Dopisy z cest

USA

Cesta po západě USA pokračuje

Minule jsme se rozloucili na statni silnici cislo 93. Spechal jsem ke Grand Canyonu. Mel jsem snahu zachytit jeste posledni paprsky rudeho slunce. Nevyslo to, prijel jsem pozde. Jeste, ze mesic byl v uplnku a nabizel tlumene, presto velmi sugestivni pohledy do nejbizarnejsiho kanonu sveta. Chvili, pred dalsim noclehem v aute, jsem se tou krasou

Zobrazit vše
24.10.2011, USA

Cesta po západě USA pokračuje

24.10.2011

Minule jsme se rozloucili na statni silnici cislo 93. Spechal jsem ke Grand Canyonu. Mel jsem snahu zachytit jeste posledni paprsky rudeho slunce. Nevyslo to, prijel jsem pozde. Jeste, ze mesic byl v uplnku a nabizel tlumene, presto velmi sugestivni pohledy do nejbizarnejsiho kanonu sveta. Chvili, pred dalsim noclehem v aute, jsem se tou krasou pokochal. Mysticka reka Colorado zde za miliony let vykonala dilo, ktere vlastne prirodu zranilo. Zranilo ji ale tak fotogenicky a libive, ze snad kazdy pri pohledu do mili hlubokych strzi ustrne. To hlavni vsak pochopitelne prislo az rano. Uz to dokonale znam a presto nad tou ohromnou dirou v zemi vzdy dojetim ani nedycham. Jen si zkuste predstavit nekolik kilometru sirokou a kilometr a pul hlubokou prurvu, ktera je dlouha temer jako cela nase republika. Horecne – driv, nez slunce vystoupi prilis vysoko – se snazim zachytit vsechny ty prapodivne tvary, vybezky, spicate veze a barevne odstiny vrstvenych sedimentu. Pro ten pocit lidske nicoty, monumentality prirody, bezbrehosti casu a prosté ucty ke krase, bych sanci pohlednout jednou za zivot do Grand Canyonu kazdemu pral.

Skvele foceni jsem opet prozil u oblibeneho mestecka Page. V jeho okoli se nachazi hned nekolik prirodnich skvostu, ktere stoji zato nafotit. Pro me je jednickou Antelope Canyon. Jsou dokonce dva. Minule jsem fotil horni, ted jsem si vychutnal ten spodni. Prekvapila me vstricnost mistnich navazskych indianu. Do kanonu organizuji pro navstevniky hodinove exkurze s pruvodcem. Vidi-li ale fotografa se stativem a profesionalni vybavou, nabidnou mu za uplne stejnou cenu dvouhodinovy pobyt – a dokonce bez pruvodce. Neobvykla vstricnost, kterou jsem velmi rad vyuzil. To, co navstevnik uvidi, sestoupi-li do uzke sterbiny broskvove zbarvene zkamenele duny pisku, se jen tezko popisuje. Nepravidelne, vodou ladne vyrezane krivky, ktere shora dopadajici slunecni svetlo rozehraje v neuveritelnou obrazovou symfonii, berou dech. Na snimky odsud se moc tesim.
Nedaleko od Antelope Canyon je dalsi unikat. Horseshoe Bend je pozoruhodne dilo reky Colorado, vyrezane do tvaru konske podkovy. Reka zde narazila na tvrdsi struktury a tak je jednoduse obtekla. Ricni oblouk se foti v polednich hodinach z hrany kanonu. Tentokrat se dech taji nejen z te krasy, ale i strachem. Fotografove opatrne pristupuji nebo se plazi co nejblize ke hrane, aby cely geologicky utvar dostali do zaberu. Neni to jednoduche a vyzaduje to pouziti opravdu sirokeho objektivu. U Page je take fotogenicke jezero Powell, chranena oblast Glen Canyon a nekolik dalsich prirodnich skvostu.

V Monument Valley jsem se tentokrat zdrzel jen kratce, ale mel jsem presto stesti na solidni zapad. Po noci v kovbojske osade Mexican Hut (spal jsem zde uz potreti ve stejnem motelu, ve kterem pobyval hrdina hollywoodskych westernu John Wayne), jsem se casne rano vydal na skvele foceni do Udoli Bohu. Mam to misto moc rad zejmena proto, ze je zde rajske liduprazdno a primo neuveritelne, snad az strasidelne ticho. Udoli Bohu ve mne opet zanechalo nezapomenutelnou stopu. Zvlaste pote, co jsem pri odjezdu objevil dobrodruznou horskou cestu s uzasnymi vyhledy. Sem se stoprocentne vratim!

Nenapadne jsme se uz posunuli do nejfotogenictejsi zeme Unie, do Utahu. Plati to pochopitelne pouze pro zapadni a jizni cast mormonskeho statu. Prave tady, v umeleckem atelieru matky Prirody, se nachazeji ty nejuzasnejsi myslitelne fotogenicke skvosty, ktere si jen dovedeme predstavit. Narodni parky Zion a Bryce jsem tentokrat musel kvuli casu ozelet, o to vic jsem se mohl venovat rozsahle oblasti Canyonlands a skalnim obloukum v Arches. Nezapomenutelne bylo finalni podvecerni foceni Double Arch, casne ranni snimani pohadkoveho oblouku Mesa Arch a pohledy z Dead Horse Point. Zejmena Mesa Arch stoji za pozornost. Asi patnactimetrovy kamenny oblouk se tahle rozpina na vrcholu vysoke skalni steny. Vse, co bylo pod nim, se jiz kdysi davno sesulo a utvar je ted na vrcholu hory lehce predsazen. Pri vychodu slunce se na spodni stranu oblouku odrazi ze steny zarive oranzove svetlo. Efekt je to kouzelny, mimoradne neobvykly a pochopitelne fotogenicky. Mesa Arch se foti shora. Fotograf stoji jen asi tri metry od strze a exponuje pruhled kamsi do dali. Hlavnim bodem obrazku je ale horni oramovani oranzovym obloukem. Vysledny efekt byva velmi exoticky, je proste nadherny. Abych tam byl vcas, radeji jsem u oblouku prespal. Bylo to prozretelne. Behem chvilky, jeste za tmy, se nad hranou sesla pocetna mezinarodni parta nadsenych profesionalu i amaterskych fotografu. Vsichni srdnate bojovali o nejlepsi mista. Mezi fotografy vetsinou panuje princip solidarity. Casto staci usmev a kolegialita se projevi. Jenze zapady a vychody slunce jsou tak kratke. Kazdy, kdo to zkusil vi, ze nekdy rozhoduji minuty. U Mesa Arch se uplatnily i lokty.
Takove je dnes – zejmena na vyhlasenych mistech – foceni. Casne rano a pak pozdeji odpoledne, se na takova mista sjizdeji fotografove z celeho sveta a zaujimaji pozice. Nekde se doslova tvori fronty. Hrozne. Na druhe strane ale dukaz, jak se behem nekolika poslednich let rozvinul byznys s fotoaparaty a foceni ve vsech podobach. Foti temer kazdy.
Nastesti v posledni dobe vozim skvely maly digitalni aparat CASIO Exilim ZR 100. Mohu si tedy zkontrolovat, co vlastne fotim a na co se muzu po vyvolani diaku tesit. Na snimky z Mesa Arch se budu mimoradne tesit.

Po vsech tech skalnatych utvarech jsem po celou dobu dobrodruzne a naprosto bezpecne pobihal ve spickove outdoorove obuvi Merrell. Tato svetove proslula znacka se zrodila prave pred triceti lety tady, v utazskem Vernalu. Kovboj Randy Merrell dal tehdy vzniknout uspesne tradici. Zasnul jsem, kolik lidi vsech vekovych kategorii, jsem s merrellkami na nohou pri teto expedici potkaval.

Cas se pomalu nachyloval, tak jsem horecne kalkuloval kudy to vzit zpatky do San Franciska a co po ceste jeste stihnu videt a nafotit. Z Moabu jsem vyrazil na sever a dlouha jizda pres Price a Mapleton skoncila vpodvecer v hlavnim meste Utahu Salt Lake City.
To, co zde, na hruzostrasnych solnych planich, pod horami Wasatch Range, stoupenci Kristovy cirkve svatych poslednich dnu za 150 let vybudovali, to je skutecne obdivuhodne. Byvalo to “misto plne jesterek, cvrcku a chrestysu”, dnes zde stoji mimoradne ciste upravne mesto s fungujici infrastrukturou. Ve meste je citit prosperita, organizace a rad. Az prilis. Pri teto navsteve jsem si dal ten cas a dukladneji jsem prosel nekolik svatostanku, zejmena v prostoru Temple Square. Hlavni chram Mormon Temple byl postaven jiz v roce 1893 a pusobi monumentalne. Podobne i dalsi cirkevni stavby. Fotil jsem luxusni navstevnicka centra, dum mormonskeho vudce Brighama Younga, knihovnu Family History Library i budovu ustredi teto svetove proslule sekty. Ta budova byla minimalne dvacetiposchodovy moderni mrakodrap, ktery v zapadu slunce odrazel zlatou barvu. Proste takova fara v budove z Manhattanu. Docela šok. A dalsi pak z toho, jak na vas vsude cihaji dvojice mladych krasnych lidi z celeho sveta – vetsinou devcat – a s milym usmevem se hned, dle presne stanovene metodiky, pusti do naboru. Je mile, kdyz vas devcata sama oslovuji, ale bohuzel jdou prilis brzo “na to”. Kdyz se vsak jejich propracovanemu “psychologickemu marketingu” podarilo uniknout, byla to poucna exkurze do historie nejen teto zvlastni skupiny lidi, ale i do historie osidlovani americkeho zapadu. V tom strohem, disciplinovanem, az sterilnim meste, se clovek vecer temer nema kde najist. Vypada to, ze velka cast mesta jde spat se slepicemi. Zamknout, modlitba, zhasnout a… Dal nevim, ale v predminulem stoleti si mormoni popudili ctihodne obyvatele zapadu tim, ze vyznavali mnohozenstvi.
Ja jsem nakonec nasel skvelou italskou restauraci Buca di Beppo a byla proste nezapomenutelna.

Jeste s plnym zaludkem jsem se druhy den vydal zapadnim smerem. Po silnici 80 ke statni hranici, napric celou Nevadou a pres skvele jezero Tahoe do Kalifornie. Cesta koncila v San Francisku. Byla opet uzasna a moc jsem si tentokrat uzil skvele foceni.
Nakonec se se studem priznam k neuveritelnemu omylu. Pratele, ja vratil auto (mimochodem – samotny vuz, dokonale sluzby, nevsedne vstricny, profesionalni a pritom zabavny personal u spolecnosti Hertz prispeli k super projektu) a prijel na letiste k odletu o cely den driv!!! Vlastni hlouposti, jako cestovatelsky zelenac, jsem se obral o den poznavani, foceni a pohody. Po noci “navic” v hotelu u letiste, odletam. Uz ted se tesim na navrat do tohoto mimoradne krasneho, pohodoveho a fotogenickeho mista sveta.

Jirka – cestovatelske ucho

Tentokrát na západě

Po navratu z Islandu jsem jen prebalil zavazadlo a po jednom dni relaxace opet vyrazil na cesty. Pres Pariz vedla cesta na zapad severni Ameriky. Tento cil jsem zvolil proto, ze planuji inovovat prednasku o teto oblasti. Je tu tolik fotogenickych fenomenu, tak pripravim prednasky dve. Jednu o vychode a druhou o zapade USA. Zejmena

Zobrazit vše
21.10.2011, USA

Tentokrát na západě

21.10.2011

Po navratu z Islandu jsem jen prebalil zavazadlo a po jednom dni relaxace opet vyrazil na cesty. Pres Pariz vedla cesta na zapad severni Ameriky. Tento cil jsem zvolil proto, ze planuji inovovat prednasku o teto oblasti. Je tu tolik fotogenickych fenomenu, tak pripravim prednasky dve. Jednu o vychode a druhou o zapade USA. Zejmena zapad je nesmirne bohaty na dech berouci prirodni skvosty, ktere nemaji na svete obdoby.
Po patnactihodinovem letu jsem pristal v kalifornskem San Francisku. Jedno z nejkrasnejsich mest sveta opet nezklamalo. Dokonce mne pripravilo mnoha prekvapeni, navic prokreslena stridavym sluncem. Sanfranciskou zatokou se honily tradicni mlhy, a presto se podarily zajimave snimky Golden Gate Bridge s mestem. Objel a nafotil jsem vsechny dulezite body, pote se vydal na zdlouhavou, ale nesmirne prijemnou fotocestu do jihozapadnich teritorii. Zatim tato cesta patri k tem nejlepsim, ktere jsem s aparatem v ruce za poslednich par let absolvoval. Muze za to stale slunecne pocasi a prikladna pracovni moralka. Kazde rano poctive vstavam jeste za tmy a horecne uhanim na nejlepsi fotogenicka mista. A ze jich tady – na jihozapade Ameriky – skutecne je! V minulosti jsem se o techto mistech opakovane rozepisoval, tak dnes jen strucne.

Pri odjezdu ze San Franciska jsem zamiril nejprve na vychod do narodniho parku Yosemity. Opevovany prirodni skvost jsem v minulosti zazil zasnezeny – pohadka, v hlavni turisticke sezone – hruza, ted to bylo neco mezi. Vyhlasene lokality bohuzel lakaji stale vice navstevniku. Videt tak toto ledovcem dramaticky vyrezane udoli v prvni polovine 19. stoleti. To zde zili mensi skupiny Indianu kmene Miwoku a par rodinek cernych medvedu. K memu velkemu prekvapeni jsem vsak tentokrat medveda vubec nepotkal.
Pres zasnezeny Tioga Pass jsem se na dalsi skvele foceni premistil k jezeru Mono. Prespal jsem par hodin v aute na stejnem miste jako pred tremi lety, aby mne nic uz pri prvnich paprscich slunce neuniklo. Povedlo se. “Muší jezero” je okupovane miliardami cernych malych musek, ktere si cloveka nastesti nevsimaji. Ceho si ale rychle vsimne každý, kdo jizni breh navstivi, to je neobvykla fotogenicnost jezera. Belostne vezicky krapnikoveho vapence vyrustaji primo z vody a v rannim svetle se rozzarily dozlatova.

Dusledne, od severu k jihu, jsem tentokrat projel cele Udoli smrti. Indiani mu rikali rozpalena puda a v nekterych oblastech dokazali dokonce zit. 7800 ctverecnich kilometru extremne prohrate a dynamicky profilovane barevne pudy s ruznou strukturou. Moc jsem si vychutnal casne ranni foceni poustnich scenerii v Mesquite Flat Sands Dunes. Neznam nic lepsiho, nez nizke slunce v dunach. Pozdeji, az jsem vyjel mimo vrazedne rozpalene udoli, jsem jiz potreti navstivil China Ranch – fantastickou datlovou farmu, kde jsem si opet pochutnal na skvostnem datlovem koktejlu. Neznam na svete lepsi. A take nechapu, jak se v te okolni razpalene poustni krajine muze takovemu projektu darit. Pri sestupu po prasne ceste do zeleneho udoli plneho palem ma clovek pocit, ze v sousednim Udoli smrti podlehl uzehu a blouzni. To jen lidsky dumysl a obcasna touha zkrotit prirodu slavila timto bohulibym projektem uspech. Oaza zeleně a vonavych osvezujicich plodu uprostred rozzhavenych rudych pisku a skal – moc prijemne zastaveni.

Las Vegas. Dalsi dukaz, ze lidska touha porazit logiku nezna mezi. Co vedlo v roce 1947 mafiana Buggyho Siegela k vybudovani luxusni hotelove herny Flamingo v poklidne poustni mormonske osade? Byvala bezvyznamna, dnes vyrostla v okazale sidlo luxusu a zabavy. Vse, co je v Las Vegas, to se musi videt a zazit. Beznou evropskou optikou si to totiz vubec nedokazeme predstavit. Neodolal jsem a zahral jsem si. Mam v posledni dobe velke stesti ve hre. Dost jsem vyhral, ale nemel jsem moralku odejit. Nakonec jsem dopadl jako vetsina duverivych blaznu. Vse jsem opet mafianskym bossum, majitelum vetsiny heren, dobrovolne vratil zpet.

Radeji jsem mesto hrichu a nikdy nekoncici zabavy spesne opustil a vydal se pres velkolepe inzenyrske dilo – prehradnu Hoover Dam – do oblasti, kde si matka Priroda kdysi davno zridila umelecky atelier. Tak na me uz od prvni navstevy oblasti severni Arizony a zejmena jizniho Utahu toto dech berouci misto pusobi. Co jsem tady videl a nafotil, o tom vam napisi priste.

Jirka

Děkujeme našim partnerům

DRFG CZECH FUND RENOCAR Ráááádio Impuls KOKTEJL