Zpět na východ I.

USA IV.

Zpět na východ I.

Jeden podvecer jsem se uz atmosfery Los Angeles dosyta nabazil a nasmeroval svuj vuz severovychodnim smerem. Nocni jizda po Highway mi znovu pripomnela jak uchvatne siroke silnice toto mesto a jeho okoli ma. Sest az osm pruhu v jednom smeru, to si nasinec ani predstavit nedovede. V Barstow jsem neopomnel vyfotografovat nejvyssi teplomer sveta. Pripomnel

Zobrazit vše
16.8.2007, USA IV.

Zpět na východ I.

16.8.2007

Jeden podvecer jsem se uz atmosfery Los Angeles dosyta nabazil a nasmeroval svuj vuz severovychodnim smerem. Nocni jizda po Highway mi znovu pripomnela jak uchvatne siroke silnice toto mesto a jeho okoli ma. Sest az osm pruhu v jednom smeru, to si nasinec ani predstavit nedovede.

V Barstow jsem neopomnel vyfotografovat nejvyssi teplomer sveta. Pripomnel mi, ze se nachazim v srdci Mohavske pouste, ktera uz “upekla” nekolik smelcu. Radeji jsem si primazl celo vyssim ochrannym faktorem. Mezi Barstow a hranicemi s Nevadou jsem nekolikrat sjel z patnacky a uzil si atmosfery popularni Route 66. Jako vzdy nezklamala, je to dnes opravdu relaxacni silnice s uzasnou atmosferou 60. let. Strasne rad fotografuji jeji typicke logo, bizarni opustene benzinove pumpy a rozpadavajici se motely. Za par let tu muzeme mit po vzoru opustenych mest skutecnou silnici duchu (ghost road). Nemel jsem ji opoustet.

Pri navratu na patnacku, myslenkami jeste na sedesatsestce, nevenoval jsem se prilis rizeni, takze jsem nezpozoroval, ze ze strechy predchoziho auta spadlo do vozovky kolo z bicyklu. Stredovou osku jsem narval primo do plaste leveho predniho kola. Bylo zadelano na slusny problem. Na silne frekventovane dalnici, ohrozovan turbulenci silneho proudu vzduchu z projizdejicich trucku, jsem pod zhnoucim poustnim sluncem nakonec pneumatiku uspesne vymenil. Byla to lahudka, ten den bylo okolo 110 Fahrenheita, to je asi 44 stupnu Celsia!

Vedel jsem, ze Las Vegas me opet nenecha chladnym. Byla to odpocinkova zastavka a soucasne propocene foceni v hektickem meste plnem hazardu, neresti a vrcholneho nevkusu. Ten nevkus je ale tak monumentalni, barevny a technicky dokonaly, az je to vse dojimave krasne. Hrisne plytvani penezi. Takove misto (a je to mozna dobre) uz pravdepodobne nikde jinde na svete nevznikne. Navstevnikum Las Vegas bych vrele doporucil, aby si nasli dostatek casu na objevovani kras v poustich a horskych utvarech v okoli tohoto mesta. Kouzelna barevna pohori me dovedla az k datlove farme, ukryte v jednom z udoli. Mistni pochoutky povazuji za skutecne jedny z nejlahodnejsich. Nedaleko LV lezi dalsi lahudka. Mrtve udoli bylo pro pionyry Divokeho zapadu casto posledni zivotni cestou. Pro me vsak i pres hektolitry potu znamena vzdy hluboky cestovatelsky a fotograficky zazitek. Tentokrat mi vyslo i pocasi na Zabriskie Point. Skoda, ze jsem nestihl lepsi svetlo na Devils Golf Course. Vynahradil jsem si to podvecernim naruzovelym focenim v nejnizsim miste severni Ameriky. Prostor zvany Badwater lezi 86 m pod hladinou svetovych mori. Udoli smrti nezklamalo, nameril jsem zde 120 F, u nas je to nepredstavitelnych 49 stupnu.

Dalsi dulezitou zastavkou byla nezapomenutelna navsteva Velkeho kanonu. Grand Canyonu jsem od posledni navstevy zustal leccos dluzen, ale ted jsem si to snad vynahradil. Zapad slunce moc nevysel, ale nasledny vychod uz mel slusne nasvetleni. Nemensi radost mne prineslo foceni okolnich, turisticky opomijenych a skvele dramatickych zarezu reky Colorado. Smutek mne naopak prinesla setkani s mistnimi navazskymi komunitami. Po celou americkou cestu jsem si to uvedomoval. Projizdel jsem uzemimi kdysi slavnych a sebevedomych indianskych kmenu, ale dnes zde ziji zlomeni, casto alkoholem zmozeni, pruvodci turistu, prodejci sperku a tkanych dek. Tragedie, jez tyto komunity potkavaly, se udaly jiz davno, ale presto jsem se obcas za barvu sve kuze stydel. Neoslavoval jsem spolecne s Americany generala Custera, ani Kita Carsona, ale nepokryte jsem fandil Geronimovi, Sedicimu bykovi a Silenemu koni. Severni Arizonu jsem opustil u mesta Kanab.

Jestlize me mormonsky Utah dosud prilis nenadchl, tak jeho jizni prirodni skvosty me uplne dostaly. Narodni park Zion jsem fotograficky dost odbyl, nebylo svetlo, ale nedaleky Bryce Canyon, tak ten jsem si uzasne uzil. Na Coloradske plosine, ve vysce okolo 2500 m se nachazi prirodni perla. Rano jsem si privstal a s pribyvajicim svetlem postupne ztracel dech. Zurive jsem exponoval roztodivne, mnohobarevne vapencove formace. Za miliony let je vymodelovala prirozena eroze. Indiani Pajutove v nich videli zaklete bytosti a pry se jich bali. Ja si jejich pritomnosti uzil do sytosti a na snimky z tohoto mista se opravdu moc tesim.

Dalsim, prekvapive fotogenickym Narodnim parkem byl Capitol Mt. Reef. To uz jsem ale spechal do dalsi pohadky. Mozna nejvetsim skvostem Utahu je Arches & Canyonlands NP. Nedaleko coloradskych hranic lezi nevelky park, ktery je vsak svetovym unikatem. Arches v prekladu znamena oblouky. Najdeme jich zde spolecne se skalnimi okny a viklany, dokonce temer dva tisice. Videt a fotografovat je, to byl skutecny svatek. K nejznamejsimu utvaru Delicate Arch, jsem poprve prisel tesne pred zapadem slunce. Po nekolika expozicich, vsak “nevdecnik” zaslo, tak jsem si jen tohoto mista uzil. Ve zhave noci a nepohodli auta jsem se ani moc nevyspal a ve 4.30 uz vyrazel zpet v nadeji, ze vyjde alespon sunrise. Nebylo to stoprocentni, ale prece jen me slunicko udelalo radost. Pri ceste k uchvatnym kanonum na jihu od Arches, potesil jsem oko i objektiv mezi pohadkovymi utvary v Udoli skritku. Pri ceste jihozapadem USA se z umelecke hravosti prirody doslova taji dech.

Znovu jsem se vracel do Arizony a tesil se na podvecerni navstevu Udoli Bohu. Valley of the Gods jsem “objevil” jiz pred lety a dost jsem se do nej tesil. Mekky zapad slunce se v kratkosti zmenil ve zlovestnou bouri. Nevim, proc se Bohove zlobili, ale tech hromobiti a blesku…Nejhorsi bylo, ze muj vuz nemel nahon na vsechna kola a behem nekolika minut se vyschla koryta ricek zmenila v divoke proudy cervenohnedych zpenenych rek. V temne noci, proriznute obcas demonickymi blesky, podarilo se nakonec vyvezt stribrneho Dodge na zpevnenou vozovku a posleze i do civilizace. Hodne jsem si oddychl, chvilemi ve me byla mala dusicka. Pres tento dramaticky zazitek jsem ale na mysticke Udoli Bohu nezanevrel.

Pres popularni Mexican Hut jsem opet vstoupil na vysostnou pudu uctivanych Navahu. V severni Arizone jich v rozsahle rezervaci zije vice jak ctvt milionu. Rad nabiram na pneumatiky, podrazky a nozky stativu cervenou pudu jejich posvatne zeme. Citim se zde nesmirne prijemne a svobodne. Mam v planu se zde zdrzet, protoze je to fotograficky raj. Doufam, ze mne Velky Manitou vyslysi a povede me kroky temi spravnymi stezkami.

Jirka

Děkujeme našim partnerům

VETO CZ DRFG CZECH FUND Ráááádio Impuls KOKTEJL