Mexická dobrodružství

Mexiko

Mexická dobrodružství

Strhujici podivana pokracovala i venku pred kostelem. Nemohl jsem se tech bizarnich obrazu nasytit. Tady uz ale bylo foceni dovoleno. Ihned jsem se pustil do prace. Horecne jsem se premistoval, abych si zajistil co nejlepsi zabery, vzdy pekne po svetle. Mezi stovkami vericich vesnicanu jsem pred kostelem San Juan Bautista zaregistroval i mladiky odene do

Zobrazit vše
1.11.2010, Mexiko

Mexická dobrodružství

1.11.2010

Strhujici podivana pokracovala i venku pred kostelem. Nemohl jsem se tech bizarnich obrazu nasytit. Tady uz ale bylo foceni dovoleno. Ihned jsem se pustil do prace. Horecne jsem se premistoval, abych si zajistil co nejlepsi zabery, vzdy pekne po svetle. Mezi stovkami vericich vesnicanu jsem pred kostelem San Juan Bautista zaregistroval i mladiky odene do bilych chlupatych ponch. V rukou meli cerne drevene obusky a docela ostry pohled. Pasacci, pomyslel jsem si.
Nechtel jsem provokovat, tak jsem zabery na katedralu snimal pevnym sirokym sklem. Tim jsem do zaberu obcas dostal i nejake verici. Byl jsem si docela jist, ze zakaz foceni plati pouze v kostele, ale…

Pravidla pochopitelne stanovuji domaci. Najednou se jeden rozhodl, ze mne pekne podusi. Vystartoval ke mne, a ze jsem fotil zakazane, at mu ukazu display kamery, porizene snimky ze musi znicit. Snazil jsem se vzbudit soucit a sdelil jsem mu, ze obvyklou digitalni kameru nemam, uvnitr opryskane cerne krabicky je film. Jen se nad nemodernim gringem pousmal a dal mlel svou. Dozadoval se velmi presvedcive filmu, ze i kdyz jsem fotil svatostanek zvenku, prestoupil jsem mistni zakony. Pribehli dalsi dva chlupati. Sef sahl po obusku, tahal me za brasnu a nakonec zavolal vysilackou posily. To jsem uplne nepochopil, a tak kdyz jsem videl napric trzistem bezet asi 20 bilych chundelatych ovecek, napadlo me, ze maji nekde poplach nebo cviceni a moji tri strazci se take vzdali. Seredne jsem se mylil. V mziku se to stado prihnalo k nam a obkrouzili me ve trech sporadanych radach. Ted uz na me pokrikovalo a vyhruzne se tvarilo cele bojovne naladene komando. Pripadal jsem si jako cerna ovce uprostred bileho stada. Iniciativu prevzal jiny vudce skupiny. Durazne zadal film. Ja jsem smlouval, at mne kvuli jednomu zaberu na kostel nenici dalsi snimky z cesty do jejich vesnice. Boj trval docela dlouho. Vedel jsem, ze zde i jini fotografove meli v minulosti podobne problemy, ale nechtel jsem se vzacneho pokladu vzdat. Atmosfera houstla, muj manipulacni prostor se neustale zmensoval, smycka se utahovala. Az me bylo – obalen hrejivymi berancimi kozichy – i pres tu nadmorskou vysku docela horko. Ja jsem stale doufal, ale oni docela urcite vedeli, jak to dopadne. Nemohou me prece propustit uz proto, co jim moje kultura za tech 500 let provedla. Vysoky, s bilou kuzi, predstavoval jsem ted idealni objekt pomsty. Nakonec jsem si to uvedomil, v pameti se mne mihl Kolumbus, Cortés, Pizzaro a vsichni ti zli conquistadori, pirati, otrokari, plantaznici…cvak! Otevrel jsem zadni viko fotoaparatu a s pocitem trpke prohry jsem kazetu s 29 naexponovanymi snimky smutne odevzdal. Beran – velitel – se vitezoslavne pousmal a stado, s obusky uz zase sporadane za pasem, odtahlo o kus dal. Stovky oci si me ucastne i vitezoslavne jeste chvili prohlizely. Proklickoval jsem kolem zadostivych obchodnicku, ale jejich lakani jsem neposlouchal. Citil jsem se pokoren. Pozdeji, kdyz jsem trosku vychladl, tak jsem uznal, ze to tak proste melo asi byt. Stejne je cela cesta Mexikem nesmirne fotograficky silna a mohu byt moc a moc vdecny za vse, co zde mohu poznat. Prisel jsem pouze o jeden film, sedmdesat dalsich dovezu snad bez ujmy domu.

Na severni hranici chiapaske vysociny, lezi dalsi slavne mayske sidlo. Ruiny Palenque vypadaji jako guatemalska sidla Mayú a s okolni temne zelenou dzungli pripominaji pribehy Indiana Jonese. Mel jsem mimoradne stesti, kdyz jsem v zaveru nekolikahodinoveho snimani pyramid smel fotit pocetnou skupinu pestrobarevnych indianu pri sugestivnim obradu plnem rytmu, tancu, koure a ritualnich ukonu. Palenque jsem opoustel s pocitem odmeneneho fotografa a to byla nejlepsi naplast na bolest ze San Juan Chamula.

Dlouhym nezazivnym prejezdem pres placaty poloostrov Yucatán, jsem se dostal na dohled dalsim dvema znamym mayskym historickym mestum. V Tulumu i Chichen Itzá jsem byl uz dvakrat, pocasi mne ale poradne vyslo az ted. Skoda jen, ze obe archeologicke lokality oteviraji az v osm hodin, a tak na casne ranni foceni jsem si musel nechat zajit chut. I tak jsem byl u pokladny vzdy prvni a mnoho snimku z mexickych historickych nalezist budu mit absolutne bez lidi a v docela solidnim rannim svetle. Moc si toho cenim. Zejmena v Chichen Itza jsem zaznamenal mnoho zmen. Pred par lety jsem jeste na pyramidy mohl vystupovat, dnes je to striktne zakazano. Archeologove odkryvaji dalsi pozoruhodna naleziste a muze se stat, ze leccos bude potreba ve vykladu historie zmenit. Vyrazne pribylo obchodnicku se suvenyry a vstupne se vysplhalo zase o par desitek pesos vys. Jinak je ale na pamatkach i pristupovych cestach citit, ze Mexiko patri mezi zeme, ktere si historickych odkazu vazi a soucasne dela vse proto, aby udrzelo vysokou turistickou navstevnost slavnych archeologickych nalezist.

Navsteva yucatanskeho letoviska Cancún, byla jen ucelovym meziclankem pri ceste na ostrov Mujeres. Rychlolod tam prevazi pasazery za pul hodiny. I sem jsem se po sedmnacti letech vracel, ale mnohe jsem nepoznaval. Na ostrove se viditelne investuje a na druhe strane je zde znat mnozstvi bankrotu. Vedle prosperujicich hotelu a restauraci chatraji skelety kdysi vystavnych objektu. Byly zniceny nekterym z cetnych hurikanu, ktere ostrov cas od casu navstevuji. Majitele nemeli sepsany spravne pojistky nebo uz proste nad vsim rezignovali. Koho by dlouho bavilo, vzdy neco vybudovat a pak sledovat, jak je dilo za par minut prirodnim zivlem zniceno. K tomu jeste hospodarska krize a nezaslouzené nepriznive medialni zpravy, ktere ovlivnuji navstevnost Mexika a tim i ekonomickou prosperitu zeme.
Domorodi ostrovane najednou zacali stahovat lode z vody a svazovali je co nejdale od brehu vzajemne k sobe. Vsechny pekne kylem dolu, aby je nepodebral vitr. Napeti houstlo, bylo jasne, co se ocekava. K Isla Mujeres se blizi z hloubi Atlantiku obavany hurikan, tentokrat pojmenovany Paula. Mistni takove nezvane navstevy dokonale znaji. Vcelku klidne zatloukaji velkymi deskami okenice a vstupy do objektu, odmontovavaji vse, co by mohlo byt vetrnymi poryvy strzeno. Na doporuceni domorodcu jsem zkratil svuj pobyt a pred blizici se zkazou odplul radeji zpet na Yucatan. Mexicky poloostrov je urcite bezpecnejsi nez nechraneny maly plochy ostrov. A jak to nakonec dopadlo? Dobre. Hurikan zmenil smer, ztratil na sile a po temer dvou dnech se obavany zivel rozplynul kdesi v hloubi Karibiku. Vsichni si oddechli.

V poradi jiz pata navsteva Mexika probehla mimoradne klidne a domu se vracim vic nez nadsen. Poznal jsem mnoho noveho a tesim se na porizene snimky.

Hezky podzim
Jirka

Láska – i k zemi – může procházet žaludkem

Minule jsem se zminil, ze Mexiko se vyznacuje skvelou kuchyni. Co tady mistni kuchari predvadi, to skutecne neni nahoda. Nakonec, chutna mne v mnoha zemich planety, ale co pri teto ceste vlozim do ust, to vyvola tak libe – anebo zhave – pocity, ze jsem se rozhodl, dokud jsem jeste rozpaleny, vam nejake ty gurmanske

Zobrazit vše
13.10.2010, Mexiko

Láska – i k zemi – může procházet žaludkem

13.10.2010

Minule jsem se zminil, ze Mexiko se vyznacuje skvelou kuchyni. Co tady mistni kuchari predvadi, to skutecne neni nahoda. Nakonec, chutna mne v mnoha zemich planety, ale co pri teto ceste vlozim do ust, to vyvola tak libe – anebo zhave – pocity, ze jsem se rozhodl, dokud jsem jeste rozpaleny, vam nejake ty gurmanske zazraky alespon trosku priblizit. Omluvte komentare absolutniho laika, ale laika velmi zaniceneho a do hloubky zasaženého.

Kdo se domniva, ze mexicka kuchyne je postavena pouze na palivych paprikach, ten se ukrutne plete. I kdyz se v ruznych mistnich jidlech objevuji na tri stovky tvarove, barevne a chutove rozdilnych chiles, ne vsechny jsou palive. Byvaji cerstve, susene nebo i nakladane. Jsou male, velke, stihle, tluste, od svetle zelenych, pres revolucne cervene, az po smutecne cerne. Vari se z nich vetsina popularnich sals omacek a take mole. Male barevne misticky s ruznymi druhy salsy lezi na mexickem stole temer vzdy. Dokazi chut prijemne zvyraznit, ale pozor, nektere druhy mohou ve vasich utrobach zpusobit pozar jak na vrtne vezi v Mexickem zalivu. Hasi se dlouho. Mole nebyva tak pikantni, zato muze obsahovat prekvapive suroviny, z nichz je vyrobeno. Jednou z nejvetsich pochoutek, ktera me primo nadchla, bylo mole poblano – tmave hneda omacka, vyrobena ze smesi papricek, cokolady, bylinek a padesati druhu dalsich prisad. Dal jsem si je tradicne s pulkou kurete a dorazil se nekolika teplymi tortillami. Tuto krajovou pochoutku jsem jedl nedaleko Puebly, na upati Popocatepetlu. Oblast je znama nejlepsim mole poblano v zemi.

No, a tak to tady vlastne funguje. Kazdy stat mexicke unie, kazda oblast, ma nepreberne mnozstvi skvelych dobrot a hrde je navstevnikum nabizi. V jiznim Mexiku mne mimoradne chutnaly tamales. Kukuricne testo s kurecim masem a paprickami se zabali do kukuricneho nebo bananoveho listu a nekolik hodin se vari v pare jako nase knedliky. Skvele a docela lehke jidlo se prodava z velkych hrncu bezne na ulici. Jako moucnik muze slouzit sladka varianta, kdy se do smesi pridava skorice, trtinovy cukr, banan, ananas a podobne.
Na pobrezi Pacifiku a pak jeste nekolikrat jsem si moc pochutnal na coctel de camarón – uzasny salat s minimalne padesati (!) cerstvými krevetami.

To neni zdaleka vsechno. Chutnalo me tez pozole, polevka z varene kukurice s paprickami, strouhanymi redkvickami a masem. Prikusuji se prazene kukuricne placky s kysanou smetanou a strouhanym syrem. Jindy jsem hrdinne zobal chapulines, prazene lucni kobylky s prichuti chiles a limetky. Vyzkousel jsem nekolik druhu a uprav ryb, krevet, krabu, hoveziho masa, zeleninovych specialit a kukuricnych placek.
Z napoju bych doporucil nepreberne mnozstvi cerstve vymackanych ovocnych a zeleninovych dzusu. Jsou k dostani vsude a za velmi nizkou cenu. Krome tequily a mnoha druhu lehkych piv muze byt typickym mexickym napojem i teply nebo studeny napoj z cokoladovych bobu. Chocoatl – napoj bohu – konzumovali v hojne mire Aztekove. Moctezuma jim uctil i Cortese a jeho doprovod. Kdyz jsem si dal cokoladovy napoj ja, bylo v nem bohuzel moc cukru. Ten puvodni chocoatl byl pry hořký, se spoustou bylinek.
Napadlo me, ze kultura, ktera si kakao zvolila napojem bohu, musi byt predurcena k priprave tech nejskvelejsich lahudek, pripravovanych z daru okolni prirody. Pokud by potomci starych indianskych kultur venovali kazde lahodne jidlo jednomu svemu bohu, byl by Pantheon plny otylych, ale mimoradne spokojenych ochrancu zivota soucasnych Mexicanu. Mexicka jidla jsou opravdu, temer bez vyjimky, tak dokonala, ze je beznymi slovy popsat nelze. Neverite-li, nezbyva, nez se osobne presvedcit.

Nejsem zde ale ani zdaleka pouze kvuli kulinarskym zazitkum. Chci poznat co nejvice z historie i realii soucasneho Mexika. Minule jsme se rozloucili, kdyz jsem opoustel pacificke pobrezi a pres Tehuantepec a hlavni mesto statu Chiapas Tuxtla Gutiérrez zamiril do prekrasneho kolonialniho mestecka San Cristobal de las Casas. V roce 1528 ho zalozili Spanele a jen tezce jej mnohokrat ubranili pred utoky mistnich hrdych indianu. Rad jsem jim bloumal, obdivoval klidny bohemsky rytmus zivota domorodcu a obcas i neco barviteho nasnimal.

Jen 10 km severozapadne od mesta lezi ve vysce 2200 metru slavna vesnice Tzotzilů San Juan Chamula. Je strediskem originalnich nabozenskych praktik, ktere snoubi katolicke zpusoby motliteb s tradicnimi mayskymi. To, co jsem vsemi smysly nasaval v kostele San Juan Bautista, je nepopsatelne. Kvuli absolutnimu zakazu fotografovani, jsem se mohl soustredit na poradne proziti vseho toho zmatku kolem. Zmatek to byl pro me, ale mistni tzotzilska komunita se jiste chovala podle vzorcu, ktere si po staleti jednotlive generace spolehlive predavaji. Na podlaze lezelo pronikave vonave jehlici, po stranach cetne oltariky s figurami svatych v krajovych oblecich a zrcadlem zavesenym na krku, uprostred volny prostor. V nem byly rozmisteny skupinky sedicich a klecicich indianu a temer kazdy pred sebou vyrovnaval a zapaloval mnoho stihlych svicek. Byly jich stovky. Nekdo vyluzoval kvilive zvuky na nezname nastroje z prirodnich materialu. Indiani upijeli z lahvi i plechovek Coca-Colu, po ni se pry skvele říhá a kazdym říhnutím se verici zbavuje dabla v tele.
Pres vlnici se kourovou clonu, doplnenou pryskyricnym kadidlem copal, bylo videt misty jen na nekolik nejblizsich metru. Dusil jsem se, oci palily, ale snazil jsem se i opakovane prochazet chramem a dychtive vse zaznamenavat do pameti. Lide prinaseli obětiny, brumlali nesrozumitelne motlitby, setrvavali v hlubokych uklonach a ukosem posilhavali po nevitanem cizinci. Necitil jsem se ale ohrozen. Naopak, byl jsem vsim tim exotickym mumrajem, s jasnou atmosferou davneho tradicniho ritualu, velice emotivne zasazen. Vzpomnel jsem mnozstvi tajemnych, nekdy az strasidelnych a Evropanovi nesrozumitelnych ritualu v Tibetu, Guatemale, Cine, Rusku, Indii, Mongolsku, Keni, Etiopii, Burme, ale atmosfera tohoto “mnohasmysloveho divadla” predcila vse, co jsem kdy pri toulkach svetem spatril. Citil jsem k tem malym lidem okolo sebe obdiv a zacal jim ten jejich svet plny bozstev, duchu a prirodnich zakonitosti zavidet. Bezna reakce hledajiciho cloveka z nasi, materialne tak dokonale, ale jinak docela vycpele civilizace. Rozechvely, se slzavyma ocima, jsem prekrocil mohutny kamenny prah a vystoupil do ostreho svetla pred chramem. Byly zde stovky barevne oblecenych domorodcu. Podivne nabozenske pocinani pokracovalo i tady. Vpil jsem se co nejmene napadne mezi ne. To nejdramatictejsi melo teprve prijit.

Pokracovani priste
Jirka

Velká cesta Mexikem

Neuplynulo mnoho casu a jsem zase “On The Road”. Nastesti. Za tech par dni jsem stacil otevrit dvoumesicni vystavu v Krizove chodbe brnenske radnice, zaznamenat prichod podzimniho pocasi a zhorseni celospolecenskych nalad v dusledku novych ekonomickych opatreni. Odletel jsem do zeme, ktera je ted casto citovana v agenturnich zpravach celeho sveta. Nesmiritelna valka drogovych gangu,

Zobrazit vše
7.10.2010, Mexiko

Velká cesta Mexikem

7.10.2010

Neuplynulo mnoho casu a jsem zase “On The Road”. Nastesti. Za tech par dni jsem stacil otevrit dvoumesicni vystavu v Krizove chodbe brnenske radnice, zaznamenat prichod podzimniho pocasi a zhorseni celospolecenskych nalad v dusledku novych ekonomickych opatreni.
Odletel jsem do zeme, ktera je ted casto citovana v agenturnich zpravach celeho sveta. Nesmiritelna valka drogovych gangu, zaplavy, otresy pudy, lide bez domova, mrtvi a zraneni… Pokud k tomu jeste pridate varovne informace z tistenych pruvodcu a internetu, vypada cesta do Mexika jako cire blaznovstvi. Znam to ale i z jinych zemi. Realita je od novinovych zprav a pruvodcu zpravidla znacne rozdilna. Navic jsem byl v Mexiku jiz ctyrikrat a radim tuto zemi k cestovatelsky nejvdecnejsim. A jak to bylo tentokrat?

Ackoliv jsem pres Atlantik letel jiz mnohokrat, prekvapilo me, ze do Mexico City letelo holandske Jumbo pres Gronsko, Hudsonuv zaliv, Chicago, Wisconsin a Texas. Hlavni mesto Mexika lezi v rozlehlem udoli (100 km dlouhem a 60 km sirokem), ve vysce pres 2200 metru nad morem. Ma povest mesta, ktere je stale prikryte smogovou dekou. Mel jsem mimoradne stesti. Vitr smog z panve vyfoukal a podvecerni slunicko pokrylo zapadni strany domu zlatavym nadechem. Zacal jsem tusit, ze se opet zacina dalsi uzasna poznavaci cesta meho zivota. Bienvenidos en Mexico!

Opravdu. Slo to raz na raz. Od prvnich minut nebralo me nadseni konce. Mesto, kterym mnozi strasi, se mne ve dne i v noci jevilo jako mimoradne bezpecne a vlidne. Obyvatele byli bez vyjimky velmi pratelsti, navic fotogenicti. Nikdy jsem netusil, kolik skvelych portretu ostre rezanych indianskych tvari vyfotim hned v prvnich hodinach pobytu primo v hlavnim meste.
Ubytoval jsem se v hotelu v samem stredu mesta. Zókalo, neboli Plaza Mayor, bylo strategicke misto, na kterem se stale neco barviteho delo. Slavnostni vztycovani a snimani mohutne statni vlajky, indianske tance conchero za doprovodu hlasitych bubnu a lasturovych naramku concha, samanske ocistovaci obrady, politicke manifestace i trhy, zejmena s vonavym jidlem. Po nafoceni detailu ze zivota v hlavnim meste jsem jeste nasnimal zajimave snimky ze 42. poschodi vyskove budovy Miralto. V dali za neuveritelne rozlehlym mestem (pres 20 milion obyvatel!), jsem poprve spatril symbolický Popocatépetl – 5452 metru – i sousedni Ixtaccíhuatl – 5282 metru nad morem. Pozdeji jsem oba zasnezene vulkany nasnimal docela zblizka a bez tak typickeho oparu.
Mexico City se chlubi svetoznamym Museo Nacional de Antropología. Nenechal jsem si ho ujit. Podobne jako muzeum v Kahire, uvadi zachovale rozsahle sbirky navstevnika do nemeho uzasu. Znovu jsem si nalehave uvedomil historicky se opakujici celoplanetarni proces rozkvetů a zaniků nepredstavitelne vyspelych kultur. Da se snadno předpokládat, co docela nezadrzitelne potka i tu nasi, zatim mozna jeste neochvejnou a znacne domyslivou euroamerickou kulturu. Tu mistni, azteckou, vsak znicili pred 500 lety Evropane. Vyslali na to – Mexicany dodnes nenavideneho – Hernána Cortése. Pod symbolem kříže po sobe zanechal nenapravitelnou spoust. Prepadl me smutek.

Jeden den jsem venoval navsteve tajuplneho mesta bohu. Teotihuacan lezi pouze 50 kilometru od Ciudad de México a vypada presne tak, jak ho predstavuji cetne naucne filmy a publikace. Stravil jsem zde nekolik hodin, ale vice se tesim na snimky pyramid z Monte Albán. Take mozna proto, ze jsem toto hrde mesto, vystavene na kopci ve trisetmetrove vysce nad okolni krajinou, exponoval v priznivejsim rannim svetle. Jeste predtim jsem vsak pri dlouhe ceste na jihovychod obdivoval neuveritelne krasna mesta Puebla a Oaxaca. Barevna kolonialni architektura, tepajici trhy, mili fotogenicti indiani Zapotekove, Mixtekove a opet naprosto skvela, prijemne paliva a krajově specificka jidla. Jak to jen Ti Mexicane delaji, ze vse co jsem zatim ochutnal bylo nejen dobre, ono to bylo primo bozske!

V planu bylo navstivit jizni mexicke plaze. Prekonat Sierra de Miahuatlan se ukazalo byt docela narocne pote, co po nedavnych zaplavach byly poskozeny mosty a silnice. Doprava musela byt odklonena na jine vozovky vedouci od hlavniho mesta na jih. Nejvetsim problemem byla vysoka koncentrace dlouhych kamionu na malych regionalnich silnickach. Nakonec, byt se zpozdenim, jsem pacifickeho pobrezi dosahl. Zaradoval jsem se jako Spanel Balboa, ktery byl prvnim, kdo z nove prichozich dosahl v roce 1513 pobrezi Ticheho oceanu. Ja mam k Pacifiku kvuli Cookovi obzvlast vrely vztah a musim se do jeho vln cas od casu ponorit. Tentokrat jsem tak ucinil na plazi Zipolite, nedaleko mestecka Puerto Ángel. Ackoliv zde mistni spodni proudy stahly pod hladinu nemalo nerozumnych plavcu, pysni se milym titulem “Plaz lasky”. Krome koupani v ohromnych vlnach jsem si uzival skveleho foceni zapadu i vychodu slunce na dvoukilometrovem pasu jemneho pisku. Plaz ma typickou atmosferu z dob hnuti hippies a je uzavrena rozeklanymi, dzungli porostlymi skalisky.
K nezapomenutelnym bude uz navzdy patrit rozsahla sladkovodni laguna Playa Ventanilla, s pocetnymi koloniemi strasidelnych krokodylu. Exponoval jsem je s tlukoucim srdcem ve volne prirode a z nevelke vzdalenosti. Na tyto snimky se moc tesim.

Priste se urcite ozvu z cesty na severovychod, ze statu Chiapas.
Adios Amigos
Jorge

Po stopách “Pirátů z Karibiku”

Na nejvetsi mexicky koralovy ostrov Cozumel jsem priplul ve smeru, jakym jej navstevovali davni evropsti dobyvatele. Oni, v cele s Cortezem, sem pripluli drancovat, pripadne obratit mayske obyvatelstvo na krestanstvi. Ja jej prijel na kratky cas alespon letmo poznat. Ostrov ve tvaru kapky se da objet i na kole, radeji jsem ale i tady zvolil

Zobrazit vše
29.9.2009, Mexiko

Po stopách “Pirátů z Karibiku”

29.9.2009

Na nejvetsi mexicky koralovy ostrov Cozumel jsem priplul ve smeru, jakym jej navstevovali davni evropsti dobyvatele. Oni, v cele s Cortezem, sem pripluli drancovat, pripadne obratit mayske obyvatelstvo na krestanstvi. Ja jej prijel na kratky cas alespon letmo poznat. Ostrov ve tvaru kapky se da objet i na kole, radeji jsem ale i tady zvolil pujceni vozu. Totalne propocen (v zari se teploty – pokud zrovna neradi hurikany – drzi kazdodenne hodne nad tricitkou ), jsem s napetim usedl za volant dobrodruzne vyhlizejiciho Jeepu Wrangler.

Z hlavniho mesta San Miguel jsem vyrazil jiznim smerem. Jedna plaz a potapecska lokalita tu strida druhou. Zakladny nabizeji vylety pro jednotlivce, stejne jako profesionalni skupiny potapecu. Vsiml jsem si kurzu PADI i IANTD (Nitrox). Znalci jiste dobre vedi, ze z jinak docela nezajimaveho ostrova, ktery byl po staleti vyznamnou zakladnou piratu, udelal turisticky cil legendarni J. J. Cousteau, kdyz v roce 1961 natocil o prekrasnych koralovych utesech televizni film. Pokud sem, na lokality svetove urovne, nejedeme za potapenim nebo alespon snorchlovanim, neexistuji pro navstevu Cozumelu zadne rozumne duvody. To alespon pisi ve skvelem pruvodci Rough. Presto jsem pokracoval.

Na nejjiznejsim vybezku Punta Sur je nejvetsim magnetem park tehoz jmena. Uz u vstupu do parku jsem fotil uzasne velke a docela malo plache leguany. Barva jejich hrube kuze se jiz davno prizpusobila belostnym a sedym odstinum okolniho pisku a zvetralych koralu. O kus dal jsou velkou atrakci line se slunici krokodyli a maysky chram Templo El Caracol. Po ctyrech kilometrech jsem konecne mohl vystoupat na nejviditelnejsi mistni atrakci – majak Punta Celarain. Jsou odsud skvele vyhledy do more a na zarive bile pobrezi. Bohuzel i tady obtezuje mnoho prevelice aktivnich obchodniku.
Okruzni jizda okolo ostrova je po vetsinu casu velmi podobna. Po leve ruce zeleny, husty a vetsinou neprostupny porost, napravo nadherne modre more s bilymi plazemi a nekdy nehezkymi naplaveninami. Presto si tyto plaze vybiraji kazdorocne stovky samic morskych zelv za nejvhodnejsi rodiste svych potomku. Severni cip ostrova je spatne pristupny, tak jsem na krizovatce u Mezcalitos odbocil vlevo a dal jel po spojovaci silnici smerem na hlavni mesto. Odbocka na San Gervasio – jedinou opravenou mayskou pamatku – byla mensim zklamanim, ale pri vedomi, ze je to jedno z nejdulezitejsich mist na ostrove, nemohl jsem ji pochopitelne vynechat. Prave sem se pred staletimi uchylovaly mayske zeny, aby uctivanim bohyne plodnosti Ixchel zvysily pravdepodobnost otehotneni. Sokovalo me dvoji vstupne, placene jen sto metru po sobe. Tri dolary za pruchod okolo vsemoznych obchudku s agresivnimi nadhaneci, dalsich 3,75 za skutecny vstup do archeologicke lokality s nekolika malo nevysokymi objekty. Drive Mayove vyrezavali svym obetem srdce, dnes z nich sdiraji kuzi. Turismus a vidina penez prinesly do mnoha oblasti sveta nehezke fenomeny. Tady, na kdysi opustenem karibskem ostrove, jsem si to uz od prvnich momentu na mezinarodnim lodnim terminalu casto uvedomoval.

Jirka

Děkujeme našim partnerům

VETO CZ DRFG CZECH FUND Ráááádio Impuls KOKTEJL