Smrt nesmrtelného

V parku Buckinghamského hrabství na pomníku Jamese Cooka stojí tato slova: “Svou vlastní přičinlivostí, původem z chudých poměrů, se vypracoval na kapitána Královského námořnictva. 14. února roku 1779 byl divochy zabit na ostrově Havaj, který krátce předtím při své třetí cestě kolem světa objevil. Byl v nejvyšší míře obdařen schopnostmi nezbytnými k jeho povolání a k velkým činům, jichž dosáhl. Byl navíc nadán vlastnostmi, jimiž se vyznačují nejpřednější muži. Chladný a rychlý ve svém úsudku, moudrý ve svých rozhodnutích, rázný ve svých činech, klidný a prozíravý ve svém podnikání, bystrý a ostražitý. Byl nepřemožitelný únavou, těžkostmi ani zklamáním; neúnavně hledající řešení, vždy duchapřítomný. Byl pánem sebe sama a velice moudrý.”

Několik obdivných slov o člověku, který pro objevování neznámých dálav v Pacifiku udělal tolik co nikdo před ním. Pro mě je tento hrdina, který zemřel přesně před 230 lety, již mnoho let velkým inspirativním vzorem. S jeho deníky v ruce křižuji kontinenty, země, ostrovy i nekonečné vodní plochy. Není to tak dobrodružné jako za časů slavného mořeplavce, ale cítím se u toho naplněn a šťastný. Cesty po stopách kapitána Cooka mne zavedly několikrát do nejodlehlejších míst na planetě. Asi by se James velmi divil, kdyby zjistil, že po jeho dávno vychladlých stopách zarputile a neúnavně slídí jeden suchozemský středoevropský obdivovatel. Nebo mě snad od tam – shůry – dokonce sleduje? Můžete mně věřit, často to právě tak prožívám. Když se zasním v místech, která pro něj byla osudová, cítím, že je tam se mnou. Brrr, jsou to silné, děsivé, ale lákavé okamžiky! Naposledy jsem je prožíval na zvětralém lávovém břehu v zálivu Kealakekua na havajském Velkém ostrově. Právě tady můj hrdina 14.února 1779 vydechl naposledy. Začal jsem datem Cookovy smrti, ale na jeho životní cestě bylo nespočet důležitých dat a událostí, které si právě v duchu a zasněně chronologicky řadím…

27. října 1728 se v Marton-in-Cleveland, malé vesničce v Yorkshirském hrabství, narodil v chudé rodině druhý synek James. Katastrofální sociální podmínky rodiny jej ještě v dětském věku připravily o několik sourozenců. Bojovnost a cílevědomost byly hlavním rysem povahy mladého Angličana. Aby ho vyvedli z nuzných poměrů, dali jej rodiče do učení na kupce. Brzo se v něm probudily dobrodružnější touhy. Nebylo mu ještě ani patnáct, když se nechal najmout na uhelnou loď jako řadový plavčík. Nejprve na Freelove, poté Three Brothers a nakonec na lodi Eagle dychtivě sbíral první námořnické zkušenosti.

Rok 1755. Cook vstupuje do britského vojenského námořnictva. Dobrovolně. V té době to nebylo vůbec obvyklé. Posádky se doplňovaly velmi svérázně – násilnými odvody okolo přístavů nebo přepadáváním obchodních lodí. Velitelé si brzo všimli talentovaného a pracovitého mladíka a za dva roky jej povýšili do hodnosti poddůstojníka. Začíná se rýsovat osud a ojediněle úspěšná kariéra asi největšího námořního objevitele, velitele, kartografa a dokonce i humanisty všech dob.

V letech 1758 až 1764 udivil Cook členy Admirality svými velitelskými, ale hlavně kartografickými schopnostmi. Jeho dokonale přesné mapy pomohly Angličanům při několikaletých bojích s Francouzy u pobřeží Quebecu, v korytě řeky Svatého Vavřince a severněji v oblasti Labradoru a Newfoundlandu. V roce 1762 se oženil s Elizabeth Battsovou. Už to nebyl neznámý mladíček, ale spolehlivý námořník. Jeho čas však měl teprve přijít.

Už dlouho hltám vše, co popisuje historické objevitelské plavby, které změnily tento svět. Srdce mně buší při chabé představě toho, jak dávní mořeplavci na nebezpečných plavidlech křižovali světové oceány při migracích celých generací mezi ostrovními formacemi. Řídili se toliko hvězdami, drahami slunce, měsíce, směry letu mořských ptáků a seskupením mraků nad nekonečnou vodní plochou. I přes většinou náhodné plavby to byli opravdoví průkopníci budoucích slavných objevných cest. Mě nejvíce přitahuje Tichý oceán. 170 milionů čtverečných kilometrů slané vodní plochy lákalo i děsilo tisíce dobrodruhů odnepaměti. Svými objevy se za posledních 500 let do historie zapsali četní legendární mořeplavci. Balboa, Magellan, Tasman, Quiros, Wallis, Bering, Bougainville, ale hlavně James Cook. Posledně jmenovaný podnikl v letech 1768 až 1779 celkem tři dlouhé cesty do Pacifiku. Už po prvních dvou zakreslil Cook-mimořádně zručný kartograf-velké množství do té doby neznámých ostrovních formací. Návraty i odjezdy z Anglie byly vždy doprovázeny velkou slávou. Kdekoliv se teď už slavný mořeplavec objevil, bylo Evropanům i domorodcům jasné, že před nimi stojí jedna z největších osobností své doby.

Při cestování v Cookových stopách se mně před očima odvíjejí v časové posloupnosti hlavní události obou prvních pacifických plaveb. Jeho námořníky jsem obdivoval při obeplouvání Mysu Horn na jihu Ohňové země a rajské zážitky jim záviděl při přistání na Tahiti (1769). Ocenil jsem jeho dokonalé mapy při návštěvě Nového Zélandu a prožíval spolu s ním dobrodružství při objevování východního pobřeží Austrálie (1770). Na mého hrdinu jsem vzpomínal i na Madeiře a v Kapském Městě (1772). V roce 1773 dosáhl Cook do té doby nedosažitelný antarktický polární kruh, objevil Cookovy ostrovy a přátelské království Tonga. V polovině 80. let 18. století poté, co při druhé plavbě objevitel zakreslil do mapy Pacifiku desítky dalších ostrovů, bylo Admiralitě jasné, koho pověřit dalšími důležitými objevitelskými úkoly. Před třetí slavnou plavbou sbalila Elizabeth Cooková naposledy lodní kufr a její, teď už velmi známý manžel, vyrazil vstříc své smrti. To však předbíhám událostem. Od 12. července 1776 do poloviny února 1779 zbývalo ještě mnoho času na vzrušující objevitelská dobrodružství.

Po půlroční plavbě začátkem roku 1777 připlouvají Cookovy lodě Resolution a Discovery do Tasmánie, k pobřeží Nového Zélandu a k mnoha dalším pacifickým ostrovům. Jeden z nejvýznamnějších Cookových objevů se odehrál 18. ledna 1778. Mořeplavec v nekonečném oceánu objevil flotilu malebných ostrovů. Po prvním lordu Admirality nazval archipelag Sandwichovy ostrovy. Cookovy lodě připluly právě v době Makahiki – období, které místní náčelníci určili jako dobu návratu Lona, Boha plodnosti. James Cook se celou svoji kariéru vyznačoval nesmírným citem pro správná načasování a provázelo jej i neobvyklé štěstí. Připlul právě včas a dostalo se mu královského přijetí. On a jeho vyhladovělí námořníci byli všemožně obdarováváni a ctěni. Anglické lodě se stěžni a bělostnými plachtami připomínaly domorodcům plovoucí chrámy. “Žijeme v největším přepychu,” zapsal si jeden z námořníků, “a pokud jde o výběr a počet hezkých žen, sotva se najde mezi námi někdo, kdo by se nemohl měrit třeba se samotným tureckým velkovezírem.” Podobně jako na Tahiti byl i tady cenou za exotický sex jeden hřebík. Bohužel často ten, který byl chvíli před tím vytažen z trupu lodi. Kdyby Cook a poddůstojníci své podřízené nehlídali, byly by lodě rozebrány na kusy. Tropický prosluněný ráj, dostatek čerstvého jídla a pití, sexuální horlivost domorodých žen, byly opojné a námořníci by nejraději zůstali v ráji doživotně. Bylo však potřeba v severním Pacifiku splnit ještě několik stanovených úkolů. Cook dal napnout plachty a vydal se severovýchodním směrem. V dalších měsících prozkoumával západní pobřeží Ameriky, ostrov Vancouver, jižní Aljašku a dokonce proplul úžinou, kterou pojmenoval po dánském mořeplavci Beringovi. Houževnatého objevitele zastavila až zlověstná hradba ledu v Severním ledovém oceánu.

16. ledna 1779 připlul James Cook opět na Havaj. Zakotvil na lávovém dně v zálivu Kealakekua. On i jeho námořníci dostali druhé pozvání do ráje. Po útrapách v Beringově úžině si přízeň havajských králů, náčelníků i přítulných žen znovu do sytosti užívali. Král Kalaniopu si dokonce s Cookem vyměnil i jméno, což byl tehdy výraz největší představitelné přízně domorodé kultury. Cook, tento “živý Bůh”, byl na vrcholu, a ač jindy chladný a uzavřený, působil – podle jeho námořníků – mimořádně uvolněně a šťastně. Čtvrtého února se však rozhodl z Big Island odplout. Ve zvuku pláče tisíců shromážděných Havajanů nabral směr ke Kamčatce. Po několika dnech, při silné bouři, se Resolution nešťastně poškodila. Když se lodě vrátily zpět do zálivu Kealalekua, zaskočil námořníky chlad, jakým byli přijati. Domorodci si ze člunů brali bez zeptání „dary“, které jim Lono dovezl, ale tyto troufalosti byly Angličany nekompromisně trestány. Zapomněli se chovat jako Bohové, za něž byli dosud pokládáni. Objevily se četné důkazy otevřeného nepřátelství. Vše vyvrcholilo osudného 14.února 1779 ráno.

Když jsem po strastiplné cestě nebezpečným lávovým svahem sestoupal v oblasti Kona na břeh zálivu Kealakekua, strávil jsem v emotivním, izolovaném a smutném místě celý prosluněný den. Zde, v posvátné zemi Bohů, jsem si častokrát na horizontu představoval pyšné anglické koráby a okolo nich stovky domorodých vahadlových člunů s pestrobarevnými ostrovany. Odhadoval jsem, jak mohla pobřežní čára a vegetace vypadat před více jak dvěma sty lety. To ráno začalo pěkným úsvitem. Šalupa z Discovery byla ukradena a Cook se ten den zrovna dobře nevyspal. Problém řešil se svou typickou zarputilostí. Při vystupňovaném konfliktu se jeden domorodý bojovník natolik osmělil, že sečnou zbraní zaútočil na “živého Boha”. Dav oněměl. Objevitel, který prožil tak dramatický a úspěšný život, který si věděl rady při plavbách v antarktickém pásmu, přežil mnohé nebezpečné bouře a kontakty s divokými kanibaly, ležel najednou v mělké vodě posvátné zátoky s krvácející ranou v zádech. Rozvášnění bojovníci dokončili dílo zkázy. “Je vůbec možné, aby měl takový úspěšný člověk, kterému vždy vše dokonale vycházelo, takovou smůlu po tak nenápadném konfliktu?”

S deníkem v ruce odkrokovávám vzdálenosti a snažím se sám pro sebe zdůvodnit nezdůvodnitelné. Přepadá mě dokonce lítost. Je to tak neosobní, událo se to tak dávno, ale já tu tragédii najednou cítím velmi osobně. Na nedalekém zářivě bílém osmimetrovém obelisku svítí už sto roků tento nápis. “Na paměť velikého mořeplavce, kapitána královského námořnictva Jamese Cooka, který tyto ostrovy objevil 18. ledna roku 1778. Na tomto místě později zahynul”. K pietnímu pylonu jsem ve velkém rozechvění položil několik přírodních dárků.

Na Cookovu smrt nemohu zapomenout. Je to smrt ve všech ohledech ušlechtilá, a je také krásné, že se na ni přihlásil o svá práva majestát nezkroceného světa.

Johann Wolfgang von Goethe, 1781

Jiří Kolbaba