I když skvělé zážitky z Nového Zélandu a Vanuatu jen těžko může něco překonat, přesto se pochopitelně na další ostrovy těším. Pacifik stojí vždy za vynaložené úsilí a překonání sníženého standardu ubytování, transportů a služeb. Je dobré to všechno poznat na vlastní kůži. Přispívá to cestovateli k většímu přehledu o planetě. To si nestěžuji, naopak, vždy vítám šanci ocitnout se v místě, které není příliš ovlivněno vyspělou civilizací. Na většině ostrovů v Tichém oceánu mám velmi často pocit, že mnohá místa a skutečnosti vidím tak, jak je spatřili první evropští objevitelé. Ano, tady to ještě lze.

 

Fidži se při této pacifické cestě stalo dvakrát, tak trošku nezaslouženě, pouze přestupní stanicí. Vždy bylo jen několik hodin na pár zážitků a setkání. Využil jsem je, jak se nejlépe dalo. V Nadi, třetím největším městě ostrovního státu, jsem po mnoha letech poznával stará známá místa, ulice, objekty a náměstí. Velkým zklamáním byl chrám Sri Siva Subramaniya, největší a nejposvátnější hinduistický objekt na jižní polokouli. Zářivě barevnou stavbu právě restaurovali, takže byla z většiny pod lešením a technickou textilií. Škoda, chrám je mimořádně fotogenický. 

Jistou náplastí byla okružní jízda městem s focením na městském trhu. Lepší byla několikahodinová časně ranní jízda po jižní Králově cestě do Sigatoky. Nedaleké písečné duny víc slibují, než nabízejí. Zklamání jsem vykompenzoval při návštěvě botanické zahrady Waqadra a Zahrady spícího obra, které vlastní nebývalou sbírku orchidejí Raymond Burra. 

Všechna tato exotická místa však bohatě předčí jedno emotivní přátelské setkání. V tradiční vesnici na okraji Nadi jsem jako zázrakem po mnoha letech vyhledal Tikika Noke. Na jeho malém ostrůvku jsme spolu v roce 1999 strávili nezapomenutelné vánoce. O chlebu, kokosu a vodě. Byly skromné, ale asi nejoriginálnější, jaké jsem kdy zažil. Kiko mě přivítal se slzami v očích. I já jsem v té chvíli byl značně naměkko. Cestování je často o emocích. 

 

V plánu byl další ostrovní stát v Oceánii – Království Tonga. Poslední polynéská monarchie  je pro někoho poslední ráj na Zemi. Může se pochlubit zachovalou polynéskou kulturou, korálovými ostrovy a mimořádně přátelskými domorodci. Před několika desítkami let tomu však tak nebylo. Předci těchto milých lidí vášnivě holdovali kanibalismu. Přesto o nich Cook ve svém deníku píše nadšeně a ostrovy pojmenoval jako Přátelské. 

Letadlo dosedlo na ranvej letiště v hlavním městě Nuku’alofa (Sídlo lásky) a já si vzpomněl na šťastnou náhodu, kdy jsem zde před více jak 15 lety potkal milou místní rodinu a stal se na týden téměř jejich členem. Učili mě jejich způsobu života. Nezapomenutelné.

Tongu tvoří 177 ostrovů, z nichž je pouze 36 obydlených. Největším je Tongatapu, který leží 500 km od Fidži a 1770 kilometrů od Nového Zélandu. První den návštěvy připadl na neděli. To se ukázalo jako velice šťastné. Misionáři obrátili v oblasti Pacifiku většinu kultur na křesťanskou víru a lidé ji berou smrtelně vážně. V neděli chodí do četných kostelů celá procesí slavnostně oblečených lidí. Zejména po obřadu jsou lidé napříč všemi sociálními a věkovými kategoriemi mimořádně vstřícní ke komunikaci a focení. Moc jsem si to užil.

Opět jsem zavítal na místo, na kterém se v druhé polovině 18. století setkal James Cook s místním králem. Slavný objevitel navštívil Tongu třikrát. Povinnými zastávkami je královský palác, palác princezny a hrobky dynastie Tupouů, stejně jako Mu’a Ha’amonga, “pacifický Stonehenge”. Kamenná brána udivuje odborníky i laiky po staletí. Skvělým zážitkem byla překvapivě krásná jeskyně Anahulu. Takové krápníky jsem viděl málokde. 

Přírodním skvostem jsou však gejzíry mořské vody Vaca Blowholes. Tekoucí lávy vytvořily v pobřežním pásu vodorovné tunely, mořská voda vyřezala svislé a společně tak vytvořily velkolepé přírodní divadlo. Ještě jsem nafotil populární kalony ve vesnici Kolovai, odplul lodí na ostrov Fafa a zpět a už jsem se chystal na poslední dva ostrovy jihozápadní pacifické oblasti. Přeletěl jsem na neméně exotickou Samou.

 

Ostrovy Samoa. Francouzský mořeplavec Bougainville je pojmenoval Plavecké ostrovy. První kolonisté byli Britové, ale po mnoho desetiletí ovlivňovali místní život i Němci a Nový Zéland. Ostrovy jsou sopečné, lemované korálovými útesy. Často jsou terčem ničivých tajfunů. Žijí zde převážně Samoané, málo procent představují Evropané a obyvatelé z různých ostrovů Tichomoří. 

Ostrovy v posledních letech lákají stále více návštěvníků z ciziny. Byl jsem zde začátkem století  a před dvěma lety. Rostoucí cestovní ruch je patrný, ale není zdaleka tak děsivý jako v jiných populárních koutech světa. 

A co jsem stihl tady? V hlavním městě Apia, na ostrově Upolu, jsem společně s domorodci – za přítomnosti prezidenta země – oslavil Den nezávislosti. To bylo neuvěřitelné štěstí a skvělá šance na focení portrétů vstřícných Samoanů. Na Upolu je mnoho pozoruhodných přírodních skvostů. Jeskynní bazén v Piule s příjemným plaváním v průzračné vodě, zlatisté pláže Lalomanu zvoucí ke koupání, vodopády Fuipisia a Togitogiga, mořské gejzíry Blowholes a mnoho dalšího. Velkým lákadlem je návštěva přírodního bazénu To Sua Ocean Trench. Osvěžit se zde můžete v 30 metrů hluboké jámě s tyrkysovou vodou. Svislé stěny jsou porostlé fotogenickými rostlinami. Dolů se sestupuje po strmém žebříku. 

Přitažlivějším než Upolu je však vedlejší ostrov Savai’i. Největší samojský ostrov je šestým největším ostrovem celé Polynésie. Dochovala se zde původní příroda a tradiční způsob života zvaný Fa’a Samoa. Přeplul jsem sem lodí do přístavu Salelologa. Od první chvíle jsem obdivoval dramaticky formovaný lávový povrch ostrova se svěžím původním deštným lesem. Je prý největší v Polynésii. Střed ostrova je hornatý. Vždyť se zde tyčí hora Silisili (1858 m). Sousední sopka Matavanu o sobě dala vědět naposledy před více jak 100 lety. Zničila několik vesnic a donutila obyvatele přestěhovat se na Upolu. Silná byla návštěva kostela, který je dodnes doslova zatčený černou lávou. Bylo toho ještě mnoho, co jsem si na ostrovech Samoa užil.

Poslední ráno před odletem jsem ještě vystoupal v Apii na kopec nad osadou Vailima. Přišel jsem se poklonit památce skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona. Je zde, na dohled svého domu, na věčném odpočinku. Dožil se pouze 44 let. Zůstala po něm však světově známá díla. 

 

Závěr pacifické cesty právě prožívám v novozélandském Aucklandu. Po večerní přednášce pro Český krajanský spolek jsem další den vyrazil s partou nadšenců na malou fotografickou výpravu do města a okolí. Děkuji, přátelé. 

Loučím se s další skvělou cestou. Čeká mě celkem 27 hodin na palubě dvou letadel společnosti Emirates. Přes Dubaj dorazím do Prahy, ale moc dlouho se neohřeji. Už po dvou dnech odletím na fotogenický sever Evropy. Čeká mě Norsko a Island.

Všude dobře, tak co doma, ne?

 

Jirka