Dopisy z cest

Peru

Peruánská odysea pokračuje

Uz nekolik dni me lehce, ale vytrvale, boli hlava. Obcas, zejmena kdyz pospicham, nemohu popadnout dech. Pohyb ve tri az petikilometrovych vyskach v peruanskych Andach nekdy docela boli. To nepohodli je ale vyvazeno nezapomenutelnymi zazitky a skvelym focenim exotickych domorodcu, strhujici prirody a tajuplnych historickych objektu. Vseho je tady vic nez dost, doslova na kazdem

Zobrazit vše
13.5.2011, Peru

Peruánská odysea pokračuje

13.5.2011

Uz nekolik dni me lehce, ale vytrvale, boli hlava. Obcas, zejmena kdyz pospicham, nemohu popadnout dech. Pohyb ve tri az petikilometrovych vyskach v peruanskych Andach nekdy docela boli. To nepohodli je ale vyvazeno nezapomenutelnymi zazitky a skvelym focenim exotickych domorodcu, strhujici prirody a tajuplnych historickych objektu. Vseho je tady vic nez dost, doslova na kazdem kroku.

Po prekonani sedla Patapampa, nejvyssiho bodu teto cesty, jsem se spustil horskymi serpentinami do indianske vesnicky Chivay, nedaleko kanonu Colca. Misto je zname koloniemi vznasejicich se kondoru. Nebyt jednoho modela, ktery si na skalnatem vybezku – pekne pode mnou – dlouho cechral peri a pak rozvazne odstartoval, byl bych z tohoto mista zklaman. Proste dnes se letka nekde skryvala.
Z kanonu Colca jsem pozdeji prejel do usmudlaneho mestecka Puno. Cilem bylo bajne jezero Titicaca a zejmena pozoruhodna kultura Uros, ktera proslula genialnimi plovoucimi ostrovy, vytvorenymi pouze vrstvami totory. Vodni rakos totora je pro tyto lidi zivotne dulezity, umi z nej vytvorit temer vse, co k zivotu potrebuji. Dokonce jej konzumuji. Neodolal jsem, duzina je docela osvezujici. Pocasi bylo skvele, a tak si odvazim plno snimku ostrovnich komunit, totorovych lodi a obytnych chysi. Nejfotogenictejsi jsou zeny teto etnicke skupiny, nebot se velmi pestre oblekaji. Neni bez zajimavosti, ze Titicaca je nejvyse polozena vodni plocha na svete, a ze jezero s rozlohou 8500 metru ctverecnych je 15 krat vetsi nez Zenevske jezero ve Svycarsku.

Temer kazdy, kdo navstivi Peru, nevynecha kralovske mesto Cusco. Inkove ho hrde nazyvali “pupek sveta”. Kdyz jej v roce 1533 Spanele objevili, nad jeho krasou a prepychem onemeli uzasem. S Cuscem se nemohla rovnat ani nejkrasnejsi kralovska mesta Iberskeho poloostrova. Z mohutnych, genialne otesanych a sestavenych kamenu, se k nebi tycily vypravne objekty, zdobene drahymi kovy, uslechtilymi drevy a kameny. Nektere casti vyznamnych svatyni byly dokonce pokryty platy z ryziho zlata. Conquistadorum se, na uzemi nove objevene incke rise, uz opet zatocila z pohadkoveho bohatstvi hlava. Dlouho se nerozmysleli a mesto – pekne po svem – vydrancovali. Uchvacene mesto si rozdelilo 88 Pizarrovych dobyvatelu. Pod iberskym mecem zahynulo zejmena mnoho prislusniku incke slechty. Dnes je na budovach ve meste i okoli zrejme, ze pro sve krestanske chramy i vypravne mestanske domy, pouzili Spanele masivni kamenne bloky puvodnich inckych chramu a svatyni. Mesto je, i pres ten smutny historicky vyvoj, mimoradne krasne. Ve dne i v noci. Kouzelne je zejmena centralni namesti s monumentalni kasnou, neobvykle bohate vyzdobenou katedralou z roku 1560 a kostelem z pocatku 18. stoleti. Historicky stred mesta je velice fotogenicky. Rad jsem se mestem toulal, a tu krasu take dokumentoval.
Cusco a nekolik historickych lokalit v bezprostredni blizkosti mesta je proslule nejen obdivuhodnymi pamatkami predkolumbovske i “spanelske” ery, ale treba i skvelymi restauracemi s gurmanskymi pochoutkami mnoha kuchyni. Andskou lahudku – varene nebo pecene morce cuy- jsem radeji odmitl, ale na steaku nebo medailoncich z alpaky, to jsem si vzdy rad pochutnal. Ve vyssich nadmorskych vyskach je tradici piti caje z koky a velmi jsem si oblibil i chichamoradu, temne rudy osvezujici napoj z fialove kukurice. Navstevu Peru budu mit navzdy spojenu i s nezapomenutelnymi gurmanskymi zazitky.
To nejlepsi na konec. MACHU PICCHU!
Na svete snad neni cestovatele, ktery by nechtel toto mysticke misto spatrit na vlastni oci. Je docela zvlastni, ze jsem ve svem cestovatelskem itinerari nezaradil navstevu Peru uz driv. Kdyz se blizil den meho prijezdu do svetozname oblasti, napeti rostlo. Poslednich nekolik dnu jsem horecne kombinoval, co vse musim udelat proto, abych si z tohoto silneho mista odvezl ty nejlepsi snimky. Vstup do nejuchvatnejsi ze vsech inckych citadel je velmi prisne regulovan a navstevnik se musi podridit stanovenym regulim. Potrebuji fotit v prvnich rannich zablescich slunce, ale jakakoliv snaha dostat se do strezeneho arealu pred sestou hodinou je naprosto zbytecna. Byl jsem dokonce puvodne odhodlan, ze predbehnu autobusy z Machu Picchu Puebla tim, ze vyrazim do strmych kopcu od reky Urubamba uz treba okolo treti hodiny ranni. Nakonec se veskera komplikovana strategie ukazala jako zbytecna. Proste jsem se uz ve 3.30 hod rano postavil do rady podobnych blaznu z celeho sveta a za dve hodiny odjel ke vstupni brane s ostatnimi. V tu hodinu uz prede mnou cekalo ve fronte na autobus vice jak padesat lidi!
Prselo a obcas se spustil velmi silny lijak. Byl jsem nestastny. Do vcerejska, kazdy den me peruanske cesty od casneho rana do vecera, vzdy svitilo slunce. Ted, kdyz ma prijit jeden z vrcholu me cestovatelsko-fotograficke kariery, pocasi me takto zradilo. Skoda.

Od vstupniho arealu k prvnimu planovanemu fotogenickemu mistu, je to asi 400 metru. Bezel jsem je tak, ze si temer vubec na nic nepamatuji. Dest postupne ustaval a ja vzyval vsehna pohanska bozstva starych Inku, aby ke mne dnes byla maximalne milostiva. S destem jsem byl vyslysen, ale slunce dnes melo bohuzel dovolenou. Za cely den se na mystickych kamennych stavbach Machu Picchu objevil jen na chvili naznak svetla a stinu. Ranni fotogenicke mlhy nebyly bohuzel doplneny slunecnymi paprsky. Neda se nic delat. O to vic jsem mel cas na hlubsi poznani detailu skveleho urbanistickeho zakomponovani prostoru a atmosfery, kterou citadela vyzaruje. Je skvele, ze do dnesnich dnu zustala usetrena vandalstvi spanelskych dobyvatelu. Pres zklamani z pocasi jsem intenzivne prozival nesmirny pocit radosti, ze zde mohu byt. Uz jsem pri tom svem putovani svetem leccos videl, ale Machu Picchu je pravdepodobne nejsugestivnejsi misto na teto planete. Pri pohledu na zbytky kamennych objektu, postavenych duvtipne na strmych terasach vysoko nad rekou Urubamba a zaramovanych ostre rezanymi zelenymi stity, se taji dech.

Pratele, uz neni co dodat. Snad jen to, ze Peru je uzasnou, cestovatelsky vdecnou zemi. Pro fotografa nabizi nevsedni pestrost motivu. Zdali jsem to dokazal vyuzit, budete moct posoudit asi za tri tydny na strankach www.theworld.cz

Jirka, z paluby letadla pri letu z Cuska do Limy

Peruánská odysea

Pouze dva roky po sve invazi, v roce 1535, objevil Francisco Pizarro na zapadnim pobrezi jizni Ameriky bezpecne misto pro pristav. Behem nekolika let vyrostlo – v blizkosti tri rek – barvite spanelske mesto, ktere se dnes jmenuje Lima. Po pristani na letisti Jorge Chaveze, se mne splnil dalsi z cestovatelskych snu. Na cetne vytky

Zobrazit vše
9.5.2011, Peru

Peruánská odysea

9.5.2011

Pouze dva roky po sve invazi, v roce 1535, objevil Francisco Pizarro na zapadnim pobrezi jizni Ameriky bezpecne misto pro pristav. Behem nekolika let vyrostlo – v blizkosti tri rek – barvite spanelske mesto, ktere se dnes jmenuje Lima. Po pristani na letisti Jorge Chaveze, se mne splnil dalsi z cestovatelskych snu. Na cetne vytky – “Co jsi to za cestovatele, kdyz jsi ani v Peru nebyl?”- jsem odpovidal, ze turisticky exponovana mista me temer nezajimaji. Ve skrytu duse jsem po navsteve stare incke rise stejne touzil. A touha je prvni predpoklad ke splneni snu. I tentokrat se to tedy potvrdilo. Bienvenidos a Peru!

Lima, byvale hlavni mesto spanelskeho mistokralovstvi, je velkomesto nepredstavitelnych kontrastu. Stare mesto nabizi az do techto dnu predstavu, jak Lima vypadala v 17. stoleti. Historicke domy krasli ornamentalne vyrezavane balkony z cedroveho dreva, barokni fasady jsou zdobeny sgrafity nebo pestrymi mozaikami. Centralni Plaza Mayor nema – co do upravnosti, barevnosti a stylove cistoty – mezi jihoamerickymi mesty obdobu. Vedle toho primestske oblasti jsou semenistem bidy, kriminality a beznadeje.
Zazitkem byla navsteva Muzea zlata (Museo de Oro del Peru) – je to presne to, ktere zapujcilo cast sbirek pro vystavu “Prokleti zlata – 1000 let zlata Inku”, ktera byla nedavno predstavena v Cesku. Predkolumbovske kultury v teto casti jizni Ameriky byly zlatem fascinovany. V muzeu se nesmi fotografovat, tak jsem mel cas si uvedomit, jak ze stovek originalnich predmetu dycha minulost. A ta byla casto prevelice krvava. Zlato je symbolem cistoty a nesmrtelnosti, ale po prichodu spanelskych konquistadoru kvuli nemu proteklo mnoho incke krve. Na kazdem kroku zde narazim na bezprikladnou krutost spanelskeho mistodrzitele Pizarra a jeho chamtivych dustojniku. V muzeu jsou zejmena predmety nalezene v hrobkach, tuny umeleckych del Spanele roztavili a vyrobili z nich zlate pruty. Fascinujici Muzeum zlata me nadchlo, ale soucasne jsem si uvedomil vztek nad ubohosti evropskeho smysleni. V teto casti sveta, v dobe staroveku, byly vzacne kovy vnimany jako znak moci, mely vyznam symbolicko-nabozensky. Evropane je vnimali spis ve smyslu politicko-valecnem.
Nedaleko vypravneho centra s cetnymi palaci, krestanskymi chramy a svetove proslulymi muzei jsem s nadsenim fotil potomky hrdych Inku i spanelskych uchvatitelu. Je mne jasne, ze to byla teprve mala ochutnavka – ty prave fotograficke hody prijdou az se pozdeji, v jizni casti Peru, vypravim do And. Ceka me planina Nazca, bile mesto Arequipa, kanon Colca, jezero Titicaca, posvatne Cuzco a fotogenicke Macchu Pichu. Na svete neni mnoho tak tajemnych, vzrusujicich a fotograficky vdecnych mist. Vydavam se na jih.

Dveste kilometru jizne od Limy, v pristavisti Playa El Chaco, jsem se nalodil na motorovy rychloclun a vydal se ke skalnatym ostrovum Ballestas. Prezdiva se jim Guano Islands. Ve vysokych vrstvach jsou pokryty ptacim trusem – guanem, ktere je cennym hnojivem a jeste pred sto lety bylo vyznamnym vyvoznim artiklem. Zurive jsem fotil hlucna hejna tucnaku, tereju, racku, pelikanu a kormoranu. Videl jsem hodne “ptacich ostrovu”, ale tak huste osidlene jeste nikdy. Na prohratych kamenech se vyhrivaly i rodinky lachtanu.

Geoglyfy na planine Nazca zustavaji stale nevyresenou zahadou. Kdyz jsem se nad nimi vznasel v Cessně – Turbo Centurion, vzpominal jsem na Dänikenovy “Vzpominky na budoucnost” a jeho sci-fi revolucni vyklady. Jiste je, ze dodnes neni vedecka obec v nazoru na cetne linie, trojuhelniky a postavy zvirat i lidi vubec jednotna. Prekvapilo me, ze jsou jednotlive obrazce tak malo viditelne. Navic byl nad planinou opar, a proto jsem radeji zvolil pouziti polarizacniho filtru. Uvidime. I kdyz snimky mozna nevyjdou, jsem rad, ze jsem tuto svetovou originalitu mohl osobne spatrit.

Z Nazcy do Arequipy je to temer 700 kilometru. Panamericana zde vetsinou kopiruje pobrezi. Dech berouci zatacky jsou vyrezany na tahlych svazich nad hlubokymi strzemi a budi patricny respekt. Mnozstvi krizu u cesty vypovida o tragediich, ktere se tu odehraly.
Uz prijezd do “Bileho mesta”, leziciho na upati zasnezenych andskych vulkanu, sliboval nevsedni zazitky. Skutecnost jeste prekonala predstavy. Druhe nejvetsi peruanske mesto se pysni skvelou architekturou, vytvorenou prevazne ze sillaru, belostneho kamene vulkanickeho puvodu. Stoji zde stylove ciste slechticke domy i chramy ze 16. az 18. stoleti. Nezapomenutelne bylo fotografovani pitoresknich ulicek a zakouti v klastere svate Cataliny. Byl zalozen jiz v roce 1570. Nad pestrobarevnymi objekty s bohatou vyzdobou kvetin, se v dali tycily zasnezene vrcholky andskych velikanu, pricemz ten nejznamejsi – El Misti – az do vyse 5821 metru. Klaster je vlastne mestem ve meste. Orientaci v bludisti uzkych ulicek trosku usnadnuje jejich pojmenovani po spanelskych mestech. Dvoudenni pobyt ve meste jsem zakoncil ochutnanim mistniho vina, napoje z fialove kukurice a steakem z alpaky. Vse bylo skvele.

To hlavni ma vsak teprve prijit. Vstric novym objevum jsem se vydal na nahorni planiny plne pasoucich se lam, alpak a vikuni. V sedle Patapampa, ve vysce 4900 metru, jsem najednou nemohl popadnout dech. Az si na vysokohorske prostredi trosku vic zvyknu a opet popadnu dech, opet se vam ozvu.

Jirka, jizni Peru

P.S.
Mam pro vas jeste par zajimavosti.
Prokazatelne prvnim navstevnikem Peru z ceskych zemi byl trutnovsky jezuita Samuel Fritz. Bylo to jiz 150 let po anexi Francesca Pizarra. Jiz mezi svetovymi valkami sem presidlilo nekolik desitek Cechu. Byli to “Batovci”, kteri v nelehkych podminkach nastartovali uspesnou obuvnickou produkci a tradici. Nejznamejsim “peruanskym Cechem” byl ale asi Eduard Ingriš, ktery se dokonce stal dirigentem limske filharmonie. Temer kazdy zna jeho popularni pisen “Temne huci Niagara”.
Pripomenu i jednu smutnou udalost. 31. kvetna 1970, zahynulo pri sesuvu pudy vsech ctrnact ceskych ucastniku horolezecke expedice na Huascaran. Dvakrat jsem uctil jejich pamatku, kdyz jsem pred lety opakovane absolvoval Jizerskou padesatku, lyzarsky bezecky zavod, ktery se kazdorocne kona na pocest zahynuvsich ceskoslovenskych sportovcu.

 

Děkujeme našim partnerům

DRFG CZECH FUND RENOCAR Ráááádio Impuls KOKTEJL