Země tajuplných princezen

Z hluboke pameti horecne lovim mlhave vzpominky na epizodu z mladi. Nekdo, asi pedagog, me nuti jit s mavatkem vitat jakehosi podivneho oprymkovaneho papaláše odkudsi. Vubec nerespektuje moji snahu rozhodnout se sam. Bojoval jsem. Nato jsme v tech dobach byli citlivi. “Kdyz jsem se dokazal vyhnout prvomajovemu pruvodu, dokazi se prece vyhnout i vitani exotickeho Asiata”, rikal jsem si. Tim zprvu oslavovanym a pozdeji zatracovanym hostem komunistickeho rezimu byl Muhammad Rezá Pahlaví, tehdejsi autokraticky vudce Iranu. A prave z Iranu, sedmnacte nejvetsi zeme sveta, se vam dnes hlasim.

Nejen proto, ze minuly americky prezident zaradil tuto ortodoxni muslimskou zemi s nekontrolovatelnym jadernym programem do “sfery zla”, vzbuzuje uz vysloveni nazvu v mnohych neskryvany udiv a ulek. Zeme patri v predstavach lidi na zapade k velmi nebezpecnym. Je-li takova i skutecnost, vyjel jsem se tedy presvedcit.

Jiz pristani na letisti Imama Chomejniho bylo zajimave. Od osmdesatych let minuleho stoleti se zeme vydala cestou vyrazne duchovni. Ajatolláh Chomejní a po nem Alí Chameneí, strhli zemi z jednoho autokratickeho rezimu do druheho. I kdyz Iran formalne reprezentuje prezident, fakticky je silne ovlivnovana prave svymi nabozenskymi vudci. Jiz po nekolika minutach stravenych na letisti, jsem o tom nepochyboval. Portrety obou zachmurenych a smerem k zapadu hrimajicich vousacu “zdobily” kazde volne misto. Pod nimi se mihali prostovlasi muzi a do čádorů a pod satky zahalene zeny. Prave ty vsudypritomne zenske satky jsou dnes asi nejtypictejsim znakem soucasneho Iranu. Vudcove odsoudili Zapad, vytvorili normy a pravidla chovani, ktere postupne vnutili osmdesatimilionovemu narodu. Na uzemi slavne Persie, ktera kdysi udavala ton cele oblasti Stredniho vychodu, se rozhostilo klimbajici ticho. Ticho az strasi. Rezim, ktery deklaruje absolutni sobestacnost a nezavislost na vsem co pochazi ze zapadu, desi obcas svobodny svet militantnimi proklamacemi a jadernymi vyhruzkami. Prave ted, kdy projizdim centralnim Iranem, dostoupilo napeti vrcholu. Svedci o tom mnohe obavy, vyjadrovane v sms zpravach z domoviny. Kdybych obcas nezhledl revolucne naladene zpravy v iranske televizi, nic takoveho bych ale ve mestech a vesnicich vubec nevnimal.

Ted ale o tom, co naopak denne intenzivne vnimam. Konecne to bude veselejsi.
I kdyz se soucasna populace netesi obcanskym svobodam a musi zit podle predem ortodoxne nalinkovanych omezujicich pravidel, jsou kazdodenni kontakty s muzi i zenami na celem uzemi tim nejlepsim, co muze navsteva Iranu nabidnout. Iranci jsou proste absolutne skveli! Jsou komunikativni, velmi zvedavi a zabavni. A co je nejvetsi prekvapeni, tak nejenom muzi. I zeny, zejmena mlade studentky, oslovi klidne na ulici muze ze zapadu. Trosku stydlive kladou v anglictine otazky a jsou vdecne za odpovedi. Po chvili z nich opadne nervozita a rozproudi se mila diskuze. Ty odstrkovane, povinne zahalene krasky, ktere nemaji povoleno ani na verejnosti zpivat, osvedcuji neobvyklou smelost, vzdelani a prehled. Z dogmat si nic nedelaji. Nevidane. To jsem opravdu jeste v zadne muslimske zemi nezazil. Ukladam si tyto zazitky hluboko do pameti a vyuzivam nevsedni vstricnosti k expozici mnoha stovek portretu. Skvele, do čádorů a satku zahalene modelky budou ty nejlepsi snimky, ktere si z Iranu odvezu. To ostatni je znacne nefotogenicke a zatim mne to pusobi velke zklamani. Do Iranu jsem odjizdel pote, co jsem si precetl desitky komentaru, cestopisu a postrehu z teho historicke zeme. Temer vsechny popisovaly Iranskou islamskou republiku vic nez pozitivne.
Priciny, proc ji zatim vidim jinak, se pokusim skromne analyzovat v pristim dopise.

Jirka, provincie Kermán, vychodni Iran