Při této jihoamerické cestě jsem si neohlídal strukturu a časy letů. Výsledkem jsou nesmyslné přelety v nočních hodinách, tedy na úkor spánku. Posuďte sami: Praha, Toronto, Lima, Cuzco, Lima, La Paz, Lima, Toronto, Praha. Když k tomu připočtete pravidelná “jihoamerická” zpoždění všech letů a jeden dokonce zrušený, je o intenzivní cestovatelský zážitek postaráno. Ne, nestěžuji si, vše ostatní je v této části světa většinou v pohodě a příjemné. 

Po návštěvě Peru byla příležitost nafotit také něco v Bolívii. Měl jsem v plánu zejména populární solnou pláň Salar de Uyuni a úžasně barevné scenérie Altiplana. Přelet do bolívijského La Pazu z Cuzca přes Limu byl smolný. Už odbavený let byl po hodinách čekání v odbavovacím prostoru nakonec zrušen. Na náklady letecké společnosti následovala další noc v Cuzcu a den v Limě. Pobyt v Bolívii se nepříjemně zkrátil. Po přistání v La Pazu jsem musel pár hodin (celé dopoledne) dospat. Bylo jasné, že zamýšlené lokality – k mému velkému zklamání – nestihnu navštívit. Soustředil jsem se na La Paz a nejbližší okolí. 

Bolívie je vnitrozemský, mnohonárodnostní stát s rozlohou, jež ho řadí na 27. místo světa. Obývá jej více než 11 milionů obyvatel. Pozoruhodností je počet úředních jazyků. Je jich 35! Přes devadesát procent Bolívijců se hlásí k římskokatolickému vyznání. Hlavním městem je Sucre, ale známějším je jistě administrativní město La Paz. 

Dvoumilionová aglomerace je nejvýše položeným administrativním centrem světa. Střed města leží ve výšce 3640 metrů, okrajové čtvrti zasahují až do výšky 4200 metrů nad mořem. Dopravu v nesmírně kopcovitém městě zajišťuje, mimo jiné, osm lanovkových linek. Barevně odlišené výchozí, cílové a přestupní stanice, stejně jako moderní prosklené gondoly, dodala rakouská firma. Vypadají přesně tak, jak je známe z rakouských Alp. Tato pozoruhodnost také přispívá k neopakovatelnosti města. To hlavní je ale hustá cihlová zástavba v prudkých kopcích rozlehlé pánve, lemované na mnoha úsecích bizarními erodovanými, převážně jílovými útvary. Ty často hrají mnoha barvami. Zejména při východu a západu slunce vypadá město, jako z jiné planety. Nafotil jsem těch snímků snad stovky. Přidám je k nočním záběrům plných světel, pořízených v lednu tohoto roku.

Celé dva dny jsem věnoval objevování nových lokalit La Pazu a vedlejšího El Alta. V obou jsou patrny neuvěřitelně hluboké sociální rozdíly. Bolívie je častými otřesy zmítaný rozvojový stát, vedený ne úplně čitelnou a hlavně poctivou politickou reprezentací. V centru La Pazu jsem byl na každém rohu překvapován něčím moderním a slušně fungujícím, na okrajích města si člověk často připadne, že se ocitl v apokalyptickém filmu Den poté. 

Samostatnou kapitolou je doprava v této části světa. Podobně jako v sousedním Peru si ani tady nedělá mnoho řidičů z předpisů těžkou hlavu. A chodec, ten je tady doslova lovnou zvěří. Přechody pro chodce tady mají, ale chodec na nich rozhodně přednost nemá. Bezbřehá anarchie na silnici nevede – kupodivu – k většímu počtu nehod.

Přehlídkou ztraceného času byl den, kdy jsem vyrazil s kamarádem Omarem na celodenní výlet za “skvělým focením”. Moc jsem se těšil. O to větší bylo moje zklamání. Po dlouhé cestě nezáživnou krajinou, jsme dorazili do termálních lázní, usazených kdesi na konci horské klikaté cestičky. Čistá bolívijská duše se vítězoslavně usmívala a hlásila, že se můžeme vykoupat a dát si dobrý oběd. V duchu jsem zuřil. Vždyť já, když mám šanci něco slušného nafotit, se nekoupu ani na Havaji nebo na Tahiti! Na Bolívii mám všehovšudy 4 dny a jeden strávím na koupališti? Postupně jsem vychladl, mávl nad vším rukou a skočil za Omarem do hřejivé léčivé lázně. Každý den holt není fotografické posvícení. 

Vysoce naopak hodnotím den, kdy jsem vyrazil fotit nad La Paz do oblasti Palca. Najatý řidič Jorge nebyl příliš bystrý, ale při celodenním výletě mě nakonec dovezl k zajímavým přírodním scenériím s cílem pod zasněženou vyhaslou sopkou Illimani. La Paz leží v obrovském kotli, kterým protéká řeka Choqueyapu. Ty výše zmíněné erodované jílové útvary hrající všemi barvami z něj dělají doslova přízračné město. Je skvělé, že za hranicemi aglomerace tato fotogenická atmosféra nekončí, ale naopak na jihovýchod od města se ještě násobí. Za každou zatáčkou klikaté silnice jsem vzrušeně pokřikoval a zvoláním: “Jorge, para, por favor!”, jej neustále stavěl. Musel si myslet, že jsem se zbláznil. Připouštím. Vždy, když se při svých celoplanetárních toulkách ocitnu v “silném místě”, emoce převáží a já se chovám jak malé dítě, které právě rozbalilo vytoužený vánoční dárek. Strašně si ty okamžiky užívám a cítím se šťastným.

A pokud budu tento pocit opakovaně zažívat, do té doby budu takto intenzivně cestovat dál. A vám posílat ze svých cest tyto skromné inspirace. Buďte šťastni, přátelé…

 

  Jirka, letiště La Paz, Bolívie.