Dopisy z cest

Japonsko

Japonsko – země plná překvapení

Kdyz jsem byl pred peti lety v Japonsku, uplne jsem teto zemi propadl. Nadchl jsem se typickymi rafinovanymi pokrmy, fotogenickymi mestskymi i prirodnimi sceneriemi, tradicnimi mechanizmy chovani a řádem. Nektere z techto slov bych mohl pouzit i pri popisu jinych asijskych zemi, ale Japonsko mezi nimi vynika. Prave se do teto zeme vracim. Jsem zvedavy,

Zobrazit vše
18.5.2015, Japonsko

Japonsko – země plná překvapení

18.5.2015

Kdyz jsem byl pred peti lety v Japonsku, uplne jsem teto zemi propadl. Nadchl jsem se typickymi rafinovanymi pokrmy, fotogenickymi mestskymi i prirodnimi sceneriemi, tradicnimi mechanizmy chovani a řádem. Nektere z techto slov bych mohl pouzit i pri popisu jinych asijskych zemi, ale Japonsko mezi nimi vynika. Prave se do teto zeme vracim. Jsem zvedavy, zda se muj pozitivni dojem ze “Zeme vychazejiciho slunce” potvrdi.


V Japonsku se da pristat na nekolika spickovych mezinarodnich letistich. Muj boeing dosedl po zdlouhavem letu na ranvej letiste Narita, nedaleko Tokia. Ihned jsem zjistil, ze Japonci zprisnili imigracni proceduru. Po vzoru jinych uz i tady snimaji otisky a fotografuji vsechny zajemce o vstup do zeme. Zacina dalsi poznavaci cesta.


Tokio se tahne pri pobrezi v delce okolo 130 kilometru. Zije zde temer 30 milionu obyvatel. Je jasne, ze jej nikdo nemuze poznat ani za cely zivot. Stihl jsem svatyni Meidži Džingu, cisarsky palac (opet jsem mel stesti na nekolik fotogenickych svateb), areal chramu Asakusa i s prilehlym rusnym trzistem. Impozantni byl pohled z tokijske veze. Fotky ale nejsou nic moc, bylo znacne zatazeno. Vecer se mne opet podarilo potkat s Ondrou Pírym, slovenskym fotografem, ktery v Japonsku zije uz devet let. Fotili jsme spolu pred peti lety a budeme i pri teto navsteve. Na zaver pobytu, az budu v oblasti Kjota, “objednal” jsem si gejsu, divku, ktera bude ochotna se nechat ustrojit a namalovat tak, jako by byla skutecnou maiko nebo gejsou. Uz se na to foceni tesim. S nezapomenutelnym mestem jsem se rozloucil na Ginze, ulici v mondenni ctvrti Tokia.


Kdyz jsem se blizil k posvatne Fudži, byl jsem znacne napjaty. Budu mit konecne stesti na dobrou viditelnost? Prvni den to jeste bylo rozpacite, ale dalsi velmi casne rano bylo temer idealni. Zurive jsem exponoval zasnezeny vrchol 3776 metru vysokeho symbolu Japonska. Doslo dokonce po case i na panoramatickou kameru Hasselblad.
Skvela byla i noc na rohozi tatami a cetne gastronomicke speciality, na kterych jsem si nekolikrat pochutnaval. Co se jidla tyce, tolik orientalnich pochoutek jsem uz dlouho nekonzumoval. Jidlo patri k tomu nejlepsimu, co muze navstevnikovi slavne cisarstvi nabidnout. Uzivam si ho denodenne do sytosti.


Zavital jsem i do horske oblasti, jakychsi japonskych Alp a opet i do zajimaveho hradu Matsumoto. Nasledovala Takajama, Širakawago, Kanazawa. V rychlem sledu se pred mym objektivem stridaly udrzovane pamatky, domy šogunů, cisaru i samurajů. Skvele byly japonske zahrady a parky. Jen jsem litoval, ze zde nejsem na pozim, kdy javory momiji ztrati z listu chlorofyl a neskutecne kouzelne zezloutnou a zcervenaji. To je potom ta prava japonska atmosfera.


Zprvu spesnym vlakem a pozdeji sinkansenem jsem dojel az do Hirosimi. Pri zhlednuti historickych snimku a zjisteni, co vsechno se tady pred sedmdesati lety udalo, cloveka zamrazi. Kdysi smutne misto dnes docela dynamicky zije. Koná se zde mnoho pietnich akci, na ktere jezdi vyznamne osobnosti z celeho sveta. Mnohe se dozvi, ze tzv. Hirosima House (A-Bomb Dome), symbol apokalypticky zniceneho mesta, je dilem ceskeho architekta Jana Letzela. Tento objekt, jako jediny, nechali hirosimsti stat, aby pripominal budoucim generacim prozite valecne hruzy. Posledni dve noci a tri dny jsem stravil v lokalite, ktera me oslovila uz pri minule navsteve. Osaka, Nara a zejmena Kjoto, to jsou spravna mista na nove zazitky i sugestivni fotografie. Svatyne Kasuga, chram Todaidzi, nekonecne zastupy oranzovych bran torii, hrad Nidžo, historicka i moderni centra techto mest, to vse jsem pochopitelne nasnimal. To nejlepsi jsem si ale nechal na zaver. Priblizilo se foceni “gejsi” a navic v centru skvelych kjotskych chramu. Ondra dovezl z Nary divku, kterou specializovana firma stylove oblekla a namalovala. Trvalo to pres hodinu, stalo to nemalo penez, ale jsem rad, ze jsem to zkusil. Problem byl, ze na samotne foceni jsem mel pouze 45 minut, ale vyuzil jsem je do posledni vteriny. Na snimky se moc tesim. Priste pripravim takove foceni ve vetsim casovem predstihu a jeste o neco lepe. I pro moji “modelku” byla tato zkusenost prvni.


Odletam z Japonska a s radosti konstatuji, ze je to pro navstevu mimoradne prizniva zeme. Celou cestu jsem si skvele uzil. Nenasel jsem nic, opravdu nic, co by se mne nelibilo. Asi by nam to lpění na tradicich, pracovitost, oddanost a povestny japonsky perfekcionismus zrovna dvakrat nevyhovoval, ale leccos bych v te nasi casti Evropy skutecne rad uvital.
Prave zjistuji, jak je tezke vse, co jsem v Japonsku prozil, slovne popsat. My na to proste nemame měřítko. Nejlepsi by bylo do zeme si zajet a nechat to vsechno na sebe volne pusobit. Co myslite?



Jirka z osackeho letiste Kansai

Japonsko – splněný sen

Ackoliv jsem v ostrovnim cisarstvi jen na kratke navsteve a nemohu tedy proniknout dukladne do mistni kultury, presto mam uz tolik poznatku, ze by jejich sepisovani vydalo na mnoho dlouhych dopisu. Je to zeme na nekolik zivotu, neda se poradne popsat a uz vubec ne pochopit. Snad nikde na svete jsem si nikdy nevsiml tolika

Zobrazit vše
25.11.2010, Japonsko

Japonsko – splněný sen

25.11.2010

Ackoliv jsem v ostrovnim cisarstvi jen na kratke navsteve a nemohu tedy proniknout dukladne do mistni kultury, presto mam uz tolik poznatku, ze by jejich sepisovani vydalo na mnoho dlouhych dopisu. Je to zeme na nekolik zivotu, neda se poradne popsat a uz vubec ne pochopit. Snad nikde na svete jsem si nikdy nevsiml tolika drobnych i velkych odlisnosti v mechanizmech chovani, nazorech a hodnotach jako tady. Nektere jsou prikladne a ihned bych je zavedl u nas (treba zdraveni a usmevy), jine jsou sokujici (Japonci povazuji za neslusne na verejnosti smrkat, tak radeji hlasite posmrkavaji). I kdyz se nad nekterymi vecmi usmivam a jine jsou prekvapive, od prvnich hodin je mne tady dobre. Nejspis proto, ze si na kazdem kroku vsimam civilizovanosti a nevsedni lidske slusnosti. Mozna take proto, ze mam docela stesti na pocasi a fotogenicke motivy. Japonsku nalezi sest tisíc osm set ostrovu, ja se pohybuji pouze po jednom, i kdyz po tom nejvetsim a historicky nejdulezitejsim. Na Honšú jsou treba i vsechna dosavadni hlavni mesta – Nara, Kjóto a Tokio.

Kdyz jsem poprve nastoupil do rychlovlaku šinkanzen, byl jsem plny napeti. Vse zarilo cistotou, personal byl usluzny a ja se tesil na vzrusujici rychlou a hladkou jizdu. Nekolik set kilometru prosvistel vlak zavratne rychle a na vterinu presne jsem vystupoval v Mišima. Bez problemu jsem si zapujcil vuz a odjel na tri dny k Fudži. Stanout pod majestatnou sopkou, to byl dalsi dilci splneny sen. Pocasi mne tady optimalne nevyslo, ale i tak bylo kazdodenni dvanactihodinove hledani idealniho zaberu nezapomenutelne. Zejmena, kdyz jsem casne rano v mlznych oparech okolnich jezer mrznul, kdyz jsem mel sanci fotit kouzelne zbarvene javory (momidži), nebo kdyz jsem vyjel na svahu hory do vysky 2500 metru. Ve vecernich hodinach jsem tam horecne behal a hledal dobry pohled na zasnezeny vrcholek posvatne spici sopky, pozlaceny zapadajicim sluncem. I presto, ze jsem nemohl popadnout dech, vsiml jsem si, jak je hora krasna. Vsichni Japonci ji maji v posvatne ucte.
Nazabloudit, najit cestu zpet do pujcovny a vratit auto na cas, bylo trosku komplikovane, ale nakonec jsem zvladl i to. Teprve tady jsem se dozvedel, proc byla Fudži vetsinou prikryta sedou dekou. Nebyla to mlha, ale pisek z cinske pouste. Zatimco k nam chodily kdysi pohromy z jine basty komunismu a z vychodu, na Japonce utoci ze zapadu.
Na posledni chvili jsem naskocil do vybraneho šinkanzenu a pres Jokohamu zamiril do Tokia.

Mohutna, preplnena, blikajici a priserne draha megapole me pohltila jako ohromne termitiste. Ano, citil jsem se ve zmeti ulic jako maly mravenecek. Beznadejne ztraceny, ale docela stastny. Mam takova mesta se specifickou atmosferou nesmirne rad. Te tokijske jsem se nemohl nabazit. Pres den jsem intenzivne fotil zejmena v chramech. V techto dnech tam rodice vodili male, fotogenicky oblecene deti. Cele Japonsko si prave pripomina šiči-go-san, popularni slavnost, pri ktere se tri-, peti- a sedmilete deti oblekaji do tradicnich odevu a navstevuji svatyne. Male gejsi a samurajove v malych pestrych kimonech. Snimal jsem i dospele, tradicne odene zeny, stejne jako mnoho nevest a zenichu v nadhernych slavnostnich satech. Mam stesti, prijel jsem prave do plne sezony svateb.
Ubytoval jsem se v Šindžuku, velice rusne barvite ctvrti v srdci mesta. Pres den jsem na ulicich fotil obyvatele Tokia i prichozi z jinych oblasti zeme. Ty nejbizarnejsi portrety si vezu z oblasti Haradžuku. Potkaval jsem zde mnoho vystrednich lidi, ktere bych snad popsal, jako ze maji bezpohlavni vzhled. Muzi, co vypadaji jako krehke pestene zeny a zeny, ktere se zase casto oblekaji jako muzi. Bohemove, co chteji sokovat. Uvedomil jsem si, ze takove typy znam z japonske televize. Vzorem techto mladych “lidi z ulice” jsou mnohe hvezdy soubyznysu a take oblibene komiksove postavy. A prave tem se blizi nejvice. Ani nevim, co bylo driv, zda-li kreslena figurka manga nebo ta ziva akibakei, kterou muzeme potkat v nekolika tokijskych ctvrtich. Japonsky cos style spociva v neuveritelnych kombinacich a barvach odevu. Nekteri maji zalibu v bizarnim zjevu, kdy z cerneho upirskeho kostymu plneho prezek a kovanych ozdob sviti nabileny oblicej s namalovanymi krvacejicimi reznymi rankami, jini maji na sobe roztodivne kreace, vcetne vlasu v zarivych barvach. K videni jsou barevne plasty, kuze, kozesiny a krajky. Uplatni se i tetovani a piersing. Potkavam odrostlejsi teenagery, ozdobene horami plysovych detskych figurek. Cokoliv je dovoleno. V Japonsku ted prave leti muzi v kratasech a barevnych puncochacich. Tyto, z evropskeho pohledu, karnevalove figurky se zejmena tady, v tokijske ctvrti Haradžuku, pohybuji na verejnosti naprosto uvolnene. Nam se mohou zdat smesni, oni se ve vybrane roli citi prirozene a pripadaji si krasni. Je to unikatni, nikde ve svete nevidany fenomen.
Toulky Tokiem, foceni lidi a reklam, ochutnavani skvelych jidel, to vsechno me uchvatilo. Mohl bych tu byt jeste dlouho. Dalsi zajimava mista vsak cekala.

Na trase mezi Tokiem a Naganem lezi v kopcovitem terenu na japonske pomery ne prilis velke mesto Kofu. Bylo mne na nekolik dni domovem. Poradal jsem odsud vlakem i auty – kolem rozlehlych poli osazenych japonskym krenem wasabi – fotograficke vylety. Chloubou oblasti je hrad Matsumoto-džó, skvele umisteny pred svahy pohori Hidžiri Kógen. Je to jeden ze vstupu do popularnich japonskych Alp. Dalsi den jsem fotil romanticke podzimni scenerie v udoli Šósenkjo. Protoze je Kofu na uzemi prefektury Jamanaši a ta ma zase na svem uzemi slavnou Fudži, zkusil jsem ji fotit znovu. Opet jsem nemel stesti. Viditelnost byla dosud spatna. Fudži mne tak pripravila nejvetsi zklamani teto cesty. Duvod se nekdy vratit. Pruvodkyni mne byla nadsena turistka pani Tokiko. Ona, podobne jako pratele z Japonska, Ceska, Slovenska a Kanady mne trpelive odpovidali na zvedave dotazy a vysvetlovali, casto Evropanovi tezko pochopitelne, mechanizmy prastare tradicni asijske kultury. Pozdeji jsem se opet pres Tokio a Ósaku premistil do vysnene oblasti starobylych cisarskych hlavnich mest Kjóto a Nara. Jsou plne skvostnych chramu a meditacnich zahrad, pravem zapsanych na Seznam UNESCO. Venoval jsem jim hodne casu.

Ted, v obdobi barevneho podzimu, ktere vsichni jmenuji po javorech momiji a chteji tu krasu na vlastni oci spatrit, se mne vubec nepodarilo najit v Kjóto volne luzko. Bydlel jsem v pul hodiny vzdalenem Hirakataši a kazdy den do Kjóta vlakem dojizdel. Stalo to zato. Kjóto je skutecny historicky, diky svym zenovym zahradam duchovni a diky sakuram a barevnym javorum i prirodni skvost Japonska. Malokdo vi, ze od roku 1996 jsou Praha a Kjóto sesterskymi mesty. Doufal jsem, ze nafotim snimky neuveritelne zabarvenych momiji a portrety mladych maiko i starsich gejš. I kdyz jsem optimalni zbarveni vegetace uplne idealne netrefil a mel jsem si prece jen asi koupit letenku o dva tydny pozdeji, na ty portrety jsem stesti mel. A podle mistnich znalcu docela velke. Vsak mne take japonske tvare ve vystavnim souboru “People” uz moc dlouho chybely. Pri foceni skupinek mladych, nadherne oblecenych maiko, se mne podarilo navazat neuveritelne uvolnenou atmosferu. “Holky” i ja jsme se pri vzajemnem foceni skvele bavili.
Kjóto, mesto plne budhistickych chramu, tajuplnych palacu a jeste tajuplnejsich zahrad me zklidnilo. Chtel jsem si toto mimoradne misto vice duchovne uzit, tak jsem kazdy den jen tak zdanlive bezcilne bloumal. Vedel jsem, ze na zahrady i palace stejne obcas narazim. Je jich tady tolik, ze je proste nelze minout. Mozna jsem nejaky ten dulezity, v pruvodcich doporucovany objekt minul, ale zase jsem jiste na nektery jiny nahodne narazil. Vyrazel jsem casne, driv nez se duchovni zadumciva mista zacala plnit tisici navstevniky. Mohl jsem tak fotit prekrasne zahrady a chramy pekne bez lidi. Ta lehkost svobodneho bloudeni me naplnovala neskonalym stestim a prispela k tomu, ze jsem si zaver meho japonskeho pobytu dokonale vnitrne uzil. Protoze az do konce roku a pres svatky hodlam pobyt v Cesku, byla to ta nejlepsi tecka za letosnim cestovatelskym rokem. Proto vam uz ted, drazi pratele a prijemci dopisu z cest, preji klidne a pohodove prosincove svatky. V pristim roce se, doufam, nekde ve svete a ve zdravi potkame.

Jirka, z rohože tatami v mestskem byte v Hirakataši

Víc než Laponci mrznou Japonci

Blizi se Vanoce a mnozi se me ptaji, co bych rad jako dar. Ten hlavni dar – dalsi splneny cestovatelsky sen – jsem si nadelil sam a prave ted si jej do sytosti uzivam. Po letech vahani a odkladu jsem se konecne vydal na dalny vychod – do Japonska. Na tuto cestu jsem se mimoradne

Zobrazit vše
18.11.2010, Japonsko

Víc než Laponci mrznou Japonci

18.11.2010

Blizi se Vanoce a mnozi se me ptaji, co bych rad jako dar. Ten hlavni dar – dalsi splneny cestovatelsky sen – jsem si nadelil sam a prave ted si jej do sytosti uzivam. Po letech vahani a odkladu jsem se konecne vydal na dalny vychod – do Japonska. Na tuto cestu jsem se mimoradne tesil. Vzdyt je to zeme, ktera dala svetu tolik produktu, ktere mne i u nas uz dlouho skvele slouzi. Subaru, Sony, Nikon, Fuji, Gitzo, Pilot, mam rad i sushi a saké. Uz pri pristani na modernim letisti Kansai v Osace bylo vsechno jine. Zacal jsem hltat nove zkusenosti a informace. O nektere se s vami ted rad podelim.

Od prvnich chvil me stale udivuje a nesmirne bavi ta vsudypritomna zdvorilost, pozdravy, uklony a usmevy. Klani se prodavac v obchode, klani se steward, kdyz vstupuje do vagonu shinkanzenu, i kdyz jej opousti, klani se policajt, ktery vas pousti pres ulici, dokonce i kdyz vas pistalkou napomina, ze jste prebehli na cervenou, klani se proti vam jdouci bezdomovec, klani se i praporecnik u uzavreneho opravovaneho pruhu silnice. Klani se proste vsichni. Uzivam si i ten nevsedni zajem o exoticky vyhlizejiciho Evropana. Je po sezone (hlavne u me!) a cizincu opravdu mnoho nepotkavam. Tim jsem lepe videt. Nebo ze by prirozena japonska ucta ke stari? At je to cokoliv, tech usmevu a povzbudivych pohledu je hodne. Japonsko me uz v prvnich hodinach nadchlo.

Kdyz jsem poprve vstoupil do tradicni japonske restaurace, personal neco nesrozumitelneho unisono zakricel. Lekl jsem se. Jeste, ze jsem to nevzdal a zustal jsem. Zul jsem si sporadane boty – pozor, derave ponozky jsou zde velke spolecenske faux pas a usedl k nizkemu stolu na tatami. Usmevava servirka ke mne poklekla, podala vlhky rucnik a po chvili pocala predvadet, co je to japonska pohostinnost. Vareny ruzovy krab se stridal se skvele ochucenou zeleninou, male chobotnicky nalozene v palivem wasabi jsem prokladal krupavymi krevetami a mnoha dalsimi pochoutkami, ktere vubec neumim pojmenovat. Dokonce jsem vyzkousel nekolik znacek a chuti domaciho saké. Neznalost japonskeho stolovani prehlizel personal s milymi usmevy a na moji zadost me dokonce nekolikrat poucili a moje chyby napravili. Treba, kdyz jsem zbytky z kraba odhazoval do drevene misky, ona to ale byla otocena poklicka z kotliku, ve kterem se prede mnou vyvar s krabem a prisadami dohrival. S hlubokou uklonou se prisel predstavit i majitel utulne špeluňky. Pri odchodu od stolu tak dlouho v uklone setrval, ze jsem mel obavu, zda-li se mu nazablokovala zada. Nezablokovala. To jsem byl jen svedkem tradicniho ritualu vzdavani ucty temer komukoliv kolem vas. Uklon, nekdy dost absurdnich, zde uvidite miliony.
Skvele upravene pochoutky, spolecne s usmevy celeho personalu, to byl asi nejhodnotnejsi gurmansko kulturni zazitek meho zivota. Pri odchodu jsem dokonce pozadal, osmelen nekolika sklenickami saké, aby neobvykly mistni zvyk – sborove hlasite podekovani a rozlouceni celeho personalu – zopakovali pro me jeste jednou. Zahulakali radi. Ostatne, ten vecer jsem si nejaky ten pridavek za slusne drahou konzumaci jiste zaslouzil.

Nekolikadenni seznamovani s mimoradne odlisnou kulturou jsem absolvoval v Osace a okoli. Ve dne i v noci jsem razoval po chladnych ulicich mesta, ve kterem se v roce 1970 konala uspesna vystava Expo. Svuj hotel jsem se naucil hledat podle aleje smrdutych stromu gingko. Jinan dvoulalocny v tomto obdobi opravdu velmi specificky zapacha. Pokud jsem nesel po cichu, vyptaval jsem se. Vzdy to bylo zabavne. Pozdeji jsem se ucil i nejake znaky. Strecha, clovek a cislice sto, to znamena sto lidi v dome, tedy hotel. Vidite, je to jednoduche.

V okoli osackeho hradu jsem fotil prvni vysnene portrety soucasnych obyvatel mesta. Nekteri byli, mereno evropskou optikou, neuveritelne bizarne obleceni a namalovani. Divky se oblekaji jako panenky Barbie, kluci se snazi vypadat co nejvic zsenstele. Barvi a tupiruji si vlasy. Tady clovek musi veskere vnimani, nasate zivotem v nasi kulture, co nejdrive odlozit. Japonci se vzajemne tolik nehodnoti, kazdy dela a obleka co chce. Mladi jsou velmi uvolneni, byznysmeni jakehokoliv veku zase az prehnane upjati. Nechal jsem to na sebe volne pusobit. A take jsem se dost zajimal. Ta na prvni pohled uspesna a bohata spolecnost, ma take sve skryte problemy. Treba v podobe psychickych krizi a rekordne vysokeho poctu sebevrazd. Bydleni v neprestavitelne malych bytech, sebeznicujici pracovni nasazeni mužů, opustene cekajici manzelky, skoly plne vojenskeho drilu a prirozena tradicni nevsimavost k okoli, vedou az k tragediim. Nekdejsi hrdinskou smrt samuraju vystridal oblibeny skok pod shinkanzen. To jsou snad jedine pripady, kdy ma zpozdeni.

Japonsko je zeme mnohych protikladu. Zde nejake jsou. Na jedne strane uklony a na druhe strane neschopnost pomoci treba chodci, ktery na ulici nebo v metru zkolabuje. Videl jsem to dvakrat na vlastni oci. Zeme je ekonomicky uspesnym asijskym tygrem, ale ve mestech se poflakuje stale vetsi pocet urousanych bezdomovcu. Ted, kdy jsou ranni teploty treba jen tesne nad bodem mrazu, chodi po mestech divky v minisuknich a bez puncoch. V lete je pry nosi(!). Ty se tak oblekaji dobrovolne, ale proc, proboha, i skolni uniformy vypadaji jako letni skautsky stejnokroj. Kluci maji kratke kalhoty, holky sukne. Pry je to soucast pripravy mladeho organizmu na leta budouci, kdy se s nim opravdu nikdo mazlit nebude. Temer nikde neuvidite odpadkovy kos, ale ani papirek nelezi na ulici nebo v parku. Silnice jsou plne aut, ale havarii neuvidite, vsichni jezdi neuveritelne ohleduplne. Zajimave je, ze na eskalatorech se v Osace jezdi vpravo, v Tokiu striktne vlevo. Lide se za vsech okolnosti usmivaji, ale pozdeji zjistite, ze casto narikaji, ve vsem vidi problem. Hojne pouzivaji pesimisticke slovo – shoganai – neda se nic delat. Dalsim je – taihen – to je hrozne, tezke, narocne. Byli by asi prekvapeni nasi akcnosti a schopnosti improvizovat. Vsude clovek potkava napis – abunai – pozor. Pozor na schody, na hlavu, na prsty, na kluzkou podlahu, na silny vitr, slaby vitr… K tomu tisice dalsich zbytecnych upozorneni a omezeni. Nutno ale uznat, ze mozna prave proto tato spolecnost takto temer dokonale funguje.

Jeden fenomen musim ale obzvlast zduraznit. V JAPONSKU SE NEKRADE! Je to tak nadherne a ja si to moc uzivam. Kamery nechavam pres noc v aute, ve dne na verejnosti uplne bez dozoru. Na ulici bezne prepocitavam hotovost a misto u stolu v restauraci si blokuji mobilem nebo fotoaparatem. Ano, vstoupite treba do bistra, najdete si volne misto a polozite k nemu na stul cokoliv. Pak si jdete nakoupit a na to vase vybrane misto i pet minut vubec nevidite. Se zaplacenym jidlem se vratite a vase misto je urcite volne a vase veci netknute. Neprestavitelne, vidte?

A proc jsem v nadpisu dnesniho dopisu uvedl to versovani o Laponcich? Japonsko lezi na severni polokouli, obvykle jsou zde docela chladne zimy, a presto japonske domacnosti nemaji centralni topeni. Vyjimkou je pouze nejsevernejsi ostrov Hokkaidó. Pokud mam zatim z Japonska nejakou negativni zkusenost, tak jsou to noci a ranni buzeni se studenym nosem a usima. At spim v hotelu, skromnejsim rjokanu, statni lazenske ubytovne kokuminšukuše nebo v soukromi, noci jsou utrpeni. Pozdeji jsem nasel vtipne reseni. Japonske zachody maji vyhrivana sedaci prkenka, a tak se chodim na ukor spanku alespon trochu ohrat. Nejhorsi byl pokus prespat v horach v aute. Po trech proklepanych hodinach jsem to pred pulnoci zbabele vzdal a roztresenym hlasem si domluvil prespani v predrazenem hotylku. Netopili, tak jsem se prikryl i kobercem. Proste… vic nez Laponci, mrznou Japonci.

Jirka, z vlaku shinkanzen Hikari

Děkujeme našim partnerům

DRFG CZECH FUND RENOCAR Ráááádio Impuls KOKTEJL