Africká dobrodružství I.

Senegal

Africká dobrodružství I.

Do senegalskeho Dakaru jsem vzdy touzil prijet, nejlepe v doprovodnem voze pri slavne rallye. Ted jsem zde alespon pristal po letu s TAP Portugal z Lisabonu. Uz dlouho jsem v Africe nebyl, tak si na dakarskem letisti odbyvam dalsi vlnu kulturniho soku. Africke realie vzdy spolehlive zaskoci. Sotva jsem postoupil do verejneho prostoru letiste, tak

Zobrazit vše
10.3.2008, Senegal

Africká dobrodružství I.

10.3.2008

Do senegalskeho Dakaru jsem vzdy touzil prijet, nejlepe v doprovodnem voze pri slavne rallye. Ted jsem zde alespon pristal po letu s TAP Portugal z Lisabonu. Uz dlouho jsem v Africe nebyl, tak si na dakarskem letisti odbyvam dalsi vlnu kulturniho soku. Africke realie vzdy spolehlive zaskoci.

Sotva jsem postoupil do verejneho prostoru letiste, tak to prislo. Invaze kobylek. Usmudlani nahaneci, vexlaci a prodavaci vseho mozneho i absolutne nemozneho se na me lepili jako magnetka na lednicku. Ukryl jsem se v bistru a preckal pet dlouhych hodin do rozedneni. Zkousim telefonicky kontakt s Ceskem a nestacim se divit, ze uz v te nejkultivovanejsi oblasti zapadni Afriky neni zadny roaming. Co me jeste ceka v dalsich osmi planovanych zemich? No, uvidime…

Serie prekvapeni na sebe nenechala dlouho cekat. Planoval jsem zustat v Senegalu necely tyden, ale silne proskrtany jizdni rad Sahelskeho expresu me plany zmenil. Misto za ctyri dny, musim odjet uz zitra. Dalsi vlak jede za tyden, ale to uz musim byt v Mali. Skoda. Vyuzivam kazdou minutu a za chvili naskakuji do odplouvajici lodi na nedaleky ostrov Goree. Nevelky ostrov, ktery proslul v 19. stoleti jako prekladiste otroku, se pysni zejmena pevnosti a nekolika zajimavymi domy. Vse patricne omsele. V roce 1992 se zde Jan Pavel II. omluvil Africe za utrapy z obdobi otrokarstvi.
Nocuji na podlaze v ucebne male skolicky, hotylky maji ceny postaveny na francouzske turisty. Po neklidne noci pod vrzajicim stropem a plny stipancu od ostrovnich komaru, specham na odjezd lodi. Dalsi prekvapeni uz se blizilo.

Pristani u dakarskeho mola bylo mekke, pak uz me vsak cekala africka realita. A ta umi byt tvrda. Gare Hann je odstrasujici prostor mezi slumy na jihu mesta. Vede tudy, pres sokujici smetiste, zvlnene kolejiste a pry je to vychozi stanice pro muj expresni vlak do malijskeho Bamaka. Nevychazim z uzasu. Zrovna, kdyz se ke mne blizil prasnou cestou uplne nahy urostly cernoch, nasel jsem bezpeci u nenapadneho zamestnance drahy. Temer plynnou anglictinou mne vsak vyrazil dech: “No today, tomorow. Today no train, maybe tomorow…da-li Allah…snad, uvidime”, krcil pri tom rameny;

Jeden den navic v Dakaru vyuzivam k toulkam po ukricenem a spinavem meste. Otravnych obchodniku, nahanecu a pruvodcu se zbavuji az u mestskeho muzea. Ti trpelivi si na me po prohlidce docela nezajimavych sbirek pockali. O pozornost nebyla nouze. Nikdy jsem netusil, kolik mam bratru- ” My brother, my brother”, volali.
Hodlal jsem navstivit Lac Rose, jehoz vody obarvuji zvlastni mineraly, takze jsem jednoho pozadal
o bratrskou vypomoc. Nejenze jeho cena za transport nebyla bratrska, ona byla i dost nekrestanska. Vyuzil jsem rodinne vztahy a nakonec prece jen domluvil za prevoz slusnou cenu. Ruzove jezero patri k prednim atrakcim regionu. Je proslule tim, ze zde kazdy rok konci slavna poustni rallye. Mam radost, ze se podarilo udelat par snimku sberacu soli. Za nezmernou drinu a pytel malo kvalitni soli si vydelaji par zapadoafrickych franku. Tvrde zivobyti.
Druhy den, kdyz se po rozpalenem hrbolatem kolejisti vahave blizil muzejni zeleznicni exponat, nechtel jsem verit svym ocim. Byl vsechno, jen ne expresnim vlakem. Jen zvazit a prodat do sbernych surovin. Hujer z kultovniho filmu “Marecku podejte mi pero!”, by mel radost. Dav me vynesl az do jakehosi kupe. Bylo v dezolatnim stavu. Pres spinava okna nebylo vubec nic videt, z rozrezanych sedadel trcel rozcupovany molitan, bal jsem se cehokoliv dotknout. Kde se vsak v Sahelskem expresu vzal ten smrtici zapach hnijicich ryb, to mne nevysvetlil nikdo.
V tom to cuklo a pach ryb se smisil s jemnym poustnim prachem. Z jihozapadni Sahary jej sem pravidelne unasi horky vitr hamattana. Dalsi dil dobrodruzne cesty se zacal.

Jako na poutnim natrasadle, pripadal jsem si v prvnich hodinach jizdy od Atlantiku do senegalskeho vnitrozemi. Sance na bizarni pohledy do slumu podel trati trvala temer tri hodiny. Horecne beham od okenka v kupe k okenku v chodbicce. Smutne pohledy na lidska utrpeni nastesti pozdeji zmizely. Okolni krajina nabidla film o preschlem neurodnem biotopu, sem tam ozdobenem majestatnym baobabem. Obcas jsme se prokolebali nejakou nuznou vesnici. Z cernych obliceju nas sledovala malaricky prokrvena belma bystrych i odevzdanych oci. Ty oci patrily ustrasenym detem, krasne barevne oblecenym mamam
a sverepym muzum neurciteho veku v dlouhych barevnych kosilich bubu. Obcas jsem slavil uspech
a nekoho inspiroval k usmevu.
Po peti hodinach pohltila vrzajici obludu cerna tma. Po dalsich jedenacti hodinach prerusovaneho spanku v sede, osvitilo kraksnu denni svetlo. Tesne po definitivnim probuzeni zjistuji z mapy, ze nejsme jeste ani ve tretine cesty! Udesne zjisteni. Vetsi a nemile prekvapeni vsak cekalo vzapeti ve stanici Tambacounda. Vlak zastavil, a ze ceka na prujezd protejsi soupravy. Logicke, na jednokolejce si takto vlaky prednost davaji. Tragedie vsak byla, ze to cekani trvalo neuveritelnych 9 hodin! Cela nekonecna smena v rozpalenem vlaku, bez oficialni informace a pod palbou trpelivych nabidek varene ryze, kalne vody v igelitu, sluncem prohratych vajicek, marihuany… Odbehl jsem riskantne do mestecka a po znacnem usili sehnal balenou vodu. Nastesti, uz jsem se citil dost dehydrovany. Jak rad bych se osprchoval!

V podvecer jsme se odtrhli od koleje, spolucestujici na rozpalene strese vlaku malem popadali a uz jsme si to vesele poskakovali dal na vychod. Co me, proboha, vede k tomu, ze za takovych obeti specham na vychod? To jsem se dostatecne v predrevolucnich casech nepoucil? Co mne muze vychod nabidnout? Nejspis jen dalsi zklamani, ale musim si ho osahat. Mym cilem je cestovatelska Mekka, mesto karavan, zlata, soli, odbojnych Tuaregu, perla pouste, tajuplne Timbuktu. Pry uz zklamalo mnohe cestovatele, no uvidime. Zatim jeste poskakuji po Senegalu, hranice s Mali v nedohlednu.

Jirka Kolbaba
Sahelsky “expres”, Dakar – Bamako

Děkujeme našim partnerům

VETO CZ DRFG CZECH FUND Ráááádio Impuls KOKTEJL