Pacifik 2018 (Nový Zéland, Vanuatu)

Neuplynulo mnoho dní a jsem opět v Pacifiku. Tentokrát mám v plánu poznat něco víc na jižním ostrově Nového Zélandu a pak přeletět do čtyř dalších ostrovních zemí jihozápadu Tichého oceánu. Kdykoliv sem přilétám, vždy prožívám zvláštní vzrušení. Vždyť před 240 lety se v těchto nekonečných  vodách plavil můj oblíbenec James Cook! I já zde pro sebe, podobně jako věhlasný objevitel pro Evropany, opakovaně objevuji stále nové zážitky a skutečnosti. Tichý oceán je se svými téměř 180 miliony km2 největším vodstvem planety. Plují v něm desítky tisíc nejkrásnějších ostrovů světa. 

Stále je co objevovat! 

 

Dlouhý let přes Dubaj a přistání v Christchurch proběhlo hladce. První hodiny a noc jsem věnoval opětnému poznávání hlavního města Nového Zélandu. Nedávné zemětřesení poznamenalo mnoho budov poklidně působícího města. Zejména největší městská katedrála je němým důkazem o devastujícím rozsahu přírodní katastrofy, která v roce 2010 naplnila na několik dní agenturní zprávy mnoha světových médií. V městské botanické zahradě jsem pořídil pár barevných snímků, které dokládají, že na jižní polokouli právě teď, v květnu, vrcholí podzim a blíží se zima. Při minulých návštěvách jsem cestoval zejména po severním ostrově, teď mám šanci lépe poznat jih Aoteaora – Země dlouhého bílého oblaku. 

Při přejezdu průsmyku Arthurs Pass z východního na západní pobřeží jsem mnohokrát ustrnul nad krásou a exotičností novozélandské vegetace. Připadal jsem si jako ve filmech Cesta do pravěku nebo Jurský park. To jsou přesně ty konstanty, pro které si Nový Zéland vysloužil u mnoha znalců pověst světového přírodního ráje. V původním pralese jsem fotil zejména úžasné stromové kapradiny a téměř všudypřítomné horské papoušky kea. Strhující cesta pokračovala do NP Westland a Mt Aspiring, k jezerům Hawea a Wanaka a poté přes průsmyk Haast Pass do městečka Te Anau. Vrcholem byl celodenní výlet do národního parku Fiordland s plavbou po fjordu Milford Sound. 

V jedné z uměleckých dílen v Hokitika jsem si koupil sošku zlatokopa z nefritu. Bude mi navždy připomínat tátu, pro kterého bylo soutěžní rýžování zlata celoživotním zájmem a vášní. Jen několik dní před touto cestou nás opustil.

 

Moc rád fotím z balónů, letadel a helikoptér. Let, který jsem absolvoval nad ledovci Fox a Franz Josef, patří k těm nejlepším. Počasí vyšlo dokonale. Přistání na ledovci a možnost se po něm projít, to byla pověstná třešnička na dortu. Ale hlavně – konečně jsem viděl a fotil slavnou horu Mount Cook! Nedaleko odsud, u města Queenstown, na řece Shotover ve Skippers Canyon, jsem si opět – po téměř dvaceti letech – užil adrenalinovou jízdu tryskovým motorovým člunem jetboat. Tím, že člun není poháněn vrtulí ale tryskou, dokáže jeho pilot vést stroj ve velké rychlosti s neuvěřitelnou přesností. Pasažérům se tají dech zejména v ostrých zatáčkách v těsné blízkosti pobřežních skalisek a při 360 stupňových otočkách. (viz můj Instagram nebo Facebook).

Při několikadenních toulkách jižním ostrovem jsem nafotil stovky záběrů svěží novozélandské vegetace, vodopádů, jezer, fjordů, zasněžených nebo podzimně se barvících hor. Poznal jsem i úpravná městečka a vesnice, ochutnal mnohá skvělá jídla a vína z místních svahů. Návštěvou zlatokopeckého městečka Arrowtown, Gibbston Valley a Kawarau Bridge – kde se poprvé skákal bungee jumping – cesta po jižním ostrově Nového Zélandu vyvrcholila. 

Při přeletu na Vanuatu jsem si slíbil, že v příštím roce věnuji nějaký ten týden důkladnému focení této kouzelné vzdálené země. V plánované knize o mém mnohaletém putování planetou nesmí tyto obrázky rozhodně chybět. 

 

K melanéskému sopečnému souostroví Vanuatu se jako první Evropan přiblížil v roce 1660 portugalský mořeplavec ve španělských službách Pedro Fernandes de Queirós. James Cook jej v roce 1774 pojmenoval Nové Hebridy. Tento název se udržel až do vyhlášení nezávislosti v roce 1980. Na osmdesáti tropických ostrovech děsily tehdejší mořeplavce kanibalské zvyklosti a divokost nahých statečných bojovníků. Tradice přetrvává zejména v některých rituálních zvyklostech a odívání. Zatímco na Papuy si muži na penis nasazují koteky, tady to jsou z listů vyrobené nambas. S tetováním a černým malováním v obličeji vypadají muži i dnes podobně děsivě. Ženy si při některých obřadech nezakrývají ňadra. Skvělé “modely” pro objektivy kamer.

 

Při dávnější návštěvě Vanuatu jsem se musel spokojit pouze s hlavním ostrovem Éfaté, na kterém leží hlavní město Port Vila, ekonomické a politické centrum státu. Teď to bylo o poznání lepší. Na ostrově Malekula jsem se seznámil s kmenem Amelbati, jehož náčelník mně ukázal rituální místa dávných kanibalských tradic, včetně děsivě vyhlížejících torz lidských lebek. 

 

Na Ambrynu jsem zaznamenal obřadní tance a mystické kresby obrazců vytvářené prstem jednoho z kmenových bojovníků – umělců. I když jsem ke kráteru se žhavou lávou bohužel nedošel, přesto jsem si skvěle užil mnohahodinový trek divokou přírodou na černou sopečnou planinu. Táhla se na dohled dramatických sopečných vrcholů, ale časově se to už nedalo stihnout. Přírodní peklo jsem později zaznamenal z malého letadla, se kterým vstřícný pilot nad vulkány nadletěl. Těch letů mezi ostrovy bylo tentokrát hodně. Stroje s kapacitou maximálně osm lidí pilotovali střídavě mladí lidé obou pohlaví z Austrálie a Nového Zélandu. 

 

Nezapomenutelné byly hned dva výpady k vrcholu sopky Yasur na ostrově Tana. Jeden z nejaktivnějších vulkánů světa je dech beroucím divem přírody. Z kráteru vystřelují v častých intervalech ohňostroje žhavé lávy, tvořící tzv. lávové pumy. Některé dopadaly jen několik metrů přede mě. Toto by jinde na světě určitě nešlo, tady to bylo pod kontrolou správců přírodního parku. Při nočním focení jsem ještě lávové jezero uvnitř kráteru neviděl, ale druhý den dopoledne už k tomu došlo. Bylo to dramatické focení v závoji černého skelného popílku, který společně s vulkanickými plyny dusil a řezal do očí. Z vrcholu jsem sestoupil černý jako horník po směně v uhelném dole. Špinavý, ale šťastný. Hlavně, že to zvládla moje nová fotografická souprava Olympus. Zdá se, že jsem zvolil navýsost dobře. 

 

Vrcholem skvělých dojmů z Vanuatu byl mnohaletý splněný sen z ostrova Pentecost. Ano, to je právě ten, který se proslavil rituálními skoky odvážných mužů a chlapců z obřích bambusových konstrukcí. Přivazují se za kotníky šlahounem liány upevněné k vrcholu tak, aby se po střemhlavém skoku dotkli hlavou zkypřené země na svahu pod nimi. Gol nebo také land diving se koná každoročně proto, aby byla dobrá úroda jamů, hlízy, která je důležitou plodinou ve výživě domorodců. Má také pro dospívající chlapce rituální důvod. Všiml jsem si, že se mnozí odvážným skokem snaží upoutat pozornost vybrané dívky. 

Pod vysokou věží jsem tajil dech nad odvahou skokanů i já. Z pořízených snímků mám ohromnou radost. Vanuatu předčilo svou atmosférou a pohostinností i ty nejsmělejší představy. Výlet ale nekončí. Už brzy se ozvu z dalších ostrovů jihozápadního Pacifiku.

 

Jirka