Cestovatelem se většinou stává člověk neposedný. Dlouho jsem doma opravdu neposeděl a pouhé tři dny po příletu z polárních oblastí severu sedím opět v letadle a mířím za dalším poznání a dobrodružstvím. Ačkoliv letím na jižní polokouli, pod sebou mám po čtyřech hodinách letu překvapivě zasněžené scenérie čistého severu. Se zatajeným dechem fotím zářivě bílé plochy jižního Grónska. Do Peru a Bolívie letím z Prahy s kanadskými aeroliniemi překvapivě přes Toronto.
Do Limy se po půl roce vracím. V hlavním peruánském městě startoval v lednu 40. ročník slavného závodu Dakar. Další předchozí cesta proběhla před asi deseti lety.
Tentokrát mám na poznávání hlavního peruánského města více času, tak jej využívám. Objevuji další městské části, setkávám se se zajímavými lidmi, ochutnávám další skvělá jídla. Peruánská kuchyně je proslulá, o čemž se při každém novém jídle a každém novém soustu opakovaně přesvědčuji. Využil jsem příležitosti a ochutnal takové speciality, jako jsou ceviche, syrové rybí maso naložené na pár minut do citrónové šťávy, cuy (čti kuy), pečené maso ze speciálního druhu jihoamerického morčete nebo výborný steak z lamy. Zkusil jsem i lamí maso sušené na slunci. Zajímavým zážitkem bylo i ochutnáváni mnoha druhů brambor a kukuřice. Vždyť právě odsud Evropané tyto dvě důležité plodiny v 16. století dovezli. Kukuřici sklízeli dávní zemědělci i třikrát do roka. Tvořila základ jejich jídelníčku. V této části světa úspěšně pěstovali i batáty, sladkou yuku, dýně, chilský pepř, ananas, skořičník a zvláštní fazole pallares. To všechno se dařilo zejména proto, že už předincké kultury dokázali vybudovat v často pouštním reliéfu současného Peru důmyslné zavlažovací systémy a kanály.
Přímořská Lima je proslavená specialitami z mořských živočichů. Budu na ně ještě dlouho vzpomínat.
A pak ještě na jeden zážitek. Patří návštěvě soukromého muzea s názvem Muselo Rafael Larco Herrera. Doporučení na něj jsem dostal od českého velvyslance v Limě Pavla Bechného. Byl to skvělý tip. Tak přehledně a profesionálně vedené muzeum se v této části světa nevidí příliš často. Udivily mě zejména rozsáhlé sbírky mochické keramiky. Rodinná sbírka Larců se chlubí více jak šedesáti tisíci hrnčířských výrobků. Pro odborníky je keramika Mochiců dech beroucí kronikou historie původních obyvatel Nového světa. Díla vznikla mezi prvním a osmým stoletím našeho letopočtu a poskytují skvělý pohled na tehdejší tajemnou předinckou civilizaci.
Do jižní Ameriky jsem nepřijel pouze za jídlem, ale za novým poznáním a pro další snímky do plánované diashow a knihy. Za fotogenickými motivy jsem se vydal do oblasti Cuzca. Centrum města se od mé poslední návštěvy v roce 2008 nijak nezměnilo, jen se v něm v každé denní i noční době pohybuje neuvěřitelné množství turistů z celého světa. Cuzco, proslavené centrum incké říše, postihuje v posledních létech záplava turismu.
Inkové nazývali Cuzco “pupek světa”. Dodnes se to označení k němu hodí. Mě zde vždy spolehlivě zaujme urbanismus a architektonické skvosty města. Španělé, poté, co vyplenili incké sídlo, postavili své světské i církevní objekty na dodnes dech beroucích kamenných základech, které často vybudovali předchůdci Inků. Spatřit na vlastní oči mohutné kamenné bloky s pečlivě opracovanými hranami, které k sobě dokonale přiléhají, to je zážitek na celý život. Připomněl jsem si Dänikena a jeho vysvětlení, že tuto řemeslnou dokonalost můžeme přičíst pouze některé z mimozemských civilizací. Vždyť Inkové prý neznali železo a k opracování kamenných bloků používali zase pouze kámen!
Cuzco jsem si tentokrát dokonale užil – po městě nachodil desítky kilometrů, navštívil mnoho památek, ochutnal mnoho specialit, ale to nebylo to, proč jsem se do starodávného města a jeho okolí opětovně vypravil. Toužil jsem navštívit a vyfotit některé proslulé historické a přírodní dominanty. Tou nejhlavnější je Montaňa de siete colores. K neskutečně barevnému kopci vede mnohahodinová cesta vozem a pak ještě dvouhodinový, ne úplně lehký výstup do výšky přes pět kilometrů. Kdo to zvládne, je odměněn pohledem na neobvyklý přírodní skvost. Jeho krása, řídký vzduch ve spojení s fyzickým výkonem, spolehlivě bere dech. Duhovou horu nelze popsat, to se musí vidět. Nahlédněte třeba na můj facebookový profil (Jiří Kolbaba – THE WORLD).
K velkým zážitkům řadím též focení proslulých salineras, solných bazénků a políček u Maras.
Stovky zářivě bílých políček odráží sluneční paprsky a působí přízračně. Je z nich cítit šance, kterou dala příroda generacím místních lidí a současně dřina, kterou musí vynaložit, chtějí-li přírodní geotermální úkaz využít pro vylepšení ekonomické situace svých rodin. Prý každý, i nově narozený obyvatel nedaleké vesnice, dostane automaticky jedno takové políčko do vlastnictví. Slaná voda přitéká do ohraničených políček po staletí.
Moray jsou pozoruhodné sestupné terasy kruhového půdorysu. Mimořádné lidské dílo je 30 metrů hluboké a odborníky dodnes udivuje jeho důmyslnost. Na horních terasách je odlišné teplotní klima než na spodních. To umožňovalo pěstovat na jednom místě plodiny, které jinde vyžadovaly naprosto jiné klimatické podmínky. Další důkaz přítomnosti mimořádně vyspělých civilizací v předkolumbovské Americe.
Dnešní dopis zakončím přiblížením nezapomenutelné atmosféry ve vesnici Chinchero. “Duhová vesnice” leží v nadmořské výšce 3770 a najdete ji 28 km severozápadně od Cuzca. Je odsud kouzelný výhled do Posvátného údolí a na horský zasněžený hřeben Vilcabamby. Můj průvodce Edwin zde domluvil úžasné focení tradičně oděných Ketchuů. Bavil jsem se já, bavili se i oni. To uvolnění je ze snímků cítit. Na závěr mně na kameru i zazpívali. Loučení s tak milými lidmi nebylo jednoduché.
I při této návštěvě Peru jsem si uvědomil, jak rozsáhlá a pestrá je to země. Může se pochlubit nesmírně bohatou, pro nás dodnes ještě málo probádanou a pochopenou historií. Má kouzelný pás horských štítů i příjemné pobřežní oblasti Pacifiku. Pyšní se mimořádně pestrou a zdravou rafinovanou kuchyní. A navíc ji obývají přátelští lidé, jejichž sebevědomé postoje vycházejí z vědomí hluboké historie, která dodnes udivuje odborníky a znalce z celého světa.
Navštívit Peru, znamená navštívit ráj.
Jirka, Lima, Peru