Střední Jáva

V Jogjakarte jsem pristal pozde odpoledne. Tady, v blizkosti rovniku, se stmiva velmi rychle a nez jsem se dockal zavazadla, byla absolutni tma. Ubytoval jsem se v klidnem hotylku se svezi zahradou, plnou bougainvilii a ruzi. Ke svemu bungalovu jsem musel preskakat po plochych lavovych kamenech, ktere vystupovaly nad hladinu jezirka, plneho barevnych ryb. Pripadal jsem si jako rádža, nedavny vladce nektereho z mistnich kralovstvi. Hotel zrovna nemel prilis mnoho hostu, stale jeste dusledek globalni ekonomicke krize a radeni prirodnich zivlu. Vzdyt nedaleka gunung api Merapi, vychrlila necekane zhavou lavu teprve pred sesti mesici. Zahynulo 275 lidi a dusledky teto erupce me provazely po celou dobu pobytu v Jogjakarte a okoli.

Centralni Java patri k nejurodnejsim obilnicim sveta. Sveze zelena policka se tahnou do dali a ramuji je siky kolebavych palem. Vse je barevne a voni. Muze za to vulkanicka puda a tropicke klima s dostatkem kratkych sprsek. Takovou krajinou jsem se po nekolik dni vydaval na poznavaci vylety do okoli mesta, kteremu mistni s laskou prezdivaji “Džogdža”.

Snad zadny navstevnik teto oblasti nevynecha ani jeden z dvojice svetove znamych chramu, ktere jsou z Jogjakarty temer na dohled. Jde o hinduisticky stanek Prambanan, ale zejmena o buddhisticky skvost, nejvetsi stupu sveta, prosluly Borobudur. Uz jsem pred lety mel tu cest, ale ani ted jsem si tu prilezitost nenechal ujit.
Kvuli svitani jsem si privstal a u paty ohromne buddhisticke mandaly Borobudur, jsem stal jeste za tmy. Poutnici podnikaji pri ceste nahoru okruzni cestu a postupne, jak stoupaji po jednotlivych podlazich, se symbolicky ocistuji, aby na same spici, mezi sochami meditujicich buddhu, dosahli vytouzene nirvany. Protoze ja buddhista nejsem a staci mne uspokojeni fotograficke, vydavam se na vrchol po kamennem schodisti stredem. Brzy zjistuji, ze i u mne dochazi k ocisteni, i kdyz jen povrchovemu. Uz ted, tedy velmi casne rano, se totiz na schodech duchovniho stanku docela svetsky potim. I kdyz se nakonec slavnost nekonala a porizene snimky vychodu slunce nedosahnou kvality tech, ktere jsem zde poridil pred lety, presto si i duse uzila svoje. Krasa tohoto svatostanku, obklopeneho hustymi palmovymi haji, je v rannich mlhach dech berouci a nezapomenutelna. Pisi to i presto, ze kvuli destruktivnimu vybuchu Merapi a otresum, se vrcholove (ty nejfotogenictejsi) partie rekonstruuji a jsou tedy – k memu nemalemu zklamani – nepristupne.

Pro mnoho kultur jsou hory posvatne. Lide, kteri pod nimi ziji, se k nim po tisicileti modli. Maji silu zivot davat, ale i brat. Znovu jsem se o tom se zatajenym dechem presvedcil pri ceste na foceni Prambananu. I tento, jindy tak prekrasny hinduisticky stanek, musel mit kvuli radeni Merapi omezeny rezim. Z foceni nic moc nebylo. Co je ale me zklamani vedle apokalypticke spouste, kterou jsem pri ceste na nekolika mistech videl. Lava, rychle tekouci z vrcholu Merapi, naplnila koryta rek a vyhnala miliardy litru vody a tuny stareho vulkanickeho pisku do okolnich vesnicek a poli. Ta smrtonosna smes mela takovou silu, ze spolu s ni “odtekly” i balvany ve velikosti osobniho vozu. Verte mi, sokujici a nepredstavitelne! Pod nekolikametrovou vrstvou pisku a kameni zmizelo mnoho domu uplne, jine byly zniceny jen z casti. Spesne jsem poridil par snimku, vyprazdnil kapsy do sbirkove urny pro postizene a s velkym pohnutim odjel za dalsim objevitelskym dobrodruzstvim. Indonesie jich ma na rozdavani.

Kazdy den, hodina i minuta meho indoneskeho putovani jsou naplneny radosti z poznavani. Setkavam se s prijemnymi lidmi, fotim krasnou prirodu, ochutnavam naprosto bozska jidla. Chybelo jen trosku aktivnejsiho pohybu a adrenalinoveho dobrodruzstvi. I na to nakonec doslo.
Dve hodiny jizdy jihovychodne od Jogjakarty se nachazi malo znama oblast Goa Pindul, kterou proteka kalna reka Oya. Cestovni business je tam teprve na zacatku. Mistni podnikatele hledaji, co by navstevnikum mohli nabidnout. Vyzkousel jsem spluti nekolikakilometroveho useku reky na velke pneumatice. Oya se romanticky klikati mezi urodnymi policky a bambusovymi haji. Ackoliv se nejednalo o nijak tezke raftovani, presto se mne povedlo z kruhu vypadnout. Obcasna zrychleni toku v uzsich mistech a na kamenitem podlozi okorenila jinak poklidne pluti. Adrenalinove to bylo zejmena proto, ze jsem si do gumoveho kruhu sedl – docela drze – se dvema kamerami. Nakonec jsem je nastesti neutopil. A to ani tehdy, kdy jsem po chvili zjistil, ze memu plavidlu unika vzduch. Mistni “namornici”, mne pneumatiku vymenili.
Pozdeji jsem, nedaleko Karangmojo, absolvoval jeste plavbu chladnou a temnou jeskyni. Byla plna netopyru, ale i zajimavych formaci stalaktitu. Pote, co si me oci zase privykly na denni svetlo, vydal jsem se primo na jih a zbytek dne pak stravil na pribreznim pasu, ktery je tvoren plazemi Krakal, Kukup a Baron. Koupani je zde kvuli spodnim proudum nebezpecne, ale fotogenickych motivu nabizi toto misto nepocitane. Nadchly me zejmena vetrem a morem bicovane koralove plaze a brehy s mnoha jeskynemi, okny a previsy. Tim uplne nejlepsim vsak byli lide. Pobavene na me povykovali a zadali, abych je vyfotil. Mnozi si pak trosku stydlive nechali udelat i fotku se mnou. Hodne jsme se u toho vsichni nasmali.
A takova je cela Indonesie. Lide jsou mili, nesmirne komunikativni a vetsinou nezistni – umi rozdavat radost. Zda-li to tak zustalo i na Bali, o tom jsem se prave priletel presvedcit. Let z Jogjakarty do balijskeho Denpasaru trval asi 70 minut. Uz v prvnich minutach na ostrovni pude citim, jak se mne po tele rozleva prijemny pocit. Jsem konecne zase doma!

Jirka, letiste Ngurah Rai, Denpasar, Bali