Víc než Laponci mrznou Japonci

Blizi se Vanoce a mnozi se me ptaji, co bych rad jako dar. Ten hlavni dar – dalsi splneny cestovatelsky sen – jsem si nadelil sam a prave ted si jej do sytosti uzivam. Po letech vahani a odkladu jsem se konecne vydal na dalny vychod – do Japonska. Na tuto cestu jsem se mimoradne tesil. Vzdyt je to zeme, ktera dala svetu tolik produktu, ktere mne i u nas uz dlouho skvele slouzi. Subaru, Sony, Nikon, Fuji, Gitzo, Pilot, mam rad i sushi a saké. Uz pri pristani na modernim letisti Kansai v Osace bylo vsechno jine. Zacal jsem hltat nove zkusenosti a informace. O nektere se s vami ted rad podelim.

Od prvnich chvil me stale udivuje a nesmirne bavi ta vsudypritomna zdvorilost, pozdravy, uklony a usmevy. Klani se prodavac v obchode, klani se steward, kdyz vstupuje do vagonu shinkanzenu, i kdyz jej opousti, klani se policajt, ktery vas pousti pres ulici, dokonce i kdyz vas pistalkou napomina, ze jste prebehli na cervenou, klani se proti vam jdouci bezdomovec, klani se i praporecnik u uzavreneho opravovaneho pruhu silnice. Klani se proste vsichni. Uzivam si i ten nevsedni zajem o exoticky vyhlizejiciho Evropana. Je po sezone (hlavne u me!) a cizincu opravdu mnoho nepotkavam. Tim jsem lepe videt. Nebo ze by prirozena japonska ucta ke stari? At je to cokoliv, tech usmevu a povzbudivych pohledu je hodne. Japonsko me uz v prvnich hodinach nadchlo.

Kdyz jsem poprve vstoupil do tradicni japonske restaurace, personal neco nesrozumitelneho unisono zakricel. Lekl jsem se. Jeste, ze jsem to nevzdal a zustal jsem. Zul jsem si sporadane boty – pozor, derave ponozky jsou zde velke spolecenske faux pas a usedl k nizkemu stolu na tatami. Usmevava servirka ke mne poklekla, podala vlhky rucnik a po chvili pocala predvadet, co je to japonska pohostinnost. Vareny ruzovy krab se stridal se skvele ochucenou zeleninou, male chobotnicky nalozene v palivem wasabi jsem prokladal krupavymi krevetami a mnoha dalsimi pochoutkami, ktere vubec neumim pojmenovat. Dokonce jsem vyzkousel nekolik znacek a chuti domaciho saké. Neznalost japonskeho stolovani prehlizel personal s milymi usmevy a na moji zadost me dokonce nekolikrat poucili a moje chyby napravili. Treba, kdyz jsem zbytky z kraba odhazoval do drevene misky, ona to ale byla otocena poklicka z kotliku, ve kterem se prede mnou vyvar s krabem a prisadami dohrival. S hlubokou uklonou se prisel predstavit i majitel utulne špeluňky. Pri odchodu od stolu tak dlouho v uklone setrval, ze jsem mel obavu, zda-li se mu nazablokovala zada. Nezablokovala. To jsem byl jen svedkem tradicniho ritualu vzdavani ucty temer komukoliv kolem vas. Uklon, nekdy dost absurdnich, zde uvidite miliony.
Skvele upravene pochoutky, spolecne s usmevy celeho personalu, to byl asi nejhodnotnejsi gurmansko kulturni zazitek meho zivota. Pri odchodu jsem dokonce pozadal, osmelen nekolika sklenickami saké, aby neobvykly mistni zvyk – sborove hlasite podekovani a rozlouceni celeho personalu – zopakovali pro me jeste jednou. Zahulakali radi. Ostatne, ten vecer jsem si nejaky ten pridavek za slusne drahou konzumaci jiste zaslouzil.

Nekolikadenni seznamovani s mimoradne odlisnou kulturou jsem absolvoval v Osace a okoli. Ve dne i v noci jsem razoval po chladnych ulicich mesta, ve kterem se v roce 1970 konala uspesna vystava Expo. Svuj hotel jsem se naucil hledat podle aleje smrdutych stromu gingko. Jinan dvoulalocny v tomto obdobi opravdu velmi specificky zapacha. Pokud jsem nesel po cichu, vyptaval jsem se. Vzdy to bylo zabavne. Pozdeji jsem se ucil i nejake znaky. Strecha, clovek a cislice sto, to znamena sto lidi v dome, tedy hotel. Vidite, je to jednoduche.

V okoli osackeho hradu jsem fotil prvni vysnene portrety soucasnych obyvatel mesta. Nekteri byli, mereno evropskou optikou, neuveritelne bizarne obleceni a namalovani. Divky se oblekaji jako panenky Barbie, kluci se snazi vypadat co nejvic zsenstele. Barvi a tupiruji si vlasy. Tady clovek musi veskere vnimani, nasate zivotem v nasi kulture, co nejdrive odlozit. Japonci se vzajemne tolik nehodnoti, kazdy dela a obleka co chce. Mladi jsou velmi uvolneni, byznysmeni jakehokoliv veku zase az prehnane upjati. Nechal jsem to na sebe volne pusobit. A take jsem se dost zajimal. Ta na prvni pohled uspesna a bohata spolecnost, ma take sve skryte problemy. Treba v podobe psychickych krizi a rekordne vysokeho poctu sebevrazd. Bydleni v neprestavitelne malych bytech, sebeznicujici pracovni nasazeni mužů, opustene cekajici manzelky, skoly plne vojenskeho drilu a prirozena tradicni nevsimavost k okoli, vedou az k tragediim. Nekdejsi hrdinskou smrt samuraju vystridal oblibeny skok pod shinkanzen. To jsou snad jedine pripady, kdy ma zpozdeni.

Japonsko je zeme mnohych protikladu. Zde nejake jsou. Na jedne strane uklony a na druhe strane neschopnost pomoci treba chodci, ktery na ulici nebo v metru zkolabuje. Videl jsem to dvakrat na vlastni oci. Zeme je ekonomicky uspesnym asijskym tygrem, ale ve mestech se poflakuje stale vetsi pocet urousanych bezdomovcu. Ted, kdy jsou ranni teploty treba jen tesne nad bodem mrazu, chodi po mestech divky v minisuknich a bez puncoch. V lete je pry nosi(!). Ty se tak oblekaji dobrovolne, ale proc, proboha, i skolni uniformy vypadaji jako letni skautsky stejnokroj. Kluci maji kratke kalhoty, holky sukne. Pry je to soucast pripravy mladeho organizmu na leta budouci, kdy se s nim opravdu nikdo mazlit nebude. Temer nikde neuvidite odpadkovy kos, ale ani papirek nelezi na ulici nebo v parku. Silnice jsou plne aut, ale havarii neuvidite, vsichni jezdi neuveritelne ohleduplne. Zajimave je, ze na eskalatorech se v Osace jezdi vpravo, v Tokiu striktne vlevo. Lide se za vsech okolnosti usmivaji, ale pozdeji zjistite, ze casto narikaji, ve vsem vidi problem. Hojne pouzivaji pesimisticke slovo – shoganai – neda se nic delat. Dalsim je – taihen – to je hrozne, tezke, narocne. Byli by asi prekvapeni nasi akcnosti a schopnosti improvizovat. Vsude clovek potkava napis – abunai – pozor. Pozor na schody, na hlavu, na prsty, na kluzkou podlahu, na silny vitr, slaby vitr… K tomu tisice dalsich zbytecnych upozorneni a omezeni. Nutno ale uznat, ze mozna prave proto tato spolecnost takto temer dokonale funguje.

Jeden fenomen musim ale obzvlast zduraznit. V JAPONSKU SE NEKRADE! Je to tak nadherne a ja si to moc uzivam. Kamery nechavam pres noc v aute, ve dne na verejnosti uplne bez dozoru. Na ulici bezne prepocitavam hotovost a misto u stolu v restauraci si blokuji mobilem nebo fotoaparatem. Ano, vstoupite treba do bistra, najdete si volne misto a polozite k nemu na stul cokoliv. Pak si jdete nakoupit a na to vase vybrane misto i pet minut vubec nevidite. Se zaplacenym jidlem se vratite a vase misto je urcite volne a vase veci netknute. Neprestavitelne, vidte?

A proc jsem v nadpisu dnesniho dopisu uvedl to versovani o Laponcich? Japonsko lezi na severni polokouli, obvykle jsou zde docela chladne zimy, a presto japonske domacnosti nemaji centralni topeni. Vyjimkou je pouze nejsevernejsi ostrov Hokkaidó. Pokud mam zatim z Japonska nejakou negativni zkusenost, tak jsou to noci a ranni buzeni se studenym nosem a usima. At spim v hotelu, skromnejsim rjokanu, statni lazenske ubytovne kokuminšukuše nebo v soukromi, noci jsou utrpeni. Pozdeji jsem nasel vtipne reseni. Japonske zachody maji vyhrivana sedaci prkenka, a tak se chodim na ukor spanku alespon trochu ohrat. Nejhorsi byl pokus prespat v horach v aute. Po trech proklepanych hodinach jsem to pred pulnoci zbabele vzdal a roztresenym hlasem si domluvil prespani v predrazenem hotylku. Netopili, tak jsem se prikryl i kobercem. Proste… vic nez Laponci, mrznou Japonci.

Jirka, z vlaku shinkanzen Hikari