Radost na rovníku – rozloučení s Ekvádorem

Ekvádor

Radost na rovníku – rozloučení s Ekvádorem

Po navratu z prekrasnych a sugestivnich Galapag, cekala me jeste mnoha poznani pri cestach po Ekvadoru. Popis divokeho cestovani by sam vydal na nekolik stran. Tak jen strucne par postrehu kratkodobeho uzivatele ekvadorskych silnic. Ekvador me prekvapil vysokou kvalitou mnohych vozovek. I kdyz jsou nektere useky nezpevnene – a to i na slavne Panamericke dalnici

Zobrazit vše
13.5.2010, Ekvádor

Radost na rovníku – rozloučení s Ekvádorem

13.5.2010

Po navratu z prekrasnych a sugestivnich Galapag, cekala me jeste mnoha poznani pri cestach po Ekvadoru. Popis divokeho cestovani by sam vydal na nekolik stran. Tak jen strucne par postrehu kratkodobeho uzivatele ekvadorskych silnic.

Ekvador me prekvapil vysokou kvalitou mnohych vozovek. I kdyz jsou nektere useky nezpevnene – a to i na slavne Panamericke dalnici – a jizda po nich si v nicem nezada s tezkou ralley, tak dlouhe useky v hornate casti maji dokonaly svetle sedy betonovy povrch, za ktery by se nemusela stydet zadna evropska zeme. S nasi D1 se to neda vubec srovnat. Ono je toho ale jiste vic, co bychom se ve tretim svete mohli klidne ucit. Kvalita ekvadorskych silnic, vsak pranic nenapovida o kvalite mistnich ridicu. Klidne mohu Ekvador zaradit do dlouheho seznamu zemi, kde ridit auto a nenabourat, patri k cinum temer hrdinskym. Tisice cerne cmoudicim kraksnam veli neodhadnutelni pirati silnic. Jezdi se bez svetel, blinkru a jakehokoliv citu pro ohleduplnou kolegialni jizdu. Bezne je, ze vuz se nevraci do praveho pruhu, jede provokativne po care a blokuje rychlejsi vozidla v predjeti. Tam, kde je povolena treba padesatka, uhaneji stovky aut rychlosti minimalne dvojnasobnou. Docela bezne je predjizdeni zprava, u nas vec naprosto nemyslitelna. Chvilemi, a nejen pro tu soferskou dzungli, jsem si pripadal jako v Cesku. Silnice totiz brazdi neuveritelne mnozstvi skodovek vseho druhu a stari. Originalni “jihoamericky tunning” je sice casto zmenil temer k nepoznani, ale mnozstvi vozu svedci o oblibe. Hledal jsem svou favorizovanou znacku, ale docela marne. Nasel jsem jen dva obstarozni vozy Subaru Outback. Pri dvou vypujckach vozu, doslo vzdy k velkemu nedorozumneni. To, co povazoval zamestnanec Rent a Car Company za novou vyhovujici pneumatiku, to by snad nikdo u nas neprijal ani na protektor. Vydat se na hladkych gumach do hor, na jizdu nad hlubokymi strzemi, to by mohlo skoncit dost nestastne. Po nutnem prezuti, to uz ale byla skvela zabava. Zabava to byla az do chvile, kdy jsem kdesi uprostred And na dva snimky vybehl z vozu a v tom “cvak”. Auto bylo opatreno nesmyslnym dodatecne namontovanym alarmem a samo se po minute, s klici v zapalovani, zamklo. Jeste, ze jsem mel v kapse mobil. Po nekolika minutach chladneho cekani, otevreli vuz na dalku pres satelit. Po uvodnim nadavani na hloupy alarm, nasledovalo tiche uznani za neuveritelne schopnou technologii.

Mile vzpominky si vezu na nekolikahodinove foceni tradicniho sobotniho trhu ve vesnici Otavalo, v severni provincii Imbabura. Je centrem potomku hrdych Inku. Zejmena zeny, trhovkyne, odene do tradicnich barevnych satu, s cernymi copy pod panskou burinkou, byly velmi fotogenicke. Prodaval se dobytek, skot, drubez, oblibena morcata pro pripravu mistni pochoutky zvane cuy a mnoho dalsich nezivych veci do vesnickych domacnosti. Sam jsem koupil nadherne zdobene fialove poncho, soucast obleceni mnohych zen z ekvadorske vysociny a dve drobne tradicni kamenne plastiky. To hlavni, co si odvazim, jsou ale stovky portretu pobavenych, jindy zaskocenych milych domorodcu, potomku vehlasnych genialnich Inku. Prekvapilo me, jak malo jsem v tomto jindy vyhlasenem turistickem miste zahledl cizincu. Soude podle zkusenosti z celeho pobytu, neni jiste hlavni turisticka sezona a na navstevnosti se mohla promitnout i globalni krize a problemy se soptici islandskou sopkou.

Ve smeru severojiznim, deli ekvadorci svou zemi na tri specificka pasma. Zapadni pobrezi pojmenovali logicky Costa,stred země, kudy se tahne pas dramatickych And se jmenuje Sierra a vychodnimu dilu rikši Selva. Ten indiansky vychod jsem zatim bohuzel moc nepoznal, ale hold chci slozit hornatemu pasu And. Hlavne monumentalnim vzrusujicim sopkam, prudkym, sveze zelenym strzim, rychlym rickam i chladnym jezerum. Silnice a cesty propojovaly male, chaoticky usporadane vesnicky. Jedna se dokonce jmenovala Moravia. Po noclehu v Rio Verde, obdivoval jsem od casneho rana tamni dramaticky zvrasnenou krajinu a svezi dzungli. Dalsi nocleh v miste zvanem Atillo (tech par polorozpadlych chatrci se ani snad vesnici nemohou pojmenovat) byl opet nezapomenutelny. Mili lide, kteri mluvili o odloucenosti mista, kam mnoho zahranicnich cestovatelu nezavita, levne jidlo a noc ve zmrzlem aute. Navlekl jsem na sebe vse co jsem mel, ale moc toho bohuzel nebylo. Kdo by take na rovnik bral nejak moc, natoz jeste tepleho obleceni? Na nohou jsem mel troje ponozky, na rukou jedny. Skoda jen, ze nesly natahnout i na hlavu. Odmenou po drsne noci, bylo ranni casne foceni okolni syrove krajiny. Byla take drsna a prave v tom bylo jeji kouzlo. Skoda jen, ze po celou tuto cestu jsem nemel moc stesti na idealni “fotograficke” pocasi. I tady, na bohate palete zelenych odstinu, bych slunecni paprsky docela privital.

Posledni den jsem jeste venoval na dukladnejsi poznani nejvetsiho ekvadorskeho mesta Guayaquil. Skvele foceni je zejmena z jizniho vrcholu, kde mesto nedavno opravilo desitky domu a dlazdene komunikace. Docela reprezentativni misto mne pripominalo stovky podobnych v celem svete. Jiste chlouba mistni radnice a obyvatel.
Nezapomenutelne vzpominky a snimky si odvazim z pobrezniho rybarskeho mestecka Palmar. Velmi casna ranni jizda z Manglaralta se vyplatila. S rozbreskem se palmarsti rybari vraceji z Atlantiku do usti kalne ricky, kde vykladaji bohate ulovky ruznych druhu mensich ryb a krabu. Pestrobarevny lidsky zmatek doplnuji cetni, syrove ryby konzumujici psi, ale hlavne strasidelni ptaci. Nektere vyjevy nemely daleko k Hitchcockove slavnemu hororu. Rezie dramatu byla vzdy temer stejna. Z sireho more priplula opryskana barka, na ni spolecnost prosolenych unavenych muzu a nekolik beden stribritych ryb, vysledek celonocni driny. Pri prenaseni ulovku na korbu nakladniho vozu, naletavali z nebe cerni ptaci a snazili se ukrast cerstve ulovenou rybku. Pripominali svazy utocicich japonskych bombarderu na Pearl Harbor. U pobavenych vladcu mori jsem zustal nekolik hodin. Bylo to silne a nezapomenutelne. Ostatne jako cely pobyt v Ekvadoru a na Galapagach.

Jirka z paluby letadla McDonnell Douglas MD-11

Buďme vděčni Ekvádoru

Neni mnoho mistopisnych oznaceni, ktera by pruhledneji vystihovala zemepisne usazeni. Jednim takovym je Ekvador, jmeno pro jihoamericky stat, jenz je pulen rovnikem (spanelsky Ecuador). Prave do teto vzdalene zeme jsem si naplanoval tuto objevnou cestu. Cil byl zvolen jiste spravne, ale cas tentokrat ne. Tri dny pred planovanym odletem, odfoukla jihoislandska sopka nahromadeny pretlak plynů

Zobrazit vše
27.4.2010, Ekvádor

Buďme vděčni Ekvádoru

27.4.2010

Neni mnoho mistopisnych oznaceni, ktera by pruhledneji vystihovala zemepisne usazeni. Jednim takovym je Ekvador, jmeno pro jihoamericky stat, jenz je pulen rovnikem (spanelsky Ecuador). Prave do teto vzdalene zeme jsem si naplanoval tuto objevnou cestu. Cil byl zvolen jiste spravne, ale cas tentokrat ne. Tri dny pred planovanym odletem, odfoukla jihoislandska sopka nahromadeny pretlak plynů a vulkanickeho materialu. Islandska bohyne ohne dala minimalne polovine Evropy nezapomenutelnou lekci z pokory a respektu pred neodhadnutelnou silou prirody. Uz nam jí opet bylo potreba. Vulkanicky mrak byl najednou jediny, kdo si mohl nad Evropou svobodne poletovat. Bylo zruseno tisice leteckych spojeni. Nebe nad Evropou se vycistilo a bylo ( az na ten mrak ) najednou vonave. I muj let se neustale prekladal. Zasnul jsem nad dusledky regulujicich opatreni, obdivoval klid vetsiny globalnich cestovatelu a spolecne s tisici ostatnich bojoval o sedadlo v nekterem z prvnich transatlantskych letu. Nakonec po zmene tranzitniho Amsterdamu na Madrid se to podarilo, a i kdyz se znacnym zpozdenim, presto jsem do Jizni Ameriky odletel.

Pri priblizeni k mezinarodnimu letisti v nejvetsim meste Ekvadoru Guayaquil, tajil jsem dech pri pohledu na pas zasnezenych sopek, kraslicich vrcholy And jizne od hlavniho mesta Quito. Uz se tesim, jak se k nim budu probojovavat po zemi. Guayaquil lezi na urovni more a diky siroke rece Guayas je vyhlasenym jihoamerickym pristavem. Nejmarkantnejsi vzpominka? V restauraci Arrecife podavaji naprosto skvele morske speciality v ruznych upravach. Zamiloval jsem si ceviche de pescado-z ryb, de concha-z korysu nebo de camarones-z garnatu. Krevety, kraby a chobotnice se zde konzumuji ve velkem, jsou cerstve a levne. Ekvador je prvni na svete v exportu garnatu. Odmitl jsem pouze cuy-smazene morce-skutecnou pochoutku jihoamericke kuchyne. Canelazos je teply nealkoholicky napoj z ovoce. Je sladky a moc mne chutnal.

Dvakrat jsem si zajel na fotograficke orgie k vulkanu Chimburazo. Je vysoky 6310 metru a na fotogenicnosti mu pridava snehobila cepice. Pohyboval jsem se ve vyskach okolo 4500 metru a uz to bylo znat. Kazdy rychlejsi pohyb vyvolal kyslikovy deficit. Fotografovani je krasne, ale nekdy boli. Byl jsem odhodlan podstoupit to nepohodli opakovane, ale nejvyssi cinny vulkan sveta, slavny a prekrasny Cotopaxi (5897 m.n.m.), byl pri dvou pokusech vzdy zahaleny mohutnym mrakem. Jeste, ze jsem kuzelovity stratovulkan videl zvedave vykukovat nad mraky pred nekolika dny z letadla. Nadhernych sopek jsem videl jeste mnoho. Jsou skutecnou chloubou Ekvadoru.

Quito je ve vysce temer 3000 metru druhym nejvyse polozenym hlavnim mestem sveta. Jako kazde preplnene velkomesto by mohlo byt chloubou i ostudou. Me primo nadchlo. Muze za to Bernardo, majitel skromneho hotylku Folklore. Po ubytovani se uvolil, ze mne svym mestem radeji proveze sam. Pry bych tezko hledal ta nejfotogenictejsi mista. Vdecim mu za mnoho sugestivnich snimku neuveritelne rozlehle megapole. Quito se na upati petitisicoveho vulkanu Pichincha tahne v delce 52 km mezi temne zelenymi srazy hlubokeho udoli. Pamatky z doby Inků se nedochovaly. Presto mnoho baroknich, renesancnich a klasicistnich kostelu, klasteru i obytnych domu zaujalo komisare UNESCO a mesto se od roku 1978 pysni titulem Svetove kulturni pamatky. Pri nocnim foceni ze dvou vrcholu jsem byl rozlehlosti a zlatistou krasou megapole hluboce uchvacen. Tak takto velkoryse nasvicene ulice a budovy, to se casto nevidi. Vzrusujici fotografovani.

Jeste dluzim vysvetleni, proc a za co bychom meli byt Ekvadoru vdecni. Az tady, od Bernarda, jsem zjistil, ze zeme ma bohatou vymeru relativne mladych zdravych pralesu. Stara dzungle jiz neni tak vykonna v produkci kysliku, mlada to “udycha” lepe. Mnozi Ekvadorci se chlubi, ze obyvaji zemi s nejvetsi biodiverzitou na svete. Pochopitelne vzhledem k velikosti statu a poctu obyvatel. A nepatri k prednim pouze ve vyctu rostlinnych druhu, pozadu nezustavaji, ani kdyz jde o rozmanite zivocistvo nebo sverazna etnika. Ale vdecni mu mame byt zejmena proto, ze ekvadorsky stat prostrednictvim svych rozsahlych lesu, distribuuje pro planetu nejvetsi podil kysliku. Viva Ecuador!
Jirka, provincie Guayas, Ekvador

Děkujeme našim partnerům

VETO CZ DRFG CZECH FUND Ráááádio Impuls KOKTEJL