Uz nekolik dni me lehce, ale vytrvale, boli hlava. Obcas, zejmena kdyz pospicham, nemohu popadnout dech. Pohyb ve tri az petikilometrovych vyskach v peruanskych Andach nekdy docela boli. To nepohodli je ale vyvazeno nezapomenutelnymi zazitky a skvelym focenim exotickych domorodcu, strhujici prirody a tajuplnych historickych objektu. Vseho je tady vic nez dost, doslova na kazdem kroku.
Po prekonani sedla Patapampa, nejvyssiho bodu teto cesty, jsem se spustil horskymi serpentinami do indianske vesnicky Chivay, nedaleko kanonu Colca. Misto je zname koloniemi vznasejicich se kondoru. Nebyt jednoho modela, ktery si na skalnatem vybezku – pekne pode mnou – dlouho cechral peri a pak rozvazne odstartoval, byl bych z tohoto mista zklaman. Proste dnes se letka nekde skryvala.
Z kanonu Colca jsem pozdeji prejel do usmudlaneho mestecka Puno. Cilem bylo bajne jezero Titicaca a zejmena pozoruhodna kultura Uros, ktera proslula genialnimi plovoucimi ostrovy, vytvorenymi pouze vrstvami totory. Vodni rakos totora je pro tyto lidi zivotne dulezity, umi z nej vytvorit temer vse, co k zivotu potrebuji. Dokonce jej konzumuji. Neodolal jsem, duzina je docela osvezujici. Pocasi bylo skvele, a tak si odvazim plno snimku ostrovnich komunit, totorovych lodi a obytnych chysi. Nejfotogenictejsi jsou zeny teto etnicke skupiny, nebot se velmi pestre oblekaji. Neni bez zajimavosti, ze Titicaca je nejvyse polozena vodni plocha na svete, a ze jezero s rozlohou 8500 metru ctverecnych je 15 krat vetsi nez Zenevske jezero ve Svycarsku.
Temer kazdy, kdo navstivi Peru, nevynecha kralovske mesto Cusco. Inkove ho hrde nazyvali “pupek sveta”. Kdyz jej v roce 1533 Spanele objevili, nad jeho krasou a prepychem onemeli uzasem. S Cuscem se nemohla rovnat ani nejkrasnejsi kralovska mesta Iberskeho poloostrova. Z mohutnych, genialne otesanych a sestavenych kamenu, se k nebi tycily vypravne objekty, zdobene drahymi kovy, uslechtilymi drevy a kameny. Nektere casti vyznamnych svatyni byly dokonce pokryty platy z ryziho zlata. Conquistadorum se, na uzemi nove objevene incke rise, uz opet zatocila z pohadkoveho bohatstvi hlava. Dlouho se nerozmysleli a mesto – pekne po svem – vydrancovali. Uchvacene mesto si rozdelilo 88 Pizarrovych dobyvatelu. Pod iberskym mecem zahynulo zejmena mnoho prislusniku incke slechty. Dnes je na budovach ve meste i okoli zrejme, ze pro sve krestanske chramy i vypravne mestanske domy, pouzili Spanele masivni kamenne bloky puvodnich inckych chramu a svatyni. Mesto je, i pres ten smutny historicky vyvoj, mimoradne krasne. Ve dne i v noci. Kouzelne je zejmena centralni namesti s monumentalni kasnou, neobvykle bohate vyzdobenou katedralou z roku 1560 a kostelem z pocatku 18. stoleti. Historicky stred mesta je velice fotogenicky. Rad jsem se mestem toulal, a tu krasu take dokumentoval.
Cusco a nekolik historickych lokalit v bezprostredni blizkosti mesta je proslule nejen obdivuhodnymi pamatkami predkolumbovske i “spanelske” ery, ale treba i skvelymi restauracemi s gurmanskymi pochoutkami mnoha kuchyni. Andskou lahudku – varene nebo pecene morce cuy- jsem radeji odmitl, ale na steaku nebo medailoncich z alpaky, to jsem si vzdy rad pochutnal. Ve vyssich nadmorskych vyskach je tradici piti caje z koky a velmi jsem si oblibil i chichamoradu, temne rudy osvezujici napoj z fialove kukurice. Navstevu Peru budu mit navzdy spojenu i s nezapomenutelnymi gurmanskymi zazitky.
To nejlepsi na konec. MACHU PICCHU!
Na svete snad neni cestovatele, ktery by nechtel toto mysticke misto spatrit na vlastni oci. Je docela zvlastni, ze jsem ve svem cestovatelskem itinerari nezaradil navstevu Peru uz driv. Kdyz se blizil den meho prijezdu do svetozname oblasti, napeti rostlo. Poslednich nekolik dnu jsem horecne kombinoval, co vse musim udelat proto, abych si z tohoto silneho mista odvezl ty nejlepsi snimky. Vstup do nejuchvatnejsi ze vsech inckych citadel je velmi prisne regulovan a navstevnik se musi podridit stanovenym regulim. Potrebuji fotit v prvnich rannich zablescich slunce, ale jakakoliv snaha dostat se do strezeneho arealu pred sestou hodinou je naprosto zbytecna. Byl jsem dokonce puvodne odhodlan, ze predbehnu autobusy z Machu Picchu Puebla tim, ze vyrazim do strmych kopcu od reky Urubamba uz treba okolo treti hodiny ranni. Nakonec se veskera komplikovana strategie ukazala jako zbytecna. Proste jsem se uz ve 3.30 hod rano postavil do rady podobnych blaznu z celeho sveta a za dve hodiny odjel ke vstupni brane s ostatnimi. V tu hodinu uz prede mnou cekalo ve fronte na autobus vice jak padesat lidi!
Prselo a obcas se spustil velmi silny lijak. Byl jsem nestastny. Do vcerejska, kazdy den me peruanske cesty od casneho rana do vecera, vzdy svitilo slunce. Ted, kdyz ma prijit jeden z vrcholu me cestovatelsko-fotograficke kariery, pocasi me takto zradilo. Skoda.
Od vstupniho arealu k prvnimu planovanemu fotogenickemu mistu, je to asi 400 metru. Bezel jsem je tak, ze si temer vubec na nic nepamatuji. Dest postupne ustaval a ja vzyval vsehna pohanska bozstva starych Inku, aby ke mne dnes byla maximalne milostiva. S destem jsem byl vyslysen, ale slunce dnes melo bohuzel dovolenou. Za cely den se na mystickych kamennych stavbach Machu Picchu objevil jen na chvili naznak svetla a stinu. Ranni fotogenicke mlhy nebyly bohuzel doplneny slunecnymi paprsky. Neda se nic delat. O to vic jsem mel cas na hlubsi poznani detailu skveleho urbanistickeho zakomponovani prostoru a atmosfery, kterou citadela vyzaruje. Je skvele, ze do dnesnich dnu zustala usetrena vandalstvi spanelskych dobyvatelu. Pres zklamani z pocasi jsem intenzivne prozival nesmirny pocit radosti, ze zde mohu byt. Uz jsem pri tom svem putovani svetem leccos videl, ale Machu Picchu je pravdepodobne nejsugestivnejsi misto na teto planete. Pri pohledu na zbytky kamennych objektu, postavenych duvtipne na strmych terasach vysoko nad rekou Urubamba a zaramovanych ostre rezanymi zelenymi stity, se taji dech.
Pratele, uz neni co dodat. Snad jen to, ze Peru je uzasnou, cestovatelsky vdecnou zemi. Pro fotografa nabizi nevsedni pestrost motivu. Zdali jsem to dokazal vyuzit, budete moct posoudit asi za tri tydny na strankach www.theworld.cz
Jirka, z paluby letadla pri letu z Cuska do Limy