bohuzel doplneny slunecnymi paprsky. Neda se nic delat. O to vic jsem mel cas na hlubsi poznani detailu skveleho urbanistickeho zakomponovani prostoru a atmosfery, kterou citadela vyzaruje. Je skvele, ze do dnesnich dnu zustala usetrena vandalstvi spanelskych dobyvatelu. Pres zklamani z pocasi jsem intenzivne prozival nesmirny pocit radosti, ze zde mohu byt. Uz jsem pri tom svem putovani svetem leccos videl, ale Machu Picchu je pravdepodobne nejsugestivnejsi misto na teto planete. Pri pohledu na zbytky kamennych objektu, postavenych duvtipne na strmych terasach vysoko nad rekou Urubamba a zaramovanych ostre rezanymi zelenymi stity, se taji dech.

Pratele, uz neni co dodat. Snad jen to, ze Peru je uzasnou, cestovatelsky vdecnou zemi. Pro fotografa nabizi nevsedni pestrost motivu. Zdali jsem to dokazal vyuzit, budete moct posoudit asi za tri tydny na strankach www.theworld.cz

Jirka, z paluby letadla pri letu z Cuska do Limy

Peruánská odysea

Pouze dva roky po sve invazi, v roce 1535, objevil Francisco Pizarro na zapadnim pobrezi jizni Ameriky bezpecne misto pro pristav. Behem nekolika let vyrostlo – v blizkosti tri rek – barvite spanelske mesto, ktere se dnes jmenuje Lima. Po pristani na letisti Jorge Chaveze, se mne splnil dalsi z cestovatelskych snu. Na cetne vytky

Zobrazit vše
9.5.2011, Peru

Peruánská odysea

9.5.2011

Pouze dva roky po sve invazi, v roce 1535, objevil Francisco Pizarro na zapadnim pobrezi jizni Ameriky bezpecne misto pro pristav. Behem nekolika let vyrostlo – v blizkosti tri rek – barvite spanelske mesto, ktere se dnes jmenuje Lima. Po pristani na letisti Jorge Chaveze, se mne splnil dalsi z cestovatelskych snu. Na cetne vytky – “Co jsi to za cestovatele, kdyz jsi ani v Peru nebyl?”- jsem odpovidal, ze turisticky exponovana mista me temer nezajimaji. Ve skrytu duse jsem po navsteve stare incke rise stejne touzil. A touha je prvni predpoklad ke splneni snu. I tentokrat se to tedy potvrdilo. Bienvenidos a Peru!

Lima, byvale hlavni mesto spanelskeho mistokralovstvi, je velkomesto nepredstavitelnych kontrastu. Stare mesto nabizi az do techto dnu predstavu, jak Lima vypadala v 17. stoleti. Historicke domy krasli ornamentalne vyrezavane balkony z cedroveho dreva, barokni fasady jsou zdobeny sgrafity nebo pestrymi mozaikami. Centralni Plaza Mayor nema – co do upravnosti, barevnosti a stylove cistoty – mezi jihoamerickymi mesty obdobu. Vedle toho primestske oblasti jsou semenistem bidy, kriminality a beznadeje.
Zazitkem byla navsteva Muzea zlata (Museo de Oro del Peru) – je to presne to, ktere zapujcilo cast sbirek pro vystavu “Prokleti zlata – 1000 let zlata Inku”, ktera byla nedavno predstavena v Cesku. Predkolumbovske kultury v teto casti jizni Ameriky byly zlatem fascinovany. V muzeu se nesmi fotografovat, tak jsem mel cas si uvedomit, jak ze stovek originalnich predmetu dycha minulost. A ta byla casto prevelice krvava. Zlato je symbolem cistoty a nesmrtelnosti, ale po prichodu spanelskych konquistadoru kvuli nemu proteklo mnoho incke krve. Na kazdem kroku zde narazim na bezprikladnou krutost spanelskeho mistodrzitele Pizarra a jeho chamtivych dustojniku. V muzeu jsou zejmena predmety nalezene v hrobkach, tuny umeleckych del Spanele roztavili a vyrobili z nich zlate pruty. Fascinujici Muzeum zlata me nadchlo, ale soucasne jsem si uvedomil vztek nad ubohosti evropskeho smysleni. V teto casti sveta, v dobe staroveku, byly vzacne kovy vnimany jako znak moci, mely vyznam symbolicko-nabozensky. Evropane je vnimali spis ve smyslu politicko-valecnem.
Nedaleko vypravneho centra s cetnymi palaci, krestanskymi chramy a svetove proslulymi muzei jsem s nadsenim fotil potomky hrdych Inku i spanelskych uchvatitelu. Je mne jasne, ze to byla teprve mala ochutnavka – ty prave fotograficke hody prijdou az se pozdeji, v jizni casti Peru, vypravim do And. Ceka me planina Nazca, bile mesto Arequipa, kanon Colca, jezero Titicaca, posvatne Cuzco a fotogenicke Macchu Pichu. Na svete neni mnoho tak tajemnych, vzrusujicich a fotograficky vdecnych mist. Vydavam se na jih.

Dveste kilometru jizne od Limy, v pristavisti Playa El Chaco, jsem se nalodil na motorovy rychloclun a vydal se ke skalnatym ostrovum Ballestas. Prezdiva se jim Guano Islands. Ve vysokych vrstvach jsou pokryty ptacim trusem – guanem, ktere je cennym hnojivem a jeste pred sto lety bylo vyznamnym vyvoznim artiklem. Zurive jsem fotil hlucna hejna tucnaku, tereju, racku, pelikanu a kormoranu. Videl jsem hodne “ptacich ostrovu”, ale tak huste osidlene jeste nikdy. Na prohratych kamenech se vyhrivaly i rodinky lachtanu.

Geoglyfy na planine Nazca zustavaji stale nevyresenou zahadou. Kdyz jsem se nad nimi vznasel v Cessně – Turbo Centurion, vzpominal jsem na Dänikenovy “Vzpominky na budoucnost” a jeho sci-fi revolucni vyklady. Jiste je, ze dodnes neni vedecka obec v nazoru na cetne linie, trojuhelniky a postavy zvirat i lidi vubec jednotna. Prekvapilo me, ze jsou jednotlive obrazce tak malo viditelne. Navic byl nad planinou opar, a proto jsem radeji zvolil pouziti polarizacniho filtru. Uvidime. I kdyz snimky mozna nevyjdou, jsem rad, ze jsem tuto svetovou originalitu mohl osobne spatrit.

Z Nazcy do Arequipy je to temer 700 kilometru. Panamericana zde vetsinou kopiruje pobrezi. Dech berouci zatacky jsou vyrezany na tahlych svazich nad hlubokymi strzemi a budi patricny respekt. Mnozstvi krizu u cesty vypovida o tragediich, ktere se tu odehraly.
Uz prijezd do “Bileho mesta”, leziciho na upati zasnezenych andskych vulkanu, sliboval nevsedni zazitky. Skutecnost jeste prekonala predstavy. Druhe nejvetsi peruanske mesto se pysni skvelou architekturou, vytvorenou prevazne ze sillaru, belostneho kamene vulkanickeho puvodu. Stoji zde stylove ciste slechticke domy i chramy ze 16. az 18. stoleti. Nezapomenutelne bylo fotografovani pitoresknich ulicek a zakouti v klastere svate Cataliny. Byl zalozen jiz v roce 1570. Nad pestrobarevnymi objekty s bohatou vyzdobou kvetin, se v dali tycily zasnezene vrcholky andskych velikanu, pricemz ten nejznamejsi – El Misti – az do vyse 5821 metru. Klaster je vlastne mestem ve meste. Orientaci v bludisti uzkych ulicek trosku usnadnuje jejich pojmenovani po spanelskych mestech. Dvoudenni pobyt ve meste jsem zakoncil ochutnanim mistniho vina, napoje z fialove kukurice a steakem z alpaky. Vse bylo skvele.

To hlavni ma vsak teprve prijit. Vstric novym objevum jsem se vydal na nahorni planiny plne pasoucich se lam, alpak a vikuni. V sedle Patapampa, ve vysce 4900 metru, jsem najednou nemohl popadnout dech. Az si na vysokohorske prostredi trosku vic zvyknu a opet popadnu dech, opet se vam ozvu.

Jirka, jizni Peru

P.S.
Mam pro vas jeste par zajimavosti.
Prokazatelne prvnim navstevnikem Peru z ceskych zemi byl trutnovsky jezuita Samuel Fritz. Bylo to jiz 150 let po anexi Francesca Pizarra. Jiz mezi svetovymi valkami sem presidlilo nekolik desitek Cechu. Byli to “Batovci”, kteri v nelehkych podminkach nastartovali uspesnou obuvnickou produkci a tradici. Nejznamejsim “peruanskym Cechem” byl ale asi Eduard Ingriš, ktery se dokonce stal dirigentem limske filharmonie. Temer kazdy zna jeho popularni pisen “Temne huci Niagara”.
Pripomenu i jednu smutnou udalost. 31. kvetna 1970, zahynulo pri sesuvu pudy vsech ctrnact ceskych ucastniku horolezecke expedice na Huascaran. Dvakrat jsem uctil jejich pamatku, kdyz jsem pred lety opakovane absolvoval Jizerskou padesatku, lyzarsky bezecky zavod, ktery se kazdorocne kona na pocest zahynuvsich ceskoslovenskych sportovcu.

 

Pozdrav z jiné planety

Pratele se mne obcas ptaji, zda-li nemam chut cestovat mimo nasi galaxii. Kdykoliv a rad, odpovidam. Kdyz se vam objevovani stane tak intenzivni zalibou jako mne, neexistuji hranice, ktere byste nechteli prekonat. Nas planetarni prostor bohuzel asi nikdy neopustim, presto si jako mimozemstan pri teto posledni ceste casto pripadam. Jsem totiz na nekolik dni v

Zobrazit vše

Pozdrav z jiné planety

27.4.2011

Pratele se mne obcas ptaji, zda-li nemam chut cestovat mimo nasi galaxii. Kdykoliv a rad, odpovidam. Kdyz se vam objevovani stane tak intenzivni zalibou jako mne, neexistuji hranice, ktere byste nechteli prekonat. Nas planetarni prostor bohuzel asi nikdy neopustim, presto si jako mimozemstan pri teto posledni ceste casto pripadam. Jsem totiz na nekolik dni v Dubaji, hlavnim meste druheho nejvetsiho ze sedmi emiratu, ktere tvori Spojene arabske emiraty. Hypermoderni, futuristickou, nabozensky mimoradne tolerantni aglomeraci – zdanlive bez hranic – najdete na severnim pobrezi vybezku Arabskeho polostrova na 22. stupni severni sirky a na 55. stupni vychodni delky. Sve misto si Dubaj pro sve architektonicke a designerske skvosty nasla jiz davno v mediich celeho sveta, stejne jako v databazich businessmanu ci srdcich milovniku luxusu, levnych nakupu i spickove zazitkove gastronomie. Rychle rostouci “sci-fi Dubaj” udava ton nejen v moderni architekture, ale i mnoha jinych disciplinach. Dvere luxusnich hotelu si zde podavaji slavne i vyznamne osobnosti z celeho sveta. Dubaj je bohate misto, jakych na svete neni mnoho. Obcas si zde pripadam jako v Las Vegas, nekdy jako v Singapuru a jindy mam pocit, ze hraji ve vedeckofantastickem filmu z Hollywoodu. Nad extremnim luxusem se taji dech. Je videt, ze Dubaj prozila nekolikalete obdobi, kdy “ulicemi tekly penize”. Tam, kde jeste vcera byla poust, tyci se dnes k nebi leskle stihle mrakodrapy. Fata morgana.

Je vseobecne znamo, ze temer cela oblast Arabskeho poloostrova vdeci za sve pohadkove bohatstvi hojnym zasobam ropy a zemniho plynu. Drive, nez bylo objeveno “cerne zlato”, se lide zivili lovem perel. Zatimco obchodnici s perlami trzili pohadkove zisky, slachoviti, sluncem spaleni hledaci, byli za svou tvrdou praci velice bidne odmenovani. Presto oblast viditelne bohatla. V te dobe byly dubajske perly zname predevsim v Indii a Parizi. O Dubaji samotne vsak vedel malokdo. Do povedomi se Spojene arabske emiraty dostaly az po objeveni ropy. Priblizne od roku 1979 se datuje nebyvale rychly rozvoj Emiratu, ktery budi obdiv i zavist okolniho sveta. Sejkove najimaji predni svetove odborniky a investuji astronomicke castky do futurologickych megalomanskych projektu, ktere se namnoze objevuji v Guinnessove knize rekordu. Dubaj ma v teto popularni knize okolo 35 zaznamu.

Tim nejviditelnejsim unikatem je urcite Burdž Chalífa, nejvyssi budova sveta, ktera svoji vyskou 818 metru bere dech. Je 14krat vyssi nez Petrinska vez. Nezapomenutelne bylo foceni ze 124. patra tohoto supermrakodrapu. Zazrakem se stalo, ze jsem bydlel ve dvanactem poschodi protejsiho hotelu a z balkonu jsem hodiny a hodiny uzasle pozoroval tento architektonicky a jiste i odvazny skvost. Vzdy vecer, zejmena kdyz se pod Burdž Chalífa kazdou pulhodinu rozeznely tony, jsem spolecne s tisici uzaslymi divaky pozoroval nejvetsi tancici fontanu sveta. Je dlouha 275 metru, ma pet kruhu ruznych velikosti, je osazena temer sedmi tisici zarovkami a muze vytvaret az 1000 abstrakci. Byla navrzena spolecnosti, ktera vytvorila take znamou fontanu v Las Vegas. Mne se nejvice libila predstaveni na hudbu Bocelliho, Richieho a Michaela Jacksona. Pohled na ten nesmirny luxus a plytvani penezi, odvadel obcas moji mysl k mnoha hladovym a stradajicim. Zatimco vetsi cast sveta nema pristup k ciste vode, hladovi a nema ani na jednoduchou obuv, v teto oblasti se nesetri a penize slouzi casto i nedulezite nadstavbe. Absurdita soucasneho sveta. Bylo mne z toho docela uzko.

Pri vyctu sokujicich zazitku a poznani nesmim vynechat sedmihvezdickovy hotel Burdž Al Arab, kam jsem byl pozvan na nezapomenutelny obed, stejne jako umely ostrov Palm Džumejra s hotelovym komplexem Atlantis (temer identický jsem popisoval loni v dopisu z Baham). To vsechno – a mnoho dalsiho – by mohlo treba v prostredi severni Ameriky pusobit docela prirozene. Tady je ale veskera ta ocelova a sklenena krasa obklopena liduprazdnou pousti. Prave ta geograficka odloucenost a do nedavne doby tezko prestavitelne kontrasty, delaji z Dubaje unikatni misto, kteremu se jiz mnoho let prezdiva “perla zalivu”. Zaslouzene.

Vsechno bylo skvele, chybelo jen slunce a modrejsi obloha. Pri minulych navstevach jsem vzdy zasnul nad blankytnou modri pribreznich melcin. Ted bylo nefotogenicky šedo. Kdyz neslo tolik fotit, vyuzil jsem cas na podrobnejsi prostudovani mistnich realii. Prosel jsem nekolik novych i tradicnich oblasti, probehl popularni obchodni strediska, uzil si vune Orientu na trhu s korenim, zapachu na trhu s rybami a nechal se oslepit kilogramy zlata na Gold Souk ve ctvrti Deira. Zlaty trh patri nesporne k nejvetsim mistnim atrakcim. “Mesto zlata”, jak se take Dubaji prezdiva, patri spolecne s Londynem a Curychem k nejvetsim svetovym centrum obchodu se zlutym kovem. Zlate sperky jsou filigransky zdobne, kilogramy vazici, levne a prodavaji se ve vice jak sedmi stovkach zaricich obchodu. Hodne z ceny se da take usmlouvat.
Romanticka byla plavba na dhow, tradicni arabske lodi. Svezl jsem se i na mensich lodkach, ktere v nekterych mistech plni sluzby levne komunalni dopravy. Skvele adrenalinove dobrodruzstvi jsem zazil pri radeni v dunach se spolehlivym off roadem.

Nekolik poslednich hodin pred odletem jsem si uzival pohledy na futuristicke stavby skleneneho mesta. Takova koncentrace mrakodrapu se da srovnat pouze s centry nekterych americkych mest. Modernost a kreativita je ovsem sokujici. Kazdy den jsem hledal mista, ktera jsem znal z minulych nekolika navstev. Temer marne. Dubaj se celosvetove proslavila rychlosti moderni vystavby, ktera tuto aglomeraci behem nekolika let zmenila k nepoznani. Na dunach vyrostlo pohadkove mesto jakoby z jineho sveta.
At uz jsem mesto pozoroval z chodniku, z pisku pouste nebo pohledem leticiho ptaka – to kdyz jsem byl ve vyssich podlazich mrakodrapů – vzdy jsem byl z te krasy a stavitelske odvahy konsternovan. Jsem najednou docela rad, ze jsem zde nekolik let nebyl. Mohu lepe zhodnotit ten nebyvale rychly rust, zretelne vidim kontrasty. Je zrejme, ze pokud hospodarska krize tempo vystavby vyrazne nezdrzi, budouci navsteva bude opet sokujici.

Mise konci. Je cas sa vratit zpet do nasi slunecni soustavy. Po sesti hodinovem letu meziplanetarnim prostorem jsem pristal zpet na planete, kde vladnouci trida hypermodernim projektum programove nepreje. Snad jen, kdyz z toho neco slusneho kapne. Vsudypritomna korupcni chobotnice roztahuje sva chapadla a zemi dusi. Misto toho, aby jina chobotnice shlizela na Prahu z letenske vyvyseniny. Skoda, ze pan Kaplicky nepredkladal svuj futuristicky projekt dubajskym sejkum…

Jirka

Po stopách blbouna nejapného

Motto:“Buh stvoril Mauricius a pak na nem vytvoril pozemsky raj”Mark Twain Pratele, naposledy jsem se hlasil ze svetozname basty hinduismu, z ostrova Bali. Po par dnech v Cesku jsem opet ve většinově hinduisticke komunite. Nachazim se v jihozapadnim cipu Indickeho oceanu, na ostrove Mauricius. Rajsky kus pevniny se vynoril z vln po serii sopecnych erupci

Zobrazit vše
15.4.2011, Mauricius

Po stopách blbouna nejapného

15.4.2011

Motto:
“Buh stvoril Mauricius a pak na nem vytvoril pozemsky raj”
Mark Twain

Pratele, naposledy jsem se hlasil ze svetozname basty hinduismu, z ostrova Bali. Po par dnech v Cesku jsem opet ve většinově hinduisticke komunite. Nachazim se v jihozapadnim cipu Indickeho oceanu, na ostrove Mauricius. Rajsky kus pevniny se vynoril z vln po serii sopecnych erupci pred sedmi miliony lety. Peklo se zklidnilo teprve nedavno. 100 000 let jsou kratery vychladle a na urodnem podlozi se formuje tvarove i barevne bohaty relief, ktery svadi k predstavam o prvotnim hrichu. Ano, tak nejak mohl vypadat biblicky raj.

Pristav blazenosti, pohody a miru poklidne “pluje” v blankytnych vodach, 2000 kilometru od africkych brehu a 850 km od Madagaskaru. Na delku meri 65, na sirku maximalne 48 kilometru. Ostre rezane vulkanicke hory se tyci nad nekonecnymi plantazemi cukrove trtiny. Ostrov je plny vodopadu, potoku, jezirek a ricek. Pevnina je lemovana cetnymi koralovymi utesy, ktere spadaji do temnych hlubin. Tyto, spolu s melkymi lagunami, nabizi rajske dovadeni potapecum z celeho sveta. Pohadkovy sen pod vodou i na sousi – to je Mauricijska republika, pojmenovana podle holandskeho moreplavce prince Maurice Nasavskeho. Po mnoha letech se sem opet vracim.

Pro nekolikadenni pobyt mam zakladnu v jihovychodnim cipu ostrova. V okoli jsou kilometry skvelych plazi i mnohobarevne zelene, pres kterou denne fotim letadla, stoupajici z mezinarodniho letiste Seewoosagur Ramgoolam. To vsak neni ani zdaleka jedina fotogenicka mistni atrakce. Kamkoliv se clovek podiva, vsude jeho oko spocine na nevsedni krase tropickeho raje. Mauricius se muze pochlubit nejen skvostnym pobrezim, ale ma i nevsedne krásně profilovane vnitrozemi. Mocne vrstvy prastare lavy, zdvihajici se az do osmisetmetrove vyse, jsou porostle bujnou zeleni. Nekonecne lany cukrove trtiny stridaji ve vyssich polohach temne zelene plantaze cajovniku. Vsude jsou citit silice z vonaveho stromu ylang ylang, cukrovarnicka melasa, rum, kardamon, koriandr, hrebicek, vanilka, safran a muskatovy orisek. Z domovu vetsinove hinduisticke populace se line liba vune pokrmu, pripravovanych na curry. Spickovou moderni kuchyni muzete prolozit treba tradicnimi kreolskymi specialitami. Patri k nim gulas z netopyru nebo pochoutky z opiciho masa. Brrr… Pojdme radeji objevovat jine ostrovni skvosty.

Velmi si uzivam foceni uzasnych zelenych scenerii, stejne jako vodopadu ci divokych utesu. Geologickou originalitou ostrova jsou dve mista s tzv. barevnou pudou. Jedna se o vulkanicke sedimenty s mineralnimi prvky, ktere pod slunecnymi paprsky nabidnou celou paletu teplych zemitych barev, od zlute az po fialovou. Fotogenictejsi je Chamarel, pozoruhodnejsi a temer bez lidi La Vallée des Couleurs.
Poloostrov Le Morne, pod stejnojmennym skalnim monolitem na jihozapadnim cipu ostrova, vypada rajsky zejmena z letadla. Ale i dole – na plazi – si clovek uvedomi, ze stoji v mimoradnem miste. Neco jsem nafotil, pojedl tvarohovy kolac, zapil jej nealkoholickym napojem z pivovarnickeho sladu a opet spechal do dynamicky tvarovaneho zeleneho interieru rajskeho Mauricia. Tech zelenych pohledu se proste nemohu nabazit.

Jsem rad, ze se mne i pri teto ceste podarilo navstivit a vyfotit dramaticka jizni pobrezi s uzasnym pribojem, doprovazenym bohatou vodni tristi a duhou, stejne jako hornate scenerie ci pobrezni i vnitrozemska mesta.
Hlavnim mestem Mauricijske republiky je Port Luis. Prave odsud jsem pred lety odjizdel na okruzni plavbu po ostrovech Indickeho oceanu. Symbolicky jsem tedy navstevu kolonialniho mesta zahajil prave v pristavu. Je neuveritelne, ze jsem zde potkal a fotil tehoz zdredovaneho rastafarianskeho rezbare drevenych soch, jehoz snimky jsem si nafotil uz pri prvni navsteve. Vratil jsem se i do pevnosti Adelaide ci muzea Modreho Mauricia. Ano, prave kvuli svetozname znamce zna mnoho nasich lidi tento maly ostrov.
Nevim kolik ostrovanu zna Cesko, ale leckdo o nas jiste vi. Ve meste Curepipe je po Janu Palachovi pojmenovany autobusovy terminal, obchodni galerie a snad i dalsi mista. Odvazim si mnoho snimku skvelych prirodnich i lidskou rukou poznamenanych scenerii.

V ostrovni populaci hraje presilovku pocetna komunita Indu. Doplnuji je kreolove, misenci Evropanu a zavlecenych otroku, Cinane a vetsinou francouzsky hovorici belosi. Kazde etnikum ma jiny zivotni styl, stavi si odlisne svetske i cirkevni stavby, cti jine svatky a ceremonie, kazde kulture chutnaji jine pokrmy. A presto se vsichni vzajemne respektuji, konflikty mezi ostrovnimi kulturami jsou velmi sporadicke. Jsou znamy pouze putky mezi etnickymi sportovnimi kolektivy. Obyvatele Mauricia jsou navysost tolerantni a pratelsti. Bylo mne mezi nimi dobre.

V mnoha lokalitach sveta se stal symbolem mistni zivocich. Je tomu tak i na Mauriciu. I kdyz zde tradicne zije velke mnozstvi zelv obrovskych, symbolem se stal dronte mauricijsky, cesky znamy jako blboun nejapny, ktereho domorodci nazyvaji dodo. Setkate se s nim absolutne vsude – skoda jen, ze nikdy neni zivy. Zhotoveny z ruznych materialu je nejcastejsim ostrovnim suvenyrem. Zivy byl pry naposledy spatren v roce 1681, tesne pred tim, nez si na nem evropsti, v te dobe hlavne holandsti, namornici pochutnali. Do prijezdu Evropanu byl Mauricius neobydleny, dodo nemel zadnych nepratel, tak kdyz ke brehu prijeli lode, prisel se – blboun – podivat na tu zajimavost zblizka. Lide uz tenkrat milovali drubez a vyhladoveli namornici petadvacetikilovym neletavym ptakem nikdy nepohrdli. Dodo zmizel, ale dech berouci ostrovni raj, kteremu za poslednich 400 let propadlo mnoho generaci objevitelu, pluje v pruzracnych vodach Indickeho oceanu nastesti stale.
Jirka, Mauricius

Bali – můj druhý domov

Kdykoliv pristavam na letiste Ngurah Rai v Denpasaru, citim se skvele. Bali se uz davno pro me stalo srdecni zalezitosti, temer druhym domovem. Tady vzdy pookreji, ze vseho jsem nadsen a uzivam si kazdou minutu. Citim se jako reinkarnovany Balijec.Pri navratech domu se obycejne tesime na pratele, jsme zvedavi co noveho se udalo, kdo s

Zobrazit vše
1.4.2011, Bali

Bali – můj druhý domov

1.4.2011

Kdykoliv pristavam na letiste Ngurah Rai v Denpasaru, citim se skvele. Bali se uz davno pro me stalo srdecni zalezitosti, temer druhym domovem. Tady vzdy pookreji, ze vseho jsem nadsen a uzivam si kazdou minutu. Citim se jako reinkarnovany Balijec.
Pri navratech domu se obycejne tesime na pratele, jsme zvedavi co noveho se udalo, kdo s kym, kde… a tak. Hlavne se ale citime bezpecne.

Prave tady, tak daleko od Ceska, na rozhrani Ticheho a Indickeho oceanu, mam sveho nejvetsiho pritele a kamarada. I Ketut Sukiasa je vsestranne nadany, pravoverny, tedy hinduisticky Balijec. Byvaly univerzitni ucitel anglictiny se pozdeji zivil jako turisticky pruvodce, dnes je na Bali spise znamy jako sefredaktor a vydavatel magazinu Bali Top Destination. Mnoho Cechu jej poznalo jako zabavneho pruvodce a organizatora poznavacich vyletu po Bali, pripadne dalsich ostrovech nejrozsahlejsiho ostrovniho statu sveta. Na 17000 ostrovech zde zije asi 230 milionu lidi mnoha etnik a jazyku. Stale je co objevovat. Prave Suki, tak zni zkracene jeho jmeno, na me opet na letisti cekal a stravil jsem s nim cast, tentokrat velmi kratkeho balijskeho pobytu.

Reklo by se, ze kdyz jste nekde po dvanacte, tak uz snad ani nebude co fotit. Na Bali to neplati. Od casneho rana do setmeni hledam a nachazim mnoho skvelych novych motivu. Myslim, ze jsem mel pri teto navsteve mimoradne velke stesti. Jedno rano jsem si privstal. Do chramoveho komplexu Besakih jsem spolecne s domorodymi hinduisty vstupoval temer jeste za tmy. Az po trech hodinach se objevili prvni turiste. Ten den se v nejdulezitejsim balijskem chramu konala jedna z vetsich slavnosti a snimky porizene v casnem rannim svetle jiste prekonaji vse, co se mne zde kdy podarilo vyfotit. Jednotlive chramove okrsky byly vypravne vyzdobeny, ale hlavne lide meli hned po ranu skvelou naladu. Byla radost s nimi rozmlouvat a pak je i fotit. Odjizdel jsem totalne propoceny, ale velmi stastny.

Dalsi melo prijit. Pri odjezdu z Besakih jsem se jeste zastavil na velmi fotogenickem vyhledu na terasova ryzova policka, ktera jsem dosud neznal. Nad romantickymi ryzovisti, za pasem tropickych palem se do trikilometrove vyse tyci majestatna sopka Agung. Sem se jeste, snad i v lepsim svetle, urcite vratim. Celodenni foceni vyvrcholilo v momente, kdy jsem zahledl \”fotografuv balijsky sen\” – temer sto stejne oblecenych zen, ktere si na hlave pridrzovaly vysoke, pestrobarevne obetiny. Sly v predlouhem pruvodu, s metrovymi rozestupy, pekne jedna za druhou. Pruvod uzaviral mnohoclenny gamelanovy orchestr. Jeho rytmus ridil frekvenci pochodu celeho hada a dotvarel typickou balijskou atmosferu. Zurive jsem exponoval celky i jednotlive tvare a tesil se ze stovek usmevu, kterymi me tyto vyslankyne nebes obdarovavaly. Citil jsem se bozsky.

Indonesie se tesi mezi svetovymi i ceskymi cestovateli skvele povesti. Neni divu, ze jich zde muzete pri jedne navsteve potkat hned nekolik. Mnozi zde take zakotvili dlouhodobe. Jednim z nich je i spickovy instruktor potapeni a majitel cestovni kancelare Jirka Hruska. Jeho hotel Deep Blue Studio, postaveny na prikrem srazu primo nad morem, najdete v Selangu, na severovychode ostrova. Je zde nejen skvele potapeni, ale hlavne uzasny klid od shonu jinak velmi turistickeho Bali. Stravil jsem zde nekolik dni. Byly plne relaxace, zajimaveho foceni, skvele kuchyne a prekvapivych setkani s domorodci i krajany. A takove jsou ostatne vsechny moje navraty na tento milovany ostrov.

Jirka (Agung)

Střední Jáva

V Jogjakarte jsem pristal pozde odpoledne. Tady, v blizkosti rovniku, se stmiva velmi rychle a nez jsem se dockal zavazadla, byla absolutni tma. Ubytoval jsem se v klidnem hotylku se svezi zahradou, plnou bougainvilii a ruzi. Ke svemu bungalovu jsem musel preskakat po plochych lavovych kamenech, ktere vystupovaly nad hladinu jezirka, plneho barevnych ryb. Pripadal

Zobrazit vše
29.3.2011, Indonésie

Střední Jáva

29.3.2011

V Jogjakarte jsem pristal pozde odpoledne. Tady, v blizkosti rovniku, se stmiva velmi rychle a nez jsem se dockal zavazadla, byla absolutni tma. Ubytoval jsem se v klidnem hotylku se svezi zahradou, plnou bougainvilii a ruzi. Ke svemu bungalovu jsem musel preskakat po plochych lavovych kamenech, ktere vystupovaly nad hladinu jezirka, plneho barevnych ryb. Pripadal jsem si jako rádža, nedavny vladce nektereho z mistnich kralovstvi. Hotel zrovna nemel prilis mnoho hostu, stale jeste dusledek globalni ekonomicke krize a radeni prirodnich zivlu. Vzdyt nedaleka gunung api Merapi, vychrlila necekane zhavou lavu teprve pred sesti mesici. Zahynulo 275 lidi a dusledky teto erupce me provazely po celou dobu pobytu v Jogjakarte a okoli.

Centralni Java patri k nejurodnejsim obilnicim sveta. Sveze zelena policka se tahnou do dali a ramuji je siky kolebavych palem. Vse je barevne a voni. Muze za to vulkanicka puda a tropicke klima s dostatkem kratkych sprsek. Takovou krajinou jsem se po nekolik dni vydaval na poznavaci vylety do okoli mesta, kteremu mistni s laskou prezdivaji “Džogdža”.

Snad zadny navstevnik teto oblasti nevynecha ani jeden z dvojice svetove znamych chramu, ktere jsou z Jogjakarty temer na dohled. Jde o hinduisticky stanek Prambanan, ale zejmena o buddhisticky skvost, nejvetsi stupu sveta, prosluly Borobudur. Uz jsem pred lety mel tu cest, ale ani ted jsem si tu prilezitost nenechal ujit.
Kvuli svitani jsem si privstal a u paty ohromne buddhisticke mandaly Borobudur, jsem stal jeste za tmy. Poutnici podnikaji pri ceste nahoru okruzni cestu a postupne, jak stoupaji po jednotlivych podlazich, se symbolicky ocistuji, aby na same spici, mezi sochami meditujicich buddhu, dosahli vytouzene nirvany. Protoze ja buddhista nejsem a staci mne uspokojeni fotograficke, vydavam se na vrchol po kamennem schodisti stredem. Brzy zjistuji, ze i u mne dochazi k ocisteni, i kdyz jen povrchovemu. Uz ted, tedy velmi casne rano, se totiz na schodech duchovniho stanku docela svetsky potim. I kdyz se nakonec slavnost nekonala a porizene snimky vychodu slunce nedosahnou kvality tech, ktere jsem zde poridil pred lety, presto si i duse uzila svoje. Krasa tohoto svatostanku, obklopeneho hustymi palmovymi haji, je v rannich mlhach dech berouci a nezapomenutelna. Pisi to i presto, ze kvuli destruktivnimu vybuchu Merapi a otresum, se vrcholove (ty nejfotogenictejsi) partie rekonstruuji a jsou tedy – k memu nemalemu zklamani – nepristupne.

Pro mnoho kultur jsou hory posvatne. Lide, kteri pod nimi ziji, se k nim po tisicileti modli. Maji silu zivot davat, ale i brat. Znovu jsem se o tom se zatajenym dechem presvedcil pri ceste na foceni Prambananu. I tento, jindy tak prekrasny hinduisticky stanek, musel mit kvuli radeni Merapi omezeny rezim. Z foceni nic moc nebylo. Co je ale me zklamani vedle apokalypticke spouste, kterou jsem pri ceste na nekolika mistech videl. Lava, rychle tekouci z vrcholu Merapi, naplnila koryta rek a vyhnala miliardy litru vody a tuny stareho vulkanickeho pisku do okolnich vesnicek a poli. Ta smrtonosna smes mela takovou silu, ze spolu s ni “odtekly” i balvany ve velikosti osobniho vozu. Verte mi, sokujici a nepredstavitelne! Pod nekolikametrovou vrstvou pisku a kameni zmizelo mnoho domu uplne, jine byly zniceny jen z casti. Spesne jsem poridil par snimku, vyprazdnil kapsy do sbirkove urny pro postizene a s velkym pohnutim odjel za dalsim objevitelskym dobrodruzstvim. Indonesie jich ma na rozdavani.

Kazdy den, hodina i minuta meho indoneskeho putovani jsou naplneny radosti z poznavani. Setkavam se s prijemnymi lidmi, fotim krasnou prirodu, ochutnavam naprosto bozska jidla. Chybelo jen trosku aktivnejsiho pohybu a adrenalinoveho dobrodruzstvi. I na to nakonec doslo.
Dve hodiny jizdy jihovychodne od Jogjakarty se nachazi malo znama oblast Goa Pindul, kterou proteka kalna reka Oya. Cestovni business je tam teprve na zacatku. Mistni podnikatele hledaji, co by navstevnikum mohli nabidnout. Vyzkousel jsem spluti nekolikakilometroveho useku reky na velke pneumatice. Oya se romanticky klikati mezi urodnymi policky a bambusovymi haji. Ackoliv se nejednalo o nijak tezke raftovani, presto se mne povedlo z kruhu vypadnout. Obcasna zrychleni toku v uzsich mistech a na kamenitem podlozi okorenila jinak poklidne pluti. Adrenalinove to bylo zejmena proto, ze jsem si do gumoveho kruhu sedl – docela drze – se dvema kamerami. Nakonec jsem je nastesti neutopil. A to ani tehdy, kdy jsem po chvili zjistil, ze memu plavidlu unika vzduch. Mistni “namornici”, mne pneumatiku vymenili.
Pozdeji jsem, nedaleko Karangmojo, absolvoval jeste plavbu chladnou a temnou jeskyni. Byla plna netopyru, ale i zajimavych formaci stalaktitu. Pote, co si me oci zase privykly na denni svetlo, vydal jsem se primo na jih a zbytek dne pak stravil na pribreznim pasu, ktery je tvoren plazemi Krakal, Kukup a Baron. Koupani je zde kvuli spodnim proudum nebezpecne, ale fotogenickych motivu nabizi toto misto nepocitane. Nadchly me zejmena vetrem a morem bicovane koralove plaze a brehy s mnoha jeskynemi, okny a previsy. Tim uplne nejlepsim vsak byli lide. Pobavene na me povykovali a zadali, abych je vyfotil. Mnozi si pak trosku stydlive nechali udelat i fotku se mnou. Hodne jsme se u toho vsichni nasmali.
A takova je cela Indonesie. Lide jsou mili, nesmirne komunikativni a vetsinou nezistni – umi rozdavat radost. Zda-li to tak zustalo i na Bali, o tom jsem se prave priletel presvedcit. Let z Jogjakarty do balijskeho Denpasaru trval asi 70 minut. Uz v prvnich minutach na ostrovni pude citim, jak se mne po tele rozleva prijemny pocit. Jsem konecne zase doma!

Jirka, letiste Ngurah Rai, Denpasar, Bali

Západní Jáva

Tentokrat jsem se rozhodl velice rychle, zakoupil letenku a s dokonalou spolecnosti Emirates se pres Dubaj prepravil do indoneske metropole Jakarty. Indonesie je temer muj druhy domov, takze se od prvni chvile citim skvele. Planuji nafotit nove snimky do pripravovane indoneske prednasky a mam na to pouze dva tydny, vic jsem nevysetril. Nevadi, kazda navsteva

Zobrazit vše
22.3.2011, Indonésie

Západní Jáva

22.3.2011

Tentokrat jsem se rozhodl velice rychle, zakoupil letenku a s dokonalou spolecnosti Emirates se pres Dubaj prepravil do indoneske metropole Jakarty. Indonesie je temer muj druhy domov, takze se od prvni chvile citim skvele. Planuji nafotit nove snimky do pripravovane indoneske prednasky a mam na to pouze dva tydny, vic jsem nevysetril. Nevadi, kazda navsteva teto oblasti stoji vzdy za to.

Z Jakarty (v teto megapoli zije vyrazne vice lidi, nez v celem Cesku!) jsem se kvuli nepredstavitelne dopravni zacpe premistil za nekolik hodin do Bandungu. Mestu jsem se moc nevenoval, zato jsem poznal zajimava prirodni mista nedaleko spravniho mesta provincie Zapadni Java. Privital jsem zejmena priznivejsi klima, nebot Bandung lezi ve vysce 750 metru nad morem, a tak se navstevnik tolik nepoti. Mesto se chlubi mnozstvim holandskych kolonialnich staveb a palacu. Potrebovaly by, podobne jako nase vozovky, generalni rekonstrukci. Daleko vic me zaujaly okolni cetne vulkany, na jejichz svazich jsem horecne snimal sopecna jezirka, horka vridla a dramaticke vodopady. Jeste lepsi byly dynamicke – a presto uklidnujici – cajove plantaze. Ta mnohastupnova oku lahodici zelen, by se mela predepisovat nejen u ocniho lekare, ale i u psychologa. Tady bych vydrzel cele tydny! Bylo to tak sugestivni, ze jsem zde dokonce, na dotek cajovym kerikum, jednu noc prespal. Misto snidane jsem se pak jeste nekolik hodin sytil temi neuveritelne krasnymi pohledy. A kdyby jen temi. Dalsi skvele, pobavene a mile pohledy mne nabidly rozzarene oci mistnich sberacu cajovych listku. Zeny i muzi jsou za tuto nelehkou praci tradicne bidne odmenovani, presto si za porizene snimky nikdy o nic nerekli. Naopak, vzdy me velmi rychle zaznamenali, upravili spesne svuj zevnejsek a odmenili me povzbudivym usmevem. Kdybych se s takovou milou lidskou vstricnosti potkaval doma a kdyby takhle vypadala ceska krajina, snad bych ani nemusel cestovat.

Na zapad od Bandungu se nachazi popularni vodopady Cilember 7. Sedm proto, ze jich je nad sebou presne tolik. K drevene chate u kataraktu cislo ctyri jsem vystoupal pozde v noci. Slabe mesicni svetlo, tlumene navic bujnou dzungli, alespon z casti poodhalilo krasu prirodniho skvostu. Moc jsem se tesil na pristi rano. V chladnejsim vysocinskem pocasi jsem se zahrival popijenim bandreku, horkeho napoje s notnou davkou zazvoru a bylinek. Je tedy patricne palivy a caj pripomina snad jen svoji barvou. Usinani u bouriciho zivlu bylo velmi romanticke i dobrodruzne zaroven.
Ranni dzungle je nejkrasnejsi. Pobihal jsem v ni a hledal ty nejlepsi pohledy na mnoho desitek metru vysoky vodopad. Pozdeji, totalne propoceny, jsem jeste vystoupal k petce. I v teto oblasti jsem mel mimoradne stesti na foceni portretu. Oslovil jsem nahodne pocestne, pilne zemedelce, trpelive cekajici prodejce a nakonec i dva budouci manzelske pary – nikdo me neodmitl. Jeden hrdy zenich pozdeji vysvetlil, ze svatba bude az pristi mesic, ted se pouze porizuji snimky. Zvlastni a asi take zavazujici.
Pri nekolikahodinove ceste na letiste u Jakarty jsem jeste ochutnal posledni speciality zapadni Javy a na kridlech narodni letecke spolecnosti Garuda jsem se prenesl do Jogjakarty, spravniho strediska stredni Javy. I kdyz zde nejsem poprve, nacal jsem dalsi etapu hlubsiho poznavani Indonesie. Ale o tom az priste.

Jirka, Jogjakarta, Java

Jarní Německo

Prelom unora a brezna je tento rok neobycejne teply. Skoda. Planoval jsem fotografovat nekde v evropskych horach, ale vetsinou chybi snih. S vdecnosti jsem nakonec prijal sanci vycestovat alespon na par dni do jihozapadniho Nemecka. Kamkoliv. Uz nekolik tydnu jsem nikde nebyl, hlavne kdyz si budu opet moci vychutnat prejezd hranice a vyzkouset, v cem

Zobrazit vše
17.3.2011, Německo

Jarní Německo

17.3.2011

Prelom unora a brezna je tento rok neobycejne teply. Skoda. Planoval jsem fotografovat nekde v evropskych horach, ale vetsinou chybi snih. S vdecnosti jsem nakonec prijal sanci vycestovat alespon na par dni do jihozapadniho Nemecka. Kamkoliv. Uz nekolik tydnu jsem nikde nebyl, hlavne kdyz si budu opet moci vychutnat prejezd hranice a vyzkouset, v cem je zivot za hranicemi jiny.

Za Rozvadovem se kvalita silnice vyrazne zlepsila. Nasadil jsem konstantni rychlost a az na par drobnych zastavek, hnal jsem landrovera az do mist, kde se Nemecko potkava s Francii a Svycarskem. Prvni noc a toulky nocnim mestem jsem si uzil v Karlsruhe. Nejen Karel (mesto v roce 1715 zalozil markrabě Karel Vilém, aby se mel kde ukryvat pred svou manzelkou), ale i ja jsem si v tomto mladem meste skvele odpocal. Prave tento vikend zacina v krestanske Evrope masopustni veseli, takze o zabavu se postaraly cetne hudebni soubory a karnevalove odeni lide vseho veku. Uz v minulosti jsem mnohokrat musel konstatovat, ze navenek chladni Nemci se umi velmi uvolnene a kultivovane bavit. Karneval, znamy jako Fasching, se kona sedm tydnu pred Velikonocemi. V Karlsruhe, ale hlavne ve Freiburgu, jsem se skvele bavil pri masopustnich pruvodech masek. Na mnoha mistech hraly zabavne kapely a tisice lidi chodily slunecnym mestem ve vypravnych krojich a maskach. Ulice byly plne pestrobarevnych sasku. Uzasna atmosfera.

Freiburg im Breisgau lezi v jiznich cipech Cerneho lesa a patri mezi nejslunnejsi mesta Nemecka. Stare mesto bylo zalozeno kolem roku 1100 a dodnes se chlubi zachovalou historickou atmosferou. Pozoruhodne jsou zejmena kanalky, zanorene do dlazdeni mnoha ulic. Kdysi slouzily jako koryta na vodu pro zvirata a k haseni pozaru. Jeste nikdy jsem nic takoveho nikde nevidel. V centru mesta se mne moc libila goticka katedrala z cerveneho piskovce, ale hlavne vypravny tradicni trh s mnoha typickymi dobrotami.

Okolo nekolika schwarzwaldskych zemedelskych usedlosti jsem vystoupal az na vrchol jednoho z okolnich kopcu. Jmenuje se Feldberg a je s vyskou 1493 metru nejvyssi horou Cerneho lesa. Je zde skvely lyzarsky areal. Tady a na nekolika dalsich mistech jsem si dokonale uzil typickou nemeckou kuchyni. Vyhlaseni kuchari pripravuji lehke speciality, ktere se stale casteji oznacuji jako Neue Deutsche Kuche. Zkusil jsem leccos, ale stejne si vzdy nejvice pochutnam na nemecke specialite zvane Wurst. Veprove, hovezi nebo teleci maso, doplnene korenim a bylinkami, je nacpano do ruzne silnych strivek a peceno na oleji ci grilu. Bratwurst, Bockwurst, Blutwurst, Currywurst, Frankfurter, Knockwurst, Weiswurst… Guten Appetit, Mahlzeit!

Hezke jaro
Jirka

Japonsko – splněný sen

Ackoliv jsem v ostrovnim cisarstvi jen na kratke navsteve a nemohu tedy proniknout dukladne do mistni kultury, presto mam uz tolik poznatku, ze by jejich sepisovani vydalo na mnoho dlouhych dopisu. Je to zeme na nekolik zivotu, neda se poradne popsat a uz vubec ne pochopit. Snad nikde na svete jsem si nikdy nevsiml tolika

Zobrazit vše
25.11.2010, Japonsko

Japonsko – splněný sen

25.11.2010

Ackoliv jsem v ostrovnim cisarstvi jen na kratke navsteve a nemohu tedy proniknout dukladne do mistni kultury, presto mam uz tolik poznatku, ze by jejich sepisovani vydalo na mnoho dlouhych dopisu. Je to zeme na nekolik zivotu, neda se poradne popsat a uz vubec ne pochopit. Snad nikde na svete jsem si nikdy nevsiml tolika drobnych i velkych odlisnosti v mechanizmech chovani, nazorech a hodnotach jako tady. Nektere jsou prikladne a ihned bych je zavedl u nas (treba zdraveni a usmevy), jine jsou sokujici (Japonci povazuji za neslusne na verejnosti smrkat, tak radeji hlasite posmrkavaji). I kdyz se nad nekterymi vecmi usmivam a jine jsou prekvapive, od prvnich hodin je mne tady dobre. Nejspis proto, ze si na kazdem kroku vsimam civilizovanosti a nevsedni lidske slusnosti. Mozna take proto, ze mam docela stesti na pocasi a fotogenicke motivy. Japonsku nalezi sest tisíc osm set ostrovu, ja se pohybuji pouze po jednom, i kdyz po tom nejvetsim a historicky nejdulezitejsim. Na Honšú jsou treba i vsechna dosavadni hlavni mesta – Nara, Kjóto a Tokio.

Kdyz jsem poprve nastoupil do rychlovlaku šinkanzen, byl jsem plny napeti. Vse zarilo cistotou, personal byl usluzny a ja se tesil na vzrusujici rychlou a hladkou jizdu. Nekolik set kilometru prosvistel vlak zavratne rychle a na vterinu presne jsem vystupoval v Mišima. Bez problemu jsem si zapujcil vuz a odjel na tri dny k Fudži. Stanout pod majestatnou sopkou, to byl dalsi dilci splneny sen. Pocasi mne tady optimalne nevyslo, ale i tak bylo kazdodenni dvanactihodinove hledani idealniho zaberu nezapomenutelne. Zejmena, kdyz jsem casne rano v mlznych oparech okolnich jezer mrznul, kdyz jsem mel sanci fotit kouzelne zbarvene javory (momidži), nebo kdyz jsem vyjel na svahu hory do vysky 2500 metru. Ve vecernich hodinach jsem tam horecne behal a hledal dobry pohled na zasnezeny vrcholek posvatne spici sopky, pozlaceny zapadajicim sluncem. I presto, ze jsem nemohl popadnout dech, vsiml jsem si, jak je hora krasna. Vsichni Japonci ji maji v posvatne ucte.
Nazabloudit, najit cestu zpet do pujcovny a vratit auto na cas, bylo trosku komplikovane, ale nakonec jsem zvladl i to. Teprve tady jsem se dozvedel, proc byla Fudži vetsinou prikryta sedou dekou. Nebyla to mlha, ale pisek z cinske pouste. Zatimco k nam chodily kdysi pohromy z jine basty komunismu a z vychodu, na Japonce utoci ze zapadu.
Na posledni chvili jsem naskocil do vybraneho šinkanzenu a pres Jokohamu zamiril do Tokia.

Mohutna, preplnena, blikajici a priserne draha megapole me pohltila jako ohromne termitiste. Ano, citil jsem se ve zmeti ulic jako maly mravenecek. Beznadejne ztraceny, ale docela stastny. Mam takova mesta se specifickou atmosferou nesmirne rad. Te tokijske jsem se nemohl nabazit. Pres den jsem intenzivne fotil zejmena v chramech. V techto dnech tam rodice vodili male, fotogenicky oblecene deti. Cele Japonsko si prave pripomina šiči-go-san, popularni slavnost, pri ktere se tri-, peti- a sedmilete deti oblekaji do tradicnich odevu a navstevuji svatyne. Male gejsi a samurajove v malych pestrych kimonech. Snimal jsem i dospele, tradicne odene zeny, stejne jako mnoho nevest a zenichu v nadhernych slavnostnich satech. Mam stesti, prijel jsem prave do plne sezony svateb.
Ubytoval jsem se v Šindžuku, velice rusne barvite ctvrti v srdci mesta. Pres den jsem na ulicich fotil obyvatele Tokia i prichozi z jinych oblasti zeme. Ty nejbizarnejsi portrety si vezu z oblasti Haradžuku. Potkaval jsem zde mnoho vystrednich lidi, ktere bych snad popsal, jako ze maji bezpohlavni vzhled. Muzi, co vypadaji jako krehke pestene zeny a zeny, ktere se zase casto oblekaji jako muzi. Bohemove, co chteji sokovat. Uvedomil jsem si, ze takove typy znam z japonske televize. Vzorem techto mladych “lidi z ulice” jsou mnohe hvezdy soubyznysu a take oblibene komiksove postavy. A prave tem se blizi nejvice. Ani nevim, co bylo driv, zda-li kreslena figurka manga nebo ta ziva akibakei, kterou muzeme potkat v nekolika tokijskych ctvrtich. Japonsky cos style spociva v neuveritelnych kombinacich a barvach odevu. Nekteri maji zalibu v bizarnim zjevu, kdy z cerneho upirskeho kostymu plneho prezek a kovanych ozdob sviti nabileny oblicej s namalovanymi krvacejicimi reznymi rankami, jini maji na sobe roztodivne kreace, vcetne vlasu v zarivych barvach. K videni jsou barevne plasty, kuze, kozesiny a krajky. Uplatni se i tetovani a piersing. Potkavam odrostlejsi teenagery, ozdobene horami plysovych detskych figurek. Cokoliv je dovoleno. V Japonsku ted prave leti muzi v kratasech a barevnych puncochacich. Tyto, z evropskeho pohledu, karnevalove figurky se zejmena tady, v tokijske ctvrti Haradžuku, pohybuji na verejnosti naprosto uvolnene. Nam se mohou zdat smesni, oni se ve vybrane roli citi prirozene a pripadaji si krasni. Je to unikatni, nikde ve svete nevidany fenomen.
Toulky Tokiem, foceni lidi a reklam, ochutnavani skvelych jidel, to vsechno me uchvatilo. Mohl bych tu byt jeste dlouho. Dalsi zajimava mista vsak cekala.

Na trase mezi Tokiem a Naganem lezi v kopcovitem terenu na japonske pomery ne prilis velke mesto Kofu. Bylo mne na nekolik dni domovem. Poradal jsem odsud vlakem i auty – kolem rozlehlych poli osazenych japonskym krenem wasabi – fotograficke vylety. Chloubou oblasti je hrad Matsumoto-džó, skvele umisteny pred svahy pohori Hidžiri Kógen. Je to jeden ze vstupu do popularnich japonskych Alp. Dalsi den jsem fotil romanticke podzimni scenerie v udoli Šósenkjo. Protoze je Kofu na uzemi prefektury Jamanaši a ta ma zase na svem uzemi slavnou Fudži, zkusil jsem ji fotit znovu. Opet jsem nemel stesti. Viditelnost byla dosud spatna. Fudži mne tak pripravila nejvetsi zklamani teto cesty. Duvod se nekdy vratit. Pruvodkyni mne byla nadsena turistka pani Tokiko. Ona, podobne jako pratele z Japonska, Ceska, Slovenska a Kanady mne trpelive odpovidali na zvedave dotazy a vysvetlovali, casto Evropanovi tezko pochopitelne, mechanizmy prastare tradicni asijske kultury. Pozdeji jsem se opet pres Tokio a Ósaku premistil do vysnene oblasti starobylych cisarskych hlavnich mest Kjóto a Nara. Jsou plne skvostnych chramu a meditacnich zahrad, pravem zapsanych na Seznam UNESCO. Venoval jsem jim hodne casu.

Ted, v obdobi barevneho podzimu, ktere vsichni jmenuji po javorech momiji a chteji tu krasu na vlastni oci spatrit, se mne vubec nepodarilo najit v Kjóto volne luzko. Bydlel jsem v pul hodiny vzdalenem Hirakataši a kazdy den do Kjóta vlakem dojizdel. Stalo to zato. Kjóto je skutecny historicky, diky svym zenovym zahradam duchovni a diky sakuram a barevnym javorum i prirodni skvost Japonska. Malokdo vi, ze od roku 1996 jsou Praha a Kjóto sesterskymi mesty. Doufal jsem, ze nafotim snimky neuveritelne zabarvenych momiji a portrety mladych maiko i starsich gejš. I kdyz jsem optimalni zbarveni vegetace uplne idealne netrefil a mel jsem si prece jen asi koupit letenku o dva tydny pozdeji, na ty portrety jsem stesti mel. A podle mistnich znalcu docela velke. Vsak mne take japonske tvare ve vystavnim souboru “People” uz moc dlouho chybely. Pri foceni skupinek mladych, nadherne oblecenych maiko, se mne podarilo navazat neuveritelne uvolnenou atmosferu. “Holky” i ja jsme se pri vzajemnem foceni skvele bavili.
Kjóto, mesto plne budhistickych chramu, tajuplnych palacu a jeste tajuplnejsich zahrad me zklidnilo. Chtel jsem si toto mimoradne misto vice duchovne uzit, tak jsem kazdy den jen tak zdanlive bezcilne bloumal. Vedel jsem, ze na zahrady i palace stejne obcas narazim. Je jich tady tolik, ze je proste nelze minout. Mozna jsem nejaky ten dulezity, v pruvodcich doporucovany objekt minul, ale zase jsem jiste na nektery jiny nahodne narazil. Vyrazel jsem casne, driv nez se duchovni zadumciva mista zacala plnit tisici navstevniky. Mohl jsem tak fotit prekrasne zahrady a chramy pekne bez lidi. Ta lehkost svobodneho bloudeni me naplnovala neskonalym stestim a prispela k tomu, ze jsem si zaver meho japonskeho pobytu dokonale vnitrne uzil. Protoze az do konce roku a pres svatky hodlam pobyt v Cesku, byla to ta nejlepsi tecka za letosnim cestovatelskym rokem. Proto vam uz ted, drazi pratele a prijemci dopisu z cest, preji klidne a pohodove prosincove svatky. V pristim roce se, doufam, nekde ve svete a ve zdravi potkame.

Jirka, z rohože tatami v mestskem byte v Hirakataši

Víc než Laponci mrznou Japonci

Blizi se Vanoce a mnozi se me ptaji, co bych rad jako dar. Ten hlavni dar – dalsi splneny cestovatelsky sen – jsem si nadelil sam a prave ted si jej do sytosti uzivam. Po letech vahani a odkladu jsem se konecne vydal na dalny vychod – do Japonska. Na tuto cestu jsem se mimoradne

Zobrazit vše
18.11.2010, Japonsko

Víc než Laponci mrznou Japonci

18.11.2010

Blizi se Vanoce a mnozi se me ptaji, co bych rad jako dar. Ten hlavni dar – dalsi splneny cestovatelsky sen – jsem si nadelil sam a prave ted si jej do sytosti uzivam. Po letech vahani a odkladu jsem se konecne vydal na dalny vychod – do Japonska. Na tuto cestu jsem se mimoradne tesil. Vzdyt je to zeme, ktera dala svetu tolik produktu, ktere mne i u nas uz dlouho skvele slouzi. Subaru, Sony, Nikon, Fuji, Gitzo, Pilot, mam rad i sushi a saké. Uz pri pristani na modernim letisti Kansai v Osace bylo vsechno jine. Zacal jsem hltat nove zkusenosti a informace. O nektere se s vami ted rad podelim.

Od prvnich chvil me stale udivuje a nesmirne bavi ta vsudypritomna zdvorilost, pozdravy, uklony a usmevy. Klani se prodavac v obchode, klani se steward, kdyz vstupuje do vagonu shinkanzenu, i kdyz jej opousti, klani se policajt, ktery vas pousti pres ulici, dokonce i kdyz vas pistalkou napomina, ze jste prebehli na cervenou, klani se proti vam jdouci bezdomovec, klani se i praporecnik u uzavreneho opravovaneho pruhu silnice. Klani se proste vsichni. Uzivam si i ten nevsedni zajem o exoticky vyhlizejiciho Evropana. Je po sezone (hlavne u me!) a cizincu opravdu mnoho nepotkavam. Tim jsem lepe videt. Nebo ze by prirozena japonska ucta ke stari? At je to cokoliv, tech usmevu a povzbudivych pohledu je hodne. Japonsko me uz v prvnich hodinach nadchlo.

Kdyz jsem poprve vstoupil do tradicni japonske restaurace, personal neco nesrozumitelneho unisono zakricel. Lekl jsem se. Jeste, ze jsem to nevzdal a zustal jsem. Zul jsem si sporadane boty – pozor, derave ponozky jsou zde velke spolecenske faux pas a usedl k nizkemu stolu na tatami. Usmevava servirka ke mne poklekla, podala vlhky rucnik a po chvili pocala predvadet, co je to japonska pohostinnost. Vareny ruzovy krab se stridal se skvele ochucenou zeleninou, male chobotnicky nalozene v palivem wasabi jsem prokladal krupavymi krevetami a mnoha dalsimi pochoutkami, ktere vubec neumim pojmenovat. Dokonce jsem vyzkousel nekolik znacek a chuti domaciho saké. Neznalost japonskeho stolovani prehlizel personal s milymi usmevy a na moji zadost me dokonce nekolikrat poucili a moje chyby napravili. Treba, kdyz jsem zbytky z kraba odhazoval do drevene misky, ona to ale byla otocena poklicka z kotliku, ve kterem se prede mnou vyvar s krabem a prisadami dohrival. S hlubokou uklonou se prisel predstavit i majitel utulne špeluňky. Pri odchodu od stolu tak dlouho v uklone setrval, ze jsem mel obavu, zda-li se mu nazablokovala zada. Nezablokovala. To jsem byl jen svedkem tradicniho ritualu vzdavani ucty temer komukoliv kolem vas. Uklon, nekdy dost absurdnich, zde uvidite miliony.
Skvele upravene pochoutky, spolecne s usmevy celeho personalu, to byl asi nejhodnotnejsi gurmansko kulturni zazitek meho zivota. Pri odchodu jsem dokonce pozadal, osmelen nekolika sklenickami saké, aby neobvykly mistni zvyk – sborove hlasite podekovani a rozlouceni celeho personalu – zopakovali pro me jeste jednou. Zahulakali radi. Ostatne, ten vecer jsem si nejaky ten pridavek za slusne drahou konzumaci jiste zaslouzil.

Nekolikadenni seznamovani s mimoradne odlisnou kulturou jsem absolvoval v Osace a okoli. Ve dne i v noci jsem razoval po chladnych ulicich mesta, ve kterem se v roce 1970 konala uspesna vystava Expo. Svuj hotel jsem se naucil hledat podle aleje smrdutych stromu gingko. Jinan dvoulalocny v tomto obdobi opravdu velmi specificky zapacha. Pokud jsem nesel po cichu, vyptaval jsem se. Vzdy to bylo zabavne. Pozdeji jsem se ucil i nejake znaky. Strecha, clovek a cislice sto, to znamena sto lidi v dome, tedy hotel. Vidite, je to jednoduche.

V okoli osackeho hradu jsem fotil prvni vysnene portrety soucasnych obyvatel mesta. Nekteri byli, mereno evropskou optikou, neuveritelne bizarne obleceni a namalovani. Divky se oblekaji jako panenky Barbie, kluci se snazi vypadat co nejvic zsenstele. Barvi a tupiruji si vlasy. Tady clovek musi veskere vnimani, nasate zivotem v nasi kulture, co nejdrive odlozit. Japonci se vzajemne tolik nehodnoti, kazdy dela a obleka co chce. Mladi jsou velmi uvolneni, byznysmeni jakehokoliv veku zase az prehnane upjati. Nechal jsem to na sebe volne pusobit. A take jsem se dost zajimal. Ta na prvni pohled uspesna a bohata spolecnost, ma take sve skryte problemy. Treba v podobe psychickych krizi a rekordne vysokeho poctu sebevrazd. Bydleni v neprestavitelne malych bytech, sebeznicujici pracovni nasazeni mužů, opustene cekajici manzelky, skoly plne vojenskeho drilu a prirozena tradicni nevsimavost k okoli, vedou az k tragediim. Nekdejsi hrdinskou smrt samuraju vystridal oblibeny skok pod shinkanzen. To jsou snad jedine pripady, kdy ma zpozdeni.

Japonsko je zeme mnohych protikladu. Zde nejake jsou. Na jedne strane uklony a na druhe strane neschopnost pomoci treba chodci, ktery na ulici nebo v metru zkolabuje. Videl jsem to dvakrat na vlastni oci. Zeme je ekonomicky uspesnym asijskym tygrem, ale ve mestech se poflakuje stale vetsi pocet urousanych bezdomovcu. Ted, kdy jsou ranni teploty treba jen tesne nad bodem mrazu, chodi po mestech divky v minisuknich a bez puncoch. V lete je pry nosi(!). Ty se tak oblekaji dobrovolne, ale proc, proboha, i skolni uniformy vypadaji jako letni skautsky stejnokroj. Kluci maji kratke kalhoty, holky sukne. Pry je to soucast pripravy mladeho organizmu na leta budouci, kdy se s nim opravdu nikdo mazlit nebude. Temer nikde neuvidite odpadkovy kos, ale ani papirek nelezi na ulici nebo v parku. Silnice jsou plne aut, ale havarii neuvidite, vsichni jezdi neuveritelne ohleduplne. Zajimave je, ze na eskalatorech se v Osace jezdi vpravo, v Tokiu striktne vlevo. Lide se za vsech okolnosti usmivaji, ale pozdeji zjistite, ze casto narikaji, ve vsem vidi problem. Hojne pouzivaji pesimisticke slovo – shoganai – neda se nic delat. Dalsim je – taihen – to je hrozne, tezke, narocne. Byli by asi prekvapeni nasi akcnosti a schopnosti improvizovat. Vsude clovek potkava napis – abunai – pozor. Pozor na schody, na hlavu, na prsty, na kluzkou podlahu, na silny vitr, slaby vitr… K tomu tisice dalsich zbytecnych upozorneni a omezeni. Nutno ale uznat, ze mozna prave proto tato spolecnost takto temer dokonale funguje.

Jeden fenomen musim ale obzvlast zduraznit. V JAPONSKU SE NEKRADE! Je to tak nadherne a ja si to moc uzivam. Kamery nechavam pres noc v aute, ve dne na verejnosti uplne bez dozoru. Na ulici bezne prepocitavam hotovost a misto u stolu v restauraci si blokuji mobilem nebo fotoaparatem. Ano, vstoupite treba do bistra, najdete si volne misto a polozite k nemu na stul cokoliv. Pak si jdete nakoupit a na to vase vybrane misto i pet minut vubec nevidite. Se zaplacenym jidlem se vratite a vase misto je urcite volne a vase veci netknute. Neprestavitelne, vidte?

A proc jsem v nadpisu dnesniho dopisu uvedl to versovani o Laponcich? Japonsko lezi na severni polokouli, obvykle jsou zde docela chladne zimy, a presto japonske domacnosti nemaji centralni topeni. Vyjimkou je pouze nejsevernejsi ostrov Hokkaidó. Pokud mam zatim z Japonska nejakou negativni zkusenost, tak jsou to noci a ranni buzeni se studenym nosem a usima. At spim v hotelu, skromnejsim rjokanu, statni lazenske ubytovne kokuminšukuše nebo v soukromi, noci jsou utrpeni. Pozdeji jsem nasel vtipne reseni. Japonske zachody maji vyhrivana sedaci prkenka, a tak se chodim na ukor spanku alespon trochu ohrat. Nejhorsi byl pokus prespat v horach v aute. Po trech proklepanych hodinach jsem to pred pulnoci zbabele vzdal a roztresenym hlasem si domluvil prespani v predrazenem hotylku. Netopili, tak jsem se prikryl i kobercem. Proste… vic nez Laponci, mrznou Japonci.

Jirka, z vlaku shinkanzen Hikari

Mexická dobrodružství

Strhujici podivana pokracovala i venku pred kostelem. Nemohl jsem se tech bizarnich obrazu nasytit. Tady uz ale bylo foceni dovoleno. Ihned jsem se pustil do prace. Horecne jsem se premistoval, abych si zajistil co nejlepsi zabery, vzdy pekne po svetle. Mezi stovkami vericich vesnicanu jsem pred kostelem San Juan Bautista zaregistroval i mladiky odene do

Zobrazit vše
1.11.2010, Mexiko

Mexická dobrodružství

1.11.2010

Strhujici podivana pokracovala i venku pred kostelem. Nemohl jsem se tech bizarnich obrazu nasytit. Tady uz ale bylo foceni dovoleno. Ihned jsem se pustil do prace. Horecne jsem se premistoval, abych si zajistil co nejlepsi zabery, vzdy pekne po svetle. Mezi stovkami vericich vesnicanu jsem pred kostelem San Juan Bautista zaregistroval i mladiky odene do bilych chlupatych ponch. V rukou meli cerne drevene obusky a docela ostry pohled. Pasacci, pomyslel jsem si.
Nechtel jsem provokovat, tak jsem zabery na katedralu snimal pevnym sirokym sklem. Tim jsem do zaberu obcas dostal i nejake verici. Byl jsem si docela jist, ze zakaz foceni plati pouze v kostele, ale…

Pravidla pochopitelne stanovuji domaci. Najednou se jeden rozhodl, ze mne pekne podusi. Vystartoval ke mne, a ze jsem fotil zakazane, at mu ukazu display kamery, porizene snimky ze musi znicit. Snazil jsem se vzbudit soucit a sdelil jsem mu, ze obvyklou digitalni kameru nemam, uvnitr opryskane cerne krabicky je film. Jen se nad nemodernim gringem pousmal a dal mlel svou. Dozadoval se velmi presvedcive filmu, ze i kdyz jsem fotil svatostanek zvenku, prestoupil jsem mistni zakony. Pribehli dalsi dva chlupati. Sef sahl po obusku, tahal me za brasnu a nakonec zavolal vysilackou posily. To jsem uplne nepochopil, a tak kdyz jsem videl napric trzistem bezet asi 20 bilych chundelatych ovecek, napadlo me, ze maji nekde poplach nebo cviceni a moji tri strazci se take vzdali. Seredne jsem se mylil. V mziku se to stado prihnalo k nam a obkrouzili me ve trech sporadanych radach. Ted uz na me pokrikovalo a vyhruzne se tvarilo cele bojovne naladene komando. Pripadal jsem si jako cerna ovce uprostred bileho stada. Iniciativu prevzal jiny vudce skupiny. Durazne zadal film. Ja jsem smlouval, at mne kvuli jednomu zaberu na kostel nenici dalsi snimky z cesty do jejich vesnice. Boj trval docela dlouho. Vedel jsem, ze zde i jini fotografove meli v minulosti podobne problemy, ale nechtel jsem se vzacneho pokladu vzdat. Atmosfera houstla, muj manipulacni prostor se neustale zmensoval, smycka se utahovala. Az me bylo – obalen hrejivymi berancimi kozichy – i pres tu nadmorskou vysku docela horko. Ja jsem stale doufal, ale oni docela urcite vedeli, jak to dopadne. Nemohou me prece propustit uz proto, co jim moje kultura za tech 500 let provedla. Vysoky, s bilou kuzi, predstavoval jsem ted idealni objekt pomsty. Nakonec jsem si to uvedomil, v pameti se mne mihl Kolumbus, Cortés, Pizzaro a vsichni ti zli conquistadori, pirati, otrokari, plantaznici…cvak! Otevrel jsem zadni viko fotoaparatu a s pocitem trpke prohry jsem kazetu s 29 naexponovanymi snimky smutne odevzdal. Beran – velitel – se vitezoslavne pousmal a stado, s obusky uz zase sporadane za pasem, odtahlo o kus dal. Stovky oci si me ucastne i vitezoslavne jeste chvili prohlizely. Proklickoval jsem kolem zadostivych obchodnicku, ale jejich lakani jsem neposlouchal. Citil jsem se pokoren. Pozdeji, kdyz jsem trosku vychladl, tak jsem uznal, ze to tak proste melo asi byt. Stejne je cela cesta Mexikem nesmirne fotograficky silna a mohu byt moc a moc vdecny za vse, co zde mohu poznat. Prisel jsem pouze o jeden film, sedmdesat dalsich dovezu snad bez ujmy domu.

Na severni hranici chiapaske vysociny, lezi dalsi slavne mayske sidlo. Ruiny Palenque vypadaji jako guatemalska sidla Mayú a s okolni temne zelenou dzungli pripominaji pribehy Indiana Jonese. Mel jsem mimoradne stesti, kdyz jsem v zaveru nekolikahodinoveho snimani pyramid smel fotit pocetnou skupinu pestrobarevnych indianu pri sugestivnim obradu plnem rytmu, tancu, koure a ritualnich ukonu. Palenque jsem opoustel s pocitem odmeneneho fotografa a to byla nejlepsi naplast na bolest ze San Juan Chamula.

Dlouhym nezazivnym prejezdem pres placaty poloostrov Yucatán, jsem se dostal na dohled dalsim dvema znamym mayskym historickym mestum. V Tulumu i Chichen Itzá jsem byl uz dvakrat, pocasi mne ale poradne vyslo az ted. Skoda jen, ze obe archeologicke lokality oteviraji az v osm hodin, a tak na casne ranni foceni jsem si musel nechat zajit chut. I tak jsem byl u pokladny vzdy prvni a mnoho snimku z mexickych historickych nalezist budu mit absolutne bez lidi a v docela solidnim rannim svetle. Moc si toho cenim. Zejmena v Chichen Itza jsem zaznamenal mnoho zmen. Pred par lety jsem jeste na pyramidy mohl vystupovat, dnes je to striktne zakazano. Archeologove odkryvaji dalsi pozoruhodna naleziste a muze se stat, ze leccos bude potreba ve vykladu historie zmenit. Vyrazne pribylo obchodnicku se suvenyry a vstupne se vysplhalo zase o par desitek pesos vys. Jinak je ale na pamatkach i pristupovych cestach citit, ze Mexiko patri mezi zeme, ktere si historickych odkazu vazi a soucasne dela vse proto, aby udrzelo vysokou turistickou navstevnost slavnych archeologickych nalezist.

Navsteva yucatanskeho letoviska Cancún, byla jen ucelovym meziclankem pri ceste na ostrov Mujeres. Rychlolod tam prevazi pasazery za pul hodiny. I sem jsem se po sedmnacti letech vracel, ale mnohe jsem nepoznaval. Na ostrove se viditelne investuje a na druhe strane je zde znat mnozstvi bankrotu. Vedle prosperujicich hotelu a restauraci chatraji skelety kdysi vystavnych objektu. Byly zniceny nekterym z cetnych hurikanu, ktere ostrov cas od casu navstevuji. Majitele nemeli sepsany spravne pojistky nebo uz proste nad vsim rezignovali. Koho by dlouho bavilo, vzdy neco vybudovat a pak sledovat, jak je dilo za par minut prirodnim zivlem zniceno. K tomu jeste hospodarska krize a nezaslouzené nepriznive medialni zpravy, ktere ovlivnuji navstevnost Mexika a tim i ekonomickou prosperitu zeme.
Domorodi ostrovane najednou zacali stahovat lode z vody a svazovali je co nejdale od brehu vzajemne k sobe. Vsechny pekne kylem dolu, aby je nepodebral vitr. Napeti houstlo, bylo jasne, co se ocekava. K Isla Mujeres se blizi z hloubi Atlantiku obavany hurikan, tentokrat pojmenovany Paula. Mistni takove nezvane navstevy dokonale znaji. Vcelku klidne zatloukaji velkymi deskami okenice a vstupy do objektu, odmontovavaji vse, co by mohlo byt vetrnymi poryvy strzeno. Na doporuceni domorodcu jsem zkratil svuj pobyt a pred blizici se zkazou odplul radeji zpet na Yucatan. Mexicky poloostrov je urcite bezpecnejsi nez nechraneny maly plochy ostrov. A jak to nakonec dopadlo? Dobre. Hurikan zmenil smer, ztratil na sile a po temer dvou dnech se obavany zivel rozplynul kdesi v hloubi Karibiku. Vsichni si oddechli.

V poradi jiz pata navsteva Mexika probehla mimoradne klidne a domu se vracim vic nez nadsen. Poznal jsem mnoho noveho a tesim se na porizene snimky.

Hezky podzim
Jirka

Láska – i k zemi – může procházet žaludkem

Minule jsem se zminil, ze Mexiko se vyznacuje skvelou kuchyni. Co tady mistni kuchari predvadi, to skutecne neni nahoda. Nakonec, chutna mne v mnoha zemich planety, ale co pri teto ceste vlozim do ust, to vyvola tak libe – anebo zhave – pocity, ze jsem se rozhodl, dokud jsem jeste rozpaleny, vam nejake ty gurmanske

Zobrazit vše
13.10.2010, Mexiko

Láska – i k zemi – může procházet žaludkem

13.10.2010

Minule jsem se zminil, ze Mexiko se vyznacuje skvelou kuchyni. Co tady mistni kuchari predvadi, to skutecne neni nahoda. Nakonec, chutna mne v mnoha zemich planety, ale co pri teto ceste vlozim do ust, to vyvola tak libe – anebo zhave – pocity, ze jsem se rozhodl, dokud jsem jeste rozpaleny, vam nejake ty gurmanske zazraky alespon trosku priblizit. Omluvte komentare absolutniho laika, ale laika velmi zaniceneho a do hloubky zasaženého.

Kdo se domniva, ze mexicka kuchyne je postavena pouze na palivych paprikach, ten se ukrutne plete. I kdyz se v ruznych mistnich jidlech objevuji na tri stovky tvarove, barevne a chutove rozdilnych chiles, ne vsechny jsou palive. Byvaji cerstve, susene nebo i nakladane. Jsou male, velke, stihle, tluste, od svetle zelenych, pres revolucne cervene, az po smutecne cerne. Vari se z nich vetsina popularnich sals omacek a take mole. Male barevne misticky s ruznymi druhy salsy lezi na mexickem stole temer vzdy. Dokazi chut prijemne zvyraznit, ale pozor, nektere druhy mohou ve vasich utrobach zpusobit pozar jak na vrtne vezi v Mexickem zalivu. Hasi se dlouho. Mole nebyva tak pikantni, zato muze obsahovat prekvapive suroviny, z nichz je vyrobeno. Jednou z nejvetsich pochoutek, ktera me primo nadchla, bylo mole poblano – tmave hneda omacka, vyrobena ze smesi papricek, cokolady, bylinek a padesati druhu dalsich prisad. Dal jsem si je tradicne s pulkou kurete a dorazil se nekolika teplymi tortillami. Tuto krajovou pochoutku jsem jedl nedaleko Puebly, na upati Popocatepetlu. Oblast je znama nejlepsim mole poblano v zemi.

No, a tak to tady vlastne funguje. Kazdy stat mexicke unie, kazda oblast, ma nepreberne mnozstvi skvelych dobrot a hrde je navstevnikum nabizi. V jiznim Mexiku mne mimoradne chutnaly tamales. Kukuricne testo s kurecim masem a paprickami se zabali do kukuricneho nebo bananoveho listu a nekolik hodin se vari v pare jako nase knedliky. Skvele a docela lehke jidlo se prodava z velkych hrncu bezne na ulici. Jako moucnik muze slouzit sladka varianta, kdy se do smesi pridava skorice, trtinovy cukr, banan, ananas a podobne.
Na pobrezi Pacifiku a pak jeste nekolikrat jsem si moc pochutnal na coctel de camarón – uzasny salat s minimalne padesati (!) cerstvými krevetami.

To neni zdaleka vsechno. Chutnalo me tez pozole, polevka z varene kukurice s paprickami, strouhanymi redkvickami a masem. Prikusuji se prazene kukuricne placky s kysanou smetanou a strouhanym syrem. Jindy jsem hrdinne zobal chapulines, prazene lucni kobylky s prichuti chiles a limetky. Vyzkousel jsem nekolik druhu a uprav ryb, krevet, krabu, hoveziho masa, zeleninovych specialit a kukuricnych placek.
Z napoju bych doporucil nepreberne mnozstvi cerstve vymackanych ovocnych a zeleninovych dzusu. Jsou k dostani vsude a za velmi nizkou cenu. Krome tequily a mnoha druhu lehkych piv muze byt typickym mexickym napojem i teply nebo studeny napoj z cokoladovych bobu. Chocoatl – napoj bohu – konzumovali v hojne mire Aztekove. Moctezuma jim uctil i Cortese a jeho doprovod. Kdyz jsem si dal cokoladovy napoj ja, bylo v nem bohuzel moc cukru. Ten puvodni chocoatl byl pry hořký, se spoustou bylinek.
Napadlo me, ze kultura, ktera si kakao zvolila napojem bohu, musi byt predurcena k priprave tech nejskvelejsich lahudek, pripravovanych z daru okolni prirody. Pokud by potomci starych indianskych kultur venovali kazde lahodne jidlo jednomu svemu bohu, byl by Pantheon plny otylych, ale mimoradne spokojenych ochrancu zivota soucasnych Mexicanu. Mexicka jidla jsou opravdu, temer bez vyjimky, tak dokonala, ze je beznymi slovy popsat nelze. Neverite-li, nezbyva, nez se osobne presvedcit.

Nejsem zde ale ani zdaleka pouze kvuli kulinarskym zazitkum. Chci poznat co nejvice z historie i realii soucasneho Mexika. Minule jsme se rozloucili, kdyz jsem opoustel pacificke pobrezi a pres Tehuantepec a hlavni mesto statu Chiapas Tuxtla Gutiérrez zamiril do prekrasneho kolonialniho mestecka San Cristobal de las Casas. V roce 1528 ho zalozili Spanele a jen tezce jej mnohokrat ubranili pred utoky mistnich hrdych indianu. Rad jsem jim bloumal, obdivoval klidny bohemsky rytmus zivota domorodcu a obcas i neco barviteho nasnimal.

Jen 10 km severozapadne od mesta lezi ve vysce 2200 metru slavna vesnice Tzotzilů San Juan Chamula. Je strediskem originalnich nabozenskych praktik, ktere snoubi katolicke zpusoby motliteb s tradicnimi mayskymi. To, co jsem vsemi smysly nasaval v kostele San Juan Bautista, je nepopsatelne. Kvuli absolutnimu zakazu fotografovani, jsem se mohl soustredit na poradne proziti vseho toho zmatku kolem. Zmatek to byl pro me, ale mistni tzotzilska komunita se jiste chovala podle vzorcu, ktere si po staleti jednotlive generace spolehlive predavaji. Na podlaze lezelo pronikave vonave jehlici, po stranach cetne oltariky s figurami svatych v krajovych oblecich a zrcadlem zavesenym na krku, uprostred volny prostor. V nem byly rozmisteny skupinky sedicich a klecicich indianu a temer kazdy pred sebou vyrovnaval a zapaloval mnoho stihlych svicek. Byly jich stovky. Nekdo vyluzoval kvilive zvuky na nezname nastroje z prirodnich materialu. Indiani upijeli z lahvi i plechovek Coca-Colu, po ni se pry skvele říhá a kazdym říhnutím se verici zbavuje dabla v tele.
Pres vlnici se kourovou clonu, doplnenou pryskyricnym kadidlem copal, bylo videt misty jen na nekolik nejblizsich metru. Dusil jsem se, oci palily, ale snazil jsem se i opakovane prochazet chramem a dychtive vse zaznamenavat do pameti. Lide prinaseli obětiny, brumlali nesrozumitelne motlitby, setrvavali v hlubokych uklonach a ukosem posilhavali po nevitanem cizinci. Necitil jsem se ale ohrozen. Naopak, byl jsem vsim tim exotickym mumrajem, s jasnou atmosferou davneho tradicniho ritualu, velice emotivne zasazen. Vzpomnel jsem mnozstvi tajemnych, nekdy az strasidelnych a Evropanovi nesrozumitelnych ritualu v Tibetu, Guatemale, Cine, Rusku, Indii, Mongolsku, Keni, Etiopii, Burme, ale atmosfera tohoto “mnohasmysloveho divadla” predcila vse, co jsem kdy pri toulkach svetem spatril. Citil jsem k tem malym lidem okolo sebe obdiv a zacal jim ten jejich svet plny bozstev, duchu a prirodnich zakonitosti zavidet. Bezna reakce hledajiciho cloveka z nasi, materialne tak dokonale, ale jinak docela vycpele civilizace. Rozechvely, se slzavyma ocima, jsem prekrocil mohutny kamenny prah a vystoupil do ostreho svetla pred chramem. Byly zde stovky barevne oblecenych domorodcu. Podivne nabozenske pocinani pokracovalo i tady. Vpil jsem se co nejmene napadne mezi ne. To nejdramatictejsi melo teprve prijit.

Pokracovani priste
Jirka

Velká cesta Mexikem

Neuplynulo mnoho casu a jsem zase “On The Road”. Nastesti. Za tech par dni jsem stacil otevrit dvoumesicni vystavu v Krizove chodbe brnenske radnice, zaznamenat prichod podzimniho pocasi a zhorseni celospolecenskych nalad v dusledku novych ekonomickych opatreni. Odletel jsem do zeme, ktera je ted casto citovana v agenturnich zpravach celeho sveta. Nesmiritelna valka drogovych gangu,

Zobrazit vše
7.10.2010, Mexiko

Velká cesta Mexikem

7.10.2010

Neuplynulo mnoho casu a jsem zase “On The Road”. Nastesti. Za tech par dni jsem stacil otevrit dvoumesicni vystavu v Krizove chodbe brnenske radnice, zaznamenat prichod podzimniho pocasi a zhorseni celospolecenskych nalad v dusledku novych ekonomickych opatreni.
Odletel jsem do zeme, ktera je ted casto citovana v agenturnich zpravach celeho sveta. Nesmiritelna valka drogovych gangu, zaplavy, otresy pudy, lide bez domova, mrtvi a zraneni… Pokud k tomu jeste pridate varovne informace z tistenych pruvodcu a internetu, vypada cesta do Mexika jako cire blaznovstvi. Znam to ale i z jinych zemi. Realita je od novinovych zprav a pruvodcu zpravidla znacne rozdilna. Navic jsem byl v Mexiku jiz ctyrikrat a radim tuto zemi k cestovatelsky nejvdecnejsim. A jak to bylo tentokrat?

Ackoliv jsem pres Atlantik letel jiz mnohokrat, prekvapilo me, ze do Mexico City letelo holandske Jumbo pres Gronsko, Hudsonuv zaliv, Chicago, Wisconsin a Texas. Hlavni mesto Mexika lezi v rozlehlem udoli (100 km dlouhem a 60 km sirokem), ve vysce pres 2200 metru nad morem. Ma povest mesta, ktere je stale prikryte smogovou dekou. Mel jsem mimoradne stesti. Vitr smog z panve vyfoukal a podvecerni slunicko pokrylo zapadni strany domu zlatavym nadechem. Zacal jsem tusit, ze se opet zacina dalsi uzasna poznavaci cesta meho zivota. Bienvenidos en Mexico!

Opravdu. Slo to raz na raz. Od prvnich minut nebralo me nadseni konce. Mesto, kterym mnozi strasi, se mne ve dne i v noci jevilo jako mimoradne bezpecne a vlidne. Obyvatele byli bez vyjimky velmi pratelsti, navic fotogenicti. Nikdy jsem netusil, kolik skvelych portretu ostre rezanych indianskych tvari vyfotim hned v prvnich hodinach pobytu primo v hlavnim meste.
Ubytoval jsem se v hotelu v samem stredu mesta. Zókalo, neboli Plaza Mayor, bylo strategicke misto, na kterem se stale neco barviteho delo. Slavnostni vztycovani a snimani mohutne statni vlajky, indianske tance conchero za doprovodu hlasitych bubnu a lasturovych naramku concha, samanske ocistovaci obrady, politicke manifestace i trhy, zejmena s vonavym jidlem. Po nafoceni detailu ze zivota v hlavnim meste jsem jeste nasnimal zajimave snimky ze 42. poschodi vyskove budovy Miralto. V dali za neuveritelne rozlehlym mestem (pres 20 milion obyvatel!), jsem poprve spatril symbolický Popocatépetl – 5452 metru – i sousedni Ixtaccíhuatl – 5282 metru nad morem. Pozdeji jsem oba zasnezene vulkany nasnimal docela zblizka a bez tak typickeho oparu.
Mexico City se chlubi svetoznamym Museo Nacional de Antropología. Nenechal jsem si ho ujit. Podobne jako muzeum v Kahire, uvadi zachovale rozsahle sbirky navstevnika do nemeho uzasu. Znovu jsem si nalehave uvedomil historicky se opakujici celoplanetarni proces rozkvetů a zaniků nepredstavitelne vyspelych kultur. Da se snadno předpokládat, co docela nezadrzitelne potka i tu nasi, zatim mozna jeste neochvejnou a znacne domyslivou euroamerickou kulturu. Tu mistni, azteckou, vsak znicili pred 500 lety Evropane. Vyslali na to – Mexicany dodnes nenavideneho – Hernána Cortése. Pod symbolem kříže po sobe zanechal nenapravitelnou spoust. Prepadl me smutek.

Jeden den jsem venoval navsteve tajuplneho mesta bohu. Teotihuacan lezi pouze 50 kilometru od Ciudad de México a vypada presne tak, jak ho predstavuji cetne naucne filmy a publikace. Stravil jsem zde nekolik hodin, ale vice se tesim na snimky pyramid z Monte Albán. Take mozna proto, ze jsem toto hrde mesto, vystavene na kopci ve trisetmetrove vysce nad okolni krajinou, exponoval v priznivejsim rannim svetle. Jeste predtim jsem vsak pri dlouhe ceste na jihovychod obdivoval neuveritelne krasna mesta Puebla a Oaxaca. Barevna kolonialni architektura, tepajici trhy, mili fotogenicti indiani Zapotekove, Mixtekove a opet naprosto skvela, prijemne paliva a krajově specificka jidla. Jak to jen Ti Mexicane delaji, ze vse co jsem zatim ochutnal bylo nejen dobre, ono to bylo primo bozske!

V planu bylo navstivit jizni mexicke plaze. Prekonat Sierra de Miahuatlan se ukazalo byt docela narocne pote, co po nedavnych zaplavach byly poskozeny mosty a silnice. Doprava musela byt odklonena na jine vozovky vedouci od hlavniho mesta na jih. Nejvetsim problemem byla vysoka koncentrace dlouhych kamionu na malych regionalnich silnickach. Nakonec, byt se zpozdenim, jsem pacifickeho pobrezi dosahl. Zaradoval jsem se jako Spanel Balboa, ktery byl prvnim, kdo z nove prichozich dosahl v roce 1513 pobrezi Ticheho oceanu. Ja mam k Pacifiku kvuli Cookovi obzvlast vrely vztah a musim se do jeho vln cas od casu ponorit. Tentokrat jsem tak ucinil na plazi Zipolite, nedaleko mestecka Puerto Ángel. Ackoliv zde mistni spodni proudy stahly pod hladinu nemalo nerozumnych plavcu, pysni se milym titulem “Plaz lasky”. Krome koupani v ohromnych vlnach jsem si uzival skveleho foceni zapadu i vychodu slunce na dvoukilometrovem pasu jemneho pisku. Plaz ma typickou atmosferu z dob hnuti hippies a je uzavrena rozeklanymi, dzungli porostlymi skalisky.
K nezapomenutelnym bude uz navzdy patrit rozsahla sladkovodni laguna Playa Ventanilla, s pocetnymi koloniemi strasidelnych krokodylu. Exponoval jsem je s tlukoucim srdcem ve volne prirode a z nevelke vzdalenosti. Na tyto snimky se moc tesim.

Priste se urcite ozvu z cesty na severovychod, ze statu Chiapas.
Adios Amigos
Jorge

Turecká pohoda pokračuje

Rika se, ze Turecko je rozkrocene mezi Evropou a Asii. Mysli se tim kulturni konstanty, uroven ekonomiky i ambice zeme priblizit se strukturam Evropske unie. Je tu i jeden fakticky moment. Istanbul stoji opravdu jednou nohou v Evrope a druhou ma za bosporskym prulivem na strane asijske. Most mezi krestanstvim a islamem, mezi modernosti a

Zobrazit vše
20.9.2010, Turecko

Turecká pohoda pokračuje

20.9.2010

Rika se, ze Turecko je rozkrocene mezi Evropou a Asii. Mysli se tim kulturni konstanty, uroven ekonomiky i ambice zeme priblizit se strukturam Evropske unie. Je tu i jeden fakticky moment. Istanbul stoji opravdu jednou nohou v Evrope a druhou ma za bosporskym prulivem na strane asijske. Most mezi krestanstvim a islamem, mezi modernosti a orientalni tradici. Ma povest strhujici metropole. Znovu jsem se o tom presvedcil pri sestidennim pobytu v tomto obdivuhodnem meste, ktere bylo kdysi centrem velkeho imperia.

Po priletu z Erzurumu, jsem nejprve resil transport do mesta a ubytovani. Nenechal jsem se napalit pracovnikem letistnich informaci a do centra Istanbulu jsem se dostal za desetinu jim nabizene ceny. Chtel jsem bydlet v samem srdci mesta, co nejblize u znamych pamatek. Nakonec jsem nasel a s majitelem ukecal nejvyssi podlazi maleho hotelu primo v Sultanahmet u proslule Modre mesity. Rano i vecer jsem fotil posvatny muslimsky stanek temer primo z postele. Mate-li na poznani mesta pouze nekolik dni, muzu na bydleni ctvrt Sultanahmet, okoli Hipodromu nebo levna ubytovani v okoli ulice Yerebatan Caddesi, vrele doporucit. Pri svych mnohahodinovych poznavacich toulkach jsem na sebe vsechen ten mumraj, barvitou kulturni smes, šoky i pozitivni skutecnosti nechal volne pusobit. Tisteni pruvodci popisuji mapu a fakta, ja se omezim pouze na pocity.

V prvnich rannich hodinach je mesto vzacne prazdne, ale to je jen ticho pred bouri. Vyhybat se pozdeji na chodnicich lidem, stankum, poulicnim prodejcum, cyklistum, motorkarum, autum (ano, klidne i autum)… to uz vyzaduje docela cvik. Vzdyt patnactimilionovy Istanbul rocne navstivi jeste nekolik milionu navstevniku z celeho sveta. Ti nejsou tak zajimavi, radeji jsem si vsimal domorodcu. Jsou zvlastni, modernejsi a sebevedomejsi nez v ostatnich castech zeme a pritom stale dostatecne turecti. Nekdy, kdyz je vidite u vodni dymky nebo nad salkem caje, je to jiste sympaticke. Jindy, kdyz se na verejnosti muzi od zen separuji, je to pro nasi kulturu znacne nepochopitelne. Žen mne bylo casto uprimne lito. Zatimco muzi nosi v tech nejvetsich vedrech platene kalhoty a casto uz i kosili s kratkym rukavem, jejich manzelky, maminky, sestry a dcery, proplouvaji rozpalenym mestem v uniformnim, nejcasteji sedem balonaku. Pripomina ten predrevolucni z NDR. Na hlave nosi satek uvazany “na babku”. To udela i z tech nejpuvabnejsich muslimek sede mysky. A tak se i pohybuji. Nenapadne, se sklopenou hlavou, nejcasteji par decimetru za manzelem.
V restauracich potkate temer vyhradne muze. Docela mimoradne dva balonaky nebo vetsi skupinku nezneho pohlavi. Samotna zena z tradicni rodiny si do mesta sama nevyjde nikdy. Za poslednich par navstev Turecka jsem si ale vsiml v tomto ohledu docela velkych zmen. Dnes se uz prece jen cast mladych zen obleka po zapadnim zpusobu, zacinaji ridit auta a bouraji tak zazite vzorce, ktere byly pro jejich mamy jeste nedavno naprosto neprekrocitelne. Na ulicich je znat snaha zeme priblizit se Evrope. Zatim je to docela sympaticka smeska kultur.

Turecka kuchyne misi zvyklosti tureckych kocovnych kmenu s indickou, kurdskou, arabskou, perskou i stredomorskou tradici. Turci uprednostnuji vareni, duseni a pokud smazi, tak na kvalitnim olivovem oleji. Pamatuje se na salaty a dostatek ovoce. Kava, ale hlavne caj se pije v hektolitrech. Dalsi velkou specialitou je ajran, smes jogurtu a vody. Nejznamejsi sladkosti se jmenuji baklava a chalva. Turci jedi proste vybrane a i docela zdrave. Ja vsak prijel v dobe ramadanu a to znamena, ze jist mohu zacit spolecne s ostatnimi, az po slunce zapadu. Nevadi. Tato cesta byla alespon ozdravna. A nejen to, nabidla mne take mnohe nove zkusenosti. Odletal jsem nadsen a Istanbul si rad zaradim na nejvyssi pricky osobniho zebricku oblibenych mest sveta. Je to mesto strhujici, bezpecne, barevne, vonave i dostatecne pohodlne pro kazdeho.
Ty nejlepsi zazitky teto cesty vsak mely teprve prijit.

Po sesti dnech v rusne megapoli, jsem preletel na letiste Nevsehir v centralni casti zeme. Odsud je to jen kousek do oblasti Kappadokie, dalsiho prirodniho skvostu Turecka. Nemohl jsem tuto lokalitu v centralni Anatolii vynechat uz proto, ze se prave zde – v Kappadokii – podle legend kolem roku 270 n.l. narodil v rodine dustojnika rimske armady syn Jiri. Budouci chrabry bojovnik, pozdeji mucednik, byl nakonec prohlasen za svateho a jeho vseobecne znamy vyjev na koni pri boji s drakem je vymalovan v mnohych podzemnich chramech v cele oblasti.
Uz pri polednim prijezdu do vesnice Uchisar, jsem stridave obdivne vykrikoval a stridave tajil dech. Vulkanicka aktivita tri mistnich sopek zpusobila pred mnoha miliony let dramaticke procesy, pri nichz byl okolni teren pokryt vysokou vrstvou tufu, ruznych hornin a vulkanickeho prachu. Kompaktni, ale nestejne tvrdy pokryv posleze v prubehu mnoha staleti erodoval a vytvoril kanony, cetne mnohobarevne kamenne jehlany, pohadkove kominy, spice a sloupy, ktere napadne pripominaji falicke symboly. Vsak se zde nekterym mistum rika Udoli lasky, jinym treba bez obalu Udoli penisu.
K osidleni pohadkove krasneho prostredi doslo, kdyz lide prisli na to, ze do materialu se da pohodlne ryt a zacali vytvaret neuveritelne dumyslna obydli. Generace skalnich lidi vytesaly v podzemi cela mesta. Nic pro klaustrofobiky. S napetim jsem prolezl mnohaposchodove mesto s kompletni infrastrukturou a nekolik skvele vyzdobenych chramu a dalsich dech beroucich podzemnich objektu.

Ty nejskvelejsi chvile jsem ale prozival kazde rano a vecer pri foceni bizarnich utvaru, ktere by nevymyslel ani ten nejlepsi architekt. Jedno slunecne rano jsem nad pohadkove krasnou krajinou dokonce letal v horkovzdusnem balonu. Ta nelidsky casna ranni vstavani stala zato. Byl jsem totalne unesen a neustale jsem tu krasu v okoli – i sam pro sebe – v liduprazdne scenerii hlasite komentoval. Exponoval jsem tak horlive, ze za par dni mne dosly filmy, a tak jsem v poslednich dnech pobytu postupne vykupoval posledni zasoby diapozitivnich filmu v sirokem regionu okolo skalnich mest. Dnes – v case digitalnich kamer – jsou staromilci kteri foti na filmy, docela velkou atrakci pro kazdeho. Zazil jsem to pri odletu, kdy me horlivy letistni personal temer vyloucil z prepravy tvrdic, ze na palube mohu mit toliko 2 role kinofilmu, vse ostatni (dalsich 70 kazet) ze musi do velkeho zavazadla v podpalubi. Pry jsou moje kinofilmy nebezpecne dalsim cestujicim!?! Pochopitelne nesmysl. Dat filmy do podpalubi je vec pro kazdeho fotografa absolutne nemyslitelna. Co ale proti vsemocne uniforme svedete? Bojoval jsem dlouho s nelogickym nazorem nebo predpisem. Uz jsem byl dost neklidny a vypadalo to, ze timto spojem nepoletim. Nakonec jsem prece jen sve volne misto ve stroji na posledni chvili obsadil. Skoda, dosud jsem byl z Turku doslova nadsen a zaver jsem si predstavoval urcite jinak. Nevadi, nebudu si kvuli par uniformam na provincnim letisti kazit dobry dojem z cele teto vydarene fotoexpedice. Z Turecka odletam nadsen ze vseho, co jsem videl a zazil.
Jirka

P.S.
Specham domu, abych dokoncil pripravu dalsi knizky a odstartoval dvoumesicni vystavu na Nove radnici v Brne. Kalendar na rok 2011 jiz vysel. Ve ctvrtek 30. zari odletam do Mexika. Urcite se opet ozvu.

Turecko – země mnoha tváří

Minule jsme se daleko nedostali, ale kdyz ten vychod Turecka je tak zajimavy! Hasankeyf me opravdu nadchl. Opustil jsem jej severnim smerem a pres Batman, Bitlis a Tatvan dorazil po par hodinach k “Mydlovemu jezeru”. Tak jezero Van jmenuji nekdy lide, kteri ziji na jeho brezich. Voda v jezere ma totiz temer dvacetiprocentni salinitu. Z

Zobrazit vše
10.9.2010, Turecko

Turecko – země mnoha tváří

10.9.2010

Minule jsme se daleko nedostali, ale kdyz ten vychod Turecka je tak zajimavy!
Hasankeyf me opravdu nadchl. Opustil jsem jej severnim smerem a pres Batman, Bitlis a Tatvan dorazil po par hodinach k “Mydlovemu jezeru”. Tak jezero Van jmenuji nekdy lide, kteri ziji na jeho brezich. Voda v jezere ma totiz temer dvacetiprocentni salinitu. Z jezerni vody se vyrabeji saponaty, a tak prat zde muzete primo bez prasku. Zije v ni dokonce jeden druh kaprovite ryby.
Nejel jsem hned k vode, ale prohlidku regionu radeji zahajil v nedalekem krateru stratovulkanu Nemrut. Hora je 3050 metru vysoka a mohutna kaldera ma vice jak 50 km ctverecnych. V dusledku neprizniveho svetla jsem moc fotogenickych motivu nenasel, ale presto me monumentalita prirodniho dila nadchla. Skvele misto zejmena pro nadsene trekare.

Van lezi v tektonicke kotline a pysni se privlastkem “nejvetsi turecke jezero”. Nadchne zejmena jeho tyrkysova barva. Barva je lakava, povesti domorodcu mene. Unisono tvrdi, ze v jezere zije Van Canavari – patnactimetrova prisera, podobna te lochnesske. Prespal jsem ve voze na brehu, ale vzacny snimek bohuzel neprivezu. Znate to, kdekdo ji videl, ale nikdo spolehlive nezachytil…
Na vychodnim pobrezi jezera Van lezi historicke mesto stejneho jmena. Pro lepsi rozhled jsem se vydrapal na vrchol skaly nad mestem. Rozhled byl skvely, ale zbytky az 2800 let stareho opevneni byly zklamanim. Vsiml jsem si necitlive rekonstrukce historickych rozvalin. Lokality pod skalou prave zkoumaly tymy archeologu.

Pri ceste na sever, podel iranske hranice, do maleho mestecka Dogubayazit se az na vice vojenskych kontrolnich stanovist dlouho nic mimoradneho nedeje. A pak to prijde. ARARAT !
Armenska narodni hora, ktera vsak uz od poloviny minuleho stoleti lezi v Turecku. 5166 metru vysokou vyhaslou sopku zna temer kazdy na cele planete. Na biblicke hore udajne po potope sveta pristal se svou archou Noe. Nikdo to nikdy neprokazal, ale kazdy nalez kousku dreva vyvolava pochopitelne mnoho nadeji. Vrchol majestatne hory je permanentne zasnezen. Je proste krasna. Nemohl jsem od ni cele hodiny odtrhnout oci. Je z podivem, ze jsem nehavaroval. Vecerni posvatne foceni patri k tem sugestivnim nezapomenutelnym chvilim meho cestovani. Radost mne nezkazila ani pritomnost armady. Ararat lezi ve znacne citlive zone, nebot se zde stykaji hranice Armenie a Iraku. V lokalite jsem se jeste zdrzel u nekolika historickych objektu. Zejmena je ceneny kurdsky palac Ishak Paša Saray, ze ktereho i je skvely pohled na Dogubayazit.

Cely den jsem se drzel pouze severniho smeru a kopiroval tak statni hranici. Dokonce jsem se ocitl jen nekolik desitek kilometru od armenskeho hlavniho mesta Jerevan. Nebylo jim vzdycky. Pred staletimi melo tuto roli tajuplne Ani. A to byl muj hlavni cil v teto casti Kurdistanu.
Ani se tahne po planine, kterou oddeluje od Armenie mohutna rokle s rekou Arpa Cayi. Kdysi melo pres 100 000 obyvatel a smele pry konkurovalo Kahire, Konstantinopoli a Bagdadu. Smrtici ranu mu zasadilo silne zemetreseni v roce 1319 a staleti pohranicnich nepokoju. Pred nekolika lety byl jeste vstup, zvlast pro cizince, zapovezen. Dnes je to pozoruhodne mesto duchu se zbytky polorozpadlych budov z nacervenaleho piskovce a vulkanicke rudy. Naslapoval jsem opatrne a bylo mne jasne, ze v brzke dobe toto misto objevi turisticky prumysl a definitivne ho zmeni. Pri zapadu slunce jsem v bronzove zbarvene, az strasidelne opustene architekture ani nedychal. Stale a stale me dojimaly filigransky vytesane motivy reliefnich krizu, zvirat i armenske napisy. Z Ani se mne ani trochu nechtelo.

Nejpopularnejsim pohorim v Turecku je zrejme Kačkar. Tahne se podel jihovychodnich brehu Cerneho more. Skalnate pohori je dramaticky zvrasnene vodni erozi a porostle “neturecky” zelenou vegetaci. Je plne horskych rek a malych jezirek s chladnou vodou. Pro Kačkar jsou typicke ovocne sady, policka vinne revy a prekvapive i cajove plantaze. Nejvyssi horou je Kavrun s 3932 metry. Pohori je skvele zejmena pro milovniky trekovani. Na konci slepe silnice v Ayderu, jsem prespal v drevene turisticke chatce a rano nenapadne fotil mistni zeny ve zvlastne uvazanych pestrobarevnych satcich. Dalsi noc byla take horska. Kdesi daleko, v udoli nad Yusufeli, me prekvapilo male horske sidlo s ubytovacim servisem pro trekare a vodaky. Znovu dukaz, ze Turecko ma skvele propracovane struktury cestovniho ruchu. I tady v Yusufeli vsak peji jiz svou labuti pisen. Mesto i s desitkami malebnych udoli bude v blizke budoucnosti zaplaveno dalsi prehradou, budovanou v ramci vladniho programu GAP. Kamenne domky v horskych vesnickach jsou casto rozmisteny na prudkych svazich a daleko od sebe. Dnes se lide klidne dorozumivaji mobilnimi telefony, ale jeste pred par desitkami let to bylo jodlovanim a pronikavym zpevem. Kdybych to umel, zapel bych mistnim lidem a prirode dekovny popevek, protoze opoustim vychodni Turecko s neuveritelne pozitivnimi zkusenostmi a touhou se sem vratit.

Jirka z cesty do Istanbulu

Zpráva o klidné cestě divokým Kurdistánem

Pratele, dnes se hlasim z mimoradne oblibene turisticke destinace, a pritom z lokalit, ktere jsou jeste (nastesti) turisticky neobjevene. Zatimco zapad Turecka nabizi tisice mist plnych orientalni historie, sluncem zalite prirodni a historicke skvosty, mesta plna moderni architektury a malebne upravene vesnice, tak vychodni cast zeme ma v poslednich desetiletich povest nebezpecne zony, do ktere

Zobrazit vše
6.9.2010, Kurdistán

Zpráva o klidné cestě divokým Kurdistánem

6.9.2010

Pratele, dnes se hlasim z mimoradne oblibene turisticke destinace, a pritom z lokalit, ktere jsou jeste (nastesti) turisticky neobjevene. Zatimco zapad Turecka nabizi tisice mist plnych orientalni historie, sluncem zalite prirodni a historicke skvosty, mesta plna moderni architektury a malebne upravene vesnice, tak vychodni cast zeme ma v poslednich desetiletich povest nebezpecne zony, do ktere se obcas jeste cestovani nedoporucuje. Varovne hlasy vychazeji ze znalosti nedavnych aktivit PKK – Kurdske strany prace. Ta pri svych separatistickych vybojich pouzivala nasili vuci tureckym uniformam i unosy cizincu, ve snaze vydobyt si neco na centralni turecke vlade v Ankare. Kurdove, tradicni etnikum bez vlastniho statniho utvaru, obyvali po staleti vychodni cast Turecka, sever Syrie a zapadni vybezky Iraku, Iranu a z casti i Armenie. Situace se po vycerpavajicich bojich zklidnila, ale kurdsky plaminek touhy po vlastni domovine stale nenapadne doutna. A prave na vychodni vyspy Turecka, do divoke a nespoutane Anatolie obyvane vybojnymi Kurdy, jsem se tentokrat se svym aparatem vydal.

Let s Turkish Airlines probehl hladce. Znovu jsem si potvrdil, ze je to dnes jedna z nejuspesnejsich leteckych spolecnosti sveta. Po mezipristani v Istanbulu jsem preletel do Erzurumu. Nejvetsi mesto vychodni Anatolie lezi ve vysce 1800 m, takze zde i v lete byva prijemne chladno. Uzil jsem si jej na nekolik nejblizsich dni do sytosti. Pak uz, pri cestach na jih, vychod a pozdeji severovychod země, bylo denne mezi 40 az 50 stupni. Neni divu, ze v blizkosti mesta lezi vyhlasene lyzarske stredisko Palandoken. Bude se v nem konat Univerziada 2011. Nafotil jsem par skromnych pamatek a pujcenym autem uhanel na druhy den jizne do Diyarbakiru.
Dnes docela provincni mesto bylo kdysi hlavnim mestem horni Mezopotamie. Odbornici veri, ze by mohlo byt nejstarsim permanentne obydlenym mestem sveta. Staroveke centrum je obehnano mohutnymi hradbami. Vystoupal jsem na ne a vetsinu vnitrniho mesta pote po nich obesel. Diyarbakir se proslavil jako stredisko separatistickych aktivit a take vodnimi melouny. Ty nejvetsi vazi vice jak 50 kg. Mne mesto nabidlo novou zkusenost. Jiz nekolik let funguje na internetu sluzba, ktera spociva v tom, ze vstricni lide ze sveta nabizeji ve svem bydlisti zdarma pro zahranicni cestovatele ubytovani. Prespal jsem v sidlistnim byte u Hasana, zajimave kreativni figurky s vlastni cajovnou, coz byl vzrusujici brloh v centru mesta.

Jakoby mne to vrazedne vedro nestacilo, vydal jsem se jeste jizneji, az k same hranici Syrie a Iraku. Tady me uplne dostalo terasovite mestecko Mardin. Kouzelně kaskádovitě řazené historické domy, sem tam štihlý minaret, bizarni trziste s ochotnymi “modely” a na vrcholu kopce nad mestem – jako povestna tresnicka na dortu – vojenska pevnost. Docela jsem se pri foceni objektu na severu mesta bal, aby nejaky snazivy ostrelovac nechtel vyzkouset kvalitu sverene zbrane. V Turecku, zejmena tady v neklidnem Kurdistanu, je v platnosti mnoho restrikci pri foceni rozlicnych, zejmena vladnich objektu. Radost jsem naopak prozival pri foceni na mistnim bazaru. Bohatost nabidky korespondovala s verejnym tajemstvim, ze mistni kurdska a arabska komunita si prilepsuje pasovanim. Pres blizkou syrskou hranici se v noci na oslech pasuje porcelan i levna elektronika. O kus dal, pres hranici irackou, prenaseji chudaci osli do prihranicnich kurdskych oblasti kazdou noc kanystry s benzinem a naftou. Neni divu, v Iraku jsou pohonne latky dvacetpetkrat (!) levnejsi. V odpolednich hodinach zasvitilo do terasoviteho Mardinu nizke slunce a ja jej po nafoceni opoustel s prijemnym pocitem z dobre vykonane prace.
Cestou k prvni vetsi atrakci vychodu Turecka – rozsahlemu bezodtokovemu jezeru Van – projel jsem nekolik prihranicnich kamennych vesnic se suchymi policky a sady. Presto na me nepusobil tento turecky zapadakov chude a uz vubec ne smutne. Naopak, po celou cestu vychodem, okolo Syrie, Iraku, Iranu, Armenie az ke Gruzii a pri pobrezi Cerneho more, jsem byl kazdodenne dojaty z nevsedni ochoty a vstricnosti mistnich lidi. Usmevy, pohostinnost a nezistnost byly novou, necekanou zkusenosti teto cesty. Je naprosto evidentni, ze panenskost prirody, pristupnost tisiciletych pamatek i chovani lidi, se v budoucich letech docela jiste zmeni. UNESCO zapise par objektu na svuj seznam, vybuduji se nove hotely, stylove vonave pekarny chlebovych placek se zmeni na zapadni fastfoody a turisticky prumysl naplni klidne historicke lokality. K pamatkam se bude chodit ve ctyrstupu. Jsem rad, ze jsem to jeste stihl pred touto destruktivni tsunami.

Nektere historicke skvosty vsak nezachrani ani takova respektovana instituce jakou je UNESCO. Velkolepa osada Hasankeyf, kdysi dulezita zastavka na Hedvabne stezce, se tyci na okrovem skalnatem ostrohu nad klidne tekouci posvatnou rekou Tigris. Pozustatky stredovekych staveb, jeskynni obydli vydlabana do piskovcovych brehu a zbytky gigantickeho mostu z 12. stoleti berou dech. Nebudou vsak jiz dlouho. Prehrada Ilisu, soucast vladniho projektu GAP, ktery planuje vybudovat v jihovychodni Anatolii az 22 vodnich del, posila historicky klenot ke dnu. A to doslova. Hasankeyf a mnoho dalsich obydlenych lokalit i prirodnich pokladu, bude do roku 2013 zaplaveno 11 miliardami kubiku vody. Velkolepe dilo Ankary ma vsak mnoho trecich ploch. Mistni lide protestuji a odmitaji se stehovat z milovane domoviny. Vedle nenavratne zatopenych pamatek (prehrada zaplavi na 300 neprozkoumanych historickych nalezist!)dojde k zaniku zivotniho prostredi endemicke fauny i flory a stupnuji se obavy zemedelcu ze Syrie a Iraku. Turecke prehrady zadrzi zivotadarnou vodu, zavrou povestny kohoutek. Uz ted se mluvi o moznem, velmi vaznem, lokalnim konfliktu. Pise se o nem prorocky jiz v Novem zakone. Ma vypuknout tehdy, kdyz vyschnou biblicke reky Eufrat a Tigris. Lide jsou holt nepoucitelni. Pres vsechen smutek z osudu nezapomenutelneho mista jsem rad, ze jsem mel sanci tuto lokalitu v priznivem podvecernim svetle nafotit. Jednou dokumentacni hodnota techto snimku asi poroste.

Jak nas ucili jiz v predrevolucnich casech, kazda cestovni zprava by mela obsahovat strucne shrnuti a doporuceni. Vychodem budu jeste docela intenzivne cestovat a ta turisticky vice propracovana cast na zapade Turecka me take teprve ceka. Stejne ji ale znam z predchozich navstev. Vychodni Anatolie, pro nekoho Kurdistan, je skvelou oblasti pro kazdeho, kdo oceni panenskou prirodu, stalete pamatky bez zastupů turistu a mile, zduraznuji velmi mile, domorodce. Nezapomenutelna je i anatolska gastronomie, obohacena mnoha kulturnimi vlivy, recepty a zvyky siroke orientalni oblasti. Turecko je vdecnou zemi pro salonniho turistu i nezavisleho cestovatele s nizkym rozpoctem. Vydejte se na cestu. IYI YOLCULUKLAR – STASTNOU CESTU!

Alibaba

Kypr – Afroditin ostrov

V nekolika nezapomenutelnych scenach se v muzikalu Noc na Karlstejne blyskl i legendarni Waldemar Matuska. Jako Petr I., kral cypersky, privezl Karlu IV. proslule vino ze sveho stredozemniho kralovstvi. Pak uz se soustredil pouze na mistni fraucimory. Tim vinem byla Comandaria, nejstarsi pojmenovane vino sveta. Chtel jsem jej ochutnat v miste jeho vzniku, a tak

Zobrazit vše
21.8.2010, Kypr

Kypr – Afroditin ostrov

21.8.2010

V nekolika nezapomenutelnych scenach se v muzikalu Noc na Karlstejne blyskl i legendarni Waldemar Matuska. Jako Petr I., kral cypersky, privezl Karlu IV. proslule vino ze sveho stredozemniho kralovstvi. Pak uz se soustredil pouze na mistni fraucimory. Tim vinem byla Comandaria, nejstarsi pojmenovane vino sveta. Chtel jsem jej ochutnat v miste jeho vzniku, a tak jsem letos Kypr zvolil za misto neobvykle relaxacni dovolene. Ano, dvanact dni v jednom hotelu – to bude muj zivotni rekord!

Az se temer stydim priznat, ze shodou stastnych nahod jsem skoncil na jihozapade ostrova nedaleko historickeho mesta Pafos v luxusnim Asimina Suits Hotel (www.asimina-cbh.com). S dobrodruznym cestovanim to nema opravdu nic spolecneho, ale poznat se ma vsechno. Hotel je po nedavne rekonstrukci a skveleho servisu jsem si dokonale uzil. Byl jsem sokovan, kolik mladych lidi ze stredni a vychodni Evropy pracuje na Kypru v ubytovacich a gastronomickych sluzbach. Kdo nezna rectinu, domluvi se pri cestach po ostrove pohodlne anglictinou, v hotelich to s velkou uspesnosti muzete zkusit se slovenstinou. Ano, Slovaku jsem v hotelich a restauracich potkal nekolik desitek. Zajimava zkusenost.

Ackoliv to mela byt absolutne staticka dovolena, presto jsem si par kamer a prislusenstvi radeji vzal. Uz po par dnech jsem to povalovani vymenil za prekvapive inspirativni cestovani, alespon po zapadni casti ostrova. Nemohl jsem zacit na lepsim miste, nez na Petra tou Romiou – u Rimanovy skaly – kde se podle povesti zrodila z morske peny bohyne krasy a lasky Afrodite. Tady mam trosku zmatek. Rekove ji meli za bohyni sexualni lasky, krasy, plodnosti a kviti, ve Sparte a v Thebach ji uctivali jako bohyni valky. Korunu tomu nasadily prostitutky. Ano, i ty si ji vybraly za svoji patronku. Pravdepodobne proto, ze je vzdy znazornovana naha a historicky je uvadeno vice mist jejiho narozeni. To by se jiste kazde knezce lasky mohlo pri policejni kontrole docela hodit. Misto je fotogenicke. Ohromne balvany jsou roztrouseny v mori blizko pri pobrezi a vse lemuje docela malebna plaz. Skoda jen, ze vysoka vlhkost zakryva kazde rano a vecer nizke slunce. Ranni snimky jsou tak dost nezajimave. Pozdeji se svetlo lepsi, ale to uz uhanim na sever do oblibeneho pohori Troodos.

Rozsahla lokalita patri k tomu nejlepsimu, cim se mistni priroda pysni. Masiv byl do vysky temer 2000 metru vyzdvizen v davne prehistorii. Dodnes jsou stopy pozustatku morskeho dna velkym magnetem pro geology z celeho sveta. Hory jsou protkany znacenymi turistickymi stezkami i prastarymi, dnes jiz tezko patrnymi pesinami pastevcu a vesnickych obyvatel. Mimochodem, ty kamenne vesnicky jsou uzasne pitoreskni. Do mnohych ulicek byste se nevesly ani s malym autem. Jsou proste staveny maximalne na vrchovate nalozeneho osla. Prekvapi, ze pod vrcholem hory Olympos (1952 m), se az do dubna lyzuje.
Troodos je huste porostly mohutnymi stromy, coz kontrastuje s poustnimi sceneriemi okolo vetsiny pobrezi. Jeho nejvetsi poklady se ukryvaji v chladnych zdech stovek byzantskych kostelu a klasteru. Jsou jimi pestrobarevne mozaiky a vypravna malovana dila s nabozenskou tematikou. Obdivuji je odbornici, cestuji za nimi verici z mnoha koutu planety a zapsalo je na Seznam svetovych kulturnich pamatek i UNESCO. Proste, horsky masiv nemuze zklamat nikoho. Navstevnici se potkavaji zejmena v klastere Kykkos. V nejbohatsi a nejslavnejsi cirkevni instituci ostrova pobyval nejaky cas i arcibiskup Makarios III., pozdejsi prezident zeme. Ackoliv nebyl vzdy uplne čitelný, dodnes si jej vetsina naroda pripomina v dobrem. Pod jeho mohutnou sochou na hore Throni jsem mu vzdal hold i ja.

Syr haloumi je typicka lokalni specialita s atestaci EU. Kyperska domacnost bez bochniku syra je jako rusky oficir bez vodky. Nepredstavitelne. Vyrabi se z koziho nebo ovciho mleka, solneho roztoku a maty. Zraje velmi dlouho. Moje myslenka vydat se na cely den na zapadni vybezek Akamas, uzravala pomerne kratce. Posilnen grilovanym haloumi s medem (!), vydal jsem se na dobrodruzny vylet zapadnim smerem. Na zapad se mne uz od mladi jezdi tak nejak lip, vzdy se moc tesim. Ani tentokrat jsem nebyl zklaman.

Casne rano jsem opustil jeste vylidneny Pafos a pri ceste na zapad sledoval dusledne tu nejvice pobrezni silnicku, ktera se nabizela. Po projeti vesnice Agios Georgios, jsem zacal hledat rozervane pobrezni scenerie dramatickeho zapadniho vybezku Kypru. Nejprve jsem zastavoval u belostnych opustenych plazi, pozdeji jsem ustrnul na dlouhem oblouku popularni plaze Lara. Zde pod vapencovymi skalami, se nachazi povestne lihne morskych zelv. Nemel jsem tentokrat stesti, karety prece snasi vajicka za uplnku v noci. Celodenni cesta malo schudnym terenem byla asi to nejlepsi, co jsem na Kypru prozil. Nejprve divokym pribojem roztrhane vapencove pobrezi, ktere bylo pozdeji vystridano uzasnymi lagunami s blankytne modrymi melcinami. Pripadal jsem si jako nekde v hloubi Pacifiku. K pocitu raje prispela skutecnost, ze na celem neobydlenem vybezku temer nepotkate cloveka. Kdyz uz ano, tak je to mistni rybar, potapec nebo stejne potrefeny blazen jako vy.

Slavnou Commandarii jsem pochopitelne nekolikrat ochutnal. Nezustalo pouze u ni, ale okusil jsem i zname odrudy Xynisteri a Mavro. Nejen skvela ostrovni vina, ale i lehke stredomorske jidlo prispelo k nezapomenutelnemu relaxacnimu pobytu na ostrove bohyne lasky.

Jirka

Ještě jednou z Izraele

Kazda cast Izraele se diametralne lisi. Posvatna biblicka mista se stridaji s bojisti, kde jeste nedavno tekla krev. Pres ospale vesnicky se poutnik dostane k historickym architektonickym skvostum nebo do rusnych velkomest, ktera byla zalozena teprve pred nekolika desitkami let. Nespornou stalici je popularni Mrtve more. I kdyz pravdepodobne rozsahlejsi, bylo zde jiz davno pred

Zobrazit vše
14.6.2010, Izrael

Ještě jednou z Izraele

14.6.2010

Kazda cast Izraele se diametralne lisi. Posvatna biblicka mista se stridaji s bojisti, kde jeste nedavno tekla krev. Pres ospale vesnicky se poutnik dostane k historickym architektonickym skvostum nebo do rusnych velkomest, ktera byla zalozena teprve pred nekolika desitkami let. Nespornou stalici je popularni Mrtve more. I kdyz pravdepodobne rozsahlejsi, bylo zde jiz davno pred Jezisem. Dodnes udivuje tak, jak jiste udivovalo i tehdejsi navstevniky. Nektere informace jsou docela prekvapive.

Mrtve, pro Izraelce radeji Slane more, se tahne v delce temer osmdesati kilometru severojiznim smerem. Hladina lezi 400 metru pod urovni svetovych mori a v nejhlubsich mistech dosahuje dalsich ctyr set metru. Zatimco obsah soli v jinych morich je okolo 3%, tady dosahuje temer 350 gramu na litr vody. Je tedy desetkrat slanejsi. Jedna se o soli chloru, manganu, sodiku, vapniku, jodu, bromu a drasliku. Voda Mrtveho more je vyhledavana pro blahodarne ucinky na kuzi i nemoci pohyboveho ustroji. O lecivych a zkraslovacich ucincich vedela jiz Kleopatra. Krome nekolika mikroorganizmu zde neziji zadni obvykli morsti zivocichove. V podivne olejovite tekutine neni mozne plavat, zato se da na hladine pohodlne lezet, temer sedet. Pokud vam voda nestrikne do oka (vim o cem pisi) nebo nosu, je to docela zabavne.
Uz pred nekolika lety, kdyz jsem cestoval po pobrezi tohoto more na jordanske strane, zaznamenal jsem rychle vysychani prirodniho skvostu. Nadale pokracuje. Za poslednich padesat let klesla hladina o temer 30 metru a vedci biji na poplach. Izrael ma vsak v soucasnosti mnoho jinych problemu k reseni. Zivot mistnich komunit i navstevniku omezuji dlouhotrvajici etnicke a uzemni konflikty, narust populace vyvolava dalsi vazny problem. Spolecnost zacina trpet nedostatkem pitne vody. V Izraeli je spotreba petkrat nizsi nez v Cesku, na palestinskych uzemich dokonce temer dvacetkrat!

Prekvapilo me, jak casto se u Mrtveho more da narazit na biblicke stopy. Pripomnel jsem si Sodomu a Gomoru, Lota a jeho zenu, krale Davida i Heroda, stejne jako Jana Krtitele.
Kumran s nalezisti biblickych svitku je skvely, ale Masada, to je doslova sok. Staroveka pevnost Masada byla vybudovana v letech 37 az 30 pr.n.l. kralem Herodem Velikym. Dodnes shlizi ze ctyrsetmetrove skalnate stolove hory na pravy breh a stribritou hladinu Mrtveho more. Vypada nedobytne. Dokonale opevneni bylo nakonec Rimany stejne dobyto, ale ve sve dobe to musela byt jedna z nejlepsich pevnosti sveta.
Na severu Judske pouste, v prirodni rezervaci Ein Gedi, jsem fotil malo plache kozorozce nubijske a “galapazsky” nebojacne damany syrske. Damany znam ze Stolove hory v Jihoafricke republice, tihle nebyli tak zavaliti a barevni. Prijemne zpestreni fadni poustni krajiny.

Dalsi pousti, tentokrat Negevskou, musime projet pri ceste do nejjiznejsiho cipu statu Izrael. Na brehu Rudeho more zde lezi mesto Eilat, jedna z nejznamejsich prazdninovych destinaci. Kdysi jsem do nej nahlizel ze sousedni jordanske Akaby. Na ctrnacti kilometrech pobrezi se tu celorocne nevazane veseli desetitisice rekreantu z celeho sveta. Uvolnena atmosfera da i o sabatu zapomenout na jinak striktni omezeni spolecenskeho zivota v zidovskem state. Hlucne komercni misto me moc nenadchlo. Maji tady podmorskou observator a delfinarium. Kdyz jsem ho pri lodni ceste k egyptske hranici videl, presla me chut na navstevu. V bezprostredni blizkosti jakychsi strasidelnych potrubi a technickych zarizeni pusobilo znacne smutne. Nejvetsi atrakci pro muj objektiv bylo tak letiste uprostred mesta. Aby letadla dosedala par metru od lidskych obydli, to uz se na mnoha mistech sveta nevidi. Sokujici byl opet ten bezprikladny neporadek a prehlizivy vztah Izraelcu k zivotnimu prostredi.

Nazor na kulturnost Izraelcu jsem si mohl zlepsit jeste pri zaverecne navsteve Tel Avivu. Nezlepsil. Na Blizky vychod netradicne velka moderni metropole, centrum spolecenskeho zivota, ekonomiky, kultury i mody, me primo sokovala. Tak odpadky zaneradene plaze jsem nevidel opravdu nikde ve svete! Tisice jednotlivcu i skupin se vyvaluji na jemnem pisku dlouhe mestske plaze a bezohledne ji “hnoji” zbytky jidla, plasty, plechovkami i sklem. Podnikl jsem nekolikahodinovy pochod po tomto smetisti a do podobne zaneradeneho, byt jinak moderne upraveneho hotelu se vratil s naladou na bodu mrazu. Bylo to nechutne a zasnul jsem, jak vubec muze existovat takove spolecenstvi, jak se nekdo muze chovat ke svemu okoli tak bezohledne.

Pri odletu ze Svate zeme jsem mel v hlave jeste vice otazniku, nez kdyz jsem priletal. Nejednoznacnost a nazorove neshody o umisteni dejinnych udalosti vypadaly nekdy az komicky. Nekonecne uzemni tahanice mezi Izraelci a palestinskymi Araby jsou take nepochopitelne. Navsteva biblickych mist a lokalit v okoli Mrtveho more je sice docela skvela, ale ke skvostum globalniho cestovani zatim Izrael rozhodne radit nebudu. Anebo jsem nic z historie a take podstaty palestinsko – izraelskych konfliktu nepochopil. I to je mozne.
Preji vsem krasne leto.
Jirka

Jeruzalém – město bez odpovědi

Nedavno jsme se rozloucili v udoli Jordanu. Legendarni reka a pozdejsi odbocka na zapad me dovedla k nejsvatejsimu ze Svatych mest planety. Jeruzalem si takove oznaceni jiste zaslouzi. Pro nektere je toto mesto dokonce skutecnym stredem sveta. Nekolikadenni pobyt jsem vyuzil predevsim na poznani a foceni Stareho mesta, centra zidovske, muslimske i krestanske kultury. Doufal

Zobrazit vše
7.6.2010, Izrael

Jeruzalém – město bez odpovědi

7.6.2010

Nedavno jsme se rozloucili v udoli Jordanu. Legendarni reka a pozdejsi odbocka na zapad me dovedla k nejsvatejsimu ze Svatych mest planety. Jeruzalem si takove oznaceni jiste zaslouzi. Pro nektere je toto mesto dokonce skutecnym stredem sveta. Nekolikadenni pobyt jsem vyuzil predevsim na poznani a foceni Stareho mesta, centra zidovske, muslimske i krestanske kultury. Doufal jsem, ze spatrim posvatna biblicka mista a treba snad i pochopim podstatu dlouhodobych sporu, ktere prave tady casto eskalovaly v nasili a ruzne schvalnosti. Nic z toho se nekonalo, ale presto to byl nezapomenutelny pobyt.

Z hlediska fotogenicnosti je za masivnimi mestskymi hradbami, ktere postavil Sulejman Nadherny, nespornym favoritem Zapadni zed. Pro mnohe je znamejsi spis pod oznacenim Zed narku. Zide u ni truchli nad ztratou chramu zboreneho pred dvema tisici lety. Poprve jsem k ni prisel v sobotu a to nebyl ten spravny cas. Sice se zde modlilo a prani do skvir mezi kameny zasunovalo mnoho ortodoxnich vyznavacu zidovstvi, ale nekolik ozbrojenych hlidacu nekompromisne zakazovalo cokoliv fotografovat. Mnoho nabozenstvi zasvetilo jeden den v tydnu odpocinku. Krestane si zvolili nedeli, muslimove patek, drúzové ctvrtek a u zidu je tim dnem sobota. Sabat, ci šábes, vyhlasil za den statniho klidu zidovsky stat hned po svem vzniku v roce 1948. Doprovazi jej celkem 632 zakazu a prikazu. Zakazana je predevsim jakakoliv prace, coz muze predstavovat i zmacknuti tlacitka. I v mem hotelu byl vytah ten den naprogramovany tak, ze kabina zastavovala automaticky v kazdem poschodi pri jizde v obou smerech.
Prece jsem nakonec slavil uspech. Jeden den jsem si pockal na odpoledni hodiny, kdy slunce sviti modlicim se do zad, vybavil se rozlicnou fototechnikou, nasadil si na temeno povinnou papirovou zidovskou kipu a vydal se na lov. Nasnimal jsem velke mnozstvi detailu i celku z tohoto mimoradne silneho mista. Mel jsem stesti. I uniformovani vojaci s automatickymi puskami prisli a s uklonami vykonali nekolik motliteb. Nejfotogenictejsimi byli pochopitelne ortodoxni zide – chasidove – v dlouhych cernych plastich, se sirokymi klobouky a s typickymi pejzami. Totalne propoceny, ale stastny, opustil jsem zidovske svate misto a po par krocich se vpil do krestanske enklavy. Takove je toto zvlastni mesto. Nekdy v klidu, jindy v krvavych bojich, ale jiz po staleti tu vedle sebe ziji vsichni, kteri veri, ze mesto patri prave jim a jejich tradici. O sve se tu hlasi potomci krale Davida, Jezise Krista i proroka Mohameda. Na kazdem kroku je citit jakesi nepopsatelne napeti. Zvlaste ted, kdy media jsou plna nedavneho incidentu v mezinarodnich vodach Stredozemniho more, pri kterem opet tekla krev a byli mrtvi. Dnes a denne potkavam mnoho mladych lidi obou pohlavi ozbrojenych strelnymi zbranemi. Jen tak si treba randi, nenapadne se pod stolem hladi, ale oba maji druhou ruku na spousti. Brrr, kdy uz v teto nestastne oblasti to napeti skonci?

Vzpomnel jsem si na Jana Hasistejnskeho a jeho 500 let starou pout, nebot jsem prave u brany svateho Stepana nastoupil na Via Dolorosa – cestu bolesti, kterou zde udajne vykonal pod pretezkym krizem Jezis Kristus. Takovy je krestansky vyklad. Dokonce jsem mezi zaplavou rozlicnych kramku objevil pro pravoverne krestany i pujcovnu krizu. Prevladaly ale ty kramky. Je jich tolik, ze asi prebiji v kazdem vericim hluboky duchovni prozitek. Na konci kopcovite cesty na Golgotu se kazdy muze poklonit pamatce Jezise u jeho nejsvetejsiho symbolickeho hrobu. Je nutne si na to vystat frontu.

“Kdyby tu jen bylo vic cisto!”, povzdechl jsem si obcas pri dlouhych toulkach rozpalenym mystickym mestem. Kazdy den je umornych 40 stupnu Celsia. O odpadkove kose clovek temer nezavadi, nebot by v nich mohla byt ulozena naloz a ucene texty o odpadcich, ochrane zivotniho prostredi a korektnich sousedskych vztazich pochopitelne nehovori. Vetsina, zejmena starsich vericich vsech nabozenstvi, je ponorena do prastarych textu a detaily soucasneho sveta neresi. Mladi se budto realizuji v obcasnych poulicnich konfliktech nebo se ze Svateho mesta stehuji do Eilatu, ale casteji do Tel Avivu. Tam se mohou – bez dozoru rodicu – patricne vyradit v uvolnenem prostredi s mnoha prvky “zapadni kultury”.

Jeruzalem je plny nezapomenutelnych a vseobecne znamych pozoruhodnosti. Zidovske i muslimske objekty na Chramove hore, Chram narodu v Getsemanske zahrade, Olivova hora, pamatnik holocaustu Yad Vashem, muzea, kostely, mesity, synagogy… Trosku ve spechu jsem zaznamenal vse.

Nikdy nezapomenu na stisneny pocit pri navsteve Betlema, podle jedne legendy rodiste Jezise. Zlovestna zed oddeluje od sebe izraelske Židy a palestinske Araby. Betlem je na palestinske strane a vstup je regulovan prisnymi pravidly, zbranemi, betonovou zdi a ostnatym dratem. Vystup, ale zejmena opakovany vstup do Izraele, to byla nedustojna komplikovana procedura. Kdejaky ozbrojeny vojacek si zapadniho poutnika patricne vychutnal. Ta kratka navsteva, jindy snad poetickeho mista, dnes “mesta za plotem”, dostala na pozadi izraelsko-palestinskych problemu uplne jinou atmosferu. Organizovana navsteva Jeziskova rodiste, se rychle zvrtla na navstevy obchodu. Nekolikahodinovy vylet do svateho mista vsech krestanu ve mne z ruznych duvodu nezanechal moc pozitivnich vzpominek. Mel jsem o Jeziskove rodisti jinou, vice poetictejsi predstavu. I tato exkurze byla bohuzel vetsinou plna vyrazu jako: mozna, snad, pravdepodobne, nekteri si mysli…
Z Jeruzalema jsem odjel jiznim smerem.
Jirka

Cesta do Svaté země

Kdyz jsem pred casem navstivil krusnohorsky hrad Hasistejn a pozdeji frantiskansky kostel Ctrnacti svatych Pomocniku v Kadani, zaujala me osobnost Jana Hasistejnskeho z Lobkowitz (1450 – 1517). Diplomat krale Vladislava Jagellonskeho byl vzdelany a velmi zbozny slechtic. V roce 1505 vydal cestopisnou praci “Do Jeruzalema k Svatemu Hrobu Pana Jezise Krista Spasitele naseho leta 1493

Zobrazit vše
31.5.2010, Izrael

Cesta do Svaté země

31.5.2010

Kdyz jsem pred casem navstivil krusnohorsky hrad Hasistejn a pozdeji frantiskansky kostel Ctrnacti svatych Pomocniku v Kadani, zaujala me osobnost Jana Hasistejnskeho z Lobkowitz (1450 – 1517). Diplomat krale Vladislava Jagellonskeho byl vzdelany a velmi zbozny slechtic. V roce 1505 vydal cestopisnou praci “Do Jeruzalema k Svatemu Hrobu Pana Jezise Krista Spasitele naseho leta 1493 zacate a stastne vykonane putovani”. Jeden z prvnich cestopisu sepsanych na nasem uzemi popisuje nekolikamesicni utrapy, ktere na cestovatele te doby na ceste cihaly. Dnes se do Svate zeme organizuji tisice cest a mechanizmy cestovniho trhu dokonale funguji. 500 let po severoceskem hrdinovi jsem se do rodiste Jezise Krista vydal i ja. Hlavne jsem chtel pochopit turbulentni dejinne udalosti, dramaticke nabozenske třenice a samotnou podstatu stale nevyreseneho uzemniho konfliktu mezi Palestinou a Izraelem. Informaci ve fascinujicim zidovskem state nasavam tolik, ze mne z nich jde hlava kolem. Jen tezko se v nich orientuji. Bez prislibu, ze nektere mechanizmy vysvetlim, se alespon strucne pokusim priblizit mista, ktera zde navstevuji a pokud to podminky a cetne zakazy dovoli, take fotografuji. Radost z objevovani mystickych mist mne bohuzel kazi poustni prach ze Sahary. Takovy prach sedi nad krajinou, barvi ji do sedeho havu a krome zdravi skodi i citlive fototechnice.

Let do Tel Avivu – pres Istanbul – nabral zpozdeni jiz v Praze. Vzapeti me pohltila jedna z nejpozoruhodnejsich zemi sveta. Geograficka i kulturni hranice mezi Evropou a Asii lakala odnepameti predstavitele mnoha rozlicnych kultur. Biblicke uzemi je dodnes posvatnym pro krestany, zidy i muslimy. Na planete neni mnoho lidi, kteri by neznali pojmy jako: Jeruzalem, Betlem, Mojzisova hora, reka Jordan a Mrtve more.

Tel Aviv je mesto, kde se nechodi spat. Ackoliv bylo zalozeno teprve pred sto lety, je nejvetsim izraelskym mestem. Tahne se v delce 14 kilometru po pobrezi Stredozemniho more. Jeho cast – tzv. Bile mesto – bylo v roce 2003 zapsano na seznam pamatek UNESCO. V Tel Avivu jsem se dlouho nezdrzel, ale radeji uhanel severnim smerem, kde jsou soustredeny zajimave historicke objekty a pamatky. Pres Netanju, znamou zpracovanim diamantu, jsem dojel do Caesarey. Archeologicky klenot byval sidelnim mestem rimskych mistodrzicich. Hlavni zasluhy o vybudovani mesta s dulezitym pristavem jsou pripisovany krali Herodesovi Velikemu. Prehnali se tu Arabove, krizaci a nakonec Mameluci. Mesto bylo zniceno a naplnilo tak osud mnoha jinych, kdysi kvetoucich mist soucasneho Izraele.
Po kratke navsteve nabozensky tolerantni Haify a krizackeho mesta Akko, zakotvil jsem na dve noci v dalsim ze ctverice svatych izraelskych mest, v galilejskem Tiberias. Jaky tady byl hic! Mesto lezi 212 metru pod hladinou more a je to znat. Za casu Jezise to bylo mimoradne dulezite mesto. Lezi na brehu Genezaretskeho jezera, ale v Novem zakone se jmenuje Galilejske, ale casteji Tiberijske more. Nadrz je napajena rekou Jordan. Kam se tady podivam nebo kam slapnu, vsude je puda pro verici nesmirne posvatna. U Kafarnau Jezis ucil a konal zazraky. Zde chodil po vode. Zde nasytil peti chleby 5000 tisic poutniku, zde… Smula je, ze mnohe ty vyklady maji jeste cetne alternativy. Mozna to bylo tady, mozna take tam, anebo nekde uplne jinde. Jiny vyklad a popis udalosti maji navic krestane, jine muslimove a i zidovske teorie se od ostatnich lisi. S timto fenomenem se potkavam po celou dobu cestovani po Svate zemi. Nakonec jsem se rozhodl, ze nebudu prilis badat a necham na sebe vsechny ty, casto rozporuplne, informace proste jen volne pusobit. I tak je to vse nesmirne silne a nezapomenutelne. Absolvoval jsem klidnou plavbu po Genezaretskem jezere a na rozloucenou s posvatnym uzemim jsem si dal cerstve chycenou a opecenou mistni rybi pochoutku. Je ji druh pstruha zvany svatopetrska ryba. Jezero ji bylo plne jiz v dobach biblickych, takze lze predpokladat, ze si na ni pochutnaval i Jezis Kristus. Ostatne v jeho dobach nebyl symbol krestanstvi kriz, ale prave ryba. U jizniho cipu jezera jsem zaznamenal krest stovek pohnutych poutniku ve vodach Jordanu. Mluvili vetsinou rusky. Rusu je doslova plny Izrael. V mnoha oblastech maji svoje obchody a dalsi infrastrukturu. Pred cestou do Svate zeme se opravdu vyplati oprasit skolni znalosti, kdysi neoblibeneho jazyka.

Kdyz uz jsem byl tak vyrazne na severu, navstivil jsem kratce obavane Golanske vysiny. Z vysky 1200 metru jsem se rozhlizel pres vojenske zakopy a rezavejici bojovou techniku do sirokeho kraje. Byl bohuzel zastreny piskem, ktery sem doletl az ze Sahary. Z vrcholu vulkanu Har Bental jsem nahlizel pres prisne strezenou hranici a urodne vinice i do Syrie. Naplnil se cas prejet na jihozapad zeme, tak jsem se spustil z vysin a pres rozsahle olivove haje ukrajoval kilometry vedouci do tech nejposvatnejsich mist Svate zeme. Ve stopach Jana Hasistejnskeho jsem se konecne blizil k tajemnemu Jeruzalemu, mistu “Svateho Hrobu Pana Jezise Krista Spasitele…”

Jirka z Jeruzalema

Radost na rovníku – rozloučení s Ekvádorem

Po navratu z prekrasnych a sugestivnich Galapag, cekala me jeste mnoha poznani pri cestach po Ekvadoru. Popis divokeho cestovani by sam vydal na nekolik stran. Tak jen strucne par postrehu kratkodobeho uzivatele ekvadorskych silnic. Ekvador me prekvapil vysokou kvalitou mnohych vozovek. I kdyz jsou nektere useky nezpevnene – a to i na slavne Panamericke dalnici

Zobrazit vše
13.5.2010, Ekvádor

Radost na rovníku – rozloučení s Ekvádorem

13.5.2010

Po navratu z prekrasnych a sugestivnich Galapag, cekala me jeste mnoha poznani pri cestach po Ekvadoru. Popis divokeho cestovani by sam vydal na nekolik stran. Tak jen strucne par postrehu kratkodobeho uzivatele ekvadorskych silnic.

Ekvador me prekvapil vysokou kvalitou mnohych vozovek. I kdyz jsou nektere useky nezpevnene – a to i na slavne Panamericke dalnici – a jizda po nich si v nicem nezada s tezkou ralley, tak dlouhe useky v hornate casti maji dokonaly svetle sedy betonovy povrch, za ktery by se nemusela stydet zadna evropska zeme. S nasi D1 se to neda vubec srovnat. Ono je toho ale jiste vic, co bychom se ve tretim svete mohli klidne ucit. Kvalita ekvadorskych silnic, vsak pranic nenapovida o kvalite mistnich ridicu. Klidne mohu Ekvador zaradit do dlouheho seznamu zemi, kde ridit auto a nenabourat, patri k cinum temer hrdinskym. Tisice cerne cmoudicim kraksnam veli neodhadnutelni pirati silnic. Jezdi se bez svetel, blinkru a jakehokoliv citu pro ohleduplnou kolegialni jizdu. Bezne je, ze vuz se nevraci do praveho pruhu, jede provokativne po care a blokuje rychlejsi vozidla v predjeti. Tam, kde je povolena treba padesatka, uhaneji stovky aut rychlosti minimalne dvojnasobnou. Docela bezne je predjizdeni zprava, u nas vec naprosto nemyslitelna. Chvilemi, a nejen pro tu soferskou dzungli, jsem si pripadal jako v Cesku. Silnice totiz brazdi neuveritelne mnozstvi skodovek vseho druhu a stari. Originalni “jihoamericky tunning” je sice casto zmenil temer k nepoznani, ale mnozstvi vozu svedci o oblibe. Hledal jsem svou favorizovanou znacku, ale docela marne. Nasel jsem jen dva obstarozni vozy Subaru Outback. Pri dvou vypujckach vozu, doslo vzdy k velkemu nedorozumneni. To, co povazoval zamestnanec Rent a Car Company za novou vyhovujici pneumatiku, to by snad nikdo u nas neprijal ani na protektor. Vydat se na hladkych gumach do hor, na jizdu nad hlubokymi strzemi, to by mohlo skoncit dost nestastne. Po nutnem prezuti, to uz ale byla skvela zabava. Zabava to byla az do chvile, kdy jsem kdesi uprostred And na dva snimky vybehl z vozu a v tom “cvak”. Auto bylo opatreno nesmyslnym dodatecne namontovanym alarmem a samo se po minute, s klici v zapalovani, zamklo. Jeste, ze jsem mel v kapse mobil. Po nekolika minutach chladneho cekani, otevreli vuz na dalku pres satelit. Po uvodnim nadavani na hloupy alarm, nasledovalo tiche uznani za neuveritelne schopnou technologii.

Mile vzpominky si vezu na nekolikahodinove foceni tradicniho sobotniho trhu ve vesnici Otavalo, v severni provincii Imbabura. Je centrem potomku hrdych Inku. Zejmena zeny, trhovkyne, odene do tradicnich barevnych satu, s cernymi copy pod panskou burinkou, byly velmi fotogenicke. Prodaval se dobytek, skot, drubez, oblibena morcata pro pripravu mistni pochoutky zvane cuy a mnoho dalsich nezivych veci do vesnickych domacnosti. Sam jsem koupil nadherne zdobene fialove poncho, soucast obleceni mnohych zen z ekvadorske vysociny a dve drobne tradicni kamenne plastiky. To hlavni, co si odvazim, jsou ale stovky portretu pobavenych, jindy zaskocenych milych domorodcu, potomku vehlasnych genialnich Inku. Prekvapilo me, jak malo jsem v tomto jindy vyhlasenem turistickem miste zahledl cizincu. Soude podle zkusenosti z celeho pobytu, neni jiste hlavni turisticka sezona a na navstevnosti se mohla promitnout i globalni krize a problemy se soptici islandskou sopkou.

Ve smeru severojiznim, deli ekvadorci svou zemi na tri specificka pasma. Zapadni pobrezi pojmenovali logicky Costa,stred země, kudy se tahne pas dramatickych And se jmenuje Sierra a vychodnimu dilu rikši Selva. Ten indiansky vychod jsem zatim bohuzel moc nepoznal, ale hold chci slozit hornatemu pasu And. Hlavne monumentalnim vzrusujicim sopkam, prudkym, sveze zelenym strzim, rychlym rickam i chladnym jezerum. Silnice a cesty propojovaly male, chaoticky usporadane vesnicky. Jedna se dokonce jmenovala Moravia. Po noclehu v Rio Verde, obdivoval jsem od casneho rana tamni dramaticky zvrasnenou krajinu a svezi dzungli. Dalsi nocleh v miste zvanem Atillo (tech par polorozpadlych chatrci se ani snad vesnici nemohou pojmenovat) byl opet nezapomenutelny. Mili lide, kteri mluvili o odloucenosti mista, kam mnoho zahranicnich cestovatelu nezavita, levne jidlo a noc ve zmrzlem aute. Navlekl jsem na sebe vse co jsem mel, ale moc toho bohuzel nebylo. Kdo by take na rovnik bral nejak moc, natoz jeste tepleho obleceni? Na nohou jsem mel troje ponozky, na rukou jedny. Skoda jen, ze nesly natahnout i na hlavu. Odmenou po drsne noci, bylo ranni casne foceni okolni syrove krajiny. Byla take drsna a prave v tom bylo jeji kouzlo. Skoda jen, ze po celou tuto cestu jsem nemel moc stesti na idealni “fotograficke” pocasi. I tady, na bohate palete zelenych odstinu, bych slunecni paprsky docela privital.

Posledni den jsem jeste venoval na dukladnejsi poznani nejvetsiho ekvadorskeho mesta Guayaquil. Skvele foceni je zejmena z jizniho vrcholu, kde mesto nedavno opravilo desitky domu a dlazdene komunikace. Docela reprezentativni misto mne pripominalo stovky podobnych v celem svete. Jiste chlouba mistni radnice a obyvatel.
Nezapomenutelne vzpominky a snimky si odvazim z pobrezniho rybarskeho mestecka Palmar. Velmi casna ranni jizda z Manglaralta se vyplatila. S rozbreskem se palmarsti rybari vraceji z Atlantiku do usti kalne ricky, kde vykladaji bohate ulovky ruznych druhu mensich ryb a krabu. Pestrobarevny lidsky zmatek doplnuji cetni, syrove ryby konzumujici psi, ale hlavne strasidelni ptaci. Nektere vyjevy nemely daleko k Hitchcockove slavnemu hororu. Rezie dramatu byla vzdy temer stejna. Z sireho more priplula opryskana barka, na ni spolecnost prosolenych unavenych muzu a nekolik beden stribritych ryb, vysledek celonocni driny. Pri prenaseni ulovku na korbu nakladniho vozu, naletavali z nebe cerni ptaci a snazili se ukrast cerstve ulovenou rybku. Pripominali svazy utocicich japonskych bombarderu na Pearl Harbor. U pobavenych vladcu mori jsem zustal nekolik hodin. Bylo to silne a nezapomenutelne. Ostatne jako cely pobyt v Ekvadoru a na Galapagach.

Jirka z paluby letadla McDonnell Douglas MD-11

Zpráva z ráje

Jednou z dvaadvaceti ekvadorskych provincii je slavna Islas Galápagos. Odloucene souostrovi vytvorene z kuzelu mladych sopek v hloubi vychodniho Pacifiku, ktere jiz pred 150 lety ovlivnilo pro znacnou cast svetove populace vnimani mechanizmu okolniho sveta. Nove teorie o vzniku, vyvoji a premenach druhu rostlin a zivocichu v podminkach nabizenych prirodou, zverejnil po navsteve Galapag vehlasny

Zobrazit vše
3.5.2010, Galapágy

Zpráva z ráje

3.5.2010

Jednou z dvaadvaceti ekvadorskych provincii je slavna Islas Galápagos. Odloucene souostrovi vytvorene z kuzelu mladych sopek v hloubi vychodniho Pacifiku, ktere jiz pred 150 lety ovlivnilo pro znacnou cast svetove populace vnimani mechanizmu okolniho sveta. Nove teorie o vzniku, vyvoji a premenach druhu rostlin a zivocichu v podminkach nabizenych prirodou, zverejnil po navsteve Galapag vehlasny anglicky vedec Charles Darwin. Rika se tomu prirodni vyber. Mlady Charles sem priplul z povereni Jeho Velicenstva britskeho krale na plachetnici Beagle. Vsiml si a pozdeji vedecky popsal mnoho druhu svebytnych, casto endemickych zivocichu a jejich prizpusobeni odlisnemu prostredi jednotlivych ostrovu. Ostrovy – tyto plovouci evolucni laboratore – nejsou od sebe daleko a presto je kazdy jiny. Maji specifickou historii utvareni, faunu i floru. I ja jsem si neceho vsiml, neco me oslovilo. Popisi to nevedecky, ale o to s vetsim zapalem.

Uz od prvnich minut po pristani na ostrove Baltra, pozdeji na Santa Cruz a San Cristobal se raduji ze skutecnosti, ze jsem tady, ze se mne splnil dalsi z cestovatelskych snu. Galapagy patri pro svou izolovanost, tajemnost, relativni neporusenost a diky Darwinovi vedeckou dulezitost, k tomu nejlepsimu, co lze na planete spatrit. Na ostrovech vladnou prisna ochranarska pravidla. Na kazdy jsem vstupoval pres dezinfekcni rohoze. Dezinfikovat jsem si musel i ruce. Hygienicky cisty jsem se pustil do vlastniho poznavani. Hlavne jsem zaznamenal, ze vedle Antarktidy je to dalsi misto, KDE SE ZVIRATA NEBOJI CLOVEKA! Takhle si predstavuji biblicky raj, misto pro romantiky a milovniky prirody. Je to otevrena laborator pro vedce, satna plna modelek pro smyslneho fotografa. Kazda z tech modelek nepokryte provokuje: “vyfot me, prave me, podivej, jak jsem krasna.” V pripade modelek se to klidne a kdekoliv muze stat. Ale tady, na tom ojedinelem miste na planete, se pred objektivem naparuji prehistoricti morsti i suchozemsti leguani, pres sto let stare zelvy sloni, hravi lachtani, tucnaci galapazsti, pestrobarevni lavovi krabi a desitky druhu ptaku vsech velikosti. Jsou na dotek (dotykat se vsech zvirat je prisne zakazano!) a opakovane sokuji nebojacnosti. Raj pro vsechny.

Touzil jsem nasnimat ty nejlepsi, nejdetailnejsi zabery, kterych budu behem nekolika dni, navic v ne moc dobrem pocasi, schopen. Doufam, ze je mam. Se zatajenym dechem jsem nasnimal stovky zaberu strasidelnych, presto pritazlivych leguanu. Jsou vsude a temer vubec ne plasi. Suchozemsky zlutooranzovy leguan galapazsky, cerny leguan morsky, ktery se dokazal prizpusobit tvrdym potravnim podminkam, sestoupil do oceanu a zivi se morskymi rasami nebo maly leguan lavovy. Hruzu nahanejici, az metr a pul dlouzi tvorove jsou docela mirumilovni, navic vegetariani. Videl a fotil jsem jich stovky. Vzdy dokazali spolehlive rozbusit me fotograficke srdce. Nejvice jsem vsak kroutil hlavou nad pocetnymi koloniemi lachtanu. Tvori je statni vousati samci se svymi haremy (bezne maji “v rodine” nekolik manzelek) a roztomila mladata v hunatych koziscich. To, co nejvic udivovalo, byla jejich neskutecna nebojacnost. Lachtany jsem fotil uz mnohokrat, ale z takove blizkosti jeste nikdy. Na Santa Cruz i San Christobal “chodili” lachtani bezne do mesta. Ano, na chodnicich, verejnych prostranstvich a v parcich se rozvalovali desitky naprosto pratelskych lachtanu. Dovedete si predstavit, ze sedite na zahradce v restauraci a nahle se prisoura mokry zvedavy ploutvonozec a uvelebi se par centimetru od Vasich nohou? Ja uz ano. Ti troufalejsi se sobecky rozvalovali na mestskych lavickach. Ne, ze by sedeli, nezdvoraci, oni se proste natahli v cele delce. Vsiml jsem si, jak dokonale splyvali s obyvateli, byli jejich soucasti. Snad i volit by mohli.

Svetoznamym reprezentantem Galapazskeho souostrovi jsou ale nejspis mohutne zelvy sloni. Svet, zejmena ten namornicky, vi o nejvetsich ostrovnich bylozravcich uz temer 500 let. Staly se totiz soucasti lodnich jidelnicku. Dvousetleti, az 250 kilogramu vazici pametnici, se nakladali po stovkach na lode piratu i humanne naladenych lodivodu. A nakladali se snadno, nebot suchozemske zelvy maji sve vychozene trasy mezi jednotlivymi zdroji sladke vody a kalisti, na coz namornici velmi rychle prisli. Rychlost jejich presunu je celych 300 metru za hodinu. Zive konzervy vydrzely mnoho mesicu bez jidla a piti. Zbedovanym namornikum poskytovalo jejich chutne maso vitane zpestreni jidelnicku. Byla to po staleti bezna praxe. Galapagy byly takovym komunistickym supermarketem (jaky protimluv), kam si vsichni jezdivali nakladat plne kosiky, ale nikdo nezaplatil. Platime az my. Svetove spolecenstvi s podporou UNESCO se ted snazi, s vynalozenim ohromnych nakladu, nepriznive stavy populace exotickych zivocichu ozivit. Snad se to pomoci Darwinovy vyzkumne stanice na ostrove Santa Cruz podari. Pomahat ale musi kazdy, kdo carokrasne ostrovy navstivi. Neni bez zajimavosti, ze na krehkem mase galapazskych plazu si pochutnaval i opevovany Charles Darwin. Takova byla proste tenkrat doba.

Galapagy, to ale neni pouze exoticka a dech berouci fauna. Pro mnoho svetovych botaniku je souostrovi skutecnym chramem originalni, casto endemicke flory. Vzrusujici botanicka zahrada bez oploceni. Zato se slusnym vstupnym. Kazdy, kdo z letadla ci lodi vystupuje na posvatnou pudu, musi zaplatit sto americkych dolaru, jako vstupne do narodniho parku. A pak uz jen se zatajenym dechem tise naslapuje. V pobreznim pasmu je to jeste nezajimave. Sucha erodovana lava se sporadickou zeleni je ale pri ceste do zvyseneho vnitrozemi rychle stridana cetnymi, nekdy endemickymi druhy tropicke vegetace. Nejznamejsim stromem je az dvanactimetrova opuncie trnita obrovska a nekolik dalsich poddruhu opuncii. Na duznatych listech si, mimo jinych, radi pochutnavaji leguani i zelvy sloni. Unikatni rostlinstvo doplnuji tez tisice exemplaru posvatneho samanskeho stromu Palo Santo. Uprostred ostrova Santa Cruz, pri ceste k dvojici prastarych vulkanickych krateru Los Gemelos, jsem obdivoval sveze zelene lesy, ovesene tunami epifytickych mechu a lisejniku (prisedave rostliny). V druhove bohatem mlznem lese jsem zaznamenal i divoke orchideje, stromove kapradiny a endemicke bromelie. Znovu se mne potvrdilo, ze lavove podlozi je dulezitym prvkem pri urodnosti v danem prostredi.

V predstavach se prenasim do hlubokeho davnoveku, kdy temny kuzel podmorske sopky vychrlil sloupy ohne, kamenu, jedovatych plynu a dusiciho popela. Narodil se prvni ostrov dnes slavneho archipelagu. Prvorozeneho brzo doplnili dalsi sourozenci. Dnes ma rodinka 45 clenu ruzneho veku. Krasli je deset velkych a temer dva tisice malych krateru. Maji stejne misto zrodu. Vsechny ostrovy se vzedmuly asi z dvoukilometrove hloubky. Pohybem podmorskych desek byly pozvolne unaseny na severozapad. Patri do jedne rodiny, a pritom je kazdy jiny. Jejich svebytnost zaujala prvni objevitele v sestnactem stoleti, geneticke vedce o tri sta let pozdeji a spolehlive nadchnou i navstevniky dnesni. Matka priroda zde dala svetu dilo z nejmonumentalnejsich. Navic mu nasla skvelou adresu v miste, kde prochazi magicky rovnik. Neni divu, ze prvni objevitele pojmenovali novou zemi Ocarovane ostrovy. Pri odletu zpet do Ekvadoru, se citim neobycejne stastne a o naexponovane filmy pecuji mimoradne setrne. Muchas gracias Galápagos!

Jorge

Buďme vděčni Ekvádoru

Neni mnoho mistopisnych oznaceni, ktera by pruhledneji vystihovala zemepisne usazeni. Jednim takovym je Ekvador, jmeno pro jihoamericky stat, jenz je pulen rovnikem (spanelsky Ecuador). Prave do teto vzdalene zeme jsem si naplanoval tuto objevnou cestu. Cil byl zvolen jiste spravne, ale cas tentokrat ne. Tri dny pred planovanym odletem, odfoukla jihoislandska sopka nahromadeny pretlak plynů

Zobrazit vše
27.4.2010, Ekvádor

Buďme vděčni Ekvádoru

27.4.2010

Neni mnoho mistopisnych oznaceni, ktera by pruhledneji vystihovala zemepisne usazeni. Jednim takovym je Ekvador, jmeno pro jihoamericky stat, jenz je pulen rovnikem (spanelsky Ecuador). Prave do teto vzdalene zeme jsem si naplanoval tuto objevnou cestu. Cil byl zvolen jiste spravne, ale cas tentokrat ne. Tri dny pred planovanym odletem, odfoukla jihoislandska sopka nahromadeny pretlak plynů a vulkanickeho materialu. Islandska bohyne ohne dala minimalne polovine Evropy nezapomenutelnou lekci z pokory a respektu pred neodhadnutelnou silou prirody. Uz nam jí opet bylo potreba. Vulkanicky mrak byl najednou jediny, kdo si mohl nad Evropou svobodne poletovat. Bylo zruseno tisice leteckych spojeni. Nebe nad Evropou se vycistilo a bylo ( az na ten mrak ) najednou vonave. I muj let se neustale prekladal. Zasnul jsem nad dusledky regulujicich opatreni, obdivoval klid vetsiny globalnich cestovatelu a spolecne s tisici ostatnich bojoval o sedadlo v nekterem z prvnich transatlantskych letu. Nakonec po zmene tranzitniho Amsterdamu na Madrid se to podarilo, a i kdyz se znacnym zpozdenim, presto jsem do Jizni Ameriky odletel.

Pri priblizeni k mezinarodnimu letisti v nejvetsim meste Ekvadoru Guayaquil, tajil jsem dech pri pohledu na pas zasnezenych sopek, kraslicich vrcholy And jizne od hlavniho mesta Quito. Uz se tesim, jak se k nim budu probojovavat po zemi. Guayaquil lezi na urovni more a diky siroke rece Guayas je vyhlasenym jihoamerickym pristavem. Nejmarkantnejsi vzpominka? V restauraci Arrecife podavaji naprosto skvele morske speciality v ruznych upravach. Zamiloval jsem si ceviche de pescado-z ryb, de concha-z korysu nebo de camarones-z garnatu. Krevety, kraby a chobotnice se zde konzumuji ve velkem, jsou cerstve a levne. Ekvador je prvni na svete v exportu garnatu. Odmitl jsem pouze cuy-smazene morce-skutecnou pochoutku jihoamericke kuchyne. Canelazos je teply nealkoholicky napoj z ovoce. Je sladky a moc mne chutnal.

Dvakrat jsem si zajel na fotograficke orgie k vulkanu Chimburazo. Je vysoky 6310 metru a na fotogenicnosti mu pridava snehobila cepice. Pohyboval jsem se ve vyskach okolo 4500 metru a uz to bylo znat. Kazdy rychlejsi pohyb vyvolal kyslikovy deficit. Fotografovani je krasne, ale nekdy boli. Byl jsem odhodlan podstoupit to nepohodli opakovane, ale nejvyssi cinny vulkan sveta, slavny a prekrasny Cotopaxi (5897 m.n.m.), byl pri dvou pokusech vzdy zahaleny mohutnym mrakem. Jeste, ze jsem kuzelovity stratovulkan videl zvedave vykukovat nad mraky pred nekolika dny z letadla. Nadhernych sopek jsem videl jeste mnoho. Jsou skutecnou chloubou Ekvadoru.

Quito je ve vysce temer 3000 metru druhym nejvyse polozenym hlavnim mestem sveta. Jako kazde preplnene velkomesto by mohlo byt chloubou i ostudou. Me primo nadchlo. Muze za to Bernardo, majitel skromneho hotylku Folklore. Po ubytovani se uvolil, ze mne svym mestem radeji proveze sam. Pry bych tezko hledal ta nejfotogenictejsi mista. Vdecim mu za mnoho sugestivnich snimku neuveritelne rozlehle megapole. Quito se na upati petitisicoveho vulkanu Pichincha tahne v delce 52 km mezi temne zelenymi srazy hlubokeho udoli. Pamatky z doby Inků se nedochovaly. Presto mnoho baroknich, renesancnich a klasicistnich kostelu, klasteru i obytnych domu zaujalo komisare UNESCO a mesto se od roku 1978 pysni titulem Svetove kulturni pamatky. Pri nocnim foceni ze dvou vrcholu jsem byl rozlehlosti a zlatistou krasou megapole hluboce uchvacen. Tak takto velkoryse nasvicene ulice a budovy, to se casto nevidi. Vzrusujici fotografovani.

Jeste dluzim vysvetleni, proc a za co bychom meli byt Ekvadoru vdecni. Az tady, od Bernarda, jsem zjistil, ze zeme ma bohatou vymeru relativne mladych zdravych pralesu. Stara dzungle jiz neni tak vykonna v produkci kysliku, mlada to “udycha” lepe. Mnozi Ekvadorci se chlubi, ze obyvaji zemi s nejvetsi biodiverzitou na svete. Pochopitelne vzhledem k velikosti statu a poctu obyvatel. A nepatri k prednim pouze ve vyctu rostlinnych druhu, pozadu nezustavaji, ani kdyz jde o rozmanite zivocistvo nebo sverazna etnika. Ale vdecni mu mame byt zejmena proto, ze ekvadorsky stat prostrednictvim svych rozsahlych lesu, distribuuje pro planetu nejvetsi podil kysliku. Viva Ecuador!
Jirka, provincie Guayas, Ekvador

Ve stopách Henryho Morgana

Karibik je rozsahla ostrovni oblast v nejjiznejsi casti Severni Ameriky. Prisne vzato, Bahamy jiz soucasti Antil nejsou, ale mnozi odbornici je mezi karibske ostrovy radi. Retez, zacinajici 80 kilometru vychodne od Miami na Floride, sestava ze 700 ostrovu, ktere pluji v kristalove cistych vodach prostorneho Karibiku a Atlantskeho oceanu. Nejjiznejsi cip archipelagu je vzdalen od

Zobrazit vše
8.4.2010, Bahamy

Ve stopách Henryho Morgana

8.4.2010

Karibik je rozsahla ostrovni oblast v nejjiznejsi casti Severni Ameriky. Prisne vzato, Bahamy jiz soucasti Antil nejsou, ale mnozi odbornici je mezi karibske ostrovy radi. Retez, zacinajici 80 kilometru vychodne od Miami na Floride, sestava ze 700 ostrovu, ktere pluji v kristalove cistych vodach prostorneho Karibiku a Atlantskeho oceanu. Nejjiznejsi cip archipelagu je vzdalen od Kuby 100 kilometru. Kdyz sem v roce 1492 priplul Krystof Kolumbus, zili na ostrovech domorodi Lukayove, pribuzni indianskeho kmene Arawaku. Spanele je zahy zavlekli na otrockou praci do zlatych dolu. Vystridali je pirati, z nichz se nejvice proslavil obavany Henry Morgan. Puvodni obyvatelstvo se rychle stavalo etnikem druhe ci spis jeste nizsi kategorie. Dnesni populaci tvori z 85 procent cerni potomci africkych otroku, ktere sem v 18. stol. zavlekli americti plantaznici. Po mnoho let byly Bahamy vyspou britskeho imperia, pozdeji se zde usadili americti milionari, kteri po Castrove revoluci na Kube hledali nova pusobiste. Nezavisle Bahamy patri k Britskemu Commonwealthu.

Vsechny tyto vlivy jsem pri cestach po New Providence, ostrove s hlavnim mestem Nassau, casto citil. A nejen to. Byla citit i liba vune paleneho alkoholu. Tradicni karibsky rum z cukrove trtiny pozdvihl zejmena v obdobi americke prohibice mistni ekonomiku do oblacnych vysin. Paseracke dolary vsak po zruseni restrikci v roce 1933, bylo nutne nahradit z jinych zdroju. To byl zacatek do dnesnich dnu trvajiciho turistickeho boomu. Pro Americany jsou Bahamy totez co pro Cechy Chorvatsko. Maji zde sve Mac Donald’s, Dominos Pizza, KFC, Wendy’s i Hungry Jack. Po silnicich jezdi americke vozy, i kdyz v zemi stale udrzuji britsky levostranny princip rizeni.

Jednim takovym autem (s volantem vlevo) jsem cely ostrov New Providence objel i ja. Po povinnych navstevach historickych dominant hlavniho mesta Nassau, zamiril jsem na letiste a snazil se najmout letoun vhodny pro foceni malebnych ostruvku s pribreznimi melcinami. Nevybral jsem si. Z takovych letounu s kridly pod trupem a tonovanymi skly by se opravdu dobre nefotilo. Pokracoval jsem tedy dal. Poznavaci cesta prinesla v dalsich hodinach spis drobna zklamani. Ostrov se vyznamne podoba jinym karibskym, zadnou zvlastni prirodni scenerii se nafotit nepodarilo. Oziveni nastalo, az kdyz jsem uprostred ostrova najel na uplne novy – prave slavnostne otevirany – usek silnice. Mezi pritomnymi ostrovnimi celebritami jsem snimal hlavne prislusniky policie v exotickych bilych uniformach se slavnostnimi prymky.
V milionarskych rezidencnich ctvrtich jsem pri jizde i obcasnych zastavkach nahlizel do automobilu i zahrad. Hledal jsem krajana Kozeneho, ktery sveho casu sliboval “jistotu desetinasobku”. Pote, co podvedl pulku naroda, se tady nekde pred rozlobenymi spoluobcany ukryl. Se smutkem jsem si vzpomnel na domov a cely zastup ceskych kozenych podvodniku.

Na ostrove Paradise jsem tri noci stravil v neuveritelne luxusnim a technicky dokonale vybavenem resortu Atlantis. Netusil jsem, ze existuje tak rozsahly vodni park (tento je nejvetsi na svete!) s tolika technicky vycizelovanymi atrakcemi. Vrazedne prudka skluzavka z vrcholu pyramidy, kdy kamikadze proletne sklenenym podvodnim valcem, kolem ktereho se mrskaji zraloci, rejnoci, barakudy a mnoho druhu exoticke morske fauny. Bazeny a vodni kanaly s mohutnymi karetami. Dokonale iluzivni ztracene mesto jako z pribehu Indiana Jones, luxusni restaurace, herny, butiky a mnoho dalsich zarizeni bohateho konzumniho sveta.

Bahamy, podobne jako mnoho jinych ostrovu zapadniho Atlantiku, jsou v prevazne mire tvoreny mocnymi vrstvami vapence. Ten erozi zvetrava, a tak se vytvari rozsahle podzemni a podmorske jeskyne, ktere jsou v morich nazyvane modre diry. Ty lakaji mnoho potapecu z celeho sveta. Milovnici morskych hlubin i speleologove si oblibili pas ostruvku smerujicich od New Providence k ostrovu Eleuthera v Severovychodnim prulivu. V archipelagu lezi i Rose Island, na kterem jsem stravil posledni den pred odletem zpet do Evropy. Konecne jsem nafotil ocekavane snimky pritazlivych belostnych plazi. Neobydleny ostrov jsem si docela uzil, i kdyz zde mistni podnikavci vybudovali infrastrukturu pro navstevy turistickych lodi. Bahamy mne nabidly blankytny zaverecny den.

Jirka

Po půl roce opět z Floridy

Dlouho jsem se odmlcel. V prubehu zimy jsem si nechal operovat achilovku, a az na nekolik kratkych cest do Rakouska a Nemecka, uzival jsem si zimnich mesicu v Cesku. Klinovec a rozsahle Krusne hory opet nezklamaly. V poslednich tydnech se uz ale nalehave ozyvalo volani divociny. Chybelo mne baleni, hluk leteckych motoru, jina kuchyne, nova

Zobrazit vše
30.3.2010, Florida

Po půl roce opět z Floridy

30.3.2010

Dlouho jsem se odmlcel. V prubehu zimy jsem si nechal operovat achilovku, a az na nekolik kratkych cest do Rakouska a Nemecka, uzival jsem si zimnich mesicu v Cesku. Klinovec a rozsahle Krusne hory opet nezklamaly. V poslednich tydnech se uz ale nalehave ozyvalo volani divociny. Chybelo mne baleni, hluk leteckych motoru, jina kuchyne, nova poznani, i obcasne šoky a nepohodli s cestovanim spojene. Tato cesta neni tolik o divocine a dobrodruzstvi, ale o poznani noveho. Cestuji kratce po Floride a Bahamach. Na Floride jsem byl na podzim, takze ted jsem se hlavne soustredil na oblasti a zazitky, na ktere minule nedoslo.

Let z Londyna do floridskeho Miami trval devet hodin. Jsem hostem vyznamne spolecnosti, takze si muzu uzit Ameriku v luxusnejsi podobe. Ve vypujcenem Nissanu Altima (snazil jsem se pujcit nejake Subaru. Vidim jich na silnicich tisice, ale v pujcovnach tyto vykonne ctyrkolky bezne nemaji) jsem prejel do Miami Beach Resort and Spa. U hotelu zacina popularni promenada na South Beach. Cely pristi den jsem venoval poznavani Miami a okolnich mestecek. Zajimave zazitky jsem mel zejmena v oblasti okolo osme ulice. Zije zde pocetna, spanelsky mluvici komunita. Mnozi prodejci vrazedne silne kavy a povestnych kubanskych doutniku se za cely zivot vubec nenauci anglicky! Miami je plne outletovych megastoru a nakupovani zde je levne, zabavne a take velkou skolou vstricneho chovani obchodniku. Kdy se toto nasi obchodnici nauci!?

Everglades. Tato rozsahla vysusena bazina saha temer v absolutni rovine od horizontu k horizontu. Zelenohnede more marice pilovite se stale casteji popisuje jako reka travy. Po ni se hlucne prohani vznasedla vsech velikosti a vozi vzrusene navstevniky z celeho sveta. Daleko od civilizace zde zije mnoho zajimavych zivocichu. Kazdy vsak touzi zahlednout co nejvetsiho aligatora. I tentokrat jsem jich par vyfotil.

Minule nedoslo na navstevu Vesmirneho pobrezi, tak jsem se tentokrat na sever vypravil. Space Coast reprezentuje zejmena velkolepe Kennedyho vesmirne stredisko. Videl jsem uz ta mensi v Belgii, Houstonu, i exoticke Kourou ve Francouzske Guyane. Navstevou Kennedy Space Center jsem si splnil maly sen. Divoce jsem vsechny ty zazracne technicke unikaty fotografoval a tesil se konecne ze slunecneho pocasi. Dosud jsem totiz zazil “Slunecni stat” ponekud zatazeny a docela chladny.
Pote, co jsem vstoupil do ridici kabiny Space Shuttle, spadla moje nalada na bod mrazu. Pred sedmnacti lety jsem v takovem sedel na miste pilota s kamaradem Milanem. Bylo to v centru rizeni v texaskem Houstonu. Milan se tehdy zasnil a oznamil mne, ze si brzy opravdove zaleta, ze se prihlasil na seskok padakem. Nedlouho po navratu se mu neotevrel padak a splneny sen se promenil ve strasnou tragedii. Prave tady, v kokpitu vesmirneho stroje, na me ta smutna vzpominka znovu dolehla. Stareho kamarada jsem pietne tam nahoru pozdravil…

Naladu jsem si zlepsil az druhy den, kdy jsem spolecne s dalsimi nadsenci vplul rekou, namichanou z lidskych tel vsech barev a velikosti, do Disney’s Animal Kingdom v Orlandu. Pred triceti lety bylo Orlando poklidnym provincnim mesteckem, dnes sem kvuli Svetu pana Walta Disneye zajizdeji statisice lidi denne. Jednotlive tematicke parky jsou obludne rozsahle, kycovite barevne, ale taky americky dokonale. Pri vsi te komercni hruze jim nikdy nemohu uprit obdivuhodnou technickou uroven a skvelou bezchybnou organizaci. V kralovstvi zvirat jsem zustal skoro cely den. Prosel jsem tematicke okruhy a nafotil velke mnozstvi exotickych zvirat. Ty nejlepsi pochopitelne v Africe. Iluze byla temer dokonala.

Tentokrat jsem si dopral i kulinarske zazitky. Severni Amerika to nejsou jen vysmivane fast foody a plastove pribory. V restauracich stredni a vyssi kategorie ceka na navstevnika, vedle skvele kuchyne, zpravidla take dokonaly a rychly servis. Opet jsem se presvedcil, ze tak velkoryse obrovske porce salatu, lahodne upravene morske speciality, ale zejmena dokonale krehke a mohutne steaky, bych v Evrope asi hledal marne. Byly to skutecne gurmanske hody v rezii absolutnich profesionalu. Tady se proste hubnout neda. Uvidime, jak to bude na Bahamach, kam prave z orlandskeho letiste odletam.

Zatim se loucim
Jirka

Florida, země aligátorů

Po dvoudenni plavbe se v dali zatrpytily prosklenne budovy Fort Lauderdale. Jedenactiposchodovy plovouci kolos byl mohutnymi lany ukotven k betonovemu molu. Imigracni formality probehly rychle a ja se v dusivem vedru ( Florida ma prezdivku “Slunecni stat” a stejnou zemepisnou sirku jako Sahara! ) presunul na letiste v Miami. Na pet dni jsem si zde

Zobrazit vše
5.10.2009, Florida

Florida, země aligátorů

5.10.2009

Po dvoudenni plavbe se v dali zatrpytily prosklenne budovy Fort Lauderdale. Jedenactiposchodovy plovouci kolos byl mohutnymi lany ukotven k betonovemu molu. Imigracni formality probehly rychle a ja se v dusivem vedru ( Florida ma prezdivku “Slunecni stat” a stejnou zemepisnou sirku jako Sahara! ) presunul na letiste v Miami. Na pet dni jsem si zde pujcil uplne nove Volvo S40. S pribyvajicim casem a najetymi milemi, stale rostlo me nadseni z tohoto skveleho vozu. Nacal jsem posledni cast karibske cesty.

Byt na Floride a nezajet si na nejjiznejsi bod USA na Key West, to by byla urcite velka skoda. Tedy jsem vyrazil. Nesmirne me prekvapilo, jak dlouho cesta az na jizni vybezek trvala. Na Florida Keys, stomilovy retez ostrovu (je jich pres 10 000!), propojeny cetnymi mosty, je rychlost casto znacne omezena, takze kdyz jedete vetsinu casu rychlosti 45 mil ( asi 60 km/h.), docela se to vlece. Kdyz jsem k tomu pridal zastavky pro fotografovani, vzalo to skoro cely den. Na jihu jsem bydlel ve slusnem penzionu a fotil vsechny dulezite objekty a mista. Mezi atrakce se radi nejjiznejsi dum USA, dum a muzeum Ernesta Hemingwaye, muzeum piratu… Vsiml jsem si, ze zde zije velmi uvolnena komunita. Usedlici jsou hrdi na svuj individualismus a usmivaji se na vsechny cizince. Na Duval Street, milove pestrobarevne tepne plne obchodu, baru a atrakci, se mluvi vic spanelsky nez anglicky. Jev, ktery me prekvapoval skoro cely pobyt na jizni Floride. Key West je dokonce bliz Kube, nez Floride! Opustil jsem nekdejsi hlavni zakladnu obavanych piratu a vydal se pres stovky ostrovu zpet na sever do kontinentalni casti statu Florida. Soustredil jsem se na dalsi planovany cil.

Reka, mozna spis ocean travy, zelenohnede mařice pilovite a nekonecne vetrne roviny – to je Everglades. Nejznamejsimi mistnimi obyvateli jsou vsudypritomni aligatori a potomci indianu Seminolu, pribuzny kmen Miccosukee. Navsteva vesnice tehoz jmena, muze prispet k lepsi predstave o soucasnem zivote indianskych komunit v Severni Americe. Zatimco jeste v devatenactem stoleti spaly stovky, pred bilymi osadniky uprchlych indianu, na visutych luzkach v chatrcich z palem a cyprisu, dnes vlastni rozlozite moderni prizemni domy, vetsinou ctvercoveho pudorysu. Ve dvou takovych jsem byl a byly velmi upravne. Okolo objektu stala vetsinou moderni auta. Zajimave bylo setkani s mladym indianem dobrodruzneho jmena. James Tiger k memu zklamani indianske jmeno nemel. Na tricku mel ale obrazky z tematikou anexe bilych pristehovalcu s textem, ze na sve hrdinne nacelniky nezapomene. Mluvil o tom, ze kdysi se jeho predkove zivili lovem a rybarenim, dnes ziji z chovu dobytka, ale zejmena vzrustajiciho turismu. Po inspirativni navsteve vesnice Miccosukee, jsem si jeste zajel na sever, do vzdalene obce Clewiston, kde je zajimave indianske muzeum Ah-Tah-Thi-Ki. Seminolove v nem a v dzungli okolo nej, seznamuji navstevniky s historii i soucasnosti sveho pusobeni na floridskem vybezku.

Doslova kulturni soky jsem zazival pri navstevach mest a vesnic na zapade jizni Floridy. Zejmena Marco, Marco Island, Naples, Bonita Springs, ale jeste mnoho dalsich sidel mne vyrazilo dech svou modernosti, cistotou a dokonalou organizaci. Vubec jsem netusil, ze je neco takoveho vubec mozne. Nerad, ale uvedomil jsem si, ze ta nase nejkrasnejsi mesta a vesnice vubec, ale vubec nesnesou srovnani. To jsou uplne jine kategorie. To jsem opravdu necekal. Ten nejvetsi sok ale prisel pozdeji. To kdyz jsem u silnice 858, v oblasti zvane Big Corkscrew Island, objevil necekane, okolo uzasneho chramu se rokladajici mestecko Ave Maria. Dokonale, supermoderni, barevne a na prvni pohled bezpecne sidlo plne svezi zelene, vzniklo teprve v roce 2007 okolo univerzity tehoz jmena. Nadsene jsem fotografoval a v luxusnim informacnim centru posbiral nadherne prospekty o nevsednim projektu. Sem bych pro inspirace poslal vsechny primatory a starosty ceskych mest a vesnic. Proboha, tady by se zilo!

Setkani s krokodyly ci aligatory ve volne prirode, to je vzdy velmi silny okamzik. Zazil jsem jich stovky. I kdyz jsem uz mnohokrat videl daleko vetsi obavane plazy, na snimky do pristi besedy o vychode USA se docela tesim. Aligatori jsou skutecnymi vladci Everglades. Udivuje jejich schopnost prezit v kazdorocnim obdobi sucha. Umi totiz vyhledat i slabe podzemni zasobarny vody a ocasem se k nim prohrabat. Kolem tzv. aligatorich der, se potom soustredi rozmanity zivot ruznych zivocisnych druhu. Tito obavani predatori tak pro zdravy prirodni rozvoj delaji vic, nez soucasny drancujici clovek. Ano, i oblast Floridy se potyka s nalehavou potrebou ochrany. Jen tezko se budou zacelovat dusledky necitliveho lovu, zvetsovani zemedelske pudy a prumyslove vyroby. Citlivym barometrem jsou stavy dalsiho zvireciho druhu Floridy – floridske pumy. Mohutneho pantera jsem moc touzil spatrit a vyfotit. Bohuzel, prestoze jsem se hodne snazil, slavnost se nekonala. Tak tedy mozna nekdy priste. Rad se sem v budoucnu vratim.
Ackoliv Florida byla jeste pred sto lety vedle zodpovednych indianu utocistem ruznych uprchliku, vyvrhelu a podivinskych samotaru, dnes je, zda se, dokonalym mistem k ziti nebo navstevam. Vedle sebe jsou docela jeste malo znicena priroda i skvele fungujici sidelni celky. Mel jsem z tohoto nejjiznejsiho statu USA velmi dobry pocit.

Jirka

Po stopách “Pirátů z Karibiku”

Na nejvetsi mexicky koralovy ostrov Cozumel jsem priplul ve smeru, jakym jej navstevovali davni evropsti dobyvatele. Oni, v cele s Cortezem, sem pripluli drancovat, pripadne obratit mayske obyvatelstvo na krestanstvi. Ja jej prijel na kratky cas alespon letmo poznat. Ostrov ve tvaru kapky se da objet i na kole, radeji jsem ale i tady zvolil

Zobrazit vše
29.9.2009, Mexiko

Po stopách “Pirátů z Karibiku”

29.9.2009

Na nejvetsi mexicky koralovy ostrov Cozumel jsem priplul ve smeru, jakym jej navstevovali davni evropsti dobyvatele. Oni, v cele s Cortezem, sem pripluli drancovat, pripadne obratit mayske obyvatelstvo na krestanstvi. Ja jej prijel na kratky cas alespon letmo poznat. Ostrov ve tvaru kapky se da objet i na kole, radeji jsem ale i tady zvolil pujceni vozu. Totalne propocen (v zari se teploty – pokud zrovna neradi hurikany – drzi kazdodenne hodne nad tricitkou ), jsem s napetim usedl za volant dobrodruzne vyhlizejiciho Jeepu Wrangler.

Z hlavniho mesta San Miguel jsem vyrazil jiznim smerem. Jedna plaz a potapecska lokalita tu strida druhou. Zakladny nabizeji vylety pro jednotlivce, stejne jako profesionalni skupiny potapecu. Vsiml jsem si kurzu PADI i IANTD (Nitrox). Znalci jiste dobre vedi, ze z jinak docela nezajimaveho ostrova, ktery byl po staleti vyznamnou zakladnou piratu, udelal turisticky cil legendarni J. J. Cousteau, kdyz v roce 1961 natocil o prekrasnych koralovych utesech televizni film. Pokud sem, na lokality svetove urovne, nejedeme za potapenim nebo alespon snorchlovanim, neexistuji pro navstevu Cozumelu zadne rozumne duvody. To alespon pisi ve skvelem pruvodci Rough. Presto jsem pokracoval.

Na nejjiznejsim vybezku Punta Sur je nejvetsim magnetem park tehoz jmena. Uz u vstupu do parku jsem fotil uzasne velke a docela malo plache leguany. Barva jejich hrube kuze se jiz davno prizpusobila belostnym a sedym odstinum okolniho pisku a zvetralych koralu. O kus dal jsou velkou atrakci line se slunici krokodyli a maysky chram Templo El Caracol. Po ctyrech kilometrech jsem konecne mohl vystoupat na nejviditelnejsi mistni atrakci – majak Punta Celarain. Jsou odsud skvele vyhledy do more a na zarive bile pobrezi. Bohuzel i tady obtezuje mnoho prevelice aktivnich obchodniku.
Okruzni jizda okolo ostrova je po vetsinu casu velmi podobna. Po leve ruce zeleny, husty a vetsinou neprostupny porost, napravo nadherne modre more s bilymi plazemi a nekdy nehezkymi naplaveninami. Presto si tyto plaze vybiraji kazdorocne stovky samic morskych zelv za nejvhodnejsi rodiste svych potomku. Severni cip ostrova je spatne pristupny, tak jsem na krizovatce u Mezcalitos odbocil vlevo a dal jel po spojovaci silnici smerem na hlavni mesto. Odbocka na San Gervasio – jedinou opravenou mayskou pamatku – byla mensim zklamanim, ale pri vedomi, ze je to jedno z nejdulezitejsich mist na ostrove, nemohl jsem ji pochopitelne vynechat. Prave sem se pred staletimi uchylovaly mayske zeny, aby uctivanim bohyne plodnosti Ixchel zvysily pravdepodobnost otehotneni. Sokovalo me dvoji vstupne, placene jen sto metru po sobe. Tri dolary za pruchod okolo vsemoznych obchudku s agresivnimi nadhaneci, dalsich 3,75 za skutecny vstup do archeologicke lokality s nekolika malo nevysokymi objekty. Drive Mayove vyrezavali svym obetem srdce, dnes z nich sdiraji kuzi. Turismus a vidina penez prinesly do mnoha oblasti sveta nehezke fenomeny. Tady, na kdysi opustenem karibskem ostrove, jsem si to uz od prvnich momentu na mezinarodnim lodnim terminalu casto uvedomoval.

Jirka

Z Floridy na Kajmanské ostrovy

Docela jsem se v poslednich tydnech odmlcel, nebot jsem cestoval vice po Cesku a okolnich zemich (Nemecko, Rakousko, Slovensko…). Toto “Hlaseni z cesty” je ale z vetsi exotiky. Uz zase zazivam stare zname a velmi libe pocity, ktere vzdy cestovani provazi. Jsem na nich zavisly. Vsak uz jsem svoji davku davno potreboval. Po casnem letu

Zobrazit vše

Z Floridy na Kajmanské ostrovy

24.9.2009

Docela jsem se v poslednich tydnech odmlcel, nebot jsem cestoval vice po Cesku a okolnich zemich (Nemecko, Rakousko, Slovensko…). Toto “Hlaseni z cesty” je ale z vetsi exotiky. Uz zase zazivam stare zname a velmi libe pocity, ktere vzdy cestovani provazi. Jsem na nich zavisly. Vsak uz jsem svoji davku davno potreboval. Po casnem letu z Vidne do Parize, preneslo me staricke Jumbo spolecnosti Air France do prosluneneho floridskeho Miami. Vecerni presun do Port Lauderdale a nocni hledani levneho pristresku, predznamenaly udalosti pristich dni. Pobrezni mesto je vyznamnym pristavem regionu a tak i na me zde cekala “moje” lod. Je ji mohutny parnik Enchantment of the Seas spolecnosti Royal Caribbean.

Druhy den odpoledne jsme pod tezkymi mraky vypluli do temne modrych vod Atlantskeho oceanu. Po hladkem prujezdu Floridskym prulivem a prekonani obratniku raka, jsem dlouho zasnene pozoroval dramaticke pobrezi severni Kuby. Tam nekde v pribreznim oparu se hrde roztahuje trouchnivejici Havana. Prave odsud ji v minulosti napadali pirati a britsti agresori. Proto dal kral Filip II. postavit nedobytne opevneni El Morro, jehoz majak se ted tyci do dali. Dal na zapade se trpyti plaze u Bahia Honda a Santa Lucia. Mezi nimi – ve vnitrozemi – si predstavuji Udoli Vinales, snad nejhezci misto Ostrova “svobody”. Snim o tom, jak se nekdy na Kubu zase vratim. Nejzapadnejsim vybezkem Kuby je Cabo de San Antonio. Zasahuje hluboko do Yukatanskeho prulivu. Prave zde se parnik staci na jih a pozdeji ostre na jihovychod. Mirime presne na Jamajku, ale na Jamajku neplujeme. Nasim prvnim cilem jsou Kajmanske ostrovy. Treti den pristavame v George Town, hlavnim meste Velkeho kajmanskeho ostrova. Oblibene misto potapecu a “sikovnych” bussinesmanu. Ostrovy jsou totiz zname cetnymi offshore bankami – pradelnami spinavych penez! Jen tech koncesovanych je pres 300, ale klasicke bankovni sluzby od nich ocekavat nemuzeme. Vyznamne financni centrum je britskym zamorskym uzemim a chlubi se jednim z nejvetsich prijmu na obyvatele na celem svete. A to i pres globalni krizi a Ivanovu snahu o co nejvetsi destrukci. Ano, i tady vtrhl do prosperujici pohodove zeme rozzureny Ivan a nicil vse, co mu v ceste stalo. Ten kajmansky 21.srpen byl pred peti lety, v zari 2004. Mozna si na tehdejsi agenturni zpravy vzpomenete. Hurikan Ivan se prihnal k ostrovu rychlosti 352 km/h a zpusobil v mziku pohromu apokalyptickych rozmeru. Dva lide zahynuli, bylo zniceno 83% domu, stromy a auta letaly vzduchem. Takto casto vypada hurikan v karibskem podani. Kajmany si s pohromou poradily skvele. Maji tak vysokou uroven pojistneho plneni a silnou ekonomiku, ze jsem musel hodne hledat, abych dusledky nedavne destrukce vubec nekde nasel. Bleskova normalizace.

Hodne jsem si od navstevy tohoto ostrova sliboval, ale dosel jsem zklamani. Penize sem privedly moderni hotely, retezce americkych fastfoodu a karibsky kolorit se jaksi vytratil. Nanadchla me ani opevovana Seven Mile Beach, asi desetikilometrovy pas bileho pisku na zapadnim pobrezi. Objel jsem cely ostrov a tesim se snad jen na snimky rozeklaneho pobrezi u mesta Hell (Peklo) a mnohokrat jsem fotil primo vystavni leguany. Tech je tu, ve svezi vegetaci, skutecne hodne. Nakonec, byli to prave oni, kdo dal ostrovum toto libozvucne a dobrodruzne jmeno. To puvodni – Las Tortugas – podle mnoha morskych zelv, mu dal v roce 1503 Krystof Kolumbus. Tim soucasnym jej pojmenoval Francis Drake, jenz si vsiml mnozstvi velkych plazu, kteri mu pripominali jesterky. Byli to kajmani a tento nazev uz ostrovum zustal. Kajmanum se dari v rozsahle oblasti severniho Karibiku dodnes.

Leccos na Kajmanskych ostrovech pripomina doby slavnych i obavanych piratu. Dokonce jsou pry mnozi pohrbeni na cetnych pestrobarevnych hrbitovech. Ja jsem ten svuj poklad rozhodne nenasel, takze stale je zde sance pro vas, nebot podle legendy zde ukryl v osmnactem stoleti svuj poklad povestny Cernovous. Nekdo si sem poklad treba prijede vyhledat a jiny – ten stastnejsi – pred danovym uradem zase uschovat. Prvnimu i druhemu mohu doporucit, aby sem nejezdil. V Karibske oblasti znam mnoho daleko krasnejsich rajskych ostrovu. Stastnou cestu

Jirka Kolbaba
Z desate paluby parniku
Enchantment of the Seas
Gulf of Mexico

Stará láska nerezaví

Tak… a jsem zde znovu. Ve vyctu oblibenych ostrovu mam jeden, ke kteremu chovam zvlast vrely vztah. Paradoxne je to ten nejchladnejsi. I kdyz ma led v nazvu, me vzdy spolehlive rozpali. Tim ostrovem, ktery rozbusi me srdce, je …ISLAND. Na uzemi velkem jako Anglie, zije pouhopouhych 300 000 obyvatel (ve Velke Britanii temer 50

Zobrazit vše
22.7.2009, Island

Stará láska nerezaví

22.7.2009

Tak… a jsem zde znovu. Ve vyctu oblibenych ostrovu mam jeden, ke kteremu chovam zvlast vrely vztah. Paradoxne je to ten nejchladnejsi. I kdyz ma led v nazvu, me vzdy spolehlive rozpali. Tim ostrovem, ktery rozbusi me srdce, je …ISLAND. Na uzemi velkem jako Anglie, zije pouhopouhych 300 000 obyvatel (ve Velke Britanii temer 50 milionu!). Dostatek prostoru pro cestovatelske dobrodruzstvi.

Druhy nejvetsi evropsky ostrov lezi tesne pod polarnim kruhem v severnim Atlantiku. Pohadkove krasny, soucasne syrovy a drsny, laka svymi vodopady, divokymi rekami, ledovci, lavovymi poli (za pet set let vychrlily sopky Islandu tretinu svetoveho objemu lav!), travnatymi a mechovymi koberci. Jsou cesany vsudypritomnym vytrvalym vetrem, ktery v dlouhych zimnich mesicich komplikuje zivot a pohyb domorodcu i navstevniku ostrova. Island je nesmirne fotogenicky. Pri kazde navsteve a na kazdem kroku si pripadam jako na jine planete. Vzdy, kdyz se ocitnu v dramatickem vnitrozemi, nuti me ta nesmirne silna – hypnoticka – okolni priroda k novym zamyslenim. S horkou pudou pod nohami, s pocitem radosti a stesti, zasnu nad ohromnou silou islandske prirody. Mnohokrat se projevila velmi destruktivne. Erupce sopek (z dvou stovek mistnich vulkanu je tricet stale aktivnich) zpusobuje velky spad sopecneho materialu. Ten nici urodu, zpusobuje uhyn dobytka a nasledne hladomory. Nekolik takovych katastrof vedlo v minulosti k vymreni znacne casti ostrovanu. Obdivuhodna krasa, ktera obcas zabiji, nas nuti k tiche pokore. Pozoruhodna zkusenost.

Na Islandu stoji za zaznamenani tolik zvlastnosti a fenomenu, ze vybrat si neni vubec jednoduche. Nektere rad priblizim.
ISLANDSTINA je germansky jazyk. Od devateho stoleti, od dob prvniho osidlovani, nedoznal temer zadnych zmen. Soucasna islandstina se dosud brani prejimani cizich slov. I mladi lide tak mohou cist prastare sagy psane pred staletimi. Take proto se v islandske spolecnosti stale drzi tradice viry v NADPRIROZENE SILY. Ackoliv to zejmena moderni intelektualove neradi priznavaji, ruzni obri, skritci – trolove je provazeji celym zivotem. A kde se vzala vira ostrovanu v tyto neviditelne nadprirozene bytosti? Jiz v dobach prvniho osidleni. Vikingove si nedovedli vysvetlit vybuchujici sopky, gejziry, bublajici bahno a zemetreseni. Vsechno pro ne bylo tajemne, tak tyto jevy prirkli bohum, demonu, obrum a skritkum. Stredovek na Islandu skoncil nekdy okolo roku 1910 a puvodni vzorce chovani stale pretrvavaji.

PROSPERITA. Pri predchozich navstevach jsem si nemohl nevsimnout, ze jsem byl v zemi neobycejne bohate, dokonale fungujici. Mezirocni narusty prijmu ostrovanu, spotreby a HDP byly i v desitkach procent. Sedmdesat procent prijmu z vyvozu pochazelo z rybolovu, na ostatni odvetvi zbyvalo vzdy pouze par procent. Rychle vzkvetajici islandska ekonomika nabizela obyvatelum netusene moznosti osobni prosperity. Uver na luxusni automobil dostal bez problemu i sedmnactilety student, urokove sazby a hypoteky byvaly nejvyhodnejsi v Evrope. Spolecnost zila na dluh a “prehrati” ekonomiky pripominalo geotermalni pole pred vybuchem. Erupce prisla v navaznosti na pad svetovych ekonomik. KRIZE zasahla nepripravenou, jednostranne orientovanou ostrovni ekonomiku velmi citelne. Jeste pred nekolika tydny se hovorilo o bankrotu celeho statu. Prvni – nejsilnejsi – krizova vlna pomalu odezniva, ale jeji dusledky rozpozna i sezonni navstevnik. Vsiml jsem si, ze tradicne skvele upravene sotolinove cesty ve vnitrozemi, pripominaji letos nekonecne pasy vlniteho plechu a nekde i tankodrom. Nebylo na dulezitejsi spolecenske vydaje. Islandane veri v brzke zlepseni nelehkeho udelu a prave vcera pozadali o vstup do struktur Evropske unie. I s tim rizikem, ze budou muset ostatnim clenum spolecenstvi otevrit sva rybarska chranena pasma. I my tak ziskame nova skvela loviste!

Kdysi kontroverzni loveni velryb vystridalo moderni POZOROVANI VELRYB. Jeste se na toto tema vedou obcas vzrusene diskuze, ale vetsina Islandanu uz davno pochopila, ze turiste mohou do privatni i statni pokladny prinest za vzrusujici podivanou penez vice. A budou mit od svetoveho verejneho mineni pokoj. Ani tentokrat jsem si tuto lokalni atrakci nenechal ujit. Z Husaviku, na severu ostrova, jsem vyjel vstric horecnemu foceni. Bylo to asi me nejlepsi snimani velryb, ale opet to nebylo uplne ono. Snad se mne jednou vysnene snimky nekde nafotit podari. Uz tech pokusu bylo nekolik, tak bych si to zaslouzil.

A takto by se dalo psat jeste dlouho. Kdo to ale ma cist, vidte? Znovu jsem syrovou krasou ostrova unesen a spradam plany, jak si uz konecne splnit letity sen a prijet na Island svym landroverem. To bude teprve to spravne adrenalinove dobrodruzstvi!
Zatim jsem se pro pristi cestu naucil jednu dulezitou vetu: PAD ER OF DÝRT, ÁTTU EITTHVAD ODÝRARA – je to prilis drahe, mate neco levnejsiho?

Alló Jirka
Siglufjordur, Island

Pozdrav z ráje

Ano, pratele, neopakovatelny a obdivuhodny raj je od Ceska pouhopouhe ctyri hodiny letu! Na portugalskem subtropickem ostrove v Atlantiku, 500 km od zapadniho pobrezi Maroka, jsem byl poprve asi pred peti lety. Tehdy jsem byl zasazen jen lehce, ale tentokrat jsem doslova od rana do vecera jeho krasou unesen. A ani vecer to nekonci. To

Zobrazit vše
18.6.2009, Madeira

Pozdrav z ráje

18.6.2009

Ano, pratele, neopakovatelny a obdivuhodny raj je od Ceska pouhopouhe ctyri hodiny letu! Na portugalskem subtropickem ostrove v Atlantiku, 500 km od zapadniho pobrezi Maroka, jsem byl poprve asi pred peti lety. Tehdy jsem byl zasazen jen lehce, ale tentokrat jsem doslova od rana do vecera jeho krasou unesen. A ani vecer to nekonci. To si uzivam gurmanskych zazitku s vsemozne upravenymi rybami, chobotnicemi, muslemi a dalsimi roztodivnymi plody more. Ackoliv vetsinou moc nepiji, tak tentokrat neodolam a chutna sousta zapijim lahodnou madeirou. A chci-li popsat nekolik nezamenitelnych dominant, proc si treba hned na uvod nevybrat typicke madeirske piti. Takovy uvodni pripitek.

Ostrov vecneho jara, kvetu, panenske prirody a vuni… Tak nazyvaji tento prirodni skvost znalci a mezi vunemi presne identifikuji tu, ktera patri bozskemu napoji – specifickemu sladkemu vinu znamemu pod nazvem madeira. Svetove proslule vino ma obsah alkoholu okolo 17 az 19 % a s objevenim zpusobu jeho pripravy je spojena zajimava historie.
V sedmnactem a osmnactem stoleti, v obdobi objevitelskych plaveb, nakladali namornici na Madeire zasoby jidla, vody a pro prodej za Atlantikem i nekolik sudu mistniho vina. Neustale pohupovani a prehrivani pod tropickym sluncem by melo vino spolehlive znehodnotit, ale plavci objevili zpusob, jak destruktivni kvaseni zastavit. V urcity cas do nej pridavali male mnozstvi palenky. ( Proto namornikum plavicim se na plachetnicich na americky kontinent rikame objevitele…). Pozdeji ostrovane vymysleli zpusob, jak klasicka vina “dopekat”, aniz by opustila Madeiru a ostrovni poklad byl na svete. Hotove, mnoho let zrajici vino, se podle kvality a stari prodava po cele Madeire a obohacuje uz beztak opojnou vuni neuveritelne vonave a barevne vegetace. Podle druhu a obsahu cukru se muze pit ke vsemu. Tak to delam a je mne dobre. Nakonec dodava i tolik potrebnou energii. Hlavni mesto Funchal se malebne i hrozive rozprostira na mnoha horskych splazech s prevysenim 700 metru! Tady uz na pouhou prochazku energeticky bohate a povzbuzujici napoje opravdu potrebujete.

O prochazkach i narocnejsich trecich to tady vlastne vsechno je. Neznam snad na svete lepsi misto na narocne, dobrodruzne i lehoucke romanticke treky fantastickou prirodou. Madeira ve vnitrozemi nabizi docela drsne vysokohorske prostredi, cetne dramaticke a pestrou zeleni porostle stity, liduprazdna a strasidelna mlzna nahorni vresoviste, jedine dochovane tretihorni evropske vavrinove pralesy i sluncem prohrate strane plne kouzelnych kvetu. RÁJ. Jenze jak se do trekoveho raje ve strmych horach dostat? V pripade Madeiry tento problem nevedomky vyresily generace obetavych a odolnych ostrovanu spolu s cernymi otroky a trestanci. Po staleti se na ostrove budoval dumyslny system transportu vody do sussich oblasti na jihu. Deste, ktere na horach spadnou, prosakuji do porezni vulkanicke horniny a pozdeji voda odtekala bez uzitku. Vzacna tekutina se nyni zadrzuje ve specialnich asi metr hlubokych a stejne sirokych korytech, kterym se rika levady (od portugalskeho slova privadet). Meri neuveritelnych vice jak 2000 kilometru, jsou vytesany v uctyhodnych strmych skalach a dodnes plni svoji funkci. Kdo je projektoval? Kdo meril nivelaci? (Idealne mirny spad zajistuje konstantne pomaly prutok vody). Kdo se nechal spoustet na lanech a v kosich, aby primitivnimi nastroji daleko od pohodli civilizaci odtesal kubiky kameni a vytvoril umele kanaly pro zivotadarnou vodu? Cim vice levad jsem videl, tim vice otazek si kladu. A zasnu. Nejen zasnu, take prozkoumavam.

Aby mohli levady cistit a udrzovat, vybudovali davni stavitele soubezne s korytem take chodniky. Vsude. Na svazich, loukach, nad prikrymi strzemi i v nekonecnych strasidelnych tunelech. Abych to vse poznal osobne, vydal jsem se na narocnejsi trek, na krasnou a take docela dobrodruznou levadu s dlouhym jmenem Levada da Central da Ribeira da Janela. Pro start jsem si vybral Pico da Fonte do Pisco, 1297 m vysokou plosinu nedaleko sedla Rabasal a prvnich devet kilometru se spustil po neuveritelne ostrych svazich do udoli reky Janela. Slapal jsem po staletych stezkach, ktere drive vesnicanum slouzily pri cestach na trziste v hlavnim meste. Ja sel z kopce a byl to docela narez, ale oni museli i do kopce! Obdivuhodne. Pote, co jsem sesel na levadu, zatocil jsem vlevo a nekolik dalsich hodin slapal prirodni chodnicek vedle ticheho toku. V ciste vode se mihali hbiti pstruzi a ja daval hlavne pozor na to, kam slapu. Uzke levady obcas vedou nad prikrymi strzemi a nekolik nerozumnych cestovatelu zaplatilo svou nepozornost zivotem.
Jednou z madeirskych specialit jsou levady vedouci v mnoha tunelech. Na moji ceste jich ve strmych skalach bylo vytesano devet. Ten nejdelsi byl dlouhy 1200 metru. Nic pro klaustrofobiky. Ja jsem si je naopak uzil. Zkuste si predstavit do skaly vytesany otvor taktak na vysku postavy, vedle levady uzoucky hrbolaty chodnicek (casto zality vodou), po par desitkach metru uz jen absolutni tmu (bez baterky se dlouhe tunely projit nedaji) …a to hlavni vzruseni teprve melo prijit. Skalnimi masivy proteka voda. To znamena, ze v tunelech obcas docela silne “prsi”. Nadherne cista a znacne ledova voda zaleva poutniky nejen zhora, ale take (z docela malych direk) zabavne z boku. Uzival jsem si masazni sprchy, abych vzapeti neprijemne mrznul. Dvacet pet kilometru dlouhy pochod skoncil v silicim desti ve vesnici Lamaceiros na severnim vybezku ostrova. Patri a jiste navzdy bude patrit k tem nejkrasnejsim zazitkum meho globalniho cestovani.
Ostatne jako cely soucasny pobyt na neuveritelnem ostrove. Ostrove dechberouci prirodni krasy, pestrobarevnych kvetin, milych lidi, skvele kuchyne, opojnych vin a neopakovatelnych dobrodruznych levadovych stezek v dramatickych horach.
Jak jsem psal v uvodu, Madeira je jednim z nejkrasnejsich raju planety. Muzete mne verit.

Jirka, Jardim do Mar, Madeira

Rudé zlato

Sossusvlei. Napoprve tezko vyslovitelne jmeno nejstarsi a jiste take nejkrasnejsi pouste sveta. Rozsahla poust je soucasti narodniho parku Namib Naukluft, ktery zaujima plochu vice nez 50 000 km ctverecnych (hodne pres polovinu vymery Ceska). Byl jsem zde pred mnoha lety a od te doby jsem se do magickeho prostredi hrozive i nadherne tichych dun touzil

Zobrazit vše
8.6.2009, Namibie

Rudé zlato

8.6.2009

Sossusvlei. Napoprve tezko vyslovitelne jmeno nejstarsi a jiste take nejkrasnejsi pouste sveta. Rozsahla poust je soucasti narodniho parku Namib Naukluft, ktery zaujima plochu vice nez 50 000 km ctverecnych (hodne pres polovinu vymery Ceska). Byl jsem zde pred mnoha lety a od te doby jsem se do magickeho prostredi hrozive i nadherne tichych dun touzil vratit. I kdyz soucasti chraneneho parku je nekolik svetove proslulych nalezist diamantu, nechavaly me v klidu. Pro me – fotografa – je nejvetsim skvostem tajemna oblast mezi rekami Tsauchab a Tsondab. Po vetsinu roku vyschla ricni koryta jsou obklopena az pres 300 metru vysokymi dunami rudeho pisku. Izolovane ostrovy zivota ve zdanlive mrtve, ale pohadkove krasne prirodni scenerii. Je to asi nejfotogenictejsi misto na planete. Jsem dojaty, ze jsem opet zde.

V blizkosti vstupu do narodniho parku jsem se ubytoval na sest noci. Cislo pro mistni naprosto neuveritelne. Tady bydli bezni navstevnici jednu, maximalne dve noci. Shlednou prirodni divadlo a hned zase pokracuji v objevovani kras Namibie. Ja si ale chtel tuto nevsedni krasu dokonale a v klidu uzit. Take jsem touzil nafotit lepsi snimky, nez jsem si pred deseti lety z tohoto mista odvezl. Casne rano, spis jeste v noci, jsem se nekolikrat snazil vniknout za brany narodniho parku. Bohuzel platne regulace nejsou pro fotografovani prave vhodne. Vsichni jiste dobre vite, ze to nejlepsi svetlo pro fofeni je casne rano, kdy je slunce nizke a cervenou barvu piskovych dun jeste podpori.

Nikdy nezapomenu na hodiny stravene na rozlehlych a vysokych dunach v oblasti Sossusvlei. Jako v pohadce jsem se citil ve vyprahlych rozpraskanych vapenatych panvich Dead Vlei a Hidden Vlei. Sporadicky zde stoji stare mrtve akacie. Cernym, az 500 let starym stromum chybi voda a na bilem podkladu vypadaji jako kulisy v divadle. Byl jsem unaven a dehydrovan, ale citil jsem, ze konecne fotim vysnene zabery. Uchvacujici hra svetel a stinu. Rano a znovu vecer jsem se toulal po kluzkych dunach a tajemne ticho rusil castou expozici zaverky. Kdybych se tak mohl zmenit v maleho skritka, vlezl bych do tela kamery a hned sve snimky zkontroloval. Tak moc jsem byl zvedavy na vysledky me prace.

Po tydnu jsem oblast namibske pouste opustil a zamiril na zapadni pobrezi. Rad vzpominam na prijemne chvile v kolonialnim nemeckem Swakopmundu a foceni neuveritelne rozsahle kolonie lachtanu na pobrezi u Walvis Bay. Exponovani techto exotickych zvirat predznamenalo nasledne dobrodruzne snimani mnoha sakalu, gepardu a jednoho leoparda z bezprostredni blizkosti. Kocicky a tajemne duny patri k tomu nejlepsimu, co jsem v posledni dobe ve svete fotil. Krasna prace.
Jirka

Zpátky v Africe

Asi pred mesicem jsem zakoncil svuj dopis prohlasenim, ze Afrika je navykova. Nepisi jen tak do vetru, a tak se dnes opet hlasim z jihu cerneho kontinentu, tentokrat z Namibie. Mnoho let jsem zde nebyl, takze jsem moc zvedavy na zmeny. Dvanactidenni pobyt vsak hodlam skoro cely venovat nejvetsimu prirodnimu skvostu zapadniho pobrezi, carokrasne pousti

Zobrazit vše
1.6.2009, Namibie

Zpátky v Africe

1.6.2009

Asi pred mesicem jsem zakoncil svuj dopis prohlasenim, ze Afrika je navykova. Nepisi jen tak do vetru, a tak se dnes opet hlasim z jihu cerneho kontinentu, tentokrat z Namibie. Mnoho let jsem zde nebyl, takze jsem moc zvedavy na zmeny. Dvanactidenni pobyt vsak hodlam skoro cely venovat nejvetsimu prirodnimu skvostu zapadniho pobrezi, carokrasne pousti v oblasti Sossusvlei. Nema ve svete konkurenci.

Prvni hodiny ve Windhoeku, hlavnim meste temer liduprazdne zeme, (na uzemi, ktere je desetkrat vetsi nez Cesko ziji pouze dva miliony obyvatel!), byly plne napeti. Bloumal jsem mestem, poznaval i nepoznaval mnoha mista
a pripadal jsem si jako nekde v centralnim Nemecku. Ano, v Nemecku! Mnohalete kolonizacni snahy nekolika velmoci, vyustily v roce 1884 ve vyhlaseni protektoratu Nemecka jihozapadni Afrika. “Was wunschen Sie, bitte?” – je bezna otazka, kdyz beloch vstoupi do obchodu. Je jedno, stoji-li za pultem bily prodavac nebo tmavy prislusnik etnika Hererů, Namů ci Orlamů. (Dokonce tri polonahe, blatem pomazane himbske zeny, obchodovaly se mnou v nemcine!). Docela zabavne. Atmosfera v hlavnim meste jednoznacne signalizuje, ze jsme v jedne z nejbohatsich a socialne stabilnich zemi kontinentu. Demokraticka ustava zarucuje Namibijcum poklidny a svobodny zivot jiz temer dvacet let. To, a na kazdem kroku znejici nemcina, nas s obyvateli Namibie docela sblizuje.
Po noci v solidnim hostelu blizko centra, prevzeti terenniho vozidla a nakupu zasob, vydal jsem se jihozapadnim smerem k prasne silnici C 26, ktera vede k dobrodruzstvi. Projel jsem nelibe znejici ulice – Castro, Mugabe, Lucifer, ktere byly nastesti vystridany lepsimi jmeny: Mozart, Beethoven, Gandhi, Fredericks, Mandela… Mesto jsem opustil pres ctvrt Eros.

Do Desert Camp, pro nejblizsi tyden me skvele zakladny, jsem prijel hodne po setmeni. Ubytoval jsem se v jakemsi platenem domku se zdenou zakladnou v kombinaci se drevem. Dumyslne zkonstruovany objekt se mne pak den ode dne jevil jeste a jeste dokonalejsi. Nedovedu si pro africka horka, stridana nocnim ochlazenim, bezvetri i silne vichry, predstavit nic lepsiho.
Ze šakala čabrakoveho, behajiciho zmatene okolo meho stanu, jsem jeste mel drobne obavy, ktere se pri dalsich nocnich setkanich pretavily temer v pratelstvi. Kazdy vecer se prisel – krasavec – vyfotit, temer jako na objednavku do atelieru. Zvlaste, kdyz jsem pekl neco masiteho, prestal křoupat krehke kobylky a loudil prilepseni k tradicni jednotvarne strave. Kazdy jsme si prisli na sve.

Rano, kdyz nebylo ciste nebe a ja nemohl v pousti pocitat s ostrym rannim sluncem, zustal jsem “doma” a se zajmem pozoroval rostliny a zivocichy, ktere jsem mel v sousedstvi. Zbytky po kazdonocni invazi kobylek a jineho nocniho hmyzu, likvidovali cetni ptaci, poustni jesterky a tisice obeznich cernych brouku toktokky. Ve stinu aloe rozsochate hledal neco do zobaku vzdy vzprimeny a pozorny drop Ruppelluv, gekoni, brouci, poustni mravenci a mnoho dalsich aktivnich zivocichu. Poust, i jeji kamenite predpoli, prekvapive zije.

Opravdovy svatek a fotograficke hody jsem vsak prozival, az kdyz jsem se vydal do obrich cervenych dun namibske pouste – chlouby N.P. Namib Naukluft. To prave divadlo si priroda ukryla sedesat kilometru od vstupniho arealu Sesriem. Divokou jizdou po nove asfaltce (ta zde pred deseti lety jeste nebyla) a pozdeji po zradnem jemnem pisku, snazim se po nekolik ran dohnat casovou ztratu, za kterou ale nemohu. Namibijska vlada prostrednictvim svych organizaci reguluje vstup do parku. To je jiste spravne. Kdybych jen ja – zlotrily fotograf – nepotreboval byt na dunach pred svitanim. Pri prvnich zablescich rudeho slunce se prave tady, na cervenem pisku nejstarsi pouste sveta, objevuji ty nejkouzelnejsi kompozice. Pohadkove obrazy. Vlade, jako by to bylo jedno. Branu si otevrou az v 6. 15
a nervozne podupavajici fotograf z Evropy je prilis nevzrusuje. Skoda, vzdyt nas kazde rano podupava pred zavorou nekolik desitek. Proto ta zbesila jizda na konec dlouheho udoli, kde jsou ty nejlepsi scenerie. Kazdodenni poustni rallye v Sossusvlei. Bylo to tak pred lety a je to tak dosud.
Ranni zavod se jede v sirokem udoli – bezodtoke prolakline reky Tsauchab – lemovane cervenymi dunami vysokymi i pres 300 metru. Toto “zavodiste” bylo prirodou zformovano pred mnoha miliony lety. V pastelove zlute trave se klidne pasou antilopy, primorozci a pstrosi. Pokazde jsem zazival nekonecne vzruseni. Tak toto je skutecny raj. Pravda pro mnohe nudny, jiste i velmi nebezpecny, ale pro fotografy absolutne bozsky. Mohl bych zde byt stale.
A proc, ze jsem tak uneseny? Z ceho jsem opet tak nadseny? To se vam pokusim popsat zase priste.

Jirka
Desert Camp, Sesriem, Namibie

Jižní Afrika II.

Dvou a pul hodinovym letem se South African Airways, jsem preletel z Kapskeho Mesta do Johannesburgu. V obavane prelidnene metropoli s rozbujelou kriminalitou jsem se nezdrzel (soucasne migracni aktivity napovidaji, ze do roku 2020 bude v megapoli zit pres dvacet milionu obyvatel!) a radeji hned pokracoval do Nelspruit, hlavniho mesta severovychodni provincie Mpumalanga. Odsud uz

Zobrazit vše
23.4.2009, Afrika

Jižní Afrika II.

23.4.2009

Dvou a pul hodinovym letem se South African Airways, jsem preletel z Kapskeho Mesta do Johannesburgu. V obavane prelidnene metropoli s rozbujelou kriminalitou jsem se nezdrzel (soucasne migracni aktivity napovidaji, ze do roku 2020 bude v megapoli zit pres dvacet milionu obyvatel!) a radeji hned pokracoval do Nelspruit, hlavniho mesta severovychodni provincie Mpumalanga. Odsud uz byl pouze skok k Malelane Gate, znamemu jiznimu vstupu do Krugerova narodniho parku. Teprve tady zacina byt Afrika pro mnohe tou pravou Afrikou.

Krugeruv narodni park je symbolem Jizni Afriky. Uzemi velke jako Morava slibuje ty nejexotictejsi dobrodruzne zazitky. V poctu zvirat nema v teto oblasti konkurenci. Je take nejvetsi a nejstarsi. Statistiky uvadeji, ze v nem zije priblizne 2000 lvu, 1000 leopardu, 8000 slonu, 1500 nosorozcu, hrosi, buvoli, zebry, zirafy, ohromne mnozstvi antilop a dalsi exoticke zvere. Jiste dostatecny duvod, proc si casne rano privstat.
Jeste za chladne tmy jsem vyrazil v terennim voze rizenem zkusenym afrikanskym rangerem vstric dobrodruzstvi. Celodenni safari nakonec bohuzel neprineslo ocekavane fotograficke trofeje. Vzdy dlouhe ocekavani, napinani zraku, barvite predstavy… ale nakonec prece jen zklamani. To, co se jevilo jako srst leoparda byla pri priblizeni zmet listi, zablesk oci se zmenil v odlesk na vegetaci. Pak to ale prislo. Jen dva metry od cesty znudene odpocivala rodinka sesti lvu! Rozechven jsem spesne exponoval nejvetsi africke kockovite selmy, prirozene a obavane pany tohoto prostredi. Sympaticka rodinka (lvi jsou jedine socialne zijici kockovite selmy) se vsak po chvili – driv nez by mne bylo mile – bohuzel zacala sbirat k odchodu. Skoda. Pasl jsem po dalsich kockach, ale odmenen jsem ani moc nebyl. Z velke dalky jsem jeste nekolik lvu zahledl, leoparda bohuzel zadneho.

Afrika, to vsak nejsou jen divoke kocky, podobne pritazlivi jsou i dalsi reprezentanti kontinentalni fauny. Z blizkosti jsem fotil ohromne nosorozce a vetsi mnozstvi krasnych slonu vseho veku. Velmi detailne a casto jsem snimal mnoho antilop. Zejmena springboku je v Krugeru jak o u nas zajicu. Odmenou byli i lini hrosi a vyhrivajici se krokodyli. Tri noci stravene v Krugerove parku nakonec neprinesly tolik skvostnych pozorovani a foceni, jak jsem si vysnil. Presto jsem byl moc spokojen. Priroda ma sve zakonitosti a tem se musime kazdy prizpusobit.

Jednim z nejhlubsich zazitku z JAR, je urcite navsteva kanonu Blyde River (hloubka 800 m., delka 26 km). To jsem tedy na jihu Afriky necekal. Nadherny, vicebarevnou zeleni porostly zarez do krajiny mne presvedcive pripomnel nedavno navstiveny fotogenicky Waimea Canyon na havajskem ostrove Kauai. Jako by mu z oka vypadl. Neuveritelne. Skoda jen, ze prave tady se zhorsilo pocasi. Cekat jsem nemohl, snad se sem jeste nekdy vratim.

Pri teto ceste doslo i na kratkou navstevu Svazijskeho kralovstvi, ale vice jsem se tesil na Viktoriiny vodopady v Zimbabwe. Fotil jsem je uz pred deseti lety a mel jsem na hrane slavneho vodopadu i neuveritelne setkani a kratky rozhovor s prezidentem zeme. Robert Mugabe za tech deset let privedl zemi na okraj katastrofy. Nekolikrat jsem si overoval tento statisticky udaj: v zemi je az 90-ti procentni nezamestnanost!!! Velka cast tech zamestnanych pracuje pro vladu, ostatnim v podstate nezbyva nez aby zebrali nebo smelili. Podle toho to take vypada. Jakmile jsem vysel z hotelu, hned se na me nalepilo klubko zadonicich obchodnicku a kazdy mel pro me “better price”. Bylo mne jich a cele zeme uprimne lito. Snad je, s touzebne ocekavanym odchodem Mugabeho, ceka lepsi budoucnost.

Radeji jsem se soustredil na foceni Viktoriinych vodopadu. Jeden ze symbolu teto casti Afriky objevil pro ostatni svet sir David Livingstone. Tehdy byl prirodni skvost znacne nedostupny, dnes ke hrane hrmiciho vodopadu vede asfaltova cesta. Mel jsem docela smulu. Domorodci rikali, ze je nejvyssi stav vody za poslednich 40 let. Buracejici voda zde pada do stometrove hloubky v miste, kde je velmi uzke koryto s blizkou stenou primo naproti hrane vodopadu. To znamena, ze husta vodni trist se vali z uzke prurvy do mnohasetmetrove vyse a ztezuje pohled na padajici proudy vody. Pro fotografa primo katastrofa. Totalne smacen jemnou vodni tristi reky Zambezi, naexponoval jsem – pri castem osusovani objektivu – mnoho desitek dramatickych snimku. Chvile stravene na protilehle hrane vodopadu jsem si nalezite uzil. Uziji-li i vyfocene snimky, tak to se uvidi pozdeji.

Navrat do Ceska bude patrit k tem nezapomenutelnym. Pri letu z Victoria Falls do Johannesburgu mne pricinlivi zamestnanci, nejspise vychoziho letiste, znicili a probrali kufr. Asi velmi spesne, nebot pri opetovnem baleni pribalili i znackove damske spodni pradlo. Na tomto letu bylo podobne postizenych vice. Let z Johannesburgu do Londyna byl zrusen a na naklady South African Airways jsem musel stravit noc navic v letistnim hotelu. Byl skvely, ale ja moc spechal do Ceska na predjednane prednasky, ktere jsem nakonec musel – poprve v zivote(!) – na posledni chvili zrusit.
Jakousi naplasti na utrpene problemy, umistili me na dlouhem letu z JAR do Londyna na velkoryse prostorne lehatko v bussines tride. Nahoda ci omyl? Kdo vi, ale sluzeb vyssi urovne jsem si nalezite uzil. Problemy vsak neskoncily. Nocni prilet do Londyna znamenal dalsi noc na naklady letecke spolecnosti. Nakonec me do Vidne nedopravili rakouske aerolinie, ale britske. Se znacnym zdrzenim, ale konecne zase doma!!! I kdyz mne zimbabwske letistni selmy vykradli zavazadlo a zpozdene letadlo zpusobilo znacny nasledny problem, hodnotim tuto cestu jako jednu z nejkrasnejsich. Afrika je proste navykova.

Jirka
v Airbusu 320, pri letu z Londyna do Vidne

Jižní Arfika I.

Uz zase jsem (kde jinde?) na ceste. Tentokrat jsem se vydal na jih Afriky. Letem z Vidne do Londyna a odtud primo do Kapskeho mesta. Posledni navsteva byla pred asi deseti lety, takze jsem byl docela napjaty, co vse se v Cape Town a na dalsich planovanych mistech zmenilo. Pohoda, skoro vse poznavam. Mam pocit,

Zobrazit vše
23.4.2009, Afrika

Jižní Arfika I.

23.4.2009

Uz zase jsem (kde jinde?) na ceste. Tentokrat jsem se vydal na jih Afriky. Letem z Vidne do Londyna a odtud primo do Kapskeho mesta. Posledni navsteva byla pred asi deseti lety, takze jsem byl docela napjaty, co vse se v Cape Town a na dalsich planovanych mistech zmenilo. Pohoda, skoro vse poznavam. Mam pocit, jako bych tu byl docela nedavno. Pocasi je skvele, takze jsem toho vyuzil a v prvnich hodinach – s velkym napetim – vyrazil k tomu nejznamejsimu symbolu, jaky Cape Town reprezentuje.

Stolova hora je vysoka 1087 metru a tyci se nad Stolovou zatokou neuveritelne krasne, temer primo od hladiny more. Mnoha krasna mesta by mohla Kapskemu mestu tuto dominantu zavidet. Asi neznam zadnou jinou svetovou metropoli, ktera by byla prirodou takto velkoryse obdarovana. Prvnim Evropanem, ktery na na “stolovku” vystoupal, byl v roce 1503 portugalsky namornik Antonio de Saldanha. I dnes jdou mnozi na vrchol hory pekne po svych, ale ja jsem zvolil nejcastejsi, velmi pohodlny zpusob – na vrcholove plató jsem se nechal vyvezt za sedm minut moderni lanovkou. Dechberouci pohledy na vsechny svetove strany, dramaticky tvarovana hornina, endemicka kapska vegetace a do toho pod modrou oblohou svitilo hrejive slunce. Mel jsem velke stesti. Az tady na vrcholu si clovek uvedomi, ze hora neni za mestem, jak se to pri pohledu od vody jevi, ale je primo uprostred aglomerace. Je odsud fantasticky vyhled na centrum a popularni Waterfront. Na zapade si muzeme spocitat vrcholky horskeho masivu Dvanact apostolu, na jihu jsou krasna zalesnema uboci a pohled do Falesneho zalivu, na vychode se do dalky tahnou prumyslove ctvrti a smutna cernosska ghetta, zahalena casto zavojem koure. Odvracena strana jinak krasne kapske oblasti.
Abych Cape Town poznal jeste lepe, naskocil jsem do cerveneho poschodoveho busu a absolvoval poznavaci okruzni jizdu. Spravne rozhodnuti, ujasnil jsem si lepe “mapu” mesta.

Byt v Kapskem meste a nepodniknout alespon jednodenni trip na Cape of Good Hope,…no, to by byla neodpustitelna chyba. Mys Dobre nadeje patri urcite k tem emotivnim, cestovatelsky a fotograficky nejvdecnejsim mistum. I kdyz je to jen skalnaty vybezek, tak nejblizsi okoli se pysni vzacnou endemickou vegetaci, ktere se rika v mistni afrikanstine fynbos. Od roku 1939 chranene krajinne uzemi laka ke studiu prirodovedce z celeho sveta. Mistem setkani dvou oceanu proplul jako prvni v roce 1488 Bartolomeo Diaz. Od te doby pritahuje mys svoji nespoutanosti a take strategickou dulezitosti. Je pochopitelne pritazlivy i pro filmare a fotografy. V silnem vetru, siroce rozkrocen, nasnimal jsem svoji davku obrazku i ja. Letos dokonce na buracivem mysu i ve slunci.

Stellenbosch, malebne mestecko severovychodne od Kapskeho mesta je proslule atmosferou kvalitniho vina. V podnebne priznive oblasti najdeme dodnes okolo triceti vinarskych firem s mnohaletou slavnou tradici. Tu zde zakladali jiz v 17. stoleti Holandane, ale zejmena francouzsti hugenoti. Uz v letadle South African Airways jsem si vychutnaval plody mimoradne urodnych mistnich vinic, abych pak vse korunoval pri male “Wine Tour” ve Franschhoeku, na upati Dracich hor. Ucarovala mne zejmena lehka sladka bila vina, cervenym jsem na chut neprisel. Na kapskem vybezku je toho jeste mnoho k objevovani, je to dozajista pokladnice kultur a galerie mnohotvarne nespoutane prirody.

Na nejjiznejsim cipu Afriky jsem stravil letosni velikonocni svatky. Marne jsem hledal nejakou verejnou pripominku krestanskeho svatku. V teto casti sveta se vse odbyva hlavne na velikonocni pondeli v kostelich. V zemi se celych 80 % obyvatel hlasi ke krestanstvi. A ted dve zajimavosti. Typickym jidlem velikonoc nejsou vajicka, ale zavinace! Jeste vetsi kuriozitou je tepla specialita. Jihoafricane si upravi neco jako morskou stiku, jmenuji ji snuk a potrou si ji merunkovou marmeladou! Tak to je narez, co?

Z evropskeho pohledu se Afrika jevi jako pritazlive prazdna. Tajuplne pouste, zelene kopce, malebna pobrezi, strhujici kanony, hluboke pralesy… Zblizka si ale uvedomuji, ze je to spise miliardou lidi a mnoha zivocichy preplnena archa, na ktere vsichni (casto marne) hledaji vodu, neco k snedku a zpusob nelehkeho souziti. Citlivy clovek se denne zamestnava myslenkami, jak tem zastupum zubozenych muze pomoci. A to i presto, ze prave Jihoafricka republika je pravdepodobne jeste stale nejbohatsi a socialne nejspravedlivejsi africkou zemi. Drzme cele Africe alespon palce – stesti bude potrebovat.

Jirka z cesty do provincie Mpumalanga

P. S.
Mam s sebou na korekturu jiz vysazeny prvni dil knihy “Dopisy z cest”. Vyjde jiz v kvetnu. Tem z vas, kdo me k tomuto kroku nabadali, timto za inspiraci a “nakopnuti” moc dekuji.

Aloha z ostrova ohně – Big Island

Cele Havajske souostrovi je vytvoreno podmorskou vulkanickou cinnosti. Ta je permanentni a trva desitky milionu let. Nejmladsim ostrovem ve 2500 kilometru dlouhem archipelagu je ten nejvetsi. Lezi uplne na vychode a puvodni Polynesane mu rikaji Hawaii. Aby se to nepletlo se stejnojmennym 50. statem Unie, dostal anglicke jmeno Big Island. Pro svou treti navstevu jsem

Zobrazit vše
23.4.2009, Havaj III.

Aloha z ostrova ohně – Big Island

23.4.2009

Cele Havajske souostrovi je vytvoreno podmorskou vulkanickou cinnosti. Ta je permanentni a trva desitky milionu let. Nejmladsim ostrovem ve 2500 kilometru dlouhem archipelagu je ten nejvetsi. Lezi uplne na vychode a puvodni Polynesane mu rikaji Hawaii. Aby se to nepletlo se stejnojmennym 50. statem Unie, dostal anglicke jmeno Big Island. Pro svou treti navstevu jsem si vybral nekolik uz znamych mist, ktera bych rad nafotil v novych (jarnich) klimatickych a svetelnych podminkach.

S Hawaian Airlines, jakousi letajici meziostrovni tramvaji, jsem preletel z Kauai pres Oahu a pristal na vychode Velkeho ostrova, ve meste Hilo. Bez prodleni jsem vyrazil za znamymi, ale i neznamymi motivy. Cesta vedla po vychodnim pobrezi na sever. Hned nad mestem jsou popularni Duhove vodopady, na kterych jsem vsak postradal tolik potrebne slunce. Toho jsem se naopak dockal na skvelem Akaka Falls. Oba zname vodopady se mne s odstupem casu zdaji stale vice fotogenictejsi. Opet jsem ustrnul nad uzasnymi dzunglemi, ktere nabizi mnoho dramatickych udoli mezi Papaikou a Laupahoehoe. Exoticka zelen vysokych palem a pandanu, doplnena barevnymi kvety, patri k tem nejlepsim motivum z Velkeho ostrova. Pri foceni Waipio Valley jsem opet, tak jako pri dvou predchozich navstevach, nemel stesti na pocasi, ale den jiz zvolna koncil, tak bylo potreba najit rozumne ubytovani. Povedlo se v severni casti ostrova, ve meste Kamuela. To hlavni melo teprve prijit.

Kdyz jsem pred dvema lety fotografoval na vrcholu uctivane sopky Mauna Kea (Bila hora), zazil jsem ve vysce 4205 metru hotove peklo. Byl strasny mraz, umocneny necekanym vichrem. Jen ztezi jsem tehdy nafotil par rozklepanych snimku. Tentokrat uz pohled z mnohakilometrove dalky signalizoval, ze budu mit mimoradne stesti. Zarive slunce osvetlovalo zasnezeny vrchol nejvyssi hory souostrovi. Pocasi se nezmenilo, radeji jsem ale na vrchol hodne spechal. Bylo tam uzasne. Na spicce Havaje jsem stravil mnoho kouzelnych a nezapomenutelnych hodin. Klouzal jsem na premrzlem snehu, exponoval a exponoval. Dost jsem se zadychaval. Neni divu, protoze na vrcholu je pouze 60 procent kysliku, nez na pobrezi oceanu. Hodne jsem fotil take teleskopy a pozorovaci stanice. Na vrcholu sopky je velmi nizka relativni vlhkost, takze je to idealni misto k pozorovani vesmiru. Pozemek ma v pronajmu Havajska univerzita, ktera jej dale pronajima vedeckym tymum z celeho sveta. Ve futuristickem komplexu najdeme teleskop NASA, pracoviste Japoncu, Britu a dalsich renomovanych tymu astronomu. Aby byly podminky k pozorovani co nejlepsi, jsou vsechna verejna osvetleni na celem ostrove zatonovana do oranzove barvy. Sam jsem hvezdy nepozoroval, ale tomuto mistu bych s chuti par hvezd udelil. Je silne a fotogenicke.

Podobne fotogenicke muze byt take vulkanicky dlouhodobe aktivni upati sopky Mauna Loa na jihovychode ostrova. Muze, ale to bych se musel umet dostat bliz k ohnivemu peklu, dilu rusovlase bohyne Pele. Uz se mne to jednou podarilo. Po dlouhe a nebezpecne nocni ceste pres dramaticky nepravidelne navlnena lavova pole, jsem tehdy dosel az k samemu infernu, rude zaricimu ohnovemu divadlu mocne Pele. Tentokrat jsem mel ambici nafotit snimky vyrazne lepsi, bohuzel to nedopadlo vubec dobre. Vyron lavy nebyl zrovna vystavni, docela silne prselo, ale hlavne zahadni poradatele organizovali navstevu arealu “pekne po americku”, to znamena, ze vstup k tekouci lave zahradili paskami a zakazy – a co vam mam povidat… dve mile od mista, kde se lava vleva do oceanu! Proste Americane se svymi prehnanymi obavami, regulacemi a bezpecnostnimi pravidly. Nastvali me. Ztratil jsem bohuzel cas a pri teto navsteve Big Island uz urcite tekouci lavu neuvidim. Tak snad priste a z druhe strany (prave z druhe strany jsem se pred dvema lety k lave dostal). Chce to proste jasny a rozhodny plan, moc se neptat a ke zhave lave se pokusit bezpecne proniknout.

Na jeden z noclehu jsem zamiril na vychodni stranu ostrova. Podle pruvodce by nemel byt problem s vyhledanim vhodneho ubytovani. Cas utikal, snesla se tma, ale ja stale nic nemel. Bylo to komicke. Na avizovanych adresach staly neobyvatelne ruiny, nebo o moznosti prespani nikdo v nejblizsim okoli nevedel. Nakonec jsem skoncil v zahadnem mestecku Pahoa. Hezky nazev, ale divna atmosfera. Dostat z nekoho nejakou relevantni informaci, dobouchat se na doporuceneho ubytovatele… no, to byl neresitelny problem. Podrouseni obyvatele mesta, plizici se ztemnelymi ulicemi, nebudili mnoho nadeji, ze dnes vecer jeste uspeji. Nakonec prece. Jakasi rozlozita zenstina se mnou pri peceni pizzy sepsala smlouvu… a klic, ze je pod rohozkou! Vyhledal jsem nezamceny dum, ale po ubytovani jsem se radeji prece jen zamknul. Vzdyt ve sklepe domu uz nekdo prebyval. Snad v tomto meste, plnem podivinu, tu jednu noc preziji. Prezil jsem a vydal se opet pres vulkany na zapadni stranu ostrova. Pocasi se notne zhorsilo, fotit se nedalo, takze nejhodnotnejsim zazitkem nakonec byla navsteva orchidaria. Znovu jsem zavital do zalivu Kealakekua, kde v unoru pred 230 lety prisel o zivot James Cook. Tentokrat jsem ale hledel na pomnik slavneho moreplavce z druhe strany nepristupne zatoky, od vesnice Napoopoo. Letiste u Kailua Kona uz bylo nedaleko. Priblizil se cas preletu na Oahu a po jednom dni i transportni, temer 30-ti hodinova anabaze ve stribritych trupech boeingu a airbusu. Pristani na ranveji ruzynskeho letiste bylo mekke, navykani na prazskou zimu a mlhy docela tvrde. Ale o tom uz je to moje cestovani. Stale me ty zmeny, kontrasty, soky a nejistoty docela bavi.

Posledni havajske ALOHA
Jirka

Slepičí ostrov – Kauai

Uz dlouho me trapilo, ze jsem dosud nenavstivil nejzapadnejsi, ctvrty nejvetsi z pristupnych Havajskych ostrovu, ostrov Kauai. Ma temer kruhovy tvar a je z geologickeho hlediska z celeho archipelagu nejstarsi. Vznikl diky sopce Waialeale, vysoke 1569 metru. Tak konecne pri teto treti ceste na Havaj se mne muj sesty ostrov rozsahleho souostrovi podarilo alespon castecne

Zobrazit vše
23.4.2009, Havaj II.

Slepičí ostrov – Kauai

23.4.2009

Uz dlouho me trapilo, ze jsem dosud nenavstivil nejzapadnejsi, ctvrty nejvetsi z pristupnych Havajskych ostrovu, ostrov Kauai. Ma temer kruhovy tvar a je z geologickeho hlediska z celeho archipelagu nejstarsi. Vznikl diky sopce Waialeale, vysoke 1569 metru. Tak konecne pri teto treti ceste na Havaj se mne muj sesty ostrov rozsahleho souostrovi podarilo alespon castecne poznat.
Prelet z Honolulu do hlavniho mesta Lihue trval pouhych 38 minut a prenesl me na ostrov bizarnich kanonu, dramatickych utesu, 350 destivych dni v roce (na Mount Waialeale spadne rocne 12 700 mm srazek – svetovy primat!!!) a tisicu divoce zijicich slepic a kohoutu. Mel jsem, podobne jako predtim na Oahu, nebyvale stesti na pocasi. Statisticky melo prset, ale vetsinou mne vyhlednute kompozice probarvovalo hrejive slunce. Moc jsem si neobvyklou prizen tamnich polyneskych bohu akuu pochvaloval.

Z Lihue jsem se vydal po jiznim brehu ostrova, az jsem dojel do mestecka Waimea. Tak tady v lednu 1778 James Cook souostrovi objevil a do bile mapy zapsal pod jmenem Sandwichovy ostrovy. Melo to mnoho pozitivnich i negativnich souvztaznosti. Prichod Evropanu definitivne ostartoval obrovske miseni kultur a postupny upadek puvodnich polyneskych tradic. Prave tady, na Havaji, je tento nepriznivy jev globalizovaneho sveta nesmirne zretelne videt. Nekdy je mne z toho uprimne smutno. My – obyvatele zapadniho sveta – za tento objev kapitana Cooka casto oslavujeme, domorodci vetsinou nikoliv. Ja se svemu idolu poklonil u sochy ve meste a poridil i par snimku na “landing place”, cerne a dosti nevabne mestske plazi. Prave kdyz jsem k ni prichazel, pristavali mistni rybari. V sitich meli mnoho ryb. Nechybela mezi nimi napadne zbarvena koralova ryba s prasecim rypakem, ktera ma zde na Havaji nevyslovitelne jmeno – Humuhumunukunukuapuaa. Zkuste si to.

Jednim z nejhlubsich zazitku byla nekolikahodinova cesta po hrane monumentalniho kanonu Waimea. Prezdiva se mu “Grand Canyon Pacifiku”. Skoro bych rekl, ze je snad i krasnejsi. Dramaticky vyrezane ostre hrany v pestrobarevne hornine, jsou (na rozdil od znamejsiho Grand Canyonu) porostle vlhkomilnou vegetaci v mnoha odstinech zelene. Slunce, jen obcas zastinene rychle se premistujicimi mraky, dokoncilo umelecke dilo, ktere pred mym objektivem hrde defilovalo. Mnoho prijemnych hodin jsem stravil na okrajich strmych horskych hrebenu skutecneho prirodniho chramu Pacifiku. Horecne jsem snimal prekrasna zelena udoli, propasti a v nich neuchopitelnou risi vzacnych puvodnich rostlin.Videl jsem uz v sirem svete hodne uchvatnych kanonu, ktere byly prirovnavany k nedostiznemu arizonskemu Grand Canyonu, ale snad jen tento zaslouzi podobna srovnani. Doufam, ze to bude z porizenych snimku citit.

“Zahradni ostrov”- i tak je nekdy ostrovu prezdivano, nabizi mnoho prekrasnych tras zejmena milovnikum narocnych treku. Podobne jako treba atlantska Madeira nebo ostrov Réunion v Indickem oceanu. Mnoho z nich je skvele popsano a oznaceno. Mnohe patri k tomu nejlepsim, co na cele planete muzete nalezt. Popisi alespon cast jednoho pozoruhodneho treku, jenz se jmenuje Kalalau Trail a vede podel bizarne rozeklaneho pobrezi do oblasti Na Pali, coz ve stare havajstine znamena “strme skalni steny”.

Je to pry – rad tomu verim – ten nejkrasnejsi trek na svete. Zacina na uplnem konci silnice c. 560 u malebne plaze Kee. Lakala ke koupeli a snorchlovani, ale casu byla malo, tak jsem se hned vydal na trasu po prikrych svazich dramatickeho a fotogenickeho pobrezi. Kdo ma dostatek casu a je dobre fyzicky vybaven, absolvuje nekolikadenni pochod az do cile na pobrezi Na Pali. Kdo ne, voli pouze dilci trasy. Patrim do druhe skupiny a uz po nekolika minutach udychaneho pochodu toho lituji. Cesta po prikrych ostrych utesech nabizi uzasne pohledy zejmena vpravo, na panensky vyhlizejici pobrezi s blankytne modrou oceanskou vodou. Od prvnich kroku obdivuji nekolik druhu pandanu – stromu, jemuz mnoho vzpernych korenu dalo jmeno “pochodujici strom”. Plodenstvi podobna ananasu jsou jedla a byla odnepameti zakladni potravinou Havajcu. Z dlouhych uzkych listu pletou domorodci kose, rohoze a dalsi dulezite kazdodenni predmety. Kdykoliv se priblizim k pobrezi, objevi se sveze zelena naupaka. Je to nizka pribrezni rostlina, opredena mnoha starymi havajskymi legendami. Zaznamenal jsem i havajsky statni strom kukui, ktery dava popularni orechy, stejne jako oblibene franzipanie, s uchvatne malebnymi a vonavymi kvety. Fotogenicke jsou tmavezelene agave, pozornost pritahuji zazvorovniky a mnoho dalsich exotickych rostlin. Po dvou hodinach prerusovaneho pochodu se prede mnou konecne otevrely pohledy do prvniho hlubokeho zarezu u plaze Hanakapiai. Byl vytvarovan stekajicimi proudy destove vody, ale zejmena potokem stejneho jmena. Jeho mechem porostle kameny omyvane divokym pribojem mne uplne ucarovaly. Nic jsem nedbal tabulek s upozornenim, ze v tomto miste zahynulo jiz mnoho smelcu. Skoda jen, ze slunce bylo prave v case me navstevy znacne skoupe. Mozna jsem tim prisel o pozoruhodne snimky. Uvidime.

Na Kauai jsem projel vsechny oficialni cesty a obcas zajel i mimo ne. Stejne jsem videl pouze zlomek jeho krasy. To nejzajimavejsi je skryto v hloubi nepristupneho vnitrozemi tohoto tajuplneho kousku havajske zeme. I tento, pro me novy havajsky ostrov me presvedcil o tom, ze sem se musi clovek vracet. Uz preslavny Mark Twain se o pozoruhodnem archipelagu vyjadril: “Havaj, to je nejlibeznejsi flotila ostrovu, ktera kdy v oceanu zakotvila”.

Aloha z Kauai/Havaj
Jirka

Jarní pozdrav z Havaje

Po navratu z Asie jsem se trosku ochladil a vydal se na opacny konec sveta. Po ceste na trase Praha-Londyn-Los Angeles, jsem za petadvacet hodin pristal v Honolulu. “Havaj je nejlepsi”- nazval svoji posledni knihu dr. Stingl a ten jiste vi proc. Rad s nim souhlasim, i ja vidim Havajske ostrovy jako jeden z nejkrasnejsich

Zobrazit vše
23.4.2009, Havaj I.

Jarní pozdrav z Havaje

23.4.2009

Po navratu z Asie jsem se trosku ochladil a vydal se na opacny konec sveta. Po ceste na trase Praha-Londyn-Los Angeles, jsem za petadvacet hodin pristal v Honolulu. “Havaj je nejlepsi”- nazval svoji posledni knihu dr. Stingl a ten jiste vi proc. Rad s nim souhlasim, i ja vidim Havajske ostrovy jako jeden z nejkrasnejsich ostrovnich raju sveta. Velmi rad se sem vracim. Pri teto ani ne dvoutydenni ceste mam v planu navstivit jen, pro me dosud neznamy ostrov Kauai a kvuli Cookovi nemohu pochopitelne vynechat Velky ostrov. Na Oahu pristavam i odsud odletam, takze i na nej mne par dni zbyde. Aloha!

V pripade Havajskych ostrovu snad neunavim, kdyz pripomenu jejich originalni vznik a zvlastni geologii. Pele, bohyne ohne a vulkanu, zde aktivne pusobi jiz mnoho desitek milionu let. Vsechny ostrovy retezce dlouheho zhruba 2500 kilometru, vznikly vyronem podmorske lavy v hloubce temer sesti kilometru. Stalo se a deje se tak dodnes v miste, kteremu se rika “Hot Spot”. Trva to tisice let, nez kupici se lava da vzniknout novemu ostrovu, ktery je vsak soucasne odvazen pohybem pacificke desky severozapadnim smerem od tohoto rodneho luna. Nejstarsi ostrov – atol Kure u Midway – je stary 30 milionu let, nejmladsi jihovychodni Big Island je stale jeste pubescent ve vyvoji. Dalsi dite ohnove bohyne roste “jako z vody”. Matka Pele uz tak dala zivot stovkam svych deti. Ty nejstarsi ostrovy svoji severozapadni pout uz skoncily a vlastni hmotnosti se vnorily zpet do temneho oceanu, mladsi bratrickove udivuji prave ted nase generace svou krasou. Pozdeji je budou nasledovat. Havaj se sklada z vice jak 130 ostrovu, hlavnich a znamych je osm. Nesmirne fotogenicke ostrovy jsou utvareny pusobenim destu, bourlivych vetru, divokych vln a zemetreseni. Mocne vrstvy lavy zvetravaji, rozpadaji se, jsou rozrezavany cetnymi potoky a rickami. Vznikajici dramaticka cervenocerna udoli jsou pokryvana exotickou svezi vegetaci, ktera jako modni tvurce tuto nevsedni exotiku velmi kreativne dotvari. Zvlast pro suchozemskeho stredoevropana proste raj!

Jednim z nejkosmopolitnejsich mest Pacifiku je Honolulu. Urcite jsem vam o nem v minulosti psal, tak snad jenom tolik, ze se nam tu ponekud premnozili bezdomovci. Je zde z tohoto duvodu znacne napjata situace. Zevlujici a usmudlani jedinci obou pohlavi, vseho veku a mnoha narodnosti okupuji malebne plaze svymi stany, pristresky a nakupnimi voziky. Mimochodem, az budu homeless, tak jedine tady v Pacifiku. Ve vyhratem raji se to strada. A to jsem jeste zjistil, ze kazdy den jim na jednu z plazi vozi mestska rada teple obedy. Inu kapitalizmus s lidskou tvari.

I tentokrat doslo na okruzni jizdu okolo celeho ostrova Oahu. Moc jsem si tu celodenni cestu (od tmy do tmy) uzil. Surfarske plaze na jihovychode a severu, dramaticky erodovane severni pobrezi v oblasti u ostrova Kukuihoolua, chladive mlhy u Nuuanu Pali, mysticky vybezek Kahuku Point, obrovske morske zelvy u plaze Papailoa, kralovske porodni kameny – posvatne misto, kde kralovny v nekolika generacich rodily male, budouci slavne a vsemocne krale celeho archipelagu. I tentokrat jsem si moc pochutnal v navstevnickem centru svetoznameho producenta ananasu, spolecnosti Dole. Tolik ananasovych pochoutek nekoupite zarucene nikde jinde. Havaj se libi a chutna snad kazdemu. Proste, jak rikaji domorodci: “Hawaii no ka oi” – Havaj je nejlepsi.

Jirka
Honolulu, Havaj

Novoroční zpráva z hlavního města světa

Tak… a jsem zde znovu. V supermeste, v omracujici metropoli, v Babylonu moderniho sveta, v hlavnim meste planety, ve meste, ktere nikdy nespi… alespon to zpiva Frank Sinatra. Zacatkem 17. stoleti zakoupil vyslanec Holandanu Peter Minuit rozsahle uzemi od indianu kmene Algonkinů za par cetek (v dnesni hodnote asi 25 dolaru!) a zacal budovat osadu.

Zobrazit vše
8.1.2009, New York - USA

Novoroční zpráva z hlavního města světa

8.1.2009

Tak… a jsem zde znovu. V supermeste, v omracujici metropoli, v Babylonu moderniho sveta, v hlavnim meste planety, ve meste, ktere nikdy nespi… alespon to zpiva Frank Sinatra.

Zacatkem 17. stoleti zakoupil vyslanec Holandanu Peter Minuit rozsahle uzemi od indianu kmene Algonkinů za par cetek (v dnesni hodnote asi 25 dolaru!) a zacal budovat osadu. Zrodila se na jednom z cetnych ostrovu reky Hudson a dostala jmeno Novy Amsterdam. Uz za ctyri desetileti vsak bylo mesto novymi majiteli – Anglicany – prejmenovano podle vevody z Yorku na Novy York. Zacatky nebyly slavne, lepe si vedly jine zamorske kolonie a New York tak dlouho zil ve stinu Bostonu ci Filadelfie. Byl spise znamy jako utociste piratu a paseraku. Pote, co George Washington pronesl z balkonu newyorske radnice prezidentskou prisahu a mesto bylo na kratkou dobu prohlaseno za hlavni mesto ted uz svobodnych Spojenych statu, ziskavalo rychle na sile a prestizi. Ta stale obdivuhodne roste.

Kdykoliv do Big Apple – Velkeho jablka – jak bylo mesto trochu zahadne pojmenovano, vstupuji, cinim tak s vnitrnim neklidem a obavami, ale po nekolika dnech v mrakodrapovych kanonech nikdy nechci toto spalujici supermesto opustit. Patri rozhodne k mym nejoblibenejsim. Ta atmosfera, rychlost, zmatek i rad, vune i zapach, smesice moderny i historie je proste neopakovatelna. I tentokrat jsem se vsak soustredil na foceni nekolika mist a udalosti. Alespon par z te palety zazitku ted popisi.

Na Brooklynskem moste jsem byl i fotil mnohokrat. Tentokrat jsem si ale konecne privstal a jeste temnym Manhattanem spechal na ranni vychod slunce. Ackoliv New York lezi na stejne rovnobezce jako italska Neapol, dokaze byt – ted v lednu – ukrutne mrazivy. Ve vetrnych ulicich poletovaly papiry a plastove tasky s logy vyhlasenych obchodnich domu. Radeji jsem se na 42. ulici ponoril do zlovestnych utrob metra. Zelenou linkou, jen se dvema usmudlanymi bezdomovci, jsem z centralniho Manhattanu sjel za nekolik minut az do jizni casti na predpoli financni ctvrti. Prave tady jsem nastoupil na dreveny chodnik vedouci stredem mostu nad korytem East River az do Brooklynu. Obloha krasne promodravala, horizont horel v oranzovo fialovych barvach a v mrazivem vetru primrzaly me prsty k prochladle kamere. V takovych chvilich vim, ze prave pro toto tuto praci delam. Mam rad prave takovou kombinaci raje a pekla. Mostem otrasal vitr i houstnouci dopravni provoz a ja na nem vydrzel prechazet a fotit vice jak ctyri hodiny. Neni divu, vzdyt tento symbol Velkeho jablka, prvni ze slavnych manhattanskych zavesenych mostu, je sam o sobe uzasne fotogenicky. A ty neopakovatelne pohledy na dolni Manhattan! Jen dva futuristicke mrakodrapy Svetoveho obchodniho centra mne tam stale tak chybi. Na vsechny strany jsem nasnimal stovky zaberu a teprve potom, pod slabym zimnim sluncem, se vydal exponovat dalsi dominanty jizniho cipu Manhattanu. Ten den se moc povedl.

K nezapomenutelnym zazitkum patri i navsteva muzikaloveho divadla New Amsterdam. Vzdyt tentokrat bydlim primo v centru, tak si tech mistnich atrakci musim dostatecne uzit. V samem srdci Manhattanu jde zejmena o Empire State Building, Time Square, Rockefellerovo centrum, Chrysler Building, Sony Plaza, nejvetsi obchodni dum sveta Macy’s, Madison Square Garden, ale hlavne Theater District. New Amsterdam, znama broodwayska scena, ma vstup primo ze slavne 42. ulice, ktera se v techto mistech napadne podoba lasvegaskemu stripu. Efektni neony a velkoplosne projekce jsou ve dne i v noci uzasne fotogenicke. Na prvni pohled mohou kvalitu a duveryhodnost muzikalovych souboru a del trochu degradovat, ale to, co na divaka ceka uvnitr napechovanych divadel, to vzdy svoji efektni profesionalitou i narocneho divaka urcite uspokoji a vetsinou i zaskoci. Muzikaly miluji. Tento nebyl muj prvni broodwaysky, znam i sceny londynske, a tak jsem vedel, ze budu opet vtazen a dojat. A byl jsem. Dojimavy pribeh detske vychovatelky Mary Poppins me proste totalne dostal. Vyborni herci, skvele zpevy, ale hlavne obdivuhodne technicke efekty a neuveritelne rychle se menici dokonale sceny – nevymizi jen tak z pameti. Uzasny broodwaysky podvecer jsem zakoncil v muzeu voskovych figurin Madame Toussaud. Skvele.

S napetim jsem vstupoval do nove zrekonstruovane Ceske narodni budovy. Kdyz jsem ji navstivil loni, byla jeste hrubym stavenistem. Ma slouzit k dustojne reprezentaci Ceske republiky v nejvetsim meste USA, a tak take vypada. Vice jak 110 let stara secesni budova s ionskymi sloupy u vchodu, stoji na skutecne velmi prestiznim miste nedaleko Central Parku. O zazemi pro ceske emigranty se na konci 19. stoleti zaslouzili krajane, kteri penize na zakoupeni budovy ziskali verejnou sbirkou. Donedavna ji vlastnil krajansky spolek, ktery ji za symbolickou korunu prenechal ceskemu statu. Moderni rekonstrukce se podarila. Uz se tesim na svoji dalsi vystavu za oceanem.

New York je plny neopakovatelnych lakadel a psat by se dalo o vsem. Jako zaverecnou kapitolku meho dnesniho dopisu jsem si ale vybral fenomen, ktery je mozna blizky kazdemu. Budu se venovat kuchynim a stravovani. Umyslne pouzivam mnozne cislo, protoze v tak multikulturalnim meste to cloveku neda, aby si nezacestoval i prostrednictvim etnickych kuchyni doslova z celeho sveta. Newyorcane pracuji dlouho do noci, casto bydli v malych bytech a pobyt v restauracich povazuji za dulezity spolecensky aspekt. To je prvni duvod, proc jsou restaurace, kavarny, bufety a bary propracovany do nejmensich podrobnosti a k dokonalosti. Tim dalsim muze byt argument, ze N.Y. je dulezitym pristavem, kde lze ziskat nejlepsi importovane potraviny z celeho sveta. Je take branou pristehovalcu a skveli kuchari z ruznych kultur vi prece nejlepe, jak tu kterou specialitu nejlepe upravit. Rano, v poledne, vecer i v noci se ulicemi Manhattanu linou vune, kterym lze jen tezko odolat. Ja jsem si stridave pochutnaval na pokrmech a napojich americkych, mexickych, cinskych, italskych, japonskych, australskych, vietnamskych, irskych,thajskych a mnoha dalsich. Znovu a znovu jsem byl prekvapovan neuveritelne velkymi porcemi, ale hlavne milou pozornosti od restauracniho personalu. Kdyz kvuli nicemu, tak prave kvuli te uzasne slusnosti, profesionalite a zajmu by stalo zato do USA cestovat. Ono je toho ale pochopitelne daleko vic. Cim jsem v teto rozlehle zemi casteji, tim je memu srdci stale vice blizsi.

…No, malem bych zapomnel! Vzdyt ja zde byl hlavne kvuli zazitkum z nevsedni oslavy Silvestra. Plany vysly lepe nez se dalo predpokladat. Neodbytnost a novinarsky prukaz me dostaly dve hodiny pred pulnoci az do sameho srdce Time Square, kde byly ohranicene plochy vymezeny toliko pro par novinaru, osobnosti newyorske radnice a nejvyssi, oprymkovane prislusniky policie. Pres ukrutny mraz, kdy jsem zkrehlymi prsty nemohl poradne ani vymenit film v aparatu, me dojala velkolepost a vypravnost oslav. Dokonce prisel zazpivat nazivo i Lionel Richie, ktereho jsem nedavno videl pri koncerte v Praze. Nikde, ale opravdu vubec nikde, jsem nazahledl nikoho, kdo by na verejnosti pil alkohol a vubec nikdo neodpalil v centru mesta ani jednu rachejtli nebo traskavou kulicku. Vsichni dodrzuji pravidla a profesionalni ohnostroj organizuje mestska rada mimo vnitrni casti mesta. Podobne jsem to v minulosti zaznamenal treba v Parizi nebo v Pekingu. Je videt, ze i bez alkoholu to jde.
Preji Vam vsem zdravi, stesti a pohodu v roce 2009
Jirka Kolbaba
New York

Krkonoše

Mozna mne to ani nebudete verit. Kdykoliv bloudim exotickymi krajinami celeho sveta, ve snech se vracim do krasnych scenerii nasi prirody, do romanticke i drsne krajiny ceske. Jakoby okolo nebyly vyhledavane prirodni skvosty, ja touzim fotit v ceskych horach a lesich. Vetsinou vsak, v tech ridkych navstevach Ceska, na foceni doma cas nazbyva. Az ted.

Zobrazit vše
29.12.2008, Česká republika

Krkonoše

29.12.2008

Mozna mne to ani nebudete verit. Kdykoliv bloudim exotickymi krajinami celeho sveta, ve snech se vracim do krasnych scenerii nasi prirody, do romanticke i drsne krajiny ceske. Jakoby okolo nebyly vyhledavane prirodni skvosty, ja touzim fotit v ceskych horach a lesich. Vetsinou vsak, v tech ridkych navstevach Ceska, na foceni doma cas nazbyva. Az ted. Po smolnem foceni v Kanade, kdy jsem se nedockal podzimniho slunce, udelal jsem si dostatek casu na toulky barevnou krajinou Krusnych hor a Krkonos. O zazitky z nejznamejsiho a nejvyssiho pohori Ceska bych se rad s vami podelil.

Krkonose nejsou prilis rozsahlym pohorim. Na delku meri pouze asi 40 a na sirku 20 kilometru. Kazdy ze skoly vi, ze
nejvyssi bod horskeho hrebene je take nejvyssi horou Ceska.

Snezka dosahuje nadmorske vysky 1602 m. Vysokohorsky charakter hor, dramaticka udoli s cetnymi recisti zpenenych potoku, pereje, vodopady, vyrony podzemnich vod, raseliniste a prameny mnoha vodnich toku ( Labe, Upa, Jizera, Mumlava ), to je hlavni charakteristika nejnavstevovanejsiho ceskeho pohori. Krkonose vsak maji i polskou cast. Ceske i polske vrcholy tvori hradbu, na kterou narazi chladny vzduch od Atlantskeho oceanu. Ten prinasi caste nahle snizeni teplot a mnozstvi srazek. V historicke glacialni krajine se nachazi mnoho fotogenickych motivu, pro ktere sem jezdi cetni fotografove uz od dob, kdy fotografie byla jeste v plenkach. Ty nejkouzelnejsi snimky ceske krajiny znam vetsinou z teto oblasti severnich Cech.

Me Krkonose prijaly uplakanym, pro fotografovani nepriznivym, pocasim. Nad Hornim Marsovem jsem vystoupal
na Rychorskou boudu. Lezi v kilometrove vysce a dnes zde ma sidlo Krkonosske stredisko ekologicke vychovy. Bouda z roku 1928 lezi v prvni nejprisnejsi ochranne zone a kazdy se tu k prirode chova nanejvys ohleduplne. Cekaly me tri dny romantickych vyletu po okoli a take tri dny tvrde fotograficke prace. Snidane nesnidane, kazde rano jsem ospale opoustel domacke prostredi horske chaty a vpijel se do rozmacene chladne okolni krajiny. Na to uz clovek musi mit trochu vule. Zvlast, kdyz pohostinnost personalu je futrovana skvelou krajovou kuchyni. Nekonecne hodiny – casto ode tmy do tmy – jsem bloudil vlhkou horskou krajinou na rozhrani mlhy a proslunenych lesu. Nejvice casu jsem stravil v nedalekem Dvorskem lese, znamejsim mezi milovniky prirody spis pod tajuplnym jmenem Rychorsky prales. Uchvatne misto.

Cely Rychorsky hreben je pro bohatost vzacne flory prezdivan take Rychorska kvetnice. Ty nejvzacnejsi lokality lezi doslova okolo utulne boudy. Snadno je najdeme, drzime-li se naucne stezky, ktera prochazi nejcennejsimi lokalitami Krkonosskeho narodniho parku. Od vyhlidky Maxovka, zakladu, ktere zbyly po zchatrale boude z roku 1892 a odkud je dobre videt na vrcholy vychodnich Krkonos ( Cerna hora, Svetla hora, Lisci hora, Lucni hora, Snezka…), se nejprve vydavam k Rychorske studance. Svahove prameniste dava skvelou vodu obcim pod horami i nedaleke Rychorske boude. Za rozcestnikem Kutna v okrajovych castech Dvorskeho lesa se chvili borim do podmacene slatinne pudy. Mnohadruhovy a barevny pripotocni les mne pripomina sibirskou tundru. Kdyz vstupuji do Dvorskeho lesa, napetim ani nedycham. Tak toto je ten vsemi fotografy opevovany Rychorsky prales! Vybavuji si ty stovky znamych zaberu pana Jiriho Havla a dalsich kolegu a tesim se, ze budu mit stesti na typicke “vytvarne” mlhy, ktere jsem mistrovi tolikrat tak zavidel. Mel jsem docela stesti.

Prvni, co jsem s povdekem zaznamenal, byly uzasne pokroucene kmeny starych buku. Pocatky tohoto ukazu sahaji uz do predminuleho stoleti. Tehdy se v techto lesich pasl horsky dobytek, ktery spolecne s vysokou zveri okusoval mlade stromky. Zbytek bizarniho natvarovani ma na svedomi drsne horske pocasi a snih. Chces-li mit skvele fotograficke motivy, tak plati: “okusuj strom dokud je mlady”. Kazdy den jsem az do vecera posvatne naslapoval v neopakovatelne prirodni scenerii. Jemna mlha mne halila vzdalene kmeny staletych buku a zvyraznovala tak hloubku snimku. Z koberce zlateho listi se draly k nebesum cerne, trosku strasidelne, sukovite kmeny, ozdobene do zarive zelenych mechovych satu. Dosud jsem si myslel, ze takova priroda existuje pouze v umelych dekoracich hollywoodskych filmaru. Zurive i rozvazne jsem tu pohadku exponoval a litoval, ze nesnimam na digitalni aparat. Tentokrat bych vysledek foceni rad videl bezprostredne, tak jsem byl nedockavy.

Historicke zpravy popisuji, ze v oblasti Rychor se jiz v 16. a 17. stoleti kutalo a ryzovalo zlato. Dokonce se teto oblasti rikalo Zlate hory nebo Rýžhory. Mnozi pry po nekolikadenni pilne praci na Rychorach zbohatli. A tak se ted citim i ja. Jsem bohatsi o nova poznani z mista, kde priroda prekvapi udiveneho navstevnika svou mnohotvarnosti, ktera hladi i strasi zaroven. Mnohokrat jsem nad bizarni atmosferou kroutil nevericne hlavou. Ze to nebyl sen, mne kazdy vecer ujistili odbornici z osazenstva Rychorske boudy, kteri v te drsne historicke krajine kazdodenne ziji a take ji pro nas vsechny ucinne chrani. Patri jim za to dik.

Jirka

Javorový sen – 2. díl

Pro fotografovani nepriznive pocasi me vyhnalo z narodniho parku Mauricie. Vydal jsem se na vychod do opevovaneho Quebecu. Hlavni mesto stejnojmenne provincie (je sedmnactkrat vetsi nez Cesko!) se pysni mnoha nej. Patri k nejstarsim, severne od Mexico city je jedinym opevnenym mestem v Americe, vedly se tu tvrde boje za casu francouzsko-anglickeho laškovani, Churchill s

Zobrazit vše
6.10.2008, Kanada

Javorový sen – 2. díl

6.10.2008

Pro fotografovani nepriznive pocasi me vyhnalo z narodniho parku Mauricie. Vydal jsem se na vychod do opevovaneho Quebecu. Hlavni mesto stejnojmenne provincie (je sedmnactkrat vetsi nez Cesko!) se pysni mnoha nej. Patri k nejstarsim, severne od Mexico city je jedinym opevnenym mestem v Americe, vedly se tu tvrde boje za casu francouzsko-anglickeho laškovani, Churchill s Rooseveltem zde pripravovali den “D”, stare mesto se tesi patronaci UNESCO, byla zde nejstarsi nemocnice a mesto vydavalo prvni noviny na americkem kontinentu. A navic – sidlo bylo zalozeno v roce 1608, takze si prave pripomina 400. narozeniny!

Po zdlouhave ceste – v Kanade je nejvyssi povolena rychlost neuveritelnych 100 km za hodinu – jsem spatril dominanty velkomesta az po setmeni. Ubytovani v HI Auberge Internationale de Quebec probehlo hladce. Popularni turisticka ubytovna ma skvelou mezinarodni atmosferu. Nekolik hodin v noci a dalsi cely nasledujici den se snazim ve vytrvalem desti poznat a vyfotit alespon par nejznamejsich objektu. Skoda, za moc to foceni opravdu nestalo. Nejzajimavejsi je asi popularni hotel Le Chateau Frontenac, libila se mne i basilika Notre-Dame a pevnost nad mestem. Pekne jsou stare drevene domy na nedalekem ostrove Orleans. Nejuzitecnejsi zazitek budu mit nakonec asi z palacinek s tradicnim javorovym sirupem. A u nej se ted na chvili zastavim.

Javorovy sirup, tento symbol Kanady, muze nasince docela zmast. Uz mnoho turistu se spalilo, kdyz si ze sirupu chtelo udelat kanadskou limonadu. Javor ale neni zazvor. Limonadu si z javoroveho sirupu opravdu neudelate. Jinak je ale sladka aromaticka stava skvelou surovinou pro mnoho kanadskych pochoutek. Sirup se pouziva jako zdrave prirodni sladidlo, dava se na zmrzlinu, kolace, palacinky a dokonce i na knedliky. Tradicni kanadska kuchyne zna i bizarnejsi kombinace. Nemate chut na sirupovou polevku nebo sunku varenou v sirupu? Od starousedliku jsem zjistil, ze sladka miza z javoru ucarovala uz v davnych dobach indianum na severovychodnim pobrezi kontinentu. Ti kazdorocne, vzdy koncem brezna, narezavali do kury javoroveho kmene ryhy, pod kterymi pak lepkavou tekutinu sbirali do upevnenych nadob. Tajemstvi predali prvnim Evropanum. Dnes je z javoroveho prospektorstvi docela slusny velkoprumysl. Lepkavymi prsty dopisuji tyto radky a stastne se usmivam nad dalsim splnenym cestovatelskym snem. Tentokrat byl dokonce sladce javorovy.

Jirka Kolbaba
Quebec, Quebec – Kanada

Javorový sen – 1. díl

“Spln si svuj sen!” – nabadam sve okoli uz nekolik let. Jeden takovy cestovatelsky, ale spis fotograficky sen si prave plnim. Uz dlouho snim o tom, ze se vydam do Kanady v case, kdy jsou severovychodni oblasti teto nadherne zeme vymalovany prichazejicim podzimem. Ty zabery jsou chronicky zname a udivi jiste kazdeho. Uz nekolik mesicu

Zobrazit vše
3.10.2008, Kanada

Javorový sen – 1. díl

3.10.2008

“Spln si svuj sen!” – nabadam sve okoli uz nekolik let. Jeden takovy cestovatelsky, ale spis fotograficky sen si prave plnim. Uz dlouho snim o tom, ze se vydam do Kanady v case, kdy jsou severovychodni oblasti teto nadherne zeme vymalovany prichazejicim podzimem. Ty zabery jsou chronicky zname a udivi jiste kazdeho. Uz nekolik mesicu zjistuji, kdy letos nastane ten spravny vegetacni cas a chladny arkticky vir zacne sestupovat okolo Hudsonova zalivu do provincie Quebec a dal na jih. Priroda je nevyzpytatelna a co plati jednu sezonu, muze byt v dalsim roce uplne jinak. Jednou jsem tak na jare – po mimoradne teple zime – propasl legendarni tulipany v Holandsku. Doufam, ze tentokrat budu mit vic stesti.

Puvodni plan, ze pristanu v Montrealu, nevysel, tak jsem musel itinerar zmenit na Toronto. Nevadi, alespon jsem se po roce vratil na Niagaru. Slavne Niagarske vodopady jsou sice, zejmena kvuli obludne komercionalizaci okoli, znacnym zklamanim, ale vzdy stoji zato je videt. Skoda, ze opet prsi. Jsou pro me asi zaklete. Snad je – doufam – nekdy vyfotim s modrou oblohou. Nevim cim jsem si tu pozornost zaslouzil, ale vecer – asi na pocest meho prijezdu – ozaril zpenene vody Niagary barevny ohnostroj. Zpestreni pred spanim v aute. Casne rano jsem dukladne zvlhl v mlznem niagarskem oparu a v zapeti se vydal na mnohahodinovou jizdu na sever. Cesta po dalnici 401 se neskutecne vlekla, nebot nejvyssi povolena rychlost je v Ontariu i Quebecu pouhych 100 kilometru v hodine. Mistni policie toleruje prekroceni rychlosti o 10 az 15 kilometru, potom je nekompromisni. Jedes-li stopadesatkou, zaplatis neuveritelnych 170 tisic korun!

Dalsi den jsem stravil toulkami v okoli Sherbrooku a Magogu, asi 150 kilometru vychodne od Montrealu. Na kazdem kroku jsem narazel na hranicni prechody do USA. Priroda provincie Quebec byla pred prichodem bilych pristehovalcu drsna i malebna. Pocetna stada lesni zvere se prohanela panenskou prirodou mezi Hudsonovym zalivem na zapade a Rekou svateho Vavrince na vychode. Souziti starousedliku a bilych francouzskych dobyvatelu nebylo zpocatku vubec idylicke. Po letech nepokoju Frantici indiany vybili a oblast se zacala rychle menit. Co se vsak nastesti mnoho nezmenilo je kazdorocni umelecke predstaveni, kterym se chlubi mistni huste porosty javoru. Pestra udivujici symfonie, nabizi nespocet pohledu na barevnou malirovu planetu. Prijel jsem prave na tento koncert, tak proto jedu na sever, abych prirode, teto neunavne umelkyni, nadbehl. Soliterni vegetace v “teplych podzimnich tonech” se zahy slila v mohutnou slavnostne vysnorenou armadu postupujici nazadrzitelne ze severu na jizanske pozice. Zelene uniformy Jizanu se nemaji sanci ubranit. Kazdorocne podlehaji severske presile. Je to uchvatne podivani. Z dalky vypadaji nekonecne lesy Quebecu jako pestre koberce. Jedu stale na sever, ale moji pozornost zamestnava ta okolni krasa urcite vic, nez sledovani prikazovych znacek. Jeste, ze mam auto s tempomatem. Nastavil jsem “rychlost” 115 km/hod. a uzivam si na poloprazdne autostrade ty nezapomenutelne vyhledy. Skoda jen, ze slunce je stale tak skoupe.

V Kanade se nachazi ctyricet Narodnich parku, mnoho rezervaci a oblasti pod statni ochranou. Cilem moji letosni cesty na sever americkeho kontinentu je narodni park Mauricie, lezici 150 kilometru zapadne od metropole Quebec. Park byl zalozen v roce 1970 a ma vymeru 550 plosnych kilometru. Nabizi mnoho desitek uzasnych zazitku v panenske, na podzim nadherne probarvene, krajine. Oci az prechazeji z te neuveritelne krasy. I kdyz mne na barevne listy sviti slunce jen sporadicky, nevadi. V kratkych expozicich slunce zameruji svuj objektiv na pestra uskupeni proslulych kanadskych javoru, briz, dubu a tmave zelenych jehlicnanu. Doufam, ze zahlednu i nejakeho reprezentanta mistni bohate fauny. Cariboo, wapiti, puma, vlk, baribal ani grizzly se vsak, bohuzel, neukazali. Park je bohaty na vodni toky. V jezerech i rickach se barevne koberce az doruda zbarvenych javoru skvele odrazeji. I kdyz je okolo me plno nevsedni krasy, presto jsem trosku zklaman. Prijel jsem prece jen hlavne kvuli fotografovani, ale pocasi neni po vetsinu casu vubec vstricne.
Snad nekdy priste.

Jirka Kolbaba

Alpká inspirace

Neni to davno, co jsem opevoval Alpy a uz jsem zde znovu. Toto nejvetsi a nejvyssi evropske pohori ma proste svoji magii a pokud mu propadnete, jste chyceni. Horsky masiv je temer trikrat vetsi nez Ceska republika a jednotliva pohori nesou nekolik desitek jmen a oznaceni. Vyznat se v nich neni vubec jednoduche. Snadno se

Zobrazit vše
29.9.2008, Rakousko

Alpká inspirace

29.9.2008

Neni to davno, co jsem opevoval Alpy a uz jsem zde znovu. Toto nejvetsi a nejvyssi evropske pohori ma proste svoji magii a pokud mu propadnete, jste chyceni. Horsky masiv je temer trikrat vetsi nez Ceska republika a jednotliva pohori nesou nekolik desitek jmen a oznaceni. Vyznat se v nich neni vubec jednoduche. Snadno se clovek ocitne v jinem pohori, nebot hranice mezi nimi nejsou nijak patrne. Tentokrat si uzivam pohybu, poznani, relaxace i fotograficke prace v Alpách Lechtálských, pojmenovanych po divoke horske rece Lech. Velkolepa alpska oblast lezi na rakousko – nemecke hranici. Je plna skalnatych stitu, jiskrivych rek a stavnatych pastvin se stady krav. Jsou zde svetozname sjezdovky, ze kterych v zime vstavaji hruzou vlasy na hlave. V lete jsou strme svahy pokryty sveze zelenou travou
a pestrymi horskymi kvetinami. Nadhera.

Uzivam si nevsedni pohostinnosti (kdy uz podobne budou schopni cesti hotelieri a restaurateri?!?) malebneho wellness hotelu Engel ve vesnici Gran. Ticha obec lezi v udoli Tannheimer nedaleko jezera Halden, 125 kilometru zapadne od Innsbrucku. Odsud podnikam kazdodenni kombinovane vylety po okoli. Cast autem, potom pesky nebo strmymi lanovkami do zelenych i skalnatych kopcu. Z vrcholu se na vsechny strany oteviraji cetne romanticke vyhledy.

Uzivam si uzasne atmosfery, tak typicke pro oblast Tyrolska. Panove v lederhosen a loveckem klobouku s perem hovori radi o tom, ze z oblasti pochazi nejlepsi horolezci, horsti vudci a lyzari. A maji v podstate pravdu, i kdyz Ti nejznamejsi olympionici Rakouska pilovali sve umeni spis na svazich okolo Kitzbuhelu. Skvela je take mistni kuchyne. Grostl, Schlipfkrapfen, Tiroler knodel, apfelstrudel…

Pri ceste udolim Lech, okolo obchodniho mestecka Reutte, jsem nekolikrat prejel nenapadnou nemeckou hranici. Dramaticke krajine zde vevodi rozeklany skalnaty obr – nejvyssi hora Nemecka – Zugspitze. Uzasny byl take mnohahodinovy “zahranicni” pesi vylet po stare anticke alpske ceste k nemeckym zamkum Neuschwanstein
a Hohenschwangau. Romanticka cesta hustymi lesy pres neuveritelny hranicni prechod, ktery vypadal jako
z pohadky, vyvrcholila na stezce okolo jiskriveho Alpskeho jezera. To uz se ale otevrel uzasny vyhled na oba historicke skvosty. Zlatave zluty Hohenschwangau nechal vystavet korunni princ Maxmilian a proslavil se zejmena tim, ze zde tvoril a koncertoval Richard Wagner. Sousedni symbol Nemecka, zulove sedy Neuschwanstein, se stal svetove proslulym diky filmum Walta Disneye. Stal se take inspiraci mnohym budovatelum tematickych zabavnich parku v celem svete. Ten posledni – trochu kycovity objekt – jsem nedavno videl v korejskem Soulu. Fotogenicky pohadkovy zamek, symbol stredoveke nemecke rytirskosti, nadchne kazdeho v jakemkoliv rocnim obdobi. Pochutnal jsem si na bilem bratwurst a pres zamecke hvozdy se opet vratil do rakouske casti Lechtalskeho pohori. Zkratka Alpy, ty se musi videt a dukladne zazit. Nakonec nejsou z nasi republiky az tak daleko. V minulosti je milovnici prirody z Ceskych zemi navstevovali hojne a pouze pesim zpusobem. Stastnou cestu.

Jirka Kolbaba

Alpy – pro ty, co milují strach i krásu

Majestatnost, klid, cistota a velkolepost alpskych stitu lakala odnepameti. Pro duchovni vzpruhu, relaxaci a inspiraci sem jezdivali uz stari Rimane. Po nich si malebne rozsahle pohori, ktere zasahuje do sedmi zemi Evropy, oblibili takovi velikani jako Frantisek Josef I., Gustav Mahler, Victor Hugo, Alexandre Dumas, Petr Iljic Cajkovskij, Charlie Chaplin… dokonce Freddie Mercury zde střádal

Zobrazit vše
12.8.2008, Slovinsko - Alpy

Alpy – pro ty, co milují strach i krásu

12.8.2008

Majestatnost, klid, cistota a velkolepost alpskych stitu lakala odnepameti. Pro duchovni vzpruhu, relaxaci a inspiraci sem jezdivali uz stari Rimane. Po nich si malebne rozsahle pohori, ktere zasahuje do sedmi zemi Evropy, oblibili takovi velikani jako Frantisek Josef I., Gustav Mahler, Victor Hugo, Alexandre Dumas, Petr Iljic Cajkovskij, Charlie Chaplin… dokonce Freddie Mercury zde střádal energii na sve nejvetsi hity a strhujici produkce.

Ja sem jezdim energii spis vydavat. S nadsenim ji vkladam do toho, co je mne nejmilejsi. Od casneho rana do soumraku chodim i prejizdim cetnymi udolimi a strmymi kopci a stity. Tesim se z okolni krasy, nasavam vonavy vzduch (ani ty tisice alpskych krav mne nevadi), raduji se z fungujici infrastruktury, kterou vychodoevropsti vandalove jeste neznicili a jen tak -mimodek – hledam. Hledam zvlastni scenerie, lomy svetla, situace, ktere bych si, zaznamenane na celuloidovem filmu, odvezl jako suvenyr domu. Alpy nekdy dovedou verneho obdivovatele necekane odmenit.

Cilem me posledni cesty nebyly ty tradicni Alpy rakouske, nemecke ci svycarske, ale zapomenuty jihovychodni okraj rozsahleho masivu, Alpy Julske. Znalci jiz vedi, ze jsem se ocitl v severnim Slovinsku, malebne a bohuzel casto prehlizene casti nove sjednocene Evropy. Jaka skoda, ze desetitisice ceskych turistu projedou kazdorocne nadohled krasnym panenskym horam a spechaji zaplnit posledni volna mistecka na oblezenych plazich Jadranu. Rozhodne bych treba dvoudenni zastaveni pri ceste na slovinskou cast Istrie, do Chorvatska nebo Italie doporucil. Tady, pouze sest hodin jizdy z Ceska, je oblast uzasnych hor, kristalovych rek, nadherne zelenych jezer a pratelskych lidi. Prekvapi i pohostinnost a neuveritelne nizke ceny v restauracnich sluzbach. Pred lety jsem zde byl za horskymi a vodnimi sporty, nyni jsem si prijel zejmena pro snimky alpske prirody.

I pri teto navsteve jsem si za strategickou zakladnu vytvoril “cesky kemp” Alpicentr, ktery jiz pet let provozuji a uspesne rozvijeji pratele z Ceska. Michal a Zuzka, nadsenci do adrenalinovych sportu, zde pomahaji mnohym krajanum prekonat sebe sama. Jejich zakladna v kempu Polovnik ve vesnici Bovec lezi nedaleko brehu jiskrive reky Soča. Primo ze stanu je vyhled na mohutne pasy vysokych hor. Idylka, slibujici nezapomenutelna dobrodruzstvi. Vsak take okolni vrascita priroda je rajem pro milovniky raftingu, canyoningu a dalsich adrenalinovych sportu. Nejprve jsem fotil fantasticke scenerie na mistnich rickach. Tolik pohadkove zeleneho mechu na ricnich kamenech jsem nenasel na Madeire, Havaji, Reunionu a Novem Zelandu dohromady. Nasledovaly vylety do vysek mezi 2 – 3 kilometry. Tam jsou hory vzdy spolehlive obdivuhodne a take fotogenicke.

Zajimave snimky jsem nafotil jedno casne rano na nejvetsi turisticke atrakci Slovinska, horskem jezeru Bled. Klidne jezero s romantickym ostrovem a pohadkovym hradem nad nim, to je az neuveritelna scenerie. Ze je Slovinsko sebevedoma a mimoradne uspesna zeme Evropske unie, jsem si s trochou obdivu i zavisti uvedomil v Lublani. Nevelke mesto s hradem, katedralou a rekou Ljubljanica me nadchlo cistotou, upravnosti a milou pohostinnosti. Marne jsem hledal nejakou fasadu poskozenou bezohlednym sprejerem. Tak perfektni servis za smesne ceny a romanticke nocni posezeni na zahradkach okolo reky nenabidne dnes jen tak nejake evropske mesto. Srovnaval jsem s Prahou, ale nebylo co srovnavat. Praha sve nedávné skvele postaveni turisticke Mekky, kde slusne sluzby jsou za milou cenu bohuzel rychle ztraci.

Projel jsem dale na jih a na nekolik dni navstivil Chorvatsko. V okoli Zadaru jsem si moc more a slunce neuzil. Po ctyrech dnech me vyhnala ukrutna zima. Teplomer klesl ze dne na den o dvacet celsiovych dilku. Stal jsem se svedkem nejvetsi zimy za poslednich 25 let! Radeji jsem kolem Plitvickych jezer vystoupal rychle na sever do tepla (!). Uz jsem se zase tesil na namodralou divokou Soču a alpska dobrodruzstvi v okoli Bovce. Pocasi se vyrazne zlepsilo a po prijezdu jsem dostal nabidku, ktere neslo odolat.

Jeden z pilotu a majitelu spolecnosti s malym letadelkem me vzal na dobrodruzny let do oblak. Odvazne jsem se nasoukal do uzkeho prostoru vedle pilota, zakurtoval se, pripravil kamery a tesil se na adrenalinovy zazitek. Prisel zahy. Podvecerni turbulence hazely se subtilnim strojem tak, ze jsem se chvilemi loucil se zivotem. Kdo zazil vibrace maleho aeroplanu dobre ví, o cem hovorim. Jen pilot se stale usmival a do sluchatek me uklidnoval, ze stroj je skvele postaven, je z kevlaru a po vysazeni motoru – pokud jsme ovsem v dostatecne vysce – muzeme plachtit jeste dvacet kilometru. Pri tomto letu se mne vsak splnil dalsi dilci cestovatelsky sen. Nekolikrat jsme obkrouzili Triglav (2864 m) a ja si mohl ze zajimavych uhlu vyfotit nejvyssi slovinskou horu. Jeste ted,kdyz se slunce schylovalo k zapadu, rozeznaval jsem okolo vrcholu sportovce, kteri asi cekali az se obloha na zapade zbarvi do cervena. Po temer padesatiminutovem neklidnem letu jsem si na travnatem letistatku v Bovci hlasite oddechl. Pilotovi jsem za skvely zazitek a bezpecne pristani ochotne priplatil. Ostatne, tak levne letani nekoupite nikde na svete.

Uz ted planuji, ze se do Julskych Alp co nejdrive vratim. Moc rad bych celky i detaily teto drsně krasné krajiny fotil pote, co se v rychlych rickach, na vodopadech a mechovych kamenech objevi namraza a ledove rampouchy. To teprve budou fotograficke hody!

Jirka

Allahu akhbar

Neni vubec nahodou, ze se uz opet nachazim na Sahare. Tajemnou africkou poust mam nesmirne rad, brouzdani v teplem pisku doslova miluji. A tech fotogenickych motivu! Clovek je nestaci, v potu tvare, ani vsechny nasnimat. Na jare, kdy jsem putoval zememi zapadu Afriky, nebyla situace pro foceni vubec prizniva. Prasny saharsky vitr Harmatana, zastrel tehdy

Zobrazit vše
26.6.2008, Tunis

Allahu akhbar

26.6.2008

Neni vubec nahodou, ze se uz opet nachazim na Sahare. Tajemnou africkou poust mam nesmirne rad, brouzdani
v teplem pisku doslova miluji. A tech fotogenickych motivu! Clovek je nestaci, v potu tvare, ani vsechny nasnimat.
Na jare, kdy jsem putoval zememi zapadu Afriky, nebyla situace pro foceni vubec prizniva. Prasny saharsky vitr Harmatana, zastrel tehdy moje snimky nebezpecnym pisecnym zavojem. Zde, na severnim okraji svetozname pouste, ma jeho bratricek Sirocco nastesti letni prazdniny. Doufam, ze se predcasne nevrati. Jemny saharsky pisecek dokaze znicit citlivou elektroniku spickovych fotopristroju doslova v mziku.

Sahara pokryva tretinu africkeho kontinentu a zasahuje do jedenacti africkych statu. Ja ji tentokrat navstivil
z Tuniska. I pres lehky opar na horizontu zde travim nezapomenutelna naruzovela rana a vecery. V oblasti Matmaty, Tozeuru a Nefty zaujaly kouzelne saharske duny nejen me, ale je znamo, ze i svetozname filmare. Prave zde natacel veleuspesne Hvezdne valky George Lucas. Vzrusene jsem klouzal po dunach ve stopach Lukea Skywalkera. Pisecne kulisy jizniho Tuniska vyuzil ve sve tvorbe i Spielberg a Polanski. Nekolikadenni zazitky v pousti jsem zakoncil az na alzirske hranici, v horskych oazach Chebika, Tamerza a Mides. Videl jsem je po mnoha letech a libi se mne tak, jako tenkrat.

Samostatnou kapitolou jsou v Tunisku setkani s nesmirne pratelskymi lidmi. Puvodni kocovne Berbery, doplnili pozdeji Arabove, kteri jsou dnes vyrazne hlavnim tuniskym etnikem. Pratelskost a vstricnost, usmevy a snaha pomoci je pro navstevnika z Evropy velkym kulturnim sokem. Tunisko je dnes asi nejliberalnejsi muslimskou zemi sveta a sympaticka je i vsudypritomna tolerance nabozenska. Zeme je bezpecna a ekonomicky velmi silna. Na soucasnou Afriku jev prinejmensim neobvykly. Ne nadarmo jezdi do Tuniska rocne temer 160000 Cechu.

Pri navstevach Tuniska neobdivuji pouze fotogenickou krajinu, ale i prekvapiva mesta. Hlavni mesto Tunis se pysni skvelou islamskou architekturou. Uzasna je jeho medina. Rad si zkousim schopnost dojednat zvyhodneni ceny. Tady je smlouvani soucasti kulturniho prozitku. Docela si ten vzruseny boj o cenu uzivam. Budovy, jak z Pohadky tisice a jedne noci, nachazim zejmena na zapade mesta. Svetove proslulou pamatkou jsou rozvaliny Kartaga, kdysi hlavniho centra obavane rise. Nejznamejsi obcan – vojevudce Hannibal – se odsud vydal na namahave tazeni pres Pyreneje. Zastavily jej az siky mocne rimske armady. Dalsi skvelou pamatkou je treti nejvetsi rimsky amfiteatr El-Djem. V jeho zdech si predstavuji utrpeni gladiatoru, tesne pred hrdinskou smrti. Nejzachovalejsi rimska pamatka v Africe mne vzdy spolehlive vyrazi dech. Neco tak uchvatneho, bych tady – uprostred pouste – nikdy necekal.

Prijemnou objevnou cestu jsem zakoncil na Djerbe. Moc jsem se tesil, protoze to byla prvni navsteva tohoto prosluleho ostrova. Pry uz Homeruv hrdinny moreplavec Odysseus propadl jeho kouzlu. Prekvapilo me, ze se na ostrov da dojet pres most nebo i trajektem. Puvodni most postavili pres mnohakilometrovou uzinu uz stari Rimane!
Ja prejel z El Jorf do ostrovniho Ajimu trajektem a nestacil se divit, ze chodci a cykliste jsou prepravovani zdarma.
Za automobily se plati pouze jeden dinar, coz je asi 12 korun. Neuveritelne.

Houmt Souk, mesto trzist, zaujme prave svymi suky. Za shlednuti stoji i cetne vypravne mesity. Z rozpaleneho mesta jsem ale vzdy spechal okolo malebnych plazi do sveraznych vesnicek rozesetych po obvodu. Mellita, Midoun, Mahboubine…Nejfotogenictejsi byla vesnicka Guellala, centrum ostrovnich hrnciru. Ve skvelem pocasi jsem snimal stovky, venku vystavenych, hlinenych nadob na potraviny a vino. Gargoulettes, jsou pozoruhodne dzbany, pouzivane k rybolovu a k lovu chobotnic. Timto zpusobem se zde morske pochoutky lovi uz od dob Fenicanu.

Djerba se chlubi skvelymi plazemi a mimoradne cistou vodou. Rad jsem na nich relaxoval a uzival si vodnich sportu. Cela zeme, pratelsti lide, prirodni scenerie na pobrezi i v poustnim vnitrozemi, starorimske, berberske i arabske pamatky, skvele jidlo rozlicnych exotickych vuni a chuti…, to vse me v teto severoafricke zemi uplne dostalo. Afrika na severu je prece jen vyrazne bezpecnejsi a pro fotografy velmi vdecna. Stoji za hlubsi poznani.

Jirka

V opičím ráji

Sumatra, Java, Borneo, Celebes. Tuto “velkou ctyrku” mezi tisici indoneskych ostrovu, si dobre pamatuji jiz ze zakladni skoly. Tri z nich jsem – nektere opakovane – v minulosti navstivil, ale Borneo zatim jeste ne. Tento rozlehly ostrov ma jednu zvlastnost. Vetsi cast patri Indonesii a Indonesane ji rikaji Kalimantan. Mensi, severni cast, prislusi Malajsii a

Zobrazit vše
16.5.2008, Borneo

V opičím ráji

16.5.2008

Sumatra, Java, Borneo, Celebes. Tuto “velkou ctyrku” mezi tisici indoneskych ostrovu, si dobre pamatuji jiz ze zakladni skoly. Tri z nich jsem – nektere opakovane – v minulosti navstivil, ale Borneo zatim jeste ne. Tento rozlehly ostrov ma jednu zvlastnost. Vetsi cast patri Indonesii a Indonesane ji rikaji Kalimantan. Mensi, severni cast, prislusi Malajsii a ta ostrov jmenuje Borneo. Mezi dva severni malajske staty – Sarawak a Sabah – je pak jeste vklinen bohaty Sultanat Brunej. Kratka navsteva Sarawaku, ktery je tak velky jako kontinentalni Malajsie, patri k tem nezapomenutelnym zazitkum, ktere pri svych cestach navlekam, jako pomyslne koralky, na bohaty a pestrobarevny nahrdelnik, kteremu rikame svet.

Hlavnim mestem Sarawaku je na asijske pomery docela vystavne, kopcovite a zelene mesto Kuching. Na namestich a krizovatkach prekvapi velke mnozstvi kycovitych sousosi kocek. Zadnych uslechtilych zastupcu mnoha znamych druhu kockovitych selem, ale obycejnych kocek domacich. Vysvetleni da az cetba historickych pramenu. Puvodne dobrodruh, pozdeji samozvany radza James Brooke, dal mestu – spise omylem – jmeno Kuching, coz v malajstine znamena kocka. Mesto Kocka neni ale zadny Kocourkov. Je privetive, pro navstevniky atraktivni a pro obyvatele dobre fungujici. Mozna i proto, ze ma dva dobre spolupracujici starosty. I to je symbolicke pro soucasnou Malajsii – skvele, bezkonfliktni souziti zejmena dvou hlavnich etnik, malajskeho a cinskeho. Navstivil a nafotil jsem obe okazale radnice, originalni a usmevne muzeum kocek, nekolik historickych objektu mesta a cetne kramky malych obchodniku. S nimi jsem si pri placeni vybranych sosek a masek uzil mnoho legrace, spojene se smlouvanim o cene. Mam rad tu typickou asijskou hru, souboj o co nejpriznivejsi cenu. Bojuje se nelitostne, vyhrat chce prodejce i zakaznik, ale nakonec stejne vitezi oba. Dalsi dukaz, ze v jihovychodni Asii je temer vse zalozeno na souladu, vse ma svuj pevny rad. Take asi proto se nam – Evropanum – tato cast sveta tak libi.

Nekolik noci stravenych v hotelu Damai Puri Resort and Spa, pod temne zelenou dzungli legendarni hory Santubong, bylo jednou souvislou relaxaci u pobrezi Jihocinskeho more. Vyborna atmosfera, skvele jidlo, rajske koupani a mnoho fotografickych motivu na plazi hned vedle svezi dzungle, tak tady bych vydrzel i nekolik let! Navic mne tento kraj pripominal dobrodruzne pribehy piratskeho hrdiny Sandokana. Prave zde bojoval malajsky tygr v jedenacti Salgariho romanech proti britskym kolonialnim predstavitelum, zosobnenym radzou Jamesem Brookem. Kdo by si z pametniku nepamatoval na cetna Sandokanova vitezstvi v bojich s uchvatiteli ci tygrem a na romantickou lasku hrdiny ke slicne Mariane. Dodnes si pamatuji na vetu: “Pokud je Buh piratu, tak at chrani Sandokana”. Moje divoka predstavivost, pridala k hlubokym prozitkum dalsi rozmer.

Vrcholem navstevy severnich oblasti Bornea vsak byly az dobrodruzne toulky mistni hustou dzungli. V narodnim parku Bako, se navstevnici obdivuji opicim nosatym, hulmanum stribrnym a makakum dlouhoocasym. Videl a nafotil jsem jich nekolik, presto jsem byl ale trosku zklaman, ze neprisly bliz. Zejmena opice nosate vypadaji komicky a jsou i velmi vzacne. Obyvaji mohutne mangrovnikove porosty, tak dulezite pro ekologickou rovnovahu oblasti. Mangrovy, spolecne s ostrovni dzungli, hraji dulezitou ulohu v ekologii cele planety.

To nejlepsi jsem si ale nechal na zaver dnesniho psani. Asi ctyricet kilometru od Kuchingu, ve svetozname rezervaci Semenggoh, zije v rehabilitacnim centru 23 roztomilych “lesnich lidi”
(malajsky clovek se rekne orang a les je utan). Populace orangutanu zde ma podminky srovnatelne s divokou prirodou. Osetrovatele se snazi vykoupena a v minulosti nemocna a tyrana zvirata vratit co nejrychleji zpet do volne prirody. Orangutani ziji vysoko v korunach stromu a v urcitych casech se stahuji ke specialnim krmitkum, na ktera jim osetrovatele davaji kokosy, papaju, pomerance, banany a sladke brambory. Pozorovat hodujici zvirata, to byl uzasny a nezapomenutelny zazitek. Znovu se mne potvrdilo, ze cela oblast jihovychodni Asie je cestovatelsky velmi vdecna a inspirativni. Rad se sem vracim.

Jirka

V zemi jitřní svěžesti

Nahoda tomu chtela a ja se necekane ocitl na nekolik dni v Soulu, hlavnim meste Jizni Koreje. Tusil jsem, ze to bude pohodova cesta v bezpecne oblasti a doufal jsem, ze mne take nabidne sanci na dobre foceni. Nic z toho me nezklamalo, prave naopak. Kazda minuta meho korejskeho pobytu byla nezapomenutelna. Na snimky, horecne

Zobrazit vše
12.5.2008, Jižní Korea

V zemi jitřní svěžesti

12.5.2008

Nahoda tomu chtela a ja se necekane ocitl na nekolik dni v Soulu, hlavnim meste Jizni Koreje. Tusil jsem, ze to bude pohodova cesta v bezpecne oblasti a doufal jsem, ze mne take nabidne sanci na dobre foceni. Nic z toho me nezklamalo, prave naopak. Kazda minuta meho korejskeho pobytu byla nezapomenutelna. Na snimky, horecne exponovane pri oslavnych ceremoniich v palaci Gyeongbokgung (nevyslovitelne jmeno jsem si prelozil na \”gynekologicky\” ), se obzvlast tesim. Pri teto ceste jsem mel proste stesti.

Zacalo to tim, ze mne pratele z Dusek tours poskytli certifikat na volnou letenku se spolecnosti Aeroflot. V Moskve na letisti jsem uz dlouho nebyl. Prekvapilo me, ze jeste nedoznalo vetsi modernizace, ta ho jiste ceka. Utroby Iljusinu 96-300 take nebyly z nejmodernejsich, ale vse vyvazil velmi dobry palubni servis. Tak chutne menu podavaji jen ty nejspickovejsi letecke spolecnosti sveta. Po mnohahodinovem letu jsem pristal do sediveho velkomesta Soulu, leziciho v severozapadnim cipu zeme, nedaleko 38. rovnobezky, na splavne rece Han.

Prekvapilo me, ze navzdory prognozam, se okamzite chytil muj mobil. Hned z letiste jsem tedy zavolal Jakubovi. Jakub Dobes je cesky student CVUT, ktery v Soulu rok pobyva a ja jsem v priprave na cestu objevil na internetu jeho blog o Koreji. Hned druhy den jsem s nim vyrazil na zajimavou cestu do mesta Suwon. Sousedni mesto je nekolik kilometru vzdalene a ja vlastne ani nepoznal, neni-li soucasti mohutne soulske megapole. V ohromnem hlavnim meste dnes bydli na 605 km ctverecnych ctrnact milionu obyvatel a sirsi mestska oblast udava jejich pocet okolo dvaceti milionu. Soul patri do prvni desitky svetovych velkomest. V Suwonskem palaci a pevnosti Hwaseong jsem fotil cisarske valecniky pri dynamickem bojovem predstaveni. Skvele byly barevnymi lampiony ozdobene chramy, historicke objekty stare mnoho set let i typicke jihoasijske pokrmy, kterymi jsem ten den toulky po Suwonu a Soulu prokladal. Uz ted jsem si Jizni Koreu zamiloval.

V dalsich dnech jsem pod stale hrejivejsim sluncem exponoval stovky snimku cetnych palacu z obdobi dynastie Joseon. Kralove ve 14. a 15. stoleti vystaveli ty nejokazalejsi chramove komplexy. Nejvice casu jsem stravil v Changdeokgung Palace, opakovane jsem chodil do Gyeongbokgung Palace, odkud si – jak doufam – odvazim ty nejlepsi fotograficke ulovky. Po dva dny se zde konala – mezi prekrasnymi cervenozlatymi drevenymi domy s lehce prohnutymi a bohate zdobenymi strechami – neuveritelne vypravna historicka slavnost v uzasnych kostymech a tradicnich odevech hanbok. Reflektovala ceremonii korunovace krale Sejonga z roku 1418. Bez ohledu na jmeno chramu, tomu se rika \”fotograficke orgie\”! Soustredeni na vyber nejlepsich zaberu jsem odskakal na stredoveke kamenne dlazbe tezkou distorzi kotniku. Delsi dobu mne ted urcite nebude do skoku. Nevadi, ty snimky za to rozhodne staly.

Atmosfera neobycejne stavnateho mesta me lakala i v noci. Casto az hluboko pres pulnoc jsem chodil – pozdeji pajdal – po bulvarech a uzkych ulickach nekonecne megapole. Stare se zde idealne snoubi s modernim, sklenene mrakodrapy svetoznamych koncernu s trznicemi pod plachtovou striskou. Zde jsem si pochutnaval na neznamych asijskych, prijemne ohnivych, specialitach.

Jednoho vecera jsem si vsiml neobycejneho rojeni policejnich tezkoodencu primo ve stredu mesta ve ctvrti Insa-dong. Sledoval jsem jejich poklus ulicemi a vzapeti na Cheonggye Plaza objevil mnohatisicovou manifestaci zejmena mladych lidi. Rozjareni studenti se svickami a transparenty mne mezi skandovanim vysvetlili, ze bojuji proti dovozu americkeho hoveziho masa. Uzasne divoka atmosfera. Poridil jsem skvele snimky. Na temze miste demonstrovali pred nekolika dny svuj odpor proti politice komunisticke Ciny. Uvedomil jsem si, ze jsem v rozvinute demokracii. Podobne jako my se z ni ale Korejci netesi dlouho. Po skonceni druhe svetove valky a po napadeni Severni Koreou v padesatych letech, drzely se u moci ruzne autokraticke rezimy. Dnes je Jizni Korea liberalni a ekonomicky neuveritelne rozvinutou zemi. Nebezpeci ale ciha doslova za rohem. Jen 55 kilometru od Soulu je za demilitarizovanou zonou nevyzpytatelny, propadajici se komunisticky rezim s jadernou zbrani. Uz jednou se pokusil a zamiril na jih do teplych krajin. Byla z toho kruta nesmyslna valka, ktera zemi – mozna navzdy – rozdelila. I pres jista otepleni, prichazejici z jihu, je napeti stale citit. Jihokorejske ozdravne taktice se rika \”slunecni politika\”. Snad budou mit opatrne kroky pozitivni ucinek. Radovi Korejci se ale k otazce znovuspojeni \”podle nemeckeho vzoru\”, stavi ponekud zdrzenlive. Za padesat let se rodinne svazky vetsinou zpretrhaly a vyrovnavani ekonomik by zemi dlouhodobe jiste vycerpavalo. Uvidime.

Hyundai, KIA, Ssang-Yong, LG, Daewoo, Samsung…Vzpominate, jak jsme jeste pred lety posmesne porovnavali korejske vyrobky s temi evropskymi nebo japonskymi? Dnes je situace diametralne jina. Design korejskych vyrobku se stale casteji objevuje mezi spickovymi a v produkci automobilu zaujima Jizni Korea uz pate misto na svete. Je vseobecne docela dobre znamo, ze korejske vyrobky vytlacuji tradicni japonske, americke a evropske vyrobce z trhu. Duvodem uz davno neni pouze cena. Denne jsem obdivoval, u nas casto nezname, skvele modely Hyundai, Kia a dokonce i Samsung. Ano, nespletl jsem se…i Samsung!

Hodne jsem premyslel o vzrustajici konkurenceschopnosti korejskych produktu. Neni totiz dana nizkymi naklady na mzdy (korejske platy bych nam vsem pral, jsou totiz az trikrat vyssi nez v Cesku! ). Tajemstvi tkvi v neuveritelne pracovni houzevnatosti, velke touze po vzdelani, sporivosti a mnoha dalsich pozitivnich vlastnostech, tak typickych pro velkou cast jihovychodni Asie. Traduje se dokonce, ze prumerny Korejec pracuje nebo studuje az 15 hodin denne. Spolecne se Singapurem a Taiwanem je Jizni Korea dalsim z tzv. asijskych tygru a uspesne pronasleduje Japonsko. Zeme se postupne stava nejvetsi workoholickou zemi sveta.

Prizpusobil jsem se a s velkym pracovnim nasazenim pobihal od casneho rana do hluboke noci po mestskych ctvrtich zvanych \”gu\”. Snimal jsem tak zurive, ze mne uz den pred odjezdem dosly filmy. To uz se mne dlouho nestalo! Bez filmu jsem mel cas i na jine zazitky. Doslova sokem pro me bylo zjisteni, ze v zabavnim parku Lotte stoji napodobenina bavorskeho zamku Neuschwanstein a vecerni gulasek jsem si objednal ve velmi verne napodobenine prazske Staromestske radnice. V Castle Praha, vari pivo cesky sladek a nad pisoary na WC je velka fotka Karlova mostu. Proste zeme neomezenych moznosti.

Domu si odvazim mile vzpominky na skvele Korejce, kteri se hlasi k mnoha nabozenskym filozofiim, moderni velkomesto s krasnymi kralovskymi palaci, chutne lehke jidlo a milou asijskou pohodu a atmosferu. Tu uz dlouho miluji.

Jirka

Singapur – město, které nezklame

Mam-li verit legendam, tak princ Sumatran byl do Singapuru doveden lvem, ktereho potkal na jihu malajskeho poloostrova. Pravdepodobne se ale mylil, nebot v teto oblasti lvi nikdy nezili. Princ videl nejspise tygra. Od 13. stoleti, kdy se na stejnojmennem ostrove zacala rozvijet puvodni obchodni zakladna, stal se mestsky stat Singapur ( Lvi mesto ) skutecnym

Zobrazit vše
5.5.2008, Singapur

Singapur – město, které nezklame

5.5.2008

Mam-li verit legendam, tak princ Sumatran byl do Singapuru doveden lvem, ktereho potkal na jihu malajskeho poloostrova. Pravdepodobne se ale mylil, nebot v teto oblasti lvi nikdy nezili. Princ videl nejspise tygra.
Od 13. stoleti, kdy se na stejnojmennem ostrove zacala rozvijet puvodni obchodni zakladna, stal se mestsky stat Singapur ( Lvi mesto ) skutecnym tygrem nejen Jihovychodni Asie.

Do Singapuru, na ostrov ve tvaru diamantu, jezdim nesmirne rad. Tato navsteva byla jiz osmou. Tesim se zde na vse. Prvni radosti je uz pristani na snad nejkrasnejsim letisti sveta v Changi. Miluji atmosferu tohoto prazvlastniho mestskeho statu. Moderni futuristicke budovy, upravene parky, prostredi s uzasne funguji infrastrukturou. Vzdy se tesim na mile a ochotne lidi, stejne jako na skvele a levne jidlo, podavane se samozrejmym usmevem. Sem by meli z Ceska alespon jednou v zivote prijet na “exkurzi” vsichni cesti obchodnici. Mnoho inspiraci by v Singapuru nasli zejmena nasi politici. Ve fungujicim state nemaji problem s korupci, rust HDP je vzorem pro mnoho svetovych ekonomik a nezamestnanost je na neuveritelnych 1,3%! Zkratka, kdyz se chce, tak to jde!

Kdyz Sir Thomas Stamford Raffles z Britske vychodoindicke spolecnosti v roce 1819 Singapur zakladal, bylo to na nehostinnem, bazinatem, komary a jaguary suzovanem ostrove. Strategicke misto s dulezitym asijskym pristavem, rychle prosperovalo. Ja dnes pristaval v modernim, temer petimilionovem meste, ve kterem vedle sebe
v naprostem souladu ziji cetna spokojena etnika. Dominantni jsou Cinane, nasledovani Malajci, Indy a mnoha dalsimi prislusniky kultur z celeho sveta. Kazda etnicka skupina mluvi svym jazykem, ale dorozumivacim je anglictina. I nabozenske slozeni je nadherne pestre. Nekolik dni stravenych v tomto bezpecnem mestskem state muze nabidnout pozornemu cestovateli mnoho zkusenosti a zazitku na nevelkem prostoru. Horecne a s aparatem v ruce se snazim – navzdory zabijackemu tropickemu dusnu – vyuzit kazdou volnou chvili k cennym poznanim.

Opet jsem navstivil hinduisticky chram Sri Mariamman, ve kterem jsem pred casem shledl nezapomenutelnou ceremonii “firewalking”. Slavnosti chuze po zhavych uhlicich se tehdy zucastnilo na pet tisic vericich. Celonocni, doslova spalujici zazitek patri k nejsilnejsim, jake jsem kdy prozil. Tentokrat me prijala chramova nadvori vyrazne klidnejsi. Sousedni Chinatown nabizi uzasnou atmosferu. Pod stiny modernich vyskovych budov Central Business District se krci typicke male barevne kramky pracovitych a uspesnych obchodnicku.
Oblast pro tuto komunitu vybral uz Sir Stamford Raffles, zakladatel mesta. Atmosfera mnoha historickych objektu z devatenacteho stoleti nabizi prekvapive autenticke prostredi mimo Cinu. Doporucuji navstivit nekterou ze stylovych lekaren. Najdete zde ruzne korinky, bylinky, bizarni leciva a lektvary. Extrakt z hadich zlucniku, jeleni penis, skorpiony, parohy, susene opici vnitrnosti a stovky dalsich bizarnich leciv tradicni cinske mediciny. Dlouho jsem ve zmeti strasidelnych ingredienci nemohl najit asijsky vselek – koren zensenu.

Omamne vune a orientalni muzika me bezpecne dovedly do ctvrti, ktere se rika Mala Indie. Od poloviny 19. stoleti ji postupne budovala vyznamna hinduisticka komunita. Oblast laka zejmena skvelou kuchyni v cetnych restauracich vsech cenovych kategorii. Omamna vune kari a palivych papricek laka ke vstupu do neznameho prostredi. Mam moc rad bohatou figuralni vyzdobu barevnych hinduistickych chramu i nocni brouzdani kolem zaricich obchodu, ve kterych se prodavaji mnohametrova sari ci dvd s kycovitymi velkofilmy z Hollywoodu.

Toulky Lvim mestem jsou plne skvelych zazitku a atrakci. Minule jsem se plavil po rece Singapur, ted jsem mel
v planu fotografovat z balonu. Upevnena zlutocervena koule vystoupa az do 200 metru. Smula. V den, kdy jsem si originalni foceni naplanoval, sedel nad casti mesta bourkovy mrak. Z obavy pred blesky poradatele atrakci pozastavili. Snad tedy priste.

Ani pri tomto pobytu v Singapuru jsem nevynechal navstevu Sentosy. Ostrov nabizi na plose tri kilometru ctverecnych mnozstvi kvalitnich zabavnych akci. Jsou velkoryse, technicky dokonale zbudovany a nadchnou snad kazdeho navstevnika. Krome symbolu, mohutne sochy lva s rybim telem, popularniho Merlionu, jsou nejblibenejsi zejmena dve atrakce. V “Podmorskem svete” se v modernim akvariu clovek ocita v tesne blizkosti tech nejvetsich oceanskych predatoru. I za sklem pusobi strasidelne. Byl jsem zde uz potreti a je s podivem, jak tato skvela atrakce stale laka mnozstvi lidi z celeho sveta. Druhym lakadlem je show s ruzovymi delfiny v umele lagune. Na tyto snimky se docela tesim. Vycet pritazlivych atrakci nekonci. Za navstevu stoji vecerni svetelna show, pevnost se soustavou bunkru z druhe svetove valky, motyli park, draha pro kary, lanovka… Velice slusne koupani je na jiznich plazich. Sentosa nezklame nikoho, tim mene fotografy.

Mohu-li soucasnemu Singapuru vubec neco vytknout, tak snad jen to, ze uz neni tak cistym mestem, jak
v minulosti byvalo. Tvrda pravidla spolecenskeho souziti uplatnovana vuci vlastnim obyvatelum i zahranicnim navstevnikum Stranou narodni obrody, nejsou jiz tak striktne vyzadovana a kontrolovana. Nachazel jsem –
k vlastnimu velkemu prekvapeni – lokality, ktere mne pripominaly jina svetova velkomesta. Skoda. Presto stoji toto pozoruhodne mesto za navstevu. Nabizi totiz kazdemu mnoho skvelych zazitku a podnetnych inspiraci.
Dekuji ti Lvi mesto.

Jirka

Nabídka po Africku

V hodinach marketingu se studenti uci, ze nabidka zpravidla reaguje na poptavku. Alespon by to tak na vyspelych trzich byt melo. V zemich zapadni Afriky je to rozhodne jinak. Pri sve nedavne ceste peti staty regionu jsem mel znacne problemy, abych akceptoval neuveritelne duslednou, az agresivni nabidku od mistnich, zejmena poulicnich obchodniku. Mam Afriku nesmirne

Zobrazit vše
25.3.2008, Afrika

Nabídka po Africku

25.3.2008

V hodinach marketingu se studenti uci, ze nabidka zpravidla reaguje na poptavku. Alespon by to tak na vyspelych trzich byt melo. V zemich zapadni Afriky je to rozhodne jinak.

Pri sve nedavne ceste peti staty regionu jsem mel znacne problemy, abych akceptoval neuveritelne duslednou,
az agresivni nabidku od mistnich, zejmena poulicnich obchodniku. Mam Afriku nesmirne rad a rozumim doslova zivotni potrebe mnohych, pro nas nepredstavitelne chudych, malych obchodnicku. Ceho je ale moc, toho je prilis. Vzdyt oni si tou neodbytnou nabidkou sami vlastne kazi trhy. Mnohokrat bych i kladne reagoval a s prodavacem navazal smlouvani o cene, ale to se hned sesype dalsi horda nabizecu vseho mozneho a ja rezignuji a spesne odchazim.

Zkusim popsat jeden den individualniho evropskeho cestovatele po zapadni Africe. Po noclehu ve skromnem mestskem ci vesnickem hotylku vychazim na prasnou ulici. Kobylky uz na me cekaji, nebot jim pricinlivy ubytovatel o bilem zdroji penez neprodlene rano povedel. Nejspis je i tato informacni sluzba predmetem jakehosi obchodu. Sesypaly se na me a boj zacina. Je neuveritelne, co vsechno veri, ze mne prodaji. Batikovanou kosili, varena vejce, vodu v igelitovem sacku, prepalene kopie cd disku, odrezky syroveho masa s paprickou, kopie znackovych bryli, smazene masove kulicky, bagetu, cigarety, marihuanu…Sotva se po nekolika stech metrech nejotravnejsich vnucovacu zbavim, nenapadne se pripojuji dalsi.

Ti jsou nejhorsi, ackoliv zadne zbozi na hlave ani v rukou ci na voziku nemaji. Oslovuji me “priteli” nebo “bratre”
a mile se usmivaji. Nespechaji. Ve vhodnou chvili pak zacnou svou obehranou pisnicku. Jedni nabizeji transport
k vyhledavane nejblizsi atrakci, jini pro me maji pozvani do sveho nebo bratrova obchodu, i skvelou a levnou restauraci ci hotel znaji. Nekteri se prokazuji jakousi legitimaci, a ze jsou tedy certifikovani pruvodci a budou mne pomahat. Ti otrlejsi si primo reknou o penize na nejakou nadaci, skolu, pro sebe na jidlo nebo osaceni. Kdyz jsem takovemu podal bagetu, hodil mi ji pod nohy.

Neuveritelne rozmaniteho zbozi jsem videl nebo ocichal pri cetnych prejezdech mezi Senegalem, Mali, Nigerem, Burkinou Faso a Beninem. Pri kazde zastavce, hranicni nebo policejni kontrole, vbehla do autobusu ci vlaku horda horlivych obchodniku a zacal koncert. Se zbozim mistrne balancovanym na hlave prodavali, az se z nich kourilo.
Na mnoha mistech v cele oblasti cekaji na sve obeti permanentne, nebot se zahadne a necekane vynorujii ze savany daleko od obytnych aglomeraci, dokonce v hluboke noci plnili svoji roli.

Na letistich pracuje vybranejsi sorta. Kdyz mam cas a podari se mne nenapadne splynout s prostredim, rad je pozoruji. Ovladaji jazyky a se zeleznou pravidelnosti prijizdeji na letiste ke kazdemu zajimavemu priletu. Vyvoleni jsou propojeni s letistnim personalem a na vas cekaji jeste pred vystoupenim do verejneho prostoru. Cilem je skocit po vasem zavazadle, zmocnit se jej a kousek popojit. To uz je prece duvod k zaplaceni, ne? Letistni “poradci” pro vas vzdy maji zarucenou informaci o vyhodnem transportu do mesta. Nic na tom, ze cena
je mnohonasobne vyssi, nez si pri trose cestovatelskych zkusenosti zajistite sami. Na letisti jsem se k objektivni informaci nedostal skoro nikdy, i divky z informacnich kancelari me posilali k uhlazenym mafianum.

Snazim se byt tolerantni cestovatel a vydrzet ty utoky co mozna nejdele. Kdyz uz vsak pohar trpelivosti pretece, mam na odrazeni obchodniku nekolik osvedcenych fint. Dle situace a intenzity utoku volim mezi “uvedenim do zmatku” nebo totalnim ignorovanim. Do zmatku obchodnika uvedete, kdyz na nej dusledne hovorite pouze
v cestine. Pouze v cestine. Chvili to zkousi, ale zarucene to pak vzda. Casto navic informuje o setkani s exotem
i sve okoli a ostatni to uz ani nezkousi. Dulezita je ale jazykova duslednost. Jakmile udelate chybu a nabizec se “chyti”, taktika zpravidla selhava. Pak uz nezbyva nez se obrnit, nechat obchodnika mluvit a sam vytrvale mlcet. Ano, zda se mne to neslusne, ale kdo se s tak intenzivni nabidkou nekdy setkal, pochopi. Vse je pro
odrazeni utoku dobre. Rad vzpominam na obcasne chvilky, kdy kolem me nehopsaly davy neodbytnych nabizecu. Tehdy jsem videl zapadni Afriku v jinem, priznivejsim, svetle.

Jirka Kolbaba

Africká dobrodružství V.

Vyraznym specifikem cestovani po zapadni Africe je cestovani. Uz jsem za ta leta na leccos zvykly, jen tak neco me nerozhodi. Alespon do teto expedice jsem o tom byl presvedcen. Ted jsem znacne zviklan. Mechanizmy, pravidla a zvyklosti, ktere mistnim pripadaji asi bezne, dokazi i toho nejvetsiho flegmatika z Evropy dokonale zaskocit. Je jedno, ve

Zobrazit vše
18.3.2008, Burkina Faso

Africká dobrodružství V.

18.3.2008

Vyraznym specifikem cestovani po zapadni Africe je cestovani. Uz jsem za ta leta na leccos zvykly, jen tak neco me nerozhodi. Alespon do teto expedice jsem o tom byl presvedcen. Ted jsem znacne zviklan.

Mechanizmy, pravidla a zvyklosti, ktere mistnim pripadaji asi bezne, dokazi i toho nejvetsiho flegmatika z Evropy dokonale zaskocit. Je jedno, ve ktere zapadoafricke zemi prave cestujete ci mezi kterymi se presouvate. Je jedno, patrila-li zeme v minulosti do sfery francouzskych nebo britskych zajmu. Zkusenosti, ktere hodlam priblizit, neziska klient cestovni agentury, ktera mu najme vlastni automobil. Pro takove se musi do rozlicnych prostredku mistni dopravy. Nastupujte, odjizdime!

“Nastupujte, odjizdime!” – neznamena, ze autobus, minibus, nakladak ci osobni auto hodla opravdu odjet. To jen podivny personal z odjezdoveho terminalu ci usmudlani pomocnici vseho veku kontroluji naplnenost snad jeste pojizdneho vehiklu. Nezbyva nez se potit na roztrhanem sedadle necisteho vozu a chranit si vybrane misto. Ta ostatni jsou vetsinou jeste horsi. Doba cekani na uplne naplneni, nejlepe preplneni, jinak prostredek verejne dopravy nepojede, muze byt ruzna. Bezne se pohybuje mezi peti az deviti hodinami. Naplneni prostredku maji na starosti nahaneci – mladi vyrostci, kteri od ridice inkasuji za sluzbu drobny baksis. Nekteri jsou pro nej ochotni vmacknout neznaleho a malo durazneho cestujiciho do uplne jineho spoje, nez potrebuje. Kdyz uz tedy sedite v tom spravnem voze, musite i nekolik hodin trpelive snaset usi drasajici hudbu, kourici pobudy, kteri si do vozu prisli jen tak posedet a stovky nabidek ke koupi. Mezitim pochopitelne kdekdo slibuje odjezd – “Uz za pet minut, pane.”

Nekdy mam falesny pocit, ze ten ci onen transport bude prece jen kulturnejsi. Pres polopoustni oblasti v jiznim Mali jsem si obstaral transport v sedmimistnem terennim aute. Pres slib, ze nas pojede skutecne jen sedm, jelo nas nakonec nekolikasetkilometrovy usek nerovnym terenem patnact. Ke cti budiz ridici pricteno, ze jen ctrnact ve voze, ten patnacty podlehl protestum a vysvihl se na strechu na kyvajici se horu baglu. Dodnes je mi zahadou, jak se tam ten ekvilibrista mohl udrzet.

Nejagresivnejsi bojovnici jsou ridici “taxi” motorek. Ve snaze dostat me na ten svuj “kozi dech”, po mne stale sahaji a kazdy tvrdi, ze me videl prvni, ze jsem jeho zakaznik a at to jeho konkurentovi potvrdim. Mlcim, pobavene se usmivam a nezridka se borci po par minutach nekompromisne poperou. Pokud pak stejne s nejakym jedu, zpravidla nezna cestu, jede oklikou a to ja rozhodne neplatim. Je zadelano na dalsi, tentokrat mezinarodni souboj.

Po nekonecnych desitkach hodin v nejruznejsich, ale vzdy docela strasnych az odpudivych dopravnich prostredcich ( Sahelsky expres jsem jiz popsal v Senegalu a ostatni si ani nechci pripominat), jsem nakonec prece jen dosahl poloviny, z planovaneho okruhu po zemich zapadni Afriky. S velkou ulevou jsem vystoupil na rozpalenem prasnem dvore prepravni spolecnosti v Ouagadougou, hlavnim meste Burkiny Faso. Unavny kolotoc nabidek vseho mozneho i nemozneho pokracoval i tady. Mam lidi rad. Na cestach miluji tu verbalni i neverbalni komunikaci s domorodci, ale ceho je moc, toho je prilis. Tech ataku je tolik, ze se bojim na nekoho podivat, usmat se ci odpovedet na pozdrav. To vsechno je zde, v zemich zapadni Afriky, chapano jako zajem o koupi sosky, telefonni karty, suseneho masa, ryze s omackou, odrezku syroveho masa ze zapraseneho, sluncem rozpaleneho pultu, vody v igelitu, varenych vajec, modlitebnich koberecku, turbanu…Stal se zde ze me apaticky, slepy a nemy bily cestovatel, jen takovy ma po chvili pokoj. Co je to ale za cestovani, co je to za poznavani? Cestuji proto, ze me to bavi, a ze je co fotit, ale tato cesta me opravdu nebavi a foceni je velmi slabe.

“Kdyz Te to nebavi, tak to nedelej, to je proti tvym zasadam!” – rekl jsem si. Od teto chvile jsem nemyslel na nic jineho, nez, ze to proste skoncim. Poprve v zivote se ze sveta vratim driv, nez jsem planoval. Nic na tom, ze nevyuziji dalsich pet pracne vybehanych a zaplacenych viz. Proste to balim. Uz se tesim, jak budu delat neco smysluplneho a ne desitky hodin tupe civet ve stojicim voze a pak polykat kila prachu s pytlem ryze a domorodcem na kline.

Burkina Faso, drivejsi Horni Volta, je malo urodna prasna kotlina, kde i pres cetne hladomory zije vice jak 13 milionu obyvatel. Tezke zivobyti obyvatel zeme, nijak zvlast neulehcuji nelegitimni vlady, ani nevyrazne politicke zmeny. Chudoba zustava hlavnim problemem zeme. Negramotnych je dokonce 82 procent obyvatel. I kdyz ctu o vysoke kriminalite, nemel jsem v teto zemi nikdy pocit ohrozeni. Potize s prelidnenim jsem zakusil hned v prvnich chvilich po prijezdu. Vetsina z tech, kteri me obstoupili, byli prislusnici kmene Mosiju. Jejich kralovstvi se na tomto uzemi nachazelo jiz v 15. stoleti. Poznavam tuaregske obchodniky ze severu, bobske rolniky v barevnych halenach i elegantni prislusniky kmene Fulbu. Ani tady, v Burkine, jsem temer nezahledl belocha. Kdyz uz, tak projel v klimatizovanem off roadu. Nikdy, az na jednu vyjimku, se mnou necestoval v lokalnim dopravnim prostredku.

Chtel jsem za tech par dni v exoticke Burkine neco poznat, ale na pujcovnu aut jsem nenarazil a transporty na vsechny svetove strany od Ouaga byly znacne nejiste a komplikovane. Cestovky na takovy nebyvaly zajem nebyly vubec pripraveny. Kdyz uz jsem tam nejakeho referenta nasel, hral temer vzdy na pocitaci karty nebo spal za stolem. Pracne jsem sehnal drahe rozhrkane auto, objezdil vsechny dominanty o kterych pise Rough guides, ale nestalo to za nic. Narodni muzeum je spise narodni ostuda, zvireci park Ziniare je smutna obdoba zoologicke zahrady, kde nemocna zvirata zjevne trpi v malych kotcich, nemaji dostatek zradla a vody. Tak vyzableho lviho samce jsem nastesti jeste nikdy nikde nevidel. A tak to slo raz na raz. Ridice jsem poslal domu o nekolik hodin drive a ukryl jsem se v chladku misie, kde jsem si radeji cetl.

Mezitim jsem stale resil muj drivejsi odlet z Afriky. Podarilo se mi koupit prelet s Air Burkina z Ouagadougou do beninskeho Cotonou. Na Pobrezi otroku si za priplatek zmenim datum odletu (mam odsud odletat s Air Senegal az tri tydny) a preletim do senegalskeho Dakaru. Letadla do Evropy jsou bohuzel plna, tak s preletem do Lisabonu a Prahy, jsem pouze na cekacce. Muze to byt jeste docela zajimave. Ale kdyz ja se tak tesim domu!!!

Jirka Kolbaba
Ouagadougou, Burkina Faso

Tisk  tisknout článek

Africká dobrodružství IV.

“Kam jedes?…Do Nigeru?…ty blazne, to je nebezpecne, na severu jsou nepokoje!” Takto reagovalo mnoho zvedavych spolucestujicich na jihovychode Mali na moje vecne odpovedi. Byl jsem docela klidny, v planu mam poznat hlavni mesto Niamey, ale zejmena narodni park W, ktery ziskal sve podivne jmeno podle tvaru reciste Nigeru. Budu se tedy drzet, podobne jako vetsina

Zobrazit vše
16.3.2008, Niger

Africká dobrodružství IV.

16.3.2008

“Kam jedes?…Do Nigeru?…ty blazne, to je nebezpecne, na severu jsou nepokoje!” Takto reagovalo mnoho zvedavych spolucestujicich na jihovychode Mali na moje vecne odpovedi. Byl jsem docela klidny, v planu mam poznat hlavni mesto Niamey, ale zejmena narodni park W, ktery ziskal sve podivne jmeno podle tvaru reciste Nigeru. Budu se tedy drzet, podobne jako vetsina z dvanactimilionove populace Hausu a Fulbu, toku zivotadarneho Nigeru v jihozapadnim vybezku zeme. Sem ozbrojeny odpor Tuaregu, kteri usiluji o autonomii a podil ze zisku z uranu a zlata, tolik nezasahuje.

Niger je temer sestnactkrat vetsi nez Ceska republika. Vnitrozemsky stat v srdci severozapadni Afriky sousedi se sedmi okolnimi zememi. Je soucasti oblasti Sahelu, ktera je od 60. let minuleho stoleti postihovana opakovanymi suchy. Ze severu nezadrzitelne postupuje Sahara a ukrajuje z kdysi urodnych poli dalsi a dalsi kilometry. Niger ma malo silnic a mnohe z nich jsou pouze sotolinove. Po jedne takove si to “uhanim” jihovychodnim smerem k Niamey.

Zrudnost vojenskych rezimu je v tom, ze civilista pro uniformovaneho ozbrojence nic neznamena. Zbran a anonymita uniformy mu davaji “odvahu a silu.” Niger je predstavitelem modelu vojenskeho vedeni statu. Uniformy nas autobus kazdou chvili stavely a bavily se nesmyslnymi kontrolami. Jeste, ze jsem nemusel, jako domorodci, otevirat opakovane zavazadlo. Na nekvalitnich silnicich se plati mytne a o dalsi zastavky se postaraly podivne kontroly vselijakych, pro me nesrozumitelnych, ministerstev a instituci.

V Niamey jsme meli “podle jizdniho radu” byt ve 14 hodin. Jen tak tak jsme to stihli pred pulnoci. Kobylky s roztodivnymi nabidkami uz byly pripraveny, ale setrasl jsem je. V jednu hodinu po pulnoci se za premrstenou cenu ubytovavam v silenem brlohu v temne casti mesta. Do dvou si gruntuji pokoj, abych se prece jen trosku dustojne mohl vyspat. Hned druhy den rano nastesti nachazim mestskou katedralu a tam ziskavam, za lepsi cenu, cisty pokojik na krestanske misii. Skvele. Mesto nabizi vice komfortu nez podobne aglomerace v Senegalu a Mali, a tak si po mnoha dnech dopravam i trochu lehkeho jidla. Stejne se do zmenseneho zaludku ani moc pochoutek nevejde.

Po tvrdych jednanich obstaravam terenni vuz a se zamlklym ridicem odjizdim do 160 km vzdaleneho parku W. V zalesnene savane, pobliz cleniteho toku Nigeru, zde ziji sloni, buvoli, krokodyli, antilopy, hyeny, levharti a dokonce i lvi. Byl jsem napjaty a doufal jsem v mnozstvi skvelych snimku. Dosavadni foceni pri teto africke ceste me moc zklamalo.

Jeste pred vstupem do parku snimam zajimave kompozice v malych vesnickach se ctvercovymi domy a minarety z blata. Expozici nezustal usetren zadny z rozlozitych baobabu. Dokonce se podarilo ziskat par portretu vesnicanu. Vesnice zily svym typickym rozvlacnym africkym zivotem. Zato pozdeji v parku okolo cest, na vyhlidkach, ani u napajedel, se to zivotem moc nehemzilo. Dvoudenni fotolovy nebyly nijak slavne. Jeden slon, par antilop, tri buvoli, dva krokodyli – jednim slovem – zklamani. Nocni vzyvani prirody bylo vyslyseno a druhy den pri rozbresku jsem v preschle zlutave busi zahledl stin nejsilnejsiho z predatoru. Tri mladi lvi se nekolik minut promenovali kolem meho auta. “Wecko si na posledni chvili prece jen napravilo povest.

Znovu se mne ale potvrdilo, ze zapadoafricke prirodni parky, zejmena, co se fauny tyce, se s temi jiho nebo vychodoafrickymi vubec nemohou srovnavat. Skoro vsechno je zde vyrazne horsi. Je to dano biotopem, klimatickymi podminkami, nedostatecnou ochranou i nedostatkem financnich prostredku. Chtit poznat Afriku a zacit tou zapadni, bych nedoporucoval. Vune Afriky je rozhodne jina.

Jirka Kolbaba
Niamey, Niger

Africká dobružství III. – Mali, 2. díl

Reka Niger, nejvetsi reka zapadni Afriky, je dulezitou tepnou zivota v centralni casti zapadoafrickeho Mali. Na brezich reky zije pocetna pestrobarevna populace Bambaru, Bozu, Tuaregu, prislusniku kmene Fulani a dalsich, casto nomadskych etnik. Plavba po teto legendarni nositelce zivota patri k tomu nejlepsimu, co muze zapadni cast Afriky nabidnout. Proto i ja horecne smlouvam a

Zobrazit vše
13.3.2008, Mali

Africká dobružství III. – Mali, 2. díl

13.3.2008

Reka Niger, nejvetsi reka zapadni Afriky, je dulezitou tepnou zivota v centralni casti zapadoafrickeho Mali. Na brezich reky zije pocetna pestrobarevna populace Bambaru, Bozu, Tuaregu, prislusniku kmene Fulani a dalsich, casto nomadskych etnik. Plavba po teto legendarni nositelce zivota patri k tomu nejlepsimu, co muze zapadni cast Afriky nabidnout. Proto i ja horecne smlouvam a hledam cestu, jak si ricni dobrodruzstvi nenechat ujit. Ted, v obdobi sucha, kdy hladina vody prudce poklesla, to neni vubec jednoduche. Vyznat se v neprehlednych informacich pristavnich podvodnicku, nepodlehnout natlaku a vse v klidu vyhodnotit, to je dalsi velka prekazka. Nakonec to snad vyslo a jednoho rana odplouvam od pisciteho brehu mesta Mopti na tridenni plavbu po rece Niger.

Domorody, plachtovinou zakryty clun pinassa, nejprve prekonava vlny reky Bani, ale po soutoku uz desetimetrova lod rozrazi vody legendarniho Nigeru. Plujeme po proudu, ale proti vytrvalemu saharskemu vetru hamattana, ktery s sebou unasi tuny pisecneho prachu. Sirka koryta se dynamicky meni, takze obcas plujeme v blizkosti uzasnych vesnicek a rybarskych lodi. Brehy jsou uz casne rano obsypany skupinami lidi. Nahaci se koupou, mamy v pestrych satech myji nadobi a perou, dustojni Tuaregove v bohatych turbanech strezi vesnice i sve blizke. Tisice zvedavych oci se staci po pinasse, ktera veze bileho cestovatele. Fotim dychtive zabery vsedniho zivota a premyslim o osudu. Az ted, v poslednich letech, kdy tak intenzivne krizuji vzdalenym svetem, si uvedomuji, jake stesti me potkalo, kdyz jsem se narodil na tak priznive rovnobezce. Citim radost z osudu i novych skvelych poznani.

Prave kvuli novym poznanim jsem znovu na ceste. Mym nejblizsim cilem je perla Sahary, mesto zlata a solnych karavan, centrum islamske vzdelanosti – tajuplne a po staleti zakazane mesto Timbuktu. Bylo zalozeno v 11. stoleti jako strategicka zakladna pro obchodni karavany. Ve 13. stoleti zaznamenalo bourlivy rozvoj. Byly postaveny honosne mesity, dokonce i univerzita s cetnymi medresami – skolami koranu. Mesto dosahovalo velikosti Brna a zilo v nem pres 300 tisic obyvatel. Pro neverici bylo absolutne uzavreno. Prvni evropsti odvazlivci sem dorazili az v 16. stoleti. Mnozi za svou troufalost zaplatili cenu nejvyssi, byli zabiti Tuaregy. Existuje statistika ktera rika, ze z prvnich 43 Evropanu, kteri se dokazali dostat do Timbuktu, se domu vratili jen tri! A do tohoto bohulibeho mista ja tedy prave specham.

Africky spech vsak vypada jinak nez ten evropsky. Hodiny a hodiny se v pomale motorove pinasse pohupuji na vlnach zkaleneho Nigeru. Odevzdane civim na monotonni breh, i horecne exponuji exoticke domorodce a neobvykle situace ve vesnicich. Do nekterych dokonce vchazim a mam tak moznost poznat zblizka drsny zivot cetnych etnik v zapadni Africe. Skromne obytne domy i honosnejsi mesity evokuji romanticke pribehy z dob obevovani kontinentu. Jeste dnes se vsechny objekty stavi z nepalenych cihel, ty dulezitejsi jsou pokryty vrstvou blative mazaniny. Skvele zazitky mam ale s mistnimi lidmi. Jsou pratelsti a docela radostne akceptuji i muj aparat. Zeny Fulbu vybihaji pred staveni v naruci s detmi. Zadaji me o leky pro deti, ale bohuzel opravdu zadne nemam.

V nekterych usecich je hladina Nigeru tak nizka, ze i mala pinassa narazi na dno. Dva kormidelnici seskakuji do vody a za nekolik minut zase pokracujeme. Bohuzel jen k dalsi, pod hladinou neviditelne, melcine. A tak to jde ted, v obdobi sucha, porad dokola. Moc jsem si ale vychutnal romanticke noci v lehkem stanu pod africkou hvezdnou oblohou. Piscity breh je prohraty a mekky. Je vsak potreba povodi Nigeru dobre znat a nerozlozit tabor v blizkosti teritorii statnych hrochu. Z uctive vzdalenosti jsem tyto nadherne zabijaky mnohokrat fotografoval. Zivot fauny okolo Nigeru nabidl i dalsi skvele obrazy. Pestrobarevne ptaky jsem vubec nepoznaval. V Nigeru zije pres dve stovky druhu ryb. Vrcholem bylo, ze nektere skakaly sebevrazedne primo do lodi. Za par minut si na nich trochu sobecky personal pochutnaval.

Po trech dnech a nocich konecne pristavame u brehu vesnice, ze ktere se do Timbuktu dopravuji stopnutym vozem. Doufal jsem, ze perla pouste napravi celkove docela nepriznivy nazor, ktery si postupne na oblast zapadni Afriky vytvarim. Snazive obiham vsechny mestske dominanty, ale ani mesita Sankore, zapsana na seznamu pamatek Unesco ci Velka patecni mesita Djinguerber me nenadchly. Dokonce dve muzea jsem prosel, ale bylo to dost smutne podivani. S bolavou hlavou, oci, krk i plice plne prachu a pisku, vracim se – zklaman – do sveho nuzneho hotylku. Jsem rad, ze jsem Mekku vsech cestovatelu na vlastni oci spatril, ale zit bych zde opravdu nechtel. Nejlepsi roky ma uz viditelne za sebou. Vzdyt z puvodnich triset tisic obyvatel, jich dnes bydli v tomto legendarnim meste uz jen neco pres patnact tisic. Je zrejme jen otazkou casu, kdy trpeliva pracovita Sahara nafouka posledni zrnicka na spicky hlinenych mesit a pohrbi tak dalsi legendarni misto zapadni Afriky. Osud bude naplnen.

Tradice rika, ze kdyz se cestovatel dostane do Timbuktu, jeste nema vyhrano. Daleko obtiznejsi je vratit se zpet. Pri odjezdu me prislusnik Modrych Tuaregu sice nezabil, ale s usmevem, pri ujistovani o sve serioznosti, naprosto bezostysne okradl. Po strastiplne a ziznive tridenni ceste jsem projel pres Douentza, Hombori, Gao a Ansongo az k obavane severni hranici Nigeru. Po kdysi bohate Songhajske risi neni jiz po staleti ani pamatky. Opoustim smutnou zemi, kde az 80 procent populace nedosahne na vzdelani a kde je jedna z nejnizsich sanci na dlouhe doziti. Muzi v prumeru 44 a zeny 47 let! Byt prumerny Malijec, tak jsem s cestovanim uz pred sesti lety definitivne skoncil!

Jirka Kolbaba
Labbezanga, malijsko – nigerska hranice

Africká dobrodružství II. – Mali, 1. díl

Senegalsko – malijske hranice jsem prekrocil po pulnoci u vesnice Kidira. Usmudlani, ale na Afriku docela pracoviti urednici pristoupili do vlaku, cimz se cela imigracni operace zrychlila. Ve spinavem a hruzostrasnem Sahelskem rychliku uz travim vice jak 45 hodin, dalsich deset me jeste do Bamaka ceka. Za senegalskou hranici vlak viditelne zrychlil. Odhadoval jsem, ze

Zobrazit vše
12.3.2008, Mali

Africká dobrodružství II. – Mali, 1. díl

12.3.2008

Senegalsko – malijske hranice jsem prekrocil po pulnoci u vesnice Kidira. Usmudlani, ale na Afriku docela pracoviti urednici pristoupili do vlaku, cimz se cela imigracni operace zrychlila. Ve spinavem a hruzostrasnem Sahelskem rychliku uz travim vice jak 45 hodin, dalsich deset me jeste do Bamaka ceka. Za senegalskou hranici vlak viditelne zrychlil. Odhadoval jsem, ze v Mali, jedne z nejchudsich zemi regionu, se nerovnost koleji jeste zvysi. Naopak. I silnice, ktera trasu koleji v predlouhych kilometrech kopiruje, se zda byt lepsi.

Malijska republika s dvanacti miliony obyvatel, je asi 15 krat vetsi nez Cesko. Kdysi zde vzkvetaly mocne rise, odrazejici utoky dobyvacnych Tuaregu a Fulbu. Zeme proslula nalezisti zlata a obchodnickymi schopnostmi svych obyvatel. Ty dnes suzuje hlad, nemoci a chudoba. Dokonce cela zeme bojuje o hole preziti. Sahara se nemilosrdne rozrusta a ukrajuje z nekdejsich urodnych poli dalsi a dalsi brazdy. Pouste a polopouste uz pokryvaji pres 70% zeme.

Jihozapadni Mali, kam prave mirim, vsak ovlivnuji rovnikove monzunove vetry, ktere prinaseji caste deste. Cele hodiny pozoruji z vlaku mistni pastevce a zemedelce, jak ze zdejsi pudy srdnate doluji obzivu pro sebe a sve pocetne rodiny. Hrdinove africke pritomnosti.
Vlak postupne projizdi oblasti krovinatych savan i prirodnich parku, chranicich africka zvirata. Par hodin se bavim hledanim lvu ci jinych africkych reprezentantu fauny. Pochopitelne marne.

Bamako je hlavnim mestem republiky Mali. Potemnele mesto, velke jako Praha, me pohltilo tesne pred pulnoci. Z pekelneho vlaku do pekla zapadoafrickeho velkomesta. Vekslaci, nahaneci a otravna pakaz nikdy nespi. Vrhli se na me jako supi na mrsinu. Poslouzit muze i nuzne vyhlizejici batuzkar. Hlavne, kdyz ma svetlou kuzi. Odrazim utoky a pritom si hledam vhodnou drozku pro transport k ubytovani. Azyl nachazim v teto pozdni hodine u dobrych lidi v krestanske misii. Uz mnohokrat mne na ruznych mistech sveta pomohli. Ne ze by to bylo neco neobvykleho, naopak. Misie nabizi tuto sluzbu a ja mam dobry pocit, ze vydane penize jdou vetsinou na dobrou vec. Financuji se zejmena zdravotnicke a vzdelavaci projekty. Misie je neco jako ostrov v rozbourenem mori, vzdy tam mam pocit bezpeci.

Dalsi den stal opravdu za to. Uz po dvou hodinach jsem vedel, odkud asi pojede autobus do Mopti. Dokonce jizdenku jsem si obstaral. Cekani na rozpalenem a necistem “nadrazi”, vsak trvalo dalsich skoro pet hodin. Lokalni dopravni prostredky odjizdeji temer bez vyjimky az po uplnem napechovani. Jakakoliv snaha o zjisteni casu odjezdu je pochopitelne marna. Slibi vam cokoliv, hlavne, ze uz maji vase penize. Slibovanych sedm hodin presunu se pak jeste “necekane” protahlo na dvojnasobek.

V sest hodin rano, me na nabrezi reky Bani ve meste Mopti vita pestrobarevna delegace zastupcu pracujicich, namichanych z kmenu Bozo a Fulani. Nechybi mezi nimi pekar, kosikar, vekslak, prostitutka, lodnik, dokonce i bezdomovec si privstal. Vsichni se moc radovali. Temer ani vystoupit z autobusu jsem nemohl, tak se ke vystupnim dverim tlacili. V hustem a delnem klubku jsme se zvolna posouvali po nabrezi. Kazdy delal to svoje. Oni na me sahali, dorazeli a roztodivne zbytecnosti nabizeli. Ja se branil, delal, ze neslysim nebo jsem zaryte mlcel ci odmital. Takove je cestovani zapadni Afrikou.

Jirka Kolbaba
Mopti, centralni Mali

Africká dobrodružství I.

Do senegalskeho Dakaru jsem vzdy touzil prijet, nejlepe v doprovodnem voze pri slavne rallye. Ted jsem zde alespon pristal po letu s TAP Portugal z Lisabonu. Uz dlouho jsem v Africe nebyl, tak si na dakarskem letisti odbyvam dalsi vlnu kulturniho soku. Africke realie vzdy spolehlive zaskoci. Sotva jsem postoupil do verejneho prostoru letiste, tak

Zobrazit vše
10.3.2008, Senegal

Africká dobrodružství I.

10.3.2008

Do senegalskeho Dakaru jsem vzdy touzil prijet, nejlepe v doprovodnem voze pri slavne rallye. Ted jsem zde alespon pristal po letu s TAP Portugal z Lisabonu. Uz dlouho jsem v Africe nebyl, tak si na dakarskem letisti odbyvam dalsi vlnu kulturniho soku. Africke realie vzdy spolehlive zaskoci.

Sotva jsem postoupil do verejneho prostoru letiste, tak to prislo. Invaze kobylek. Usmudlani nahaneci, vexlaci a prodavaci vseho mozneho i absolutne nemozneho se na me lepili jako magnetka na lednicku. Ukryl jsem se v bistru a preckal pet dlouhych hodin do rozedneni. Zkousim telefonicky kontakt s Ceskem a nestacim se divit, ze uz v te nejkultivovanejsi oblasti zapadni Afriky neni zadny roaming. Co me jeste ceka v dalsich osmi planovanych zemich? No, uvidime…

Serie prekvapeni na sebe nenechala dlouho cekat. Planoval jsem zustat v Senegalu necely tyden, ale silne proskrtany jizdni rad Sahelskeho expresu me plany zmenil. Misto za ctyri dny, musim odjet uz zitra. Dalsi vlak jede za tyden, ale to uz musim byt v Mali. Skoda. Vyuzivam kazdou minutu a za chvili naskakuji do odplouvajici lodi na nedaleky ostrov Goree. Nevelky ostrov, ktery proslul v 19. stoleti jako prekladiste otroku, se pysni zejmena pevnosti a nekolika zajimavymi domy. Vse patricne omsele. V roce 1992 se zde Jan Pavel II. omluvil Africe za utrapy z obdobi otrokarstvi.
Nocuji na podlaze v ucebne male skolicky, hotylky maji ceny postaveny na francouzske turisty. Po neklidne noci pod vrzajicim stropem a plny stipancu od ostrovnich komaru, specham na odjezd lodi. Dalsi prekvapeni uz se blizilo.

Pristani u dakarskeho mola bylo mekke, pak uz me vsak cekala africka realita. A ta umi byt tvrda. Gare Hann je odstrasujici prostor mezi slumy na jihu mesta. Vede tudy, pres sokujici smetiste, zvlnene kolejiste a pry je to vychozi stanice pro muj expresni vlak do malijskeho Bamaka. Nevychazim z uzasu. Zrovna, kdyz se ke mne blizil prasnou cestou uplne nahy urostly cernoch, nasel jsem bezpeci u nenapadneho zamestnance drahy. Temer plynnou anglictinou mne vsak vyrazil dech: “No today, tomorow. Today no train, maybe tomorow…da-li Allah…snad, uvidime”, krcil pri tom rameny;

Jeden den navic v Dakaru vyuzivam k toulkam po ukricenem a spinavem meste. Otravnych obchodniku, nahanecu a pruvodcu se zbavuji az u mestskeho muzea. Ti trpelivi si na me po prohlidce docela nezajimavych sbirek pockali. O pozornost nebyla nouze. Nikdy jsem netusil, kolik mam bratru- ” My brother, my brother”, volali.
Hodlal jsem navstivit Lac Rose, jehoz vody obarvuji zvlastni mineraly, takze jsem jednoho pozadal
o bratrskou vypomoc. Nejenze jeho cena za transport nebyla bratrska, ona byla i dost nekrestanska. Vyuzil jsem rodinne vztahy a nakonec prece jen domluvil za prevoz slusnou cenu. Ruzove jezero patri k prednim atrakcim regionu. Je proslule tim, ze zde kazdy rok konci slavna poustni rallye. Mam radost, ze se podarilo udelat par snimku sberacu soli. Za nezmernou drinu a pytel malo kvalitni soli si vydelaji par zapadoafrickych franku. Tvrde zivobyti.
Druhy den, kdyz se po rozpalenem hrbolatem kolejisti vahave blizil muzejni zeleznicni exponat, nechtel jsem verit svym ocim. Byl vsechno, jen ne expresnim vlakem. Jen zvazit a prodat do sbernych surovin. Hujer z kultovniho filmu “Marecku podejte mi pero!”, by mel radost. Dav me vynesl az do jakehosi kupe. Bylo v dezolatnim stavu. Pres spinava okna nebylo vubec nic videt, z rozrezanych sedadel trcel rozcupovany molitan, bal jsem se cehokoliv dotknout. Kde se vsak v Sahelskem expresu vzal ten smrtici zapach hnijicich ryb, to mne nevysvetlil nikdo.
V tom to cuklo a pach ryb se smisil s jemnym poustnim prachem. Z jihozapadni Sahary jej sem pravidelne unasi horky vitr hamattana. Dalsi dil dobrodruzne cesty se zacal.

Jako na poutnim natrasadle, pripadal jsem si v prvnich hodinach jizdy od Atlantiku do senegalskeho vnitrozemi. Sance na bizarni pohledy do slumu podel trati trvala temer tri hodiny. Horecne beham od okenka v kupe k okenku v chodbicce. Smutne pohledy na lidska utrpeni nastesti pozdeji zmizely. Okolni krajina nabidla film o preschlem neurodnem biotopu, sem tam ozdobenem majestatnym baobabem. Obcas jsme se prokolebali nejakou nuznou vesnici. Z cernych obliceju nas sledovala malaricky prokrvena belma bystrych i odevzdanych oci. Ty oci patrily ustrasenym detem, krasne barevne oblecenym mamam
a sverepym muzum neurciteho veku v dlouhych barevnych kosilich bubu. Obcas jsem slavil uspech
a nekoho inspiroval k usmevu.
Po peti hodinach pohltila vrzajici obludu cerna tma. Po dalsich jedenacti hodinach prerusovaneho spanku v sede, osvitilo kraksnu denni svetlo. Tesne po definitivnim probuzeni zjistuji z mapy, ze nejsme jeste ani ve tretine cesty! Udesne zjisteni. Vetsi a nemile prekvapeni vsak cekalo vzapeti ve stanici Tambacounda. Vlak zastavil, a ze ceka na prujezd protejsi soupravy. Logicke, na jednokolejce si takto vlaky prednost davaji. Tragedie vsak byla, ze to cekani trvalo neuveritelnych 9 hodin! Cela nekonecna smena v rozpalenem vlaku, bez oficialni informace a pod palbou trpelivych nabidek varene ryze, kalne vody v igelitu, sluncem prohratych vajicek, marihuany… Odbehl jsem riskantne do mestecka a po znacnem usili sehnal balenou vodu. Nastesti, uz jsem se citil dost dehydrovany. Jak rad bych se osprchoval!

V podvecer jsme se odtrhli od koleje, spolucestujici na rozpalene strese vlaku malem popadali a uz jsme si to vesele poskakovali dal na vychod. Co me, proboha, vede k tomu, ze za takovych obeti specham na vychod? To jsem se dostatecne v predrevolucnich casech nepoucil? Co mne muze vychod nabidnout? Nejspis jen dalsi zklamani, ale musim si ho osahat. Mym cilem je cestovatelska Mekka, mesto karavan, zlata, soli, odbojnych Tuaregu, perla pouste, tajuplne Timbuktu. Pry uz zklamalo mnohe cestovatele, no uvidime. Zatim jeste poskakuji po Senegalu, hranice s Mali v nedohlednu.

Jirka Kolbaba
Sahelsky “expres”, Dakar – Bamako

Kuba, ta se musí vidět

Dalsi silne dojmy nenechaly pri toulkach Kubou na sebe dlouho cekat. Videl jsem neuveritelne mnozstvi starych domu a historickych pamatek v tak zalostnem stavu, ktery az bere dech. Polovina domu v Havane je v havarijnim stavu, kazdy rok se zriti az 300 objektu! Neudrzovane vodovodni potrubi casto nefunguje, v chodnicich jsou obcas hluboke nastrahy, z

Zobrazit vše
20.11.2007, Kuba

Kuba, ta se musí vidět

20.11.2007

Dalsi silne dojmy nenechaly pri toulkach Kubou na sebe dlouho cekat. Videl jsem neuveritelne mnozstvi starych domu a historickych pamatek v tak zalostnem stavu, ktery az bere dech. Polovina domu v Havane je v havarijnim stavu, kazdy rok se zriti az 300 objektu! Neudrzovane vodovodni potrubi casto nefunguje, v chodnicich jsou obcas hluboke nastrahy, z vyfuku se vali cerny dym. Hlavni mesto Kuby pripomina atmosferou newyorsky Manhattan, ale vypada misty jako vybombardovana Warsava.

V takove okolni scenerii je nezapomenutelnym zazitkem jizda starou “amerikou”. V kozenych sedadlech starickych chevroletu, buicku, dodgeu se spise lezi nez sedi. Vybral jsem si chevroleta, ktery byl postaven v roce, kdy i ja jsem se narodil. Pro umocneni zazitku a lepsi foceni jsem bez vahani zvolil provedeni cabrio. A to jsem nemel delat. Po nekolika minutach romanticke jizdy, prisel z nenadani prudky dest. O me tolik neslo, ale co fototechnika? Bezstarostna jizda se zmenila v lehke drama. Budu si ji alespon dlouho pamatovat. Stare, na kolene udrzovane koraby silnic jsou atrakci, ktera se uz dnes ve svete nevidi. Krome stovek americkych bouraku z padesatych let, jsem videl take mnoho ziguliku a starickych skodovek. Dokonce i prekrasnou Skodu Tudor.

Tropicana, je jiste nejznamejsi nocni podnik v Havane. Rozsahla venkovni restaurace s kabaretnim programem byla otevrena v roce 1937. Temer nikdo si ji nenecha ujit. Pri luxusni podivane jsem zasnul nad skvelymi tanecnimi a akrobatickymi cisly. Doprovazeny zivou karibskou hudbou a svetelnymi efekty, patri k nezapomenutelnym zazitkum z Kuby. Snad jsem je i naexponoval spravne.

Fábrica de ron, je destilerka na vyrobu rumu. Spolecne s doutniky patri i zdejsi svetozname rumy k vyhledavanym a take hojne vyvazenym suvenyrum. Havana Club, Silver Dry, Carta Blanca, Matusalem Aňejo Superior, Caney, Legendario- to jsou jen nektere ze znamych a oblibenych znacek. Kuba je domovskou zemi pro matove mojito, Cuba libre( rum s kolou), daiquiri a mnoho dalsich opojnych napoju. Ty nejlepsi, az petadvacetilete rumy se pry vyrabi pouze pro Fidela Castra a nejvyssi stranicke pohlavary. Nikdy je neochutnam, ale nevadi, stejne by me zabily. Zato chladive, mirne, matove mojito, to je lahudka, kterou si ujit nikdy nenecham.

Co by to bylo za navstevu Kuby, nebyt na slavne plazi Varadero. Nejznamejsi turisticky komplex karibske oblasti lezi 140 kilometru od Havany. Plaze, hotely a zase plaze a hotely. Da se tu ale skvele odpocivat. Neodolal ani sef chicagske mafie, nechvalne znamy Al Capone. Poridil si zde malou vilku,kterou pozdeji nucene vymenil za jeste mensi celu na sanfranciskem ostrove Alcatraz. Uz nikdy se nevratil.

Na rozdil od nej, ja bych se na Kubu vratil nekdy moc rad. Lidi udalosti i zeme si nekdy oblibite nebo zprotivite uplne mimo vasi vuli. I kdyz rozum rika ne(!), navstevou podporujes mistni nedemokraticky rezim, srdce veli jinak. Tento zvlastni kus zeme jsem si od prvni chvile oblibil. Mam jej v srdci, hluboko v mysli a na citlive vstve desitek filmu. A to je dobre. Budu se ted moci kdykoliv pokochat jeho krasou. Vubec se Kolumbovi nedivim, kdyz po objeveni Kuby zvolal: “To je snad nejkrasnejsi kus zeme, ktery lidske oko kdy spatrilo!”.

Jirka

Kuba, ostrov nesvobodných, ale krásných lidí

“Nejkrasnejsi zeme, jakou kdy lidske oko spatrilo!” Tato slova zvolal dne 27. rijna 1492 Krystof Kolumbus pote, co u neznameho pobrezi zakotvil. Domnival se, ze je soucasti Asie. Omyl napravil az Sebastian de Campo ktery obeplul ostrov v roce 1508. Spanelsti conquistadori privezli do zeme mnoho utrap. Pro domorode Arawaky a Tainy zacalo tezke obdobi

Zobrazit vše
19.11.2007, Kuba

Kuba, ostrov nesvobodných, ale krásných lidí

19.11.2007

“Nejkrasnejsi zeme, jakou kdy lidske oko spatrilo!” Tato slova zvolal dne 27. rijna 1492 Krystof Kolumbus pote, co u neznameho pobrezi zakotvil. Domnival se, ze je soucasti Asie. Omyl napravil az Sebastian de Campo ktery obeplul ostrov v roce 1508. Spanelsti conquistadori privezli do zeme mnoho utrap. Pro domorode Arawaky a Tainy zacalo tezke obdobi boju o holy zivot. Obstal malokdo. Na budovanych plantazich nemel kdo pracovat, tak byli privazeni africti otroci. Masovy dovoz cernych otroku vyvrcholil okolo roku 1790. Zruseni otroctvi prinesly az nepokoje mezi spanelskymi pristehovalci a kreoly( Spanele narozeni uz na Kube), ktere vyvrcholily v roce 1868. Zejmena po teto dobe lakala Kuba cetne investory, dobrodruhy a vice ci mene zkusene revolucionare a politiky. Zeme, rizena posledni ctyri desitky let obdivovanym i proklinanym diktatorem Castrem se stale vice propada v beznadeji a hospodarske i politicke izolaci. Po mnoho let se vyhybala i mne. O to vice jsem si ji pri kratke sluzebni ceste uzil. Nechal jsem na sebe vse pusobit volne, bez predsudku a uz v prvnich dnech me vstoupila citelne pod kuzi.

“No es fácil” – neni to jednoduche. Tuto vetu uslysite na Kube nejcasteji. My, co jsme prozili radostna desetileti budovani realneho socialismu, ji dokonale rozumime. Pokud si vzpomenete na vybydlene lokality velkych mest, prazdne a zapachajici prodejny masa kdekoliv, neosobni prostranstvi pripravena prijmout nahnane, radoby prestastne manifestanty, korupci a aparatciky na vedoucich mistech,politicke poutace a monumenty, stara a vrzajici auta, tak to je casto prvni dojem z nejvetsiho ostrova karibskych Velkych Antil. Ostatne ta historicka americka auta, jsou dnes spise mistni chloubou. Nejen u nich si clovek uvedomi, ze na Kube se zastavil cas. “Zubni pasta, toaletni papir a mydlo se daji na Kube obcas sehnat”, pise se v uvodu jednoho tisteneho pruvodce.

Nekolikadenni navstevu musim dokonale vyuzit, tak nelenim a s focenim zacinam jiz casne rano. Jde to v rychlem sledu. Basta socialismu nabizi prekvapive mnoho necekanych atrakci a fotografickych motivu. Zacnu u tech nejlepsich.
Lide. Lide jsou v teto zkousene zemi neuveritelne mili a vetsinou nezistne vstricni. Denne fotim mnoho portretu a az na nekolik naaranzovanych typku v oblasti centra stare Havany, nikdy nezadali penize. Svym “modelum” jsem casto platil sam a s radosti. Byl jsem prece vychovan k solidarite v ostbloku! Lide jsou zde krasni a zeny neobycejne tajuplne. Miluji pobavene pohledy snedych az cernych Kubancu pri exponovani. Mulati, cernosi, belosi, na barve pleti nesejde. Dobry clovek se pozna podle oci. V tech kubanskych ctu beznadej, smireni, revoltu, stesti a velke pobaveni. Kubanci se radi bavi a moc si to uzivaji. Za to je od prvni chvile obdivuji.

Denni i nocni toulky po stare Havane, Habana vieja, patri k nezapomenutelnym. Kolonialni cast mesta s dlazdenymi ulicemi, kdysi vypravne domy s nekonecnym slouporadim, barevnymi vitrazemi a balkony, dovedou uzasleho poutnika az na nabrezni tridu Malecón. Misto s nezapomenutelnou atmosferou, plne smejicich se a zadostivych oci.

Stoji za to, venovat den toulkam po mistech spojenych s zivotem a dilem nejslavnejsiho americkeho Kubance. Ernest Hemingway nejen popijel v mistnich proslulych barech, ale tady napsal i svuj snad nejznamejsi roman “Starec a more”. Namety pro roman, jenz mu vynesl v roce 1954 Nobelovu cenu za literaturu, sbiral mezi rybari a pri plavbach okolo Cojímaru, kde take kotvil svuj clun El Pilar. Odsud obcas odplouvaji tzv. “vorari”. Nestastnici, kteri uz Fidelovi neveri a naopak uveri, ze na severu je zeme jejich snu. Mnozi nikdy na vytouzenou Floridu nedopluli. Jejich ztrapena tela se stala vitanou svacinou pro nenasytne zraloky, kterych je v Mexickem zalivu pozehnane. Klid jejich neklidnym dusim. Nenechal jsem si ujit navstevu domu slavneho bourlivaka i pokoje v hotelu Ambos Mundos na ulici Obispo, kde v prvnich dnech po prijezdu na Kubu pobyval. Pri daiquiri v restauraci El Floridita jsem myslel na to, jak si papa Hemingway dokazal skvele uzivat zivota. Uzivam si take. Mojito, langusty, cerstve ryby, daiquiri, slunce, slunce, slunce. Fidelova Kuba ma mnoho tvari.

Valle de Viňales, to je raj pro fotografy a milovniky romanticke prirody. Narodni park lezi 53 kilometru na sever od Pinar del Rio, asi 200 kilometru od Havany. 21500 hektaru kouzelne tvarovane prirody nabizi nespocet prilezitosti pro dobrodruzstvi i romantiku. Oboje jsem si dosytosti uzil pri casnem rannim foceni skvele nasvicenych scenerii. Z rovinateho udoli, s policky s cervenou zeminou, se zvedaji zelene porostle prastare vapencove kupy. Puvodni prehistoricky podmorsky koral zde vymodeloval masivy, ktere jsou casto vyhlodany podzemnimi vodami do tajuplnych jeskynnich bludist. Nizke ranni slunce osvetlovalo erozi zaoblene kopecky lemovane porosty kokosovych palem a prokreslovalo tak krajinu, jez pusobila nesmirne vytvarne. Uz dlouho jsem nestal v tak sugestivnim miste. Mraz mne z te krasy behal po tele. Pri castych expozicich jsem si predstavoval, co jeste mileho me v teto krasne, ale osudem tezce zkousene ostrovni zemi ceka.

Jirka

Brazilský ráj

Vice jak hodinove pohupovani katamaranu ukoncilo az pristani u mola tropickeho ostrova Tinhare. Uz cesta po piskovych ulickach romantickeho mestecka Morro de Sao Paulo naznacila, ze jsem v miste s mimoradnou atmosferou. Bylo to presne tak, jak jsem se pri priprave na tuto dobrodruznou cestu ze stranek www.brasil.cz dozvedel. Ubytoval jsem se v kouzelnem hotylku

Zobrazit vše
1.11.2007, Brazílie

Brazilský ráj

1.11.2007

Vice jak hodinove pohupovani katamaranu ukoncilo az pristani u mola tropickeho ostrova Tinhare. Uz cesta po piskovych ulickach romantickeho mestecka Morro de Sao Paulo naznacila, ze jsem v miste s mimoradnou atmosferou. Bylo to presne tak, jak jsem se pri priprave na tuto dobrodruznou cestu ze stranek www.brasil.cz dozvedel. Ubytoval jsem se v kouzelnem hotylku s fotogenickym vyhledem, k pokojiku ve svahu jsem vyjizdel malickou lanovkou. Vesnicku pode mnou ramovalo tyrkysove more, nad palmovymi haji vlevo se tycil belostny majak. Byl jsem nadsen.

Osada Morro de Sao Paulo pokryva nevysoky kopec mezi pristavem a prvni plazi. Nasleduji dalsi tri. Kazda je jina a podle preferenci si tedy muzeme vybrat. Co jsem ale ocenil nejvice, to je opojna atmosfera mestecka a celeho ostrova. Na svete je mnoho lokalit, ktere poslouzily v sedesatych letech jako utociste \”kvetinovych deti\”, ale dnes uz tu hravou atmosferu ztratily. Tento pozoruhodny ostrov si tu bajecnou uvolnenou hipisackou atmosferu dodnes uchoval. Z cetnych reggae baru se line prijemna hudba, lide se usmivaji a demonstruji nevsedni pohostinnost. Neni neobvykle se najist ci napit uplne zdarma. Tak prijemne osvobozujicich a relaxacnich mist neznam na svete mnoho. Tinhare je skutecne rajsky tropicky ostrov, na kterem muzeme obdivovat dokonce mnozstvi kolonialnich staveb z davnych dob prvnich evropskych dobyvatelu.

Uzil jsem si uchvatne atmosfery a po rannim foceni sunrise vydal se na male letistatko na vychode ostrova. Pilot pitoreskniho letadelka byl vstricny a nabidl mi skvele foceni severniho pobrezi ostrova pres skutecne velke okno. Moc se na ty obrazky tesim. Podobne vzrusujici pocity jsem po pulhodine prozival pri panoramatickem obletu mestskeho centra Salvadoru. Lety malymi letadly, toto melo kapacitu devet pasazeru, jsou kouzelne i strasidelne zaroven. Rad pozoruji pilota pri praci, casto je mozno sedet hned vedle nej. Ze stroje je vetsinou skvely vyhled. Pri turbulencich se vsak zaludek pohupuje vyrazne vice a nejistota stoupa. I toto mam rad.

Nasledovalo kratke mezipristani v Salvadoru a prelet do Recife. Druhe nejvetsi mesto severovychodu je metropoli statu Pernambuco. Zvlastnosti je, ze ho nezalozili Portugalci, ale drive vlhke niziny vysusili a zrekultivovali koloniste z Holandska. Mesto dnes vykazuje znacnou seslost casem, a tak za shlednuti stoji snad jen cetne omsele kostely, ze kterych je ale citit dlouhe obdobi evropske katolizace a pohnuta historie. Plazova ctvrt Boa Viagem se sedmikilometrovou plazi tehoz jmena mne pripomnela Copacabanu v Rio de Janeiru. Neni tak krasna, ale ma podobnou, i kdyz komornejsi atmosferu.
Daleko hlubsi zazitky nabizi sesterske mesto Olinda.
Skvost kolonialni architektury s dlazdenymi ulickami, bilymi kostely a pestrobarevnymi domy bylo zalozeno na sedmi kopcich v roce 1535. Stoji zato vyslapat na Alto da Se, nejvyse polozene misto ve meste a pokochat se skvelymi vyhledy na barevne ulicky Olindy a v pozadi lesknouci se recifske mrakodrapy. A to jsem jeste nebyl v teto oblasti, kdyz v obou mestech vrcholi proslule karnevaly. Ten v Olinde je spolu s rijskym a salvadorskym povazovan za nejvetsi a nejkrasnejsi v Brazilii.

Posledni tri noci jsem stravil v pohodovem resortu Pontal de Ocapora. Ma ve svem okoli skvele plaze na koupani. Vubec jsem v tomto obdobi tak teplou vodu v Atlantiku necekal. V cele oblasti Porto de Galinhas jsou pro koupani a vodni sporty vyborne podminky. V zaveru jsem jeste absolvoval navstevu Praia dos Carneiros uprostred haje kokosovych palem. Stredisko se chlubi skvostnym vyhledem na zatoku tvorenou ustim tri rek.

Vsechno krasne ale jednou konci. Datum na letence me nalehave upozornilo na nutnost pripravy k odletu. Recife, Lisabon, Mnichov, Praha. Jedna dalsi krasna objevitelska cesta konci, priprava na druhou zacina. I to mam rad.

Jirka

V rytmu samby

Ani jsem se moc nestacil ochladit a uz me pracovni povinnosti “vyhnaly” opet do zahranici. Tentokrat vsak jizneji a dokonce pres ocean. Po jedenactihodinovem letu a noci v portugalskem Lisabonu, jsem se ocitl v proslunene Brazilii. Zeme samby, bossa novy, karnevalu, fotbalu a zariveho slunce me okamzite vtahla do opojneho rytmu plneho nevazanosti a svobody.

Zobrazit vše
24.10.2007, Brazílie

V rytmu samby

24.10.2007

Ani jsem se moc nestacil ochladit a uz me pracovni povinnosti “vyhnaly” opet do zahranici. Tentokrat vsak jizneji a dokonce pres ocean. Po jedenactihodinovem letu a noci v portugalskem Lisabonu, jsem se ocitl v proslunene Brazilii. Zeme samby, bossa novy, karnevalu, fotbalu a zariveho slunce me okamzite vtahla do opojneho rytmu plneho nevazanosti a svobody. Nejsem zde ale proto, abych se bavil. “Brazilsky specialista”, cestovni kancelar EMMA (www. emma.cz), ode mne ocekava nejakou viditelnou novinarskou praci. Tady vsak prace neni ani praci. Vse, co v Brazilii delate, je spise smesice horecne touhy po novych poznanich a radosti z objevovani.

Pri minulych navstevach jsem prozkoumaval oblasti okolo Rio de Janeira a na hranici s Argentinou a Paraguai. Dnesni, pouze nekolikadenni navsteva, me zavedla vice na sever. Letadlo spolecnosti TAP Portugal dosedlo na plochu letiste v Salvadoru
a zacal kolotoc, ktery mam tak rad.

Salvador je hlavnim mestem svazoveho statu Bahia a patri k nejstarsim a nejkrasnejsim v cele Brazilii. Chlubi se neuveritelne rozsahlou sbirkou nadherne kolonialni architektury. Jak by take ne, vzdyt bylo zalozeno uz v roce 1549. Nejvetsi rozkvet zaznamenalo v 17. stoleti, kdy profitovalo z ohromnych sklizni cukrove trtiny a tabaku. Po poklesu svetovych cen techto komodit, plnily kapsy portugalskych plantazniku urody v Evrope ceneneho kakaa. Jeste nez k tomu doslo, byly tyto pobrezni lokality svedkem mnohaletych boju mezi pristehovalci a indianskym kmenem Caete. Nez domorodci definitivne podlehli, stacili nekolik bojovnych Evropanu zbastit. Mezi jinymi i prvniho guvernera a prvniho biskupa. Salvador byval hlavnim otrokarskym pristavem, dodnes je vetsina obyvatel cerne pleti.

V roce 1844 objevili portugalsti pristehovalci ve vnitrozemi bohata naleziste diamantu. Vydal jsem se po jejich stopach. Sestihodinova jizda me dovedla az do hornickeho mestecka Lencois v srdci Narodniho parku Chapada Diamantina. Jmeno mesta znamena “deky” a je odvozeno od zakladny prvnich prospektoru. Nemeli zprvu penize na domy, tak si proste zhotovili pristresky z dek prehozenych pres vetve stromu. Oblast pozdeji znacne zbohatla. Mestecko se chlubi krasnou kolonialni architekturou a skvelymi kulinarskymi specialitami. Uzasne byly opakovane toulky korytem reky Mucugezinho. Nacervenala zelezita voda vytvari v odlivovych tunkach vdecne obrazce. Fotograficke “hopsani” po omletych kamenech reky jsem odskakal narudlymi spaleninami od slunce. V Brazilii prave vrcholi jaro a nasinec si na ostre tropicke slunce musi davat pozor.
K nejoblibenejsim mistum rozsahleho parku (zabira polovinu Ceske republiky), patri tristametru vysoka stolova hora Morro do Pai Inacio. Daleke pohledy jsem fotil pres cetne kaktusy, ktere mistni indiani jmenuji xique-xique. Tady, ve vnitrozemi, jsem objevil dalsi, uplne jinou Brazilii. Hned jsem si ji oblibil.
Po navratu do Salvadoru jsem se soustredil na blizsi poznani zivota mistnich obyvatel. Na kazdem kroku jsou zde znat africke vlivy. Prosel jsem vyznamne chramy a oblasti, jez jsou kolebkou typickych afro-brazilskych nabozenskych kultu. Candomble a umbanda maji dodnes po cele Brazilii miliony oddanych vyznavacu. Vliv cerneho kontinentu je znat i v mistni kuchyni. Oblibil jsem si tapioku, na panvicce osmahnutou placicku z kokosove smesi, plnenou syrem a kurecim masem. Ingredience z Afriky predstavuji zejmena palmovy olej, kokosove mleko a arasidy.

Konecne jsem mel take sanci seznamit se blize s capoeirou. Tanecni bojove umeni ma puvod v Angole. Predstavovalo ritualni boj za ziskani svatebnich prav zen, kdyz dosahly puberty. Dnes je formou bojoveho sportu, neco mezi tancem a zapasem. Dva bojovnici uchvacuji stylizovanym ladnym bojem, ktery je doprovazen hrou na berimbau. Capoeira je typickym reprezentantem zejmena Salvadoru i celeho statu Bahia.

To uz se moje pozornost stale vice orientovala na vychod, daleko do hloubi nekonecneho Atlantiku. Cekala me plavba katamaranem do mestecka Morro de Sao Paulo na ostrove Tinhare. Krasne plaze, reggae bary, hipisacke podniky…to nejkrasnejsi melo teprve prijit.

S pranim pekneho podzimu vsak pro dnesek koncim.

Jirka

Poslední vítězný boj rytíře Dona Quijota

El Escorial je nadherne mesto na upati Alto de Abantos. Zustali jsme v nem hned tri noci. Muzeme si to dovolit, Madrid je temer na dohled, posledni etapy uz se jedou v okoli a alespon usetrime naklady za ubytovani ve velkomeste. Josef s tymem odjeli pohodlnou 20. etapu v podobe dvacetikilometrove, vcelku rovinate casovky presne

Zobrazit vše
23.9.2007, Španělsko, Vuelta

Poslední vítězný boj rytíře Dona Quijota

23.9.2007

El Escorial je nadherne mesto na upati Alto de Abantos. Zustali jsme v nem hned tri noci. Muzeme si to dovolit, Madrid je temer na dohled, posledni etapy uz se jedou v okoli a alespon usetrime naklady za ubytovani ve velkomeste.

Josef s tymem odjeli pohodlnou 20. etapu v podobe dvacetikilometrove, vcelku rovinate casovky presne v den, kdy do prudkych kopcu nad El Escorial slapali den po nas profesionalove. Profici, jak znamo, maji na nas jeden den zpozdeni. Trosku skodolibe jsme si na ne pockali v tom absolutne nejstrmejsim kopci cele letosni Vuelty. Josef zde vcera musel z vysokeho kola sesednout, tak prudke, pro vysoke kolo nesjizdne kopce tu jsou. Pres znacne ochlazeni a dest jsem na kopci vydrzel nekolik zmrzlych hodin. Videt v akci takhle zblizka nejlepsi borce planety, to je docela zazitek. Udivuje zejmena soucasna technika. Klasicky “favorit” by vedle profesionalniho stroje vypadal jako brycka vedle Ferrari. Vsak take maji cenu slusneho auta nizsi tridy. Den jsem zakoncil focenim klastera San Lorenzo z poloviny 16. stoleti, chlouby mesta El Escorial.

Dockali jsme se! Prisel den, kdy se jela posledni, 103 kilometry dlouha etapa zavodu La Vuelta 2007. Pepa ji zajel s chuti a velmi frekvencne. Splneno!!! Josef Zimovcak z Veseli nad Moravou je prvnim clovekem na planete, ktery zdolal na replice vysokeho kola nastrahy vsech tri velkych etapovych zavodu sveta. Je to neuveritelny vykon a dukaz, ze lidska touha a vule dokaze jedince vybicovat k nadlidskym vykonum. Byl jsem u dvou ze tri slavnych zavodu a mohu dolozit, ze jsem videl nevidane. Ten Josef je mistr, kaskader, kouzelnik, blazen, ale hlavne obdivuhodny snilek a priklad pristim generacim sportovcu. Po 3292 kilometrech jsem pred nim hluboce smekl a chvili, jako verny sluha Sancho Panza, jsem v uklone vytrval. Dumyslny rytir pohledl vdecne ze sve chvejici se Rosinanty a s usmevem, trosku chraplave, podekoval. Inu slechtic.

Jirka
jkolbaba@seznam.cz
+420 602 577 755
( Pratele, toto byl definitivne posledni dopis z La Vuelta 2007. Jedu domu a za nekolik tydnu se zase ozvu z nektereho exotickeho mista na planete. Preji krasny podzim.)

Drama stále pokračuje

Kdyz jsem pred casem prognozoval priznivejsi profil zbylych etap, poradne jsem se utnul. Hned ta 18. me zaskocila a musel jsem svuj nazor rychle zkorigovat. Etapa prinesla dve narocne vrcharske premie, pricemz ta nejtvrdsi byla na 57.kilometru ve vysce 1580 m. Jelo se peknou krajinou, ale Pepa Zimovcak z ni asi moc nemel. Pavel Michalek

Zobrazit vše
21.9.2007, Španělsko, Vuelta

Drama stále pokračuje

21.9.2007

Kdyz jsem pred casem prognozoval priznivejsi profil zbylych etap, poradne jsem se utnul. Hned ta 18. me zaskocila a musel jsem svuj nazor rychle zkorigovat. Etapa prinesla dve narocne vrcharske premie, pricemz ta nejtvrdsi byla na 57.kilometru ve vysce 1580 m. Jelo se peknou krajinou, ale Pepa Zimovcak z ni asi moc nemel. Pavel Michalek a Tomas Ondravcik se v navigacnim voze opet znacne prekonavali a vedli Pepuv peloton spolehlive k cili. I v teto etape z Talavera de la Reina do nadherneho stredovekeho mesta Avila, jsem se radostne kochal krasou okolni prirody. Tentokrat jsem si ji patricne vychutnal. Zacalo to objevenim cele oblasti se zralymi fikovniky. Byly naprosto skvele! Pozdeji jsem si pochutnaval na sladkych ostruzinach a divil se, ze je tady nikdo nesbira. Spanelsko je proste raj a zahrada Evropy.

Ale zpet do etapy. Pepuv dech je spise chrceni, ale maka bez vymluv a narikani. Je to profesional. Pri zaberu do kopce v obci El Barraco se stalo neco neocekavaneho. Dulezity cep pod velkou silou praskl a vehikl se rozpulil na dva kusy. Neuveritelne!!! Tato kola uz s nim byla na Tour de France i Giro d’Italia. Tak tedy tady, na Vuelta 2007, pri zavrseni slavneho hattricku, kola pomalu po extremni zatezi dosluhuji. Po Josefove necekanem padu mela hned problem cela skupina za nim. Nejblize k nemu jezdi Petr Jansky, ktery mu tradicne podava za jizdy obcerstveni. Nestacil jiz zareagovat a nasledoval pad. Lekar mu musel osetrit pochroumanou ruku. Po vymene kola oba borci a s nimi cely peloton pokracovali do tahlych kopcu Puerto de Navalmoral, dalsi vrcharske premie. Od vrcholu ve vysce 1520 m, to uz bylo do Avily nedaleko. Odmenou za vytrpenou drinu byly cyklistum snimky jednoho z nejkrasnejsich mest. Avila ma hned nekolik nej. Je nejvyse polozenym spanelskym mestem a ma nejkrasnejsi stredoveke hradby v cele Evrope. Tak jsem je nasnimal.

Dalsi dramaticky pribeh se odbyval mezi mestem Avila a vrcholem Alto de Abantos nad mestem El Escorial. Posledni narocna etapa merila 133 kilometry a proverila zbyle sily pri stoupani do neuveritelnych sesti vrcharskych premii. Padesatikilometrovy okruh okolo mesta se jel dokonce dvakrat. Jezdci si tak uzili vrazedne 20-ti procentni stoupani po dlazebnich kostkach a neuveritelne nekvalitnich usecich primestskych cest dosytosti. Tady uz Josef Zimovcak musel pochopitelne z velocipedu sestoupit. Pri velkem naklonu( nad 15% ), uz vysoke kolo zacina prokluzovat. Jeste pred zapadem slunce udelal Josef radost cyklistickym fanouskum, kteri se na kopci shromazdili. Cile na vrcholu Alto de Abantos, ve vysce 1630, bylo dosazeno, kdyz i slunce skoncilo svou dnesni pout nad nasimi hlavami.

Do cile zbyvaji uz pouze dve neprilis narocne etapy. Co ale na vysokem kole je nenarocne? Vetsina smrtelniku by na stroj ani nevylezla, dalsi by okamzite spadli. Slysel jsem zasvecene rozbory Josefovy techniky, ktere jsou jednoznacne. To, co Zimovcak na vysokem kole predvadi, nema opravdu nikde na svete obdoby. Zejmena pri nebezpecnych sjezdech se nam vsem taji dech.

Jirka
jkolbaba@seznam.cz
www.higbic.cz

Don Quijote v kraji La Mancha

Letosni Vuelta vstoupila pro Josefa Zimovcaka do 16. dejstvi. 161 kilometru dlouha etapa startovala v Jaen a cil mela v Puertollano. Syrove sedive rano se brzy promenilo ve slunecny den. Josef jede s neprijemnou virozou, vsichni se o nej strachujeme a drzime palce, aby se nemoc neprohloubila. Etapa prinesla necekane prekvapeni v podobe neuveritelne nekvalitnich

Zobrazit vše
20.9.2007, Španělsko, Vuelta

Don Quijote v kraji La Mancha

20.9.2007

Letosni Vuelta vstoupila pro Josefa Zimovcaka do 16. dejstvi. 161 kilometru dlouha etapa startovala v Jaen a cil mela v Puertollano. Syrove sedive rano se brzy promenilo ve slunecny den. Josef jede s neprijemnou virozou, vsichni se o nej strachujeme a drzime palce, aby se nemoc neprohloubila. Etapa prinesla necekane prekvapeni v podobe neuveritelne nekvalitnich silnic. Hned za hranici Narodniho parku Sierra de Andujar, v prostredni casti etapy, cekalo na Pepu bolave martyrium v podobe nekonecneho natrasani na silnici buhvijake tridy. Kostnata Rosinanta jen taktak, ze nepodklesla v kolenou. Nas hrdinny rytir ji sedla stale s velkou nonsalanci a suverenitou. Jeho spanila jizda je ale vykoupena nesmirnou drinou, ktera se zraci v jeho pohuble a soustredene tvari. Vidim ji casto z podhledu, kdyz na svem vernem oslikovi popobehnu na jeho uroven. Tehdy mi muj pan vycini : “Pozor, Sancho, Rosinanta obcas nebezpecne kope!” Neztacim se divit, jake cesty poradatele letosni Vuelty zavodnikum pripravili. Nesmirne narocne sestnacte dejstvi skoncilo po vice jak osmi hodinach v touzebne ocekavanem hornickem meste Puertollano.

Sedmnacta etapa ze Ciudad Real do Talavera de La Reina merila 175 km a byla temer jako placka. Rovinata etapa byla nudna a neprinesla mnoho vzrusujicich momentu. Pohodovou etapu komplikovalo pouze citelne nachlazeni Josefa Zimovcaka. Lekari mu nabidli vitaminy a utechu, ze se to zlepsi. Pepa jede i ve vedru s cepici a pri sjezdech vzdy nasazuje plastenku. Po vcerejsi off roadove etape, mel dnes velocipedista a jeho mechanik, Petr Jansky, hodne prace. Vecer tradicne prijemne uzavrela Pavlova vice nez skvela vecere. Jak to ten chlap v tech improvizovanych podminkach jenom dela?

Jirka
0042 0602 577 755
www.higbic.cz

A jsme na jihu

Mnohadenni spanelske martyrium pokracovalo 14. etapou z Puerto Lumbreras do Villacarrillo. Se svymi 207 kilometry patrila k nejdelsim. Poradatele ji okorenili o ctyri vrcharske premie, pricemz ta nejvyssi dovedla jezdce az do vysky 1630 m. nad morem. Hlavnim rysem etapy byla narocnost v cetnych kopcich a nevsedni krasa. okolni prirody. Vsichni jsme byli zasazeni a

Zobrazit vše
18.9.2007, Španělsko, Vuelta

A jsme na jihu

18.9.2007

Mnohadenni spanelske martyrium pokracovalo 14. etapou z Puerto Lumbreras do Villacarrillo. Se svymi 207 kilometry patrila k nejdelsim. Poradatele ji okorenili o ctyri vrcharske premie, pricemz ta nejvyssi dovedla jezdce az do vysky 1630 m. nad morem. Hlavnim rysem etapy byla narocnost v cetnych kopcich a nevsedni krasa. okolni prirody. Vsichni jsme byli zasazeni a dlouho do noci jsme planovali, jak sem nekdy urcite musime zavitat na poznavaci dovolenou. Nejvice bych ji pochopitelne pral Pepovi a jeho pani. Oba by si ji zaslouzili naprosto mimoradne. Mimochodem, po teto etape Pepa poprve konstatoval “ze si maknul”. To uz – verte mi – muselo byt!

Dalsi psychologickou metou byla etapa patnacta. Nejen svoji delkou (opet pres 200 km), ale podobne jako v etape predchazejici, temi jedovatymi ostrymi kopecky a sjezdy. Navic ma Pepa lehkou virozu a leci ji za pochodu, totiz za jizdy. V prubehu dlouheho dne se kdekdo ve skupine nechal slyset, ze Josef je uz “nalomenej”, a ze muze mit problemy. Pravdou je, ze uz nejezdi tak elegantne jako v severnim Spanelsku, ale vzdyt ma za sebou silenych 2500 km v kopcich, vetru a pod vrazednym sluncem. Vseobecne napeti rozptylil Josef sam, kdyz v zaverecnem stoupani na Alto de Monachil ( 1510 metru ), predvedl nekolik frekvencnich trhaku, ktere pak byly pri veceri zdrojem dlouhych diskuzi. Usinali jsme s prijemnym pocitem, ze zitra je den volna a pred nami jen sest etap s priznivejsim profilem.

Pri cestovani po Spanelsku, zaujme hned mnoho fenomenu, ktere stoji za zaznamenani. Zeme zrejme vyznamne profituje z dotaci Evropske unie a bohatne doslova pred ocima. Cestuji sem pomerne casto, takze mam jakesi srovnani. Markantni je zejmena vystavba objektu ve mestech a prekvapive siroka a kvalitni sit vozovek ruznych kategorii. Navstevnika take mile prekvapi cistota. Samozrejmosti je vstricna a usmevava komunikace mezi lidmi, a to ve vsech socialnich urovnich. Doslova jako sok pusobi az vytvarne vyhlizejici pestra mozaika cetnych zemedelskych modelu. Geograficke a klimaticke podminky Spanelska delaji ze zeme doslova zahradu Evropy. Je to zeme medem, mlekem, citrusy, vinem, ale zejmena olivami oplyvajici. U oliv a olivovniku se zastavim. Olivovniky se zejmena v Andalusii sazeji uz od Rimanu v dlouhych rovnych radach a pusobi neuveritelne krasne. Vrta mne hlavou, jak na tech prudkych svazich Sierry Nevady mohou vubec produkci oliv osetrovat a posleze sklizet. Dlouho jsem se bavil tim, ze jsem odhadoval kolik tech bizarne pokroucenych stromu s letitou pameti muze asi byt. Nejspis jich budou miliony!!! Olivy se v tomto kraji lisuji v kazde druhe vesnici. Ten nejlepsi, hladky, zeleny a panensky olej pochazi prave z teto casti Spanelska. Nas kuchar nam jej doprava temer denne.

V nedeli se ma odpocivat, pise se uz v Pismu svatem, tak jsme toto prikazani naplnili merou vrchovatou. Nasli jsme dva bungalovy v kempu hned vedle trati, v obavanem, ale kouzelnem pohori Sierra Nevada. Zasluhou volneho dne nas dojeli profesionalni cykliste, tak jsem ozelel navstevu Granady a soustredil se na vyhledani vhodneho postu pro foceni. Strme kopce Sierry zpomalily peloton a nabidly mne sanci na nevsedni a akcni zabery ze zavodu profesionalu. Budou skvelym doplnkem ke snimkum Pepy Zimovcaka z jeho pokusu zvladnout Vueltu 2007. Znacne me rozlobili neukazneni divaci, kteri behaji okolo jezdcu a do kopce je tlaci. Riskuji zraneni sve, ale hlavne ostatnich cyklistu nebo doprovodu na motocyklech.

Prijemny vecer zprijemnil kuchar Pavel Sup, ktery nas prekvapil smazenymi rizky s bramborovym salatem. Nedele, jak ma byt.

Jirka

Josef Zimovčák má na 50% splněno

Jedenacty den letosni Vuelty prinesl tolik ocekavany volny den. Vsak si jej nasi cykliste zaslouzili. Den bez cyklistiky znamena pri etapovych zavodech, ze jezdci musi absolvovat delsi prejezd do pristiho mesta startu. Do katalanskeho Oropesa del Mar trvala cesta necelych pet hodin. Odmenou nam byla pozornost cestovni kancelare EMMA, ktera nam darovala ubytovani v oblibenem

Zobrazit vše
14.9.2007, Španělsko, Vuelta

Josef Zimovčák má na 50% splněno

14.9.2007

Jedenacty den letosni Vuelty prinesl tolik ocekavany volny den. Vsak si jej nasi cykliste zaslouzili. Den bez cyklistiky znamena pri etapovych zavodech, ze jezdci musi absolvovat delsi prejezd do pristiho mesta startu.

Do katalanskeho Oropesa del Mar trvala cesta necelych pet hodin. Odmenou nam byla pozornost cestovni kancelare EMMA, ktera nam darovala ubytovani v oblibenem stredisku zdarma. Nekteri z nas okusili prijemne teple vody zarijoveho Stredozemniho more. Josef i zde prokazal jaky je profesional, a jak je odpovedny vuci celemu projektu. Aby neriskoval mozne nachlazeni, radeji si slanovodni kratochvili odrekl. V duchu jsem to velmi ocenil.

Jedenacta etapa vedla z Oropesa del Mar do Algemesi. Merila 191 kilometru a az na dve vrcharske premie mela prece jen priznivejsi profil. Josef krajem vina, mandli a zrajicich citrusu proletl jako povestny sip. Obcas jsem jej podeziral, ze chce dat lekci nove pribyvsim cyklistum, kteri rozsirili doprovodny peloton. Nas kolektiv byl totiz prijemne doplnen o dalsi zanicene fandy cyklistiky, pana profesora Pavla Pafku a dentistu Zdenka Vitone. Z Nemecka prispechal vyvojovy konstrukter u Mercedesu Standa Kalina. V teto etape mely nejvetsi problemy nase doprovodne vozy. V hustem provozu, kolem stojicich aut, projeli cykliste v odstavnem pruhu, zatimco vozy realizacniho tymu prodlouzily nekonecnou frontu. Setkali jsme se az po mnoha kilometrech nekonecneho a nervozniho hledani alternativni komunikace. Zdolat trat Vuelty 2007 za plneho provozu, to je casto znacny problem, ale zkusenost je znat i zde. Neni se co divit, vzdyt Josef uz ma za sebou Tour de France i Giro d’Italia.

Dvanacte a trinacte dejstvi nas zavedlo do slunneho a urodneho kraje Valencie a Murcie. Mnoho nasich turistu je vnima spise pod jmeny proslulych plazi. Costa Blanca, Costa del Azahar a Costa Calida pritahuji kazdorocne miliony turistu. Josef Zimovcak, ani jeho cyklisticky doprovod, si ale krasnych plazi neuzil. Tempo v obou velice podobnych etapach bylo pod zhnoucim sluncem vrazedne. Jezdci se pohybovali na trase Algemesi – Hellin, Hellin – Torre Pacheco a kazda z etap merila 176 kilometru. V cili 13. etapy konstatovali mnozi, ze Pepa jede v zivotni forme. Citime to vsichni a o to vice trneme v predstavach, co vsechno by se mohlo pri te svizne jizde na tom nepratelsky se tresoucim zeleznem vehiklu stat. Drzme Pepovi do zbylych osmi etap palce.

Jirka
jkolbaba@seznam.cz
+420 602 577 755

Dalsi info na: www.higbic.cz

Zpět na východ II.

Do Arizony jsem vjel opet nenapadnou hranici z jizniho Utahu. Silnice 163 me dovedla primo ke vstupnim stezkam do Monument Valley. Prespal jsem u zavory a rano vital rozpacite paprsky jako prvni. Potkaval jsem jeste ospale a zamlkle Navahy. Sugestivni misto, kraj slavnych pribehu Johna Wayna, mne nabidl jeste mnoho dalsich skvelych motivu. Po dni

Zobrazit vše
11.9.2007, USA V.

Zpět na východ II.

11.9.2007

Do Arizony jsem vjel opet nenapadnou hranici z jizniho Utahu. Silnice 163 me dovedla primo ke vstupnim stezkam do Monument Valley. Prespal jsem u zavory a rano vital rozpacite paprsky jako prvni. Potkaval jsem jeste ospale a zamlkle Navahy. Sugestivni misto, kraj slavnych pribehu Johna Wayna, mne nabidl jeste mnoho dalsich skvelych motivu.

Po dni stravenem v uchvatnych rudych utvarech Indianske zeme, nasmeroval jsem Dodge opet na zapad, smerem ke Grand Canyonu. Touzil jsem videt Lake Powell, Page, fotogenicke zatociny divokeho Colorada a Antelope Canyon. Udelal jsem dobre, stalo to zato. Zejmena Antelope Canyon je neuveritelne originalni prirodni utvar . Bez dechu jsem nekolik hodin exponoval pohadkovou hru svetel v chladnem kanonu. Vubec se nedivim, ze toto misto patri k nejposvatnejsim. Skoda jen, ze se stava turisticky velmi exponovaným. Stale mne do zaberu vstupovali navstevnici snad z celeho sveta.

Byl cas se znovu vydat na vychod. Nekolik zastavek jsem rad venoval navstevam vsech tri nahornich plosin Hopi Indian Reservation. Hopiove jsou druzni, ale problem je s focenim. Velmi si to hlidaji a proto je tu znacne napeti. Uzil jsem si navstevu u jednoho indiana v kamennem pueblu. Docela jsme se skamaradili a nakonec jsem od neho za velmi priznivou cenu ziskal malou drevenou plastiku – kacinu. Je to velka vzacnost, ktera vychazi z hluboke tradice tohoto pozoruhodneho naroda. Pred opustenim Arizony jsem po nekolika letech zavital také do Canyonu de Chelly a Canyonu del Muerto. Dodnes zde muzeme najit cetne pamatky na pritomnost Pueblanskych predku. Po zahadnem zmizeni teto kultury zde zili Hopiove, kteri byli po odchodu na stolove hory vystridani nekolika kmeny Navahu. V roce 1864 je vytlacil nelidsky Kit Carson. Hranici do Noveho Mexika jsem prejel v oblasti hlavniho navazskeho mesta Window Rock.

Pres Gallup a hlavni mesto Albuquerque jsem spechal na jih Noveho Mexika. Splnil jsem si letity sen a fantasticke vapenne pousti White Sands National Monument jsem venoval hned nekolik dni. Je to neuveritelne misto. Posledni zajimava navsteva na uzemi tohoto státu mne pripomnela domov. Ocitl jsem se totiz v Karlovych Varech. Nedaleko poustniho mesta Carlsbad je dalsi z prirodnich skvostu. Carlsbad Caverns na apacskem uzemi patri k nejvetsim a nejkrasnejsim jeskynim sveta. V hloubce pres 200 metru se nachazi tzv. Velka komnata, do ktere by se vesel ten nejvetsi boeing. Tak krasne jeskynni utvary jsem mozna jeste nikde nikdy nevidel.

V sousednim Texasu jsem se delsi cas zdrzel pouze v Dallasu. Zajimala me zejmena mista spojena s tragickym umrtim prezidenta J. F. Kennedyho. Prekvapilo me kolik lidi, primych ucastniku smrtelne strelby, obhajuje na miste ruzne teorie o vice strelcich. Pomoci snimku z tehdejsich medii poukazuji na moznost, ze nestrilel pouze Oswald. Centrum Dallasu je moderni, plne velmi originalnich vyskovych staveb.

Dalsi cesta vedla do Arkansasu. Na vychodni hranici s Tennessee lezi mesto Memphis. Cely den jsem stravil v oblasti Graceland, v blizkosti vily Elvise Presleyho. Bylo uchvatne byt svedkem toho jak nekdo, kdo uz tricet let nezije, dokaze presto nezmizet z lidske pameti a srdce. Dodnes z jeho odkazu zije neuveritelne mnozstvi lidi. Turiste a fandove z celeho sveta prijizdi poklonit se jeho pamatce a pri te prilezitosti utraci za organizovane prohlidky a statisice ruznych suvenyru znacne mnozstvi dolaru. Jeho hity, vysilane na trinactem kanale satelitniho radia nazvaneho Elvis, jsem si s chuti uzil i ja.

Dvoudenni jizdou pres zalesnene Apalacske hory jsem dojel az na hranice Virginie a Marylandu. Od roku 1789 zde lezi hlavni mesto Spojenych statu Washington D. C. Poprve v zivote jsem stal pred Bilym domem, Capitolem, fotografoval Lincolnuv pamatnik a ztisil se u zulove steny s 58 tisici jmen padlych vojaku ve zbytecne vietnamske valce. Barvou vlady USA je barva bila, nebylo jednoduche na cetne pietni a statni budovy exponovat. Z docela nezajimaveho mesta jsem pak uz jen spechal do oblibeneho a dynamickeho New Yorku. Big Apple me privitalo opet sluncem, tak jak jsem jej pred mesicem a pul opustil. Nekolik dni celodennich toulek a vecerniho foceni na Mannhattanu a v Brooklynu, jsem si obohatil dechberoucim letem v helikoptere. Mannhattan z vysky je jeste uchvatnejsi. Posledni hodiny jsem venoval vzpominkam na prave skoncenou expedici. Byla to dalsi zdarila cesta a jenom doufam, ze si po vyvolani filmu ten priznivy dojem nepokazim. Prece jen to byla fotocesta, byla by to skoda.

Kdyz jsem na Kennedyho letisti vracel spolecnosti Dollar vypujcene auto, byl jsem znacne napjaty. Vse probehlo jakztakz hladce, doufam ze po nasledne kontrole tachometru se prilis nezdesili. Natocil jsem temer 20 tisic kilometru, s takovou by jim auta dlouho nevydrzela.

Uz ted se tesim na dalsi navstevu Spojenych statu. Ujistil jsem se, ze prirodni skvosty, kterymi se muzou pochlubit, patri k tem nejuzasnejsim na planete. Amerika je opravdovym chramem divociny.

Jirka

Zimovčák ukrajuje další španělské kilometry

Oblast Aragonie je velmi rozsahla. Krajina nabizi vysoke Pyreneje na severu, dynamicka zalesnena pohori i suchou nazloutlou krajinu, plnou kamennych pamatek, kolem Zaragozy. Okolni silnice nas trapily hned nekolik dni, nebot po dojezdu 7. etapy se zde odjela i nasledna casovka na 52 kilometru. Pohoda. Pepa Zimovcak si kratsi usek v mene zvlnenem terenu jaksepatri

Zobrazit vše
11.9.2007, Španělsko, Vuelta

Zimovčák ukrajuje další španělské kilometry

11.9.2007

Oblast Aragonie je velmi rozsahla. Krajina nabizi vysoke Pyreneje na severu, dynamicka zalesnena pohori i suchou nazloutlou krajinu, plnou kamennych pamatek, kolem Zaragozy. Okolni silnice nas trapily hned nekolik dni, nebot po dojezdu 7. etapy se zde odjela i nasledna casovka na 52 kilometru. Pohoda. Pepa Zimovcak si kratsi usek v mene zvlnenem terenu jaksepatri vychutnal.

Devata etapa, z mestecka Huesca do lyzarskeho centra nad pyrenejsky Cerler, dlouha 168 km, to uz bylo neco jineho. Jezdce cekalo na trati sest tunelu, ctyri vysokohorske premie a fandove s vlajkami. Povzbuzujici napisy na silnici pohanely Josefa k dynamicke frekvenci slapani. Udiveni cyklistickych fanousku nebralo konce. Nas velocipedista protnul pasku ve vysce 1990 metru nad morem drive, nez jsme vsichni pred etapou prognozovali. Pri zapadu slunce jsme ocenili poetickou krasu teto casti Pyreneji. Josef i ostatni cykliste se citi skvele a prvni ze dvou obavanych pyrenejskych etap je za nami.

Ta druha na sebe nedala dlouho cekat. Pro jeji delku (214 km), jsme si na ni museli privstat. Nejdelsi a nejkopcovitejsi, tzv. kralovska etapa, dala vsem jezdcum, nejen Josefu Zimovcakovi, opravdu zabrat. Prvni stoupani druhe kategorie prislo uz na 12. kilometru. A pak to nasledovalo – nahoru, dolu, nahoru, dolu… ctyri namahave vrcharske premie a komplikovane prujezdy celkem trinacti tunely! Vse vyvrcholilo poslednich 35 kilometru, po prekroceni hranic do Andorry. Provoz na uzkych vozovkach nahle zhoustl a ve spleti silnic nebylo jednoduche se vyznat. V tunelu Arbolo, dlouhem 680 metru, byli nasi hrdinove temer zatceni. Pocatecni obavy se nakonec zmenily v zajimavou zkusenost. Pepa i jeho doprovod museli sesednout a k vychodu z tunelu projit nouzovym pruchodem. Nekonecne stoupani dovedlo cyklisty az do otevreneho terenu na severu Andorry. I v tech silenych kopcovitych serpentinach dupal Josef do pedalu s neuveritelnou frekvenci a silou. Potlesk milovniku cyklistiky mu byl nejvetsi odmenou. Vrcholne mety ve vysce 2200 metru bylo dosazeno v momente, kdy se nad horskou krajinu snesla chladiva tma. Ve tvari Josefa Zimovcaka se zracila unava i stesti. I ta nejhorsi etapa byla stastne zdolana.

Jirka
( vice informaci na: www.higbic.cz )

Šlapu, šlapu, jak šlapat se má, inu já se mám …

Ve ctvrte epizode naseho dramatu jel Josef s vetsi casti doprovodu bez vetsich problemu do cile. Vyrovnal se se vsemi kopci, pricemz ten nejprudsi mel desivych 13 procent! Etapa dlouha 185 km, skoncila hluboko v noci po ostrem stoupani do Lagos de Covadonga. Svuj dil smuly si ale vybral Jan Kralik, ktery jede na klasickem

Zobrazit vše
7.9.2007, Španělsko, Vuelta

Šlapu, šlapu, jak šlapat se má, inu já se mám …

7.9.2007

Ve ctvrte epizode naseho dramatu jel Josef s vetsi casti doprovodu bez vetsich problemu do cile. Vyrovnal se se vsemi kopci, pricemz ten nejprudsi mel desivych 13 procent! Etapa dlouha 185 km, skoncila hluboko v noci po ostrem stoupani do Lagos de Covadonga.

Svuj dil smuly si ale vybral Jan Kralik, ktery jede na klasickem kole. Pri prudkem sjezdu na 30. kilometru nebezpecne upadl primo na oblicej. Strasne. Bleskova zachranna akce, prvni osetreni, dabelska jizda do Univerzitni kliniky v Oviedu a prvni zjisteni rozsahu poskozeni. Honza prisel o osm zubu, ma natrzena usta, narazeny nos a cetne oderky po tele. Stezuje si na problemy s pohyblivosti leve ruky. Po dvouhodinove anabazi v krouzku šití opustil snehobile akademiky s triceti (!) stehy okolo spodniho rtu. Cyklistika nekdy moc boli. Po dvou dnech jsem Honzu pracne vyhledal a odvezl zpet do skupiny. Trpi, ale pokracuje s nami.

Pata etapa, dlouha 157 kilometru, vedla z Cangas de Onis do mestecka Reinosa. Opustili jsme Asturias a vjeli do provincie Cantabria. Romanticka etapa privedla jezdce do krasneho pohori Picos de Europa. Hned to bylo znat. Pepa se zaprel a vydupal tri kopce druhe kategorie a jako tresnicku na dortu i vrcharskou jednicku. Pocasi bylo stridave, problemy pusobil jen narazovy vitr. Na etapu asi nikdy nezapomenou Jirka Spacil a Petr Jansky. Pri sestnactikilometrovem stoupani na Puerto de la Palombera nasli vedle cesty vice jak deset nadhernych pravych hribu. Kuchar z nich pozdeji uvaril skvelou polevku.

V sestem dejstvi letosni Vuelty byli poradatele vstricni jen zdanlive. Etapa sice vedla vetsinou po rovine, dokonce se mirne svazovala, ale vse bylo vyrovnano jeji delkou. 185 kilometru ve vetru proverilo Pepovu odolnost a pevnou vuli. Opet jsem zasl, jak se ten chlap na tom zeleznem vehiklu vubec udrzi. To jeho neuveritelne vyvazovani odtazenou nohou pri vrazednych sjezdech v ostrych horskych serpentinach, to by stalo za hlubsi studii. Uvedomuji si, ze vidim v akci nejlepsiho sportovce na vysokem kole cele planety. Je naprosto jasne, proc je Josef Zimovcak osminasobnym mistrem sveta a svetovym rekordmanem. To neni obycejna jizda, to je ekvilibristika v mistrovskem podani. Jsme v Logrono a az na Honzu vsichni v poradku.

Sedma etapa z Calahorra do Zaragozy byla 176 km dlouha. La Rioja je popularni oblast zasvecena produkci svetoznameho vina. Josef je z Veseli nad Moravou, a tak si obcasny pohled do upravnych vinohradu jiste vychutnal. Tady by si uzil i Petr Ingr, osviceny mecenas a velky fanda cyklistiky, bez ktereho by Pepa Zimovcak svuj zivotni cyklisticky sen vubec nemohl naplnit. Petr, majitel spolecnosti RI – okna, je totiz zaniceny vinar.
Do Zaragozy Josef doslapal po rozpalenem asfaltu prave se zapadem slunce. I v teto etape odjela vetsinu Iva Zajickova, nekdejsi mnohonasobna drzitelka titulu a medaili z cetnych cyklistickych zavodu v celem svete. Nedaleko odsud, v baskickem San Sebastianu, ziskala pred lety stribrnou svetovou medaili.
Za rok a tyden bude Zaragoza hostit svetovou vystavu EXPO. Pripravy mne pripomnely stavebni olympijsky finis v Pekingu. Tolik jerabu v jednom meste jsem ale jeste nikdy nevidel. Mesto je uz ted neobycejne krasne a hned jsem je zaradil mezi me spanelske favority.
Nase vyprava v cele s Pepou Zimovcakem, zdolala touto etapou prvni tretinu letosni Vuelty. Cykliste ujeli po silnicich zapadniho a severniho Spanelska vice jak 1000 kilometru. Blizime se ale k Pyrenejim, takze…..

Jirka ze Zaragozy

DUMYSLNY RYTIR POKRACUJE

Druha etapa, do poutniho mesta Santiago de Compostela, prinesla po uspesne absolvovanych kopcovitych kilometrech ve stredni casti, necekanou komplikaci. Asi tricet kilometru pred stoupanim do historickeho centra se Josef vzepjal, zaprel se do pedalu a “krup”, masivni ram pod ohromnou silou praskl! Doposud spolehlivy or, ta milovana, vychrtla Rosinanta, zklamal necekane sveho pana. Jen taktak,

Zobrazit vše
5.9.2007, Španělsko, Vuelta

DUMYSLNY RYTIR POKRACUJE

5.9.2007

Druha etapa, do poutniho mesta Santiago de Compostela, prinesla po uspesne absolvovanych kopcovitych kilometrech ve stredni casti, necekanou komplikaci. Asi tricet kilometru pred stoupanim do historickeho centra se Josef vzepjal, zaprel se do pedalu a “krup”, masivni ram pod ohromnou silou praskl! Doposud spolehlivy or, ta milovana, vychrtla Rosinanta, zklamal necekane sveho pana. Jen taktak, ze se Josef stacil katapultovat. Odskocil elegantne bokem a situaci ustal. Vse presel pouhym usmevem. Mechanici nahradili poskozeny dil novym a po chvili jsme pokracovali v nasi paradni jizde.

Santiago de Compostela, treti nejdulezitejsi poutni misto vsech krestanu, nas uvitalo sluncem. “Kodrcava” jizda po stredovekych kostkach proverila repasovanou Rosinantu i Pepovo unavene telo. Toho vecera meli poutnici z celeho sveta pred katedralou sv. Jakuba o atrakci vice. Stovky snimku naseho sportovce obletely svet.

Treti dejstvi spanile jizdy pokracovalo po delsim prejezdu z Viveiro do krasneho pobrezniho mesta Luarca. Jeste nez si Pepa mohl toto pristavni mestecko vychutnat, musel do pedalu vysokeho kola poctive slapat temer osm dlouhych hodin. Proti kopcum, vetru, mlze a na vrcholcich v neprijemnem chladu. Po 153 kilometrech se po teple zeleninove polevce jen zaprasilo.

Po etape jsme porovnavali zkusenosti z prvnich dvou popularnich etapovych zavodu a shodli se na tom, ze Spanele za svymi slavnejsimi kolegy vyznamne pokulhavaji. Zda se, ze Vueltou prece jen tak neziji. Francie pri Tour de France, to je parada. Vsude bohata vyzdoba, vesnice bojuji v soutezi o nejlepe vyzdobenou visku, zaplava cyklistickych motivu a kvetin. Nutno ale uznat, ze Spanele nabizi pro Vueltu nadhernou prirodu, ekonomicky velmi slibne se rozvijejici zemi a mnozstvi zapalenych cyklistickych fandu.

Ve ctvrtem dejstvi etapoveho zavodu okolo Spanelska, poznava Josef Zimovcak a jeho nepocetny doprovod malebnou i drsnou prirodu vzdy zelene provincie Asturias. Prave ukrajuji dalsi ze 185 kilometru, ktere tratovi komisari pro tuto etapu vytycili. Patri k nejnarocnejsim. Na jezdce cekaji tri horske premie, pricemz ta posledni je v cili ve vysce 1100 metru. Pocasi se umoudrilo a roztrhanym bilym prikrovem prostupuje hrejive slunce. Posledni, i nasledne stovky kilometru klickuji sportovci v kopcovitem terenu pohori Picos de Europa. V minulosti byvalo prislibem domova pro vracejici se spanelske objevitele. Pro Pepu Zimovcaka je pouze zahrivaci pred daleko strmejsimi horami obavanych Pyreneji, ktere nas uz brzo cekaji. Drzime Josefovi palce.

Jirka

CYKLISTICKA DOBRODRUZSTVI DONA QUIJOTA

Svetove prosluly velocipedista Josef Zimovcak je neposedny sportovec. Pote, co uspesne zdolal obavane kopce slavne Tour de France, po kolizi doprovodneho vozu bez vahani odstoupil v samem zaveru Giro d’Italia, nyni zdolava nastrahy tretiho nejvetsiho podniku sveta. Vuelta, ve spanelstine znamena okruzni jizda, tak tedy krouzime touto krasnou zemi. Pepa na tresoucim se historickem kole,

Zobrazit vše
3.9.2007, Španělsko, Vuelta

CYKLISTICKA DOBRODRUZSTVI DONA QUIJOTA

3.9.2007

Svetove prosluly velocipedista Josef Zimovcak je neposedny sportovec. Pote, co uspesne zdolal obavane kopce slavne Tour de France, po kolizi doprovodneho vozu bez vahani odstoupil v samem zaveru Giro d’Italia, nyni zdolava nastrahy tretiho nejvetsiho podniku sveta. Vuelta, ve spanelstine znamena okruzni jizda, tak tedy krouzime touto krasnou zemi. Pepa na tresoucim se historickem kole, ja za nim v pevne moderni skodovce v barve stribrite osli kuze. Jako verny sluha Sancho Panza, nasleduji sveho pana.

Josef Zimovcak je takovy Don Quijote svetove cyklistiky. Vsude kam prijede budi opravnenou pozornost. Vyrazne cni nad ostatni a po vzoru Cervantesova hrdiny, siri pohodu a pozitivni inspiraci. Quijote bojoval proti vetrnym mlynum, zlu a prikori sveta, Josef bojuje se silnym pyrenejskym vetrem, skvele propaguje maly a v rekreacni podobe docela romanticky sport. Cervantesuv hrdina cestoval Spanelskem na konci 16. stoleti, muj uslechtily rytir ( J.Z. prevzal loni cenu fair play za rytirsky cin roku ) ma na svoji misi presne tri tydny a pred sebou 3 292 narocnych kilometru.
Kniha Miguela Cervantese popisuje v nekolika epizodach dobrodruzstvi vyzableho venkovskeho slechtice. Ja si dovolim zasobit vas v nejblizsich dnech drobnymi popisy dobrodruzstvi, ktera na sve pouti Josef Zimovcak, tento slechtic vysokeho kola, prozije a ja vizionarsky zaznamenam.

Po tritisicove ceste na jihozapad, dorazili jsme az do Viga, nejvetsiho spanelskeho pristavu, nedaleko od hranic s Portugalskem. V tymu je krome Pepy Zimovcaka jeste devet lidi, kazdy s jinou naplni prace. Velocipedistu ceka ve trech tydnech celkem dvacet jedna etap a pouze dva dny maji volno.

V patek 1. zari, vystartoval Josef a s nim sest cyklistu na stardandnich kolech na etapu dlouhou 153 km. Jelo se z Viga a po temer osmi hodinach projeli cykliste cilem v temze meste. Zahrivaci etapa pry nebyla narocna, ale na me uz tyto pribrezni kopecky pusobily desive. Josef jede v pohode, nema zadne problemy a vecer nas jako vzdy bavil pribehy ze zavodeni. Problemy v podobe defektu potkaly jen Martina Chureho a to hned trikrat! Prolog se vydaril.

Druha etapa se prave jede. Z Galicijskeho Allariz pokracuje severovychodnim smerem do uchvatneho stredovekeho mesta Santiago de Compostela. Zimovcak ukrajuje nekonecne metry na rozpalenem asfaltu. Druhe dejstvi je 149 kilometru dlouhe, zpestrene dvema kopci treti kategorie a umornym vedrem. Charakteristikou teto etapy je zvysena poptavka po vode. Jak pise Servantes: V kraji nekonecnych lanu, vinic a vetrnych mlynu, ma kapka vody cenu zlata.

Josef jezdi mistrovske etapy vzdy o den drive. On konci druhou etapu a nekde tam na jihu, okolo Viga, ted bojuji o prvenstvi profesionalni cykliste v prvni etape dalsiho rocniku slavne Vuelty. Zacal se svatek svetove cyklistiky. Kvuli dopingovym aferam mnoho lidi profesionalnim cyklistum neveri a casto jiste pravem. Josef “jede” pouze na skvele pripravenou stravu moravskeho kulinarskeho maga Pavla Supa, doplnenou maximalne o opavskou “energii sbalenou na cesty”. Drzme mu palce, aby za tri tydny dojel uspesne az do ciloveho Madridu. Vitezem je stejne uz dnes.

Jirka (Sancho)

Jiri Kolbaba
+420 602 577 755

Zpět na východ I.

Jeden podvecer jsem se uz atmosfery Los Angeles dosyta nabazil a nasmeroval svuj vuz severovychodnim smerem. Nocni jizda po Highway mi znovu pripomnela jak uchvatne siroke silnice toto mesto a jeho okoli ma. Sest az osm pruhu v jednom smeru, to si nasinec ani predstavit nedovede. V Barstow jsem neopomnel vyfotografovat nejvyssi teplomer sveta. Pripomnel

Zobrazit vše
16.8.2007, USA IV.

Zpět na východ I.

16.8.2007

Jeden podvecer jsem se uz atmosfery Los Angeles dosyta nabazil a nasmeroval svuj vuz severovychodnim smerem. Nocni jizda po Highway mi znovu pripomnela jak uchvatne siroke silnice toto mesto a jeho okoli ma. Sest az osm pruhu v jednom smeru, to si nasinec ani predstavit nedovede.

V Barstow jsem neopomnel vyfotografovat nejvyssi teplomer sveta. Pripomnel mi, ze se nachazim v srdci Mohavske pouste, ktera uz “upekla” nekolik smelcu. Radeji jsem si primazl celo vyssim ochrannym faktorem. Mezi Barstow a hranicemi s Nevadou jsem nekolikrat sjel z patnacky a uzil si atmosfery popularni Route 66. Jako vzdy nezklamala, je to dnes opravdu relaxacni silnice s uzasnou atmosferou 60. let. Strasne rad fotografuji jeji typicke logo, bizarni opustene benzinove pumpy a rozpadavajici se motely. Za par let tu muzeme mit po vzoru opustenych mest skutecnou silnici duchu (ghost road). Nemel jsem ji opoustet.

Pri navratu na patnacku, myslenkami jeste na sedesatsestce, nevenoval jsem se prilis rizeni, takze jsem nezpozoroval, ze ze strechy predchoziho auta spadlo do vozovky kolo z bicyklu. Stredovou osku jsem narval primo do plaste leveho predniho kola. Bylo zadelano na slusny problem. Na silne frekventovane dalnici, ohrozovan turbulenci silneho proudu vzduchu z projizdejicich trucku, jsem pod zhnoucim poustnim sluncem nakonec pneumatiku uspesne vymenil. Byla to lahudka, ten den bylo okolo 110 Fahrenheita, to je asi 44 stupnu Celsia!

Vedel jsem, ze Las Vegas me opet nenecha chladnym. Byla to odpocinkova zastavka a soucasne propocene foceni v hektickem meste plnem hazardu, neresti a vrcholneho nevkusu. Ten nevkus je ale tak monumentalni, barevny a technicky dokonaly, az je to vse dojimave krasne. Hrisne plytvani penezi. Takove misto (a je to mozna dobre) uz pravdepodobne nikde jinde na svete nevznikne. Navstevnikum Las Vegas bych vrele doporucil, aby si nasli dostatek casu na objevovani kras v poustich a horskych utvarech v okoli tohoto mesta. Kouzelna barevna pohori me dovedla az k datlove farme, ukryte v jednom z udoli. Mistni pochoutky povazuji za skutecne jedny z nejlahodnejsich. Nedaleko LV lezi dalsi lahudka. Mrtve udoli bylo pro pionyry Divokeho zapadu casto posledni zivotni cestou. Pro me vsak i pres hektolitry potu znamena vzdy hluboky cestovatelsky a fotograficky zazitek. Tentokrat mi vyslo i pocasi na Zabriskie Point. Skoda, ze jsem nestihl lepsi svetlo na Devils Golf Course. Vynahradil jsem si to podvecernim naruzovelym focenim v nejnizsim miste severni Ameriky. Prostor zvany Badwater lezi 86 m pod hladinou svetovych mori. Udoli smrti nezklamalo, nameril jsem zde 120 F, u nas je to nepredstavitelnych 49 stupnu.

Dalsi dulezitou zastavkou byla nezapomenutelna navsteva Velkeho kanonu. Grand Canyonu jsem od posledni navstevy zustal leccos dluzen, ale ted jsem si to snad vynahradil. Zapad slunce moc nevysel, ale nasledny vychod uz mel slusne nasvetleni. Nemensi radost mne prineslo foceni okolnich, turisticky opomijenych a skvele dramatickych zarezu reky Colorado. Smutek mne naopak prinesla setkani s mistnimi navazskymi komunitami. Po celou americkou cestu jsem si to uvedomoval. Projizdel jsem uzemimi kdysi slavnych a sebevedomych indianskych kmenu, ale dnes zde ziji zlomeni, casto alkoholem zmozeni, pruvodci turistu, prodejci sperku a tkanych dek. Tragedie, jez tyto komunity potkavaly, se udaly jiz davno, ale presto jsem se obcas za barvu sve kuze stydel. Neoslavoval jsem spolecne s Americany generala Custera, ani Kita Carsona, ale nepokryte jsem fandil Geronimovi, Sedicimu bykovi a Silenemu koni. Severni Arizonu jsem opustil u mesta Kanab.

Jestlize me mormonsky Utah dosud prilis nenadchl, tak jeho jizni prirodni skvosty me uplne dostaly. Narodni park Zion jsem fotograficky dost odbyl, nebylo svetlo, ale nedaleky Bryce Canyon, tak ten jsem si uzasne uzil. Na Coloradske plosine, ve vysce okolo 2500 m se nachazi prirodni perla. Rano jsem si privstal a s pribyvajicim svetlem postupne ztracel dech. Zurive jsem exponoval roztodivne, mnohobarevne vapencove formace. Za miliony let je vymodelovala prirozena eroze. Indiani Pajutove v nich videli zaklete bytosti a pry se jich bali. Ja si jejich pritomnosti uzil do sytosti a na snimky z tohoto mista se opravdu moc tesim.

Dalsim, prekvapive fotogenickym Narodnim parkem byl Capitol Mt. Reef. To uz jsem ale spechal do dalsi pohadky. Mozna nejvetsim skvostem Utahu je Arches & Canyonlands NP. Nedaleko coloradskych hranic lezi nevelky park, ktery je vsak svetovym unikatem. Arches v prekladu znamena oblouky. Najdeme jich zde spolecne se skalnimi okny a viklany, dokonce temer dva tisice. Videt a fotografovat je, to byl skutecny svatek. K nejznamejsimu utvaru Delicate Arch, jsem poprve prisel tesne pred zapadem slunce. Po nekolika expozicich, vsak “nevdecnik” zaslo, tak jsem si jen tohoto mista uzil. Ve zhave noci a nepohodli auta jsem se ani moc nevyspal a ve 4.30 uz vyrazel zpet v nadeji, ze vyjde alespon sunrise. Nebylo to stoprocentni, ale prece jen me slunicko udelalo radost. Pri ceste k uchvatnym kanonum na jihu od Arches, potesil jsem oko i objektiv mezi pohadkovymi utvary v Udoli skritku. Pri ceste jihozapadem USA se z umelecke hravosti prirody doslova taji dech.

Znovu jsem se vracel do Arizony a tesil se na podvecerni navstevu Udoli Bohu. Valley of the Gods jsem “objevil” jiz pred lety a dost jsem se do nej tesil. Mekky zapad slunce se v kratkosti zmenil ve zlovestnou bouri. Nevim, proc se Bohove zlobili, ale tech hromobiti a blesku…Nejhorsi bylo, ze muj vuz nemel nahon na vsechna kola a behem nekolika minut se vyschla koryta ricek zmenila v divoke proudy cervenohnedych zpenenych rek. V temne noci, proriznute obcas demonickymi blesky, podarilo se nakonec vyvezt stribrneho Dodge na zpevnenou vozovku a posleze i do civilizace. Hodne jsem si oddychl, chvilemi ve me byla mala dusicka. Pres tento dramaticky zazitek jsem ale na mysticke Udoli Bohu nezanevrel.

Pres popularni Mexican Hut jsem opet vstoupil na vysostnou pudu uctivanych Navahu. V severni Arizone jich v rozsahle rezervaci zije vice jak ctvt milionu. Rad nabiram na pneumatiky, podrazky a nozky stativu cervenou pudu jejich posvatne zeme. Citim se zde nesmirne prijemne a svobodne. Mam v planu se zde zdrzet, protoze je to fotograficky raj. Doufam, ze mne Velky Manitou vyslysi a povede me kroky temi spravnymi stezkami.

Jirka

Konečně západ

Jak jiz patrno v predchozich dvou dopisech, vedla moje dalsi cesta pri sjezdu ze zapadnich uboci pohori Sierra Nevada do prijemneho San Franciska. V dali vonel Pacifik a ja se tesil na toulky po znamem meste Zlate horecky. Kopcovite misto puvodne obyvali Ohlonsti Indiani, kteri vsak ve druhe polovine 18. stoleti, kratce po vybudovani misie,

Zobrazit vše
13.8.2007, USA III.

Konečně západ

13.8.2007

Jak jiz patrno v predchozich dvou dopisech, vedla moje dalsi cesta pri sjezdu ze zapadnich uboci pohori Sierra Nevada do prijemneho San Franciska. V dali vonel Pacifik a ja se tesil na toulky po znamem meste Zlate horecky. Kopcovite misto puvodne obyvali Ohlonsti Indiani, kteri vsak ve druhe polovine 18. stoleti, kratce po vybudovani misie, byli rychle vyhlazeni. Nalez zlata privedl do zabahnene vesnice desitky tisic lacnych prospektoru a postupne zmenil zlocinne a pijacke doupe ve vystavne mesto. Miluji atmosferu ctvrti Haight-Ashbury. Jeste dnes je zde citit oder z drog a potomci “kvetinovych deti” z 60. let loudi z usmudlaneho chodniku nejaky ten ctvrtak. Ztahuji se sem z celeho sveta a doplneni mnoha svobodnymi a svobodomyslnymi gayi a lesbickami, tvori viditelnou a velmi fotogenickou komunitu nevelkeho mesta. San Francisko proslulo svoji krasou, pozoruhodnou “kopcovitou architekturou”, ale hlavne bezbrehou liberalnosti. Je to privetive mesto, kde je vzdycky co objevovat. Nejvice casu jsem stravil v pritomnosti Golden Gate Bridge. Oblibeny symbol mesta byl casto prikryt tradicni hustou mlhou, tak jsem se musel pro dobre zabery nekolikrat vracet. Mezitim jsem si uzival pochoutek v Cinske ctvrti, atmosfery okolo klikate Lombard Street a kolorit kultovniho knihkupectvi City Lights Bookstore, ktere zalozil znamy reprezentant generace beatniku romanopisec Ferlinhetti. Vzdyt v tomto meste zili a tvorili takovi velikani jako Kerouac a Ginsberg. A to jsem se jeste nezminil o Kiplingovi, Stevensonovi a Marku Twainovi! Proste mesto na nekolik zivotu.

Odjel jsem na vychod, ze si od ruchu mesta odpocinu v NP Yosemite. Prirodni skvost zde lezi jiz 500 milionu let, ale to co musi snaset v poslednich letech, to si jiste nezaslouzi. V letni sezone jej zaplavi more hlucnych a odpadky produkujicich turistu, z cehoz jsou chudaci medvedi urcite pekne vyjeveni. Kdyz jsem tu byl pred lety v zime, byl to skutecny chram divociny, kde nikdo “starousedlikum” nekrizil cestu. Radostne vzruseni i peknou davku strachu jsem prozil pri foceni dvou skotacicich chundelatych mladat. Vyrusil me az ranger, ktery varoval pred blizici se medvedici. Sjel jsem k rece Merced River a pod zhavym sluncem fotil v ledovcovem udoli dramaticky tok s mohutnymi zulovymi balvany. Zbyl cas i na osvezeni.

Pri odjezdu z parku, jsem v NP Teton objevil dalsiho hunace. Nemel pro me fotograficke choutky prazadneho pochopeni a zmizel, nevdecnik, v hustem porostu mezi mokrady. To cetni zastupci mistni vysoke, ti se pred objektivem promenovali radi. Z Tetonu vedla moje cesta do skveleho zlatokopeckeho mestecka Bodie. Rad se pridavam k nazoru, ze je snad nejlepsim v USA. Na stopadesat polorozpadlych domu neni totiz upravovano pro turisty. Kdysi zde zilo okolo 10 tisic casto chamtivych a niceho se nestiticich dobrodruhu. V nejhrisnejsim meste Divokeho zapadu smenovali nalezene nugety za sklenice whisky a rozkos v narucich povetrnych zenstin. Dnes vsak vsichni, bidak i jeho obet, lezi na nedalekem hrbitove na kopci a shlizi na turisty, kteri se zatoulali do tohoto bohem zapomenuteho mista. Nedaleko od Mesta duchu jsem si uzil i ja.

Navsteva jezera Mono, pojmenovaneho takto mistnimi indiany podle miliard malych musek, bude uz nadale patrit v mem zivote k nezapomenutelnym fotografickym orgiim. Zustal jsem s bzucicimi partnerkami cely vecer, noc i rano a to co si vezu na celuloidovem pasu, budou, jak doufam, velke skvosty. Z temne modre hladiny prehistorickeho jezera totiz vystupuji podivne belostne vapencove utvary pripominajici goticke chramy. V mekkem vecernim a rannim svelte pusobily tajemne mysticky. Po kotniky v mazlave hmote jsem si pripadal jako na jine planete. Kdyby se ted na hladinu misto hejna cernych musek snesl konvoj letajicich taliru, vubec bych se nedivil.

Z tohoto pohadkoveho mista me muj stribrity Dodge prevezl spolehlive do daleko prozaictejsiho mista. Po roce jsem se vratil do oblibeneho mesta andelu. Los Angeles me nikdy nezklame. Vzdy je zde prijemna atmosfera, skveli lide, dostatek slunce i smogovy prikrov nad mestem. Tentokrat jsem vice casu venoval foceni lidi a atmosfery okolo Cinskeho divadla v proslulem Hollywoodu. Smysl pro humor a uvolnenost poulicnich umelcu, kteri se zivi tim, ze se nechaji fotografovat v prevleku zname filmove postavy, zatancuji ci neco predvedou, jsou pro toto misto typicke. Lze tu take potkat ta nejbizarnejsi zjeveni z celych USA. Neopomnel jsem vyfotit “povinna” mista spojena s proslulymi serialy Beverly Hills, Melrose place a Pobrezni hlidka. Jedno rano jsem si nasel cas i na jogging po prohratych plazich Venice Beach a Santa Monica. Pobavil jsem se pozorovanim i focenim mistnich postavicek. Takova koncentrace osuntelych bezdomovcu, obchodniku s cimkoliv, falesnych i pravych vojenskych veteranu a samozvanych umelcu se snad nikde jinde nevidi. Z mesta nadeji, showbussinesu a mody jsem odrazil netradicne vychodnim smerem. Ne tedy do Pacifiku, ale do bezbrehych oceanu pousti americkeho jihozapadu. Zacala se tak zaverecna etapa dlouheho americkeho fotografickeho putovani. Zapadniho brehu bylo dosazeno a ted bylo nutno se vratit do dalekeho New Yorku. Tvurci radost i dramatickou honbu za spravnym svetlem v tech nejskvelejsich narodnich parcich popisi zase priste. Do te doby se opatrujte.

Jirka

Z východu na západ II.

Mnoho dni uplynulo od chvile, kdy jsem sliboval pokracovani popisu fotograficke expedice po Spojenych statech. Pratele, jsem zde jiz paty tyden, ale casu na par radek opravdu nezbyva. Makam (fotografuji nebo ridim) kazdy den od casneho rana do pozdniho vecera. Hlavne, ze me to bavi! Minule jsem skoncil v jihovychodni Montane. Nasledovala kratka navsteva krvaveho

Zobrazit vše
6.8.2007, USA II.

Z východu na západ II.

6.8.2007

Mnoho dni uplynulo od chvile, kdy jsem sliboval pokracovani popisu fotograficke expedice po Spojenych statech.

Pratele, jsem zde jiz paty tyden, ale casu na par radek opravdu nezbyva. Makam (fotografuji nebo ridim) kazdy den od casneho rana do pozdniho vecera. Hlavne, ze me to bavi!

Minule jsem skoncil v jihovychodni Montane. Nasledovala kratka navsteva krvaveho bojiste Little Bighornu. Smutne misto vyvolavalo smisene pocity. Tak tady to kruty a nasilnicky Custer projel naposledy. Zanotoval jsem si znamou pisen, poslechl a precetl dalsi informace o legendarni bitve a upevnil sve presvedceni. Od teto chvile jsem v kazde mozne chvili stranil puvodnim obyvatelum teto velke zeme. Bravo, Sedici Byku!

Z krvaveho kopce jsem se vydal na jih. Pres Cody (tak se prece puvodne jmenoval Buffalo Bill!) jsem zamiril na zapad do parku, kde jsem hodlal nafotit slavneho Medu Bedu. Kdo by neznal nejznamejsiho obyvatele narodniho parku Yellowstone? Bedu jsem nepotkal, ale jelenu se po pestrobarevne pude prvniho narodniho parku sveta prochazelo neuveritelne mnoho. Vecerni a casne ranni foceni jsem si opravdu uzil. Moc se tesim na snimky vapencovych jezirek. Bily, sedy, zluty az oranzovy travertin nabizi zejmena po ranu neskutecne inspirace.

Nadseny z nejznamejsiho parku severni Ameriky jsem prejel do sousedniho Grand Teton N. P. a pres Etnu, Montpelier a Logan dorazil v destivem podveceru do hlavniho mesta mormonskeho statu Utah. Salt Lake City bylo sede, podobne jako duse mistnich obyvatel. Tak toto mesto s jeho podivnymi pravidly me skutecne neuchvatilo. V ranem podveceru se ulice vylidnily, obchody stahly rolety a nebylo se temer ani kde napit. Druhy den rano jsem se casne vydal na obhlidku slavne rychlostni drahy na nedalekem solnem jezere. Udivilo me na jakem povrchu dokaze specialni automobil prekonat rychlost zvuku.

Pri odjezdu ze zarive bile nekonecne plochy s fatou morganou, jsem nabral ostre zapadni kurz a pres Wendover dorazil po nekolika hodinach jizdy do Rena. Nejvetsi malomesto sveta, tak si toto mesto rika, je plne hracskych doupat, kriklavych neonu a svatebnich kapli. Marne se snazi dostihnout trptivejsiho bratra Las Vegas. Rad vzpominam na prijemne probuzeni v nedalekem malem westernovem mestecku Virginia City. V roce 1859 zde pod horou Hamilton objevili neobvykle tlustou stribrnou zilu. Vidina bohatstvi prilakala do drsnho mesta vazene obcany i ztroskotance. Uzil jsem si ranniho foceni starych baru, bordelu a kramku v mekkem naruzovelem svetle. Dokonce jesem objevil dum, ve kterem stravil nejaky cas Mark Twain. V knize Drsny zivot popisuje ocita svedectvi prave z tohoto kraje.

Pres nadherne jezero Tahoe jsem uhanel sveze zelenym borovym lesem do dalsiho symbolu Divokeho zapadu. Sacramento, hlavni mesto statu Kalifornia bylo zalozeno v roce 1839 jako dobytci ranc. Objev zlata znamenal vyrazny narust populace. V centru stareho Sacramenta se stale muzeme tesit z typicke drevene westernove architektury. I tady, stejne jako na mnoha jinych mistech Divokeho zapadu, jsem se rad nechaval unest do snu o hrdinskych cinech uslechtilych Indianu a podlych skutcich zaprasenych kovboju. Tak tady nekde ma sve oficialni sidlo Arnold Schwarzeneger, guverner tohoto statu. V obchodech se suvenyry prodavali symboly s jeho podobiznou a nazvem Guvernator.

Ve vzduchu uz byl citit Pacifik, tak jsem znacne nateseny pokracoval do oblibeneho San Francisca. Dosazenim teto mety se naplnila prvni dulezita cast teto cesty. Po mnohadenni, casto velmi unavne ceste pres severni partie stredni casti Spojenych statu, jsem konecne dosahl zapadniho pobrezi. To krasne a fotogenicke bude teprve nasledovat. Tesim se, ze priznive pocasi vydrzi a prave ze zapadniho pobrezi odvezu ty nejlepsi snimky. Co jsem mezi San Franciscem, Los Angeles, Las Vegas a indianskymi rezervacemi v Arizone a Utahu prozil, to se dozvite v pristim psani. Ceka me totiz jeste dlouha cesta na vychod zpet do New Yorku.

Pro dnesek ahoj
Jirka

Z východu na západ I.

Uz dlouho jsem se tesil, jak podniknu dukladnejsi poznavaci cestu po Spojenych statech americkych. Ale co si v teto nesmirne rozlehle a fotogenicke zemi vybrat? Po nekolika navstevach vychodu i kouzelneho zapadniho pobrezi, jsem se tedy konecne rozhodl ji projet napric. A proc ne hned dvakrat? Letadlo Ceskych aerolinii namahave prorizlo hustou deku mlhy a

Zobrazit vše
16.7.2007, USA I.

Z východu na západ I.

16.7.2007

Uz dlouho jsem se tesil, jak podniknu dukladnejsi poznavaci cestu po Spojenych statech americkych. Ale co si v teto nesmirne rozlehle a fotogenicke zemi vybrat? Po nekolika navstevach vychodu i kouzelneho zapadniho pobrezi, jsem se tedy konecne rozhodl ji projet napric. A proc ne hned dvakrat?

Letadlo Ceskych aerolinii namahave prorizlo hustou deku mlhy a smogu. Zdlouhavejsi vstupni procedury na letisti JFK, jsou po 11. zari 2001 pochopitelne, i kdyz nekdy zbytecne potupne. Posleze me dav doslova vynesl pred budovu letiste. Sede dusno probarvila ostra, kanarkove zluta barva taxi cab, kterych zde ceka cele hejno. Do jednoho jsem odhodlane nastoupil. Navrzena cena za jizdu do sousedniho New Jersey byla sice nehorazna, ale cas me tlacil, tak nebylo vyhnuti. Bodry, rozlehly a velmi tmavy taxikar me dlouho, prevelice dlouho, vezl mnoha oklikami do vysneneho cile. On me vezl, ale ja jej navigoval! Protoze neznal cestu, prilezitost dostal navigacni pristroj Garmin, ktery radeji vezu s sebou. Spolecne se nam to povedlo.

Nekolik prvnich dni jsem venoval poznavani a foceni mesta mest. Bez nadsazky takto lze New Yorku, tomuto sugestivnimu a tezko pochopitelnemu mistu, urcite rikat. Tentokrat vyslo i pocasi, takze jsem byl unesen o neco vice nez jindy. Navstivil jsem mnoho popularnich, chronicky znamych mist a obcas objevil i nejakou mene znamou zajimavost. Cas zbyl i na navstevu Ceske narodni budovy. Prave se dukladne rekonstruuje a je jasne, ze po skonceni praci budou mit krajane i navstevnici k dispozici skutecne dustojne zazemi v samem centru svetoveho velkomesta.

Cas se zahy naplnil, tak jsem i ja naplnil vypujceneho Dodge a vydal se na vysneny zapad. Jeste pred par lety byla cesta na zapad spojena s cetnymi strachy a fobiemi. To jsme opousteli “Divoky vychod”. Ted jsem byl jen vzrusen pri predstave, kolik krasy a naplnenych klukovskych snu me ceka. Odjizdel jsem prece na “Divoky zapad”. Ve stopach Divokyho Billa, Calamity Jane, generala Custra, Buffalo Billa a dalsich, jsem se tedy vydal na dlouhou cestu k zapadnimu pobrezi Ameriky.

Prvni vetsi zastavka byla jiste tradicni, ale vynechat jsem ji nemohl. Niagarske vodopady nepatri k tem nejkrasnejsim, ale presto spolehlive uchvati. Stravil jsem na nich podmraceny vecer a druhy den velmi casne rano. Tak casne, ze temer pul hodiny jsem zde pri foceni nezahledl zivacka. Na tomto frekventovanem miste, jiste velka zvlastnost.

Po odjezdu z vodopadu, jsme se s Dodgem nekolik hodin otukavali a sehravali. Vzdyt nas ceka mnoho tisic mil spolecne prace pres prerie, pouste, lesy, mesta a Narodni parky nekonecne zeme. Buffalo, Cleveland, Toledo, Plymouth..a..Chicago! Ano, do Chicaga jsem se moc tesil. Vzdyt prave toto mesto je kolebkou mrakodrapu. Prvni odvazne stavby byly projektovany prave zde. Fotogenicke mesto mne vubec nezklamalo. Navic jsem zde prozil s mistnimi i 4. cervence, tedy velkolepe oslavy Dne nezavislosti. Nocni ohnostroje se zrcadlily ve sklenenych plastich supermodernich budov a ja jsem opet vedel, ze se pomalu naplnuje dalsi z mych bezbrehych cestovatelskych snu.

Severni Illinois, ale zejmena Wisconsin, predznamenaly prostredi, ktere me bude v pristich mnoha dnech vytrvale provazet. Nekonecne roviny, rozlehla pole od horizontu k horizontu, opustene a zaprasene benzinove pumpy s obsluhou, jak vystrizenou z nejakeho filmoveho hororu. Pri prujezdu planemi jizni Minnesoty, jsem odbocil na Pipestone. Misto je Narodnim monumentem a uz samotny nazev leccos predznamenava. Indiani z mistniho cerveneho kamene od nepameti vyrabeli proslule dymky miru. Jejich kalumety se rozsirily po celych statech od vychodu az na zapadni pobrezi.

Jizni Dakota nabidla hned nekolik atrakci, fotografickych motivu a zazitku. Po kratke navsteve Mitchel, mesta kukurice, jsem prozil nezapomenutelne dva dny v oblasti Badlands. Prezident Roosevelt ji v roce 1939 prohlasil za Narodni park, a tak i na me zustalo mnoho neporusenych piskovych vrstev a bizarnich tvaru, jez v zapadu slunce vrhaji uchvatne stiny. Erodovane barevne pisky a vulkanicky popel jsou dodnes hrobem mnoha druhu prehistoricke fauny i flory. Byly zde odkryty kosterni pozustatky tyranosauru i dinosauru. Indiani nazyvali tuto nehostinnou a temer nepruchodnou zemi Mako sica, tedy doslova Spatna zeme- Badlands.
Jizne od Badlands zije ve smutnych rezervacich nekolik jeste smutnejsich potomku slavnych a bojovnych Siouxu. Pri vzpomince na genocidu, ktera na nich byla v druhe polovine devatenacteho stoleti pachana, me prepadl smutek. Nalada se nezlepsila ani u okazaleho pamatniku Rushmore. Kamenni prezidenti Washington, Jefferson, Roosevelt a Lincoln, mne spise opet pripomneli, ze Evropane tuto posvatnou zemi indianum surove ukradli.
V dalsich dnech jsem se uz ale potesil z poznavani Narodniho parku Custer a kouzelnych Black Hills. Vrcholem byla navsteva zlatokopeckeho mestecka Deadwood, zejmena slavnych mist historie divokeho zapadu. Nikdy nezapomenu na navstevu hrobu nechvalne znameho Divokyho Billa Hickoka. Pistolnik a hrac byl zastrelen pri partii pokeru prave zde. Vedle nej lezi analfabeticka alkoholicka, herecka, zdravotni sestra, umyvacka nadobi, prostitutka a spionka Martha “Calamity Jane”. Jeste jsem prolezl nekolik starych hracskych doupat, salonu a spelunek a uz jsem radeji pokracoval dale.

Radostne foceni i uzasnou relaxaci v dokonale prirode jsem prozil pod bizarnim skalnim utvarem Devils Tower. Kamenny monolit se tyci v severovychodnim cipu Wyomingu. 260 metru vysoka skala vdeci za svuj vznik dramaticke vulkanicke aktivite stare temer sedesat milionu let. Venoval jsem ji desitky snimku a vubec jsem nelitoval draheho filmoveho materialu. To nejlepsi foceni bylo tradicne casne rano, kdy teple ranni slunce vykreslovalo na varhanovitem povrchu skvele variace svetel a stinu. Pripomnel jsem si “Blizka setkani tretiho druhu”. Prave v tomto kultovnim filmu se tento znamy utvar objevil. Milym zpestrenim bylo pozorovani a foceni zabavnych prerijnich svistu, kterych jsou zde cetne kolonie.

Kdyz uz jsem byl v severnim Wyomingu, odskocil jsem si pres Gillette a Sheridan do jizni Montany. Jak cesta pokracovala dale na zapad, to se ale dozvite v pristim psani, na ktere se uz ted tesim.

Jirka
t.c. jiz v San Franciscu

NIHAO z předolympijské Číny, na cestě do vysněného Tibetu

Kdyz jsem pred temer 30-ti lety travil nedele s lamaistickymi mnichy v mongolskych chramech, uminil jsem si, ze dalsi exotickou cestou musi byt navsteva tibetske nahorni plosiny. Obcas jsem o snu hovoril, ale skutek utek…V poslednich letech jsem se k tajuplne zemi nekolikrat priblizil, ale i nadale zamestnaval Tibet pouze me cestovatelske predstavy. Tak tedy

Zobrazit vše
19.6.2007, Čína

NIHAO z předolympijské Číny, na cestě do vysněného Tibetu

19.6.2007

Kdyz jsem pred temer 30-ti lety travil nedele s lamaistickymi mnichy v mongolskych chramech, uminil jsem si, ze dalsi exotickou cestou musi byt navsteva tibetske nahorni plosiny. Obcas jsem o snu hovoril, ale skutek utek…
V poslednich letech jsem se k tajuplne zemi nekolikrat priblizil, ale i nadale zamestnaval Tibet pouze me cestovatelske predstavy. Tak tedy az letos.
Po zazitku z perfektniho palubniho servisu spolecnosti Emirates, rozrizl muj Boeing zlovestne sedy smogovy a prachovy prikrov cisarskeho mesta. Po dvou letech jsem opet pristal v Pekingu. K ocelove sede smogove poklici se pridalo typicke asijske dusno, mala ochota usmivat se a povestna neschopnost domluvit se jinak nez cinsky. Na jakoukoliv anglicky vyslovenou otazku nasleduje souhlasne pokyvani hlavou. Spise intuitivne jsem vycitil, ze ten sesty doporuceny autobus by opravdu mohl jet do centra. Rozlehla zeme tajemneho taoismu, kulturni revoluce predsedy Maa, nudli, caje, hedvabi, milionu jizdnich kol, Buddhu a peticipych hvezd me pohltila.
Cina je 120x vetsi nez Ceska republika a obyva ji neskutecnych 1,3 miliardy obyvatel. I pres jista uvolneni je nadale policejnim statem, ktery vede Komunisticka strana Ciny. Jeste ted, patnact mesicu pred olympijskymi hrami, je to, bohuzel, na kazdem kroku citit. Ty hry zjevne budou perfektni prezentaci stastneho a svobodneho zivota v progresivne se rozvijejici moderni zemi. Kdo nahledne do bocnich ulic, presvedci se o dokonale fungujicim efektu “potemkinovych vesnic”.
Temito myslenkami jsem se zabyval jen chvili a uz se radeji ponoril do poznavani a foceni vseho, co Peking a okoli nabizi. Neni toho malo. Navsteva Zakazaneho mesta je uz od 20. let minuleho stoleti povolena. Bylo by skoda ji vynechat.
Mezi cetnymi barevnymi budovami rozsahleho arealu si mnohy vybavi nuance tajuplneho zivota cisarske smetanky. Za pet stoleti se zde vystridalo 24 cisaru dynastii Ming a Qing. Synove nebes odsud vladli milionum svych poddanych.
Okazale, v prepychu a rozmarile. Pocet cisarovych konkubin se blizil temer deseti tisicum a posledni cisarovna – vdova Cixi, pry bezne k obedu konzumovala jidlo o sto osmi chodech.
Opustme palacovy komplex, projdeme pod monumentalnim portretem architekta nejzhoubnejsi kulturni revoluce v dejinach lidstva a ocitneme se v miste, ktere v nas musi nutne vybavit predstavy o zlovuli soucasnych vladcu tohoto imperia.
Ve stejnem roce, kdy prazskym studentum dosla trpelivost, prisli si hlasivky procvicit i studenti pekingsti. A meli k tomu hned nekolik duvodu. Nasledkem poklidne demonstrace zneuctila komunisticka vojska jiz ponekolikate jindy poklidnou atmosferu Namesti nebeskeho klidu. Pasy obrnenych tanku a kulky z automatickych pusek zazvonily o dlazbu nejvetsiho verejneho prostranstvi na zemekouli (pres 40 ha). Tehdy padlo mnoho stovek nevinnych lidi a vzpominky na tyto udalosti ovlivnily i muj dojem z chladneho a proporcne nevyvazeneho prostoru. Dejiste masakru obklopuji desive budovy stalinskeho stylu a uprostred vsemu vladne mauzoleum milovaneho i proklinaneho Mao Zedonga. Jedinym milym motivem pro objektiv byl tehdy svitici symbol blizici se olympiady. Svetelna casomira ukrajovala vteriny od vyznamne udalosti. I zde mne vsak militantni rezim pripomnel, kde jsem na navsteve. Nesmyslne vymezeny prostor hlidalo nekolik ozbrojencu. Jeden krok za pomyslnou lajnu ocenil zamraceny vojak hrubym napomenutim. Nechci domyslet, jake ma instrukce, kdybych sel jeste blize k oplocenemu objektu. Vstricnost, velkorysost, vciteni, to je to, co tradicne cinske populaci chybi. Lide na ulici do sebe vrazeji, plivou si pod nohy, agresivne se tlaci ve frontach, nezdravi a temer nikdy se take neusmeji. Vetsi hrubost v dopravnim provozu jsem nikde jinde nezazil. S povdekem jsem vcera v mistni televizi zaznamenal dlouhy spot nabadajici Cinany na vsech socialnich urovnich, ve vsech prostredich k ohleduplnosti, pomoci a slusnemu chovani.
Konecne! Spolecne s castecnym uvolnovanim v oblasti lidskych prav je to nasledek poradatelstvi OH. Chci verit tomu, ze to vidim spravne, a ze to bude dlouhodobejsi proces. Je jasne, ze pro zdar olympiady udelaji cinsti poradatele i nemozne. Sam jsem se presvedcil, co vsechno zde za posledni dva roky vyrostlo.
Bohuzel vsem tem bulvarum, prosklenym obchodnich gigantum a architektonickym lahudkam ustupuji tradicni sede domky z uzkymi ulickami – hutongy. Peking tak definitivne ztraci jednu z turistickych zajimavosti.
Pokud se navstevnici pekingske olympiady zdrzi dele, vydaji se urcite k dalsim skvelym atrakcim. Mnohe jsou ted obaleny lesenim a tisici tel najatych levnych delniku z mnoha vzdalenych provincii. Velkou cinskou zed, hranicni caru mezi civilizacemi, jsem si vyfotil jiz pri prvni navsteve, tak jsem se tentokrat soustredil na lepsi poznani parku, chramu a bezneho zivota v hlavnim meste. Je zvlastni, jak jindy chladni Cinane ziji sympaticky spolecensky zivot na verejnosti. Rad pozoruji pocetne skupinky v upravenych parcich. Jedni hraji ruzne deskove hry, jini cvici taici nebo hraji bedminton. Skupinky starsich lidi cvici yangkou – tanec loajality, oblibeny tanec predsedy Maa. Dnes jej jiz tancuji dobrovolne.
Pochopitelne ze jsem nevynechal navstevu Chramu nebes, mistrovske dilo vznikle za vlady dynastie Ming. Odpocal jsem si ve stinnych parcich Letniho palace a nasnimal desitky dalsich pozoruhodnych mist hlavniho mesta. Tak jako vetsina navstevniku jsem ochutnal pekingskou kachnu a desitky dalsich specialit. Uz se tesim, az vsechny ty nudle, knedliky, garnaty, cerna vejce, skorpiony, plnene rolady a lososove pasty vymenim za cokoliv z ceske kuchyne.
Byt v Cine a nezminit se o fenomenu vsudypritomnych kopii by byla skoda. Nikdy neprestanu zasnout, co vse cinsti soudruzi dokazi, do ceho vseho se pusti. Pro nekoho to muze byt prilezitost jak se za velmi malo penez obklopit znackovym zbozim, jiny se zamysli nad bezzubosti mezinarodniho znamkoveho prava. Trh s miliardou potencialnich spotrebitelu si proste muze leccos dovolit. Zapadu nezbyva nez prihlizet.
Pokud sedim ve skutecne internetove kavarne, technika i software je funkcni a PC neni napojeno na vsudypritomny policejni monitoring, prave jste docetli dalsi aktualni postreh z cest. Pristi bude brzy nasledovat. Ted se vsak musim soustredit na transport do Xianu. Cilem je povestna terakotova armada. Hlavne se tesim, ze se konecne zhluboka nadechnu pod modrou oblohou. Znecisteni ovzdusi nad cinskymi mesty je povestne. Vytapeni uhlim, vyroba elektriny, tovarni kominy a vyfuky starickych automobilu zaradily zdejsi mesta na nejvyssi pricky smutne statistiky…
Preji Vam jasne nebe, hlavu i mysl a tesim se na dalsi kontakt prostrednictvim globalni pocitacove site. Dalsi postreh bude z cesty, ale hlavne pobytu ve vysnenem Tibetu. Takze opet, jak pisi v uvodu, Tibet stale odkladam – tentokrat ale uz jde jen o hodiny. V ruce drzim jizdenku na vlak T27 z Pekingu do Lhasy a pred sebou mam 48 hodin na tvrdem luzku spaciho vagonu…
Jirka

Krásně je i za humny

Prosluneny pozdrav, posilam tentokrat z rakouskeho Kitzbühelu. I kdyz jsem se dlouho neozval, neznamena to, ze bych necestoval. Cestoval jsem, i kdyz neobvykle malo a pouze po Evrope. V unoru jsem pokousel fotograficke stesti v alpskych Korutanech, ale nic z toho nebylo, chybel snih. Pozdeji jsem si hodne uzil skvele pocasi pri fotografovani benatskeho karnevalu

Zobrazit vše
19.3.2007, Rakousko

Krásně je i za humny

19.3.2007

Prosluneny pozdrav, posilam tentokrat z rakouskeho Kitzbühelu. I kdyz jsem se dlouho neozval, neznamena to, ze bych necestoval. Cestoval jsem, i kdyz neobvykle malo a pouze po Evrope. V unoru jsem pokousel fotograficke stesti v alpskych Korutanech, ale nic z toho nebylo, chybel snih. Pozdeji jsem si hodne uzil skvele pocasi pri fotografovani benatskeho karnevalu masek. Snimky se uz brzo objevi na www.theworld.cz. Tak ted tedy par postrehu z Kitzbühelskych Alp v severozapadnim Rakousku.

Svetozname lyzarske stredisko Kitzbühel, ve spolkove zemi Tyrolsko, lezi asi 100 kilometru od Insbrucku a 120 km od nemeckeho Mnichova. Svet zacal malebnou hornatou oblast objevovat okolo roku 1875. V tomto roce sem byla postavena zeleznice. Zasnezene velehory inspirovaly prvni odvazlivce. Kdyz pak hrdina Franz Reisch, poprve v roce 1893, sjel na “norskych sneznicich” obavanou Kitzbüheler Horn, bylo rozhodnuto. Z nenapadneho stredovekeho mestecka, ktere po nekolik staleti zilo z tezby a zpracovani medi a stribra, se rychle stavalo kosmopolitni centrum zimnich sportu.
Mesto melo stesti na uvazlive konsely, a tak velkou radosti je dodnes romanticka prochazka zachovalym gotickym historickym jadrem. Chloubou jsou zejmena barevne kupecke domy z 12. -14. stoleti. Atmosfera mesta , obklopeneho prstencem majestatnych dvoutisicovych hor, dodnes laka filmove hvezdy a bohatou smetanku nejen z Evropy.

To hlavni vsak ceka na navstevniky na zapadni strane mesta. Proslula sjezdovka Hahnenkamm, dlouha vice jak tri kilometry, je znama vsem, kteri sleduji kazdorocne vrcholne souboje pri sjezdech Svetoveho poharu. Sebevrazi v barevnych kombinezach se spousti zavratnou rychlosti z vysky 1666 metru a dramaticky brzdi na golfgovem hristi na okraji mesta. Nestrmejsi usek “zasnezene strechy” se chlubi naklonem 85 procent. Sjezdari zde letaji vzduchem az 80 metru daleko!
Dalsi skvele tereny pro zdatne lyzare i novacky, jsou na vychodnich svazich na Kitzbüheler Horn, Kirchberg, Joch- berg, Pass Thurn a v dalsich lokalitach rozsahleho horskeho masivu.

Kitz, jak svoje mesto nazyvaji starousedlici, je domovem lyzarske superhvezdy Toniho Sailera. Narodil se zde v roce 1935. Jeho kariera byla zavratna. Na OH 1956, v italske Cortine d’ Ampezzo, ziskal tri zlate medaile. Po sedmi titulech svetoveho sampiona zanechal zavodni kariery a dnes je prezidentem lyzarske skoly Rote Teufel.

Pocasi se mimoradne vyvedlo, tak si kazdy den uzivam skvelych podminek pro prejezdy Land Roverem, toulky, ale hlavne foceni horskych motivu na vrcholcich velikanu. Pouze zde, od vysky okolo 1700 metru, je teren zasnezeny. V udolich je uz nekolik dni uplne jaro. Dva nesourode svety. Kdo se na vrholky tyrolskych masivu nevyda, nema vubec predstavu o pohadkovem bilem svete, ve kterem jeste pevne vladne pani Zima.
Letosni chladne mesice ani moc chladne nebyly, takze jsem nesmirne rad, ze si konecne mohu uzit jiskriveho snehu na strmych vrcholcih hor. Uz to asi dlouho nepotrva.

S lyzarskym pozdravem SKOL se louci
Jirka

P.S.
Do konce brezna jeste muzete navstivit fotovystavu OBRAZY SVETA ve Staromestske radnici v Praze. Jsou tam k videni “barevne ilustrace” k pribehum, ktere vam jiz nekolik let posilam z mnoha cest do sireho sveta.
Prazany zvu na ctyri besedy v zaveru brezna a zacatkem dubna. Konaji se ve Vsebaracnicke Rychte na Male Strane. 

Selamat datang di Bali

Na svete neni mnoho mist, kam bych se tak casto a rad vracel. Z jednoho takoveho se ted, v prvnich dnech akcniho roku 007, prave hlasim. Na kridlech mytologickeho orla Garudy, tentokrat prevteleneho do airbusu 330 spolecnosti China Airlines, jsem se z Vidne, pres Taipei, prenesl do Denpasaru, hlavniho mesta milovaneho Bali. Muj vztah k

Zobrazit vše
8.1.2007, Bali

Selamat datang di Bali

8.1.2007

Na svete neni mnoho mist, kam bych se tak casto a rad vracel. Z jednoho takoveho se ted, v prvnich dnech akcniho roku 007, prave hlasim.
Na kridlech mytologickeho orla Garudy, tentokrat prevteleneho do airbusu 330 spolecnosti China Airlines, jsem se z Vidne, pres Taipei, prenesl do Denpasaru, hlavniho mesta milovaneho Bali. Muj vztah k malemu ostrovu na rozhrani Ticheho a Indickeho oceanu se zacal rodit jiz v roce 1994. Tehdy jsem poprve okusil opojnou atmosferu rajskeho indoneskeho ostrova. Slunce, prohrate more, vune kvetu plumerii, usmevavi domorodci, barvite slavnosti, svezi dzungle, sopky, zvuky gamelanu, lehka kuchyne a srdecni pratele me na nevelky ostrov (cca 5500 km2) prilakaly jiz jedenactkrat.
Pri posledni (novorocni) navsteve, jsem se asi nejvice tesil na Sukiho. Nase pratelstvi se zacalo pred mnoha lety, v dobe, kdy nekdejsi profesor anglictiny studoval v nasi zemi cestinu. Vtipneho pruvodce zna jiz nemale mnozstvi zcestovalych Cechu. Uz cestou z letiste jsme se se Sukim castovali ruznymi legrackami. Ty nas pak provazely kazdodenne pri toulkach ostrovem.
Jednim z nejkrasnejsich mist ostrova Bali je oblast Ubudu. Tradicni vesnice tanecniku a remeslniku se rozrostla koncem devatenacteho stoleti, kdy si ji za sve sidlo vybrala jedna vetev kralovskeho rodu Sukawati. O dalsi rozkvet se zaslouzili evropsti maliri Walter Speis a Rudolf Bonnet. Zejmena oni se nadchli mistni umeleckou komunitou, ktera dodnes udivuje a pritahuje kteativni a volnomyslenkarske lidi z celeho sveta. Toulky, zejmena nocnim Ubudem,si vzdy radostne uzivam. Při teto navsteve jsem objevil dalsi skvela mista, jez jsou oku spechajiciho navstevnika skryta hluboko v dzungli. Staronove objevovani ostrova pokracovalo v centrech malirskeho a rezbarskeho umeni v jihocentralni casti ostrova. Vesnice Mas, Celuh, Batubulan a mestecko Gianyar naznaci kazdemu navstevniku, co by si mel z Ostrova bohu na pamatku odvezt.

Dalsi zastavkou na ceste k severovychodnimu pobrezi byl zbrusu novy chram u proslule netopyri jeskyne (Goa Lawah). Jeden z deviti smerovych chramu je Balijci velmi uctivan. Jeskyne na upati utesu se stala domovem stovek pisticich netopyru. Jiz z dalky je citit nasladly pach jejich trusu. Okolo jeskyne existuje mnoho nepotvrzenych povesti.
Ponekud severneji se podel brehu rozprostira rybarska vesnice Kusamba, jez byla svedkem krutych boju Balijcu s Holandany (Indonesie byla po tri staleti holandskou kolonii). Nafotil jsem zde jednoduche solivary a po dalsi dramaticke jizde po uzkych silnicich, dosahl dalsiho postupneho cile.

Zaver roku 2006 a privitani roku noveho se delo v ceskem potapecskem komplexu na skalnatem ostrohu nedaleko Selangu. Ve vysusene kamenite krajine maji zemedelci opravdu co delat, aby se uzivili. Neni divu, ze lepe si v teto casti ostrova vedou rybari. Jejich jukungy brazdi kazde rano rozlehle plochy balijskeho more. Severovychod je Mekkou potapecu a ti do oblasti privezli v poslednich letech penez nejvice.

Z teto strany ostrova je casto skvely pohled na nejvyssi horu Bali, posvatnou gunung api Agung (3142). Pred nekolika lety jsem na spici sopku vystoupil a poklonil se tak tem nejvyznamejsim bohum balijskeho hinduistickeho panteonu. Soucasna navsteva chramu Besakih, jenz je hlavnim magnetem pro vsechny, kdo na Bali zavitaji, mne tehdejsi namahavou cestu pripomnela. Besakih byl pravdepodobne nabozenskym centrem jiz davno pred zacatkem dolozenych dejin. Za zakladatele je vseobecne povazovan knez, jenz prisel na Bali z vychodni Javy nekdy okolo 8. stoleti. Cetni svetsti i nabozensti vudci pokracovali v tradici a tak se rozsahly chramovy komplex v nasledujicich staletich znacne rozrostl. V predlouhe historii byl pri zemetresenich a erupcich Agung nekolikrat poskozen, ale pricinlivi stoupenci nejuctivanejsi bozske trojice (Brahma, Siva, Visnu) jej vzdy obetave opravili. Zejmena pri modlitebnich ceremoniich a v prubehu svatku, se cerny lavovy kamen ozdobi prapory, slunecniky a sarongy v typickych barvach. Cerna je urcena pro Visnua – ochrance, cervena pro Brahmu – stvoritele a smesice ruznych barev symbolizuje Sivu, bozskeho nicitele. Pri cetnych navstevach nejposvatnejsiho hinduistickeho chramu jsem prolil na strmych terasach jiz litry potu. Nikdy jsem nelitoval a vzdy rad pozoroval slavnostne oblecene domorodce pri modlitbach. Snazi si udobrit zle demony a naklonit co nejvice dobrych bohu. Mimo jine take proto, aby se jiz neopakovalo peklo, ktere ostrov postihlo 18. unora 1963. Ten den zacala sopka necekane buracet a chrlit lavu s popelem. Konecne 17. brezna vybuchl vulkan takovou silou, ze se odtrhlo nejvyssich 100 m vrcholu. Zhava lava a jedovaty plyn pripravil o zivot temer 2000 lidi. Cerne lavove reky jsou na severovychodnim Bali patrny dodnes.

Presun po severnim brehu je zdlouhavy a neprilis zajimavy. Za zastavku stoji snad jen byvale hlavni mesto Singaraja a plazove stredisko Lovina. I pri teto posledni ceste si velmi cenim navstevy ostrova Menjangan. Fotil jsem proslule lokality pro potapeni a snorchlovani, stary chram z jedenacteho stoleti a cetne dalsi svatyne. Maly a neobydleny ostrov lezi pouze 8 km od pobrezi Bali. Je pod spravou Narodniho parku a ma jeden z nejkrasnejsich rifu v sirokem okoli. Dobri bohove mi byli nakloneni ve chvili, kdy z ostrovni vegetace vystoupili dva jeleni a nechali se z blizka v melke morske vode fotografovat. Fantazie. Menjangan znamena Jeleni ostrov.

V rychlem sledu nasledovaly dalsi skvele ostrovni dominanty. Jezera Tamblingan, Buyan, ale zejmena Bratan. Jeho posvatny chram Ulun Danu, dalsi z dulezitych smerovych chramu, je ochrance Bali pred zlymi silami severu. Svatyne je venovana bohyni krateroveho jezera Ida Batara Devi Ulun Danu, ktera je ochrankyni vsech vodnich zdroju. Chram jsem fotil jiz mnohokrat a uz ted se tesim na dalsi navstevu tohoto zvlastniho vysocinskeho prostoru s prijemnou atmosferou.

Pri ceste na jih potkava navstevnik mnozstvi ryzovych poli, v hornatem terenu stredniho Bali vetsinou terasovitych. Ostre rezane terasy dotvari uz tak malebnou balijskou prirodu temer k dokonalosti. Navic jsou pro Balijce zivotne dulezite. V 60. letech vyvinuli na Filipinach novy druh rychle rostouci ryze, ktere se dokonale dari i ve vulkanicke pude balijske. V nekterych oblastech ostrova se sklizi az tri urody ryze za dvanact mesicu. Balijci z ni pripravuji mnoho chutnych jidel. Nejznamejsim je urcite nasi goreng, skvele okorenena smazena ryze se zeleninou, krevetami, a kurecim masem.

Zaver pobytu se konal tradicne na plazich jihozapadu. V hotelu na Legianu travim posledni tri noci kratkeho silvestrovskeho pobytu. Ackoli jsem oblibena mista nevynechal, opet shledl nektere z tradicnich tancu, ochutnal zdrave a lehke pochoutky mistni kuchyne, dozvedel se nove tajemnosti mystickeho balijskeho hinduismu, setkal se s prateli (doslo i na mile setkani s ceskym velvyslancem v Indonesii Jaroslavem Veselym a dlouholetym kamaradem Jirkou Pankem, ktery zde zije jiz sedm let), presto se balim na cestu domu s touhou se rychle vratit. Ne nadarmo se rika, ze jsem reinkarnovany Balijec. Ten zivot, ktery jsem zde velmi pravdepodobne kdysi prozil, musel byt jiste stastny. Jinak bych tento maly melanesky ostrov a jeho lid nemohl mit tak hluboku a mile v srdci.

Preji Vam vsem stastny a pohodovy akcni rok 007.
Jirka (Agung) z Bali

ROK POTE – 13 mesicu po nicivem zemetreseni v horach Pakistanu

Nektere cesty si rad vybiram, jine tak nejak prijdou. Po mezipristani v Rime a Dubaji jsem pristal na skromnem letisti v Islamabadu. Pri pulhodinove ceste do Rawalpindi se mi kolem oci mihaly osuntele budovy, reklamy a auta, podobne jako informace o teto malo navstevovane zemi. “VODA JE TU VZACNA, OVOCE NEPRILIS DOBRE, LUPICI NEBEZPECNI, MALE

Zobrazit vše
25.11.2006, Pakistán

ROK POTE – 13 mesicu po nicivem zemetreseni v horach Pakistanu

25.11.2006

Nektere cesty si rad vybiram, jine tak nejak prijdou. Po mezipristani v Rime a Dubaji jsem pristal na skromnem letisti v Islamabadu. Pri pulhodinove ceste do Rawalpindi se mi kolem oci mihaly osuntele budovy, reklamy a auta, podobne jako informace o teto malo navstevovane zemi.

“VODA JE TU VZACNA, OVOCE NEPRILIS DOBRE, LUPICI NEBEZPECNI, MALE VOJSKO TU ZMIZI, VELKE ZAHYNE HLADEM A ZIZNI.”- Takto popisoval drsnou kamenitou zemi arabsky letopisec. Bylo to pri prvni vlne islamizace, okolo roku 643 naseho letopoctu. Presto je dokazano, ze na dnesnim uzemi Pakistanu se clovek usadil jiz v obdobi paleolitu, tedy starsi dobe kamenne.
Dejiny zeme jsou uzce spojeny s pohnutymi dejinami sousedni Indie. Pozdeji i toto uzemi ovladl slavny recky vladce Alexandr Makedonsky. Do udoli Indu vtrhl se svym vojskem v roce 326 pred Kr. Nevydrzel. V nezvykle drsnem prostredi se jeho posadky zacaly bourit a udatny vojevudce musel odtahnout.
Neuspeli Arjove, Persane, Rekove a v nekolika vlnach take islam sirici Arabove. Dlouheho trvani nemelo ani vitezne tazeni krvelacnych Mongolu. Cele uzemi ovladla az vojska Cingischanova vnuka Batu- Chana.
Vitezstvi islamu nakonec zajistili mystikove arabskeho a perskeho puvodu, s podporou svatych muzu a poustevniku. Dnes je Pakistan druhou nejvetsi muslimskou zemi na planete. Je desetkrat vetsi nez Cesko a zije zde vice jak 160 milionu obyvatel.

Moderni dejiny jsou take ve znameni neklidu, vojenskych prevratu, korupcnich skandalu a krvavych srazek mezi islamskymi fundamentalisty a vladou.
Mnohalete uzemni spory s Indii pretrvavaji dodnes. Zejmena v oblasti Kasmiru, kam jsem se po kratkem foceni Rawalpindi a Islamabadu premistil.

Petihodinova cesta terennim vozem vedla na sever, az k hranicni rece Neelum.
Prekrocenim toku jsem se ocitl na uzemi tajemneho Kasmiru, kde se kdysi rozkladalo slavne himalajske knizectvi. O hornatou krajinu vedou spory Indie, Pakistan a castecne i Cina. Naroky si tak necini jen Afghanistan a Tibet. Uzemi byvalo krizovatkou karavannich cest mezi predni, stredni a jizni Asii. Na kazdem kroku se setkavam s aktivitami a snahou osamostatnit Kasmir od zavislosti na dvou velkych sousedech. Kasmirska priroda, zivotni styl, touha po vzdelani, jsou odlisne a snesou prisnejsi kriteria hodnoceni.
Vstoupil jsem na uzemi, ktere bylo jeste donedavna navstevnikum ze zapadniho sveta zapovezeno. Prozival jsem to prave cestovatelske vzruseni, tentokrat ale prekryte udalostmi, ktere tak citelne otrasly zivoty Kasmiranu. Ty otresy dovedly do byvaleho prosluleho kralovstvi i me.

V rijnu roku 2005 otraslo severnim Pakistanem a Indii silne zemetreseni o sile 7,6 stupnu Richterovy stupnice. Behem nekolika sekund zahynulo nejmene 87000 obyvatel. Nektere odhady hovori i o vetsich ztratach na zivotech.
Katastrofou bylo postizeno vice jak 3,5 milionu, jiz tak nesmirne chudych obyvatel. Nejvetsi otresy a ztraty utrpelo horske mestecko Bagh. Prave v tomto meste je “polni tabor” humanitarni organizace ADRA, ktery se na nekolik dni a noci promenil i pro me v prechodnou zakladnu, zakladni tabor, pro vystupy do okolnich kopcu. Jako externi pozorovatel jsem se stal na par dni clenem tymu, jenz kontroloval uroven stavebnich praci pri humanitarni vystavbe nekolika skol.

Pri kazdem odjezdu z chudobneho a zniceneho Baghu jsem se potkaval s projevy lidske ucasti z mnoha oblasti sveta. Sve stopy zde zanechaly organizace Clovek v tisni a Lekari bez hranic. Mnoha zarizeni nesla loga UNICEF, UNITED UNION. Pomahaly dalsi organizace z Nemecka, Turecka, Japonska, Malaysie, Velke Britanie, Kanady a mnoha dalsich zemi. Rok humanitarni pomoci je sice videt, ale problem techto nestastniku stejne definitivne neresi.
Prvni postrehy me privadi na myslenku, ze hlavni problem bude v mistnich lidech. Jakoby mnozi cekali. Neochota zapojit se do regenerace spolecnosti a zniceneho uzemi je prilis patrna. Prekvapive byly vypovedi mezinarodnich humanitarnich expertu. V tradicni, znacne dogmaticke islamske kulture, ma slovo vlivnych duchovnich velkou vahu. Jejich predstavy o vstricnosti vuci mezinarodnim humanitarnim institucim zapadniho sveta, se casto lisily od garanci, danych centralni vladou v Islamabadu. Znacne slovo ma v oblasti neklidneho Kasmiru i armada. Mnohe humanitarni organizace to odradilo a z postizenych oblasti jiz odjely. Pres nemaly pocet problemu vsak ti nejsilnejsi humaniste vydrzeli. Mezi nimi i pracovnici humanitarni organizace ADRA Ceska republika. V terenu jsem se pohyboval s reditelem teto instituce Janem Bartou, koordinatorem projektu ve meste Bagh Peterem Kernem a dalsim obetavym pracovnikem ADRA Pakistan Radkem Spinkou. Kazdy den jsme sve zivoty sverovali do rukou skveleho Petera Kerna, jenz ridil svereny vuz se suverenitou pilota dakarske rallye. Destive pocasi casto ztizilo prostupnost terenu natolik, ze jsme museli zbytek cesty v hornatem terenu dojit. Takova byla i cesta k chlapecke stredni skole ve vesnicce Mallak.
Nedaleko ni se buduje skola divci. Obe jsou polozeny vys, nez nase nejvyssi hora Snezka. Vsude kam oko dohledne, jsou jen strme svahy a na nich prekvapive znacne mnozstvi budov, chatrci a hospodarskych staveni. Tak odsud, ze sirokeho okoli, chodi deti a ucitele do skoly. Casto az dve hodiny chuze ve velmi kopcovitem terenu. (Dnes, kdy je destivo, nepustili do svahu ani “zasobovaci” kone a osly. Na kluzkem povrchu si obcas nektery zlomi nohu!)
Takovych skol jsem jeste v dalsich dnech videl nekolik. Nektere buduje ADRA ve vyskach vice jak 1.800 metru nad morem. Mohou jiste aspirovat na titul “nejvyssi ceska skola”. Rocni pritomnost humanitarni organizace ADRA neni vazana pouze na vystavbu skol. Tem nejpotrebnejsim jsou rozdavany tisice stanu, dek, ohrivacu a mnoho dalsich dulezitych veci. Prirodni katastrofa takovych rozmeru, v kraji tak chudobnem, dostava rozmer temer apokalypticky.
Divil jsem se, kolik lidi v chladnem himalajskem pocasi, stale jeste spava pod platenymi stany. Neni divu, mnozi se jeste boji spat v budovach. Tato cast himalajskeho podhuri je stale seizmicky aktivni.

Cestovani po mestech a vesnicich mezi hlavnim mestem a Kasmirem mne pripominalo Indii a Banglades. Temer vsude znacna chudoba, nizky hygienicky standard a asijska prelidnenost. Jeden rozdil vsak patrny je. V muslimskem Pakistanu temer chybi na verejnosti zeny. V zemi je uplatnovana prisna separace pohlavi. Fotografovani zahalenych zen je zde daleko vice komplikovanejsi, nez v jinych zemich pod vlivem koranu. Presto doufam, ze si odvazim mnozstvi zajimavych sminku lidi, neuveritelne barevne zdobenych nakladnich vozu a autobusu i bizardnich situacnich zaberu. Ani jednou se nestalo, ze by me s kamerou odmitli obchodnici, remeslnici, skolaci, zemedelci a mnoho dalsich jednotlivcu na ulicich prasnych nebo blativych mest a vesnic.
A jeste neceho si pri teto ceste cenim. Navsteva Kasmiru byla jeste do lonska pro cizince temer nemozna. Konfliktni uzemi byvalo svedkem ruznych bojuvek a bylo cizincum zapovezeno. Po lonskem zemetreseni se tajemne uzemi historickeho kralovstvi na cas otevrelo. Mistni hlasy hovori o tom, ze se po zklidneni katastrofy a ukonceni humanitarni pomoci opet uzavre. Uzemni konflikty pry maji pokracovat. Doufam ze se vyresi a Kasmir bude jiz brzo prijimat milovniky asijske horske prirody.

Ze země whisky

Sever a jih planety me tradicne pritahuji. Proto jsem s radosti prijal zakazku ve Skotsku. Po nezapomenutelne nedavne navsteve Islandu, jsem do zeme whisky, tartanu( panske sukne) a lochneske prisery, odjizdel s velkymi nadejemi.Dramaticke udalosti na londynskem letisti, zkomplikovaly lety pres hlavni mesto a ja mel velke problemy provezt pres terminal obemove a vahove nadlimitni

Zobrazit vše
28.8.2006, Skotsko

Ze země whisky

28.8.2006

Sever a jih planety me tradicne pritahuji. Proto jsem s radosti prijal zakazku ve Skotsku. Po nezapomenutelne nedavne navsteve Islandu, jsem do zeme whisky, tartanu( panske sukne) a lochneske prisery, odjizdel s velkymi nadejemi.
Dramaticke udalosti na londynskem letisti, zkomplikovaly lety pres hlavni mesto a ja mel velke problemy provezt pres terminal obemove a vahove nadlimitni fototechniku a filmy. Nakonec to vyslo a po londynskem prestupu dosedl muj boeing na letisti v Aberdeenu.

Treti nejvetsi skotske mesto lezi na vychodnim pobrezi, asi 200 kilometru od Edinburghu. Nekdy prijemne, jindy nevlidne( mesto lezi blize severnimu polu nez Moskva), sede zulove mesto, vyvolava rozporuplne reakce. Soucasnost historickeho sidla je spojena s cetnymi nalezisti ropy v jeho okoli. Z more pred mestem se tyci temer 100 ropnych plosin. Obyvatele si tak naruzive zdobi sve mesto kvetinami, ze nedavno byl Aberdeen vyloucen z celostatni souteze” Britanie v kvetu”. Proc? Protoze stale vitezil!

Z Aberdeenu jsem se premistil severozapadne do vesnice s nevyslovitelnym jmenem Craigellachie. Stala se mne na tri dny bezpecnou a pohodlnou zakladnou. Z ruznych navstev v oblasti stoji za zaznamenani zejmena celodenni foceni vyhlasene palirny Glenfiddich na predmesti mestecka Dufftown. Poklidne trzni mesto zalozil v roce 1817 hrabe James Duff a dnes nese privlastek” svetove hlavni mesto sladove whisky”. Pod Balvenie Castle, proslulou zriceninou hradu ze trinacteho stoleti, jsem stravil cely den pri foceni tajemneho procesu zrodu oblibene skotske sladove whisky. Vlajkovou lodi palirny je zejmena 12- leta Glenfiddich Special Reserve. Svetoznamou distilerii zalozil v roce 1886 William Grant a nyni je rizena jiz patou generaci teto rodiny.

Glenfiddich, spolecnosti Grant( znamena v gaelstine Udoli jelenu), patri urcite k nejznamejsim sladovym whisky i v Cesku. Milovnici tohoto zlataveho moku casto ani nevedi, jak takovy napoj vznika. O par postrehu se rad podelim.

Rika se, ze skotskou whisky nikdo nevyrabi. Rodi se v ciste a drsne prirode a clovek ji jen trosku pomaha. Dodnes nikdo presne nevi, kdy byly prvni dousky slavneho moku vypaleny. Historie saha do obdobi, kdy tyto oblasti osidlovaly kmeny Keltu. I nazev whisky pochazi z keltskeho jazyka a znamena” voda zivota”. Typicka skotska whisky nese zpravidla oznaceni “single malt”. Znamena to, ze napoj byl pripraven pouze z jedineho, tedy jecneho sladu. Jecmeni se ve Skotsku vyjimecne dari, a tak jiz stari Keltove postavili produkci destilovaneho napoje pouze na teto plodine. ( Americka whiskey se vyrabi nejcasteji z kukurice). Nejlepsimu sladovemu jecmeni se dari na obilnich lanech jizniho Skotska.
V rozsahlem arealu palirny Glenfiddich jsem byl svedkem vseho, co se s nim deje po prvotnim nakliceni. Navlhcene obili lezi na drevene podlaze a pri kliceni se skrob premenuje na jednoduche cukry. Pozdeji, pri procesu kvaseni, se cukr premeni na alkohol. Dulezitou slozkou budouci specificke “teritorialni” chuti, je urcite pouzita voda. Vysocinska voda v oblasti Dufftownu v sobe nese stopy chuti po vresu, raseline a geologicky starych zulovych vrstvach.
Nakliceny jecmen se pote susi v peci kiln. Teplo a kour ze spalovane raseliny prostupuje vstvami obili, susi je a obohacuje o dalsi smes chuti. Nakliceny a vysuseny jecmen se pote rozdrti a namoci opet do vody. Do sladkeho roztoku se pridaji kvasinky. Pri naslednem kvaseni roste procento alkoholu. Proces probiha ve velkych drevenych nadobach, kazda o objemu 50 000 litru. Nasleduje destilace, pri ktere se obsah alkoholu jeste zvyrazni. V typicky tvarovanych, cylindrovych medenych nadobach, se kvasena smes postupne zahriva. Pary jsou zachycovany v cylindru, odvadeny do jakehosi chladice a kondenzovany na kapalinu.
Po prvni destilaci ma napoj asi 20 procent alkoholu, teprve po druhem zahrati, vystoupa procento alkoholu na sedesat procent. Tak silna je typicka skotska whisky.
Dosud si destilat na nedostatek akce skutecne stezovat nemohl. Po narocnem procesu nasleduje dukladny odpocinek. A ne ledajaky. Znacky Balvenie a Glenfiddich, ktere tato palirna produkuje, zraji 12 a nekdy dokonce az 30 let!!! Typickou zlatavou barvu ziskava napoj z dubovych sudu, ve kterych zral puvodne bourbon. Sudy se do “Udoli jelenu” importuji az z USA.

Zajimavou zkusenosti byla i navsteva provozu, kde stare sudy repasovali a desinfikovali v zaru ohne. Sofistikovany, nadseny a hrdy pristup vsech, ktere jsem v rozlehle palirne potkal , me absolutne nadchl. Zacinam rozumet znalcum kteri rikaji, ze nejlepsim poznanim skotske krajiny je dousek ciste whisky. Lze v nem rozpoznat mnozstvi chuti a vuni vsech prostredi, latek a procesu, se kterymi zlatisty napoj prisel do kontaktu.

Sotva jsem ze sebe smyl libe vune napoju spolecnosti William Grant&Sons, vydal jsem se na dalsi objevitelske cesty severozapadnim smerem. Pres Inverness vedly me kroky k jezeru Loch Ness. 37 kilometru dlouhe a misty az 300 metru hluboke jezero proslavila zejmena lochneska prisera. Podle historiku byla pry Nessie poprve spatrena v 6. stoleti a od te doby jeste mnohokrat. Vedci i laikove se o jeji existenci nemohou dodnes dohodnout. Jedni v ni veri, druzi absolutne ne. S objektivnimi dukazy to vsak neni vubec jiste. Kazdopadne zajem byl probuzen a jezerni monstrum vydelava v oblasti ruznym podnikavcum znacne zisky. Byl jsem docela zklaman kvalitou a atraktivnosti sluzeb v navstevnickem centru, muzeu Loch Ness a u hradu Urquhart.
Jeste, ze se obcas po ceste objevil motiv, ktery stal za fotografovani.
Presto si neodpustim poznamku, ze ta cast Skotska, ve ktere se dosud pohybuji, me po strance fotogenicnosti docela zklamala. Snad to prave jeste prijde. Vzdyt me ceka cesta pres pohori Cairngorm, navsteva Glasgow, Edinburghu a cesta konci jednodennim pobytem v oblibenem Londyne.

Zatim ahoj, Jirka

Ještě z Havaje

Kratky prelet jihovychodnim smerem a prenesl jsem se z druheho nejvetsiho Havajskeho ostrova Maui na ten nejvetsi – Big Island. V mem projektu “James Cook” znamena navsteva tohoto ostrova velmi mnoho. Kdyz jsem tu byl v roce 2000, o osudy tohoto moreplavce jsem jeste zvyseny zajem nejevil. Ted jsme to hodlal napravit. Pristal jsem v

Zobrazit vše
25.6.2006, Havaj

Ještě z Havaje

25.6.2006

Kratky prelet jihovychodnim smerem a prenesl jsem se z druheho nejvetsiho Havajskeho ostrova Maui na ten nejvetsi – Big Island. V mem projektu “James Cook” znamena navsteva tohoto ostrova velmi mnoho. Kdyz jsem tu byl v roce 2000, o osudy tohoto moreplavce jsem jeste zvyseny zajem nejevil. Ted jsme to hodlal napravit.

Pristal jsem v Kailua- Kona, na zapadnim pobrezi ostrova, ktery je dvakrat tak velky jako vsechny ostatni v havajskem archipelagu dohromady. Ve veku asi dvou milionu let je take nejmladsi. Prezdiva se mu “Orchid Island” nebo take “Volcano Island”. Stejne jako ostatni ostrovy ve skupine, se narodil na dne oceanu v petikilometrove hloubce. V miste, kteremu se rika “Hot Spot” je otvor v zemske kure, ze ktereho permanentne vyteka magma. V dlouhem geologickem case se tak vrstvenim lavy tvori podmorske a pozdeji klasicke ostrovy, jez jsou pozvolna, pohyby litosferickych desek, odvazeny severovychodnim smerem. Havajske ostrovy tak postupne chladnou, naopak Big Island je dosud vulkanicky velmi aktivni. To jej cini zajimavym a skyta tak mnoho nevsednich dobrodruzstvi a poznani. Velky ostrov je tvoren celou radou sopek, z nichz nejznamejsi jsou dve nejvyssi. Mauna Loa je vysoka 4169 m a sousedni Mauna Kea se tyci dokonce do vysky 4205 m. Vzhledem k tomu, ze upati maji jeste 5 km hluboko pod hladinou Pacifiku, jsou nekterymi odborniky povazovany za nejvyssi hory sveta, ktere odsouvaji Mount Everest az na treti misto.

Presto ze je ostrov ve znacne mire pokryt pustymi lavovymi poli, ma neopakovatelne kouzlo a fotografovi predklada tisice inspiraci. Nabizi take cetne necekane krajinne typy a klimaticke zony. Pohyboval jsem se po malebnych plazich vsech barev, v koralovych zatokach, v lavovych poustich a v neuveritelne krasnych destnych lesich. Fotil jsem v teplotach pres 30°C a nelidsky trpel v silnem vetru a v chladu bod bodem mrazu. Navsteva Havaje je proste dynamicky prozity cas, plyn necekanych zvratu.

Nejprve jsem se vydal kratce na severozapad, kde jsem fotil prastara lavova pole. Pote uz jsem miril pres sopku Hualalai (2521 m) na jih do vesnice Captain Cook. Nema se slavnym moreplavce moc spolecneho, pouze si jeho jmeno kdysi vypujcila jedna obchodni spolecnost a ted se tak jmenuje nekolik desitek objektu nad zalivem Kealakehua (Cesta bohu). Ten je jiz zajimavejsi a v zivote Cooka sehral primo osudovou roli. Vydal jsem se do nej neobvykle pesky. Drtiva vetsina navstevniku jezdi do zalivu organizovane na morskych kajacich nebo vyletnimi lodemi. Po devadesatiminutovem sestupu suchou lavovou krajinou jsem pohnutim ani nedychal. Prede mnou se tycil osm metru vysoky obelisk, ktery zde od roku 1874 pripomina umrti preslavneho moreplavce. Prave tady, z vnitrozemi v temer nepristupne zatoce, meho hrdinu 14. unora 1779 zavrazdili pri potycce domorodci. Tehdy krev jeho i dalsich namorniku zbarvila kristalove cirou vodu nad pestrymi korali. Dodnes je citit silny duchovni naboj mista, ktere bylo po staleti posvatnym pohrebistem havajskych kralu a urozenych aliju. Setrval jsem dlouho a ocima tekal po detailech na vegetaci a kamennych valech kultovniho mista v blahove nadeji, ze objevim neco zajimaveho a cenneho.

Jedine co jsem “objevil” je snad to, jak rychle se muze situace a osud od zakladu zmenit. Vzpomente na minuly dopis – psal jsem o pripluti Cookovych lodi a o jeho bezbrehem uctivani jako boha Lona. Behem okamziku se “bozske telo” koupalo v rude skvrne tepleho zalivu. Domorodci jeho telo odvlekli neznamo kam. S ostatky nalozili tak, jak se na boha sluselo. Ritualne oddelili maso od kosti a cast ostatku pry ulozili k ostatkum havajskych kralu do tajneho pohrebiste. Kolem jeho smrti a dalsi manipulace je dodnes mnoho nevysvetlenych dohadu. Z jedne kapitanovy kosti byl vyroben sip, ktery je dodnes ulozen v jednom ze sydneyskych muzei (zkousky DNA prokazaly jeho pravost).Navstevou zalivu Kealakekua se mne splnil dalsi cestovatelsky sen, tak jsem se vydal na cestu zpet. Poledni dvouhodinove stoupani po zradne lavove suti mi dalo hodne zabrat.

Pres nekolik kratkych fotozastavek jsem konecne dojel do dalsiho planovaneho mista. Pri minule navsteve Hawaii Volcanoes Park jsem se k proudum rude lavy nevydal, ted jsem to hodlal konecne uskutecnit. V pozdnim odpoledni jsem sestoupal do oblasti vychodni riftove zony a vydal se plne nalozen (kompletni fototechnika, stativ, pevne boty, celovka a zalozni zdroj svetla…) do hloubi dramaticky cleneneho lavoveho pole. Z doporucovanych veci me chybela pouze voda – nikde jsem ji nestacil koupit! Tesne po setmeni jsem konecne po dvouapul hodinach nebezpecne chuze dosahl mista, odkud je videt pole zhave lavy. Havajska bohyne sopek a ohne Pele, zde v plne krase rozhodila sve ohnive lavove praminky vlasu. Smaci je ve vlnach rozboureneho Pacifiku. Pekelna krasa uchvacuje a laka se priblizit. Pockal jsem tedy do pozdnich nocnich hodin a po odchodu dalsich nadsencu se vydal blize, narusit alespon trosku soukromi ohnive krasky. Slavil jsem uspech. Kralovna vecera me k sobe pustila. Jeste ne do loznice, taky kdo by o to stal, ale jen tak ode dveri,jsem se mohl obdivovat jeji krase. Byl jsem stastny a pohnuty zaroven. Hluboko po pulnoci jsem se vydal na temer ctyrhodinovy navrat. Svetlo z celovky me, az na obcasne zakolisani, vedlo hlubokou noci po cernych skaliskach zvetrale lavy zpet do bezpeci pevne rovne cesty. Dnesni dva “treky” me staly mnoho sil, ale byly plny tajemnych a nezapomnutelnych prozitku.

Rozsahly vulkanicky park (temer 1000 km2) jsem opustil kolem slavne kaldery Kilauea, ktera z ruznych jicnu sopti jiz od roku 1983. Jeste jsem stacil vyfotit bernesku havajskou. Je to endemicka husa, ktera je statnim ptakem a domorodci ji nazyvaji nene. Moc se tesim na snimky fantastickeho destneho lesa v okoli obce Volcano. Zamiril jsem do Hila, hlavniho mesta ostrova Big Island. Spesne jsem fotil sochu krale Kamehamehy I a uz jsem stoupal do bezoblacnych vysek ostrova. Po leve ruce Mauna Lou (Dlouhou horu) a po prave cil sve cesty Mauna Keu (Bilou horu). V nejvyssim bode Havajskych ostrovu, vysoko nad bilou dekou z mraku, jsem prozil dalsi fotograficke orgie. Hodne jsem ale pri nich trpel. Ackoliv slunce – dilo boha Mauiho – vytrvale ostre zarilo, teplomer ukazoval pouze 2°C po nulou. Situaci komplikoval mimoradne silny vitr. V takove situaci byl nejvetsi problem, jak co nejlepe zafixovat sebe i stativ. Snad na snimcich nebude poznat, jak jsem byl rozechvely.

Dalsi den jsem pres vetrny district Hamakua a Kohala dosahl nejsevernejsiho cipu ostrova. Pracne, ale nakonec prece, jsem nalezl posvatne misto narozeni krale Kamehamehy I (1758) a pres cetne skvele scenerie se postupne ubiral jihozapadnim smerem zpet k Hilu. Pobrezi Hamakua patri na Havaji k nejkrasnejsim. Pocasi mne prilis nepralo, presto jsem rad, ze jsem mohl videt udoli Waipio, vodopady Akaka, Onomea a dalsi skvela mista. Od zalivu Hakalau si asi vezu nejskvelejsi snimky pohadkove strukturovane dzungle, ktere jsem kdy nafotil.

Posledni den jsem jeste stihl nasnimat scenerie na nejvychodnejsim poloostrove Kapoho, neuveritelny Lava Tree State Monument a teprve dvacet let stare lavove pole v Kalapane. Za tech sest let, co jsem zde nebyl, doznala eroze lavoveho pokryvu znatelnych zmen. Bujna tropicka vegetace vytrvale narusuje mocne vrstvy lavy a pomoci deste, vetru a dalsich erozivnich cinitelu, je pretvari v pozdejsi urodnou pudu. Na malem kousku zeme zde muzete byt svedky vzrusujici podivane. Ohen a hmota z nitra nasi planety zde buduje dalsi ctverecni mile ostrova, ktere oceanska voda vzapeti pohlcuje. Lava, ktera kdysi zabijela, dava dnes domorodym lidem sanci na dobre ziti. Geologicky vek planety je zde prostorove i casove zhusten a nabizi divakovi cetna zamysleni.

Pocituji vdek tvurci teto planety, ze ji opatril zemskou kurou. Priblizne 100 kilometrovy ochranny plast nas nastesti bezpecne (az na par vyjimek) chrani od zhaveho pekla, ze ktereho ostatne vsechno a vsichni vznikli.

Preji pekne leto.

Jirka.

Aloha z Havajských ostrovů

Pote, co jsem se nedavno vyznal ze sveho obdivu ke kapitanu Cookovi, mnozi pisete, abych prozradil vice. Vice najdete jiste v jakekoliv encyklopedii, ale pri popisu sve dalsi pacificke cesty, tedy strucne nekolik zajimavosti pridam. V poslednich dnech roku 1778 se plavily neznamym severovychodnim Pacifikem dva plachetni koraby. Unavena a po opusteni Tahiti, take nespokojena

Zobrazit vše
23.6.2006, Havaj

Aloha z Havajských ostrovů

23.6.2006

Pote, co jsem se nedavno vyznal ze sveho obdivu ke kapitanu Cookovi, mnozi pisete, abych prozradil vice. Vice najdete jiste v jakekoliv encyklopedii, ale pri popisu sve dalsi pacificke cesty, tedy strucne nekolik zajimavosti pridam.

V poslednich dnech roku 1778 se plavily neznamym severovychodnim Pacifikem dva plachetni koraby. Unavena a po opusteni Tahiti, take nespokojena posadka, netrpelive vyhlizela pevninu, kde by bylo mozno doplnit cerstvou vodu a jidlo. Plavili se v nekonecnych zemepisnych sirkach, ktere na mapach te doby byly jednou velkou neznamou. V nebezpecnem pocinani nebylo mnoho jistot. Tou nejvetsi byl asi jejich velitel. Odborne zdatny, sverepy a pritom velice lidsky James Cook.

Hubeny padesatnik se snedou pleti, svedcici o letech stravenych na kapitanskem mustku. Byl oblibeny, ale nedodrzeni discipliny trestal tvrde. V osmnactem stoleti byli hrisnici na lodich pravidelne trestani devitiocasou kockou. Cook mel za sebou pohnuty zivot, plny neuveritelnych dobrodruzstvi a zvratu. Vratme se ale na zacatek.
Narodil se v roce 1728 ve velmi chude rodine. Ve ctrnacti letech zbehl z uceni u kupce a dal se najmout za plavcika. Drsny zivot na uhelne lodi jej neodradil, naopak, intenzivne se vzdelaval ve vedeni lodi a kartografii. Brzy se stal namornikem a pozdeji i kormidelnikem. V roce 1755 vstoupil do kralovskych sluzeb a na lodi Eagle slouzil v kanadske valce v oblasti Quebecu. Venoval se studiu nautiky, astronomie a matematiky. Ve 30 letech v roce 1758, byl jmenovan kapitanem.

Kdyz Kralovska spolecnost hledala odolneho, profesne zdatneho velitele pro plavbu na Tahiti (kvuli pozorovani prechodu Venuse pres Slunce), padla volba na sice neurozeneho, ale nejlepsiho britskeho kapitana te doby. Dveste let pred “bratrskou” invazi sovetskych vojsk do nasi vlasti, vyplouva Cook na svou prvni cestu kolem sveta. Po splneni ukolu na Tahiti, prozkoumal pobrezi obou ostrovu Noveho Zelandu a vychod Australie. Doma si nasledne vyslouzil velke uznani.

V roce 1772 odplul na druhou cestu kolem sveta. Do strucne mapy Pacifiku zakreslil Nove Hebridy (Vanuatu), Novou Kaledonii a dokonce prekrocil 70° jizni sirky. Zastavily jej az mohutne antarkticke ledovce. Domu se po trech letech vratil opet jako hrdina. Kdyz pred treti cestou v roce 1776, rozlepil obalku s ukolem od admirality, ani tehdy se nevzdal. Jiz potreti opustil manzelku a sve dva syny a vydal se hledat severovychodni prujezd z Pacifiku, kolem severu americkeho kontinentu ,do Atlantskeho oceanu. Pri teto plavbe byla jeho lod Resolution provazena o neco mensi Discovery. Kolem mysu Dobre nadeje, zamirily obe lodi na stare dobre Tahiti. Nasledovalo kratke pomazleni v narucich pritulnych polyneskych krasek, doplneni zasob a uz museli odplout na sever. Presne na Stedry vecer objevili ostrov, ktery pojmenovali Vanocni. Nalovili na nem mnozstvi obrovskych zelv. V dalsich tydnech tak meli zabezpeceny zvysene zasoby cerstveho masa.

20. ledna 1778 se na obzoru objevila neznama pevnina. Vegetace ostrova slibovala doplneni zasob. K prekvapenym namornikum prijizdeli na dlouhych akatovych prknech svalnati a tetovani domorodci (zde lze nalezt pocatky surfingu). Vzajemne poznavani bylo zprvu velmi nesmele. Cook a jeho muzi prozili jiz ponekolikate neopakovatelny prvni kontakt dvou naprosto odlisnych civilizaci. Kdyz kapitan v cervenem dvouradem kabatci vystoupil ze clunu na pevninu, padli domorodci na kolena a celem se dotykali zeme. Mohutne koraby prijely v dobe, kdy byl podle mytologie ocekavan navrat milovaneho boha Lona.Obe skupiny se vzajemne obdarovavali. Mezi domorodci byly nejžádanější zejména hřebíky – železo dosus neznali. Za jediny hrebik dali Anglicanum i nekolik prasat. Sklenene perlicky povazovali zprvu za jidlo. Cook ostrovy pojmenoval Sandwichovy, podle lorda, jenz byl reditelem admirality. Byl to potomek jineho lorda, ktery byl naruzivym karbanikem. Aby nemusel prerusovat rozehranou partii, dal si vzdy pripravit kus masa mezi dva chleby. Jak malo staci, aby clovek vstoupil do dejin! Sandwich – toto pojmenovani popularnimu pokrmu zustalo, ostrovy ale najdete na mape pod jmenem Havajske.

Kdyz jsem v polyneskem raji pristal ja, nevitali me tetovani domorodci na akatovych prknech a uz vubec ne svudne polonahe krasky, odene toliko do kvetinovych vencu lei. Cekaly me dusledne kontrolni mechanizmy zname z americkych letist a do tesnych uniforem napechovane (nektere spise nalite) obezni divky, druhdy idol zenske smyslnosti a krasy. To vite, kdyz se daji dohromady polyneska lenost a americky sandwich (hamburger) nevzejde z toho nic dobreho. V planu jsem mel navstivit celkem pet Havajskych ostrovu, pri posledni navsteve jsem stihl pouze tri. Na Oahu a v hlavnim meste Honolulu, to po pristani letu z Los Angeles zacalo. Znacne rozsahle mesto je lemovano peknymi plazemi (Waikiki) a z druhe strany do nej prostupuje svezi vegetace. Kapske mesto ma svou Stolovou horu, Rio de Janeiro Cukrovou homoli a Honolulu majestátný kráter Diamond Head. Jedno rano jsem si na jeho okraj vystoupal a uzival si panoramatickeho foceni. Tesim se zejmena na snimky ze severniho pobrezi, centralniho masivu, udoli Wairnea, ananasovych plantazi firmy Dole a Pearl Harbor.

Z Oahu jsem si naplanoval prelet na Molokai, paty nejvetsi ostrov souostrovi. Ostrov je znamy zejmena tim, ze zde, na zcela izolovanem poloostrove Kalaupapa, pecoval o malomocne osviceny pater Damien. Nejfotogenictejsi bude urcite udoli a zatoka Halawa. Po noci v blizkosti hrmiciho priboje, jsem se vydal na mnohahodinovy vylet k vodopadu Hipuapua. Fyzicky to narocne prilis nebylo, ale najit a udrzet smer, tak to byla velka zkouska. Za cely den jsem nepotkal vubec nikoho. Na zapade ostrova jsou rozsahle a pritom temer zcela opustene plaze.

Z Molokai jsem se preplavil lodi na prekrasny ostrov Maui. Po Hawaii je druhy nejvetsi v celem souostrovi. Pred tisiciletimi zformovaly jeho profil dve velmi aktivni sopky. Zatimco Puu Kukui na zapade, je sopka zcela vyhasla, slavna Haleakala s kraterem 12 km na delku a 4 km na sirku je nejvetsi odpocivajici vulkan na svete. Z vrcholu Red Hill ve vysce 3055 m se da sestoupit do krateru plneho ruznobarevnych kuzelu. Tak na tyto snimky se velice tesim.
Jako pred lety jsem si i nyni vychutnaval zejmena jizdu po Hana Highway. Nejklikatejsi silnice na svete je vzdy velkym dobrodruzstvim. Ridice prekvapi zejmena 617 (!) uzkych zatacek. Temne zeleny destny prales, mnozstvi vodopadu, buracejici priboj do lavoveho brehu, jsem se snazil prenest na citlivou vrstvu Velvie 50. Uz brzy budete moci sami posoudit zda-li se mi to povedlo na www.theworld.cz. Libilo se mi i v Iao Valley, nedaleko Wailuku. Z Maui si vezu velke mnozstvi snimku naprosto rajske prirody.

Kratkou odbocku jsme udelal i na nedaleky ostrov Lanai. Pote, co jej koupila ananasova spolecnost Dole, slouzi prevazne k produkci techto sladkych plodu. Havaj je nejvetsim producentem a vyvozcem ananasu na svete. Pred odletem na posledni ostrov Big Island, jsem probdel noc na letisti Kahului. Konecne trochu casu na cteni a psani, ale udrzet oci otevrene, bylo obcas temer nemozne.

Tak az je priste zase otevru, bude to na Big Islandu (v havajstine Hawaii), tak se opet ozvu.

Aloha

Jirka.

Kalifornie

Ani jsem se nestacil prilis ochladit, doma jsem pobyl jen par nejnutnejsich dni a jsem opet v milovanem Tichem oceanu. Na rozdil od minule cesty, jsem ale do nejrozlehlejsiho svetoveho oceanu pricestoval ze zapadu. Travim zde uz druhy tyden, ale program je tak nabity, ze dosud nebyl cas se ozvat. Cestu jsem zahajil ve slunne

Zobrazit vše
12.6.2006, Kalifornie

Kalifornie

12.6.2006

Ani jsem se nestacil prilis ochladit, doma jsem pobyl jen par nejnutnejsich dni a jsem opet v milovanem Tichem oceanu. Na rozdil od minule cesty, jsem ale do nejrozlehlejsiho svetoveho oceanu pricestoval ze zapadu. Travim zde uz druhy tyden, ale program je tak nabity, ze dosud nebyl cas se ozvat.
Cestu jsem zahajil ve slunne Kalifornii, prekrasnem Los Angeles. Setkal jsem se se starymi prateli, poznal nove, zahajil komorni fotovystavu a o cestovani pobesedoval se zajimavymi krajany. Dokonce jsem naplnil sve obcanske pravo a v L. A. jsem i odvolil. Dalsi zajimava zkusenost.
Nekolikadenni pobyt v Andelove byl nabity cestami po meste. Z posledni navstevy jsem si neprivezl zrovna dobre snimky, tak jsem znovu exponoval proslule Beverly Hills, Hollywood, Santa Monica a dalsi popularni mista. Pri dvoudenni ceste na jih, jsem po projeti San Diega prekrocil mexickou hranici a pres Tijuanu zamiril na jihovychod. Tady, a pozdeji v Arizone, jsou vdecnymi objekty pro aparat, zejmena typicke kaktusy saguaro. Az ctyrmetrovi obri jsou pametnici vyprahle pouste (dozivaji se az 150 let!).
Pri navratu zpet do USA jsem zpusobil konflikt, drobny konzularni pripad a vlastni vinou si pripravil pekne zpozdeni. Neuvedomil jsem si vubec, ze cestuji mimo uzemi USA a na cestu jsem si nevzal I-94, utrzek z imigracniho formulare, ktery vsak americti imigracni urednici dusledne vyzadovali. Skvele a rychle mne pres telefon a fax pomohli odbornici z Generalniho Konzulatu v Los Angeles.

Pred sesti lety jsem kolem Joshua tree park pouze projel. Chybu jsem ted dusledne napravil. Kratky spanek na sedadle pujceneho Dodge vyvrcholil casnym horecnym exponovanim neopakovatelne scenerie. “Modlici” se stromy Joshua jsou v rannim teplem svitu velmi vdecnym tematem. Okolo behaly zemni veverky, jesterky a jackrabbit, zajic s mimoradne dlouhyma usima. Dokonce se mihl i coyote a bobcat.
Cestu na zapadni pobrezi jsem prerusil jeste jednou. Na vysoke horske pasmo San Jacinto jsem se nechal vyvezt moderni lanovkou Aerial Tramway. Ve vysce pres 3000 metru se avizovane ochlazeni nedostavilo. Mel jsem naopak pocit, ze je zde tepleji nez na kalifornskych plazich. Uzil jsem si hledani dechberoucich vyhledu na rovinate Palm Springs a nekonecne pouste jihozapadu. Tajne jsem doufal v navstevu medveda, ale jedine vzruseni mne obcas pripravila kluzka sut a uvolnene kameny v dramaticky nerovnem terenu. Tech nekolik hodin horskeho treku bylo neuveritelnych. Mohutne jehlicnany, stavnata zelen, chladne bystriny a pocetna horska fauna, zije na dohled od proslulych kalifornskych a arizonskych pousti. Protina je znama mnohapruhova dalnice, koncici az na pobrezi Pacifiku. I ona slibuje, pro svou extremni vytizenost, dalsi dobrodruzstvi. Ja si dnes uz svoji davku adrenalinu vybral, takze poloprazdna highway me v klidu dovezla az do mesta snu, nejen tech filmovych.

Cas vymezeny pro navstevu zapadniho pobrezi USA se nachylil a na losangelskem letisti uz plnili mohutne nadrze Boeingu 737- 800. Jedno z pocetnych sedadel uz cekalo na moji malickost, aby ji prepravilo ctyri tisice kilometru do hloubi Pacifiku. Zde, v teplych vodach pruzracneho oceanu, pusobenim extremne silne podvodni vulkanicke aktivity, zakotvily snove krasne zelene perly vonaveho archipelagu. Havaj se stala, nejen v ceskem jazyce, synonymem raje. Priste si tedy tento ostrovni raj predstavime.

ALOHA
Jirka

Tisk  tisknout článek

Hlášení z cesty č. 16, kód 3A, složka 7, heslo: Platypus

Drahe soudruzky, drazi soudruzi,pred nedavnem jsem byl svedkem nevsedni, ale tolik potrebne sebekritiky. Zaznela z ust soudruha Nikolaje Nefachcenka, v prime reakci na vyzvu soudruha Dejsibacha, ktery ji adresoval nam vsem, jiz druhy jednaci den naseho stranickeho sjezdu. Jeste nez Nikolaj ukoncil svoji kratkou, lec revolucne rozhodnou rec, byl jsem pevne presvedcen, ze toto je

Zobrazit vše
4.5.2006,

Hlášení z cesty č. 16, kód 3A, složka 7, heslo: Platypus

4.5.2006

Drahe soudruzky, drazi soudruzi,
pred nedavnem jsem byl svedkem nevsedni, ale tolik potrebne sebekritiky. Zaznela z ust soudruha Nikolaje Nefachcenka, v prime reakci na vyzvu soudruha Dejsibacha, ktery ji adresoval nam vsem, jiz druhy jednaci den naseho stranickeho sjezdu. Jeste nez Nikolaj ukoncil svoji kratkou, lec revolucne rozhodnou rec, byl jsem pevne presvedcen, ze toto je spravny postoj i pro me. Sebekriticky priznavam, ze jsem se v posledni dobe nechal ukonejsit dilcimi uspechy a zapomnel jsem na osvicena slova naseho milovaneho vudce: “Oddaneho revolucionare poznas podle kruhu pod ocima. Nemuze dospat, jen aby splnil ukoly mu zadane.” Stydim se za svou vyhlazenou tvar, za to, jak jsem si v posledni dobe, pri zadanem zahranicnim ukolu, spokojene vyspaval.
Ano, drazi kolegove, strana me poverila, abych splnil serii ukolu v dalekem Pacifiku. Bylo jich nemalo. Priblizne jako okvetnich listku na, nam tolik drahem, rudem karafiatu. Koordinatorem celeho projektu, jenz byl financovan z verejne sbirky ” Republiku rozvracet si nedame, protinozcum rozhodne to nandame!”, byl soudruh Vsechnovidim. Mikrofilm s dulezitymi kontakty, udaji a ukoly, jsem ukryl co nejpecliveji. Neni prece zadnym tajemstvim, ze nepratelsti protinozci nam vsem bezostysne koukaji i do nohavic a pod sukne. Co take ocekavat od nevzdelanych individuii, ktera neprosla sofistikovanou strukturou marxisticke vedecke vychovy. I kdyby se nektery jedinec do naseho prostredi vetrel, neveril bych mu. Jiz z oznaceni ” protinozec”, citim definitivne antagonisticky postoj. My prece musime stat v jednom siku, rameno na rameni. Slapky proti slapkam, z toho nekouka nic dobreho.

Pres vsechna tato varovani, bychom meli, drahe soudruzky, drazi soudruzi, velmi citlive rozlisovat. Revolucni doktriny Velkeho rijna, doletly k srdcim mnoha lidi i na Jizni polokouli. Soudruzi protinozci, bratri ve spolecne vire v globalni vitezstvi svetlych stalinskych myslenek, stoji na pomyslnych barikadach spolecne s nami.
Soudruh Vsechnovidim mi pred cestou vysvetlil, ze je poznam snadno. Nestavi se do opozice, ale symbolicky stoji s nami v jednom siku – chodi totiz po rukou. Dostal jsem za ukol jich nekolik vyhledat a zaclenit do naseho pacifickeho projektu. Mohl jsem si ruce ubehat, ale bohuzel jsem zadneho nenasel.
Prvni nesplneny ukol!

V roce 1768 (presne 200 let pred tim, nez doslo ke zlomove udalosti, ktera tak nesmazatelne vstoupila do nasich srdci), se v hlavach prislusniku Engelsovic rodiny teprve formovaly odvazne myslenky socialniho smiru. Pozdeji je potomek Bedrich, s pritelem Karlem realizoval.
Ve stejnem roce byl soudruh Jakub Kuchar poveren neobvyklym ukolem. Na lodi Endeavour (Usili), mel vynalozit veskere usili a pokusit se objevit a zapichnout rudou standardu do Terra Australis – nezname zeme na jihu.
Jakub byl oddany svezim myslenkam socialni rovnosti, mel smysl pro kolektivni mysleni a cely svuj zivot bojoval za vitezstvi revolucnich myslenek. Zadany ukol beze zbytku splnil. V roce 1770 se v zatoce Botany Bay vylodila ze skuneru druzina soudruhu v rudych kabatech a nad jejich hlavami se trepetala standarda vitezstvi. Zeme, ktera se dnes jmenuje Australie, nam vsak byla v prubehu dalsich udalosti doslova ukradena. A to byli na nasi strane i domorodi rudosi Aboriginalove, jimz rudy ostrov puvodne patril.

Po objevu nove, jeste neobdelane zeme, nechal soudruh Kuchar pracovat tradicne spolehlivy vychodni vitr. Velmi profesionalne jej chytal do plachet tvaru peticipe hvezdy a sikovne jej menil na vitr vychodoseverni. Ten ho spolehlive unasel podle pobrezi nove clenske zeme stale vice na sever, blize ke Kremlu. Vybojny kmen bilych Aboriginalu ze zapadu vsak pronikl do sametove cervenych teritorii na vychode a rozhodl se viteznou plavbu rude Kucharovic gardy zastavit. Nepratele jim do cesty postavili a pod hladinu ukryli nebezpecne melciny a tvrde vapenate koraly. Misto je dodnes zname jako Velky barierovy uskok.
Kolega Kuchar uskok neprohledl, lod poskodil a pri naslednych usilovnych opravach kotvila Usili u severovychodnich brehu Australie nekolik tydnu. Dejiny nekdy ovlivni zdanlive malickosti. Soudruh Kuchar s posadkou se natolik zdrzel, ze jej pri registraci noveho uzemi u Evropske Internacionaly predesel jiny namorni kapitan. Byl bohuzel z druhe strany barikady. Rozlehly ostrov zaregistroval v rejstriku ” Svobodna uzemi ” a tim nam potencialni strategickou balistickou zakladnu, vyrval ze sfery pusobnosti. Skoda, nekolik milionu klokanu rudych, mohlo viditelne rozsirit clenskou stranickou zakladnu.

Soudruh Vsechnovidim mne sveril malo znamou skutecnost. Jakub Kuchar po poskozeni lodi a pri naslednem konfliktu odhodil z paluby bronzovou volebni urnu s tajnymi svitky a mikrofilmy. Stupen utajeni 9.
Mym ukolem bylo urnu najit, vylovit a nenapadne dopravit do ustredi. V prevleceni za cestujiciho fotografa se specializaci na landscape a leteckou fotografii, jsem si najal u tridnich nepratel spolehlivou helikopteru. Vzapeti jsem zjistil, ze je vyrobena u nas, v zaporozskem kraji. Pohodlne jsem se usadil, ale to uz stroj stoupal do huste atmosfery imperialistickeho uzemi.
Podobne jako v roce 1770, i dnes se okolnosti ci nepratelske vlivy spikly. Kdyz nas spolehlive pracujici motory dopravily nad zadane souradnice, nahle se zatahlo. Cetni soukromi vlastnici nezcelenych malych policek cukrove trtiny, prave palili nahorklou urodu. Az do helikoptery jsem citil pronikavy zapach, u nas jiz davno nepouzivanych, prirodnich hnojiv.
Agresivni imperialiste vsak dosahli sveho. Pres hustou mlecnou clonu jsem bohuzel nemel sanci zadany ukol splnit. Zatimco ja byl rudy vztekem, vsiml jsem si, ze muj pilot kouli spokojene ocima, az mu svitilo belmo. Nade vsechnu pochybnost patril na druhou stranu, k tem bilym.
Nekvalitni palivo jiz dochazelo, bylo nutno se vratit. Na dalsi den byl planovan muj odlet zpet do rodne vlasti. Spolecnost Aerosok leta na cas.
I kdyz jsem se hodne snazil, nadeje do mne vlozene jsem opet nenaplnil.
Druhy nesplneny ukol!

Sodruzky a soudruzi, bez ohledu na to, ze cetne dalsi ukoly nekolikatydenni mise byly beze zbytku splneny, zadam co nejprisnejsi posouzeni kvality me prace. Nesetrete me! Strana nemuze byt shovivava s polovicatosti. A uz vubec, jak bych se mohl podivat do oci soudruhum Nefachcenkovi, Dejsibachovi a Vsechnovidimovi. Mrzi me take, ze jsem zklamal milovane zakladatele nasi rodne strany a Vas vsechny, drahe soudruzky, drazi soudruzi.
Dekuji za pozornost.
Zapsal: Jurij Putestvenik

P.S. Malem bych zapomnel. Soudruh Jakub Kuchar se narodil v proletarske rodine zchudleho podruha v jizni Anglii. Jeho rodice jej tedy pojmenovali po anglicku a s tim jmenem vstoupil do dejin. Budete ho nejspise znat pod jmenem James Cook.

Queensland

Kdyz jsem pred lety snil o exotickych cestach, pripadla mne navsteva Australie neuskutecnitelna. Mel jsem pocit, ze zeme klokanu je snad na jine planete. Tak daleko a nedosazitelne na me tento kontinent pusobil. Pak to ale jednou prislo a ja se po tricetihodinovem letu na te ” vzdalene planete” objevil. Uz prvni dojmy me nadchly.

Zobrazit vše
2.5.2006, Queensland

Queensland

2.5.2006

Kdyz jsem pred lety snil o exotickych cestach, pripadla mne navsteva Australie neuskutecnitelna. Mel jsem pocit, ze zeme klokanu je snad na jine planete. Tak daleko a nedosazitelne na me tento kontinent pusobil. Pak to ale jednou prislo a ja se po tricetihodinovem letu na te ” vzdalene planete” objevil. Uz prvni dojmy me nadchly. Kazda dalsi hodina a prekonany kilometr se hluboce vryvaly do pameti, ale hlavne do srdce. Po prvni navsteve jsem na Australii nedal dopustit.

Pozdeji jsem na rudou pudu vzdaleneho kontinentu vstoupil jeste nekolikrat. Me sympatie a nezmerny obdiv jeste vzrostly.
Australie je bezpecna, socialne propracovana demokracie, po ktere je radost cestovat. Vsechny mechanizmy a struktury cestovniho ruchu dokonale funguji. Snad cely kontinent pusobi ciste, upravene a fotograficky je nesmirne vdecny. Presto jsem pri teto posledni navsteve zklaman.
Jakmile jsem prekonal zdlouhavou imigracni proceduru ( patril jsem mezi ty, kteri byli pocteni duslednym pohovorem ) a vystoupil z budovy mezinarodniho letiste v Cairns, nasledovala snura zklamani. Pricinou je pocasi, ktere nema ani trochu pochopeni pro potreby a touhy fotografa. Takova nezodpovednost!
Nedavny nicivy cyklon “Monika”, privedl nad oblast vychodni casti Queenslandu permanentni sprsky, stridane silnejsimi lijaky. V desti a pod ocelove sedou oblohou se vskutku dobre nefoti. Presto se snazim, tech deset zaverecnych dni pacificke expedice, nalezite vyuzit.

Po pristani jiz na me cekal dlouholety kamarad Jirka Holba. Zaniceny znalec zive i nezive prirody, ktery s oblasti Pacifiku spojil poslednich 25 let sveho zivota. Ekologicke projekty jej zavedly krome Australie, take na Papuu Novou Guineu, Irian Jaya, Javu, Bali, Sulavesi, do Malajsie a na dalsi mista tohoto exotickeho sveta. Setkani s nim je vzdy plne zajimavych diskuzi.
Po nekolika dnech marneho vyhlizeni slunce, kdy uz me znacne bolelo za krkem, jsem nakonec v oblasti Cairns fotil skvele obliceje Aboriginies v Tjapukai ( Aboriginal Culutral Park ). Cenim si take uzasna setkani s rodinou Jirky Holby, s cesko- australskym fotografem Michaelem Cermakem a s Indonesany, zijicimi v Cairns.

Dalsi den jsem vyrazil na sever. Po letech jsem se tesil na setkani s Jennifer a Robertem. Tradicne jsme se potkavali v Melbourne, ted se vsak prestehovali do teplejsiho Queenslandu. S Robertem, naruzivym fotografem, jsme absolvovali cetne vylety do okoli Mt. Carbine. K nezapomenutelnym bude patrit dvousetkilometrova cesta do vysneneho Cooktownu. Ackoliv bylo opet (!) zatazeno, tak na ty snimky se obzvlast tesim.

Statistiky uvadi, ze na silnicich Australie je rocne pri stretu s vozidlem zabito vice jak 100000 klokanu vsech druhu. Ani ja jsem teto podivane nebyl usetren. Pri svych navstevach Australie, jsem smutnych dukazu stretu prirody s nasi civilizaci, videl na stovky.
Pri ceste do Cooktovnu jsem, pro moji diashow, fotil mrtve telo srazene klokani mamy, kdyz tu jsem si vsiml, ze ve vaku je jeste zijici mlade. Opatrne jsme jej s Robertem vytahli a sokovaneho, asi 25 cm vysokeho klokanka, dali do kufru vozu. Zachrana akce zacala. Vice jak 100 km nas delilo od pristiho civilizovaneho mista, kde snad malemu sirotkovi pomohou. Pri prvni kontrole naseho pasazera, jsem zjistil, ze se chveje zimou a je ve znacnem soku. Napadl me spasny napad a klokanka jsme umistili do teple plysove kapsy pro mapy, na zadni strane predniho sedadla. Zatopil jsem a spokojeny klokan po chvili usnul. V zachranne stanici v Cooktownu, ocenili muj napad velkym uznanim. Mel jsem nesmirne dobry pocit.
Teprve ted jsem se mohl venovat tomu, kvuli cemu jsem tak daleko na sever Queenslandu prijel. Tady, v blizkosti mysu, jenz pojmenoval Tribulation (mys Utrpeni, Souzeni), prozil James Cook sve prvni pacificke drama. Prave tady poznal, jak slozite je proplout Velkym barierovym utesem. Jeho Endeavour zde najela v roce 1770 na tvrdy koral, jenz prorazil do kylu velky otvor. Jen tak tak dovedli Cookovi namornici poskozenou lod ke brehu. Nasledne opravy si vyzadaly celych sest tydnu, ve kterych zbyla posadka lodi prozkoumavala okoli. Zejmena botanikove Banks a Solander obohatili sve a pozdeji britske a evropske sbirky o vzacne endemicke trofeje ze zive i nezive prirody. Prave zde spatrili udiveni vedci i namornici poprve klokany, ktere ani nedovedli druhove zaradit. Cooktown se muze chlubit tim, ze byl prvni belosskou osadou v Australii.

Vyzivny den jsem zakoncil focenim Black Mountain. Puvod cerne zbarvenych mohutnych balvanu je spory. Opatrne jsem prolezal skalnim labyrintem, kde v minulosti mnoho zvidavych turistu prislo o zivot. Dalsi krasne “peklo”, ktere jsem na teto dlouhe pacificke ceste videl.
A jak to bylo dale, dozvite se v poslednim dopise, v zaveru tohoto tydne.

Ahoj Jirka

AOTEAROA – Země dlouhého bílého oblaku

Na Novy Zéland jsem se také velmi tesil. Byl jsem zde před sesti lety a dodnes jsem nešťastny, ze odsud nemam slusne snimky, za které bych se nemusel stydet. Však vite, fotit se ucim za pochodu a šest let je ve fotograficke praxi velmi mnoho. Této mimoradne fotogenicke zemi jsem tedy zustal hodne dluzen. Let

Zobrazit vše
30.4.2006, Nový Zéland

AOTEAROA – Země dlouhého bílého oblaku

30.4.2006

Na Novy Zéland jsem se také velmi tesil. Byl jsem zde před sesti lety a dodnes jsem nešťastny, ze odsud nemam slusne snimky, za které bych se nemusel stydet. Však vite, fotit se ucim za pochodu a šest let je ve fotograficke praxi velmi mnoho. Této mimoradne fotogenicke zemi jsem tedy zustal hodne dluzen.

Let z Niue trval asi čtyři hodiny, ale po pristani jsem musel odtrhnout další list v pomyslnem kalendari. Jestliže jsem při letu z Království Tonga na Samou jeden den ziskal, tak ted, při preletu dateline zapadnim smerem, jsem jej zase ztratil. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Povest vypravi, ze Buh Maoi vylovil Severni ostrov z more. Kdo vylovil ostrov Jizni nevim, ale oba tvori jeden z nejkrasnejsich paru na svete.
Na uzemi Noveho Zelandu pripluli predkove Maoru asi pred tisici lety z oblasti Polynesie. Pro me je ale dulezite jine datum. 29. listopadu 1769 prirazil k pobrezi nezname pevniny kapitan James Cook. Setkani obou kultur probehlo dobre, ale pro vsechny zucastnene to byl pochopitelne kulturni sok. Traduje se, ze domorodi Maori se domnivali, ze Cookovi namornici maji oci vzadu na hlave. Techniku padlovani dozadu totiz do te doby neznali.
Cook vstoupil na maorske uzemi s dokonalym respektem, jak u neho bylo ostatne zvykem. To uz se ovsem neda rict o dalsich bilych navstevnicich a pozdejsich migrantech. Ti se zpravidla chovali mene ohleduplne. Dnes zije na uzemi Noveho Zelandu pouze asi 12 procent puvodniho obyvatelstva.

Zeme dlouheho bileho oblaku me bohuzel privitala dlouhym bilym oblakem, ktery se nade mnou rozprostiral jeste nekolik dalsich dni. V destivem pocasi se prilis nedalo fotit.
Nejprve jsem navstivil historickou vesnici Puhoi, ktera lezi asi 70 km severne od Aucklandu. V roce 1863 ji zacala v nehostinne dzungli budovat hrstka ceskych emigrantu. Pracovite ceske ruce, vira v Boha a vlastni sily, stejne jako nezmerna solidarita nakonec slavily uspech. Na kazdem kroku jsem narazel na mile vesnicany, kteri se hrde hlasili k ceskym korenum.
Z Puhoi (maorsky Pomala reka), jsem rychle zamiril na jih od Aucklandu, do 240 km vzdalene Rotorui. Zname stredisko maorske kultury je proslule zejmena mnozstvim horkych pramenu, bahennich sopek, gejziru a kouricich fumarol. Na svete jsou pouze ctyri oblasti s vyraznou geotermalni aktivitou. Vedle novozelandske Rotorui je to Yellowstonsky N.P. , Island a Kamcatka.
Rozsahla oblast kolem Rotorui je neuveritelne krasna a strasidelna zaroven. Je take obcas znacne nebezpecna. Sila tekutych vrstev zhaveho magmatu je po tisicileti demonstrovana cetnymi gejziry, fumarolami, bahennimi jezirky, kratery s horkou vodou a slouceninami fotogenickych barev. Litosfera ( pevny zemsky obal), je zde znacne tenka a v mistech vetsiho naruseni zeme “pekelne” kouri. Je to nesmirne sugestivni.

Dalsi zastavkou bylo jezero Taupo. Rozsahle kraterove jezero a okolni mestecka s pritoky cetnych rek, jsou povazovany za “hlavni mesto pstruha duhoveho”. Pri posledni navsteve jezera se mne jeden mistni rybar vychloubal kapitalnim ulovkem. Zdejsi pstruzi toitz dorustaji az do delky jednoho metru! ( To by bylo rybareni, ze ano, Pavle?) Pri teto navsteve jsem se lovu dokonce sam zucastnil. Kamaradi, Petrove Pechman a Netolicky, jsou zkuseni a naruzivi rybari. Pry muskari, jak jsem se dozvedel. Ted prave travi nekolik mesicu na obou ostrovech N.Z. a pripravuji nekolikadilne DVD o muskareni v tomto rybarskem raji. Soucasti ” Rybarovy cestomanie” jsem se stal na nekolik dni i ja. Velke zklamani z destiveho pocasi bylo kompenzovano pohodou a hodinami plnymi humoru, ktere jsem s obema nadsenci prozil. Petrum (v) zdar!

Dlouhodobe jsem planoval privezt solidni snimky z Tongariro National Park. Pres destive pocasi a huste mlhy, jsem neustale zkousel jezdit na ruzna mista a hledal jsem motivy s protrhanou mlhou a skromnymi paprsky slunce. Nebylo jich mnoho. Presto jsem si horskou atmosferu pod sopkami Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu nalezite uzil. Vulkany lezi na zlomove linii, ktera prochazi napric celym “pekelnym” ostrovem a v jasnem pocasi tvori fotogenicke dominanty, typicke pro Severni ostrov.

Cas se nachylil, tedy jsem se vydal zvolna na sever, zpet do Aucklandu, odkud byl muj dalsi prelet mezi pacifickymi lokalitami.
V centralni casti zeme, jsem si trpelive nekolik hodin pockal a konecne se dockal slusneho foceni ve skvelem pocasi. To, co jsem prozil v geotermalni rezervaci Waiotapu, to se take zaradi k nezapomenutelnym chvilim meho fotosafari. Mineralni usazeniny, gejziry, bahenni bublajici jezirka, vridla, vrstvy siry a vapennych usazenin zde vytvorily kouzelnou paletu az neskutecnych barev. Sance na vyniknuti pro meho favorita -Fuji Velvia 50 – byla, doufam, vyuzita.
A to neni zdaleka vsechno. Na severnim ostrove jsem jeste fotil ve vulkanickem udoli Waimangu, v N.P. Shakespeare, v Auckandu a okoli a na mnoha dalsich mistech. K pozoruhodnym atrakcim patri take Zorb Rotorua ( to jsou ty plastove “bubnove pracky”, ve kterych se odvazlivci kouli z kopce dolu – znate je jako predely na televizi Nova!), ale zejmena navsteva Hobbitonu. Vzpominate? To je ta kouzelna vesnice, plna sympatickych zemljanek, z filmu The Lord of the rings ( Pan prstenu ). Bylo toho hodne a pritom tak zoufale malo. Novy Zeland je neuveritelne krasnou a pro fotografa inspirativni zemi. Takovych mist je na planete hodne, ale tato zeme ma tech unikatnich mist prece jen vyrazne vice, nez jine oblasti. Tak tedy zase priste…

KIA ORA !
Jirka

Neobjevený, ekologicky nezničený, tajuplný …

Takto hovori o neznamem ostrove Niue prospekty novozelandskych cestovnich kanceláři. Když jsem se docetl v Cookove deniku o záhadném Ostrove divochu, na který se mu nepovedlo téměř vůbec vstoupit, mel jsem před sebou další krasny cil. Nastal však problem. Zadny ostrov, ostruvek nebo jen odlivovy koral takove jmeno nema. Později se mi podarilo tuto neznamou

Zobrazit vše
25.4.2006, Niue

Neobjevený, ekologicky nezničený, tajuplný …

25.4.2006

Takto hovori o neznamem ostrove Niue prospekty novozelandskych cestovnich kanceláři. Když jsem se docetl v Cookove deniku o záhadném Ostrove divochu, na který se mu nepovedlo téměř vůbec vstoupit, mel jsem před sebou další krasny cil. Nastal však problem. Zadny ostrov, ostruvek nebo jen odlivovy koral takove jmeno nema. Později se mi podarilo tuto neznamou pevninu identifikovat. „Cookuv“ ostrov nese dnes jmeno Niue (Njuej). Dobře, tedy existuje, ale jak je velky, letaji tam letadla, jezdi lode, je obydleny?
Asi Vas nepřekvapím, ze jej stejne jako ja, u nas v Cesku vůbec nikdo neznal.
Zkuseny Marek Nekuda z Ruefa Reisen a rezervacni systém Amadeus, aktivovali data ulozena v celosvětovém sofistikovanem rezervačním systemu … a ejhle! Niue je 259 km2 velky a dopravi mne na nej, v ramci me pacificke expedice, Polynesian Airlines. Moc jsem se tesil.
Jak probihal let ze Samoi, to uz vite z posledního „hlaseni z cesty“. Na ranveji letiste Hanan jsem si tedy skutecne oddechl. Rychle odbaveni( byl jsem jediny navstevnik!) a uz mne vezli ochotni domorodci k doporučenému guesthouse. Za chvili se vratili, ze maji lepsi tip. A skutecne. Mila majitelka hotylku mne prenechala, na muj téměř tridenni pobyt, cely rozlehly dům. Vedle si, uz po pracovni době, pujcuji nezbytne auto (neexistuje zde zadna veřejná doprava!) a po chvili mi usměvavý majitel obchodu prodava něco jidla a piti „ na sekeru“. „ To je v pohode, zítra, az si vymenis, tak mne to prijdes zaplatit…“ Tak tohle, ze jsou potomci krvelačných divochu? Moje objevitelska cesta po tajemnem ostrove zacala vic nez skvele.

„Polyneska skala“, tak se často nazývá izolovany ostrov, vzdaleny 600 km od Samoi i Tongy a 2400 km od Noveho Zelandu. Lezi vychodne od dateline a casovy posun k Cesku je minus 12 hodin. To znamena, ze když Vy mate pulnoc, ja bych mel teprve zasednout k obedu, který jsem si ovšem na této „dietni“ ceste zakazal.
Dramaticky členěny ostrov vznikl tak, ze mocny koral byl pohyby morskeho dna vynesen nad hladinu. Po staletich se na nem uchytila vegetace a spory život. Lide se objevili neznamo kdy. Předpoklada se, ze pripluli na kanoich z Tongy, Samoi a Cookovych ostrovu.
James Cook, kvuli kterému jsem vlastne tady, sem priplul v roce 1774. Trikrat se pokousel vstoupit na pevninu, trikrat byl rozezlenymi domorodci zahnan. Navíc měli krvi potrisnena usta, a ruce. To si alespoň Cook myslel a také to uvedl do lodního deniku. Pevninu zakreslil, pojmenoval Ostrov divochu a odplul. Az později se vysvetlilo, jak to vlastne bylo. Zdejsi mytologie hovorila o tom, ze jednou pripluje bily clovek a zemi si privlastni.( Jak vizionarske!) Domorodci tedy každého preventivne radeji odehnali. A ta krvava usta? To nebyla krev, ale speciální mistni odruda rudeho bananu- futi hulahula. Lest slavila uspech pouze do roku 1846. To sem pripluli misionáři z LMS ( London Missionary Society) a ostrov, podobne jako celou Samou, vyrazne křesťansky ovlivnili. Od roku 1974 se Niueane tesi nezavislosti v ramci Britského spolecenstvi. Jsou ve volnem svazku s Novym Zélandem, takze vlastní „kiwipas“.

To ja mel opet s pasem problemy. ( I při pozdejsim odletu z Niue na N.Z. ). Pas České republiky je ve vzdalene cizine neznamy dokument nekde z meziplanetárního prostoru. Nejprve jej vždy nekam odnesou, pak se na mne chodi postupne divat, zda- li mam dve oci, nos a tak. Dlouho se radi, telefonuji a nakonec se nad mimozemšťanem slituji. Bude to ještě dlouho trvat, nez nas svet zaregistruje.

To jsem se rozepsal, ze jsem Vam uplne zapomněl sdelit, co jsem mezi divochy prozil.
Jestliže jsem se nechal unest a pel pochvalne ody na samojsky ostrov Savaii, tak Niue si tedy zaslouží prinejmensim symfonii. Pratele, něco tak uzasneho jsem snad ještě nevidel. Tady ta vegetace nevyrůstá z lavy, ale z vysokých vrstev prastarého koralu, jenz vystoupil v dávných dobach z oceanu. Jiz Cook psal ve svém deniku, ze po obvodu ostrova jsou cetne male zalivy, jeskyne, kamenne mosty a bizarni utvary. Ne nadarmo se ostrovu prezdiva „skala“.
Počasí me zklamalo. Silny lijak stridal lehci sprsku a jen sporadicky se objevovaly touzebne ocekavane paprsky slunce. Jinak me uz ale vsechno nadchlo. Fantasticke skalnate utvary, tvořené ostrym rezavym koralem. Rozhlodana pobrezi, do kterych hlucne busily zpenene vysoke vlny. Neuveritelne mnozstvi dech beroucích jeskyni s mnohabarevnými stalagtity a stalagmity. Zcernale vapencove formace, ze kterych sel az strach. Inferno v pacifickem raji!
Prolezal jsem úzkými štěrbinami, znovu a znovu zasnul nad tou sugestivni krasou. Dokonce jsem si sam se sebou vypravel. Takovy prozitek prece musite nekomu sdelit.
Nechat se unest, to je to prave, ale v tomto prostředí to ma sve meze. Na kazdem kroku hrozi velke nebezpečí urazu, coz při odlehlosti mnoha mist, by mohlo skončit tragicky. Mokry vápenec klouze, zvetraly koral se muze propadnout ( muzete se tak třeba stat druhym profesorem Absolónem) a v pobrezni jeskyni Vas také muze smest vlna nebo uvěznit necekany priliv.

Nastesti dopadlo vse dobře a ja stihl i nocni prelet na Novy Zéland. Zavazadla z Niue mela o několik kilogramu vice. To vse byla voda, která se vpila do kazde nitky meho obleceni bot a vybaveni. Sladka voda z nebe a slana z rozbouřeného Pacifiku. Tech protipolu jsem vnimal vic – Prozil jsem radost i strach. Videl jsem přírodu krasnou i desive ponurou. Byl jsem mezi prijemnymi lidmi a pritom strasne sam. Byl jsem stastny, ze jsem zde mohl byt a soucasne smutny, ze musim odletet. Ale takovy uz život je. Ten cestovatelsky není jiny. Ten cestovatelsky, je mozna jen vice akcni, dobrodružný a naplneny. To se mne na nem libi.

KIA ORA (je maorsky pozdrav i vyznani, kterym se zavazuji, ze se Vam ze Země dlouhého bileho oblaku opet ozvu.)

Jirka

Jak jsem se stal závislákem na Nezávislé Samoi

Toto na to cestovani miluji. Neustale jsem prekvapovan necim novym. Horecne predvidam co noveho se objevi za zatackou, uprostred hor, za pasem lesa, na vrcholu kopce, v temne jeskyni nebo na ostrove, ke kteremu priplouvam. Ten posledni nese jmeno Savaii a pripravil mne mnoho prekvapeni, fotogenickych scenerii, zivocisne radosti z pozemske krasy a take nasledne

Zobrazit vše
22.4.2006,

Jak jsem se stal závislákem na Nezávislé Samoi

22.4.2006

Toto na to cestovani miluji. Neustale jsem prekvapovan necim novym. Horecne predvidam co noveho se objevi za zatackou, uprostred hor, za pasem lesa, na vrcholu kopce, v temne jeskyni nebo na ostrove, ke kteremu priplouvam. Ten posledni nese jmeno Savaii a pripravil mne mnoho prekvapeni, fotogenickych scenerii, zivocisne radosti z pozemske krasy a take nasledne starosti.
Ty starosti prameni z toho, ze jiz nekolik dni vim, ze se dostanu do krize s filmy. Na zbyle dny v pacificke civilizaci, nez doletim na Novy Zeland, kde favorizovanou Velvii 50 budu moci koupit, jsem si rolicky velmi peclive rozpocital. Reknete ale chronickemu alkoholikovi, v nejhorsim stavu zavislosti, ze si muze dat pouze jednu sklenicku denne. Jednu, i kdyz jich vidi kolem sebe vice.
Ja se proste neudrzel, dal jsem volnost emocim a zaverkou aparatu jsem vytrvale prorezaval ticho malebneho interieru kouzelneho ostrova. Jindy jsem se pridal k bujare hlucne oslave. To kdyz nebylo slyset vlastniho slova, jak ohromne vlny narazely se spolehlivou pravidelnosti na dramaticke utesy. Sklenicky do me padaly jedna za druhou a moje zavislost se timto jeste vice prohlubovala.

Savaii je treti nejvetsi ostrov v Polynesii. Pred nim je Novy Zeland a Tahiti. Byl dlouho neobydleny a k poklidnemu ziti take nevhodny. Savaii je totiz dodnes vysoce aktivni vulkanicky ostrov. To jej prave dela tak krasnym a pro fotografa primo neodolatelnym.Z cerne, v ruznych stupnich erodovane lavy, vyrusta temne zelena bujna tropicka vegetace. Clenene, misty az strasidelne pobrezi, vytrvale utoci na fotografovy chutove poharky…A ty konce uz znate!
Prekvapive je take mnozstvi bilych pisecnych plazi. Uplne nejfotogenictejsi je, kdyz prave z nich koukaji cerne lavove skulptury, nemi svedkove davnych, i docela cerstvych dramat. Mauga (1720m) a nadaleka Silisili (1857 m) chrlily lavu v nedavnych desetiletich.

Tafua a Falealupo, jsou skvostne destne pralesy, ktere nabizeji mnoha dobrodruzstvi. Jedno jsem si vyzkousel, kdyz jsem po zebricich a pres visuty houpajici se most, vystoupal nad koruny okolnich stromu.
Dalsim neuveritelnym prirodnim ukazem jsou Taga blowholes. Dunici pribojove vlny podemlely lavovy breh a dokonce vykotlaly i vertikalni otvory. Ohromna energie utocicich vln vyrazi otvory vodu na povrch. Dunive gejziry jsou az 50 metru vysoke.
Dve noci stravene v uzasnych eko- centrech a temer tri dny na Savaii nikdy v zivote nezapomenu. K nezapomenutelnym bude patrit i strach, ktery me provazel pri navratu na hlavni ostrov Upolu. Zde jsem mel dalsi rano vratit auto a odsud vzapeti odletet. Domorodci se vraceli po velikonocnich svatcich domu a kapacita lodi dlouho neslibovala, ze bych se tam mel, i s autem, za chvili pohupovat s nimi. Nastesti jsem se tam jeste vmestnal. Zchvaceny z hladoveho pokulhavani ( to raftacke stehno stale zlobi!), s prihlouplym vyrazem uspokojeneho saturovaneho zavislaka jenz dostal svou davku, jsem se vracel na Upolu.

Druhy den rano jsem jeste stihl presvedcit ostrahu domu Vailima, aby me do nej vpustili a nechali fotografovat. Dum v osmdesatych letech 19. stoleti obyval skotsky spisovatel Robert Louis Stevenson, autor Ostrova pokladu a Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Dnes je dum oficialni rezidenci krale Malietoy Tanumafiliho ll.

Pri cekani na odlet letadla spolecnosti Polynesian airlines, ohlasili amplionem, ze poletime az zitra. To uz jsem se opravdu zasmal. Nakonec se ukazalo, ze hlaseni nepatri tem, co uz jsou v odbavovaci hale, ale loudalum, kteri jeste do prostoru neprosli. Vaha cestujicich a zavazadel byla pro tento letoun (Havilland DHC- 8 DASH 8 ) prekrocena. Jeste nas stastnejsi na decimalce prevazili a naslapane letadlo se odlepilo od apijske ranveje. Letelo nedaleko. Z nezavisle Samoi, do Samoi zavisle (patri Americanum a je daleko bohatsi). Kratky cas na americke pude jsem vyuzil nakupem poradne cokolady Cadbury. Uz mne nejaka sladkost nekolik tydnu chybela.
Z Pago- Pago, uz letelo pouze sest Polynesanu a ja. Termikou zmitany letoun praskal ve svech, az se nakonec propadl na ranvej letiste Hanan, nedaleko hlavniho mesta Alofi. Pln napeti jsem pristal na Ostrove divochu. Tak jej nazval James Cook, kdyz se zde natrikrat pokousel pristat. Bojovnici jej vzdy agresivne odehnali. Jak asi prijmou me potomci valecniku, kteri obyvaji malicky ostrov pri zapadni hranici Polynesie? Dnes nese malo znama pevnina jmeno Niue (vyslovuj njuej). Mne se pri vstupu na ni plni dalsi cestovatelsky sen.

Pro dnesek ahoj
Jirka

Sliby se maj plnit nejen o Vánocích

…i velikonoce mohou byt vhodnou prilezitosti. Minule, psal jsem Vam z Kralovstvi Tonga, jsme se rozloucili ve chvili, kdyz jsem byl pozvan na tradicni Kava Ceremony. Zde je tedy slibeny popis kulinarske slavnosti: Tradice veli, ze koren z plodiny peprovniku( Piper Methysticum) ma byt rozzvykan mladymi panami a pote je vyplivovan do pripravene misy s

Zobrazit vše
20.4.2006,

Sliby se maj plnit nejen o Vánocích

20.4.2006

…i velikonoce mohou byt vhodnou prilezitosti. Minule, psal jsem Vam z Kralovstvi Tonga, jsme se rozloucili ve chvili, kdyz jsem byl pozvan na tradicni Kava Ceremony. Zde je tedy slibeny popis kulinarske slavnosti:

Tradice veli, ze koren z plodiny peprovniku( Piper Methysticum) ma byt rozzvykan mladymi panami a pote je vyplivovan do pripravene misy s vodou. Misa je drevena, kruhoveho tvaru, na mnoha nohach. Rika se ji tanoa. (Je jednim ze symbolu Polynesie, take nekterych oblasti Melanesie. Na Fidzi je tanoa dokonce vyrazena na mincich.) Uplatnuji se i dalsi zvyky. Koren je drcen, posleze zdiman mnoha rukami, k priprave napoje urcenymi. Kavu, nekdy se take pouziva vyraz yagona, jsem videl pripravovat zeny i muze. Vzdy mne vrtalo hlavou, jsou- li ty pracovite rozmacene ruce pred ceremonii myte…
Z me posledni navstevy Polynesie jsem si privezl kavu dokonce praskovou. Jen ve spravnem pomeru rozmichat, a je to! I pres obcasnou zizen, sacek vydrzel v me spizi nekolik let. Kavu proste nemusim. Mirne narkotickou, trpkou tekutinu bezovo- medove barvy, ktera pripomina spise slivky, ponechavam rad pacifickym domorodcum. Z ucty k tradici jsem vsak jeden poharek( polovina drevnate slupky kokosoveho orechu) az do dna vypil. Moji hostitele se s uspokojenim usmivali.

Uz, uz jsem si myslel, ze alespon v Kralovstvi Tonga nebudou s transporty problemy. Doufal jsem v pozorne vybrane kralovske dopravni radce. Mylil jsem se. V komnatach kralovske letecke spolecnosti neco ukuli, ale do vsech koutu monarchie jiz nestihli vybubnovat. Stejna pacificka pisnicka. Muj let z hlavniho mesta kralovstvi Nuku’alofa( Sidlo lasky), na hlavnim ostrove Tongatapu( Zakazana zahrada), se tedy rusi. Vypadalo to dost beznadejne. Na planovanou Samou me pry dopravi az s tridennim zpozdenim. To tedy ne! Nebudu mit dostatek casu na alespon dilci poznani a nafoceni ostrova. Pri bojove argumentaci jsem pouzil vse, co se mne v te chvili vybavilo. Prijel jsem ze vzdaleneho kralovstvi, ktere se chlubi nejvetsim evropskym hradem, nejstarsi kralovskou universitou, plati se tam korunou a v erbu mame kralovsky symbol lva, dokonce se dvema ocasy! To rozhodlo! Jiz dalsi den jsem letel. Ne vsak na Samou, ale zpet do fidzijskeho Nadi. Hlavne, ze nekam letim a Fidzi, jak uz dobre vite, tak Fidzi muzu.
Desetihodinovou pauzu jsem jaksepatri vyuzil. S prateli, v prostredi vic nez milem, jsem oslavil narozeniny, ktere prave na tento den pripadly.
16. dubna, jednu hodinu po pulnoci, jsem opustil milovane Fidzi a nad ztemnelym Pacifikem muj letoun nepozorovane protnul dateline- pomyslnou, avsak presne danou linii nulteho nebo take stoosmdesateho poledniku. Po pristani na samojskem letisti Faleolo, ohlasil kapitan letounu ctvrtou hodinu ranni. Ale pozor- 15. dubna!!! Mel jsem tedy dalsi cely den na druhou oslavu narozenin.
Za vse muze planeta Zeme, ktera se toci a slunce na ni vychazi a zapada prubezne. Od polu k polu je zemekoule rozdelena poledniky na svisla pasma. Nultym polednikem je ten, ktery prochazi pres Greenwich- je to vlastne takovy protinozec dateline. Dateline ma cislo nula nebo take 180. Kdyz letime z Prahy na zapad, cas ziskavame a treba v New Yorku vracime hodinky o sest hodin zpet. Na vychod zase cas ztracime. Budeme-li z N.Y. pokracovat stale na zapad pres cele USA, Pacifik a do Asie, noc vubec nenastane.Proto mame dateline. Na 180. poledniku nasbirany cas zmizi ztratou celeho dne. Mame- li treba sobotu, v pristich vterinach uz bude pondeli. Takze, kdyz jsem letel smerem vychodnim, tak jsem si narozeninovy den uzil skutecne dvakrat.

Casne rano, jeste za tmy, jsem uz v Apii, hlavnim meste Samoi, shanel nekoho, kdo mi pujci nejakeho off roada. Prodlouzene velikonocni svatky, vsak dokonale vymetly pujcovny aut. Movitejsi Samojci i zamorsti navstevnici brali vsechno. Take bych bral, ale nebylo z ceho. Po mnoha hodinach tvrdeho boje jsem mel prece jen stesti. V solidni firme americkeho majitele, mne pripravili slusnou Toyotu RAF 4. ( Az druhy den jsem si vsiml, ze vlastne permanentne porusuji. Tachometr byl americky, tedy v milich. Jezdil jsem stale o 60% rychleji, nez je zde povoleno- vobci je to 40 km/h., mimo obec pouze 56 km/h.!) Z Apie jsem se vydal severni silnici na zapad. V plnem slunci jsem fotil upravne vesnicky, typicka vzdusna obydli fale a slavnostne oblecene domorodce. Samoa je vysoce pokrestanstenou zemi. Velke mnozstvi kostelu a chramu navstevuji vsichni obyvatele ostrovu. Velikonoce jsou prilezitosti k jeste castejsim setkanim. Mnozi mladi sportovali. Jen tak, na loukach. Zeny i muzi v sukni saheti, hrali volejbal, kriket ale hlavne oblibene rugby.
Na nejzassim zapade hlavniho ostrova Upolu je Mulifanua Wharf. Tady jsem se i s vozem nalodil a 90 minut se houpal na vlnach prulivu Apolima. Cas na studium faktografie.

Samoa, dramaticky hornate sopecne ostrovy, lezi v polyneske oblasti Pacifiku, vychodne od dateline. Z Fidzi je k nim pres 1200 kilometru, ze Zelandu 2900 a ze Sydney 4400km. Z deseti ostrovu jsou obydleny pouze ctyri. Zije zde asi 165000 obyvatel. Jejich davni predchudci zacali uzemi osidlovat okolo roku 1000 pr. n. l. Za prvniho Evropana, ktery k jejim brehum prirazil, je povazovan Holandan Jacob Roggeveen (1722). Znamejsim moreplavcem je ovsem kapitan Louis- Antoine de Bouganville (1768). Od roku 1830 zde zacali sirit krestanskou viru britsti misionari. Ujala se masivne. Pusobili zde Americane, Nemci a Britove. Zapadni nezavisla Samoa ziskala nezavislost v roce 1962. Samoa je konstitucni monarchii, v jejim cele stoji dozivotne kral…

V tom se ozvalo silne zatroubeni. Trajekt oznamoval svoji pritomnost v pristavu Saleloga na vedlejsim ostrove Savaii. Fotograficke orgie, ktere jsem tady prozil, vsak popisi priste.

Ahoj Jirka

Fidži a Království Tonga

Uz jsem Vam toho z teto pouti dost napsal, ale daleko vic jsem pochopitelne prozil.Zazitek strida zazitek, pohoda je utnuta nenadalou komplikaci. Nejvetsi problem predstavuje modrofialove prave stehno, dusledek skolacke chyby pri raftingu na fidzijske rece Upper Navua. Chodim jako jeden filmovy hrdina, pouze ta Angelika chybi. Temi komplikacemi se docela bavim, vzdy to nakonec

Zobrazit vše
15.4.2006,

Fidži a Království Tonga

15.4.2006

Uz jsem Vam toho z teto pouti dost napsal, ale daleko vic jsem pochopitelne prozil.Zazitek strida zazitek, pohoda je utnuta nenadalou komplikaci. Nejvetsi problem predstavuje modrofialove prave stehno, dusledek skolacke chyby pri raftingu na fidzijske rece Upper Navua. Chodim jako jeden filmovy hrdina, pouze ta Angelika chybi. Temi komplikacemi se docela bavim, vzdy to nakonec dopadne dobre, nekdy dokonce lepe, nez puvodni plan! Globalne jsem ale absolutne v pohode a exotickou cestu si maximalne uzivam.
Z minuleho psani jiz vite, ze Fidzi jsem povazoval za svetovy raj uz po prvni navsteve. Po teto, jsem z byvalych kanibalskych ostrovu doslova unesen. Je az s podivem, jak se nedavni lidojedi zmenili behem dvou az tri generaci v obdivuhodne lidumily. Nikde na svete, a to ani na mem milovanem Bali, jsem nenasel narod tak pratelsky, usmevavy, komunikativni a nadseny ze setkani s cizinci. Pri chuzi po ulici, jizde v otevrenem busu nebo voze, stale slysim radostne “BULA”. (Pacificke jazyky maji neco, co nam v jazykove strukture chybi – slovo, ktere pokryva hned nekolik pozitivnich vyrazu. Ahoj, dobry den, mam Te rad, rad Te vidim … na to vse staci na Fidzi BULA, na Havaji ALOHA, na Tahiti KIA ORA a treba na Novem Zelandu KIA ORANA.)

Muj cestovni plan je komplikovany a ma hodne radku textu, podobne jako byvala sovetska hymna. Do precizne zpracovaneho planu (Marku z Ruefa reisen, dekuji!),obcas, na teto ceste ovsem casto, neco necekaneho vstoupi. Dalsi falesny ton vyloudila informace, ze do me dalsi vysnene destinace, Kralovstvi Tonga, musi mit Cesi (Slovaci ne) vizum vystavene pred priletem do zeme. Jak informace MZV, tak i dalsi zdroje z netu vsak hovori o opaku. Telefonat do Nuku’alofy, hlavniho mesta monarchie, bohuzel falesny ton potvrdil. Rozezpivane Alexandrovce dozenu jen tehdy, pozadam-li odsud, z Fidzi, o mimoradne udeleni viza… Kralovym radcum jsem tedy odfaxoval nekolik ponizenych glejtu s zadosti o vstup za hranice na “uzemi krale Jiriho”.(Soucasny kral se jmenuje George Tupou IV.) Tupy, v poradi ctvrty, jednal rychle, vsak kralovske depese me na ostrove roztancenych melaneskych bulafidzijcu bohuzel vcas nezastihly. Na toto si u preskolenych lidozroutu jen tezko zvykam. Pramaly smysl pro dohodu, slibene slovo, stanoveny termin. FIJI TIME. Mezitim, co jsem marne cekal, naplnil se cas a ja pristoupil k odbavovaci prepazce mezinarodniho terminalu na letisti v Nadi. Urednice chvili studovala pismenka na monitoru pocitace, aby mi vzapeti sdelila, ze mam smulu. Bez viza nebo faxoveho prislibu od Ministry of Foriners Affairs, me do kralovstvi nepusti. Znovu jsem vplul do rozzhaveneho Nadi a na dva dny si pujcil rozhrkany vuz. Vzapeti se komplikace zacala menit v serii milych setkani a nezapomenutelnych zazitku. Po sesti letech jsem potkal sve pratele, na ktere jsem pred casem ztratil kontakt. Predstavili me skvele krajany a ja mel postarano o uzasne (a mimoradne fotogenicke) zaverecne dva dny na Fidzi.
(Schvalujici rozhodnuti Jejiho Velicenstva mi bylo zpozdilymi posly doruceno a dalsi kralovsky nebesky kocar se planoval vydat na cestu prave po dvou slunce zapadech.) Cas jsem vyuzil bezezbytku. Nikdy nezapomenu na skvele ranni scenerie pri ceste po severni Kings Road na pohadkovou plaz Volivoli. Neco tak neskutecneho (Volivoli) se neda ani popsat. Teste se na snimky. Sofistikovana spolecnost Sea Fiji mne nabidla moznost zucastnit se morskeho rybolovu. “Sea fishing” je sportovni disciplina, u ktere jsem byl takhle blizko poprve. Absolutne super! Daleko, v hloubi nekonecneho oceanu, jsem fotil i odvazne surfare, ktere sem, na vzdaleny rif, dovezly najate cluny. Tresnickou na dortu byli okolo lodi skotacici delfini. Dalsi emotivni setkani probehlo v jedne domorode vesnici na zapade ostrova. Po sesti letech jsem se potkal s dojatym Kikikem (Moniko, moc Te zdravi!), se kterym jsem tehdy prozil nezapomenutelny Stedry vecer na kousku koraloveho ostrovniho vybezku.
Fidzi jsem opoustel ve smutku, ale s pocitem osobne i fotograficky stoprocentne vyuziteho casu. VINAKA VAKALEVU – dekuji mnohokrat, Fidzi!

THE KINGDOM OF TONGA – Kralovstvi Tonga, lezi pouze dve hodiny letu jihovychodne od Fidzi, od Sydney je vzdaleno pres 3 000 km. Tvori je 170 ostrovu, z nichz pouze 37 je obydlenych. Prvni obyvatele se na tomto archipelagu usadili pred 3000 lety a zacali sklizet plody prirodni rajske zahrady. Tonga, znamena polynesky zahrada. Prvnimi evropskymi navstevniky byli na zacatku 16.stoleti Holandane. Vice casu na prozkoumani objevene pevniny si nasel az Abel Tasman. Muj hrdina, James Cook, sem zavital dokonce trikrat. 1773,1774 a v roce 1777 je, tento zkuseny moreplavec, prejmenoval na “THE FRIENDLY ISLANDS” – Pratelske ostrovy.
Kralovsky rod ridi zemi jiz pres 1000 let. Kultura na hranici mezi Melanesii a Polynesii si vzala z obou oblasti to nejlepsi a dnes patri Tonga k oblibenym destinacim bohatych turistu i nizkorozpoctovych cestovatelu. Chceme-li navstivit my, poddani Kralovstvi Ceskeho, sve stejne postizene v Kralovstvi tonzskem, neprekonavame ani devatero rek, ani devatero hor, ale musime prekrocit dvanactero casovych pasem. Jednoduche pocty. Ted ve 20 hodin, kdyz po splnene praci na kralovskych pozemcich uleham, tak v mem domacim kralovstvi kohouti budi v osm hodin rano rozespale poddane, aby i oni prilozili motyku nebo fotograficky aparat ke spolecnemu dilu.
V kralovstvi Tonga jsem mel skutecne mimoradne stesti. V dusledku zbloudileho viza, jsem mel na prohlidku pouze jeden cely den a dve noci. Ochotni poddani Jeho Velicenstva se me ujali a v jejich kocare jsem mel prilezitost cely nevelky ostrov procestovat. Videl jsem vse, co jsem si videt pral. Absolutni uspokojeni jsem pocitoval na “Captain Cook’s Landing Place”. Tak tady, prave pod stromem pod kterym jsem byl ja, sedel v roce 1777 muj hrdina! Dokonce jsem, oblecen v tradicni sukni “tupena” a s dalsi vrstvou lupeni “tavala”, absolvoval s poboznymi domorodci tradicni oslavu Velikonoc. Byl jsem tam pozvan i na Kava Ceremony. Jak tato polyneska tradice probiha, popisi zase nekdy priste.

Ahoj Jirka

Love to have you for lunch!

Nevim, jak to bylo u Vas, ale ja kdyz jsem v case totalni nesvobody premyslel o totalni svobode, oddaval jsem se sneni. Snil jsem o tom, ze se zjevi kouzelny dedecek a nabidne obligatni tri prani. Tenkrat by stacilo jen jedno. Chteli jsem jinam. Skoro kamkoliv, ale hlavne jinam. Na blizky zapad nebo hodne, hodne

Zobrazit vše
11.4.2006,

Love to have you for lunch!

11.4.2006

Nevim, jak to bylo u Vas, ale ja kdyz jsem v case totalni nesvobody premyslel o totalni svobode, oddaval jsem se sneni. Snil jsem o tom, ze se zjevi kouzelny dedecek a nabidne obligatni tri prani. Tenkrat by stacilo jen jedno. Chteli jsem jinam. Skoro kamkoliv, ale hlavne jinam. Na blizky zapad nebo hodne, hodne na vychod a pres nej paradoxne az do zapadni hemisfery. Neco Vam poradim. Kdybyste takoveho dedecka opravdu potkali, zkuste treba; LATITUDE: 12oS – 21oS. LONGTITUDE: 176oE – 178oE (S kouzelnym dedeckem hovorime anglicky, to je ten pravy pro cestu do raje. Pokud nepochopi, pozor, muze to byt prevleceny frustrovany stranicky funkcionar a ten Vas dopravi leda tak na Sachalin.) Podari-li se kouzelny transfer, ocitnete se presne na druhe strane zemekoule, v pohadkovem souostrovi Fidzi. Odsud Vam prave, z propocene klavesnice, pisi. (To je jista nevyhoda techto tropickych raju – proste poti se kazdy, vse a vsude.) Ja dedecka nepotkal, a tak me sem, prozaicky za 310 australskych dolaru, dopravila Boeingem 737-800 skvela spolecnost Air Pacific. Neni to navsteva prvni, pred casem jsem pod zralymi kokosaky slavil dobrodruzne „Vesele vanoce“. Zajimava Vas, co jsem pod ozdobenou palmickou nasel? Deda Hic mi nadelil vidlicku. Ne ledajakou, ale ctyrhranou vidlicku lidozroutskou. No vidite, malem bych zapomnel. Ja Vas totiz pozval na vehlasne ostrovy jeste vehlasnejsich melaneskych lidojedu. Pry uz dnes lidi nejedi a pry jsou belosi stejne moc slani a pry taky tuzi… nechej me tech „pry“ a radeji si vsimneme nekolika zrejmych skutecnosti a zajimavosti.

Osamelou skupinu ostrovu (332) hledejte v jihozapadni casti Ticheho oceanu, asi 2000km od novozelandskeho Aucklandu (tam se jeste podivame), 5000km od salomounskeho Honiary, 2600km od Brisbane a 3100 od Sydney (tam vsude jsme uz pri teto expedici zavitali.) Vsechny velke ostrovy jsou sopecneho puvodu (340 ze 420 svetovych vulkanu soptilo nepo prubezne sopti prave tady , v Pacifiku!), ostatni jsou koralove (nadherne koralove utesy a atoly buduji pilni polypy, vylucujici vapenec. Potrebuji k tomu pouze dostatek svetla – proto jsou ty nejkrasnejsi podmorske zahrady nehluboko pod hladinou – a take hodne slunce. Koralum se dari okolo rovniku, priblizne do 1000km na obe strany…). Hlavni ostrov Viti Levu se pysni, krome skvelych plazi , take uchvatne zvlnenym zalesnenym horskym pasmem.
K souostrovi dorazil jako prvni Evropan holandsky moreplavec Abel Janszoon Tasman (je po nem pojmenovane nadherne uzemi jizne od Australie.) Tehdy, v roce 1643 obyvaly ostrovy melaneske a polyneske kmeny. V roce 1874 se Fidzi stalo britskou korunni kolonii. Britove sem, na praci na plantazich cukrove trtiny, dovezli tisice pracovitych Indu. Rozmnozili se natolik, ze dnes zeme proziva obcasne nepokoje, pramenici s priblizne demograficke rovnovahy. Melanesky Fidzijec, majitel pudy a drzitel vyznamneho postu ve statni sprave, se proste nema rad s majetnym, obchodne upsesnym Indem. Jde to tak daleko, ze se vzajemne nezeni a nevdavaji a dokonce v autobuse sedi vzdy na opacne strane!

Ja si vsak techto nenapadnych antagonizmu nevsimam a soustreduji se na to, abych si ten raj uzil. Ostrov pokladu, Ostrov trosecniku, Ostrov Bounty, Ostrov Mana, Zelvi ostrov… je jich tu pro kazdeho snilka nepocitane.
Prvni dva dny jsem se pohyboval okolo mesta Nadi, ktere uz znam z minule navstevy. Od tretiho dne jsem byl hostem vyznamne statni instituce. Usetril jsem alespon penize a zazil daleko vic, nez mne muj napjaty rozpocet dovoloval. Autem sem se prepravil (jezdi se vlevo, dost bezohledne) po jizni Queens Road do mestecka Pacific Harbour. Zde me cekal adrenalinovy zazitek v podobe celodenniho raftu po rece Upper Navua. Bylo to absolutne super, az na malou havarii, kdy jsem vypadl z clunu a dostal se do viru pod lodi. Oderky vem cert, ale ja se pri nekontrolovanem kouleni prastil o kamen do praveho stehna. Uz dva dny nemohu moc chodit. To byste koukali, na co vsechno potrebujeme zdravy stehenni sval!
Dalsi den jsem fotil skvele predstaveni v Arts Village. Plavba lodi, remesla, souboje, hry, tradice, dokonce prosluly fidzijsky firewalking. Neco podobneho znam z Havaje, ale toto bylo asi lepsi. Doufam, ze jsem dokonale vyuzil skvelou sanci na foceni.
Dalsi program byl na ostrove Castaway v zapadnim archipelagu Mamanuca. Sem a do souostrovi Yasawa jsem se moc touzil vratit. Sen se naplnil a ja mel prilezitost fotit uchvatne denni, ranni i vecerni scenerie, jako vystrizene z katalogu cestovnich kancelari. „The truly relaxing tropical gateway“.
Nesmirna pohoda, pratelska komunikace a tisice „dentalnich“ usmevu me velice bavi, ale soucasne jsem ve strehu. Vzdyt temto ostrovum se jeste donedavna prezdivalo Cannibal Islands – Ostrovy lidozroutske! A za casu Tasmana, pozdeji Cooka a nechvalne prosluleho kapitana Williama Blighta, vysazeneho z jeho Bounty, to se zde konaly nejake hostiny! Nad timto tematem se podobne jako Vy osivam hruzou, ale nekolikrat jsem v souvislosti s lidozroutstvim v Pacifiku cetl naprosto vecna a prekvapiva pojednani. O nektere se ted podelim.
Pro zlehceni jeden citat kanibala: „Uznej, ze je lepsi, kdyz te sezerou kamaradi, nez kdyby te sezrali cervy.“ Kanibalismus – ten vyraz pochazi uz z Kolumbovy ery a vznikl deformaci ze slova „Carib“. Obyvatele karibskych ostrovu tehdy, ostatne jako velka cast svetovych oblasti a kultur, v konzumaci lidi vynikali. Spravny odborny nazev je antropofagie.

………… a vite, ze se me do tohoto tematu ani moc nechce. Nebudu Vam i sobe kazit naladu. Na zaver snad jenom melaneske oznaceni lidskeho tela. Puaka balava – dlouhy vepr – tak se rikalo veceri z muze. Ani zeny nezustaly usetreny, totiz Ikalevu, znaci velikou rybu. Tady, v Pacifiku, melo to zname „samou laskou bych te nejradeji snedl“ dozajista uplne jiny vyznam.
Zkuste si zlepsit naladu necim prijemnym. Priste to uz urcite bude veselejsi.

Ahoj Jirka

Co všechno se může při cestě přihodit

Uz v salomounske Honiare, pri konfirmaci letenky na Nauru, se zacaly objevovat zneklidnujici informace o problemech spolecnosti Air Nauru. Mam s nimi zakoupeny lety Honiara- Nauru, Nauru- Tarawa( Kiribati), Tarawa- Nadi(Fiji). Jedna jobovka stridala druhou, ale na Nauru me nakonec dopravili. Bylo to vsak s Alliance(Aus.), ktera pry nektere lety Air Nauru prevzala. (Mluvi se

Zobrazit vše
3.4.2006,

Co všechno se může při cestě přihodit

3.4.2006

Uz v salomounske Honiare, pri konfirmaci letenky na Nauru, se zacaly objevovat zneklidnujici informace o problemech spolecnosti Air Nauru. Mam s nimi zakoupeny lety Honiara- Nauru, Nauru- Tarawa( Kiribati), Tarawa- Nadi(Fiji). Jedna jobovka stridala druhou, ale na Nauru me nakonec dopravili. Bylo to vsak s Alliance(Aus.), ktera pry nektere lety Air Nauru prevzala. (Mluvi se o korupci ve vlade, bankrotu a bankou zabavenych letounech – nevim…). Ostatne, jak apokalypticke misto Nauru je, to jsem Vam jiz popisoval. Podle planu a letoveho programu, jsem mel byt na Nauru 3 dny. Hned po pristani me vsak chteli nahnat zpet do letadla, protoze pry za 3 dny zadne letadlo na Kiribati neleti. Po dohadech si vzpomneli, ze dalsi den jeden spoj leti a ja jsem tuhle malou zchudlou zemicku (Albanii Pacifiku) poznal alespon v behu. Prvni korekce letoveho planu.

Pri pristani na atolu Tarawa, vsak prislo totalni zchlazeni. Kdyz zjistili, ze mam za pet dni letenku do fidzijskeho Nadi, tak mi s usmevem oznamili, ze nejblizsi let do melaneskeho raje odleta az za dva tydny. Na otazku, co mam tedy delat, krcili jen rameny. Hledala se reseni, az se jedno, byt znacne neprijemne, naslo. Vysneneho Kiribati (“Republicka Kiribati, drive Gilbertovy ostrovy, je jednim z poslednich ostrovnich raju Pacifiku. Chlubi se uchvatnymi plazemi obklopenymi palmovymi haji…!”- tolik texty pruvodcu) se musim vzdat (zatracena Air Nauru!!!) a udelat vse proto, abych mohl dodrzet alespon dalsi strukturu letu dle vystavenych letenek.
Po kratke, temer probdele noci, jsem tedy casne rano nastupoval do stejneho letadla spolecnosti Alliance, kterym jsem predchozi vecer priletel. Letistni personal a letusky se divili, co ze se mne v ostrovnim raji nelibilo. A me by se tam tak libilo!
Opet jsem se vznesl nad ” Nepoznane ostrovy”, tak nejak by je na konci 18. stoleti nazval James Cook a po zname trase Nauru, Honiara, Brisbane se blizil zpet do Australie. Jsem jsem mel vsak priletet az na zacatku kvetna. Jak tohle dopadne, nevim. ( Co Ty na to , Marku? Je to asi dost nestandardni situace, ale doufam, ze ji bude umet nase osvedcena cestovni agentura ex post uspokojive vyresit. Snad se najde nejaka satisfakce.) Kiribati jsem definitivne odepsal. Snad se mne podari dostat nejak na Fidzi. od 11. dubna me odsud pokracuji dalsi lety. Jeste asi devetkrat se vznesu do bezoblacnych vysin, nez opet dopadnu do smogove prazske reality.

Mejte se krasne!
Jirka

Z královských ostrovů rovnýma nohama do ptačího trusu!

Minule jsme skoncili ve chvili, kdy jsem aktivne behal po rozpalene Honiare a snazil se nekoho primet k nejake akci. Na Salomounovy ostrovy se prilis neleta a kdyz, tak na Guadalcanalu se navstevnici nezdrzi. Pokracuji do pripravenych resortu ve vzdalenejsich provinciich. Nakonec jsem presvedcil jakehosi managera z Visitors bureau a vzali me rezavou kraksnou na

Zobrazit vše
31.3.2006,

Z královských ostrovů rovnýma nohama do ptačího trusu!

31.3.2006

Minule jsme skoncili ve chvili, kdy jsem aktivne behal po rozpalene Honiare a snazil se nekoho primet k nejake akci. Na Salomounovy ostrovy se prilis neleta a kdyz, tak na Guadalcanalu se navstevnici nezdrzi. Pokracuji do pripravenych resortu ve vzdalenejsich provinciich. Nakonec jsem presvedcil jakehosi managera z Visitors bureau a vzali me rezavou kraksnou na par vytouzenych mist. Budu tak mit prilezitost, obohatit diashow o Salomounech o nove snimky. Zadny zazrak, az na par slusnych palmovych scenerii a snimku z trhu. Nejvice asi zaujmou obrazky nahlodanych japonskych a americkych zbrani. Uz sedesat let jsou nemymi svedky krvavych udalosti pri dobyvani a osvobozovani Pacifiku.
Navsteva Salomounovych ostrovu byla jakousi (kdysi povinnou !) exkurzi do “sine tradic”. Jsem rad, ze jsem ji videl, ale priste urcite jinak (ze ano, Cmano?!). Priste to udelam tak, jako pri te prvni navsteve pred peti lety. Na Guadalcanalu se nezdrzim a radeji budu pospichat do tyrkysoveho raje na New Georgia, Malaita, Santa Cruz, Santa Isabel….

Strih / prelet severovychodnim smerem, tesne pod rovnik….

Vite, kde na teto planete zije ostrovni narod, ktery byl prirodou obdaren bohatstvim, ze si skoro kazdy muze uzivat dozivotni, temer bezpracny blahobyt? Pomohu Vam. To prirodni bohatstvi neni ropa, ani zlato, ale je to ten nejkvalitnejsi fosfat na svete…..Stale nic?

Tedy vezte, ze tou stastnou pevninou je malicky ostruvek (22km2) se jmenem Nauru. O prirodni bohatstvi se deli vsehovsudy asi 10000 obyvatel.
Jak jsem rekl, za necekane bohatstvi vdeci Naurane matce prirode. V davne historii zde totiz vymodelovala a z hlubin pozdvihla tzv. oxymoron, vysoky atol, na ktery po staleti kalely miliony morskych ptaku. Pote jej potopila a trus se smichal s vapencovymi usazeninami morskych polypu. Tento “pater noster” se nekolikrat opakoval, a tak vznikla vrstva nejkvalitnejsiho fosfatu na svete. Pacificky Klondike. Nikoliv zlato, ale hnojivo zajistuje Nauranum luxus a pohodli.
Tak z tohoto ostrova Vam ted pisi.
Uz pri pristani bylo jasne, ze az 80 procent ostrova neni vubec obyvatelnych, vse je podrizeno tezbe. Spesne si ctu v pruvodci, ze ostrov nic jineho neprodukuje, vse, vcetne vody se musi dovazet! Take o cerstve potraviny zde pry nezavadim, pouze konzervovane. No, ostatne nevadi, stejne jsem tuto cestu pojal jako odtucnovaci. Nedavno jsem zbezne zjistil (bezel jsem okolo vylohy), ze jsem uz nekde po ceste ztratil nezanedbatelne kilogramy. Asi se mne stehuji do gemmy, protoze ta je stale tezsi a tezsi.

Psani dopisuji po nejakem case, ktery mi dal nahlednout do uplne nove reality. Tak predevsi, Air Nauru asi krachuje, planovany odlet z ostrova vubec neexistuje, pobyt musim zkratit nebo o tyden prodlouzit. Volim tedy prvni moznost. Bojim se totiz zdejsich cen a take se strasne tesim do dalsi destinace. Kiribati by mel byt jeden z poslednich pacifickych raju! Na letisti presvedcuji jakousi urednici ve stejnokroji Air Nauru, ze mam na prohlidku malo casu. Povazte, ona me nalozila do sveho auta a s manzelem me dve hodiny po ostrove vozili. Videl jsem za ten cas uplne vsechno! A to, co jsem videl byl sok!
Ten ostrov je znacne vybydleny, protoze zasoby bajneho pokladu se tenci!!!! Vse je spinave a pod horou prachu a odpadku. Domy opustene, auta odlozena( Romane, kdybys videl kolik se tu vali starych krasnych landroveru!), proste Sodoma, Gomora. Smutek a rozcarovani je to, co me ovladlo. Presto jsem ale nafotil uzasne veci, protoze interier ostrova vypada uplne jako povrch mesice. Tezba se zde zaslouzila o velmi fotogenicke motivy.
Mistni lide jsou komunikativni a moc prijemni. Pochopitelne jsem pro ne velkou atrakci. Vetsinou se divi, co zde delam, pry budu asi jediny navstevnik. Zije zde nekolik Australanu, ale cestovatel?
No, nic, zitra nastesti preletim. Nebylo by zde stejne nic k videni, natoz k foceni. Jo, kdybyste videli ten hotel, ktery mne vnutili. Jsou zde pouze dva a ten muj vypada, jako by na nej vcera zautocila Hirohitova vojska. Zatim nejde elektrina, ani netece voda. Pry se to ale vecer zlepsi.
Opet se potvrzuje, jak je to cestovani skvele. Na vlastni kuzi se presvedcite, jak to s tou planetou opravdu je. Jen doufam, ze si dnes budu mit prilezitost smyt z te kuze usazeny fosfat. Vzdyt je to vlastne ptaci trus a v takovem, pokud nejste skrivan, vrabec nebo orel, se spi docela nepohodlne.

Prejte mne vodu a ja Vam budu prat vody mene a radeji vice slunce!

Jirka

Šalomounovy ostrovy II

“Americti namornici pluji na Guadalcanal…”- to jsou slova taborove pisne, kterou me kdysi ucil na kytaru vybrnkavat muj tata. Bylo to v dobach, kdy se nam stranicti ideologove snazili vnutit prekroucenou historii. Pry se bojovalo jen na Dukle, u Buzuluku, Stalingradu. Nekteri “priznali”, ze Americane se objevili kdesi daleko za Plzni, ale prisli pry stejne

Zobrazit vše

Šalomounovy ostrovy II

30.3.2006

“Americti namornici pluji na Guadalcanal…”- to jsou slova taborove pisne, kterou me kdysi ucil na kytaru vybrnkavat muj tata. Bylo to v dobach, kdy se nam stranicti ideologove snazili vnutit prekroucenou historii. Pry se bojovalo jen na Dukle, u Buzuluku, Stalingradu. Nekteri “priznali”, ze Americane se objevili kdesi daleko za Plzni, ale prisli pry stejne pozde…
Znalci historie 2. svetove valky uz davno vedi, ze pacificke boje byly jedny z nejkrvavejsich. Boji o Guadalcanal se rika Stalingrad Pacifiku. Rozum se brani prijmout informaci, ze v tomto romantickem tyrkysovem raji se pred sedesati lety houpala na hladine tela statisicu padlych hrdinu i agresoru. Jedna plaz na Guadalcanalu se jmenuje “Red beach”, takovou barvu mel kdysi rajsky pisek pod palmami! Snad prilis neunavim, kdyz valecne udalosti strucne priblizim.

Psalo se datum 7. srpna 1942, kdyz desitky lodi s podporou letectva privezly na strategicky umisteny Guadalcanal devatenact tisic americkych dobrovolniku z FMD ( First Marine Division). Operaci ridil general Vandegrift. Ukol- dobyt rozestavene japonske letiste- byl neprodlene splnen. Byl to vsak zacatek dalsich krvavych bitev, ktere vesly do dejin 2. svetove valky. Co ale delali pilni japonsti stavari tak daleko od Niponu? Byli snad na bratrske vypomoci v akci “Z “? Nikoliv. Cisarsti si s fasistickym Nemeckem v mnohem nezadali.
Sedmeho prosince 1941 verolomne napadli havajsky Pearl Harbour a rozstrileli, co se dalo. Uspech v Perlove zatoce jim zachutnal a postupne zacali obsazovat dalsi oblasti v rozlehlem Pacifiku. Slo to rychle. Hongkong, Borneo, Malajsie, Singapur, Gilbertovy ostrovy, Nova Guinea, ale hlavne pro Americany dulezite Filipiny. Zlutym to ale nestacilo, chteli rozdrtit celou Havaj a Australii. Po pocatecnim otaleni se Americane konecne vzchopili a zacala predlouha a velmi krvava cesta vzduchem, na vlnach a pote hustymi dzunglemi stovek ostrovu v nejvetsim oceanu sveta. Midway, Rabaul, Kavieng, Biak, Tarawa, Marschalovy ostrovy, Mariany( Saipan, Guam, Tinian) a pres zpet dobyte Filipiny stale bliz k cisarskym palacum krvelacneho Tokya. Guadalcanal na teto ceste znamenal veledulezity bod. Nekolik dalsich bitev v okoli ostrova pripravilo statisice americkych, australskych, anglickych a japonskych matek o milovane syny. Radost z toho meli jen, necekanymi hody prekvapeni, zraloci. Koralove more, zejmena mezi Guadalcanalem a ostrovem Savo je dodnes poseto torzy desitek valecnych lodi, letadel a nejruznejsi munice. Jeste dnes si pri potapeni muzete vylovit neporusenou lahev vychlazeneho, ulezeleho sake.
Na zdravi!
Ano, na zdravi jsem sam sobe a i Vam vsem pripijel skvelym australskym vinem pri vyhlidkovem preletu z papuanskeho Port Moresby do hlavniho mesta Salomounovych ostrovu Honiary. Letel jsem na vychod, uz davno se vychodu nebojim. Naopak, moc jsem se tesil. Na velmi krestansky pojmenovane ostrovy jsem se asi po peti letech vracel. Tenkrat se mne hluboce zapsaly do dobrodruzne naladeneho srdce.
Pote, co jsem z okenka letounu zachytil nejvychodnejsi vyspy PNG, jakesi Kosice a Presov nekdejsiho Ceskoslovenska, uz jsem lacne vyhlizel stovky tyrkysovych perel salomouskeho archipelagu New Georgia Group. Tady jsem pred peti lety prozil, jeste s prateli, nezapomenutelne robinsonovske dobrodruzstvi v raji, zvanem Charapoana. ( co vy na to, Moniko a Jirko?).
S mapou na kline a se sklenickou lahodneho moku z australskych zirnych vinic, jsem se blizil pres 1000 kilometru dlouhe souostrovi k opevovanemu Guadalcanalu. Stin oceloveho ptaka protnul ostrovy, mestecka a vesnice tezko vyslovitelneho jmena: Mbarambarakakasu, Komunimbombolo. Jindy jsem se docela pobavil nad libozvucnymi: Masamasa, Sambisumbi, Mondomondo, Kolokolo. Zasnil jsem se nad: Kukunda, uzasnym Kolokundukunda a vse korunoval Wagina island! Sorry, prodavam, jak jsem od Hema Maps- Mapping the Pacific nakoupil. Doufam, ze Vas salomounsky mistopis pobavil tak, jako me. Vzdyt ja se casto na cestach nemam ani s kym zasmat, fakt!

Letoun oznackoval gumovymi stopami historickou ranvej Henderson Airfield, kterou si pro sebe, na pokyn cisare, pripravovali synove Niponu. Dusledna prohlidka ruksaku i fotobrasny, se na teto ceste uz stala pravidlem. Terorismus a ” Agricultural controls”, definitivne zmenily svetove letecke cestovani. Vsichni, do deset kilometru vzdaleneho mesta, odjeli pristavenymi taxiky. Ja se vydal pesky na nedalekou silnici. Mavnuti zaujalo uniformovaneho bileho policistu s terennim Land Roverem. Pri klidne jizde, ve vychlazene kabine, me obohatil o cenne informace. Treba, ze sluzby policie, celniku a vezenske spravy zajistuji kompletne australske urady a jednotlivci. Ted, pred volbami, jsou jejich jednotky jeste posileny. Asi je to treba. Nekteri slabomyslni radikalove z odlehlejsich provincii se jeste obcas rozpomenou na slavna vitezstvi jejich dedu pri tradicnim lovu lebek. Pred dvema lety tak prisel o hlavu australsky misionar. Dnes si udatni bojovnici vybijeji geneticky nastradanou bojovnost jen pri tvrdych rugbyovych bitvach. Nastesti. A doufejme…
Pred 500 lety to ale bylo jine. Mendana de Neyra se pri objeveni ostrovu v roce 1567 asi prilis nezdrzel a uvitaci vybor jej nastesti prehledl. Jinak by je nemohl tak poeticky krestansky pojmenovat. Domnival se totiz, ze odsud kral Salomoun vozil do bajne zeme Ophir sve nemene bajne poklady a zlato. Mily omyl.
O vulkanicky aktivni, drsne souostrovi, se ponekud neuspesne zajimali Spanele, Britove a dokonce i Nemci. Krvelacni Melanesane vsak potrebovali dostat tradicim a tmava hlava se v hustem hvozdu schova snazeji nez tvarohova kuze, nadto jeste s nordickou kstici. Co nedokazaly setnout kamenne sekyry, zvladly s prehledem samicky komara rodu Anopheles, mravenci, pijavice, tropicke bakterie a kdovi co jeste.
Dusledne saturovan antimalariky( dekuji, pani doktorko Sedlackova), vodou, s pory ucpanymi opalovacim kremem SPF 50+; podle australske normy, jsem se vydal objevovat Honiaru ( Naho Ni Ara, znamena “misto severovychodniho vetru”). Typicky roztahane, malo upravne mesto me znacne zklamalo. Lide nejsou prilis mili a komunikativni, historie je prekryta nevzhlednymi produkty nasi konzumni civilizace. Ceny jsou sice mirnejsi, ale stejne neni moc co koupit. Podle zbozi je jasne, ze i zde vlastni obchody vetsinou lide z oblasti Indociny. Takove se prodava na trzistich od Papeete, pres Peking az po As. A asi jeste dal. Nikdo zde nenabizi transport na mista historie, valecnych bitev nebo na okolni ostrovy. Kdyz ano, tak za ceny pro americke a japonske “valecne” turisty.
Vydal jsem se hledat cenu postavenou na moznosti ceskeho “batuzkare”. A o tom, jak jsem pochodil zase nekdy priste.

Budte stastni, ze si nemusite pory ucpavat padesatkou!

Jirka

Šalomounovy ostrovy

Ahoj vsichni! Nekteri mne pisete, proc se vystavuji takovemu nepohodli a ze to jiste stoji nemale vydaje. Ze jsem za ty prachy mohl opatrit nejake ty reality, akcie, zivotni pojistky, pripadne dalsi aktiva. Me vsak, po letech totalitni nesvobody a petiletce uspesneho budovani kapitalismu, ted uz zajima neco uplne jineho. Splnit si sen o dobrodruznem

Zobrazit vše

Šalomounovy ostrovy

28.3.2006

Ahoj vsichni!

Nekteri mne pisete, proc se vystavuji takovemu nepohodli a ze to jiste stoji nemale vydaje. Ze jsem za ty prachy mohl opatrit nejake ty reality, akcie, zivotni pojistky, pripadne dalsi aktiva. Me vsak, po letech totalitni nesvobody a petiletce uspesneho budovani kapitalismu, ted uz zajima neco uplne jineho. Splnit si sen o dobrodruznem cestovani, uzit si neomezene svobody a poznat na vlastni kuzi, co znam jen z televize. Globalne si zaskotacit !
To, ze ted opet cestuji Pacifikem, je dusledek me snahy zmapovat zivot Jamese Cooka a muj hluboky obdiv ke zdejsim ostrovanum. Nepominutelna je tez fotogenicka krasa ostrovni geologie a flory. Chtel bych je videt vsechny( ty ostrovy!), ale stejne se mne to nemuze podarit. Pry se deti v pacifickych skolach uci, ze ostrovu maji vic, nez je hvezdicek na nocni obloze. Hvezdarske knihy uvadeji, ze jich muzeme napocitat az sedm tisic. Ostrovy, ostruvky, atoly a koralove utesy me dokonale fascinuji.

Prave jsem jeden takovy, opet nezapomenutelny ostrov, navstivil. Papua Nova Guinea, i s prilehlymi ostrovy,me absolutne dostala!
Vratme se ale tam, kde jsme minule skoncili.
….Po prijemnem osvezeni ve vodach severni provincie Madang, jsem pres ctyri vzlety a pristani (Madang- Lae; Lae- Hoskins; Hoskins- Rabaul; Rabaul- Kavieng! ) pristal v hlavnim meste provincie Nove Irsko. Severni vybezek podlouhleho archipelagu( 149 ostrovu), omyvaji vody Bismarckova more a prave Kavieng se v minulosti stal centrem nemecke kolonialni spravy v oblasti. Jeste predtim vsak slavni holandsti objevitele van Schouten a Le Maire( zname je jako prvni, pokoritele obavanych divokych vod okolo mysu Horn!) uzemi zakreslili a pojmenovali New Ireland. Ve druhe svetove valce zde byla jedna z hlavnich japonskych zakladen. Ohromna dela, ktera jsem fotil v hloubi dzungle ostrova Nusa, jsou jasnym dokladem. Moc jsem si vychutnal objevitelske prodirani nepratelskou az strasidelnou vegetaci, romanticke zapady slunce, obdivuhodne pratelske domorodce a klidne vecery na mistni katolicke misii, kde jsem pohodlne prespaval.
Nasledoval prelet jihovychodnim smerem do Rabaul, donedavna spravni oblasti provincie New Britain. Nepristali jsme vsak v Rabaul, nybrz na novem letisti u Kokopo. Co se stalo?
V rijnu 1994 necekane explodoval vulkan Tuvurvur a puvodni letiste s casti mesta pokryla dvoumetrova vrstva sedeho sopecneho prachu. Vsak jsem si ho tady za ty tri dny do sytosti uzil! Moc se tesim na snimky vulkanu( jsou zde tri a pravidelne v kazde generaci prekvapi nic netusici obyvatelstvo mohutnymi erupcemi), vroucich barevnych fumarol, japonskych zbrani a neuveritelne dlouhych tunelu a rozzarenych tvari opet tak pratelskych domorodcu.
Poslednim preletem v ramci navstevy PNG, byl let z Rabaul do hlavniho mesta Port Moresby. Skvele misto na sedadle 4A, tedy u okenka Fokkeru F28, mne zarucovalo sanci na uspesne foceni. Sance vysla. Opet jsem se radoval z prekrasne dynamicky modelovane krajiny papuanskeho vnitrozemi. Byl to narez!

Fokker jemne dosedl na rozpalenou ranvej Jackson International Airport a ja byl plny napeti. Prece jen uz jsem neco projel a precetl mnoha strasidelna varovani cetnych pruvodcu z celeho sveta, ale ty hruzy, co se pisi o Port Moresby, tak ty vse prekonavaji. Nemohu uverit, ze po dvou tydnech cestovani v raji plnem pohody a usmevu, muze byt hlavni mesto teto zeme nejak vyrazne jine.
Od prvnich chvil jsem radeji vice opatrny. Ubytovavam se za strezenym plotem novozelandske misie( Mapang Missionary Home). Zbyle dve hodiny pred setmenim bloumam nezajimavymi ulicemi a spinavymi trzisti( jak diametralne jine v porovnani s ostatnimi mesty a vesnicemi, ktere jsem tu dosud videl!) obavane ctvrti Boroko. Usmevu mene, zneklidnujicich pohledu vice, ale jinak vse v pohode. Mam za sebou prvnich par hodin ve meste, ze ktereho epidemie nasili ucinila jedno z nejobavanejsich mest v Asii.

Hned druhy den se srdnate( ale jen s jednou kamerou, bez dokladu a penez!) vydavam na obhlidku nejzajimavejsich objektu ve meste. Slunce opet peli jak das. Fotim par mist( nic moc) a tu mne triclena rodinka ve stejnokroji a s vozem Salvation Army( Armada spasy) nabizi odvoz do oblasti Vaigani. Hodlam tam navstivit Narodni muzeum a Parlament. Stavime u jeste zavrene brany muzea……….A PRECE K TOMU DOSLO!!!
Ze zadu se priritilo sest hlucnych borcu se dvema pistolemi a tremi nozi! Trosku jsme bojovali, ale co chcete delat, kdyz vam nekdo( urousany zoufalec z nejspodnejsi socialni vrstvy) miri pistoli na hlavu. Promitly se mi v ni vsechny ty pribehy kolegu cestovatelu. I na akcni filmy doslo. Probehlo to vsak velice rychle a byli zpet v okolni busi. Bohuzel i s moji ledvinkou. Od teto chvile ( a to mam pred sebou jeste vice jak 40 dni na ceste!) jsem byl bez aparatu Nikon F100 s objektivem Nikkor 50mm( co ty na to, Frantisku!?!), dalsim objektivem Nikkor 20mm a bez blesku Metz 54 MZ- 4i( co ty na to, Jardo!?!). Dalsi drobnosti nestaly za rec. Bral jsem to docela klidne, jednou to muselo prijit, ale sok je to , verte mi, znacny.
Neprodlene jsme kontaktovali prvni policejni vuz a rozjela se rozsahla, velmi dramaticka a rychla akce. Jakmile v policejni vysilacce zaznelo, ze byl okraden zahranicni novinar, i nejvyssi boss za mnou do dzungle prijel!
POZOR, TED NASTANE NEUVERITELNY OBRAT! Kdyz uz jsm se pomalu smiroval s tim, ze budu muset hledat pro dalsi foceni jine zpusoby, situace se zacala dramaticky menit. Nekolik policejnich vozu a chlapu s palnymi zbranemi obklicili hustou vegetaci. I na strely doslo. Vysilacka nejprve vydala prazdnou ledvinku a po chvili( povazte!) se ve vysoke trave nasla i kompletni technika. Lupice pochytali a muj drsny pribeh se zmenil ve story se stastnym koncem. Opet jsem mel tu povestnou kliku.

Pratele, vam preji totez!
Opoustim divoce krasnou Papuu Novou Guineu a ozvu se z milovanych Salomounovych ostrovu. Co mne asi pripravi?

Ahoj Jirka

Papua II

Vim, pisi nejak casto, snazim se vyuzit moznosti. Jeste jsem stale v Madangu, vyznamnem pristavnim meste severu Papui Nove Guinei. Brzo rano letim Fokkerem-28 do Kavieng, spravni oblasti souostrovi New Ireland. Uskali letu muze byt, ze ma prilis mnoho mezipristani. Prvni je v Lae, jeste na hlavnim ostrove PNG, dalsi v Hoskins( West New Britain)

Zobrazit vše
20.3.2006, Papua Nová Guinea

Papua II

20.3.2006

Vim, pisi nejak casto, snazim se vyuzit moznosti. Jeste jsem stale v Madangu, vyznamnem pristavnim meste severu Papui Nove Guinei. Brzo rano letim Fokkerem-28 do Kavieng, spravni oblasti souostrovi New Ireland.
Uskali letu muze byt, ze ma prilis mnoho mezipristani. Prvni je v Lae, jeste na hlavnim ostrove PNG, dalsi v Hoskins( West New Britain) a jeste jedno v Rabaul( East New Britain). Pokud bude slunce, mam sanci na zajimave snimky. Musim jen doufat, ze pilot v pohode zvladne tolik pristavacich a vzletovych manevru v narocnem terenu povestne malych letist tohoto regionu. A ty Fokkery! V tom letadle si pripadam jako na traktoru z obdobi kolektivizace vesnice. Ale i tato dobrodruzstvi patri ke spravnemu prozitku z PNG.

Vcera jsem si uzil opet skvely den pri objevovani okoli Madangu. Zejmena navsteva ostruvku Billau byla super.
Fotil jsem vraky japonskych lodi, pozustatku dramat z druhe svetove valky. Obyvatele ostrova byli opet nesmirne pratelsti a radi skakali pred objektiv. Do budoucich besed jsem si zde vyfotil cetne reprezentanty tropicke flory a leccos se o zivote ostrovanu dozvedel. Absolutne super bylo narocne nalezeni tezko pristupneho torza japonskeho bombarderu v hloubi svezi dzungle. To letadlo bylo slusne zachovale a ve sporadickych zablescich slunce pusobilo nesmirne tajuplne. Opet nezapomenutelny zazitek.
Vecer jsem pak v kouzelnem oparu dzungle fotil mozna zatim nejlepsi zabery z teto cesty. Mel jsem z toho vecer absolutne skvelou naladu.

Dnesni rano bylo po vcerejsim tropickem lijaku znacne nefotogenicke. Sedivy den jsem nakonec vyuzil na kopcovity vylet. V hloubi tropickeho lesa a na skvelych vyhlidkach jsem obcas narazil na skromna staveni a policka mistnich lidi. Brzo jsem jim tu fantastickou pohodu a romanticka zakouti s pohlednicovymi vyhledy docela zavidel. My vubec uz nevime, jak pohodove, v sepeti s prirodou se da zit! Nebo to vime, ale uz proste z mnoha ruznych duvodu nemuzeme.
Co ale muzeme je to, ze obcas ty nase euroamericke standardy zapomeneme a doprejeme si obycejny( i kdyz vlastne velmi luxusni) navrat do prirody. Paradoxne si za navrat do prostredi, ktere jsme jako lidstvo pred casem opustili, musime dnes platit. A hlavne, citim to vzdy, kdyz se v divoke prirode objevim, se zde uz ani neumime bezpecne a setrne pohybovat. PRESTO JE TO VZDY NEZAPOMENUTELNY A POUCNY PROZITEK.
PREJI VAM ABY TAKOVYCH BYLO CO NEJVICE…

Jirka

Ahoj z Papui Nové Guinei

A je to tu!Vstup do Papui Nove Guinei(PNG), jsem si nalezite uzil. Ackoliv pri preletu s Australskeho Brisbane nebylo zrovna pocasi na slusne snimky, u pobrezi PNG se to zlepsilo. To, co bylo pod nami me uzasne nadchlo. Tak dramaticky strukturovanou prirodu ma opravdu jen malo mist na svete!Pro ty, co nedavali ve skole pozor,

Zobrazit vše
18.3.2006, Papua Nová Guinea

Ahoj z Papui Nové Guinei

18.3.2006

A je to tu!Vstup do Papui Nove Guinei(PNG), jsem si nalezite uzil. Ackoliv pri preletu s Australskeho Brisbane nebylo zrovna pocasi na slusne snimky, u pobrezi PNG se to zlepsilo. To, co bylo pod nami me uzasne nadchlo. Tak dramaticky strukturovanou prirodu ma opravdu jen malo mist na svete!
Pro ty, co nedavali ve skole pozor, mam nekolik blizsich informaci:

Nova Guinea je po Gronsku druhym nejvetsim ostrovem sveta. Zije zde cca 5 milionu obyvatel, kteri se donedavna s velkou chuti vzajemne okusovali. Vitanou zmenou jidelnicku byly zprvu sporadicke navstevy moreplavcu, pozdeji i misionaru z jedenacti docela rozhadanych a nelaskavych krestanskych organizaci. Evropa objevila mohutnou pevninu jiz v 16.stoleti. Jmeno ji dali Portugalci( Papua je malajske slovo pro kudrnate vlasy). Sve pridali i Spanele, nebot domorodci jim pripominali obyvatele Zapadoafricke Guinei. Ostrov je kopcovity, vulkanicky a seizmicky velmi aktivni. Stredem se tahne alpske pohori, misty jej obrusuji dokonce ledovce!
Nektere oblasti jsou vyhlasene pro svuj zachovaly ekofond. Zivot nam vsak mohou zneprijemnit miliardy malarickych Anopheles, stonozky, skorpioni, pijavice, krokodyli a dalsi druhy divoke fauny. Povetrim poletuji miliony barevnych ptaku, odborniky zarazenych do vice jak 600 druhu. Ve stromech ziji cetni vacnatci, moji touhou je vyfotit slavneho stromoveho miniklokana wallaby.
Nejvetsim lakadlem jsou vsak mistni, malo civilizovana etnika. Jeste v zaveru minuleho stoleti, byl nedaleko mista odkud ted pisi objeven uplne neznamy kmen, ktery jeste nikdy nemel kontakt s bilym clovekem! Donedavna se lide temer neoblekali, muzi si na penis navlekali trumpetku, ktere se zde rika koteka. Zeny v nekterych oblastech kojily svymi prsy selata. Dodnes je vlastnictvi prasat ceneno nadevse.( mimochodem, cena netknute nevesty je tri selata a jeden kasuar, mistni obdoba pstrosa). Prvni kolo, ktere odlouceni domorodci videli teprve nedavno, bylo kolo na podvozku objevitelskeho letadla. Tak dokonala odloucenost, neni pritelem expandujici civilizace. Ta nase- zapadni- si ale nakonec stejne vsechny vyhleda.
Neuplyne mnoho casu a divoci domorodci si obleknou dziny a budou lokat coca-colu.
Takovy uz je tento svet…

Po pristani a zdlouhavem odbaveni na mezinarodnim terminalu, coz je nadnesene oznaceni pro nevelkou budovu, ktera toho jiste mnoho pamatuje, nasledoval stometrovy pochod na domestic terminal. Nove odbaveni zavazadel, nekolik kontrol, cekani a nakonec zmatecna informace o zrusenem letu do vnitrozemskeho mestecka Goroka. Po hodine se potvrdila. Air Niugini se predvedli a odvezli me do luxusniho hotelu Aircraft, situovaneho skvele do kopcu nad nevelkym letistem hlavniho meste PNG. Noc v suits, splneny sen stradajiciho cestovatele!
Druhy den rano, se zpozdenim preletam do Goroka. Vyhodne ubytovani nabizi National Sport Institut. Bydlim tedy ve stredisku, ktere je obdobou naseho treninkoveho arealu v Nymburce. Uz prvni hodiny ve meste meni muj prvni dojem z domorodcu. V prvnich hodinach jsem byl zaskocen kamennymi tvaremi, az nepratelsky se tvaricich domorodcu. Nesmali se, sel z nich smutek.( zeny a divky vypadaji jako chlapi s prsama. Jsou opravdu pro nasince dost nepritazlive. Dokonce v mistnim pidgin english, se divka rekne nejak jako krasny chlapik, zena!!!). Ted jsem z nich vsak nadseny. Nasel jsem lek. Prvni se usmeji, pozdravim a …mam je! Vyceni svuj cerveny chrup( hojne zvykaji betelove orisky) a pobavene zdravi. Moc si tu pratelskou atmosferu uzivam. Jsou sdilni a dokonce se moc radi foti. A povazte, oni za to nic nechteji!!!!! Ucineny raj pro fotografy!
Dnes rano jsem prejel po dramaticke jizde na severni pobrezi do oblasti Madang. Se stestim jsem vyhledal doporucenou adresu na Centrum vyzkumu hmyzu na PNG. Pod ceskou taktovkou zde tym zahranicnich odborniku zkouma roztodivny pocetny hmyz, ktery uzira mistni tropicky prales. Prijal me student Honza Hrcek( reditel vyzkumne stanice Vojtech Novotny je dlouhodobe v dzungli) a hned jsme vyrazili na povestny madangsky rif zasnorlovat. Docela pohoda. Je mile, potkat v tak vzdalene cizine krajany. Kdyz pujde vse hladce, budu mit prilezitost se o praci nasich odborniku dozvedet vice. Podam o tom hlaseni.
Vsem, kdo se mi snazi poslat sms sdeluji, ze na PNG to bohuzel nejde. 28.3. odletam na Salomounovy ostrovy a mohu jen doufat, ze se uz telefon chytne. I kdyz…

Mejte se vsichni moc fajn!
Jirka

Ještě jsem v Austrálii

Ackoliv jsem uz mel klickovat pred strelami papuanskych lidozroutu. Pri odletu ze Sydney me nechteli bez viza na kanibalske ostrovy vubec prepravit. Informace, ze vizum drziteli ceskeho pasu udeli na letisti, se ukazala jako licha. Preletel jsem pouze do Brisbane a zde na Generalnim konzulatu PNG mne, do evropskeho platna odeni bojovnici, promptne vybavili potrebnym

Zobrazit vše
14.3.2006, Austrálie

Ještě jsem v Austrálii

14.3.2006

Ackoliv jsem uz mel klickovat pred strelami papuanskych lidozroutu. Pri odletu ze Sydney me nechteli bez viza na kanibalske ostrovy vubec prepravit. Informace, ze vizum drziteli ceskeho pasu udeli na letisti, se ukazala jako licha. Preletel jsem pouze do Brisbane a zde na Generalnim konzulatu PNG mne, do evropskeho platna odeni bojovnici, promptne vybavili potrebnym glejtem. Byli ochota sama. Mohu jen doufat, ze po priletu do Port Moresby, uz na me neceka nektery hladovy pribuzny. “Krajove speciality dodame promptne az do domu!”.

Letadlo na Papuu Novou Guineu, leta pouze kazde tri dny, tak jsem cas vyuzil k lepsimu poznani Brisbane a okoli. Pri me navsteve pred peti lety, me mesto moc neoslovilo, ted jsem se mu tise omluvil. Nadchla me moderni architektura a pohoda obyvatel. Stale vic se presvedcuji, ze australska mesta i priroda, povestny “autback”, patri k tomu nejlepsimu, co muze vnimaveho cestovatele potkat. A to vubec nemluvim o tom, ze dnes kolem me v zelenych kopcich panackovali statni klokani, symbol kontinentu.

Zitra preletam na PNG a hned pokracuji na dalsi ostruvky na severovychode rozvetveneho souostrovi. Dari se tam tropickemu ovoci, tak doufam, ze tam budou nasyceni a zustanu co nejdele nepovsimnut. Mohutne ruksaky, ktere mam jak na zadech, tak i na prsou, budou tentokrat dobre slouzit jako stity proti strelam. Doufam, ze stacim i neco slusneho vyfotit.

Dekuji vsem, kteri mi napsali. Udelali mne velkou radost.

Jirka

Tentokrát od protinožců

Ahoj, pratele, tak se opet hlasim z cest. Ani jsem se po navratu z Afriky doma moc neochladil a hned jsem se vydal na dalsi tropicke dobrodruzstvi. Pokud se nic nestane, tak v pristich nekolika tydnech se mne splni dalsi velke cestovatelske sny a plany. Toto putovani po mnoha ostrovech rozlehleho Pacifiku jsem z vetsiny

Zobrazit vše
11.3.2006,

Tentokrát od protinožců

11.3.2006

Ahoj, pratele,

tak se opet hlasim z cest. Ani jsem se po navratu z Afriky doma moc neochladil a hned jsem se vydal na dalsi tropicke dobrodruzstvi. Pokud se nic nestane, tak v pristich nekolika tydnech se mne splni dalsi velke cestovatelske sny a plany. Toto putovani po mnoha ostrovech rozlehleho Pacifiku jsem z vetsiny venoval memu dlouhodobemu projektu.
S lodnim denikem slavneho moreplavce Jamese Cooka, hodlam objet (zacal jsem uz pred lety! ) mozna vsechna mista a ostrovni formace, ktere muj idol, pred 230 lety, objevil. Nejenze je pri dobrodruznych a casto nesmirne nebezpecnych plavbach objevil, on je take naprosto skvele kartograficky zakreslil. Jeho objevy vyplnily temer vsechna bila mista na mapach tehdejsiho sveta. Byl to obdivuhodny clovek, ktery pri svych trech cestach okolo sveta osvedcil odvahu, rozhodnost, profesionalitu pri vedeni lodi, citlivy pristup k vlastnim namornikum, ale hlavne, na tehdejsi dobu neobvyklou, davku proste humanity. Koncem 18. stoleti nebylo vubec zvykem respektovat v anektovanych oblastech principy vlastnictvi, pravo na zivot a snahu o poctive obchodni transakce. Ctete- li historicke prameny, tak prave Cook v tomto ohledu jednoznacne vynika. Pred nekolika lety jsem mu uplne propadl a az budu mit pocit, ze jsem opravdu vetsinu mist videl, nafotil a neco z jeho odkazu pochopil, hodlam pripravit neobvyklou diashow, ktera jeho nevsedni zivot a uspechy oslavi. Snad uz to bude brzy.

Teprve vcera rano jsem po zdlouhavem letu pres Pariz a Singapur, pristal v mem oblibenem Sydney. Vubec jsem nelenil a protoze zdejsi letiste lezi u zatoky Botany, ve ktere 28. dubna 1770, pri sve prvni plavbe Cook zakotvil, o programu toho dne bylo rozhodnuto. V zaplave ostreho slunce jsem postupne fotil misto skutecneho pristani jeho lodi Endeavour, pamatniky na pocest Cooka, botaniku Bankse a Solandera a prameny sladke vody, odkud namornici doplnili ztencujici se zasoby pitne vody. Monumentalni sochu slavneho moreplavce jsem pozdeji exponoval v centru mesta v Hyde parku.
Opet jsem navstivil luxusni galerii Petera Lika, australskeho fotografa, ktereho jsem pred lety osobne poznal a jehoz prace je mne tajnou inspiraci.
Vecer jsem si uzil pri fotografovani nocniho Sydney. Tradicni pohledy pres Harbour Bridge do centra mesta se slavnou budovou opery od danskeho architekta Utzona. Prvni den, jak ma byt…

Dnes jsem vstaval velmi casne a vydal se do oblibenych Blue Mountains. Modre Hory, jsou nesmirne krasny prirodni klenot, vzdaleny pouze asi hodinu jizdy od Sydney. Pri objevitelskych cestach prvnich anglickych osidlencu, se strasidelna a nebezpecna bus postupem let stala oblibenym mistem pro dobrodruzstvi sport a rekreaci. Dramaticke horske kanony jsou dokonale pokryty zelenym kobercem vzrostlych blahovicniku, domovem linych a fotogenickych koal. Prave eukalyptum vdeci toto rozlehle misto za svuj nazev. Mohutne stromy odparuji namodrale silice a odtud je uz kousek k barevnemu pojmenovani techto hor. “Modra je dobra…”, zpiva se v jedne pisni, ale v pripade Modrych hor to neplati. Toto misto je vic nez dobre, je naprosto fantasticke!

Rano bylo rozpacite, plne mlh a obcas bylo videt jen par metru. Okolo devate se vsak mraky a mlhy odstehovaly hloubeji do vnitrozemi a strme svahy prehistorickeho kanonu, zlatave obarvilo ostre australske slunce. Zacal celodenni koncert. Horecne jsem behal po hrane kanonu, hledal ty nejlepsi lookouty, vodopady, potoky…dnesni den patril k mym nejstastnejsim v zivote. Uz se nedockave tesim na snimky z The Three Sisters, Echo Point, Bridal Veil, Malaita Lookout a dalsich. Dnes, kdy vyslo pocasi a mel jsem na uzemi vice casu, jsem doslova znovuobjevil skvele Modre Hory.

Nezapomenutelny den jsem zakoncil lehkou veceri v Ceskoslovenskem klubu v Sydney. Kluboveho zivota se aktivne zucastnuje pres 600 nasich a slovenskych krajanu. Objevil jsem zde i malou fotovystavu meho bratislavskeho kolegy a kamarada. (Co ty na to, Filipe!!!).

Zitra budu cely den v Sydney. Rad bych fotil typicke dominanty ctyrmilionoveho, uzasne kosmopolitniho mesta. Kdyz zbyde cas, planuji navstivit popularni ZOO, ze ktere se daji skvele fotit reprezentativni dominanty mesta okolo zatoky Port Jackson. Urcite si znovu pockam na zapad slunce nekde blizko Harbour Bridge…

Pozitri rano odletam do Port Moresby na vysnene a i trochu obavane Papui Nove Guinei. V prubehu asi dvou tydnu se preplavim nebo preletim na cetne ostruvky v severovychodni casti hlavniho ostrova. Asi to bude docela narez! Z Papui preletam na Salomounovy ostrovy, ktere mne prirostly k srdci jiz pri prvni navsteve, asi pred peti lety. Ceka me jeste Nauru, Kiribati Fidzi…, vsak dalsi se( mozna) dozvite z korespondence, kterou bych rad z cesty odesilal. Doufam, ze se obcas podari najit nejake verejne internetove pripojeni. Uz ted se tesim na alespon elektronicky kontakt.
A, pratele, neostychejte se obcas mi neco zajimaveho napsat, vzdy mne to nesmirne potesi. Opravdu!

Preji vsem klidne a slunecne jaro.
Jirka

 

Ahoj z Keni

Tak jsem se, az tesne pred odjezdem, dostal konecne do oblasti, odkud mohu napsat. Pouze na 15 dni jsem si vyrazil fotit nove obliceje do chystane knizky a uzit zase neco syrove Afriky. Po bezpecnem pristani v Nairobi uz na me a meho kolegu (jsem zde s Frantiskem Staudem) cekal predjednany pruvodce Carls s off

Zobrazit vše
26.2.2006, Keňa

Ahoj z Keni

26.2.2006

Tak jsem se, az tesne pred odjezdem, dostal konecne do oblasti, odkud mohu napsat.
Pouze na 15 dni jsem si vyrazil fotit nove obliceje do chystane knizky a uzit zase neco syrove Afriky. Po bezpecnem pristani v Nairobi uz na me a meho kolegu (jsem zde s Frantiskem Staudem) cekal predjednany pruvodce Carls s off roadem. Bez prodleni jsme se vydali na malo navstevovany sever Keni.

Prvni vetsi zastavkou bylo jezero Naivasha a Hells Gate National Park. Jediny park, kde se nevyskytuji velke selmy, tak je povoleno se pohybovat pesky mimo vuz. Bylo to skvele, ale to prave melo teprve prijit…
U mestecka Nyahururu jsme prejeli rovnik (z jihu na sever! ).Je to nejvyse polozene mesto v Keni a zname centrum povestnych kenskych bezcu. Nenechal jsem si ujit navstevu techto sportovcu a zasl jsem, v jak primitivnich a nehygienickych podminkach bydli a trenuji. Nasi olympionici by koukali!!!

Za vesnici Rumuruti uz zacalo jit do tuheho. Pouze sem vede asfalt( nebot zde bydli jeden z ministru -mimochodem znacne zkorumpovane- vlady). Pri narocne ceste po neskutecne rozbitych, kamenitych a prasnych cestach ( zlata Etiopie!) jsme dojeli do Maralal a ke hrane slavneho Rift Valley. Je to puklina, dlouha pres 9000 km, vedouci z Izraele az do Mosambiku, ktera je predzvesti budouciho roztrzeni Afickeho kontinentu. Za nekolik stovek tisic let se Afrika rozdeli a deprese bude zaplavena vodou Indickeho oceanu. Mysticke misto!
Metr za metrem jsme se v silenem a silicim vedru blizili k vysnenemu cili. Nas pruvodce a majitel auta moc nechtel , ale nakonec se podvolil a dovezl nas ( s osmi defekty !) az k vysnenemu jezeru Turkana. V roce 1888 jej pro Evropu objevil Rakusan Teleki a dal mu jeho puvodni jmeno Lake Rudolf. Z pohledu Evropana je okoli jezera az zivotu nebezpecne, presto je odborniky prave sem umistovana kolebka lidstva. Cetne nalezy koster hominidu, nasich predchudcu, jsou toho presvedcivym dokladem. Dnes je teren okolo krasne zeleneho nefritoveho jezera, sopecne dramaticky. Kdyby vas sem nekdo ve spanku presadil, tak byste po probuzeni nepoznali, ze jste stale na planete Zemi. Tak bizarni krajina navstevnika vsude okolo obklopuje.
V okoli jezera “bydli” nejmensi africky kmen Elmolo. Absolutne izolovane etnikum trpi dlouhodobe nedostatkem nezavadne vody. V dusledku konzumace vysoce alkalicke vody z Turkany, jsou lide viditelne deformovani, trpi slepotou a dalsimi chrobami.
Navstevou jezera se mne splnil dalsi velky cestovatelsky sen!
Po dramatickych smlouvanich o cene se mi nastesti podarilo nafotit mnoho uzasnych obliceju nejen tohoto kmene. Soucasnym standardem Keni je, ze se proste za snimky plati. V duslednosti vymahani odmeny jsou zdejsi “modelky” daleko aktivnejsi nez treba v Etiopii. Jsem napjaty, jak vysly stovky snimku muzu, zen a deti z kmenu Samburu, Masaj, Kikuyu a dalsich. Jejich hledani, tvrde, ale casto i humorne smlouvani a nasledna horecna expozice( driv nez si to rozmysli nebo pod bleskem oslepnou!!!), asi nikdy nezapomenu.

Ted jsem u jezera Nakuru. Zbesile zde fotim fantasticka zvirata. Tesim se na snimky buvolu, zeber ziraf, antilop ale hlavne skvelych ptaku. Tak pocetne kolonie plamenaku, a z takove blizkosti ve volne prirode, jsem jeste nikdy nefotil. Spalujici zazitek a zkusenost!

Za dva dny uz letim domu. Zatim vse probiha v naproste pohode a uz ted je jasne, ze se tato cesta zaradi k ostatnim uspesnym a hlubokym zazitkum. Vsak to uz urcite znate: AFRIKA, TA JE PROSTE NAVYKOVA !!!

Pohodove jaro!
Jirka

Portoriko

Ahoj moji mili ! Konecne se zase po dlouhe dobe dostavam k par radkum. Pozitri se uz vracim domu, takze v hodine dvanacte. Tentokrat se ozyvam z Portorika. Fotim zde tradicni prirodni motivy, ale ted i s durazem na portrety. Potrebuji dalsi etnika do pripravovane knihy “Faces of the World”. Nejprve jsem zde nekolik dni

Zobrazit vše
6.2.2006, Portoriko

Portoriko

6.2.2006

Ahoj moji mili !

Konecne se zase po dlouhe dobe dostavam k par radkum. Pozitri se uz vracim domu, takze v hodine dvanacte.
Tentokrat se ozyvam z Portorika. Fotim zde tradicni prirodni motivy, ale ted i s durazem na portrety. Potrebuji dalsi etnika do pripravovane knihy “Faces of the World”. Nejprve jsem zde nekolik dni objizdel dusledne cely ostrov a mohu rict, ze me prekvapilo, kolik ma neobjevenych kras. Myslim, ze ani Americanu sem moc nejezdi, natoz Evropane! Ostrov je pridruzenym clenem k Unii a rocne dostava od Washingtonu okolo 10 miliard dolaru. Jsou zde videt. Ted, kdyz uz znam asi 30 ostrovu v Karibiku, troufam si to prohlasit.

Dalsi cesta byla organizovana velkym vyletnim parnikem. Lod Adventure of the Seas pojme 5000 pasazeru a je absolutne luxusni. To zas bylo prezirani!!! Hodne se na sebe zlobim, ale kdo to zna pochopi…Prvni zastavka byla na Arube. Fotogenicky ostrov s krasnymi prirodnimi utvary. Tady a na sousednim Curacau jsem se vyzival predevsim pri foceni dramatickeho priboje. Mohutne vlny dorazi s rachotem zejmena k severnimu skalnatemu brehu a vytrvale jej obrusuji. Foceni je znacne dobrodruzne, jeden se musi mit patricne na pozoru. Vsak tu uz vlny smetly a priboj pak roztrhal nejednoho neopatrneho fotografa.
Z oblasti Nizozemskych Antil jsem preplul zpet do severniho Karibiku. Dalsi zastavkou byl St. Maarten. Uz jsem zde byl pred tremi lety, ale tehdy jsem se zdrzel malo a spechal jsem na St. Kitts a dalsi ostrovy Malych Antil. Ted jsem si jej uz patricne vychutnal. Zase jsem objel cely ostrov a konecne jsem poznal obe casti. Jih totiz patri Holandsku, severni oblasti jsou francouzske. Karibska zajimavost!
Pri dalsi zastavce jsme kotvili u St. Thomas. Nechal jsem se preplavit na sousedni St. John. Jsou to dva vyznamne ostrovy americkych Panenskych ostrovu. Odsud uz nasledovalo kratke prepluti zpet na Puerto Rico, ktere bylo od mladi mym snem. Odsud totiz pochazeli hrdinove oblibeneho muzikalu West side story. Kdo by neznal slavne Bernsteinovy melodie “Puerto Rico” a “Maria”.
Ted mam jeste par dni na PR a tak jezdim zejmena do skvelych dzungli a na plaze. Prave pisi z ostrova Culebra, kam jsem na jeden den preplul s domorodci. Hodne jsem fotil na Flamengo beach, az do doby, nez me na skalisko upadl aparat. Je kaput, neostri!!! Budu mit docela problem, nebot se do CR vracim pouze na 3 dny a hned odletam fotit do Keni a snad i Ugandy. No, snad to vyresim. Dam Vam asi z Afriky vedet.

Mejte se vsichni moc fajn a posilam i trochu slunce.
Jirka

Ahoj z Jordánska

Mili pratele, vzhledem k tomu, ze je prave 25.12. preji vsem hezke a klidne svatky. Dlouho jsem se neozval, nebot jsem v poslednich mesicich cestoval zememi, kde byl internet spatne dosazitelny, casto jsem vsak nemel vubec cas. Ted me pracovni ukoly zavedly do zeme, ve ktere jsem jeste nebyl. Jako ostatne skoro vzdycky jsem i

Zobrazit vše
25.12.2005, Jordánsko

Ahoj z Jordánska

25.12.2005

Mili pratele,

vzhledem k tomu, ze je prave 25.12. preji vsem hezke a klidne svatky. Dlouho jsem se neozval, nebot jsem v poslednich mesicich cestoval zememi, kde byl internet spatne dosazitelny, casto jsem vsak nemel vubec cas.

Ted me pracovni ukoly zavedly do zeme, ve ktere jsem jeste nebyl. Jako ostatne skoro vzdycky jsem i tady mile prekvapen mnohymi skutecnostmi, ktere jsem si doma nedovedl predstavit. Tentokrat cestuji docela luxusne, jsem hostem jordanske centraly cestovniho ruchu, takze jsem ponekud vzdalen realnemu zivotu domorodcu. Presto musim konstatovat, ze i tuto arabskou zemi mohu zaradit mezi mile, bezpecne, privetive a fotogenicke destinace. Jordansko ma historii starou tisice let, ruzne biotopy, prirodni zvlastnosti a tesi se z moderni pritomnosti.

Mam-li vyzdvihnout, co me prekvapilo nejvice, urcite to bude poklidne souziti a vysoka tolerance ke vsemu krestanskemu. Jsem v muslimske zemi, ale na kazdem kroku, ted v obdobi Vanoc, narazim na vanocni stromecky a tradicni vyzdobu. Nejen pro turisty organizuji na mnoha mistech vanocni oslavy a tradicni krestanske ceremonie. Dilem to bude jiste proto, ze nedaleko odtud je rodiste Jeziska, dava se svoboda vsemu novemu a spolecnost neni ortodoxne muslimska. Prijemne zjisteni.

Po seznameni s hlavnim mestem – Ammanem jsem navstivil nejvetsi starorimske mesto na blizkem vychode – Jerash. Pripadal jsem si jako v centru Rima. Tolik staveb a pamatek snad nemaji ani tam… Dalsi emotivni zastavkou byla hora Nebo. Z teto hory pohledl poprve Mojzis na zaslibenou zemi. Je na ni take pohrben. V roce 2000 navstivil toto poutni misto i papez Jan Pavel II.

Absolutnim vrcholem byla navsteva ruin historicke Petry. Pred vice jak dvema tisici lety zde Nabatejci vybudovali ohromne pohrebiste. Bohate zdobene objekty jsou vytesany do ruzove zbarveneho piskovce. Areal je pravym rajem pro milovniky historie, dobrodruzstvi (vsak tu byl natocen jeden z filmu Indiana Jones a nektere pasaze z Mumie) a fotografovani. I pres neprizen pocasi – slunicko se temer neukazalo, jsem pri celodennim pobihani po skalach naexponoval velke mnozstvi snimku. To, ze mam tyto snimky bez slunecniho svetla, me bude jeste dlouho mrzet. Vecer jsem ovsem zazil neco neobvykleho. Stale se domorodcu vyptavam, z ceho jsou mistni jidla, tak ted jsem to zjistil na vlastni kuzi. Pozvali me do specialni restaurace Petra kitchen, kde jsem pod dohledem sefkucharu musel sam pripravoval jednolive predkrmy a hlavni jidla (a ze jich arabove nemaji zrovna malo). Domu si vezu zkusenost a cenne recepty. Uz se vidim, jak si doma v zastere a s arabskym popevkem na rtech, vesele vyvaruji! 🙂

Dalsi nezapomenutelnou zastavkou bylo nekolikahodinove fotografovani ve Wadi Rum. Poustni teren s cetnymi skalnimi formacemi (tentokrat zality sluncem), plne uspokojil moje dobrodruzne fotograficke touhy. Na tyto snimky se velmi tesim. Ackoliv slunce svitilo, presto jsem si, jako ostatne po celou dobu pobytu, ani tady tepla prilis neuzil. I v Jordansku, ted v prosinci, je docela chladno a v nekterych mistech fouka silny narazovy vitr. Mam zpravy, ze v noci padal v hlavnim meste dokonce snih! Prave ve Wadi Rum jsem stravil Stedry den i vecer – byly to velmi zvlastni Vanoce.

Ted jsem prave na jihu zeme ve meste Aquaba. Jsem jen nekolik kroku od hranic s Izraelem, Egyptem a Saudskou Arabii. V lete je toto misto zadanym letoviskem, ted v zime tu neni temer zadny turista. Zitra odjizdim opet na sever do dalsiho fotogenickeho mista. Mrtve more je tradicne vyhledavanym mistem pro mnoho lidi z celeho sveta. Snad tam neco slusneho nafotim. Cela “mise” konci 29.12. odletem z hlavniho mesta Ammanu do Vidne. Uz ted hodnotim tuto cestu velmi vysoce a myslim si, ze Jordansko je vdecnou zemi pro dovolenou at uz poznavaci nebo “plazovou”.

S pranim uspesneho a stastneho roku, skvelych cest a bezpecnych navratu v roce 2006

Jirka

Děkujeme našim partnerům

DRFG RENOCAR Walmark Ráááádio Impuls KOKTEJL