Japonsko – splněný sen

Ackoliv jsem v ostrovnim cisarstvi jen na kratke navsteve a nemohu tedy proniknout dukladne do mistni kultury, presto mam uz tolik poznatku, ze by jejich sepisovani vydalo na mnoho dlouhych dopisu. Je to zeme na nekolik zivotu, neda se poradne popsat a uz vubec ne pochopit. Snad nikde na svete jsem si nikdy nevsiml tolika drobnych i velkych odlisnosti v mechanizmech chovani, nazorech a hodnotach jako tady. Nektere jsou prikladne a ihned bych je zavedl u nas (treba zdraveni a usmevy), jine jsou sokujici (Japonci povazuji za neslusne na verejnosti smrkat, tak radeji hlasite posmrkavaji). I kdyz se nad nekterymi vecmi usmivam a jine jsou prekvapive, od prvnich hodin je mne tady dobre. Nejspis proto, ze si na kazdem kroku vsimam civilizovanosti a nevsedni lidske slusnosti. Mozna take proto, ze mam docela stesti na pocasi a fotogenicke motivy. Japonsku nalezi sest tisíc osm set ostrovu, ja se pohybuji pouze po jednom, i kdyz po tom nejvetsim a historicky nejdulezitejsim. Na Honšú jsou treba i vsechna dosavadni hlavni mesta – Nara, Kjóto a Tokio.

Kdyz jsem poprve nastoupil do rychlovlaku šinkanzen, byl jsem plny napeti. Vse zarilo cistotou, personal byl usluzny a ja se tesil na vzrusujici rychlou a hladkou jizdu. Nekolik set kilometru prosvistel vlak zavratne rychle a na vterinu presne jsem vystupoval v Mišima. Bez problemu jsem si zapujcil vuz a odjel na tri dny k Fudži. Stanout pod majestatnou sopkou, to byl dalsi dilci splneny sen. Pocasi mne tady optimalne nevyslo, ale i tak bylo kazdodenni dvanactihodinove hledani idealniho zaberu nezapomenutelne. Zejmena, kdyz jsem casne rano v mlznych oparech okolnich jezer mrznul, kdyz jsem mel sanci fotit kouzelne zbarvene javory (momidži), nebo kdyz jsem vyjel na svahu hory do vysky 2500 metru. Ve vecernich hodinach jsem tam horecne behal a hledal dobry pohled na zasnezeny vrcholek posvatne spici sopky, pozlaceny zapadajicim sluncem. I presto, ze jsem nemohl popadnout dech, vsiml jsem si, jak je hora krasna. Vsichni Japonci ji maji v posvatne ucte.
Nazabloudit, najit cestu zpet do pujcovny a vratit auto na cas, bylo trosku komplikovane, ale nakonec jsem zvladl i to. Teprve tady jsem se dozvedel, proc byla Fudži vetsinou prikryta sedou dekou. Nebyla to mlha, ale pisek z cinske pouste. Zatimco k nam chodily kdysi pohromy z jine basty komunismu a z vychodu, na Japonce utoci ze zapadu.
Na posledni chvili jsem naskocil do vybraneho šinkanzenu a pres Jokohamu zamiril do Tokia.

Mohutna, preplnena, blikajici a priserne draha megapole me pohltila jako ohromne termitiste. Ano, citil jsem se ve zmeti ulic jako maly mravenecek. Beznadejne ztraceny, ale docela stastny. Mam takova mesta se specifickou atmosferou nesmirne rad. Te tokijske jsem se nemohl nabazit. Pres den jsem intenzivne fotil zejmena v chramech. V techto dnech tam rodice vodili male, fotogenicky oblecene deti. Cele Japonsko si prave pripomina šiči-go-san, popularni slavnost, pri ktere se tri-, peti- a sedmilete deti oblekaji do tradicnich odevu a navstevuji svatyne. Male gejsi a samurajove v malych pestrych kimonech. Snimal jsem i dospele, tradicne odene zeny, stejne jako mnoho nevest a zenichu v nadhernych slavnostnich satech. Mam stesti, prijel jsem prave do plne sezony svateb.
Ubytoval jsem se v Šindžuku, velice rusne barvite ctvrti v srdci mesta. Pres den jsem na ulicich fotil obyvatele Tokia i prichozi z jinych oblasti zeme. Ty nejbizarnejsi portrety si vezu z oblasti Haradžuku. Potkaval jsem zde mnoho vystrednich lidi, ktere bych snad popsal, jako ze maji bezpohlavni vzhled. Muzi, co vypadaji jako krehke pestene zeny a zeny, ktere se zase casto oblekaji jako muzi. Bohemove, co chteji sokovat. Uvedomil jsem si, ze takove typy znam z japonske televize. Vzorem techto mladych “lidi z ulice” jsou mnohe hvezdy soubyznysu a take oblibene komiksove postavy. A prave tem se blizi nejvice. Ani nevim, co bylo driv, zda-li kreslena figurka manga nebo ta ziva akibakei, kterou muzeme potkat v nekolika tokijskych ctvrtich. Japonsky cos style spociva v neuveritelnych kombinacich a barvach odevu. Nekteri maji zalibu v bizarnim zjevu, kdy z cerneho upirskeho kostymu plneho prezek a kovanych ozdob sviti nabileny oblicej s namalovanymi krvacejicimi reznymi rankami, jini maji na sobe roztodivne kreace, vcetne vlasu v zarivych barvach. K videni jsou barevne plasty, kuze, kozesiny a krajky. Uplatni se i tetovani a piersing. Potkavam odrostlejsi teenagery, ozdobene horami plysovych detskych figurek. Cokoliv je dovoleno. V Japonsku ted prave leti muzi v kratasech a barevnych puncochacich. Tyto, z evropskeho pohledu, karnevalove figurky se zejmena tady, v tokijske ctvrti Haradžuku, pohybuji na verejnosti naprosto uvolnene. Nam se mohou zdat smesni, oni se ve vybrane roli citi prirozene a pripadaji si krasni. Je to unikatni, nikde ve svete nevidany fenomen.
Toulky Tokiem, foceni lidi a reklam, ochutnavani skvelych jidel, to vsechno me uchvatilo. Mohl bych tu byt jeste dlouho. Dalsi zajimava mista vsak cekala.

Na trase mezi Tokiem a Naganem lezi v kopcovitem terenu na japonske pomery ne prilis velke mesto Kofu. Bylo mne na nekolik dni domovem. Poradal jsem odsud vlakem i auty – kolem rozlehlych poli osazenych japonskym krenem wasabi – fotograficke vylety. Chloubou oblasti je hrad Matsumoto-džó, skvele umisteny pred svahy pohori Hidžiri Kógen. Je to jeden ze vstupu do popularnich japonskych Alp. Dalsi den jsem fotil romanticke podzimni scenerie v udoli Šósenkjo. Protoze je Kofu na uzemi prefektury Jamanaši a ta ma zase na svem uzemi slavnou Fudži, zkusil jsem ji fotit znovu. Opet jsem nemel stesti. Viditelnost byla dosud spatna. Fudži mne tak pripravila nejvetsi zklamani teto cesty. Duvod se nekdy vratit. Pruvodkyni mne byla nadsena turistka pani Tokiko. Ona, podobne jako pratele z Japonska, Ceska, Slovenska a Kanady mne trpelive odpovidali na zvedave dotazy a vysvetlovali, casto Evropanovi tezko pochopitelne, mechanizmy prastare tradicni asijske kultury. Pozdeji jsem se opet pres Tokio a Ósaku premistil do vysnene oblasti starobylych cisarskych hlavnich mest Kjóto a Nara. Jsou plne skvostnych chramu a meditacnich zahrad, pravem zapsanych na Seznam UNESCO. Venoval jsem jim hodne casu.

Ted, v obdobi barevneho podzimu, ktere vsichni jmenuji po javorech momiji a chteji tu krasu na vlastni oci spatrit, se mne vubec nepodarilo najit v Kjóto volne luzko. Bydlel jsem v pul hodiny vzdalenem Hirakataši a kazdy den do Kjóta vlakem dojizdel. Stalo to zato. Kjóto je skutecny historicky, diky svym zenovym zahradam duchovni a diky sakuram a barevnym javorum i prirodni skvost Japonska. Malokdo vi, ze od roku 1996 jsou Praha a Kjóto sesterskymi mesty. Doufal jsem, ze nafotim snimky neuveritelne zabarvenych momiji a portrety mladych maiko i starsich gejš. I kdyz jsem optimalni zbarveni vegetace uplne idealne netrefil a mel jsem si prece jen asi koupit letenku o dva tydny pozdeji, na ty portrety jsem stesti mel. A podle mistnich znalcu docela velke. Vsak mne take japonske tvare ve vystavnim souboru “People” uz moc dlouho chybely. Pri foceni skupinek mladych, nadherne oblecenych maiko, se mne podarilo navazat neuveritelne uvolnenou atmosferu. “Holky” i ja jsme se pri vzajemnem foceni skvele bavili.
Kjóto, mesto plne budhistickych chramu, tajuplnych palacu a jeste tajuplnejsich zahrad me zklidnilo. Chtel jsem si toto mimoradne misto vice duchovne uzit, tak jsem kazdy den jen tak zdanlive bezcilne bloumal. Vedel jsem, ze na zahrady i palace stejne obcas narazim. Je jich tady tolik, ze je proste nelze minout. Mozna jsem nejaky ten dulezity, v pruvodcich doporucovany objekt minul, ale zase jsem jiste na nektery jiny nahodne narazil. Vyrazel jsem casne, driv nez se duchovni zadumciva mista zacala plnit tisici navstevniky. Mohl jsem tak fotit prekrasne zahrady a chramy pekne bez lidi. Ta lehkost svobodneho bloudeni me naplnovala neskonalym stestim a prispela k tomu, ze jsem si zaver meho japonskeho pobytu dokonale vnitrne uzil. Protoze az do konce roku a pres svatky hodlam pobyt v Cesku, byla to ta nejlepsi tecka za letosnim cestovatelskym rokem. Proto vam uz ted, drazi pratele a prijemci dopisu z cest, preji klidne a pohodove prosincove svatky. V pristim roce se, doufam, nekde ve svete a ve zdravi potkame.

Jirka, z rohože tatami v mestskem byte v Hirakataši