Dopisy z cest

Argentina

Doslov (pokud ovšem najdu slova)

Přátelé, nastal čas, abych napsal závěrečnou zprávu po právě končící expedici. Toto ale nebyla jen tak obyčejná cesta, jakých jsem absolvoval stovky. Tento cestovatelský projekt byl ve všech ohledech jiný – originální, snový, dobrodružný, strašidelný, slovy téměř nepopsatelný. Byl fantastický a nezapomenutelný. Zatím se vzpomínky slévají, ale později se snad spojí v jasný obraz. Nekompromisnost

Zobrazit vše
31.1.2013, Argentina

Doslov (pokud ovšem najdu slova)

31.1.2013

Přátelé, nastal čas, abych napsal závěrečnou zprávu po právě končící expedici. Toto ale nebyla jen tak obyčejná cesta, jakých jsem absolvoval stovky. Tento cestovatelský projekt byl ve všech ohledech jiný – originální, snový, dobrodružný, strašidelný, slovy téměř nepopsatelný. Byl fantastický a nezapomenutelný. Zatím se vzpomínky slévají, ale později se snad spojí v jasný obraz. Nekompromisnost Antarktidy mně teď, v každé chvíli, připomínají konečky většiny prstů na rukou. Už dva týdny jsou téměř necitlivé a teď se na nich loupe kůže. V té fotografické euforii jsem si antarktický vítr a mráz ani neuvědomoval…
Sedím na sedadle 3A společnosti Aerolineas Argentinas (vstoupila do Sky Team, ale mám naléhavý pocit, že dělá alianci pouze značnou ostudu. To, co letos předvádí, připomíná období, kdy Argentina ohlásila státní bankrot) při letu z Ushuai přes El Calafate do Buenos Aires a jsem bezradný. V hlavě vymeteno. Nevím, co bych měl naťukat do klávesnice telefonu, abych naplnil mnohaletou tradici aktuálních dopisů z cest. Udělám to tak, jak si myslím, že to bude nejlepší – pozvu vás na diashow! Fotografie nejlépe ukážou, co jsem viděl a prožil. Vy, kteří sledujete moje cesty ze zahraničí, budete odkázáni na zhlédnutí nových snímků v diabance na mých stránkách. Až to bude aktuální, dám o tom vědět. Tam, kde se nedostává slov, budou mluvit obrázky. A je to!
Přeji pohodový zbytek zimy.

Jirka, osm kilometrů nad Patagonií

Odvrácená strana leteckého cestování

Čekám dál a čekání prokládám cestami na letiště, telefonováním do Buenos Aires i do KLM v Česku. Čas se povážlivě krátí, protože Selma má svůj itinerář a musí odplout. Kapitán už kvůli mně posunul začátek expedice o jeden den. Informace o mém zavazadle se různí, ale všechny nakonec vedou k tomu nejhoršímu závěru: pohledem do

Zobrazit vše
9.1.2013, Argentina

Odvrácená strana leteckého cestování

9.1.2013

Čekám dál a čekání prokládám cestami na letiště, telefonováním do Buenos Aires i do KLM v Česku. Čas se povážlivě krátí, protože Selma má svůj itinerář a musí odplout. Kapitán už kvůli mně posunul začátek expedice o jeden den.
Informace o mém zavazadle se různí, ale všechny nakonec vedou k tomu nejhoršímu závěru: pohledem do počítače všichni zjišťují, že můj vak je asi kdesi mezi Amsterdamem, Paříží a Buenos Aires… Co dělá – proboha – v Paříži? Já jsem letěl z Prahy do Amsterdamu a pak hned do Buenos Aires. Za pár hodin jsem lokálním letem přeletěl do Ushuai. Zdá se, že si airlines různě vypomáhají a tak často zavazadla létají v úplně jiných strojích, než jejich majitelé. Proč se musíme podrobovat tolika bezpečnostním kontrolám, když takové elementární pravidlo poruší samotná letecká společnost! Vždy přece platilo, že zavazadlo musí být v tomtéž stroji, jako jeho majitel. Tím, že můj bágl poslali jiným spojem, navíc s více překládáním, vystavili jej daleko většímu nebezpečí ztráty. Je také docela možné, že už jej nějaký přičinlivý zlodějíček vymazal ze systému nebo jiný, jemu podobný, si ho prostě přivlastnil. Nebývá standardní, aby téměř po devadesáti hodinách nedokázal odborný personál vysledovat v počítači historii cesty hledaného zavazadla. A to bylo to moje, vzhledem k odlétaným mílím, odbaveno společností KLM prioritně. Nebudu se už raději zabývat holandským leteckým přepravcem, který mě až dosud nikdy nezklamal. Raději vám stručně popíši, co jsem v posledních hodinách prožil.
Když už bylo jasno, že zavazadlo nepřiletí ani čtvrtý den, oznámil mně kapitán, že odplouváme. Všichni si oddychli (na palubě nás je jedenáct). Měl jsem jen asi tři hodiny na nákup nejnutnějších věcí. V celé Ushuai však, kupodivu, neprodávají téměř nic pro extrémní plachtění. Je zde hodně outdoorových prodejen, ale jachtařská žádná. I to je důkazem, že podobných cest na malých jachtách se do Antarktidy jistě mnoho neorganizuje. Horečně jsem nakupoval vybavení pro turisty a byl jsem smutný z toho, že soustředěná příprava na expedici byla k ničemu. Na pokyn kapitána jsem v posledních měsících pracně sháněl požadované technologie všech vrstev oblečení. Dokonce jsem kvůli tomu odjel na podzim do Kanady. Prádlo muselo být pouze z vlny. Zakoupil jsem tedy různé gramáže z novozélandské vlny merino. Střední vrstvy musely být z kvalitních polarteců s materiály proti větru, nahoře špičkové, voděodolné jachtařské komplety. Podmínkou je absolutní schopnost prodyšnosti. Tím to ale nekončí. V nedodaném báglu jsem dvoje speciální boty, brýle, několik párů špičkových rukavic, ponožek atd. K tomu ještě desítky dalších drobností. Všechny tyto věci jsou v Česku málo k sehnání a jsou většinou dost drahé. Tak jsem tedy, celý schvácený, běhal po Ushuai a se seznamem v ruce oslovoval desítky prodavačů. To, co mně snaživě prodali, se však hodí tak maximálně na výlet po Krkonoších a ne na plavbu přes rozbouřený Drakeův průliv a výlety po Antarktidě. Abych nedopadl jako Hanč s Vrbatou, přijal jsem s vděčností i mnoho zápůjček od kolegů z lodi. Některé jsou docela humorné. Pletené ponožky s norským vzorem vypadají jako od babičky a jistě je i nějaká polská babička upletla. Bunda do bouřlivého počasí patřila asi nějakému námořníkovi někdy v polovině devadesátých let a rukavice, ty snad nosil ještě strojník na legendární Auroře. Některé kousky oblečení jsou staré a málo funkční. Pokud mě někdo v Antarktidě potká, bude si myslet, že spatřil ducha kapitána Scotta. Hlavně mám strach, abych nevylekal tučňáky.
Tyto obavy jsou ale předčasné, protože do Antarktidy je ještě moc daleko. Ačkoliv je noc, právě jsme vypluli. Uložil jsem si svých pár věcí do stísněné kajuty a zasněně se dlouze díval na zářivá, zmenšující se světla noční Ushuai. Právě jsme tedy vypluli do kanálu Beagle a míříme k první zastávce u chilského města Puerto Williams. Když jsem tudy plul před dvanácti lety, fotil jsem skvělé scenérie. Teď je však tmavá noc a vidět není téměř nic. Měl bych spát, za chvíli mě čeká čtyřhodinová služba na palubě, ale raději se snažím dopsat vám tento další dopis. Doufám, že u Chile chytím na chvíli signál, abych mohl psaní odeslat. Pak už to bude pravděpodobně stále téměř nemožné. Uvidíme. Loni jsem byl notně překvapen, když jsem měl na argentinské stanici Marambio k dispozici roaming. Přátelé, vám přeji pohodový rok a sobě klidně poklimbávajícího Boha Neptuna. Snad mě vyslyší…

Jirka, Drakeův průliv, Ohňová země

Láska na první pohled

Dnes to bude o lásce. Poznal jsem ji před dvanácti lety na cestách. Na první pohled jsem se beznadějně zamiloval. Toužil jsem s ní být co nejvíc, ale ona si k sobě jen tak někoho nepřipustí. Navíc má domov až kdesi na konci světa. Náš vzrušující vztah se musel omezit na velmi řídká setkání, myšlenkami

Zobrazit vše
7.1.2013, Argentina

Láska na první pohled

7.1.2013

Dnes to bude o lásce. Poznal jsem ji před dvanácti lety na cestách. Na první pohled jsem se beznadějně zamiloval. Toužil jsem s ní být co nejvíc, ale ona si k sobě jen tak někoho nepřipustí. Navíc má domov až kdesi na konci světa. Náš vzrušující vztah se musel omezit na velmi řídká setkání, myšlenkami jsem ale s ní byl stále. Právě se k ní, celý rozechvělý, opět vydávám. Je to teprve potřetí, takže jsme ještě na začátku. Už teď se těším na gejzír radosti, který vždy po prvním nesmělém dotyku nespoutaně vytryskne. Alespoň já to tak mám. Pár dní po Silvestru v oblasti slovenských Kysuc jsem sedl v Ruzyni do letadla a přes Holandsko a oblíbené Buenos Aires se vydal na samotný konec světa. “Fin del Mundo”, takto mnohoslibně pojmenovali kdysi obyvatelé jižní Argentiny romantické i drsné oblasti Ohňové země na nejzazším jihu jihoamerického kontinentu. Cesta se nevyvíjela zrovna příznivě. Po přistání v Buenos Aires jsem s překvapením zjistil, že zavazadla mnoha cestujících nechala holandská královská letecké společnost (KLM) kdesi v Amsterdamu. Nezbylo, než zakoupit kartáček na zuby, ubytovat se v centru metropole a doufat, že se se svým báglem brzo setkám. Pokud by člověk zůstal v Argentině, vystačí si s málem, ale já mám zavazadlo napěchované speciální antarktickou výbavou, kterou jsem náročně po několik měsíců shromažďoval… A je to tedy venku! Dosud jsem byl tajemný, ale láska, za kterou právě cestuji, se jmenuje ANTARKTIDA. Malebné jméno, viďte? Buenos Aires mám také moc rád.Mnohé části rozlehlého města připomínají starou dobrou Evropu. Oblíbil jsem si velkoměstský ruch, rozlehlé parky, okázalé památky, tržiště, knihkupectví s neopakovatelnou atmosférou, přívětivost lidí a skvělou kuchyni. Když jej v únoru 1536 Španěl Mendoza zakládal, pojmenoval město docela krkolomně: Ciudad de la Santísima Trinidad y Puerto de Santa María de los Buenos Aires. Stalo se tak na počest Panny Marie Dobrých větrů, patronky námořníků. Následovalo 50 dramatických let, kdy Španělé město dokonce na mnoho let opustili. Od roku 1580 už se datuje permanentní osídlení a docela bouřlivý rozvoj. Tato návštěva je pouze tranzitní, přesto na ni jistě nezapomenu. Kvůli noční návštěvě typické jihoamerické restaurace a obří porci dokonale upečeného masa – to bylo skvělé! Druhým zážitkem jsou dosud nedoručené zavazadla. K tomu se přidalo téměř tříhodinové zpoždění při přeletu z Buenos Aires do Ushuai. Let na konec světa byl místy značně turbulentní, ale skvělé výhledy na malebné přístavní město vše dokonale vykompenzovaly. Ushuaia má navíc dech beroucí okolí. Obklopují ji dramatické zasněžené hory.
Stále čekám. Informace o zavazadlech se každou chvíli mění. Nemohu uvěřit tomu, že taková renomovaná společnost nenaloží tolika lidem zavazadla (v Buenos Aires se potvrdilo, že nás je mnoho desítek!) a klidně z domovského letiště odletí. Naše plachetnice zatím čeká, ale co když nedodali zavazadla někomu, kdo odplouvá na velkém ledoborci? Na toho nikdo nepočká a plavba často může stát mnoho set tisíc!
V dalším dopise snad napíši něco víc o Ushuai a budu snad již popisovat dobrodružnou plavbu, která mě čeká. V plánu je návštěva několika vědeckých základen. Někde bude roaming, někde satelitní spojení a internet. Čekám a čekám dál.

Jirka, Ushuaia, Argentina

Z cesty do země, kde není, kdo by dal dobrou noc

Druhe dejstvi teto cesty se zacalo uz ve chvili, kdyz jsem se premistil z baracku jakesi letecke podpory do Casino de Oficiales. Zpocatku zde bylo mrtvo, ale uz druhy den jsem zacal potkavat vysoke sarze sympatickych prislusniku Air Force a prekvapive i oprymkovane namorniky. Vice a vice se v rozhovorech objevovala slova Antarktida, Herkules a

Zobrazit vše
16.2.2012, Argentina

Z cesty do země, kde není, kdo by dal dobrou noc

16.2.2012

Druhe dejstvi teto cesty se zacalo uz ve chvili, kdyz jsem se premistil z baracku jakesi letecke podpory do Casino de Oficiales. Zpocatku zde bylo mrtvo, ale uz druhy den jsem zacal potkavat vysoke sarze sympatickych prislusniku Air Force a prekvapive i oprymkovane namorniky. Vice a vice se v rozhovorech objevovala slova Antarktida, Herkules a Marambio. Ackoliv stale nikdo neumel rict termin odletu, zjevne se k nemu schylovalo. Na dotaz kdy poletime, jsem od kazdeho a v kazde nove chvili slysel celou radu protichudnych informaci. Byl jsem ale pred gumovym casem, vojenskou logikou teto jednotky, ale hlavne pred vrtkavym pocasim jiz drive varovan, takze jsem to bral docela se stoickym klidem. Ted uz jen, aby na me nezapomneli. Nezbyva, nez trpelive cekat a cekat. A take doufat, ze moje trpelivost bude odmenena vysnenou cestou do raje. Sice drsneho, ale tez rajsky opusteneho a cisteho. Takoveho, ktery se nikde na planete nemuze opakovat. To je Antarktida. Kontinent mnoha superlativu, ale take tak tvrdych podminek, ze tady nikdy nevzniklo permanentni osidleni clovekem. Jedine misto na svete, kde panenskou prirodu nenici produkty lidske cinnosti nebo dokonce uz jen pouhe pritomnosti.

A pak to znenadani prislo. Ctvrte rano jsem dostal rozkaz – no spis pokyn – jsem prece jen civil. Rychle jsem se zorientoval a za par minut nastupoval do auta, ktere se rozjelo smerem k letisti. Po nekolika stech metrech vsak ridic dostal informaci, vuz otocil a vysadil me tam, kde jsem pred par minutami nastupoval. Dostal pry hlaseni, ze pocasi na argentinske stanici Marambio neni zrovna nejlepsi a musi se tedy znovu pockat na nove rozhodnuti. Tedy znovu cekam a doufam.

Spesne dopisuji tento druhy dopis. Dalsi bude, doufam, uz z Antarktidy. Tam to je s moznostmi korespondence vyrazne komplikovanejsi, ale s vyuzitim satelitniho spojeni by to melo byt resitelne. Zprostredkuji vam aktualni informace ze zeme, kterou Buh venoval nevinnym a obdivuhodnym tucnakum. Vracim se tam presne po jedenacti letech. A prave proto, ze uz vim kam jedu, tesim se jeste vic a jsem jeste vic napjaty a rozechvely.

Jirka
Fuerza Aerea, Rio Gallegos, Patagonia

Děkujeme našim partnerům

DRFG CZECH FUND RENOCAR Ráááádio Impuls KOKTEJL